17 C 38/2020-233

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivem Krýsou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o 1 801 311 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 339 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 339 000 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení částky 1 462 311 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 1 801 311 Kč od [datum] do [datum] a z částky 1 462 311 Kč od [datum] do zaplacení se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 98 925,15 Kč k rukám zástupce žalobce, Mgr. [jméno] [příjmení], advokáta, do 15 dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 2 náhradu nákladů řízení státu s tím, že výše náhrady a lhůta k plnění budou uvedeny v samostatném usnesení.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou ze dne [datum] po žalované domáhal zaplacení jednak částky ve výši 341 311 Kč jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu vznikla v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení vedeného u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 2 T 77/2011 a jednak částky 1 460 000 Kč jakožto zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí ve stejném trestním řízení. Žalobce ve svých tvrzeních k celkové délce řízení uvedl, že předmětné řízení trvalo 8 let, 5 měsíců a 1 den a jedná se tak o dobu nepřiměřenou. Po stručné rekapitulaci podstatného obsahu předmětného trestního řízení žalobce uvedl, že více jak polovinu uvedené doby byly orgány činné v trestním řízení zcela nečinné, zejména v období od [datum] do [datum] a v období od [datum] do [datum]. Dále žalobce poukázal na to, že mu bylo právě 22 let, kdy trestní stíhání započalo a byl ohrožen trestní sazbou až 10 let. Dle žalobce bylo od počátku zjevné, že skutky popsané v obžalobě nemohou být trestným činem. Dále žalobce poukazoval na dle jeho názoru nestandardní vedení trestního řízení, resp. způsob jeho přidělení předsedovi senátu. K nemajetkové újmě způsobené nepřiměřenou délkou řízení žalobce poukázal na svůj nízký věk, status studenta, ukončení vysokoškolského studia, výši hrozícího trestu a poukázal na nutnost věnovat svůj čas obhajobě. Dle žalobce trestní řízení nebylo složité, připustil však nutnost orientovat se v obecním zřízení a pozemkovém právu. Žalobce průtahy nezavinil, kdy na délce se nejvíce podíleli orgány činné v trestním řízení. Zvýšený význam řízení pro žalobce se dle judikatury presumuje. Dle žalobce je třeba vyjít ze základní částky 20 000 Kč za rok řízení a odškodnění dále navýšit o 30 % za závažnost újmy a okolnostem jak k ní došlo, 30 % z důvodu délky řízení, 50 % pro pětiletou nečinnost OČTŘ a 50 % pro zvýšený význam řízení pro žalobce. Celkem tedy žalobce vyčíslil požadovanou částku z tohoto titulu na 385 811 Kč. Jelikož žalovaná dobrovolně plnila 44 500 Kč, domáhal se podanou žalobou shora uvedené částky. Pokud jde o odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou vydáním nezákonného rozhodnutí, žalobce uvedl následující. K povaze trestní věci: jednalo se o trestní stíhání pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákona, tedy o závažný trestný čin s dosti vysokou trestní až 10 let. Do úvahy je také třeba vzít tu skutečnost, že se mělo jednat o údajnou trestnou činnost zvoleného zastupitele menší obce, což zvyšovalo negativní dopady do života žalobce, neboť byl v podstatě všemi obyvateli obce vnímán jako kriminálník. Sama povaha trestní věci nutně zvyšovala zájem veřejnosti. K délce trestního stíhání žalobce poukázal na to, že byla nepřiměřená a tudíž se v osobní sféře projeví daleko závažnějším způsobem, než kdyby trvalo jen krátkou dobu. K následkům způsobeným trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby: žalobci bylo 22 let, studoval na [anonymizována dvě slova] a [anonymizována dvě slova] v [obec]. Do doby zahájení trestního stíhání a zejména do doby, než trestní stíhání stalo objektem zájmu sdělovacích prostředků, měl velmi dobré studijní výsledky. Poté se i spolužáci a učitelé začali chovat odměřeně, studium začalo být velmi nepříjemné, lidé si na žalobce ukazovali na chodbách, na zkouškách začal mít problémy a prospěch se výrazně zhoršil. Z uvedených důvodů byl žalobce nucen své vysokoškolské studium ukončit ve školním roce 2011 2012. Po vzetí otce žalobce, který byl současně [anonymizováno] [obec], do vazby, musel jako místostarosta převzít povinnosti, kdy zde byl obrovský tlak ze strany občanů, ať se vzdá funkce, osočovali jej, že patří do kriminálu, či že je kriminálník. Kamarádi, s kterými ve vesnici žalobce vyrůstal, se s ním přestali bavit a všichni jej přestali zdravit. V podstatě dodnes se kvůli tomu ve své rodné vesnici cítí jako cizinec. Dále utrpělo i podnikání žalobce. Ještě před soudem a televizní reportáží začal budovat servis počítačové techniky, vše se dařilo velmi dobře. Poté nevyhrál žádné výběrové řízení, firmy začaly vypovídat smlouvy a odříkávat nabídky. Nakonec žalobce musel propustit oba zaměstnance a v roce 2013 měl u hlavního dodavatele odběr jen za 100 000 Kč a v roce 2014 jen 36 000 Kč. Vždy, když zaměstnavatelé zjistili, že je proti žalobci vedeno trestní řízení, mu bylo oznámeno, že jej nemohou vzít. Ke konci bral podřadné servisní práce a musel si sjednat i splátkový kalendář na zdravotní pojištění. Nyní je žalobce řadovým zaměstnancem. Přes zprošťující rozsudek žalobci stále spousta lidí nevěří. Odškodnění by tak mělo dosahovat výše alespoň 1 500 000 Kč. Jelikož žalovaná plnila dobrovolně 40 000 Kč, domáhal se žalobce shora uvedené částky. K uplatnění nároku u žalované žalobce uvedl, že dne [datum] u ní nárok uplatnil s tím, že žalovaná dobrovolně poskytla 84 400 Kč, z toho 40 000 za nezákonné rozhodnutí v trestním řízení a 44 500 Kč za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení. S touto výší žalobce nesouhlasil a nesouhlasil ani s argumentací žalované, jak k uvedeným částkám dospěla.

2. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne [datum] k žalobě učinila nesporým, že žalobce nárok uplatnil dne [datum], že žalovaná ve stanovisku ze dne [datum] konstatovala vydání nezákonného rozhodnutí – usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, žalobci se omluvila, přiznala mu za nezákonné trestní stíhání 40 000 Kč. Dále žalovaná učinila nesporným, že k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce trestního řízení došlo, za což žalobci přiznala odškodnění 44 500 Kč. K nepřiměřené dálce řízení žalovaná uvedla, že žalobce částečně přispěl k průtahům v řízení s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.12.2013 ve věci stížnosti ministryně spravedlnosti pro porušení zákona, č.j. 6 Tz 49/2013-66, kdy bylo třeba vyčkat na rozhodnutí správního orgánu ve věci státního občanství [jméno] [příjmení] Policie ČR se opakovaně dotazovala Krajského úřadu Jihomoravského kraje na stav řízení ve věci občanství paní [příjmení], odpovědi s uvedením pravomocného rozhodnutí se však dočkala až [datum]. Nato byl kontaktován Státní pozemkový úřad a posléze bylo přistoupeno k výslechu obviněných. I v žalobcem zmiňované druhé prodlevě byly orgány činné v trestním řízení činné, došlo k přibrání znalce a vypracování znaleckého posudku. Dle názoru žalované bylo řízení složité, neboť byla nutná součinnost mnoha orgánů státní správy, s věcí mělo přímou souvislost i restituční řízení a dlouho řešená otázka českého občanství původní majitelky nemovitostí. Případ byl řešen na všech stupních soudní soustavy. Žalovaná dále poukázala například na advokáta, který dva dny před konáním líčení požádal o odročení líčení ze zdravotních důvodů a nenavrhl substituci. Žalobce pak soud na jeho výzvu neinformoval o novém obhájci, kdy tento byl soudem určen, načež o několik dní později žalobce zvolil obhájce jiného, přičemž tato řada kroků trestní soud nepochybně administrativně zatěžovala. Nezanedbatelným faktorem byla i potřeba obsáhlejšího dokazování, nutnost vyhotovování znaleckých posudků či obtížné opatřování důkazů. Z důvodu, že žalobce byl obžalován společně s dalšími pěti osobami, z toho některými blízkými, lze presumovat takzvanou sdílenou újmu s poukazem na judikaturu ESLP, či Nejvyššího soudu (např. sp.zn. 30 Cdo 3694/2011 a 30 Cdo 1476/2012). Dále žalovaná objasnila, jak dospěla k částce 44 500 Kč. Ohledně významu řízení ve vztahu k odškodnění na nepřiměřenou délku řízení žalovaná poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.6.2012, sp.zn. 30 Cdo 2813/2011. K nároku žalobce z titulu nezákonného trestního stíhání žalobce žalovaná předeslala, že částku 40 000 Kč považuje za zcela přiměřenou. Ačkoliv trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele může mít difamující charakter a zajisté je veřejností negativně vnímán, existují mnohé trestné činy s vyšší mírou společenského odsouzení, jako např. trestné činy proti životu či lidské důstojnosti v sexuální oblasti. Délka trestního řízení pak byla dlouhá, činila 8 let, 5 měsíců a 1 den, proto je taktéž důvodem pro zadostiučinění z důvodu nepřiměřené délky řízení. Dle žalované nebyla prokázána příčinná souvislosti mezi trestním stíháním a zhoršením prospěchu a ukončením studia. V obecné rovině pak zůstalo i tvrzení ohledně problémů v podnikání. Odkaz na rozhodnutí ve věci„ veřejně známých osobností“ nemůže být ve věci případný a rozhodně nejde o srovnávací příklady dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu. Žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl.

