17 C 56/2025 - 76

Rubrum

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudcem Mgr. Ondřejem Doubkem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] pro 15 754,52 Kč / úvěr takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15 754,52 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 9 969,68 Kč od 24. 1. 2025 do zaplacení a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, ve které se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení smluvního úroku z prodlení nad rámec zákonného úroku z prodlení, tedy ve výši rozdílu mezi sazbou 0,5 % denně a sazbou 12 % ročně z částky 9 969,68 Kč od 24. 1. 2025 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni, k rukám zástupkyně žalobkyně, náhradu nákladů řízení v částce 3 796,88 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech doplatek soudního poplatku za žalobu v částce 200 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku na účet č. 3703-226341/0710, variabilní symbol 1711005625.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení 15 754,52 Kč s příslušenstvím podle dohody o uznání dluhu z 5. 12. 2024 [číslo] (navazující na vztah ze smlouvy o úvěru na podporu a rozvoj podnikání ze dne 12. 3. 2024 [číslo]). Dohodou o uznání dluhu žalovaný v pozici podnikatele uznal, že z uvedeného vztahu účastníků dluží částku 9 969,68 Kč a tuto částku se zavázal uhradit ve dvou splátkách po 4 984,84 Kč (splatných 5. 1. 2025 a 5. 2. 2025). Účastníci v dohodě sjednali smluvní pokutu ve výši 50 % z celkové dlužné částky a smluvní úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně. Zmíněnou úvěrovou smlouvou žalobkyně poskytnula žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč splatný do tří měsíců ve formě měsíčních splátek po 4 821,75 Kč. Protože žalovaný dohodu z 5. 12. 2024 nesplnil, požadovala žalobkyně úhradu uznaného dluhu, smluvní pokuty 4 984,84 Kč, smluvního úroku z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky 1 200 Kč.

2. Žalovaný se žalobou nesouhlasil. Namítal, že smlouvu o úvěru neuzavíral jako podnikatel (ale jako spotřebitel), a tedy by měl soud zkoumat, zda se na ochranu žalovaného vztahují normy spotřebitelského práva. Dále upozorňoval, že i kdyby byl v uvedeném vztahu v pozici podnikatele, pak byl slabší stranou, který požívá právní ochrany za podmínek § 433 o. z. Protože žalovaný úvěrovou smlouvu uzavíral jako spotřebitel a protože žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného, je smlouva neplatná (ostatně žalovaný s příjmem 50 000 Kč měsíčně směl splácet částku 85 874 Kč měsíčně); v určité míře povinnost zkoumat úvěruschopnost i platná i pro úvěrovaného podnikatele (věřitel měl ověřit, zda žalovaný nebude mít zřejmé obtíže s plněním závazku. Žalovaný namítal, že požadovaný úrok přesahoval 160 %, což je v rozporu s dobrými mravy; žalovaný dosud uhradil částku 12 147 Kč (od 12. 4. 2024 do 5. 12. 2024).

3. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru 12. 3. 2025, podle které žalobkyně žalovanému poskytla úvěr 10 000 Kč. Mezi účastníky bylo sporné, zda žalovaný uvedený úvěr uzavíral jako podnikatel k účelům podnikání.

4. Smlouvou o úvěru na podporu a rozvoj podnikání ze dne 12. 3. 2024 [číslo] má soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli prostřednictvím prostředků komunikace na dálku smlouvu o úvěru k potřebám žalovaného při podnikání (konkrétně byl ve smlouvě uveden nákup materiálu). Ve smlouvě bylo ujednáno vrácení úvěru ve formě tří měsíčních splátek po 4 821,75 Kč, tedy včetně úroku 4 465,25 Kč. Žalovaný se dále zavázal uhradit poplatek 1 210 Kč za vystavení splátkového kalendáře, 300 Kč za přijetí, posouzení a vyhodnocení žádosti o úvěr, částku 500 Kč za odeslání doporučené upomínky, smluvní úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně z dlužné částky a smluvní pokutu 50 % z dluhu pro prodlení delší 15 dnů. Účel poskytnutí úvěru vyplýval též z čestného prohlášení z 11. 3. 2024 (č. l. 49) o tom, že úvěr bude použit na nákup materiálu, a z žádosti o poskytnutí úvěru z 12. 3. 2024 (č. l. 51).

