17 C 309/2021-81

Rubrum

Okresní soud v Mostě rozhodl samosoudkyní Mgr. Ivou Flaxovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o zaplacení 150 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Soud konstatuje, že trestním stíháním žalobce na základě usnesení Policie ČR [stát. instituce], Služby kriminální policie a vyšetřování, Územního odboru [obec], 2. oddělení obecné kriminality o zahájení trestního stíhání žalobce ze dne [datum rozhodnutí] [číslo jednací] bylo porušeno jeho právo zakotvené v čl. 8 listiny základních práv a svobod, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 75 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 75 000 Kč ode dne [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba se v rozsahu částky 75 000 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 75 000 Kč ode dne [datum] do zaplacení, zamítá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 32 051,56 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Předmětem řízení je nárok žalobce na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku spolu se zákonným úrokem z prodlení. Podle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z následujícího titulu: v rámci trestního řízení vedeného u Okresního soudu v Mostě proti žalobci, bylo dne [datum] rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Mostě č.j. [spisová značka] tak, že byl žadatel podle ustanovení § 226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v [obec] ze dne [datum rozhodnutí] [číslo jednací] pro přečiny porušování domovní svobody podle ustanovení § 178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku a poškozování cizí věci podle ustanovení § 228 odst. 1 trestního zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. V trestní věci žalobce bylo rozhodnuto trestním příkazem Okresního soudu v Mostě č.j. [číslo jednací] ze dne 27. února 2020, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přečinů porušování domovní svobody podle ustanovení § 178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku a poškozování cizí věci podle ustanovení § 228 odst. 1 trestního zákoníku a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon se podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Proti tomuto rozhodnutí byl žalobcem podán odpor, když ve věci bylo nařízeno hlavní líčení a následně vydáno rozhodnutí, tedy rozsudek Okresního soudu v Mostě č.j. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí], na jehož základě byl žalobce pravomocně zproštěn. Věc byla pravomocně ukončena dne [datum]. Žalobce již v přípravném řízení namítal, že v dané věci nedošlo k řádnému prozkoumání podstatných okolností případu a že je zapotřebí postupovat zejména ve světle zásady zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, zásady hodnocení důkazů a zásady presumpce neviny, když předmětnou stížnost státní zástupce zamítl a podal na žalobce obžalobu. Následně v soudním řízení nebylo prokázáno, že by v žalobním návrhu označený skutek byl trestným činem. Od zahájení trestního stíhání žalobce pro přečiny porušování domovní svobody podle ustanovení § 178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku a poškozování cizí věci podle ustanovení § 228 odst. 1 trestního zákoníku, byl žadatel vystaven hrozbě uložení trestu ve výměře v délce trvání až tří let a uvedení trestu v rejstříku trestů, přičemž toto mělo nepříznivý vliv na pověst žalobce a jeho dosavadní způsob života a také negativně ovlivnilo zejména jeho psychiku a narušilo jeho rodinný a soukromý život. Žalobce dále v žalobě argumentoval tím, že jakožto žadatel uplatnil u Ministerstva spravedlnosti ČR nárok na náhradu škody - nemajetkové újmy, a to z titulu nesprávného úředního postupu, když toto žalobce učinil v rámci žádosti datované dne [datum]. Na uplatněný nárok reagovalo Ministerstvo spravedlnosti ČR přípisem, v němž žalobci sdělilo, že jeho žádost obdrželo a věci byla přidělena spisová značka. Následně bylo žalobci doručeno stanovisko Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne [datum], v němž žalovaná uzavřela, že v daném případě došlo ohledně žalobce k vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., za které lze považovat usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne [datum]. Nicméně k uplatněnému nároku žalovaná i přes konstataci vydání nezákonného rozhodnutí uvedla, že neshledala důvod k poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu v penězích a přistoupila tak ke způsobu vyřešení ve formě omluvy, což žalobce nepovažuje s ohledem na jeho osobu, která je trestně zachovalou, byla ohrožena neustále pod hrozbou uloženého trestu, nucena dostavovat se k orgánům činným v trestním řízení, přestože žalobce od počátku svou vinu kategoricky odmítal. Žalobce v žalobě naopak zastává názor, že by se mu mělo za nezákonné trestní stíhání jeho osoby, která byla pravomocně zproštěna, dostat odškodnění v penězích, neboť omluva je v jeho případě zcela nedostatečná.