3. V replice ze dne [datum] žalobce uvedl, že každé trestní stíhání představuje zásah do cti a dobré pověsti a významný zásah do osobního života trestně stíhané osoby, zvláště pokud se následně ukáže, že obvinění bylo liché s poukazem na judikaturu Ústavního soudu. Veřejné sdělovací prostředky měli již od počátku trestního řízení„ jasno“ o žalobcově vině. Otázka občanství [jméno] [příjmení] měla být žalovanou vyřešena před samotným zahájením trestního stíhání, pokud se tak nestalo, jde to k tíži žalované. Pokud by se orgány činné v trestním řízení řídily závazným právním názorem Krajského soudu v Brně vyjádřeném v jeho usnesení ze dne 6.2.2013, č.j. 5 To 257/2012-1288, měly bezodkladně (po [datum]) trestní stíhání zastavit a nikoli provádět další a zcela zbytečné úkony trestního řízení. Pokud žalovaná zmínila přibrání znalce a vypracování znaleckého posudku (na ocenění předmětných pozemků, které obec prodala) či kontaktování Státního pozemkového úřadu, šlo o aktivitu zcela zbytečnou a absurdní, do dnešního dne jsem nechopil, z jakého důvodu k vypracování znaleckého posudku došlo, neboť uvedený znalecký posudek s podstatou trestního stíhání nijak nesouvisel. Žalobce nesouhlasil s žalovanou, že trestní řízení bylo složité, když nebyly uvedeny orgány, jejichž součinnost byla neobytná, když dle žalobce to byl jediný, a to ten, který rozhodoval o občanství [jméno] [příjmení]. Dle žalobce nemůže být důvodem pro snížení základní částky skutečnost, že věc byla, a to pouze jednou, řešena před všemi stupni soudní soustavy. Řízení před Nejvyšším soudem kvůli podání stížnosti pro porušení zákona ministryní spravedlnosti, bylo s ohledem na stávávající právní úpravu zcela zbytečné, ministryně musela velmi dobře vědět, že výrok Nejvyššího soudu bude nutně a pouze akademický a nebude mít žádný vliv na dané trestní řízení, tedy s jedinou výjimkou – že se zcela zbytečně celé trestní řízení dosti výrazně prodlouží. Za toto prodloužení je však odpovědná žalovaná a je tak na místě částku spíše zvýšit a nikoli snížit. Pokud jde o namítaný průtah řízení zaviněný změnou obhájce, odkázal žalobce na odůvodnění stížnosti ze dne [datum] proti usnesení Okresního soudu Brno – venkov ze dne 15.2.2012, sp.zn. 2 T 77/2011, konkrétně na článek IV, ad bod 5, třetí odstavec a dále na bod 1 tohoto článku. Zde je podrobně vysvětleno, že to byl naopak předseda senátu, který řízení kvůli změně obhájce zbytečně prodloužil. Pokud jde o odročení hlavního líčení z důvodu zdravotní indispozice obhájce, nelze to přičítat k tíži žalobce, když to bylo ze zdravotních důvodů a případná substituce byla zcela formální účastí obhájce při hlavním líčení. Žalovaná rovněž neuvedla, v čem konkrétně mělo obsáhlejší dokazování spočívat. Ve věci byl vypracován jeden a zcela zbytečný znalecký posudek, který se stíhaným jednáním a trestným činem, pro který bylo trestní řízení vedeno, neměl žádnou souvislost a pokud orgány činné v trestním řízení k jeho vyhotovení přistoupily, musí jít tato skutečnost k tíži žalované. Trestné stíhání bylo zahájeno dne [datum] a odsuzující rozsudek soudu I. stupně byl vydán dne [datum], tedy po necelých 16 měsících, což nepřisvědčuje tvrzení žalované o nutnosti provádět obsáhlé dokazování a o obtížném opatřování důkazů. Spíše to nasvědčuje závěru, že šlo o trestní řízení důkazně nijak náročné, tedy o řízení nijak složité. Po vydání odsuzujícího rozsudku se již pouze řešila otázka státního občanství [jméno] [příjmení], která však měla být vyřešena před samotným zahájením trestního stíhání. Žalobce rovněž nesouhlasil s modifikací základní částky pro sdílení újmy. V tomto směru by byl spíše na místě částku zvýšit s ohledem na mediální kampaň proti rodině žalobce. Dle žalobce ze žádné judikatury nevyplývá, že by snížení základní částky z důvodů tzv. sdílené újmy bylo možné i u dlouhotrvajícího trestního řízení. Nejistota a úzkost pramenící z dlouhotrvajícího trestního řízení je v případě„ mnohosti“ na straně obviněných a obžalovaných spíše větší, což platí zvláště za situace, kdy je stíháno více členů jedné rodiny. Žalobce se dále domáhal modifikace základní částky s ohledem na vývoj průměrného platu v národním hospodářství. Žalobvce dále poukázal na to, že od zahájení trestního stíhání dne [datum] do podání obžaloby dne [datum] uplynulo pouze 8,5 měsíců a od podání obžaloby do vydání odsuzujícího rozsudku soudem I. stupně dne [datum] uplynulo přibližně 7 měsíců. Od vydání odsuzujícího rozsudku soudu I. stupně do vydání usnesení soudu odvolacího dne [datum], kterým byl odsuzující rozsudek zrušen a věc byla vrácena státnímu zástupci k došetření, uplynulo téměř 12 měsíců. Nadto, důvodem zrušení rozsudku soudu I. stupně byla skutečnost, že v předchozím řízení bylo závažným způsobem porušeno právo na obhajobu a že podání obžaloby lze považovat za předčasné. Otázka občanství [jméno] [příjmení] tak sice byla pro trestní řízení podstatná, nicméně žalobce nesouhlasil s tím, že by doba 54 měsíců, která uplynula od vrácení věci k došetření ([datum]) do doby, než se policejní orgán dozvěděl, že otázka státního občanství [jméno] [příjmení] byla pravomocně vyřešena ([datum]), měla být přičítána k tíži žalobce. Žalobce znovu zopakoval, že otázka státního občanství paní [jméno] [příjmení] měla být vyřešena již před samotným zahájením našeho trestního stíhání. Doba 17 měsíců, která uplynula od okamžiku, kdy se orgány činné v trestním řízení dozvěděly, že je zcela na místě celé trestní stíhání zastavit ([datum]), do okamžiku, kdy trestní stíhání zastavil Okresní soud Brno – venkov ([datum]), je průtahem v řízení neakceptovatelným, pro který nebyl žádný racionální důvod. Stejně tak nebyl žádný racionální důvod pro podání nové obžaloby dne [datum], resp. nová obžaloba neměla být vůbec podána, neboť správně mělo být trestní stíhání zastaveno již ze strany dozorujícího státního zástupce. Dále je třeba výši odškodnění výrazně zvýšit z důvodu, že se orgány činné v trestním řízení neřídily závazným právním názorem Krajského soudu v Brně a trestní stíhání po získání zásadního důkazu neprodleně nezastavily, a namísto toho ve věci zcela zbytečně prováděly po dobu 15 měsíců další úkony a následně podaly novou obžalobu. Pokud jde o přiměřené zadostiučinění z titulu nezákonně vedeného trestního stíhání, žalobce uvedl, že při stanovení výše odškodnění je třeba zohlednit následující. Orgánům činným v trestním řízení muselo být nejpozději v srpnu 2017 zřejmé, že je zcela na místě naše trestní zastavit, a to v souladu se závazným právním názorem Krajského soudu v Brně vysloveném v jeho usnesení ze dne 6.2.2013, č.j. 5 To 257/2012-1288 Krajský soud v Brně ve shora uvedeném usnesení ze dne 6.2.2013, č.j. 5 To 257/2012-1288, konstatoval závažné porušení práva na obhajobu, přičemž z tohoto rozhodnutí vyplývá, že trestní stíhání bylo zahájeno přesto, že nebyla vyřešena základní otázka důvodnosti našeho trestního stíhání, tedy otázka státního občanství paní [jméno] [příjmení] a na ni navazující oprávněnost restitučního nároku jejích potomků. Celé trestní stíhání mělo značně nestandardní průběh, který nepochybně zvyšoval újmu všech obviněných, neboť zde byla důvodná pochybnost, že ve věci rozhoduje podjatý soudce Mgr. [jméno] [příjmení] (v předmětné době činný také jako předseda Okresního soudu [obec] – venkov). Nezákonné trestní stíhání je pro žalobce„ stále živé“, dodnes se setkává s osobami, kteří o„ kauze [obec]“ vědí a pamatují si ji, a to včetně jména. Trestní řízení bylo vedeno pro závažný trestný čin s trestní sazbou odnětí svobody v rozmezí 3 až 10 let, trvalo značně dlouhou dobu (přes 8 let), nebylo v rozporu se závazným právním názorem odvolacího soudu včas a bezodkladně zastaveno, bylo hojně medializované a vešlo ve veřejnou známost (o což se mimo jiné„ postarala“ i ministryně spravedlnosti, která zcela zbytečně podala stížnost pro porušení zákona v žalobcův neprospěch, bylo vedeno proti zastupitelům malé obce, kteří se trestné činnosti měly dopustit v postavení veřejného činitele, tedy proti osobám požívajícím určité společenské prestiže, kteří byli spoluobčany zvoleny do obecního zastupitelstva ve svobodných volbách, rozhodoval evidentně podjatý soudce, jehož blízká spolupracovnice měla vazby na údajně poškozenou rodinu [příjmení], které se úzce dotýkalo žalobcovy rodiny, mělo zcela zásadní vliv na osobní a profesní život žalobce a jeho zdravotní stav. Žalobce setrval na podané žalobě v plném rozsahu.

