17 C 378/2024 - 112

Rubrum

Okresní soud v Lounech rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Drobílkem ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] pro zaplacení 147 710 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Řízení se zastavuje v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 14 239,52 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 13 269 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení, úrokem ve výši 46,27 % ročně z částky 115 505,99 Kč od 30. 7. 2024 do 20. 8. 2024.

II. Žaloba se zamítá v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 70 668,12 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 63 030 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení a s úrokem ve výši 20 % ročně z částky 115 505,99 Kč od 30. 7. 2024 do 20. 8. 2024 a úrokem ve výši 14,75 % ročně z částky 115 505,99 Kč od 21. 8. 2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 30. 7. 2024 dosáhne částky 412 992 Kč.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 62 803 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 62 803 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení, a to vše je oprávněna splnit ve splátkách ve výši 9 000 Kč měsíčně splatných vždy nejpozději do 25. dne příslušeného kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, a to pod ztrátou výhody splátek.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 257,28 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se obrátila dne 2. 10. 2024 ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 147 710 Kč s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že žalovaná s žalobkyní uzavřela prostřednictvím komunikace na dálku dne [datum] smlouvu o úvěru č. [hodnota], na základě níž mohla žalovaná čerpat úvěr až do výše 120 000 Kč, a žalovaná se zavázala úvěr splatit spolu se smluvními úroky ve výši nominální úrokové sazby 66,27 % ročně v 48 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 8 171 Kč. Žalovaná úvěr čerpala, nedodržela však řádně podmínky pro splácení, když uhradila před zesplatněním celkem pouze 57 197 Kč. Žalobkyně proto kromě vyúčtovaných smluvních pokut za prodlení s jednotlivými měsíčními splátkami dále uplatnila právo okamžitého splacení všech závazků vyplývajících ze smlouvy a úvěr byl zesplatněn ke dni 28. 7. 2024. Po zesplatnění úvěru žalovaná ničeho neuhradila. Žalovaná částka 147 710 Kč se skládá z dosud neuhrazené části nové jistiny úvěru ve výši 134 508,21 Kč (přičemž tato nová jistině úvěru se skládala z původní jistiny poskytnutého úvěru ve výši 115 505,99 Kč a úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění 28. 7. 2024 ve výši 19 002,22 Kč), ze smluvních pokut v celkové výši 2 994 Kč (6×499 Kč) za prodlení s jednotlivými splátkami, z náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované v celkové výši 1 600 Kč (8×200 Kč), ze smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z celkové dlužné nové jistiny od dne 30. 7. 2024 do dne vyhotovení žaloby (1. 10. 2024), v celkové kapitalizované výši 8 608,64 Kč, a příslušenství se skládá ze smluvního úroku v nominální úrokové sazbě ve výši 66,27 % ročně z (původní) jistiny 115 505,99 Kč od 30. 7. 2024 do 20. 8. 2024 a dále ve výši 14,75 % ročně z (původní) jistiny 115 505,99 Kč od 21. 8. 2024 do zaplacení (nejvýše však v částce 412 992 Kč), a ze zákonného úroku z prodlení z částky 139 102 Kč (součtu původní jistiny 115 505,99 Kč, přirostlých úroků 19 002,22 Kč, smluvních pokut ve výši 2 994 Kč a náhrady nákladů ve výši 1 600 Kč) od 30. 7. 2024 do zaplacení. Žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně zkoumala úvěruschopnost žalované. Žalobkyně zjistila a ověřila příjem žalované a dále z hlediska výdajů vycházela ze sdělení žalované, která jsou zaznamenána ve formuláři hodnocení klienta. Žádné další výdaje žalovaná žalobkyni nesdělila a zároveň ve formuláři prohlášení klienta prohlásila, že veškeré sdělené údaje jsou úplné a pravdivé, nemá žádné splatné dluhy atp. Pokud žalovaná některé údaje zatajila, nelze to nyní dávat k tíži žalobkyni. Žalobkyně se přesto nespoléhala jen na sdělené údaje a provedla lustrace žalované v databázi SOLUS a NRKI, kde nezjistila žádné negativní záznamy, na základě toho provedla hodnocení klienta (tzv. skóring) a dospěla k závěru, že úvěr lze v tomto případě poskytnout. Žalovaná po uzavření smlouvy zhruba roku úvěr splácela, z čehož lze uzavřít, že žalovaná skutečně v době uzavření smlouvy byla schopna úvěr splácet. K tomu pak žalobkyně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023.