2. Žalovaná se žalobou nesouhlasila a k žalobě se vyjádřila následovně: podáním, doručeným Ministerstvu spravedlnosti ČR dne [datum] žadatel, tedy žalobce uplatnil nárok na přiměřené zadostiučinění ve výši 100 000 Kč, a to z titulu nezákonného trestního stíhání vedeného u Okresního soudu v Mostu pod sp. zn. [spisová značka]. Předmětné podání bylo Ministerstvem spravedlnosti ČR podle svého obsahu posouzeno jako žádost podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v platném znění. Řízení bylo vůči žadateli zahájeno dne [datum] usnesením o zahájení trestního stíhání pro trestný čin porušování domovní svobody podle ustanovení § 178 odst. 1, odst. 2 trestního zákona a trestný čin poškozování cizí věci podle ustanovení § 228 odst. 1 trestního (zákona č. 40/2009 Sb. v platném znění). Proti tomuto usnesení o zahájení trestního stíhání byla žalobcem podána stížnost, která byla následně Okresním státním zastupitelstvím v [obec] zamítnuta. Dne [datum] podalo Okresní státní zastupitelství v Mostě obžalobu k Okresnímu soudu v Mostě. Dne [datum] vydal Okresní soud v Mostě trestní příkaz, kterým uznal žalobce vinným ze spáchání výše uvedených trestných činů a uložil žalobci trest odnětí svobody v délce trvání 1 roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu 1 roku. Proti tomuto trestnímu příkazu Okresního soudu v Mostě podal žalobce odpor. Po proběhnuvších hlavních líčeních byl žalobce rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne [datum] zproštěn obžaloby podle ustanovení § 226 písm. b) trestního řádu (zákona č. 141/1961 Sb. v platném znění), neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Právní moci nabyl tento rozsudek Okresního soudu v Mostě dne [datum] žalovaná v souladu s konstantní judikaturou uvedla ve vyjádření k žalobě, že je možno uzavřít, že v daném případě došlo ohledně žalobce k vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., za které lze považovat usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne [datum]. Žalovaná ve vyjádření k žalobě dále uvedla, že v trestním řízení vedeném proti žalobci u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. [spisová značka] došlo v přípravném řízení k vydání nezákonného rozhodnutí, za které je třeba považovat usnesení PČR, KŘP [anonymizováno] kraje o zahájení trestního stíhání ze dne [datum rozhodnutí] [číslo jednací], kdy se žalovaná za vydání tohoto nezákonného rozhodnutí žalobci omluvila.

3. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: mezi účastníky této kauzy je nespornou skutečností, že v trestním řízení vedeném proti žalobci u Okresního soudu v Mostě pod sp.zn. [spisová značka] došlo v přípravném řízení k vydání nezákonného rozhodnutí, za které je třeba považovat usnesení PČR, KŘP [anonymizováno] kraje o zahájení trestního stíhání ze dne [datum rozhodnutí] [číslo jednací], kdy za vydání tohoto rozhodnutí se žalovaná žalobci omluvila. Mezi účastníky této kauzy je dále nespornou skutečností, že trestní řízení vůči žalobci bylo zahájeno dne [datum] usnesením o zahájení trestního stíhání pro trestný čin porušování domovní svobody podle ustanovení § 178 odst. 1, odst. 2 trestního zákona a trestný čin poškozování cizí věci podle ustanovení § 228 odst. 1 trestního zákona (tedy zákona č. 40/2009 Sb. v platném znění). Mezi účastníky této kauzy je dále nespornou skutečností, že proti tomuto usnesení o zahájení trestního stíhání byla podána žalobcem stížnost, která byla následně Okresním státním zastupitelstvím v [obec] zamítnuta. Mezi účastníky této kauzy je dále nespornou skutečností, že dne [datum] podalo Okresní