5. Soud dospěl k dílčímu skutkovému závěru, že žalovaný obdržel úvěr (částku 10 000 Kč) pro účely svého podnikání. Pokud žalovaný uplatňoval opak (související s použitím peněz na úhradu dluhů nesouvisejících s podnikáním), pak ve vztahu k žalobkyni uplatnění této skutečnosti z ničeho nevyplývalo. I kdyby žalovaný skutečně použil úvěr na jiné účely (než byly účely uvedené v jeho žádosti, čestném prohlášení a smlouvě), pak by to nemohlo mít na vztah mezi účastníky žádný vliv. Ostatně právní význam uzavření smlouvy o úvěru je uzavřením dohody o uznání dluhu (a o narovnání).

6. Mezi účastníky bylo sporné, zda žalobkyně měla povinnost zkoumat úvěruschopnost žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy a dále zda ji skutečně zkoumala.

7. Povinnost zkoumat úvěruschopnost je otázkou právní (souvisí totiž i s vyhodnocením postavení žalovaného jako smluvní strany: spotřebitel x podnikatel) a s vyhodnocením významu uzavření následné dohody o narovnání; touto otázkou se soud zabýval v rámci právního hodnocení věci. Z žádosti o poskytnutí úvěru (č. l. 51) soud zjistil, že žalobkyně se zajímala o poměry žalovaného (dle jeho prohlášení byl svobodný, bezdětný, žijící v single domácnosti, podnikající v oboru elektro, s příjmem 60 000 Kč čistého měsíčně, měsíčním závazkem hradit dluhy bankám v částce 12 000 Kč, dále měsíční výše závazků u nebankovních poskytovatelů 15 000 Kč měsíčně, bez exekucí, insolvence, bez výživného a dluhů vůči úřadům). Z výpisu z EUCB.CZ, provozovaného Europe Info Group, UAB (č. l. 4) jako registr dluhů a finančních závazků, nevyplynulo ve vztahu k dluhovému zatížení žalovaného nic důležitého (žádná úvěrová delikvence). Z výpisu z Nebankovniregistr.cz provozovaného Nebankovni-Registr.cz, s.r.o. (č. l. 45) a certifikátu úvěruschopnosti (č. l. 50) soud zjistil, že žalovaný má skóre lustrace B (k 12. 3. 2025), má čtyři negativní záznamy, jedenáct pozitivních, DSTI činila 20,3 % (t. j. podíl splátek dluhů k příjmu).

8. Pokud žalovaný odkazoval na společný výpis z Bankovního a Nebankovního registru klientských informací z 8. 11. 2024 (č. l. 16), pak informace jsou z doby po poskytnutí (a splatnosti) poskytnutého úvěru; z uvedeného výpisu nevyplývá, že by žalovaný v době poskytnutí úvěru nebyl schopen splácet své závazky (při deklarovaném příjmu 60 000 Kč a výši poskytovaného úvěru 10 000 Kč); výše splátek k datu poskytnutí předmětného úvěru (pokud lze výši splátky příslušného závazku zjistit z předloženého výpisu zjistit) činily 46 596 Kč 9. Soud dospěl k dílčímu skutkovému závěru, že žalobkyně se zajímala o poměry žalovaného a ověřila ve dvou úvěrových registrech úvěrovatelnost žalovaného (t. j. zda jeho závazky nejsou příliš vysoké pro splácení uvažovaného úvěru) se závěrem, že žalovanému úvěr poskytnout lze.

10. Mezi účastníky bylo sporné, zda žalobkyně a žalovaný uzavřeli dohodu o uznání dluhu z 5. 12. 2024, podle které byla výše dluhu 9 969,68 Kč ke dni uzavření dohody.