2. Žalovaná s podanou žalobou nesouhlasila, neboť považuje předmětnou smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou, a to jednak z důvodu nedostatku právního jednání, hrubého rozporu parametrů úvěrové smlouvy s dobrými mravy a dále také pro nesplnění povinnosti žalobkyně posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost žalované. Co se týče tvrzeného nedostatku právního jednání, žalovaná uvedla, že žalobkyní popsaný způsob uzavírání smluv na dálku nesplňuje požadavky nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 910/2014, a že žalobkyně neprokázala, že mezi ní a žalovanou došlo k uzavření smlouvy ve znění, v jakém smlouvu žalobkyně předkládá, když k elektronické verzi smlouvy není připojen podpis v elektronické podobě, a tudíž není zachován požadavek písemného právního jednání. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti, žalovaná se v době uzavření smlouvy nacházela v těžké životní situaci, měla vysoké výdaje na splácení dosavadních úvěrů – žalovaná splácela následující úvěry: úvěr společnosti [právnická osoba] s měsíčními splátkami 1 904 Kč a 400 Kč, úvěr společnosti [Anonymizováno] se splátkou 8 964 Kč a 1680 Kč, další úvěr od žalobkyně se splátkou 9 799 Kč, úvěr společnosti [Anonymizováno] se splátkou 865 Kč, úvěr společnosti [právnická osoba] s nepravidelnou splátkou okolo 2 064 Kč, úvěr společnosti [právnická osoba] ve výši 27 000 Kč s nepravidelnou měsíční splátkou, úvěr společnosti [právnická osoba] s nepravidelnou splátkou pohybující se v rozmezí od 3 499,71 Kč až 4 443,51 Kč, úvěr společnosti [Anonymizováno] s měsíční splátkou okolo 6 000 Kč, kontokorentní úvěr společnosti [Anonymizováno]. Žalobkyně před uzavřením smlouvy žádala po žalované předložení výpisu z bankovního účtu, kde budou vyfiltrovány pouze údaje o příjmech. Výdaje požadovala žalobkyně po žalované uvést ve formuláři hodnocení klienta, kde žalovaná uvedla pouze své výdaje na bydlení, které žalovaná měla nízké, jelikož s manželem žili ve vlastní nemovitosti. Ostatní výdaje však žalobkyně nevzala v potaz. Při uzavírání smlouvy výdaje na splácení jiných úvěrů žalovaná vědomě nezatajila, nýbrž spoléhala, že žalobkyně si informace o ostatních úvěrech zjistí sama náhledem do registrů klientských informací. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy a dále na skutečnost, že žalovaná již na svůj dluh uhradila částku 57 197 Kč, uznává žalovaná svůj dluh vůči žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení ve výši 62 803 Kč. Žalovaná žádá, aby jí bylo umožněno tuto částku uhradit v měsíčních splátkách, neboť vzhledem ke své finanční situaci si nemůže dovolit uhrazení dluhu jednorázově. Žalovaná zprvu žádala, aby měsíční splátka případně činila částku 1 000 Kč, v průběhu jednání soudu pak připustila, že by byla schopna splácet až 9 000 Kč měsíčně, přičemž uvedla, že celkový příjem její domácnosti (tj. včetně příjmu manžela) činí částku 60 000 Kč, celkové měsíční běžné výdaje činí částku 33 000 Kč. Rozdíl příjmů a výdajů činí tedy částku 27 000 Kč, z čehož třetinu by byla žalovaná schopna splácet na úhradu dluhu.

3. Po podání žaloby podáním ze dne 11. 2. 2025 vzala žalobkyně svou žalobu částečně zpět v rozsahu uvedeném ve výroku I. tohoto rozsudku. Žalobkyně ponížila svůj nárok na smluvní úrok ze sazby 66,27 % ročně na 20 % ročně, což odůvodnila proklientským přístupem a aktuálním vývojem judikatury. Toto částečné zpětvzetí se promítlo jednak do výše dlužné částky, když podle smluvního ujednání měl úrok okamžikem zesplatnění přirůst k jistině dluhu, jednak do výše požadované smluvní pokuty počítané z nové jistiny včetně přirostlého úroku, a nakonec i do nároku na běžící smluvní úrok až do zaplacení.