4. V reakci na poučení a výzvu soudu podle § 118a o.s.ř. žalobce doplnil podáním ze dne [datum] skutková tvrzení a uvedl, že své studium musel přerušit na počátku letního semestru ve školním roce 2011 2012 poté, co byl jeho otec ([anonymizována dvě slova]) vzat do vazby a nastoupil na obec jako jeho zástupce, a poté již neměl sílu na školu opět nastoupit, neboť trestní stíhání se stalo věcí veřejně známou a na škole již před přerušením studia v podstatě všichni věděli o trestním stíhání. K poukazu žalované, že by základní částka odškodnění za průtahy v řízení neměla být zvýšena z důvodu významu řízení s ohledem na rozhodnutí sp.zn. 30 Cdo 2813/2011, žalobce uvedl, že uvedený rozsudek Nejvyššího soudu je v rozporu s jinou judikaturou Nejvyššího soudu týkající se problematiky odškodnění nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky řízení, konkrétně sp.zn. 30 Cdo 2624/2018. K otázce medializace a její přičitatelnost žalované žalobce poukázal na nálezy Ústavního soudu, sp.zn. I ÚS 4293/18 či sp.zn. II. ÚS 2175/16, či rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 25 Cdo 1462/2003 či 30 Cdo 237/2013. V případě žalobce došlo i k excesivnímu způsobu jednání orgánů činných v trestním řízení s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp.zn. 30 Cdo 1141/2018. Dle žalobce medializací nezákonného trestního stíhání nedochází k „ přerušení“ příčinné souvislosti mezi nezákonným trestním stíháním a vznikem nemajetkové újmy a její výše. Ve vyjádření mluvčího okresního soudu je pak pro širokou veřejnost obsažena informace, že žalobce byl uznán vinným a odsouzen k podmíněně odloženému trestu odnětí svobody.

5. Soud o věci rozhodl při nařízeném jednání, při němž poskytl žalobci rovněž potřebná procesní poučení a výzvy podle § 118a o.s.ř. Soud provedl dokazování všemi navrženými důkazy, s výjimkou důkazů navržených k prokázání skutečností mezi účastníky nesporných a důkazů, na kterých žalobce již posléze netrval.

6. Soud vyšel ze skutečností mezi účastníky nesporných, která vzal za svá skutková zjištění. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce předběžně uplatnil u žalované nárok na odškodnění za nemajetkovou újmu ve výši 385 811 Kč z titulu nepřiměřené délky trestního řízení vedeného posléze u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 2 T 77/2011 a nemajetkovou újmu ve výši 1 500 000 Kč z titulu nezákonně vedeného trestního stíhání žalobce. Žalovaná po projednání této žádosti dospěla k závěru, že v řízení jsou dány oba odpovědnostní tituly s tím, že délka posuzovaného řízení byla nepřiměřená, za což byla žalobci poskytnuta částka ve výši 44 500 Kč a dále, že došlo k vydání nezákonného rozhodnutí v podobě usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce, které bylo zrušeno, a z tohoto titulu byla žalobci poskytnuta relutární satisfakce ve výši 40 000 Kč a omluva. Toto bylo žalobci sděleno stanoviskem ze dne [datum]. Dále bylo nesporné, že usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne [datum] bylo proti žalobci zahájeno trestní stíhání pro trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele podle ust. § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákona. Proti tomuto usnesení si žalobce podal dne [datum] stížnost, která byla zamítnuta usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství [obec] venkov ze dne 24.11.2010, č. j. ZT 353/2010-17. Usnesením ze dne 21.2.2019, č. j. 2 T 77/2011-1682, Okresní soud Brno-venkov rozhodl o zastavení trestního stíhání žalobce podle § 172 odst. 1 písm. b) trestního řádu s tím, že stíhaný skutek není trestným činem a není ani důvodu pro postoupení věci.

7. Soud ve věci na základě provedeného dokazování učinil následující další skutková zjištění.

8. Ze spisu Okresního soudu [obec] – venkov, sp. zn. 2 T 77/2011, zjištěno následující. [Účastnický výslech] [Účastnický výslech] [Účastnický výslech] [Účastnický výslech] [Účastnický výslech] [Účastnický výslech] [Účastnický výslech] [Účastnický výslech] [Mediální článek] [Mediální článek] [Mediální článek] [Mediální článek] [Mediální článek] [Mediální článek] [Mediální článek] [Mediální článek] [Mediální článek]

26. Z protokolu o provedení důkazu před dožádaným soudem na č.l. 106, zjištěno, že jde o svědeckou výpověď mimo jiné [jméno] [příjmení] [datum narození], tety žalobce, provedený Okresním soudem Brno venkov dne [datum]. Dále zjištěno, že k dotazu soudu, co může svědkyně vypovědět ve vztahu k žalobci, jak by popsala celkovou situaci, zda žalobce v té době studoval, pracoval, jaké důsledky pro něho mělo trestní stíhání, tak svědkyně [příjmení] uvedla, že žalobce studoval, studium musel přerušit, protože to nedával, což je tedy, myslí tím rodinu, strašně mrzelo, protože si to takhle zkomplikoval, ale nešlo to. Dále k dotazu soudu, jak by zhodnotila současnou situaci, když bydlí v [anonymizováno], zda je to dneska v podstatě mrtvá věc, tedy míněno trestní stíhání, či nikoli, tak svědkyně [příjmení] uvedla, že neví. Lidi už celé té rodině dali takový cejch. Neví. Nějak se jim nedaří to odpárat. To je názor svědkyně. Jak se řekne„ [příjmení]“ nebo„ [anonymizováno]“, tak jí to připadne, opět to uvádí jako svůj názor, že ten cejch jim jako celé rodině už nikdo neodpáře, i kdyby dělali, nevím co.

