17 C 45/2014-143

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jarmily Senešiové a soudců Petry Nyčové a JUDr. Hedy Nejedlé ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupena advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [obec a číslo] proti žalované: [osobní údaje žalované] [anonymizováno 6 slov] [adresa], [obec a číslo], [IČO] [částka] s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 71 791 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75% ročně z částky 31 816 Kč od 11. 1. 2012 do zaplacení, ve výši 7,75% ročně z částky 16 936 Kč od 4. 2. 2014 do zaplacení, ve výši 7,75% ročně z částky 5 200 Kč od 11.2.2012 do zaplacení, ve výši 7,75% ročně z částky 3 219 Kč od 11.3.2012 do zaplacení, ve výši 7,05% ročně z částky 4 918 Kč od 11.11.2012 do zaplacení, ve výši 7,05% ročně z částky 4 856 Kč od 11.12.2012 do zaplacení a ve výši 7,05% ročně z částky 4 846 Kč od 11.1.2013 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá do částky 263 922 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75% ročně z částky 191 722 Kč za den 10.1.2012, s úrokem z prodlení ve výši 7,75% ročně z částky 159 906 Kč od 11.1.2012 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 0,3% ročně z částky 16 936 Kč od 4.2.2014 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 28 636 Kč od 4.2.2014 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 7,75% ročně z částky 21 600 Kč za den 10.2.2012, s úrokem z prodlení ve výši 7,75% ročně z částky 16 400 Kč od 11.2.2012 do zaplacení, ve výši 7,75% ročně z částky 13 720 Kč za den 10.3.2012, s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 10 501 Kč od 11.3.2012 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 7,5% ročně z částky 20 261 Kč za den 10.11.2012, s úrokem z prodlení ve výši 7,5% ročně z částky 15 343 Kč od 11.11.2012 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 0,45% ročně z částky 4 918 Kč od 11.11.2012 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 7,5% ročně z částky 21 035 Kč za den 10.12.2012, s úrokem z prodlení ve výši 7,5% ročně z částky 16 179 Kč od 11.12.2012 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 0,45% ročně z částky 4 856 Kč od 11. 12. 2012 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 7,05% ročně z částky 21 803 Kč za den 10. 1. 2013 a s úrokem z prodlení ve výši 7,05% ročně z částky 16 957 Kč od 11.1.2013 do zaplacení.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 1 202 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou ze dne 4.2.2014 ve znění doplnění a rozšíření žalobního návrhu ze dne 9.4.2014, 4.2.2015 a 16.8.2019 se žalobkyně domáhala, aby jí [žalovaná], [anonymizováno] [název soudu] zaplatila částku 335 713 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75% ročně z částky 191 722 Kč od 10.1.2012 do zaplacení, ve výši 8,05% ročně z částky 45 572 Kč od 4.2.2014 do zaplacení, ve výši 7,75% ročně z částky 21 600Kč od 10.2.2012 do zaplacení, ve výši 7,75% ročně z částky 13 720 Kč od 10.3.2012 do zaplacení, ve výši 7,5% ročně z částky 20 261 Kč od 10.11.2012 do zaplacení, ve výši 7,5% ročně z částky 21 035 Kč od 10.12.2012 do zaplacení a ve výši 7,05% ročně z částky 21 803 Kč od 10.1.2013 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobkyně tvrdila, že v roce 2011 a 2012 jí byl vyplacen plat, náhrada za dovolenou a víceúčelová paušální náhrada výdajů v nesprávné výši. V roce 2011 odpracovala v měsíci lednu 19 dní + 2 dny dovolené, v měsíci únoru 19 dní + 1 den dovolené, v měsíci březnu 22 dní + 1 den dovolené, v měsíci dubnu 19,5 dne + 1,5 dne dovolené, v měsíci květnu 22 dní, v měsíci červnu 22 dní, v měsíci červenci 18 dní + 3 dny dovolené, v měsíci srpnu 15 dní + 8 dní dovolené, v měsíci září 20 dní + 2 dny dovolené, v měsíci říjnu 21 dnů v měsíci listopadu 22 dnů, v měsíci prosinci 15,5 dne + 6,5 dne dovolené a v roce 2012 odpracovala v měsíci lednu 22 dnů, v měsíci únoru 13 dnů, v měsíci říjnu 18 dnů + 5 dnů dovolené, v měsíci listopadu 18 dnů + 4 dny dovolené, v měsíci prosinci 11 dnů + 10 dnů dovolené. Pro stanovení platu pro rok 2011 a 2012 Ministerstvo práce a sociálních věcí nevycházelo při výpočtu platové základny z průměrné měsíční hrubé mzdy„ na přepočtené počty zaměstnanců“ (tj. nezohledňovalo, zda fyzická osoba – zaměstnanec – dosáhla do výpočtu zahrnutou„ měsíční mzdu“ výkonem práce po plnou, nebo jen pro kratší pracovní dobu). Použilo tak nesprávný údaj, když pro rok 2011 byla správným údajem částka 24 432 Kč