4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru. Žalovaná uzavřela s žalobkyní dne [datum] úvěrovou smlouvu č. [hodnota], na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěrový rámec až do výše 120 000 Kč a žalovaná se zavázala úvěr splácet společně s úroky v nominální výši 66,27 % ročně v 48 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 8 171 Kč. RPSN činila 90,6 %. Dle bodu 2.2 smlouvy přirůstají úroky z poskytnuté jistiny úvěru k jistině, úroky po zesplatnění úvěru však mohou být sjednány v maximální souhrnné výši 120 % celkové částky, kterou by měla žalovaná zaplatit v případě řádného splácení. V případě prodlení žalované se splácením byla žalobkyně oprávněna požadovat uhrazení smluvní pokuty ve výši 499 Kč za prodlení s každou splátkou a dále měla žalobkyně právo požadovat náhradu účelně vynaložených nákladů (ve výši 200 Kč při prodlení s úhradou kterékoli splátky delší než 15 dnů dle bodu 6.2 smlouvy). Součástí smluvního ujednání bylo i pojištění schopnosti splácet úvěr od [právnická osoba]., k němuž žalovaná přistoupila na základě přihlášky. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím komunikace na dálku, kdy žalovaná nejprve požádala o poskytnutí úvěru, k čemuž sama přiložila požadované informace, zejména doklad o bankovním účtu, kopii občanského průkazu a listiny k ověření úvěruschopnosti. Bankovní účet žalované byl ověřen prostřednictvím tzv. identifikační platby ve výši 1 Kč. Po ověření úvěruschopnosti žalobkyně zaslala žalované veškerou smluvní dokumentaci a žalovaná následně projevila vůli smlouvu uzavřít ve formě SMS zprávy obsahující vygenerovaný jedinečný podpisový kód /viz smlouva o úvěru ze dne [datum] na č. l. 31-33, splátkový kalendář na č. l. 44, předsmluvní informace na č. l. 39-42, dodatek ke smlouvě o úvěru na č. l. 25-26, informace o pojištění na č. l. 7-9, přihláška do pojištění na č. l. 18-19, příloha ke smlouvě o úvěru – pojištění schopnosti splácet na č. l. 27, kopie občanského průkazu na č. l. 35-36, základní informace o klientovi včetně potvrzení o odeslání identifikační platby na č. l. 24, doklad o potvrzovací SMS na č. l. 22, oznámení o schválení úvěru na č. l. 43/. Žalovaná úvěr čerpala, jistina ve výši 120 000 Kč jí byla vyplacena na její bankovní účet, se splácením úvěrových splátek se však dostávala do prodlení, když uhradila před zesplatněním celkem pouze 57 197 Kč. Žalobkyně proto žalovanou postupně celkem 6 výzvami vyzvala k úhradě dlužné částky. Žalovaná ani tak své povinnosti dodatečně nesplnila, a žalobkyně proto přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni 28. 7. 2024, o čemž byla žalovaná vyrozuměna oznámením /viz doklad o vyplacení úvěru na č. l. 23, potvrzení o vlastníkovi účtu a o vyplacení úvěru na č. l. 89, karta klienta na č. l. 34, výzvy k zaplacení na č. l. 10-15, oznámení o zesplatnění na č. l. 16, doklady o úhradě na č. l. 83-85/. Žalobkyně naposledy vyzvala žalovanou k úhradě předžalobní výzvou /viz předžalobní výzva včetně podacího archu na č. l. 46-47/.