27. Z profilu žalobce na sítí LinkedIn na č.l. 131 pořízeného dne [datum] (strojový výtisk z internetu), zjištěno, že jde o profil osobě žalobce již pod jménem [anonymizováno] [celé jméno žalobce]. V části dobrovolnické pracovní zkušenosti uvedeno:„ [anonymizováno], [územní celek] od [anonymizováno] [rok] [rok], [anonymizována dvě slova] a [anonymizována dvě slova]“ 28. Soud ve věci učinil závěr o skutkovém stavu, který koresponduje s výše popsanými skutkovými zjištěními a na které proto soud pro stručnost odkazuje, zejména pak pokud jde o průběh trestního řízení. Proti žalobci bylo dne [datum] zahájeno trestní stíhání pro spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákona. Po podání obžaloby k Okresnímu soudu Brno – venkov byl žalobce rozsudkem tohoto soudu ze dne [datum] uznán vinným ze spáchání uvedeného trestného činu. Krajský soud v Brně pak usnesením ze dne [datum] zrušil odsuzující rozsudek soudu I. stupně a věc vrátil státnímu zástupci k došetření. Po opětovném podání obžaloby k Okresnímu soudu Brno – venkov dne 31.10.2018, tento usnesením ze dne 21.2.2019 zastavil trestní stíhání žalobkyně (resp. všech obviněných) z důvodu podle § 172 odst. 1 písm. b) trestního řádu. Společně se žalobcem byli stíháni ještě další členové její rodiny – otec, sestra a švagr. Předmětné rozhodnutí nabylo ve vztahu k žalobce právní moci dne [datum] Trestní řízení trvalo celkem 8 let a 5 měsíců a bylo vedeno na všech stupních soudní soustavy včetně Ústavního soudu. Žalobce se se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky soudního řízení ve výši 385 811 Kč a nároku na přiměřené odškodnění za vydání nezákonného rozhodnutí ve výši 1 500 000 Kč, předběžně obrátil na žalovanou, která mimosoudně na přiměřeném zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního řízení žalobci přiznala a uhradila částku ve výši 44 500 Kč a na přiměřeném zadostiučinění za nezákonně vedené trestní stíhání částku ve výši 40 000 Kč. Pokud jde o zásahy do osobnostní sféry žalobce, pak soud uzavírá, že shledal zejména tyto. Trestní stíhání mělo vliv na osobní život žalobce, kdy nad rámec obecných dopadů trestního stíhání, které dopadají na každou trestně stíhanou osobu, jako je zásah do lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a práva na soukromí, žalobce trestní stíhání osobně prožíval, kdy v době jeho zahájení mu bylo přibližně 22 let. Soud má za prokázáno, že trestní stíhání bylo významně medializováno a to v tištěných i audiovizuálních sdělovacích prostředcích celorepublikového významu. Došlo k zásahu do osobního, partnerského a rodinného života, kdy žalobce pociťoval úzkost a obavy z možného odsouzení, hrozil mu vysoký trest odnětí svobody, stíháni byly i další členové rodiny včetně otce, který byl po určitou dobu ve vazbě. Trestním stíhání byla zasažena i partnerka žalobce a tím i sám žalobce. Došlo k ochladnutí vztahů k okolí, žalobce zanechal společenského života v obci, začal se stranit lidí, protože jej nezdravili a odvrátili se od něj. Zůstali mu jen pár přátel. V době probíhajícího trestního stíhání došlo k utlumení a pozdějšímu ukončení žalobcova podnikání v oblasti IT technologií, v té době žalobce rovněž ukončil studium na [anonymizováno] univerzitě, kdy potom studoval jinou vysokou školu. Soud má rovněž za prokázáno, že situace v [obec] byla napjatá v souvislosti s prodejem předmětných pozemků ve vlastnictví obce již před zahájením trestního stíhání. Nelze tedy mít za prokázáno, že trestní stíhání bylo jedinou příčinou společenského odsudku, kterého se žalobci dostalo. Bylo sice příčinou důležitou, nicméně i rozkol nastalý v důsledku rozdělených názorů na prodej předmětných pozemků byl rovněž způsobilý přivodit ochladnutí vztahů k žalobci, potažmo jeho rodině.

29. Z důkazů jak byly výše uvedeny byla učiněna skutková zjištění pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, jak jej soud níže podává, plně postačující.

30. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

31. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“), platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

32. Podle § 5 písm. a) OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.

33. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk platí, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

34. Podle § 13 odst. 1 Odpšk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle druhého odstavce téhož ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

35. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

36. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

37. Podle § 26 OdpŠk, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem („ o.z.“).

38. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle třetího odstavce téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

39. V řízení bylo prokázáno, že žalobce nároky u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

40. Předpokladem odpovědnosti státu za škodu je splnění tří podmínek: 1) existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku. Existence splnění těchto tří kumulativních podmínek musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a důkazní břemeno v tomto směru leží na žalobci coby poškozeném (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011 sp. zn. 28 Cdo 4249/2010 evidovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 37/2012 či sp.zn. 29 Cdo 1482/2013 a navazující rozhodnutí). Požadavek na kumulativní splnění podmínek vede vždy k tomu, že není-li splněna byť jen jedna z nich, žalobě nelze vyhovět, a to bez ohledu na skutečnost, zda jsou splněny podmínky ostatní.

41. Žalobce se v tomto řízení domáhal dvou nároků.

42. První nárok ve výši 341 311 Kč soud posoudil po právní stránce podle § 1 odst. 1, § 13 odst. 1 a § 31a OdpŠk, když se žalobce po žalované domáhá zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem, a to porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

43. Soud nejprve konstatuje, že nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem představuje specifický nárok, který zákonodárce do právního řádu zakotvil, aby naplnil požadavek čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen„ Úmluva“), podle kterého každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. Podle čl. 6 odst. 1 věta prvá Úmluvy platí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novelizace zákonem č. 160/2006 Sb. tak primárně bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy z Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) na vnitrostátní úroveň. Ovšem je zřejmé, že má-li soud odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již Úmluvou, musí při svém rozhodování vycházet z judikatury ESLP.

44. Soud nejprve posuzoval, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně, zda došlo k porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, když délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidské práva nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře upřednostňuje celkový pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005) a průtah, jenž se vyskytne jen v určité fázi řízení, toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005). Základní kritéria k posouzení, zda je délka řízení přiměřená, zakotvil zákonodárce v § 31a odst. 3 OdpŠk. Ovšem je třeba mít na mysli, že tato kritéria jsou stanovena pouze taxativním výčtem, soud tak musí přihlédnout i k dalším okolnostem projednávané věci.

45. Celková délka posuzovaného trestního řízení ve vztahu k žalobci činila 8 let a 5 měsíců (od [datum], kdy bylo žalobci doručeno usnesení o zahájení trestním stíhání do [datum], kdy nabylo právní moci usnesení Okresního soudu Brno - venkov o zastavení trestního stíhání). Soud dospěl k závěru, že takto stanovenou celkovou délku trestního řízení je třeba s ohledem na konkrétní okolnosti a souvislosti považovat za nepřiměřeně dlouhou. Soud dospěl k závěru, že zde nebyly důvody mající původ v samotném charakteru trestné činnosti žalobce či dalších spoluobžalovaných, aby žalobce byl po tak dlouhou dobu udržován v nejistotě ohledně toho, jak trestní stíhání skončí. Tím došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě. Řízení jako celek neodpovídalo dobou svého trvání času, v němž je možné skončení trestního řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk a tím k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, za které jí náleží právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a odst. 1 OdpŠk). Soud při stanovení základní částky a vyhodnocení modifikačních kritérií vycházel obdobně ze závěrů rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13.10.2021, č.j. 18 Co 257/2021- 536, v němž byla posuzována délka téhož řízení ve věci sestry žalobce, která byla jednou ze spoluobžalovaných.

46. Při určování výše přiměřeného zadostiučinění je v daném případě na místě vycházet ze základní částky 15 000 Kč za první dva roky řízení a dále pak za každý další rok řízení. Nejvyšší soud pro poměry České republiky považuje podle Stanoviska za přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za jeden rok řízení (1 250 Kč až 1 667 Kč za měsíc), přičemž za první dva roky je přiznávána v jedné polovině. Tuto částku soud pokládá za plně odpovídající délce řízení, kdy v tomto směru je pro stanovení samotné základní částky rozhodující délka řízení, nikoli další kritéria, neboť k těm soud přihlíží posléze při případné modifikaci této částky. Nejvyšší soud zastává názor, že vyjít z vyšší základní částky je možné jen tehdy, je-li délka posuzovaného řízení extrémní a vyšší odškodnění si žádá požadavek na jeho přiměřenost (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Z judikatury Nejvyššího soudu lze vysledovat, že horní hranice doporučeného rozmezí je soudy přiznávána v řízení o extrémních délkách 20 let (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1320/2011), základní částka 17 000 Kč byla přiznána v řízení trvajícím 16 let (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1612/2009). V řízení, které nepřesáhlo délkou svého trvání 10 let, není důvodné ani přiznání základní částky 16 000 Kč za rok řízení. K požadavku žalobce, že je na místě základní sazbu zvýšit s ohledem na zvyšující se inflaci, či zohlednit vývoj platů v národním hospodářství, soud konstatuje, že rozpětí základní sazby uvedené ve Stanovisku Nejvyššího soudu České republiky je stále aktuální, i když ekonomická úroveň v České republice vzrůstá. Ovšem to samo o sobě není důvodem mechanického zvýšení zadostiučinění. K možnosti překonání závěrů učiněných ve Stanovisku s ohledem na ekonomický růst se Nejvyšší soud ČR vyjadřoval v usnesení ze dne 27.11.2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011), a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, z recentní judikatury srov. rozsudek Nejvyššího soudu 30.12.2021, sp.zn. 30 Cdo 2181/2021, bod 18, kde je shrnuta část relevantní judikatury). Při vydání Stanoviska Nejvyšší soud vycházel zejména z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, jež v tomto ohledu nedoznala změn (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 3171/2018). V posuzované věci tak základní částka činí 111 250 Kč (7 x 15 000 + 5 x 1 250 Kč).