a pro rok 2012 částka 24 289 Kč. Nelze proto dát k tíži žalobkyně, že žalovaná při výpočtu platu žalobkyně vycházela – jak se později ukázalo - z nesprávného výpočtu platové základny. Žalobkyně tvrdila, že správný výpočet pro rok 2011 měl vycházet z údajů od Českého statistického úřadu (“ ČSÚ”) z průměrné měsíční hrubé mzdy na přepočtené počty zaměstnanců, tj. z částky 24 432 Kč za použití 3násobku. Správná platová základna a plat pro období leden až červen 2011 dle žalobkyně činí: 24 432 Kč x 3 = 73 296 Kč x 1,22 = 89 500 Kč měsíčně (po zaokrouhlení dle § 3 odst. 2 zák. č. 236/1995 Sb.) Správný výpočet víceúčelové paušální náhrady výdajů při 3násobku činí 73 296 Kč x 0,055 = 4 100 Kč (při zaokrouhlení dle § 5, odst. 2 písm. a) zák. č. 236/1995 Sb.) Správná platová základna a plat pro období července až prosince 2011 dle žalobkyně činí: 24 432 Kč x 3 = 73 296 Kč x 1,30 = 95 300 Kč měsíčně (po zaokrouhlení dle § 3 odst. 2 zák. č. 236/1995 Sb.) Správný výpočet víceúčelové paušální náhrady výdajů při 3násobku činí 73 296 Kč x 0,055 = 4 100 Kč (při zaokrouhlení dle § 5, odst. 2 písm. a) zák. č. 236/1995 Sb.) Správný výpočet pro rok 2012 měl vycházet z údajů od ČSÚ z průměrné měsíční hrubé mzdy na přepočtené počty zaměstnanců, tj. z částky ve výši 24 289 Kč za použití 3násobku. Správná platová základna a plat pro období leden až prosinec 2012 dle žalobkyně činí: 24 289 Kč x 3 = 72 867 Kč x 1,30 = 94 800 Kč měsíčně (po zaokrouhlení dle § 3 odst. 2 zák. č. 236/1995 Sb.) Správný výpočet víceúčelové paušální náhrady výdajů při 3násobku činí 72 867 Kč x 0,055 = 4 100 Kč (při zaokrouhlení dle § 5, odst. 2 písm. a) zák. č. 236/1995 Sb.). 2. [] [anonymizováno 9 slov] (“ [anonymizována dvě slova] [datum] [anonymizováno] [anonymizováno] [anonymizováno] [anonymizováno 9 slov] [název soudu], [anonymizováno 5 slov] [částka] [anonymizováno 5 slov] [role v řízení] [anonymizováno] [anonymizováno 5 slov] [anonymizováno 5 slov] ([anonymizována čtyři slova] [datum], [anonymizována čtyři slova] [datum]).

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žalobního návrhu. Nárok žalobkyně neuznává ani co do důvodu ani co do jeho výše, a to ani z části. Pokud se jedná o posouzení základu nároku v obecné rovině, je žalovaná přesvědčena, že žalobkyni v žalovaném období vyplatila plat vždy zcela řádně, v plné výši dle platné právní úpravy. Platová základna pro stanovení platu a víceúčelové paušální náhrady soudců byla pro období od 1. ledna 2011 do 31. prosince 2011 stanovena přímo v zákoně, konkrétně v ustanovení § 3b odst. 1 zákona o platu ve znění platném do 11. 9. 2011, a to ve výši 54.005 Kč. Toto ustanovení bylo zrušeno výrokem I. nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 16/11, a to s účinností od 12. 9. 2011. Následně byla platová základna pro rok 2011 stanovena dle obecné úpravy obsažené v ustanovení § 3 odst. 3 zákona o platu platného do 31. 12. 2012, dle kterého činila platová základna od 1. ledna do 31. prosince kalendářního roku 2,5násobek průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok. Výši platové základny pro příslušný kalendářní rok pak dle tohoto ustanovení vyhlašuje Ministerstvo práce a sociálních věcí ve Sbírce zákonů sdělením. Platová základna pro rok 2011 tedy byla vyhlášena ve sbírce zákonů sdělením Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 12. 9. 2011 č. 271/ 2011 Sb. ve výši 57.747,50 Kč. Pro stanovení platu a víceúčelové paušální náhrady soudců pro roky 2012 – 2014 byla platová základna zakotvena v ustanovení § 3b odst. 2 zákona o platu, ve znění platném do 31. 5. 2012, a činila 56.849Kč. Ustanovení § 3b odst. 2 zákona o platu ve znění zákona č. 425/2010 Sb. bylo sice výrokem I. nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 33/11 (dále jen„ nález Pl. ÚS 33/11“), zrušeno, avšak až ke dni vyhlášení tohoto nálezu ve sbírce zákonů, tedy ke dni 1. 6. 2012. Pro stanovení platu za následující měsíce červen až prosinec roku 2012 pak byla platná shora citovaná obecná právní úprava ustanovení § 3 odst. 3 zákona o platu a platová základna byla v souladu s tímto ustanovením stanovena sdělením Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 1. 6. 