5. Soud však dále z hlediska skutkového stavu nemohl učinit skutkový závěr takový, že žalobkyně řádně provedla posouzení úvěruschopnosti (schopnosti splácet spotřebitelský úvěr) žalované s odbornou péčí. Žalobkyně skutečnost o zkoumání úvěruschopnosti sice tvrdila, avšak dostatečně neprokazovala tvrzení ohledně zkoumání výdajů žalované. Žalobkyně ohledně zkoumání úvěruschopnosti předložila formulář nazvaný hodnocení klienta, v kterém žalobkyně zaznamenala jednotlivé údaje. Podle údajů v tomto formuláři čistý měsíční příjem žalované ze zaměstnání činil 37 000 Kč, přičemž tato skutečnost byla doložena dalšími předloženými listinami, především pak výpisem z bankovního účtu žalované za měsíce červen až září 2023, v němž jsou zobrazeny výlučně údaje o výplatě mzdy – jiné údaje výpis neobsahuje. Ohledně formy bydlení bylo uvedeno „vlastní“, měsíční výdaje žalované byly uvedeny ve výši 4 860 Kč (životní minimum), ve výši 5 513 Kč na bydlení (nájemné, inkaso), ve výši 9 799 Kč na dosavadní splátky žalobkyni, žádné jiné výdaje uvedeny nebyly, celkem tedy výdaje ve výši 20 172 Kč, přičemž žalobkyně k této částce dále přičetla hodnotu 1 000 Kč jako rezervu. Žalovaná ve formuláři prohlášení klienta mimo jiné prohlásila, že nemá žádné splatné dluhy, nebyla proti ní podána žaloba, nenachází se v úpadku, veškeré údaje poskytnuté žalobkyni jsou pravdivé a úplné /viz hodnocení klienta na č. l. 38, doklad o příjmu na č. l. 37, prohlášení klienta na č. l. 29-30/. Žalovaná sice ke dni podpisu smlouvy neměla pro svou osobu v katastru nemovitostí evidováno žádné vlastnické právo k nemovitosti, nicméně sama tvrdí, že skutečně s manželem bydleli ve vlastní nemovitosti, kterou měli ve společném jmění manželů, a proto výše nákladů na bydlení byla relativně nízká /viz výpis z katastru nemovitostí na č. l. 87/. Žalobkyně dále v rámci prověřování úvěruschopnosti provedla lustraci žalované v registru SOLUS, v němž nezjistila žádné negativní údaje o žalované, a dále lustraci žalované v databázi NRKI, kde u žalované v té době byl mimo jiné uveden údaj o dluhu po splatnosti ve výši celkem 21 836 Kč a údaj o expozici ve výši 1 386 994 Kč, což udává celkový součet zbývající částky kreditních karet, celkové čerpání úvěrového rámce splátkových a nesplátkových operací /viz výpis z registru SOLUS na č. l. 20, výpis z NRKI na č. l. 21/.

6. Jak bylo zjištěno z listin předložených žalovanou, mezi účastnicemi byly před uzavřením smlouvy projednávané v této věci uzavřeny další 4 smlouvy o úvěru. Konkrétně se jedná o smlouvy ze dne [datum] (úvěr činil částku 20 000 Kč), ze dne [datum] (úvěr činil částku 100 000 Kč), ze dne [datum] (úvěr činil částku 41 000 Kč), ze dne [datum] (úvěr činil částku 150 000 Kč). Všechny tyto smlouvy byly uzavřeny dálkově stejným způsobem jako smlouva projednávaná v této věci. V době uzavření smlouvy žalovaná stále splácela úvěr ze smlouvy ze dne [datum], kdy měsíční splátka činila 9 799, jak je též uvedeno ve formuláři hodnocení klienta /viz smlouva o úvěru ze dne [datum] na č. l. 68-70, smlouva o úvěru ze dne [datum] na č. l. 71-73, smlouva o úvěru ze dne [datum] na č. l. 74-76, smlouva o úvěru ze dne [datum] na č. l. 77-79/. Z úřední činnosti je soudu známo, že u zdejšího soudu probíhá samostatné soudní řízení sp. zn. [Anonymizováno], v němž je projednávána žaloba žalobkyně proti žalované z titulu smlouvy o úvěru uzavřené dne [datum]. Žalovaná v době uzavření této smlouvy splácela také úvěr od společnosti [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno]. (úvěrový limit činil 25 000 Kč, splátky byly sjednány v nepravidelné výši), od společnosti [právnická osoba] (smlouva uzavřena dne [datum], úvěrový limit 60 000 Kč, proměnlivá výše splátek), od společnosti [právnická osoba] (smlouva ze dne [datum], úvěrový limit 30 000 Kč, proměnlivá výše splátek), od společnosti [právnická osoba]. (smlouva uzavřena [datum], úvěrový limit 20 000 Kč, splátky ve výši 524 Kč měsíčně), dva úvěry od společnosti [Anonymizováno] (první úvěr čerpán k [datum], druhý úvěr čerpán k [datum]), revolvingový úvěr od společnosti [právnická osoba]. (smlouva uzavřena dne [datum], úvěrový limit 80 000 Kč, minimální splátka ve výši 1 904 Kč), přičemž soudu je z úřední činnosti známo, že u zdejšího soudu probíhá samostatné soudní řízení sp. zn. [Anonymizováno], v němž je projednávána žaloba společnosti [právnická osoba]. proti žalované z titulu uvedené smlouvy o revolvingovém úvěru, a dále úvěr taktéž od společnosti [právnická osoba]. (smlouva uzavřena dne [datum], úvěrový limit 10 000 Kč, proměnlivá měsíční splátka). Později dne [datum] pak žalovaná dále čerpala úvěr od společnosti [právnická osoba] /viz dokumenty k úvěru od společnosti [Anonymizováno] v přílohové obálce spisu, smlouva o úvěru od společnosti [právnická osoba] v přílohové obálce spisu, smlouva o úvěru od společnosti [právnická osoba] v přílohové obálce spisu, doklady ke smlouvě o úvěru od společnosti [právnická osoba] v přílohové obálce spisu, smlouva o úvěru od společnosti [právnická osoba]. v přílohové obálce spisu, doklad o uzavření dvou smluv o úvěru od společnosti [Anonymizováno] v přílohové obálce spisu, dvě smlouvy od společnosti [právnická osoba]. v přílohové obálce spisu/. Žalovaná pak soudu předložila úplný výpis ze svých bankovních účtů za měsíc září 2023, tedy měsíc, ve kterém byla uzavřena předmětná smlouva o úvěru, kdy zejména na běžném účtu u společnosti [Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno]. jsou patrná mnohá čerpání úvěrů a taktéž splátky úvěrů. V měsíci září 2023 žalovaná celkem čerpala úvěr v 54 případech a provedla 6 splátek úvěrů /viz výpisy z účtů žalované v přílohové obálce spisu/. Žalovaná v době uzavření smlouvy měla mimo jiné výdaje na služby mobilního operátora, které za měsíc září 2023 činily 3 216,27 Kč a náklady na elektřinu, které v daném období činily zhruba 3 514 Kč měsíčně (tj. při ročních nákladech 42 176 Kč za období od května 2023 do května 2024) /viz faktury od společnosti [Anonymizováno] v přílohové obálce spisu, faktury od [Anonymizováno] v přílohové obálce spisu/.