47. Dále soud přihlédl k dalším okolnostem významným pro případnou modifikaci shora uvedené základní částky a to dle § 31a odst. 3 OdpŠk.

48. Věc byla projednávána, pokud šlo o věc samou na dvou stupních soudní soustavy – jedenkrát ve věci rozhodoval nalézací soud a jedenkrát soud odvolací. Dále ve věci byla podána i ústavní stížnost a Nejvyšší soud rozhodoval o stížnosti pro porušení zákona. Pokud jde o procesní rozhodnutí, nacházela se věc jedenkrát u odvolacího soudu s odvoláním do rozhodnutí o přiznání odměně advokáta. Dále v řízení byla řešena i vznesená námitka podjatosti předsedy senátu. V této souvislosti soud uvádí, že využití řádných a mimořádných opravných prostředků či uplatnění dalších procesních práv nelze dávat za vinu účastníkům řízení, avšak je třeba počítat s tím, že prodlouží délku posuzovaného řízení, neboť se s nimi orgány státu musí vypořádat, tedy o nich rozhodnout, což samozřejmě navyšuje celkový časový fond posuzovaného sporu. Využití procesních prostředků však nelze klást ani k tíži žalované. Na délce řízení se podílela i skutková obtížnost věci, neboť ve věci byly vypracovány znalecké posudky, dále trestní stíhání obžalovaných souviselo s restitučním řízením a mělo návaznost i na rozhodnutí ve správním řízení - týkající se státního občanství [jméno] [příjmení], kdy o tomto bylo rozhodnuto až dne [datum]. S ohledem na kritérium složitosti věci je na místě základní částku snížit o 10 % a pro kritérium projednávání věci na více stupních soudní soustavy je na místě základní částku rovněž snížit o 10 %. Námitka žalobce, že existence rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu nijak neovlivnila délku řízení vliv, je nepřípadná, neboť z obsahu spisu je zřejmé, že jak Nejvyšší soud, tak soud [ulice] v dané věci rozhodovaly se znalostí spisu, jejich rozhodnutí se posuzované věci bezprostředně týkala a byla v dané věci také zohledněna.

49. Pokud se jedná o postup orgánů činných v trestním řízení, nutno konstatovat, že jejich postup byl v zásadě plynulý. Nutnost vyčkat na první moc rozhodnutí ve věci občanství [jméno] [příjmení] byl objektivní okolností, která nebyla zaviněna orgány činnými v trestním řízení. Zejména tato okolnost však vedla k prodloužení celkové doby řízení, přičemž k ní kompenzační soud přihlédl již v samotném závěru o nepřiměřené délce řízení. Proto není na místě pro postup procesních soudů základní částku dále modifikovat. Výhrady žalobce, že trestní stíhání nemělo být vůbec zahajováno a orgány činné v trestním řízení měly vyčkat do skončení restitučního řízení, či že mělo být zahájeno později, případně, kdy mělo být zastaveno, jsou zcela nepřípadné. Soudu v kompenzačním řízení nepřísluší posuzovat správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání, či v jeho průběhu. Rozhodující pro vznik nároku je pouze jeho výsledek. Stejně tak nemůže soud v kompenzačním řízení přezkoumávat procesní postup (účelnost jednotlivých procesních kroků) státního zástupce či trestních soudů v odškodňované věci (včetně tvrzení o údajné podjatosti soudců), pokud rozhodnutí nebylo právě z takového důvodu zrušeno (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1328/2009); argumentace žalobce v tomto směru je proto nepřiléhavá.

50. Žalobce se na délce řízení rovněž částečně podílel tím, že mu jsou přičitatelná i žádost o odročení hlavního líčení, které podával jeho obhájce, byť to bylo ze zdravotních důvodů. Žalobci však není přičitatelné to, že o odročení žádal jiný obžalovaný či obhájce jiného obžalovaného. Skutečnost, že žalobce neinformoval soud o novém obhájci, kdy ten byl pak soudem určen, načež si později žalobce vybral obhájce jiného, soud posoudil jako ojedinělou událost v řízení. Nebylo nad rámec tohoto žalovanou tvrzeno nic, čím by žalobce ztěžoval či mařil trestní řízení. Soud proto dospěl k závěru, že doba, o niž se celkové délka řízení v důsledku těchto události v řízení zaviněných žalobcem prodloužila, je zanedbatelná v poměru k celkové době řízení a není na místě za kritérium chování účastníka základní částku dále modifikovat.

51. Z hlediska významu předmětu řízení pro žalobce soud uvádí, že dle Stanoviska je vyšší význam předmětu řízení presumován mj. u řízení trestních. S ohledem na uvedené soud shledal, že význam předmětu řízení pro žalobce byl zvýšený. Obecně Evropským soudem pro lidská práva je shledáván vyšší význam řízení (srov. např. Nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 554/2004, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod [číslo]). Pro toto kritérium je na místě základní částku zvýšit o 20 %.

52. Jelikož výše kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk je demonstrativní, je soud oprávněn a povinen přihlédnout i ke kritériím dalším, která jsou pro posouzení intenzity nemajetkové újmy rozhodné. Soud v souladu se závěry učiněnými Městským soudem v Praze ve shora citovaném rozsudku ve věci sestry žalobce dospěl k závěru, že v tomto specifickém případě není na místě základní částku pro sdílení újmy snížit, ale naopak zvýšit, a to o 20 %. Větší počet účastníků řízení je obecně okolností, která zmírňuje utrpěnou újmu a tím pádem i snižuje výši zadostiučinění pro každého jednotlivce. Dovolací soud ve své judikatuře k možné modifikaci základní částky z titulu tzv. sdílené újmy vychází z judikatury ESLP (srov. např. rozhodnutí velkého senátu ESLP ze dne 15. 2. 2008 ve věci Arvanitaki-Roboti a ostatní proti Řecku, stížnost č. 27278/03, a Kakamoukas a ostatní proti Řecku, stížnost č. 38311/02), nicméně judikatura Nejvyššího soudu nestojí na výlučném závěru o možnosti základní částku z důvodu plurality účastníků odškodňovaného řízení pouze snížit, ale možnosti ji modifikovat (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1476/2012). Ostatně pečlivé posouzení aplikace faktoru sdílené újmy v každé konkrétní věci (tím spíše trestní) akcentuje i Ústavní soud (srov. např. jeho nález sp. zn. III. ÚS 3369/17). V nyní projednávané věci však právě proto, že nejbližší okolí žalobce (jeho užší rodina – otec, sestra a švagr) bylo spolu s ním trestně stíháno, byla tím újma žalobce naopak zvyšována a prohlubovala i pocit frustrace, zvláště pak v souvislosti s tím, že otec žalobce byl po určitou dobu ve vazbě a žalobce byl bezprostředně s tímto konfrontován, neboť jej musel zastoupit v pozici místostarosty [obec]. Je to právě rodina, které obvykle skýtá pro trestně stíhanou osobu kýženou podporu. V tomto směru lze žalobci přisvědčit, že není na místě tvrdit, že mezi sebou mohli rodinní příslušníci sdílet újmu za situace, kdy jim hrozil vysoký trest a to po poměrně dlouhou dobu. Jediným dalším blízkým rodinným příslušníkem byla matka žalobce, která trestně stíhána nebyla. Žalobce tak nejenom že nemohl podporu v kruhu rodinné hledat, ale lze spíše soudit, že nejistota žalobce pramenící z průtažného trestního řízení tím byla spíše zvyšována a prohlubována.

53. Na základě zhodnocení a pečlivého posouzení všeho, co v řízení vyšlo najevo, soud základní částku 111 250 Kč celkové zvýšil o 20 % (-10 -10 +20 +20), tj. o 22 250 Kč na celkových 133 500 Kč. Jelikož žalovaná žalobci ještě před podáním žaloby přiznala a uhradila 44 500 Kč, přiznal soud žalobci dalších 89 000 Kč (výrok I). Ve zbytku, tedy ohledně částky 269 811 Kč, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II).

54. Druhý nárok ve výši 1 460 000 Kč soud posoudil po právní stránce podle § 1 odst. 1, § 8 odst. 1 a § 31a OdpŠk, když se žalobce po žalované domáhá zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nezákonným rozhodnutím vydaným v trestním řízení, neboť žalobce byl obžaloby zcela zproštěn.

55. Usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř. je nutno považovat pro svou povahu nikoli za nesprávný úřední postup, ale za nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk v případě, kdy trestní stíhání neskončí pravomocným odsouzením (k tomu obecně srov. např. závěry Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 25 Cdo 1487/2001). V daném případě trestní stíhání žalobce neskončilo pravomocným odsouzením. Je tak naplněn předpoklad odpovědnostního titulu žalované z důvodu vydání nezákonného rozhodnutí, kterým je usnesení policejního orgánu ze dne [datum], kterým bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro podezření ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákona, které bylo odklizeno usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne [datum], kterým bylo trestní stíhání žalobce zastaveno podle § 172 odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť stíhaný skutek není trestným činem a není důvod pro postoupení věci s právní moci dne [datum].

56. Podmínka existence odpovědnostního titulu je tak splněna a soud se bude dále zabývat otázkou vzniku škody a existence příčinné souvislosti.

57. V případě vydání nezákonného rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno, není dána vyvratitelná domněnka, že jím byla dotčené osobě způsobena imateriální újma. Naopak, v řízení je na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem tvrdil a prokazoval i existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce, a vznik nemajetkové újmy vzniklé v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi. Teprve dojde-li soud po provedeném dokazování k závěru, že odpovědnostním titulem byla porušena konkrétní práva žalobce a že v důsledku toho vznikla žalobci nemajetková újma, může se zabývat otázkami formy a případné výše zadostiučinění podle § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obecně lze říci, že každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o obvinění„ liché“, což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08).

58. Soud dospěl k závěru, že v souvislosti s nezákonným trestním stíháním bylo v souzeném případě zasaženo do práv žalobce zejména v oblasti osobního prožívání, bylo zasaženo do jeho cti a dobré pověsti, do jeho pracovního a studijního života, do oblasti partnerských vztahů a do oblasti vztahů k okolí. Jelikož i žalovaná uznala, že pouhá morální satisfakce není dostatečná, když nad rámec konstatování nezákonného rozhodnutí a omluvy přiznala žalobci částku 40 000 Kč, zabýval se soud tím, zda je žalovanou přiznaná výše zadostiučinění dostačující, či zda je namístě žalobci přiznat vyšší částku. Při stanovení výše zadostiučinění soud vycházel především z povahy trestní věci, z délky trestního řízení a následků způsobených trestním řízením v osobnostní sféře poškozeného, přičemž přihlédl i k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Kritéria uvedená v § 31a odst. 3 OdpŠk se nepoužijí, neboť se týkají výlučně stanovení odškodnění v případě nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 nebo ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2256/2011). Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by [anonymizováno] z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod [číslo] 2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

59. Pokud jde o délku trestního řízení, trestní stíhání trvalo 8 let a 5 měsíců, přičemž soud odkazuje na závěry uvedené výše, kdy délku řízení vyhodnotil jako nepřiměřenou. Jelikož soud žalobce samostatně odškodnil za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení samostatně, nepřihlížel soud již zvlášť k tomuto kritériu při úvaze o výši odškodnění za nemajetkovou újmu v souvislosti s nezákonným rozhodnutím.

60. Pokud jde o povahu trestní věci, lze konstatovat, že žalobce byl obviněn a posléze obžalován pro podezření ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákona, za což mu hrozil trest odnětí svobody v rozsahu 3 až 10 let, tedy trestní sazba vyššího charakteru. U žalobce coby osoby do té doby bezúhonné však nehrozilo, že by byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, o čemž svědčí i skutečnost, že v případě vydání rozsudku ze dne [datum], který byl následně zrušen, mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Také povaha trestného činu, pro který byl žalobce trestně stíhán, zpravidla nepůsobí větší společenské odsouzení, oproti trestným činům proti životu a zdraví či proti lidské důstojnosti, které jsou obecně lidmi vnímány jako jednání vysoce odsouzeníhodné. Tato skutečnost proto částečným způsobem snižuje intenzitu nemajetkové újmy, která žalobci v důsledku trestního stíhání vznikla. V posuzovaném případě bylo trestní stíhání žalobce zastaveno, neboť stíhaný skutek nebyl trestným činem a nebyl důvod k postoupení věci. Pokud jde o následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře žalobce, pak soud tyto shrnul již výše a zde dodává, že má za prokázáno, že k dopadům do žalobcova života prokazatelně došlo. Soud zohlednil, že žalobci bylo v době zahájení trestního stíhání pouhých 22 let a podstatnou dobu svého mladého věku strávil v obavách z výsledku trestního stíhání. Soud tuto okolnost hodnotí jako okolnost zvyšující újmu, a to jednak proto, že žalobce ještě nebyl dostatečně zkušeným, aby dokázal tíhu trestního stíhání nést tak jakoby tomu bylo ve zralejším věku. V tomto směru nelze žalobci přičítat k tíži, že vstoupil do politiky, neboť příčinou trestního stíhání byla činnost žalobce v rámci zastupitelstva obce. Soud má rovněž za prokázáno, že došlo k reálnému zásahu do dobrého jména žalobce, které vyústilo ve změnu příjmení. Soud uvěřil tomu, že žalobce si změnil příjmení výlučně v důsledku nezákonného trestního stíhání, kdy vešlo jeho původní příjmení ve všeobecnou známost. Na tomto se shodli všichni slyšení svědci. Žalobce sice nese příjmení svého dědečka, kde tedy o příjmení z rodiny, nicméně je třeba zdůraznit vztah osoby a její rodného příjmení, kdy soud uvěřil i tomu, že se jednalo o těžké rozhodnutí. Soud má za prokázanou rovněž masivní medializaci případu, a to jak v tištěných médiích, tak zejména v médiích audiovizuálních. Případu byla věnována značná mediální pozornost, kdy na straně jedné lze přisvědčit žalované, že medializace sice je důsledkem veřejnosti soudního trestního řízení, na straně druhé však příčinou medializace bylo i samotné zahájení trestního stíhání. Žalované tak sice nelze klást k tíži, že média informovala o této kauze, stejně tak žalovaná nemohla ovlivnit to, v jaké míře budou média o případu informovat. Medializace je ovšem stejně tak důsledkem zásady veřejnosti soudního řízení, jako i toho, že trestní stíhání bylo zahájeno. Jinými slovy, pokud by trestní stíhání zahájeno nebylo, nebylo by o něm ani informováno médii. Soud tak zohlednil i zintenzivnění újmy v důsledku medializace trestní kauzy. Došlo k zásahu i do osobního a partnerského života, naproti tomu nedošlo k podstatnému zásahu do rodinného života. Bylo totiž prokázáno, že rodina [příjmení], jakož i širší rodina, drželi pohromadě a vzájemně se podporovali. Bylo prokázáno, že došlo i k ochladnutí vztahů k okolí, že žalobce zanechal společenského života v obci, začal se stranit lidí, protože jej nezdravili a odvrátili se od něj. V tomto směru však bylo rovněž výslechem svědků (zejména [celé jméno svědka], [jméno] [příjmení]) potvrzeno, že situace v [obec] byla napjatá v souvislosti s prodejem předmětných pozemků ve vlastnictví obce již před zahájením trestního stíhání. Totéž pak vyplynulo i z reportáží, které byly prováděny k důkazu. Obec byla rozdělena na ty, co žalobce a celou rodinu [příjmení] podporovali a na ty, kteří se stavěli proti nim. Samotné trestní stíhání pak tento rozkol v obci ještě dále prohloubilo, nebylo však dle soudu primární příčinou. V tomto ohledu tak nelze dovodit přímou odpovědnost státu za jednání svobodně uvažujících osob, které věděly či vědět měly, že ze samotného zahájení trestního stíhání nelze dovozovat, že se osoba stíhaná dopustila trestného činu či jiného závadného jednání, ale přesto se řídily protichůdným předsudkem (srov. NS, sp.zn. 30 Cdo 4879/2015). Totéž pak platí i ohledně odsudku, kterého se žalobci dostalo v době, kdy coby místostarosta zastupoval svého otce, starostu [obec], v době, kdy byl ve vazbě. Ze stejného důvodu nelze žalované přičítat, že žalobce přišel o přátele. Jakkoli se může jevit jako přehnaně tvrdý poukaz žalované na to, že žalobce poznal, kdo jsou jeho opravdoví přátelé, v konečném důsledku jde však o to, že žalovaná neodpovídá za to, jakou kvalitu tzv. přátelství mělo, pokud tyto osoby se od žalobce odvrátily jen v důsledku toho, že byl trestně obviněn, nikoli pravomocně odsouzen. Bylo dále prokázáno, že žalobce se svým místostarostenstvím v obci [obec] netajil, naopak jej prezentoval na svém profilu na síti [anonymizováno]. To však nic nevypovídá o tom, jakou újmu žalobce utrpěl v době trestního stíhání. Trvání negativního zásahu v osobnosti žalobce se nutně ohraničuje maximálně dobou trvání posuzovaného řízení (srov. NS ČR, sp.zn. 30 Cdo 2813/2011). Co žalobce činil poté tak na výši odškodnění zásadně nemá vliv. Dále byl prokázán obecný dopad do podnikání žalobce a do jeho studijního života. Soud i na základě svědeckých výpovědí (zejména rodiče) a účastnické výpovědi žalobce uvěřil tomu, že žalobce zanechal studia v souvislosti s tím, že vešlo ve známost jeho trestní stíhání. Soud je přesvědčen, že by ani nebylo možné, aby žalobce prokázal, že ke skončení studia došlo jen a pouze v důsledku trestního stíhání. Dle soudu však postačí, že je uvěřitelné to, jak žalobce sám, případně svědci (zejména rodiče) líčili okolnosti ukončení studia. Pokud jde o podnikání, ani tam nebylo sice přímo prokázáno, v jakém rozsahu k zásahu do podnikání došlo, když všichni svědci, kteří k této otázce vypovídali, se shodli na tom, že přímo žalobci nikdo neřekl, že mu nezadá zakázku proto, jak se jmenuje, resp. že je trestně stíhán. Obecný dopad do pracovního života však má soud za prokázaný, neboť takový přístup obchodních partnerů je ve světle intenzivní medializace případu a uvedení ve známost původního příjmení žalobce uvěřitelný.