2012 č. 183/ 2012 Sb., ve výši 57.222,50 Kč. Ustanovení obsažené v § 3 odst. 3 zákona o platu ve znění zákona č. 425/2010 Sb., a vyjádřené slovy "2,5násobek", pak bylo zrušeno výrokem II nálezu Pl. ÚS 33/11, a to až uplynutím dne 31. prosince 2012. V projednávané věci se jedná o pracovněprávní spor, ve kterém žalovaná nevystupuje z pozice výkonu veřejné moci, ale ve smyslu ustanovení § 6 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ Zákon o majetku státu“) jako právnická osoba – zaměstnavatel, a to prostřednictvím [název soudu] jako organizační složky státu. K povaze pracovního vztahu soudce se pak velmi detailně vyjádřil rovněž Ústavní soud ve svém recentním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/15 (viz bod 49-72), když uzavřel, že pracovní vztah soudce je svojí povahou poměrem sui generis, výrazně se však v některých aspektech blíží právnímu poměru soukromoprávnímu, jehož účastníci mají rovné postavení. Ústavní soud dále konstatoval, že v předmětném (tedy pracovním) vztahu stát (jednající prostřednictvím své organizační složky, resp. jejím představitelem) nevystupuje v pozici„ vrchnostenské“, nýbrž v postavení rovném, resp. srovnatelném s jiným zaměstnavatelem. Žalovaná je tedy, jako jakýkoliv jiný zaměstnavatel, povinna určovat zaměstnancům plat v souladu s platnou právní úpravou a s ohledem na svou veřejnoprávní povahu, je navíc každá organizační složka státu povinna postupovat v souladu se Zákonem o majetku státu, držet se striktně platné právní úpravy nakládání s prostředky ze státního rozpočtu, ale i interních předpisů, a není oprávněna při stanovení výše platu posuzovat správnost těchto norem. Nelze tedy dospět k závěru, že žalovaná nesprávně stanovila platovou základnu pro výpočet platu žalobkyně, neboť žalovaná při výpočtu platu žalobkyně platovou základnu nestanovovala, pouze na základně platové základy, která byla stanovena v uvedených obdobích, ať již zákonem či na základně zákona příslušným sdělením Ministerstva práce a sociálních věcí, jako zaměstnavatel žalobci plat určovala a ze své pozice plat jinak určit ani nemohla. Žalovaná poukázala na judikaturu Ústavního soudu, který ve svém nálezu Pl. ÚS 28/13, poukázal na skutečnost, že obecně zrušení zákona podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy zásadně nevyvolává zpětné účinky, a pokud derogační výrok není spojen s odkladem vykonatelnosti, působí s účinky ex nunc. K pozbytí platnosti zrušeného zákonného ustanovení tak dochází až k datu vykonatelnosti nálezu. Zrušení protiústavní zákonné úpravy samo o sobě neznamená revizi individuálních právních aktů založených na její aplikaci. Proto také podle ustanovení § 71 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že "práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena. Ústavní soud jednoznačně odmítl myšlenku, že pokud došlo ke zrušení ustanovení obsaženého v § 3 odst. 3 zákona o platu, ve znění zákona č. 425/2010 Sb., vyjádřené slovy "2,5násobek", bylo by na místě aplikovat úpravu zrušenému ustanovení předcházející, která počítala s „ trojnásobkem“. V této souvislosti odkázal na svůj dřívější nález sp. zn. Pl. ÚS 16/11, dle kterého„ zrušením (napadeného ustanovení) dochází výhradně k jeho„ vyřazení“ z právního řádu České republiky, a nikoliv k faktickému konstituování nové úpravy formou„ ožívání“ předpisu již dříve zrušeného.“ Žalovaná má za to, že jakkoliv se Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/15 nezabýval otázkou zveřejňovaného údaje Českého statistického úřadu, který má být používán při výpočtu platové základny soudců, při posouzení aplikovatelnosti uvedených sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí by měly být respektovány závěry Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 28/13 a Pl. ÚS 20/15, při řešení otázky, zda existuje veřejný zájem, který by převážil nad právem na zpětné doplacení platu soudce z titulu protiústavně/protizákonně snížené platové základy (když v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 28/13 Ústavní soud existenci takového veřejného zájmu shledal). Pro případ, že by soud dospěl k závěru, že není vázán sdělením Ministerstva práce a sociálních věcí, kterým byla vyhlášena platová základna pro jednotlivé roky, žalovaná z opatrnosti zdůraznila, že v období od 1. 1. 2011 do 11. 9. 2011 a dále v období od 1. 1. 2012 do 31. 5. 2012 nebyla platová základna soudců vyhlášena sdělením Ministerstva práce a sociálních věcí, nýbrž byla stanovena přímo zákonem. Žalovaná je přesvědčena, že s ohledem na citovanou judikaturu pozdější zrušení ustanovení § 3b odst. 1 resp. § 3b odst. 2 zákona o platu nemůže založit nárok na zpětné doplacení platu žalobkyně za toto období na základě nově stanovené platové základy, neboť soud je tímto zákonným ustanovením pro období jeho platnosti vázán.