11. Z uvedené dohody uzavřené prostřednictvím prostředků komunikace na dálku vyplývalo, že žalovaný uznal svůj dluh vůči žalobkyni ve výši 9 969,68 Kč z uvedené úvěrové smlouvy (jistina 7 262 Kč a úrok 2 707,68 Kč); dluh byl splatný ve splátkách po 4 984,84 Kč k 5. 1. a 5. 2. 2025; v dohodě účastníci ujednali úrok z prodlení 0,5 % denně, dále smluvní pokutu 50 % z dlužné částky v případě prodlení delšího 14 dnů, poplatek 50 Kč za každou SMS upomínky, 500 Kč za upomínku poštou. Dohoda obsahovala prohlášení, že je narovnáním vzájemných sporných práv a povinností (z úvěrové smlouvy), která nahrazuje novými právy a povinnostmi dle dohody. Účastníci sjednali zesplatnění celého dluhu uplynutím 14 dnů od splatnosti kterékoli ze splátek (v případě prodlení).

12. Žalovaný v souvislosti s posuzováním smlouvy o úvěru uplatňoval provedení plateb v celkové výši 12 147 Kč na účet žalobkyně (21. 4. 2024 2 400 Kč, 11. 5. 2024 2 100 Kč, 11. 6. 2024 2 100 Kč, 12. 8. 2024 1 529 Kč, 14. 8. 2024 216 Kč, 25. 8. 2024 149 Kč, 27. 9. 2024 1 747 Kč, 30. 9. 2024 149 Kč, 1. 10. 2024 14 Kč a 5. 12. 2024 1 743 Kč); uvedené platby žalobkyně nepopírala, uváděla pouze, že žalovaný po uzavření dohody o uznání dluhu žádné platby neposkytl, aniž by výslovně realizaci plateb potvrzovala. Z potvrzení o provedení transakce z 19. 3. 2025 (týkající se 11. 5. 2024), z exportu transakční historie z 19. 3. 2025 (týkající se plateb od 12. 8. 2024 do 5. 11. 2024) a potvrzení o provedení tuzemské odchozí úhrady z 19. 3. 2025 (týkající se 5. 12. 2024) sice vyplývá realizace plateb na účet [číslo] 2% 1%, [variabilní symbol], aniž by to však odpovídal účtu ve smlouvě (popř. některému z účtů týkajících se žalobkyně podle jejích webových stránek); ani variabilní symbol neodpovídá smlouvě a dohodě o uznání dluhu. Protože se žalovaný k jednání soudu nedostavil, nemohl být poučen o tom, že označená listina úhradu dluhu vůči žalobkyni neprokazuje (ostatně ani případná úhrada uvedených částek by na závěrech soudu nemohla nic změnit s ohledem na uzavření dohody o narovnání).

13. Soud dospěl k dílčímu skutkovému závěru, že účastníci uzavřeli dohodu o uznání dluhu z 5. 12. 2024 s tím, že žalovaný neprokázal, že by dluh podle dohody o uznání dluhu neexistoval.

14. Z knihy odeslaných SMS zpráv vyplývalo, že žalobkyně upomínala žalovaného pro prodlení po uzavření dohody o uznání dluhu 5x. Z výzvy k úhradě dlužné částky z 20. 1. 2025 a dokladu o jejím doručení 20. 1. 2025 do datové schránky žalovaného vyplývalo, že žalobkyně uplatnila právo na zaplacení částky 6 008,70 Kč (včetně sankcí) pro prodlení s úhradou splátky k 5. 1. 2025. Z knihy odeslaných e-mailů vyplývalo, že žalobkyně upomínala žalovaného o zaplacení též touto cestou.

15. Mezi účastníky bylo sporné, zda žalovaný byl slabší smluvní stranou. Žalovaný argumentoval pouze smlouvou o úvěru a předmětem podnikání žalobkyně. Z faktu, že se implicitně jednalo o adhezní smlouvu, žalovaný dovozoval nemravnost výše úroku za poskytnutí úvěru (160 %).

16. Ze smlouvy o úvěru vyplývalo, že se jednalo o formulářovou (standardizovanou smlouvu), totéž platilo též o dohodě o uznání dluhu (její formulářový charakter je zřejmý z volby předpokládané pod bodem 3. smlouvy a z uzavření smlouvy za použití prostředků komunikace na dálku v rámci formalizovaného postupu nabídky úvěrů na webových stránkách žalobkyně). Dále je zřejmé, že žalobkyně podniká v oboru poskytování úvěrů podnikatelům, žalovaný nikoliv (je podnikatelem v oboru elektroinstalací).