61. Nejvyšší soud v rozhodnutí R 67/2016 uzavřel, že„ (v ) ýše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu.“ Soud tak, pokud jde o otázku přiměřenosti finančního zadostiučinění, předně dal účastníkům na srozuměnou, že mohou případy ke srovnání navrhnout a dále veden zásadou předvídatelnosti soudního rozhodování při jednání dne [datum] sdělil, s jakými případy bude případ žalobce srovnávat a umožnil účastníkům, aby rovněž srovnatelné případy soudu navrhli. Žalobce pro srovnání navrhl věci vedenéu zdejšího soudu pod sp.zn. 44 C 9/2020 (otec žalobce, [příjmení] [příjmení]) a sp. zn. 15 C 37/2020 ([jméno] [anonymizováno], švagr žalobce) s tím, že však přiznaná odškodnění v těchto věcech i tak považuje za nedostatečná. Na dalších případech dříve navržených již žalobce netrval, resp. netrval na to, aby soud prováděl výslovné porovnávání skutkových okolností dalších případů, které žalobce v průběhu řízení zmínil, jak uvedl při jednání dne [datum]. Žalovaná navrhla ke srovnání případy vedené u zdejšího soudu pod sp.zn. 28 C 37/2020 ([jméno] [anonymizováno], sestra žalobce) a sp.zn. 20 C 29/2020 ([obec] [celé jméno svědka], další zastupitel [územní celek]). Soud pak k porovnání vybral případy vedeného u zdejšího soudu pod sp.zn. 28 C 37/2020 ([jméno] [anonymizováno]) a 15 C 37/2020 ([jméno] [anonymizováno]).

62. Pokud jde o případy, které navrhl žalobce, soud konstatuje, že ve věci sp.zn. 44 C 9/2020, šlo o spoluobžalovaného otce žalobce, který byl stíhán pro tentýž trestný čin a trestní stíhání trvalo obdobnou dobu. Rovněž způsob a důvod skončení trestního stíhání byly shodné. Soud shledal, že občany obce byl tamní žalobce coby starosta po celou dlouhou dobu trestního řízení vnímán jako kriminálník, když tito uvěřili veřejnoprávním médiím, které o kauze informovaly, a to i v České televizi. V důsledku trestního řízení se významně zhoršilo jeho srdeční onemocnění, se kterým musel být v lednu 2012 hospitalizován. Při cestě z nemocnice pak byl zatčen, u soudu zkolaboval, byl zde vzat do vazby a několik týdnů byl umístěný na JIPu vazební věznice. Lidé následně jeho rodinu přestali zdravit, jeho manželka jako učitelka v mateřské školce to odnášela od rodičů, syn [jméno] dokonce utekl z domu, když se mu spolužáci smáli, že má otce v kriminále a napadali ho i fyzicky. Syn [jméno] pak pod psychickým tlakem vzdal studium na vysoké škole. Celá rodina se tak dostala do společenské izolace, žalobce neobhájil svůj mandát obecního zastupitele v roce 2014 a nemohl sehnat práci. Rodina se dostala do finanční tísně a byli nuceni rozprodat rodinný majetek. Žalovaná dobrovolně plnila 20 000 Kč, soudem bylo přiznáno dalších 436 000 Kč. Ve věci sp.zn. 15 C 37/2020, který je srovnání vybral i soud, šlo o spoluobžalovaného švagra žalobce, který byl stíhán pro tentýž trestný čin a trestní stíhání trvalo obdobnou dobu. Rovněž způsob a důvod skončení trestního stíhání byl týž. Soud shledal, že šlo o trestnou činnost zvoleného zastupitele menší obce, což nutné zvyšovalo negativní dopady do života žalobce, neboť byl téměř všemi obyvateli vnímán jako kriminálník. Nepřiměřená délka řízení, opakované výslechy na Policii ČR a mnohahodinová soudní líčení měla na žalobce drtivý dopad - stres, obavy, úzkost, pocit beznaděje. V roce 2000 mu byla diagnostikována psoriáza a dostal doporučení vyhýbat se stresu. V roce 2009 se mu onemocnění výrazně zhoršilo a v roce 2012 mu již byl diagnostikován druhý stupeň onemocnění psoriatickou artritidou. Trestní stíhání žalobce (a ostatních spoluobviněných) bylo medializováno, byly vydány články v novinách a na internetu, bylo odvysíláno reportáží v České televizi a lokálních rádiových stanicích, to vše žalobce velmi poškodilo. Do roku 2008 úspěšně podnikal, nicméně orgány činné v trestním řízení společně s reportéry České televize z něj udělali zloděje a tuneláře, přišel o čest, pověst, postupně o zakázky a v konečném důsledku i o zdraví. Z obratu přesahujícího 2 miliony Kč v roce 2008 spadl obrat jeho podnikání v roce 2012 na 400 000 Kč, přišel o většinu klientů a jako podnikatel se už neuživil. Rodina žalobce se dostala do existenčních problémů, marně hledal práci, propadal panice a depresím. V roce 2017 mu byla diagnostikována vada páteře a byl mu přiznán invalidní důchod. V roce 2018 mu bylo diagnostikováno závažné onemocnění jícnu, a to v důsledku stresu a dlouhodobého užívání léků. Žalobce má dvě děti, obě se narodily v průběhu trestního řízení, manželka byla v téže trestní věci také obviněna. Oba se stali cílem verbálních útoků, měli pravidelně poplivaná okna, poškrábaný lak na automobilu, dostali výhružné zprávy, že jsou zloději a skončí v pekle, někdo jim otrávil kocoura. Žalobce je přesvědčen, že popsaným způsobem ztratil deset let života a celková škoda vzniklá v důsledku nezákonného trestního stíhání se dá jen těžko vyčíslit a zdraví se vrátit nedá. Žalovaná dobrovolně plnila 40 000 Kč, soudem bylo přiznáno dalších 210 000 Kč.