7. Po právní stránce soud hodnotil věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”), a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

8. Podle ust. § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle ust. § 2 odst. 1 ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

10. Podle ust. § 104 ZoSÚ smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až 108 a § 109 odst. 1 uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy.

11. Podle ust. § 562 odst. 1 o. z. písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.

12. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (…).

13. Dle ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Dle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Dle ust. § 2991 odst. 1 o. z. ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba důvodná pouze částečně.

17. Soud nejprve vzhledem k částečnému zpětvzetí žaloby výrokem I. tohoto rozsudku postupem podle § 96 odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), řízení částečně zastavil v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby.

18. Dále soud nepřisvědčil námitce žalované, že v řízení žalobkyně neprokázala, že mezi ní a žalovanou došlo k uzavření smlouvy ve znění, v jakém smlouvu žalobkyně předkládá, když k elektronické verzi smlouvy není připojen podpis v elektronické podobě, a tudíž není zachován požadavek písemného právního jednání, k čemuž žalovaná odkázala na nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 910/2014. Soud uvádí, že zaručený elektronický podpis, o němž hovoří článek 26 zmíněného nařízení, není jediným přípustným prostředkem umožňujícím určení jednající osoby. Ostatně ani zaručený elektronický podpis není stoprocentním garantem identifikace jednající osoby. Soud v daném případě považuje kontraktační proces popsaný žalobkyní za dostatečným pro naplnění podmínek § 562 odst. 1 o. z. Není pochyb o tom, že daná forma právního jednání umožnila zachycení jeho obsahu. Celá smluvní dokumentace byla odeslána žalované a ostatně sama žalovaná soudu v tomto řízení předložila vlastní písemné vyhotovení předmětné smlouvy o úvěru. Stejně tak byla dostatečným způsobem identifikována jednající osoba, tedy žalovaná. Žalobkyně si nejprve nechala zaslat kopii občanského průkazu žalované, totožnost žalované byla dále ověřena prostřednictvím identifikační platby z jejího bankovního účtu, přičemž je jasné, že úroveň ověřování identity ze strany bank je značně vysoká, o čemž svědčí i skutečnost, že veřejná správa se při elektronické komunikaci s občany opírá mimo jiné o tzv. bankovní identitu. Identifikace žalované jako jednající osoby je navíc patrná i z jejího jednání před uzavřením předmětné smlouvy, kdy žalovaná shodným způsobem kontrahovala s žalobkyní již popáté, poskytla a umožnila žalobkyni zkoumat její úvěruschopnost, tak z jejího jednání po uzavření smlouvy, kdy žalovaná čerpala poskytnutý úvěr a po jistou dobu ho i následně splácela ujednaným způsobem. Za této situace soud uzavřel, že písemná forma právního jednání byla ve smyslu § 562 odst. 1 o. z. zachována, žalovaná dostatečným způsobem projevila svou vůli smlouvu v dané podobě uzavřít, a proto byla tato námitka shledána za nedůvodnou.