17. Mezi účastníky nebylo sporné, že žalobkyně vyzývala žalovaného před podáním žaloby k dobrovolné úhradě dluhu. To žalovaný nepopíral a vyplývalo to též z předžalobní výzvy s dokladem o jejím odeslání.

18. Uvedená dílčí skutková zjištění a skutečnosti mezi účastníky nesporné soud převzal za svůj skutkový závěr ve věci.

19. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 z. č. 89/2012 Sb. (dále jen („občanského zákoníku“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

20. Podle § 419 občanského zákoníku je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Podle § 420 odst. 1 občanského zákoníku kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrech činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.

21. Podle § 433 odst. 1 občanského zákoníku kdo jako podnikatel vystupuje vůči dalším osobám v hospodářském styku, nesmí svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení zneužít k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Podle § 433 odst. 2 občanského zákoníku má se za to, že slabší stranou je vždy osoba, která vůči podnikateli v hospodářském styku vystupuje mimo souvislost s vlastním podnikáním. Podle § 1798 odst. 1 občanského zákoníku ustanovení o smlouvách uzavíraných adhezním způsobem platí pro každou smlouvu, jejíž základní podmínky byly určeny jednou ze smluvních stran nebo podle jejích pokynů, aniž slabší strana měla skutečnou příležitost obsah těchto základních podmínek ovlivnit. Použije-li se k uzavření smlouvy se slabší stranou smluvní formulář užívaný v obchodním styku nebo jiný podobný prostředek, má se za to, že smlouva byla uzavřena adhezním způsobem. Podle § 1800 odst. 2 občanského zákoníku obsahuje-li smlouva uzavřená adhezním způsobem doložku, která je pro slabší stranu zvláště nevýhodná, aniž je pro to rozumný důvod, zejména odchyluje-li se smlouva závažně a bez zvláštního důvodu od obvyklých podmínek ujednávaných v obdobných případech je doložka neplatná. Vyžaduje-li to spravedlivé uspořádání práv a povinností stran, soud rozhodne obdobně podle § 577.

22. Podle § 1903 odst. 1 věta první občanského zákoníku dosavadní závazek lze nahradit novým závazkem i tak, že si strany ujednáním upraví práva a povinnosti mezi nimi dosud sporné nebo pochybné. Podle § 1903 odst. 2 občanského zákoníku narovnání nelze odporovat jen provo, že jím vznikl nepoměr mezi vzájemným plněním stran. Podle § 2053 občanského zákoníku uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá.

23. Podle § 2 odst. 1 z. č. 256/2016 Sb. spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

24. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 věty první občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

25. Mezi žalobkyní a žalovaným byla nejprve uzavřena smlouva ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku, na jejímž základě žalobkyně poskytnula žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit třemi měsíčními splátkami stanovenými smlouvou. Následně účastníci uzavřeli 5. 12. 2024 podle § 1903 odst. 1, § 2053 občanského zákoníku dohodu o uznání dluhu a o narovnání sporných práv a povinností s ujednáním dvou splátek k zaplacení uznaného dluhu. Protože došlo k uznání a narovnání dluhu z úvěrové smlouvy, a) došlo ke změně práv a povinností z původní úvěrové smlouvy (včetně způsobu použití uhrazených částek, které byly zohledněny v dohodě o narovnání), b) tíží žalovaného důkazní břemeno o neexistenci dluhu. Nejsou tedy podstatná práva a povinnosti ujednaná v původní úvěrové smlouvě, pokud byla nahrazena novými právy a povinnostmi účastníků (která mají být v souvislosti se sporem účastníků posuzovány, protože právě z nich plyne právo žalobkyně na zaplacení, popř. důvodnost obrany žalovaného). Uvedené břemeno o neexistenci dluhu žalovaný neunesl, protože svou obranu zaměřil na zpochybňování svého postavení v pozici účastníka úvěrové smlouvy (a svého statusu neúvěruschopnosti).