státní zastupitelství v Mostě na žalobce obžalobu k Okresnímu soudu v Mostě. Mezi účastníky této kauzy je dále nespornou skutečností, že dne [datum] vydal Okresní soud v Mostě trestní příkaz, kterým uznal žalobce vinným ze spáchání výše uvedených trestných činů a uložil žalobci trest odnětí svobody v délce trvání 1 roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu 1 roku, kdy proti tomuto trestnímu příkazu Okresního soudu v Mostě podal žalobce odpor. Mezi účastníky této kauzy je dále nespornou skutečností, že po proběhnuvších hlavních líčeních byl žalobce rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne [datum] zproštěn obžaloby podle ustanovení § 226 písm. b) trestního řádu (tedy zákona č. 141/1961 Sb. v platném znění), neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, kdy tento rozsudek Okresního soudu v Mostě nabyl právní moci dne [datum]. Žalobci se soudem provedenými důkazy, a to zejména svědeckými důkazy podařilo prokázat, že toto konstatování vydání nezákonného rozhodnutí a omluva se vzhledem ke stavu věci jeví jako nedostatečné. Nemajetková újma byla žalobcem tvrzena s konkrétními následky a současně svědeckými důkazy dostatečně prokázána. Soud má za prokázané, že žalobce, kterýžto je trestně zachovalý, tak neustálá hrozba v podobě trestního stíhání negativně ovlivnila jeho soukromý život, a to i pracovní, kdy neustálé myšlenky na probíhající trestní stíhání a následné soudní projednání zasáhlo jeho samotného i jeho nejužší rodinu a jeho přátele. Poškozený, tedy žalobce byl po celou dobu vystaven hrozbě trestu, neustále myslel na projednávanou trestní věc, namísto toho, aby se myšlenkami mohl věnovat práci a rodinnému životu, čímž tato skutečnost neblaze zasáhla nejen do pracovního života, ale zejména do jeho klidného rodinného soužití, neboť žalobce se v myšlenkách, byť podvědomě, vracel k jeho trestnímu stíhání. Soud má dále za prokázané, že trestní stíhání žalobce bylo od samého počátku nezákonné, zcela nedůvodné, což potvrdil i rozsudek Okresního soudu v Mostě, který žalobce zcela zprostil obžaloby. Soud má dále za prokázané, a to soudem provedenými svědeckými výslechy, zejména nejužší rodiny žalobce, tedy matky žalobce a otce žalobce, že následky tohoto nezákonného rozhodnutí se projevily zejména v osobním životě žalobce, ale i v pracovním životě žalobce, kdy celá tato nejméně jeden rok trvající situace měla velmi nepříznivý vliv na psychický stav žalobce a ve vazbě na to i onemocnění pokožky žalobce způsobené trvajícím stresem. Žalobci se podařilo již shora citovanými svědeckými důkazy prokázat, že v osobní rovině byl podstatně narušen vztah žalobce a vzájemná důvěra žalobce, a to mezi žalobcem a jeho nejužší rodinou, tzn. s matkou žalobce, s otcem žalobce, s bratrem žalobce, se sestrou žalobce, se synovcem žalobce a současně i s přítelkyní žalobce a její blízkou rodinou. Sám žalobce při svém účastnickém výslechu popsal soudu, a to ve shodě se svědeckými důkazy, že došlo k narušení jeho rodinných vztahů, a to zejména s matkou, s otcem, s přítelkyní a současně s bratrem, se sestrou a se synovcem. Matka žalobce při svém svědeckém výslechu popsala soudu, že došlo k podstatnému zhoršení vzájemných vztahů v jejich nejužší rodině, kdy tyto vztahy se takto vzniklou a jeden rok trvající situací úplně poničily. Podle matky žalobce zanechalo nezákonné trestní stíhání žalobce na každém členovi jejich nejužší rodiny následky, které se až nyní snaží celá rodina napravit, ale byť se situace celkově uklidnila, není to takové, jako to bylo před tím, tedy před trestním stíháním žalobce. Shodně s matkou