19. Následně se soud zabýval otázkou, zda ze strany žalobkyně coby poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalované. V tomto směru nelze než konstatovat, že žalobkyně své povinnosti ve smyslu ust. § 86 ZoSÚ nedostála.

20. Soud konstatuje, že žalobkyně ani přes poskytnuté poučení podle § 118a o. s. ř. neprokázala, že by dostatečným způsobem a s odbornou péčí zkoumala a ověřovala skutečné výdaje žalované. Žalobkyně se při posuzování úvěruschopnosti žalované v zásadě spokojila pouze se sdělenými údaji ze strany žalované, které jsou zaznamenány ve formuláři hodnocení klienta. Takový postup žalobkyně soud nemohl hodnotit jako souladný se zákonem o spotřebitelském úvěru, neboť není postačující, aby žalobkyně vyšla pouze z nedoloženého osobního prohlášení žalované o osobních, výdělkových a majetkových poměrech, neboť odborná péče předpokládá, že věřitel údaje získané od spotřebitele náležitě ověří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

21. Žalobkyně v daném případě řádně zjistila a ověřila pouze příjmy žalované, nicméně výdaje, a to ani ty podstatné, zjišťovány a ověřovány nebyly. Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným ust. § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. V tomto případě byl prokázáno, že žalovaná měla vedle běžných obvyklých výdajů i zcela zásadní výdaje na splátky celé řady jiných dříve čerpaných úvěrů. Tyto splátky úvěrů však žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti zcela pominula (s výjimkou úvěr čerpaného od žalobkyně na základě smlouvy ze dne [datum]). Povinnosti zkoumat výdaje žalované se přitom nelze zprostit tím, že žalobkyně přenese tuto svou odpovědnost na žalovanou s tím, že žalovaná prohlásila, že nemá žádné jiné splatné dluhy. Zákon povinnost zkoumat a prověřovat úvěruschopnost žadatele o úvěr ukládá poskytovateli, nikoli spotřebiteli. Pokud žalovaná při sjednávání úvěru uvedla nesprávné údaje o své majetkové situaci nebo nějaké údaje vědomě zatajila, mohlo mít takové jednání i trestněprávní následky (viz § 211 trestního zákoníku týkající se úvěrového podvodu). Nicméně ani v takovém případě by žalobkyně nebyla zbavena své povinnosti nespoléhat se pouze na sdělené údaje žalovanou, ale tyto údaje náležitě ověřit, jak jí ukládají zmíněná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

22. Žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti měla sice k dispozici výpis z bankovního účtu žalované, avšak pouze s údaji o příjmech ze mzdy. Další údaje zde absentují. Nic však nebránilo žalobkyni vyžádat si od žalované celý výpis z jejího účtu. Z něj by žalobkyně nepochybně získala ucelený přehled o majetkové situaci žalované, a musela by tak zjistit, že žalovaná v té době byla pravděpodobně ve finanční situaci, kterou lze charakterizovat jak dluhovou spirálu, kdy čerpala a splácela velké množství dalších spotřebitelských úvěrů. Je sice pravda, že žalobkyně provedla lustraci žalované v dlužnických registrech SOLUS a NRKI. Jednalo se však zjevně pouze o formální úkony a žalobkyně výstupy z těchto registrů náležitě nezohlednila. Soudu je známo, že výpis z registru NRKI běžně obsahuje kompletní výpis všech čerpaných úvěrových produktů, včetně produktů, o které daná osoba požádala a které ji nebyly poskytnuty. V daném případě žalobkyně předložila pouze jakýsi zkrácený výstup z této databáze. Nicméně i v tomto zkráceném výstupu je mimo jiné uveden údaj o celkovém dluhu po splatnosti ve výši celkem 21 836 Kč a údaj o expozici ve výši 1 386 994 Kč, což udává celkový součet zbývající částky kreditních karet, celkové čerpání úvěrového rámce splátkových a nesplátkových operací. I z tohoto zkráceného výstupu je tak jasně patrné, že žalovaná musela mít nemalé měsíční výdaje na splátky dosavadních závazků a ohledně části dluhu byla žalovaná v době uzavření smlouvy již po splatnosti. Pokud žalobkyně za této situace žalované úvěr poskytla, aniž se blíže zabývala reálnými výdaji žalované, nelze než zavřít, že porušila svou povinnost s odbornou péčí provést posouzení úvěruschopnosti žalované. V dané věci není přiléhavý ani odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, v němž se Nejvyšší soud přiklonil k tzv. materiálnímu přístupu k povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí mimo jiné uvádí, že: „samo zjištění, že poskytovatel v procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, nemusí vždy nutně znamenat, že spotřebitel není schopen úvěr splácet. Pokud tedy například spotřebitel úvěr splatí a vyjde-li následně najevo, že věřitel při procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, může se důsledek v podobě uvedené zákonné sankce (neplatnosti smlouvy) projevit pouze tehdy, bude-li postaveno najisto, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.“ V daném případě žalovaná po jistou dobu úvěr splácela a celkově uhradila 7 splátek z 48 sjednaných. Z toho žalobkyně dovozuje závěr, že žalovaná tak byla ke dni uzavření smlouvy schopna úvěr splácet. S tím se však zdejší soud zásadně neztotožňuje, neboť jak vyplývá z žalobkyní předložených výpisů z účtů a z listin týkajících se dalších dříve čerpaných úvěrů, žalovaná v době uzavření předmětné smlouvy čerpala řadu dalších jiných úvěrů, a lze proto předpokládat, že některé úvěry byly čerpány právě za účelem úhrady úvěrů starších. Za takové situace nelze učinit závěr, že finanční situace žalované v době uzavření smlouvy jí umožňovala úvěr splácet, nebo snad že by v době uzavření smlouvy zde nebyly důvodné pochybnosti o schopnosti úvěr splácet.

23. Soud k výše uvedenému dodává, že tyto závěry jsou zcela v souladu i s judikaturou. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, mj. zdůraznil, že „poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit“ s tím, že by „státní moc neměla poskytovat ochranu právům subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ Konečně uvedl, že „obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ V daném případě však s ohledem na nedostatečné zkoumání výdajů žalované nelze uzavřít, že by se ze strany žalobkyně o takové přesvědčivé zkoumání, s ohledem na zjištění, která z hodnocení klienta a předložených listin vyplývala, skutečně jednalo. S těmito závěry pak nekoliduje ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 238/2019, který se věcí zabýval zejména v trestní rovině. Nicméně rovněž uvedl, že „úvěrové společnosti vycházejí zejména z údajů o příjmu a výdajích žadatelů a informací o úhradě jeho předchozích dluhů, když za dostatečné se považují údaje o příjmech a výdajích spotřebitele, ze kterých je věřitel schopný získat objektivní obraz o jeho finanční situaci. Současně je nezbytné zdůraznit, že posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnosti žadatele hradit úvěr, je třeba vždy posuzovat z toho hlediska, jaké údaje úvěrová společnost po žadateli požadovala, když tyto primárně tvoří základní podklad pro ověřování úvěruschopnosti konkrétního žadatele, když tím, že tento sdělí určité údaje je vytvořen podklad pro následné prověřování. Při posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnost žadatele úvěr splatit nelze také pominout výši požadovaného úvěru. Jiné požadavky na splnění této povinnosti budou kladeny v případě žádosti o úvěr ve výši několika tisíc korun a jiném v případě statisícových částek. Zároveň platí, že na úvěrových společnostech nelze považovat stoprocentní míru obezřetnosti, nýbrž přiměřenou, neboť jinak by se nikdy tyto společnosti nemohly stát obětí trestné činnosti a vždy by se jednalo pouze o občanskoprávní záležitost a ustanovení § 211 tr. zákoníku by ztratilo smysl.“ Žalobkyně však nepřistoupila k následnému prověřování údajů získaných od žalované ve výdajové stránce a vyšla pouze z obecného zákonem stanoveného životního minima, aniž by pečlivěji prověřila reálnou finanční situaci žalované, čímž nebyla naplněna ani přiměřená míra obezřetnosti, o které Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí uvažoval.

24. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele v zákoně je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností (viz důvodovou zprávu k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz Wachtlová, L.; Slanina, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.).