4. Mezi účastníky řízení není spor o tom, že žalobkyně byla dne [datum] jmenována soudkyní prezidentem České republiky a dne [datum] byla ministryní spravedlnosti České republiky přidělena k výkonu soudcovské činnosti u [název soudu]. [název soudu] [název soudu] byla žalobkyně jmenována předsedkyní senátu [název soudu] s účinností od [datum]. K tomuto soudu nastoupila žalobkyně dne [datum] jako předsedkyně senátu [anonymizováno] (viz také jmenovací dekret prezidenta republiky, dopis ministryně spravedlnosti ze dne [datum], čj. [anonymizováno] [rok] a dopis předsedy [název soudu] ze dne [datum], [anonymizováno] [číslo] [rok]). Od 18. 2. 2012 do 31. 8. 2012 čerpala žalobkyně mateřskou dovolenou a v září 2012 rodičovskou dovolenou. Funkci soudce [název soudu] vykonávala žalobkyně v roce 2011 i v roce 2012.

5. Žalobkyni s účinností od 18.8.2010 byl vyplácen plat ve výši 66 624 Kč měsíčně (platová základna činila 56 847 Kč x 1,22 koeficient navýšení platu žalobkyně, který je stanoven v závislosti na odpovědnosti, náročnosti a délce vykonávané funkce). Od 1. 10. 1010 náležel žalobkyni plat ve výši 69 400 Kč měsíčně. Od 1. 1. 2011 byl žalobkyni vyplácen plat ve výši 65 900Kč měsíčně (platová základna činila 54 005 Kč x koeficient 1,22). Od 1. 7. 2011 ve výši 70 300Kč měsíčně (platová základna činila 54 005 Kč x koeficient 1,3). Od 12. 9. 2011 činil plat žalobkyně 75 100Kč měsíčně. Od 1. 7. 2011 náležel žalobkyni plat ve výši 70 300Kč měsíčně. Od 1. 1. 2012 byl žalobkyni vyplácen plat ve výši 74 000Kč měsíčně (platová základna činila 56 849 Kč x 1,3). Od 1. 6. 2012 byl žalobkyni vyplácen plat ve výši 74 400 Kč (platová základna od 1. 6. 2012 do 31. 12. 2012 činila 57 222,50Kč x koeficient 1,3) /viz platová opatření ze dne 15. 6. 2010, ze dne 1. 10. 2010, ze dne 3. 1. 2011, ze dne 30. 5. 2011, ze dne 26.9.2011, ze dne 30.5.2011, ze dne 22.12.2011 a ze dne 1.10.2012 6. Žalobkyni byl žalovanou předložen návrh dohody o narovnání s datem 10. 4. 2015, jejímž účelem byla úprava sporných práv a povinností věřitele (žalobkyně) a dlužníka (žalované) týkajících se práva věřitele na plat a víceúčelovou paušální náhradu za dobu od 1.1.2011 do 31.12.2014. Dle této dohody měla žalovaná nejpozději do 15. 6. 2015 vyplatit žalobkyni částku 157 460 Kč, t.j. rozdíl mezi výší platů a víceúčelových paušálních náhrad skutečně vyplacených v letech 2012, 2013 a 2014 a jejich výší, která by byla vyplacena při použití platové základny vypočtené shodným způsobem“ z průměrné nominální měsíční mzdy v nepodnikatelské sféře – přepočtené počty„ podle údajů Českého statistického úřadu zveřejněných za příslušný předminulý kalendářní rok, t.j.pro rok 2010 ve výši 24 289 Kč, pro rok 2011 ve výši 24 287 Kč a pro rok 2012 ve výši 25 018Kč. Pokud věřitel uplatnil nároky na zaplacení dlužného platu a víceúčelové paušální náhrady u soudu, měl se zavázat, že nejpozději do 7 dnů poté, co mu bude v plném rozsahu zaplacena dohodnutá částka dle této dohody o narovnání, vezme veškeré takové žaloby zpět (viz návrh dohody o narovnání s datem 10. 4. 2015 bez podpisu žalobkyně s přílohou [číslo] – doplatek za roky 2012 - 2014). Taková dohoda mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena nebyla, neboť žalobkyně trvala na vyplacení doplatku platu a víceúčelových náhrad rovněž za rok 2011, k čemuž žalovaná nebyla ochotna. Již žalobou ze dne 4. 2. 2014, uplatnila žalobkyně u soudu nárok na doplatek za rok 2011 ve výši 45 572 Kč s příslušenstvím.