žalobce uvedl jako svědek i otec žalobce, který byl rovněž jako žalobce nezákonně trestně stíhán. Otec žalobce v rámci svědecké výpovědi popsal soudu, že se jeho vztah se žalobcem výrazně zhoršil, neboť otec synovi celé trestní stíhání vyčítal, stále se jako otec a syn hádali a v důsledku toho, byl narušen i vztah otce žalobce s jeho vnučkou, tedy s dcerou žalobce, kdy otec žalobce svoji vnučku přes jeden rok neviděl a s rodinou žalobce se vůbec nestýkal, což se negativně odrazilo i na vztahu žalobce a matky žalobce. Otec žalobce v rámci svědecké výpovědi dále popsal soudu, že se změnily vztahy žalobce a dalších spoluobžalovaných a jejich rodinných příslušníků a dále otec žalobce potvrdil, že i partnerský vztah mezi žalobcem a jeho přítelkyní, matkou jeho dcery, byl napjatý. Otec žalobce v rámci svědecké výpovědi dále popsal soudu, že byl současně narušen vztah žalobce a jeho sestry, která je matkou jeho synovce [jméno] [příjmení], neboť sestra žalobce žalobci vyčítala, že mu její syn jel pomoci a nakonec z toho v tak mladém věku byl trestně stíhán, kdy stejným způsobem byl narušen vztah žalobce s jeho synovcem [jméno] [příjmení] a s bratrem žalobce [jméno] [příjmení], neboť oba dva byli také nezákonně trestně stíháni, což kladli za vinu právě žalobci. Otec žalobce v rámci svědecké výpovědi dále popsal soudu, že došlo k podstatnému zhoršení či úplnému zpřetrhání vztahů mezi žalobcem a jeho přáteli, kteří byli rovněž v důsledku poskytnutí přátelské pomoci žalobci nezákonně trestně stíháni. Sám žalobce ve své účastnické výpovědi potvrdil, že zejména [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] kladli žalobci za vinu jejich nezákonné trestní stíhání, což je ve shodě s provedenými listinnými důkazy, a to připojenými protokoly zdejšího soudu ve sp. zn. [spisová značka] Okresního soudu v Mostě, ve sp. zn. [spisová značka] Okresního soudu v Mostě a ve sp. zn. [spisová značka] Okresního soudu v Mostě, ze kterých vyplynulo shodně, že všechny tyto kauzy včetně této projednávané kauzy měli žalobci za zlé, minimalizovali se žalobcem jakýkoli kontakt a pokud k nějakému vzájemnému kontaktu mezi nimi a žalobcem došlo, jednalo se o velmi nepříjemné rozhovory a hádky, týkající se probíhajících trestních stíhání. Tzn. že nezákonné trestní stíhání žalobce a jeho přátel nenávratně změnilo dříve klidné a přátelské vztahy, kdy tyto skutečnosti v připojených protokolech zdejšího soudu ve sp. zn. [spisová značka], ve sp. zn. [spisová značka] a ve sp. zn. [spisová značka] potvrdili další svědci, např. svědkyně [jméno] [příjmení] jakožto přítelkyně [jméno] [příjmení] a svědek [jméno] [příjmení] jakožto otec [jméno] [příjmení]. Sám žalobce ve své účastnické výpovědi popsal i narušení jeho života pracovního, kdy žalobce omezil svoji dosavadní pracovní činnost, případně i ukončil svoji dosavadní pracovní činnost, protože se prolínala s jednáním, za které byl žalobce nezákonně trestně stíhán, tzn. že i tyto skutečnosti žalobce vnímal jako citelný zásah do jeho pracovní kariéry. Sám žalobce ve své účastnické výpovědi dále popsal, že se cítil odpovědný za újmu, která vznikla jemu blízkým osobám a psychicky a finančně se připravoval převzít zodpovědnost za svou rodinu, přátele a za jejich rodiny např. v případě, že by tito v důsledku trestního stíhání přišli o práci a nemohli tak plnit své závazky. Žalobce v rámci své účastnické výpovědi zdůraznil, že nezákonné trestní stíhání v něm vyvolalo pocity strachu a neustálého stresu, kdy žalobce uvedl, že to pro něho bylo velice psychicky náročné, žalobce byl nervózní, vystrašený a podrážděný.

4. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto: nárok žalobce soud posoudil v souladu se zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem jako nárok na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím v podobě usnesení o zahájení trestního stíhání (viz např. rozhodnutí NS ČR ze dne 25. 9. 2012 sp. zn. 30 Cdo 265/2012). Pasivní legitimace žalované je dána ustanovením § 2 odst. 1 tohoto zákona, podle kterého stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ustanovení § 6 odst. 1 uvedeného zákona ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních úhradách jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady (dále jen "úřad"). Podle ustanovení § 6 odst. 2 písm. a) téhož zákona úřadem podle odstavce 1 je Ministerstvo spravedlnosti, došlo-li ke škodě v občanském soudním řízení nebo v trestním řízení, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí územního celku v samostatné působnosti, a v případech, kdy škoda byla způsobena notářem nebo soudním exekutorem. Podle ustanovení § 7 téhož zákona úřad určený podle odstavců 1 až 6 jedná za stát jako organizační složka státu i v řízení před soudem, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak. Jménem státu bylo oprávněno jednat před soudem Ministerstvo spravedlnosti ČR, a to v souladu s ustanovením § 6 odst. 1, 2 písm. a), dále s ustanovením § 7 zákona č. 82/1998 Sb.. Podle ustanovení § 14 odst. 1 téhož zákona se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v ustanovení § 6. Podle ustanovení § 14 odst. 3 téhož zákona uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Podle ustanovení § 15 odst. 2 téhož zákona se domáhat náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

5. Žalobce svůj nárok na peněžité odškodnění nejprve uplatnil u Ministerstva spravedlnosti ČR, avšak jeho nárok nebyl uspokojen. Ministerstvo pouze konstatovalo existenci nezákonného rozhodnutí a za vydání tohoto rozhodnutí se omluvilo. Podle ustanovení § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Předpokladem nároku na přiměřené zadostiučinění je příčinná souvislost mezi nezákonným trestním stíháním a vzniklou nemajetkovou újmou. Soud shledal, že žalobce prokázal tuto příčinnou souvislost, neboť tvrzenou újmu by bez trestního stíhání v prokázaném rozsahu neutrpěl. Následky, které u žalobce v důsledku trestního stíhání nastaly a byly žalobcem tvrzeny (narušení pracovních vztahů, narušení rodinných vztahů, narušení přátelských vztahů apod.), se soudu jeví jako zcela přiměřené dané situaci, resp. takové následky by pravděpodobně mohly nastat i u jiné osoby v postavení žalobce. Podle ustanovení § 31a odst. 2 téhož zákona zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle již citovaného zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v platném znění, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci, kdy zákonná úprava stanoví, že stát odpovídá za škodu na principu objektivním, přičemž odpovědnost státu je založena na současném splnění tří podmínek: 1) nesprávný úřední postup nebo nezákonné rozhodnutí, 2) vznik škody, 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Uvedené předpoklady v této kauze byly splněny kumulativně, takže nebylo možno aplikovat na tuto kauzu ve vyjádření žalované citované usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 2. 2005 sp. zn.: 25 Cdo 773/2004 a dále ve vyjádření žalované citované usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 11. 2011 č. j. 28 Cdo 4231/2010-113. Podle již citovaného zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, resp. vydáním nezákonného rozhodnutí žalobce řádně tvrdil a prokázal. Nejvyšší soud ČR ve své judikatuře dovodil, že kritéria, která pravidelně mohou indikovat rozsah způsobené nemajetkové újmy, jsou v případech zahájení trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, následující: 1) Povaha trestní věci. Pod tímto kritériem se má na mysli zejména závažnost trestného činu kladeného osobě poškozené za vinu, neboť ta zpravidla přímo úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou osoba poškozená konkrétní trestní řízení proti ní vedené negativně vnímá. To souvisí i s hrozbou trestního postihu (druhem a výší trestu) a případného společenského odsouzení, jež se zrcadlí v charakteru veřejného zájmu chráněného trestními předpisy v konkrétním případě (tedy v těch veřejných hodnotách, které jsou chráněny konkrétní skutkovou podstatou obsaženou ve zvláštní části trestního zákoníku), dále 2) Délka trestního řízení. Toto kritérium zohledňuje zejména to, po jak dlouhou dobu zásah do osobnostních složek jednotlivce v důsledku proti němu vedenému trestnímu řízení trval, dále 3) Následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby. Při stanovení formy a výše zadostiučinění je třeba rovněž přihlédnout k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Těmi budou např. okolnosti zahájení trestního stíhání předcházející, popřípadě trestní stíhání poškozeného provázející, vedoucí k závěru o podílu poškozeného na tom, že proti němu bylo trestní stíhání zahájeno, popřípadě, že proti němu bylo ve vedení trestního stíhání pokračováno, aniž by bylo lze uzavřít, že si trestní stíhání zavinil sám. V této souvislosti je třeba rovněž zohlednit důvody, pro které k zastavení trestního stíhání nebo k zproštění obžaloby došlo. Přitom je třeba vycházet z toho, že forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 ze dne 27. 6. 2012). V trestním řízení vedeném proti žalobci u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. [spisová značka] došlo v přípravném řízení k vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., za které je třeba považovat usnesení PČR, KŘP [anonymizováno] kraje o zahájení trestního stíhání ze dne [datum rozhodnutí] [číslo jednací].