63. Pokud jde o případy, které navrhla žalovaná, a který pro srovnání vybral i soud, soud konstatuje, že ve věci sp.zn. 28 C 37/2020 šlo o spoluobžalovanou sestru žalobce, která byla stíhána pro tentýž trestný čin a trestní stíhání trvalo obdobnou dobu. Rovněž způsob a důvod skončení trestního stíhání byl týž. Soud shledal, že trestním stíháním došlo k zásahu do osobnostních sfér života žalobkyně, zejména do oblasti zdraví a duševní pohody, což bylo navyšováno ještě tím, že v době trestního stíhání byla těhotná. Také v důsledku stresového vypětí s trestním stíháním se žalobkyni po porodu, netvořilo mléko a nemohla tak své narozené dítě kojit. Žalobkyně si nemohla plně vychutnávat těhotenství, narození dítěte a vše co k této události patří, bez obav o svůj další život, potažmo o život svého nezletilého dítěte, když navíc byl trestně stíhán i manžel, bratr a otec žalobkyně, tedy v podstatě celá rodina žalobkyně. Došlo k dehonestaci žalobkyně od okolí, tj. od občanů v obci [obec], neboť o jejím trestním stíhání se vědělo. Obdobnou situaci pak žalobkyně zažila i v pracovní oblasti, neboť na obecním úřadě se dohodla na ukončení pracovního poměru zejména z důvodu postoje ostatních spoluobčanů k její osobě. Také zkoušela podnikat, avšak vzhledem k tomu, že o toto podnikání se pokoušela v okolních vesnicích, kde se o jejím trestním stíhání buď vědělo, nebo si klientky žalobkyni vyhledaly na internetu, nebylo ani toto podnikání úspěšné. Daná situace se projevila i na základní škole, kam následně žalobkyně nastoupila, neboť i po té, co došlo k zastavení jejího trestního stíhání, byla žáky druhého stupně, kde vyučovala, atakována dotazy a připomínkami právě k vedené trestní kauze, což vedlo k jejímu přeřazení na první stupeň. Uvedená kauza byla medializována, do [územní celek] chodili reportéři jak ze zpravodajství, tak z různých serverů a dotazovali se či hledali občany, kteří s nimi budou o uvedené kauze hovořit. Články týkající se„ kauzy [obec]“, byly vydány jak na celostátní, tak regionální úrovni, avšak nikdy nebylo uvedeno jméno žalobkyně. Žalovaná dobrovolně plnila 50 000 Kč, soudem bylo přiznáno dalších 70 000 Kč. V případu sp.zn. 20 C 29/2020 šlo o spoluobžalovaného dalšího zastupitele [územní celek], které nebyl rodinným příslušníkem žalobce, ale byly stíhán pro tentýž trestný čin a trestní stíhání trvalo obdobnou dobu. Rovněž způsob a důvod skončení trestního stíhání byl týž. Soud shledal, že trestní stíhání přineslo žalobci kromě negativních odsudků v sociálním okolí malé venkovské obce rovněž i negativní odraz v jeho manželství. Došlo k výrazné negativní mediální publicitě nelze zcela„ odstínit“ poukazy na obecné principy trestního řízení a veřejně známé okolnosti případu. Tamnímu žalobci však nevznikly tíživé následky v pracovní sféře. Žalovaná dobrovolně plnila 40 000 Kč, odvolacím soudem bylo přiznáno dalších 110 000 Kč.

64. Po zhodnocení všeho, co vyšlo v řízení najevo ohledně dopadů trestního stíhání a poměření těchto skutkových okolností s kritérii stanovenými pro rozhodování o způsobu a případné výši peněžitého zadostiučinění soud dospěl k závěrů, že odškodnění za nemajetkovou újmu poskytnuté žalovanou není postačující a spravedlivé. Soud se přidržel zejména již pravomocného odškodnění, které bylo přiznáno spoluobžalovanému [jméno] [příjmení], konkrétně 250 000 Kč a [jméno] [příjmení], konkrétně 456 000 Kč. Dle soudu se žalobci má dostat vyššího odškodnění než jeho švagrovi a současně nikoli vyššího než jako otci. I když u žalobcova švagra došlo i k zásahu do zdravotní sféry, dle soudu celkový dopad do jeho osobnostních sfér nebyl takový, jako tomu bylo u žalobce. Předně byl žalobce již jen podle příjmení automaticky zahrnut do předmětné kauzy a spojován s kauzou [anonymizováno], kdy hlavní postavou byl jeho otec. Došlo tedy i reálnému zásahu do cti a dobré pověsti, jak soud výše zdůraznil.

65. S ohledem na vše výše uvedené má soud za odůvodněné, spravedlivé a odpovídající zadostiučinění za nemajetkovou újmu vyvolanou vydáním nezákonného rozhodnutí vůči žalobci ve výši 290 000 Kč. Jelikož žalovaná poskytla žalobci 40 000 Kč, uložil soud žalované zaplatit žalobci dalších 250 000 Kč (výrok I).

66. Soud přiznal žalobci zákonný úrok z prodlení z přisouzení částky 339 000 Kč (89 000 + 250 000) od [datum] do zaplacení, ve zbytku jej (zákonný úrok z prodlení z částky 1 801 311 Kč od [datum] do [datum] a z částky 1 462 311 Kč od [datum] do zaplacení) zamítl. Úrok byl přiznán v zákonné výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., která byla ke dni [datum] 10 %. Žalovaná se dostala do prodlení až uplynutím šesti měsíců od předběžného uplatnění nároku u žalované, když platí, že nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká podle § 1970 občanského zákoníku tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas, tedy je-li v prodlení, a zároveň dle § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. K prodlení žalované s náhradou nemajetkové újmy proto došlo až marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, která začala běžet ode dne uplatnění nároku, tj. dne [datum], a teprve ode dne následujícího po uplynutí lhůty žalovanou stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení, když lhůta šesti měsíců skončila dnem [datum], žalovaná se tak dostala do prodlení až dne [datum], nikoli již dnem vydání stanoviska, jak požadoval žalobce (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001).

67. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o.s.ř. v kontextu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, podle něhož i částečné vyhovění žalobě v podobě částečně přiznané částky na přiměřeném zadostiučinění, je ve svém důsledku plným úspěchem žalobce ve věci. Předmětem řízení byly dva nároky – nárok na nemajetkovou újmu z titulu nesprávného úředního postupu a nárok na nemajetkovou újmu z titulu nezákonného rozhodnutí. U obou nároků byl žalobce v kontextu s právě uvedeným plně úspěšný. Za tarifní hodnotu soud podle § 12 odst. 3 ve spojení s § 7 a § 9 odst. 4 písm. a) považoval součet tarifních hodnot spojených věcí, tj. 100 000 Kč (2x 50 000) – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu 30 Cdo 1435/2015). Náklady žalobce spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 4 000 Kč a v nákladech právního zastoupení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, za celkem 11 úkonů právní služby (převzetí věci a příprava zastoupení, sepis žaloby, písemné podání ze dne [datum], ze dne [datum], ze dne [datum] a účast na jednáních zdejšího soudu dne [datum], [datum], [datum] přesahující 2 hodiny, [datum] a [datum]) z tarifní hodnoty 100 000 Kč á 5 100 Kč (§ 7, bod 5, § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3378/2013)) a 11 režijních paušálů ve smyslu § 13 odst. 4 advokátního tarifu á 300 Kč za tytéž úkony právní služby, cestovné k soudním jednání na trase [ulice], [obec] – [ulice a číslo], [obec a číslo] a zpět (420 km), učiněné osobním automobilem [příjmení], [registrační značka] s kombinovanou spotřebou 5,0 l/100km, palivem NM (na základě doloženého technického průkazu), dne [datum] a [datum] podle vyhlášky č. 589/2020 Sb. při ceně paliva 27,20 Kč a náhradě za použití vozidla 4,40 Kč/km, 2* 2 419,19 Kč, dne [datum] podle vyhlášky č. 511/2021 Sb. při ceně paliva 36,10 Kč a náhradě za použití vozidla 4,70 Kč/km, 2 732,09 Kč, resp. osobním automobilem [příjmení], [registrační značka] s kombinovanou spotřebou 6,4 l/100km, palivem NM (na základě doloženého technického průkazu) dne [datum] a [datum] podle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění vyhlášky č. 116/2022 Sb. při ceně paliva 47,10 Kč a náhradě za použití vozidla 4,70 Kč/km, 2* 3 240,04 Kč (cestovné celkem: 14 050,55 Kč), dále náhradu za promeškaný čas podle § 14 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 5 000 Kč za 5* 10 půlhodin po 100 Kč, celkem tedy 78 450,55 Kč (56 100 + 3 300 + 14 050,55 + 5 000), to vše zvýšené o náhradu za 21% DPH na základě dokladu, že advokát žalobce je plátcem této daně ve výši 16 474,60 Kč. Celková výše nákladů, které žalobci v tomto soudním řízení vznikly, činí 98 925,15 Kč (4 000 + 78 450,55 + 16 474,60). Soud proto uložil žalované povinnost zaplatit žalobci celkem částku 98 925,15 Kč k rukám zástupce žalobce (§ 149 odst. 1 o.s.ř., výrok III.) .

68. Lhůtu k plnění ve věci samé i ohledně náhrady nákladů řízení stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1, části věty za středníkem o.s.ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších právních předpisů a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší.

69. Výrok IV. o nákladech státu je odůvodněn § 148 odst. 1 o.s.ř., podle kterého má stát podle výsledku řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. V daném řízení vznikly státu náklady řízení v podobě svědečného, které byly hrazeny z prostředků soudu. Tyto náklady státu za svědečné je státu povinna uhradit neúspěšná žalovaná v plném rozsahu. O výši náhrady a lhůtě k plnění bude rozhodnuto samostatným usnesením po právní moci rozsudku.

Poučení