7. Z mzdových listů za rok 2011 a rok 2012, z výplatních pásek žalobkyně a z výpočtu doplatku platu a víceúčelových náhrad žalobkyni provedeného mzdovou účtárnou [název soudu] (viz čl. 127 a násl. spisu – tabulka, o správnosti výpočtů není mezi účastníky spor) má soud za prokázané, že při 2,5násobku platové základny 24 432 Kč a koeficientu navýšení platu žalobkyně 1,22 v době od ledna 2011 do června 2011 a 1,3 v době od července 2011 do prosince 2011 činil v roce 2011 nedoplatek (rozdíl) v lednu a únoru 2011 - na platu 7 871 Kč a 8 265 Kč, na paušálu 2x400 Kč v březnu až prosinci 2011 na platu 62 474 Kč, na náhradě za dovolenou 7 303 Kč, na paušálu 3 200 Kč tj. celkem 89 913 Kč. Po odečtení doplatku, který byl žalobkyni vyplacen v roce 2011 ve výši 41 161 Kč činí doplatek 48 752 Kč. Při 2,5 násobku platové základny 24 289 Kč a koeficientu 1,3 v roce 2012 činil nedoplatek (rozdíl) v lednu 2012 – na platu 5 000 Kč, na paušálu 200 Kč v únoru 2012 – na platu 3 095 Kč, na paušálu 124 Kč v říjnu 2012 – na platu 3 599 Kč, za dovolenou 1 119 Kč, na paušálu 200 Kč v listopadu 2012 - na platu 3 763 Kč, za dovolenou 893 Kč, na paušálu 200 Kč v prosinci 2012 - na platu 2 409 Kč, za dovolenou 2 237 Kč, na paušálu 200 Kč tj. na tarifním platu 17 866 Kč, za dovolenou 4 249 Kč a na paušálu 924 Kč, tj. 23 039 Kč. Celkem činí nedoplatek na platu, za dovolenou a na paušálu za rok 2011 a 2012 částku 71 791 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení doplatku za rok 2011 a 2012 výzvami ze dne 22.1.2014 doručenou [název soudu] dne 22,1, 2014 a výzvou ze dne 22.1.2015, doručenou soudu dne 22.1.2015 (viz výzvy ze dne 22.1.2014 a 22, [číslo] s podacími razítky).

8. Po právní stránce soud nárok žalobkyně posoudil podle zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu (zákon o platu). Měsíční plat soudce, s ohledem na skutečně odpracovanou dobu, tvoří podle § 28 zákona o platu součin platové základny a koeficientu podle odpracované započitatelné doby. Plat se zaokrouhluje na celé 100 koruny nahoru (§ 3 odst. 2 zákona o platu). Měsíční výše víceúčelové náhrady ve smyslu § 32 odst. 1 písm. a) zákona o platu činí 5,5 % platové základny a zaokrouhluje se na celé 100 koruny nahoru (§5 odst. 3 zákona o platu).

9. Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 4.7.2018, č.j. 21 Cdo 2237/2018-161, zamítl dovolání žalobce - soudce, který se domáhal doplatku platů za roky 2012, 2013 a 2014 s odůvodněním, že v letech 2012 2014 došlo k platovým restrikcím vůči soudcům, spočívající ve stanovení platové základny pro roky 2012 až 2014 ve výši 56 849Kč, snížení náhrady výdajů v důsledku takto stanovené základny soudců a ke změně násobku průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře z trojnásobku na 2,5násobek a následně na 2,75násobek. Dle názoru žalobce byl způsob výpočtu platové základny soudce proveden nesprávně. Po žalované České republice požadoval (s ohledem na skutečně odpracovanou dobu a čerpanou dovolenou) doplatek platu a víceúčelových náhrad za rok 2012, 2013 a 2014 do výše, která odpovídá platové základně určené 3nsobkem průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok. [název soudu] rozsudkem ze dne 27. 7. 2017 č. j. 16 C 30/2016-80 uložil žalované České republice - [název soudu], aby zaplatila žalobci 211 479,54 Kč s úroky z prodlení, které ve výroku I. specifikoval, zamítl žalobu co do částky 444 170,46 Kč s úroky z prodlení, které ve výroku II. specifikoval, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání žalobce [název soudu] rozsudkem ze dne 28. 11. 2017, č. j. 30 Co 409/2017-116 zrušil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé ohledně části příslušenství a řízení v tomto rozsahu zastavil; jinak jej v tomto výroku potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 1 500 Kč Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15, ve kterém se Ústavní soud k derogačním účinkům jeho nálezů ve věcech platů soudců vyjádřil tak, že zrušení příslušných ustanovení zákona (ve slovech 2,5násobek a 2,75násobek) nevyvolává zpětné účinky, ale působí ex nunc. Předmětný právní předpis v rozsahu, na který dopadá derogační důvod vyslovený v jeho nálezu, nevyvolává situaci, jíž by bylo možno označit za natolik neúnosnou, že by bezpodmínečně vyžadovala nápravu nejen do budoucna, ale i zpětně. Vzhledem k tomu, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu, včetně tzv. nosných důvodů rozhodnutí, jsou pro všechny orgány i osoby závazná, odvolací soud shodně jako soud prvního stupně nemá důvod se odchylovat od uvedených závěrů Ústavního soudu, jestliže k tomu neshledal žádné dostatečné relevantní důvody a ani žalobce neučinil žádná tvrzení v tom směru, proč upřednostnit jeho individuální subjektivní právo před veřejným zájmem. Dovolával se jen svého práva pokojně užívat svůj majetek s tím, že bylo zasaženo jeho legitimní očekávání na poskytnutí trojnásobku tak, aby je následně vyplacené mohl v rámci svého vlastnického práva užívat. Taková argumentace však ve světle výše uvedených závěrů Ústavního soudu nemá podle názoru odvolacího soudu potenciál obstát. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nemožnosti přiznat žalobci právo na dorovnání platu do úrovně trojnásobku a tomu odpovídajícímu doplatku víceúčelové paušální náhrady výdajů. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho potvrzujícího výroku o věci samé) podal žalobce dovolání. Nejvyšší soud České republiky se v projednávané věci zabýval právní otázkou, jaký vliv na výši platu a víceúčelovou paušální náhradu výdajů soudce obecného soudu má skutečnost, že ustanovení § 3b odst. 2 a § 3 odst. 3 (vyjádřené slovy 2,5násobek) zákona č. 236/1995 Sb., ve znění zákona [číslo] 2010 Sb., byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 33/11 [číslo] 2012 Sb. a že ustanovení § 3 odst. 3 (vyjádřené slovy 2,75násobek) zákona č. 236/1995 Sb., ve znění zákona [číslo] 2013 Sb., bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 28/13 [číslo] 2014 Sb., jedná-li se o nárok žalobce (soudce) na plat a víceúčelovou paušální náhradu výdajů za období předcházející vydání (vykonatelnosti) uvedených derogačních nálezů Ústavního soudu (za rok 2012 až 2014). Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu dospěl k závěru, že dovolání žalobce není důvodné. Uzavřel, že soudci okresního, krajského a vrchního soudu, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu náleží za výkon funkce (mimo jiné) plat a náhrady výdajů (srov. § 1 písm. g) a § 2 písm. a) a b) zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen zákon o platu)). Plat se určí jako součin platové základny a platového koeficientu stanoveného v závislosti na odpovědnosti a náročnosti vykonávané funkce (srov. § 3 odst. 2 větu první zákona o platu). Víceúčelová paušální náhrada výdajů podle § 5 odst. 1 písm. a) a l) soudci náleží ve výši 5,5 % platové základny (srov. § 32 odst. 1 písm. a) zákona o platu). Podle právní úpravy účinné v době, za kterou žalobce uplatnil nárok na plat a náhradu výdajů, tj. v letech 2012 až 2014, činila od 1. ledna 2011 platová základna od 1. ledna do 31. prosince kalendářního roku 2,5násobek (srov. § 3 odst. 3 větu první zákona č. 236/1995 Sb., ve znění zákona č. 425/2010 Sb.) a od 1. ledna 2013 2,75násobek (srov. § 3 odst. 3 větu první zákona č. 236/1995 Sb., ve znění zákona č. 11/2013 Sb.) průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok. Pro roky 2012 až 2014 potom byla platová základna pro soudce upravena odchylně tak, že od 1. ledna 2012 do 31. prosince 2014 činí 56 849 Kč (srov. § 3b odst. 2 zákona č. 236/1995 Sb., ve znění zákona č. 425/2010 Sb.). Předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 425/2010 Sb., činila platová základna od 1. ledna do 31. prosince kalendářního roku trojnásobek průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok (srov. § 3 odst. 3 větu první zákona č. 236/1995 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2010). Dovolací soud souhlasil s dovolatelem v tom, že snížení platové základny na 2,5násobek, provedené zákonem č. 425/2010 Sb., a následně na 2,75násobek, provedené zákonem č. 11/2013 Sb., nemohlo a nemůže být ústavně právně souladné. Z tohoto důvodu také Ústavní soud nálezem ze dne 3. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 33/11 [číslo] 2012 Sb. zrušil dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů (tj. dnem 1. 6. 2012) ustanovení § 3b odst. 2 zákona č. 236/1995 Sb., ve znění zákona č. 425/2010 Sb., podle kterého od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2014 činí platová základna pro soudce 56 849 Kč a dnem 31. 12. 2012 slova 2,5násobek uvedená v ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., ve znění zákona č. 425/2010 Sb., a nálezem ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 28/13 [číslo] 2014 Sb. zrušil dnem 31. 12. 2014 slova 2,75násobek uvedená v ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., ve znění zákona č. 11/2013 Sb.. Vzhledem k tomu, že žalobce odvíjí své nároky také od zrušení ustanovení § 3b odst. 2 a slov 2,5násobek uvedených v ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., ve znění zákona č. 425/2010 Sb., a od zrušení slov 2,75násobek uvedených ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., ve znění zákona č. 11/2013 Sb., bylo pro rozhodnutí soudů významné též posouzení právní otázky, jaký má tato derogace právního předpisu vliv na právo žalobce na plat a náhradu výdajů za rok 2012 až 2014. Nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15 byl zrušen výrok rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2014 č. j. 21 Cdo 1440/2014-456, kterým se rozsudek krajského soudu mění tak, že žalované bylo uloženo zaplacení částky 35.100 Kč s ohledem na uplatnění trojnásobku průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře podle § 3 odst. 3 zákona o platu, neboť došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen Ústava). Ústavní soud v odůvodnění nálezu poukázal na závěry týkající se právních účinků derogačního nálezu, které vyložil v nálezu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 28/13 [číslo] 2014 Sb., jímž vyhověl návrhu [anonymizována dvě slova] v [obec] na zrušení slova 2,75násobek v ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 11/2013 Sb., a to pokud se týká soudců okresních, krajských, vrchních soudů, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu. Podle těchto závěrů se v posuzovaném případě neuplatní obecné pravidlo, že by se i při stanovení odkladu vykonatelnosti zrušovacího nálezu toto zrušení mělo reálně projevit v právní