6. Ve stanovisku Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum] sp. zn. Cpjn 206/2010 se uvádí:„ Nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 věty třetí a ustanovení § 22 odst. 1 věty třetí zákona je třeba tvrdit a není-li úspěšně popřena anebo nepostačuje-li konstatování porušení práva, přizná se za ni zadostiučinění v penězích. Evropský soud vychází ze„ silné, ale vyvratitelné domněnky“, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje (viz Apicella, odst. 93, nebo [příjmení], J. K výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, Právní zpravodaj, srpen 2006, str. 12 a násl.), neboť újma vzniká samotným porušením práva. Evropský soud jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. V tomto ohledu je tedy na místě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný). Uvedené neznamená, že poškozený žalobce nemusí nemajetkovou újmu - jako předpoklad jeho nároku vzniklou mu v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení vůbec tvrdit (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. října 2010 sp. zn. 30Cdo 4761/2009). Takové tvrzení bude zpravidla přinejmenším obsahově vyjádřeno v potřebném rozsahu v žalobě poměrem vylíčení rozhodujících skutečností a toho, čeho se žalobce domáhá (ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř.) v rovině alespoň povšechného vysvětlení motivace k uplatňování nároku. Náhrada nemateriální újmy má sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován. Jde tedy o psychickou kategorii, jejíž hloubka a rozsah jsou, co by rozhodné skutečnosti, obtížně prokazovatelné. Uvedené však působí jen pro stav nejistoty účastníka nepřiměřeně dlouze vedeného řízení. Byla-li by újma spojována s jiným následkem, uplatní se plně procesní povinnosti a břemena včetně důkazního. Popření tvrzení o nemajetkové újmě ve shora uvedeném obecném smyslu vzniklé v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení je na žalovaném škůdci, jenž má ke své obraně a ke svému zájmu povinnost uvést skutečnosti vylučující pravdivost tvrzení takového škodního předpokladu.“ 7. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že je namístě poskytnout žalobci v souladu s ustanovením § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. zadostiučinění v penězích v částce 75 000 Kč, resp. že konstatování nezákonného rozhodnutí a omluva, které byly ze strany žalované poskytnuty již před zahájením předmětného řízení, nejsou dostatečné. Tento dílčí právní závěr vychází z výše uvedeného stanoviska Nejvyššího soudu ČR včetně jeho odkazu na judikaturu Evropského soudu, který jen zcela výjimečně (v případech zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení) nepřiznává zadostiučinění v penězích. Rovněž má soud v souladu se shora citovaným stanoviskem Nejvyššího soudu ČR za to, že náhrada nemateriální újmy má sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, v němž byl poškozený v důsledku nezákonného trestního stíhání po celou dobu tohoto trestního stíhání držen. Pouhá zpětná omluva a konstatování nezákonného stavu nemůže tuto dobu nejistoty a s ní spojené tvrzené a prokázané psychické následky projevující se u žalobce kompenzovat.