25. V poměrech projednávané věci tudíž soud uzavírá, že žalobkyně svou povinnost stanovenou zákonem nesplnila. Důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené smlouvy a redukce nároku žalobkyně vůči žalované na vrácení holého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 o. z. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované jistinu v celkové výši 120 000 Kč bez právního titulu (s ohledem na zjištěnou absolutní neplatnost smlouvy), došlo tak k bezdůvodnému obohacení žalované. Současně bylo prokázáno, že žalovaná na tento svůj závazek již uhradila částku 57 197 Kč. Soud proto uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 62 803 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta, neboť tyto nároky vyplývaly z neplatně uzavřené smlouvy.

26. Vzhledem k tomu, že žalovaná nezaplatila žalovanou částku řádně a včas, octla se s placením dluhu v prodlení, a soud proto žalobkyni přiznal i úrok z prodlení dle ust. § 1970 o. z. ve výši dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to však pouze z částky odpovídající výši bezdůvodného obohacení. Ve zbytku byl uplatněný nárok žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení jako nedůvodný zamítnut.

27. Pokud jde o lhůtu k plnění, soud vyhověl žádosti žalované ohledně možnosti úhrady dluhu ve splátkách. Důvodem pro toto rozhodnutí byla obtížná finanční situace žalované, které výše příjmů neumožňuje uhradit dluh jednorázově, kdy žalovaná mimo jiné též splácí své starší dluhy. Žalovaná zprvu v řízení navrhovala výši měsíčních splátek ve výši 1 000 Kč, avšak po upozornění ze strany soudu, že v takovém případě by dluh nebyl uhrazen v přiměřené době, navrhla, aby výše splátek činila maximálně částku 9 000 Kč, přičemž uvedla, že celkový příjem její domácnosti (tj. včetně příjmu manžela) činí částku 60 000 Kč, celkové měsíční běžné výdaje činí částku 33 000 Kč. Rozdíl příjmů a výdajů činí částku 27 000 Kč, z čehož třetinu by byla žalovaná schopna splácet na úhradu dluhu. Žalobkyně v rámci návrhu smírného řešení sporu navrhovala měsíční splátky ve výši 3 500 Kč, což však podmiňovala tím, že se žalovaná zaváže k úhradě celé žalobou uplatněné částky. V případě, že soud žalobě plně nevyhoví, žádala žalobkyně, aby splátky činily nejméně 15 000 Kč. Po zohlednění všech skutečností soud stanovil výši měsíční splátky na částku 9 000 Kč. Soud je přesvědčen, že při takovéto výši splátek dojde k úhradě dluhu v přiměřené době zhruba 7 či 8 měsíců, která není v zásadním rozporu s principy práva na spravedlivý proces a současně, že výše splátek je stále v ekonomických možnostech žalované, a to i při zohlednění toho, že proti žalované jsou nyní vedena další dvě soudní řízení z titulu jiných smluv o úvěr, a lze tak očekávat potřebu dalších výdajů ze strany žalované v blízké době. Soud dále určil, že splátky budou splatné vždy do 25. dne příslušeného kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku. Soud takto rozhodl podle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. a určil dále, že toto dobrodiní je žalované poskytnuto pod ztrátou výhody splátek, což znamená, že nesplní-li žalovaná některou splátku řádně a včas, má žalobkyně právo na vyrovnání celé pohledávky, přičemž toto právo může žalobkyně uplatnit nejpozději do splatnosti nejblíže příští splátky. Soud má za to, že tento možný následek nesplacení bude pro žalovanou dostatečnou výstrahou, aby splátky plnila řádně a včas.

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 257,28 Kč, přičemž tato částka představuje 21,44 % z jejich celkové výše (rozdíl procesního úspěchu žalované v řízení v rozsahu 60,72 % – tj. část předmětu řízení, ve kterém byla žaloba zamítnuta a část, ve kterém bylo řízení zastaveno pro zavinění žalobkyně ve smyslu § 146 odst. 2 o. s. ř. – a úspěchu žalobkyně v rozsahu 39,28 %). Tyto náklady sestávají z nákladů řízení v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 300 Kč za každý ze 4 úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky spočívající v podání odporu, vyjádření ve věci samé a 2 × účast na jednání soudu za každé 2 započaté hodiny. Jejich zaplacení soud žalobkyni uložil ve lhůtě podle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

29. Při poměřování míry úspěchu a neúspěchu účastníků bylo třeba s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, či nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 2717/08, přihlížet též k uplatněnému příslušenství, které bylo předmětem řízení. Pro účely tohoto poměřování byly nároky běžící do zaplacení kapitalizovány ke dni vyhlášení rozsudku.