sféře těch účastníků, jejichž řízení vedlo k vydání vyhovujícího nálezu, neboť jsou zde aspekty, které ve svém souhrnu vedou k závěru, že účinky tohoto nálezu mohou být aplikovány i na případy těchto účastníků teprve od okamžiku jeho vykonatelnosti a že tento nález nezakládá nárok na zpětné doplacení rozdílu na platu a dalších náležitostech plynoucího z výše základny ve výši 2,75násobku průměrné mzdy v nepodnikatelské sféře za předminulý kalendářní rok a ústavně konformního trojnásobku, jenž měl být do zákonné úpravy vložen již k datu 1. ledna 2013. Tento závěr Ústavní soud odůvodnil především zájmem na zklidnění celkové atmosféry, která ve věci platů soudců dlouhodobě panuje jak na politické scéně, tak zejména v širší veřejnosti. Jakkoliv Ústavní soud trvá na tom, že zákonodárce v této věci dlouhodobě postupuje vědomě protiústavním a tedy neomluvitelným způsobem, je třeba současně vidět, že zpětné doplacení těchto částek by znamenalo významný a zejména též nepředvídaný zásah do státního rozpočtu, který by nutně vedl k dalšímu růstu zmíněného napětí mezi společností a soudci. Podle přesvědčení Ústavního soudu uvedené závěry týkající se právních účinků derogačního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 28/13, pro období let 2013 a 2014, lze nepochybně vztáhnout rovněž na nároky založené v letech 2011 a 2012, jež byly předmětem posouzení v předchozích nálezech sp. zn. Pl. ÚS 16/11 a sp. zn. Pl. ÚS 33/11; jedná se o tzv. ratio decidendi, tj. vyložené a aplikované nosné právní pravidlo (rozhodovací důvod), o něž se výrok předmětného nálezu opíral, které jsou obecné soudy povinny (v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy) respektovat. Nejvyšší soud ve zrušeném rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1440/2014 podle Ústavního soudu v tomto směru nepředložil relevantní argumentaci, která by pro období 2011 2012 vyloučila uvedený závěr Ústavního soudu vyslovený v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 28/13 pro období 2013 2014 o nepřípustnosti zpětného doplacení platu vzhledem ke sníženému koeficientu z důvodů zklidnění atmosféry a zachování důvěry soudní moci v očích veřejnosti (stejně jako argumentaci o ekonomické situaci). Pokud by uvedený názor Ústavního soudu neplatil pro všechny zpětné nároky plynoucí z protiústavně stanovené výše platu, zamýšlený účinek rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 28/13 by byl zcela eliminován. Ústavní soud zde podal komplexní ústavněprávní výklad právních účinků derogačního nálezu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 28/13 vztahující se na platové nároky soudců založené v letech 2011 až 2014, který je pro obecné soudy, tedy i pro Nejvyšší soud v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy závazný. Tento výklad může obecný soud odmítnout aplikovat (od závazného výkladu podaného Ústavním soudem se odchýlit) jak vyplývá z odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15 jen za splnění některých podmínek, mezi které (především) náleží naprostá výjimečnost, ospravedlňující takový postup; pouze v této souvislosti Ústavní soud Nejvyššímu soudu vytkl, že v odůvodnění svého rozsudku ze dne 29. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1440/2014 nepředložil relevantní argumentaci. S ohledem na obsah podaného ústavněprávního výkladu v odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15, i s přihlédnutím k odlišným názorům, které k tomuto nálezu zaujali soudci T. L. a K. Š., ani Nejvyšší soud prostor pro argumentaci, jež by ospravedlňovala odmítnutí aplikace podaného ústavněprávního výkladu, neshledává. Uvedené stanovisko dovolací soud zaujal i v jiných obdobných případech (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. 21 Cdo 97/2017 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. 21 Cdo 254/2017) a přes námitky dovolatele na něm i nyní setrvává. Rozhodná právní otázka byla principiálně (ústavněprávně) vyřešena, aniž by bylo shledáno, že protiústavními platovými restrikcemi vůči soudcům došlo k porušení jejich základního práva pokojně užívat (legitimně očekávaný) majetek a práva na spravedlivou odměnu za práci. Současně dovolací soud zdůraznil, že odmítnutí aplikace ústavněprávního výkladu zde nelze odůvodňovat ani obecným právním principem, podle kterého se nikomu nesmí dovolit mít prospěch z vlastního podvodu, využívat vlastního protiprávního jednání nebo nabývat majetku vlastním zločinem. Jedná se o jinými slovy vyjádřenou zásadu soukromého práva, podle které nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu ani protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu, obsaženou v ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Ze shora uvedeného, i pro poměry projednávané věci vyplývá, že v důsledku zrušení ustanovení § 3b odst. 2 a zrušení slov 2,5násobek uvedených v ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., ve znění zákona č. 425/2010 Sb., a zrušení slov 2,75násobek uvedených v ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., ve znění zákona č. 11/2013 Sb., žalobci (žalobkyni) nevzniklo právo na doplatek platu a víceúčelové paušální náhrady výdajů za rok 2011 až 2014 do výše, která odpovídá platové základně určené trojnásobkem průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok.