8. Při posouzení výše nároku soud použil srovnávací pravidla, která byla vyjádřena v již soudem citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, na které i nadále poukazuje nejnovější judikatura týkající se žalovaného nároku. Právní věta uvedeného rozhodnutí zní:„ Zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle ustanovení § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. [příjmení] a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat.“ Povahou trestní věci je třeba rozumět především závažnost trestního činu zrcadlící se zejména v sazbě trestu, v reálné hrozbě trestního postihu, v charakteru veřejného zájmu chráněného trestními předpisy v konkrétním případě. Sazba trestu až tři roky odnětí svobody byla v předmětném případě dána ustanovením § 178 odst. 2 trestního zákona, neboť šlo o jednočinný souběh trestných činů (ustanovení § 178 odst. 1, 2 trestního zákona a ustanovení § 228 odst. 1 trestního zákona), při němž se ukládá trest podle ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný (ustanovení § 43 odst. 1 trestního zákona). Pokud jde o reálnou hrozbu trestního postihu, s ohledem na dosud beztrestnou minulost žalobce, trestní sazbu, rovněž poté trestní příkaz, žalobci muselo být zřejmé, že mu nehrozí trest při horní hranici trestní sazby a trest nepodmíněný. Pokud jde o veřejný zájem chráněný v případě daných trestných činů (svoboda a práva na ochranu osobnosti, soukromí a listovní tajemství, majetek), tento není zcela srovnatelný, resp. je nižší než např. v případě trestných činů proti životu a zdraví. Délka trestního stíhání vedeného proti žalobci byla přiměřená vzhledem k projednávané trestné činnosti, počtu obviněných, množství provedených úkonů.

9. Soud v souladu se shora citovanou judikaturou Nejvyššího soudu ČR zkoumal, zda v důsledku trestního stíhání došlo k dopadům do osobnostní sféry žalobce a jaké tyto individuální následky byly. Tyto následky zjistil z výslechů osob blízkých žalobci a rovněž z výslechu žalobce samotného. Za nejvýznamnější dopady soud považuje po celou dobu trestního stíhání obavu žalobce o ztrátu zaměstnání a zásah do rodinných vztahů žalobce v nejužší rodině a k nejbližším osobám z okruhu přátel žalobce. Dopad trestního stíhání na žalobce rovněž z pohledu jeho dosud beztrestné minulosti byl intenzivnější než u lidí již trestaných.

10. Při určení konkrétní výše zadostiučinění soud dále použil srovnávací metodu, a to v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1747/2014 ze dne 16. září 2015, jehož právní věta zní:„ Výše zadostiučinění přiznaného podle ustanovení § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nebude-li možné postupovat ani podle jiného případu náhrady nemajetkové újmy, je třeba stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé (např. s ohledem na cenovou úroveň nebo výši průměrné mzdy). V každém případě je primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka. Soud částku přiznanou žalobci posoudil v souladu s hlediskem ekonomické reality České republiky zmíněném ve shora citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ČR, neboť nelze odhlédnout od skutečnosti, že od doby většiny uvedených rozhodnutí uběhl čas a ekonomická realita České republiky je odlišná. Smyslem náhrady nemajetkové újmy je kompenzace útrap, kterých se žalobci v důsledku nezákonného trestního stíhání dostalo. Tuto funkci však nemůže s ohledem na aktuální ekonomickou situaci v České republice podle soudu naplnit částka menší než která byla žalobci přiznána tímto rozsudkem.

11. K procesní obraně žalované, která spočívala v tvrzeních žalované, že žalobce napadal postup Policie ČR, Okresního státního zastupitelství v [obec] i prvoinstanční trestní soud v [obec] nedůvodně a že zejména Policie ČR z pohledu tehdy známých okolností postupovala oprávněně při zásahu na udání v obci [obec] [anonymizováno] na okrese [obec], neboť svědčily o páchání trestného činu 6-ti osobami, když právo užívání nemovité věci tehdy nebylo nikým zpochybněno, proto s ohledem na shora konkrétně popsané výsledky dokazování nebyla úspěšná. Žalobce již od počátku trestního stíhání svou aktivitu projevil v podané stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce, kdy v odůvodnění stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce byla popsána procesní obrana žalobce proti trestnímu stíhání. Soud současně nezjistil, že by postoj žalobce v předmětné trestní věci ztěžoval postup orgánů činných v trestním řízení či že by řízení prodlužoval. Soud dospěl k závěru, že přiměřenou částkou odpovídající povaze trestní věci, délce trestního stíhání a dopadům trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce a v neposlední řadě i v současné ekonomické realitě České republiky, je částka ve výši 75 000 Kč. Tato částka je odůvodněna shora konkrétně popsanými individuálními dopady na osobnostní sféru žalobce v této kauze, kdy současně soud žalobu v rozsahu částky 75 000 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 75 000 Kč ode dne [datum] do zaplacení, zamítl s ohledem na shora uvedený závěr soudu.

12. O příslušenství pohledávky bylo soudem rozhodnuto v souladu s ustanovením § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. a v souladu s ustanovením § 1970 NOZ (zákona č. 89/2012 Sb.). Podle ustanovení § 1970 NOZ, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

13. Žalobce požádal žalovanou o náhradu nemajetkové újmy dne [datum], tzn. že šestiměsíční lhůta k vyřízení žádosti uplynula žalobci dnem [datum] a proto je nárok žalobce na přiznání zákonného úroku z prodlení ode dne [datum] důvodný. Konkrétní výše úroku z prodlení se odvíjí od ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., podle kterého výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

14. O náhradě nákladů řízení bylo soudem rozhodnuto ve prospěch žalobce v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3223/2013 ze dne 10. února 2015, jehož právní věta zní:„ Výsledek řízení projevující se tím, že poškozený žalobce dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu anebo poskytnout mu morální satisfakci, popř. dosáhne konstatování porušení práva, lze s přihlédnutím k přiměřenosti žalované formy náhrady hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch, byť žalobci nebylo přiznáno jím požadované plnění nebo jeho výše.“ Soud odkazuje na nález pléna Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 35/09 ze dne [datum], ve kterém Ústavní soud České republiky došel k závěru, že právní základ nároku jednotlivce na náhradu škody v případě trestního stíhání, které je skončeno zproštěním obžaloby, je třeba hledat nejen v ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny, ale v obecné rovině především v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, tedy v principech materiálního právního státu. Má-li stát být v obecné rovině skutečně považován za demokratický stát, musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů či za jednání, kterým státní orgány nebo orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv jedince. Stát nemá svobodnou vůli, nýbrž je povinen striktně dodržovat právo v jeho ideální (škodu nepůsobící) interpretaci. Na jednu stranu je jistě povinností orgánů činných v trestním řízení vyšetřovat a stíhat trestnou činnost, na druhou stranu se stát nemůže zbavit odpovědnosti za postup těchto orgánů, pokud se posléze ukáže jako postup mylný, zasahující do základních práv. V takové situaci není rozhodné, jak orgány činné v trestním řízení vyhodnotily původní podezření, ale to, zda se jejich podezření v trestním řízení potvrdilo. O náhradě nákladů řízení tedy rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a podle ustanovení § 142a o.s.ř. tak, že přiznal žalobci nárok na náhradu nákladů řízení v částce 32 051,56 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle ustanovení § 9 bod 4 písm. a) AT s poukazem na ustanovení § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen„ AT”) z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč sestávající z částky 3 100 Kč za každý ze šesti úkonů uvedených v ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) AT a z částky 1 550 Kč za jeden úkon právní služby uvedený v ustanovení § 11 odst. 2 písm. f) AT včetně sedmi paušálních náhrad výdajů po částkách 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 AT Celkem za úkony právní služby: 20 150 Kč. Dále náhrada cestovních výdajů podle ustanovení § 3 odst. 4 AT, a to vozidlem AUDI A8 registrační značka 7 AC 64 94, zdvihový objem 3 993 ccm, průměrná spotřeba 9,6 litrů benzín /100 km, a to 4 krát jízdné [obec] - [obec] a zpět (2 krát 24 km): 412 Kč, 458 Kč, 458 Kč a 458 Kč Celkem za náhradu hotových výdajů: 3 886 Kč. Dále náhrada za promeškaný čas podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT, a to 4 krát 2 půlhodiny á 100 Kč, celkem za promeškaný čas: 800 Kč. Dále daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 24 836 Kč, tedy DPH ve výši 5 215,56 Kč.