10. Po provedeném dokazování (§ 120 odst. 3 a § 132 o.s.ř.) má soud za prokázané, že v letech 2011 a 2012 byl žalobkyni vyplacen nižší plat a nižší víceúčelová náhrada, než jí s ohledem na právní úpravu a shora uvedenou judikaturu (zejména nález Ústavního soudu ze dne 19.6.2016 sp.zn. PL ÚS 20/15) náležel, neboť platová základna vyhlášená v rozhodném období ve Sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí nevycházela ze správných údajů. Platový násobek činil 2,5 v roce 2011 i v roce 2012. Žalovaná, která vycházela z nesprávného statistického údaje a nesprávně stanovila platovou základnu, se nemůže zprostit své povinnosti vyplatit žalobkyni plat ve správné výši poukazem na to, že státní orgán stanovil průměrný výdělek pro potřeby vyčíslení platové základny pro soudce nesprávně a způsobil tak, že zaměstnavatel nesprávně stanovil konečnou výši platu (ani s odkazem na dobrou víru). Soud proto uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 71 791 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75% ročně z částky 31 816 Kč (62 474+3 200+ [číslo]) – 41 161Kč – za březen – prosinec 2011 11.1.2012 do zaplacení, ve výši 7,75% ročně z částky 16 936 Kč /7 871+ [číslo] + 2x 400 za leden a únor 2011 od 4.2.2014 do zaplacení, ve výši 7,75% ročně z částky 5 200Kč / [číslo] + 200 za leden 2012 11.2.2012 do zaplacení, ve výši 7,75% ročně z částky 3 219 Kč 095+ 124 Kč za únor 2012 od 11.3.2012 do zaplacení, ve výši 7,05% ročně z částky 4 918 Kč /3 599+ 1 119+ 200 za říjen 2012 od 11.11.2012 do zaplacení, ve výši 7,05% ročně z částky 4 856 Kč /3 763+893+200 za listopad 2012 11.12.2012 do zaplacení a ve výši 7,05% ročně z částky 4 846 Kč /2 409+ [číslo] za prosinec 2012 11.1.2013 do zaplacení (viz odstavec 7. odůvodnění). Žalovaná předložila výpočet mzdové účtárny Obvodního soudu pro Prahu 3 pro rok 2012 ve dvou variantách. První ze série výpočtů pro rok 2012 vychází ze statistického údaje průměrná nominální mzda fyzických osob v nepodnikatelské sféře v roce 2010 ve výši 24.289 Kč (tak jak žalovaná činila pří výpočtu návrhu dohody o narovnání). Druhá z variant pak pro tento výpočet vychází ze statistického údaje požadovaného žalobkyní tedy z částky 24.265 Kč. Žalovaná navrhla pro případ, že soud dospěje k závěru, že nárok na doplatek platu žalobkyně je po právu, aby soud vycházel ze statistického údaje požadovaného žalobkyní tak, aby nedošlo k překročení žalobního návrhu. Vzhledem k tomu, že žalobkyně má právo na výplatu platu a paušální náhrady výdajů ve správné výši (viz odůvodnění shora) a částka 71 791 Kč, která byla žalobkyni přiznána (viz výrok I.) nepřekročila žalobkyní požadovanou částku 335 713 Kč (viz žaloba) má soud zato, že žalobní návrh svým rozhodnutím ve smyslu § 153 odst.2 o.s.ř. nepřekročil. Jako nedůvodnou pak soud zamítl žalobu v té části, kterou se domáhala na žalované zaplacení částky 263 922 Kč.

11. O příslušenství pohledávky bylo rozhodnuto podle § 517 odst. 1 a 2 a § 559 zák.č. 40/1964 Sb. občanský zákoník, ve znění účinném do 31.12.2013. Soud uložil žalované, která je v prodlení s plněním peněžitého dluhu, povinnost zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení určený dle nařízení vlády č. 142/1994Sb. ve znění nařízení vlády č.163/2005 Sb.. Podle § 37 odst.1 zák.č. 236/1995Sb. a §16 odst.1 a 2 zák.č. 143/1992 Sb. jsou plat a víceúčelová náhrada soudce splatné 10. dnem následujícího kalendářního měsíce. Žalovaná je tak v prodlení vždy až od 11. dne následujícího měsíce (§153 odst. 2 o.s.ř.). Soud proto žalobu zamítl také v té části, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení za 10. den kalendářního měsíce nebo v nesprávné výši.

12. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně byla úspěšná do částky 71 791 Kč (21,38%) a neúspěšná do částky 263 922 Kč (78,62%). Žalovaná má tedy právo na náhradu účelně vynaložených nákladů ve výši 57,24% Náklady řízení žalované, která nebyla v řízení právně zastoupena činí 7x300 Kč dle vyhlášky č. 254/2015 Sb. za vyjádření k žalobě ze dne 4. 7. 2014, doplnění vyjádření ze dne 20. 11. 2017, účast u jednání dne 24. 10. 2019, které se konalo od 13,00 hod do 14,40 hod, dne 16. 1. 2020 a dne 11. 6. 2020, podání ve věci ze dne 28. 2. 2020). Částka 1 202 Kč, kterou má žalobkyně žalované zaplatit je 57,24% z částky 2 100Kč.