26. Pro rozhodnutí soudu je podstatné posouzení uvedené dohody z 5. 12. 2024, která právně přípustným způsobem změnila práva a povinnosti z původní úvěrové smlouvy, s tím, že vyhodnocení důsledků tohoto právního jednání se žalovaný ve své obraně nevěnuje. Soud tedy posoudil námitky žalovaného ve vztahu k uvedenému právnímu jednání z 5. 12. 2024 (které změnilo obsah úvěrové smlouvy). Pokud jde o postavení žalovaného, pak žalovaný v souvislosti se vztahy mezi účastníky opakovaně projevil vůli vystupovat v právních vztazích s žalobkyní jako podnikatel (§ 420 odst. 1 občanského zákoníku). Skutečnost, zda žalovaný použil finanční prostředky z úvěru k jinému účelu, než byl účel deklarovaný ve smlouvě, není podstatná. Žalovanému by se mohlo podařit zpochybnit deklarované postavení (v dohodě o uznání a narovnání i v úvěrové smlouvě), pokud by tvrdil a prokázal, že žalobkyně a žalovaný se shodli na tom, že žalovaný sice právní jednání uskuteční jako spotřebitel mimo souvislost se svým podnikáním (§ 419 občanského zákoníku), ale účastníci budou (z nějakého důvodu) simulovat postavení žalovaného jako podnikatele. Nic takového však žalovaný netvrdí a jeho tvrzení o jeho spotřebitelském statusu a i o použití finančních prostředků (ostatně v souvislosti s dohodou o narovnání nepodstatném) jsou pouze obecná; ochrana žalovaného jako spotřebitele není podle výsledků dokazování na místě. Žalobkyně ostatně v souvislosti s poskytnutím finančních prostředků žalovanému dostála své povinnosti zabývat se úvěruschopností žalovaného ve smyslu, zda je spíše pravděpodobné, že žalovaný finanční prostředky žalobkyni vrátí (splní své smluvní povinnosti) – viz usnesení Nejvyššího soudu z 27. 6. 2024, sp. zn. 21 Cdo 3140/2023 (a v něm citovaná judikatura, zmiňovaná též žalobkyní, dostupné, stejně jako další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz) . Z. č. 256/2016 Sb. se s ohledem na § 2 odst. 1 uvedeného zákona nebude na vztah mezi účastníky (v souvislosti s úvěrováním a jeho vypořádáním) aplikovatelný. Soud nepovažoval za přiléhavou judikaturu zmiňovanou žalovaným v souvislosti se zkoumáním úvěruschopnosti spotřebitele (protože žalovaný byl v souvislosti s posuzovanými jednáními nepochybně podnikatelem).

27. Krajský soud v Plzni se ve svém rozhodnutí z 7. 1. 2025, č.j. 64 Co 576/2024-27 zabýval vyhodnocením platnosti jednotlivých smluvních ujednání v (prakticky identické) úvěrové smlouvě, kterou žalobkyně uzavírala s úvěrovaným v postavení podnikatele. V posuzované věci sice nejde o vyhodnocení práv a povinností z úvěrové smlouvy, většina smluvních ujednání sankčního charakteru (o smluvní pokutě a o úroku z prodlení) však byla převzata do dohody o uznání dluhu z 5. 12. 2024; uvedené rozhodnutí je tak použitelné též pro posuzovanou věci.

28. V souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu z 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019 soud se soud zabýval nejprve splněním předpokladů pro aplikaci § 433, § 1798 a násl. občanského zákoníku (s tím, že subsidiárně může být aplikovatelná úprava neplatnosti právního jednání dle § 580 odst. 1, § 588 věta první občanského zákoníku, pokud budou splněny přísnější podmínky závěru o absolutní neplatnosti). Jestliže jde o postavení žalovaného jako slabší smluvní strany ve smyslu § 433 občanského zákoníku, pak uvedené postavení vyplývá ze a) skutečnosti, že žalovaný v souvislosti se sjednáním úvěru vystupoval mimo rámec předmětu svého podnikání (byť v souvislosti s ním, viz domněnka dle § 433 odst. 2 občanského zákoníku), b) použití formulářových smluv a dohod (což je zřejmé z obsahu listin pořízených v souvislosti s uzavřením dohody o uznání dluhu a z uzavíráním uvedené dohody prostřednictvím prostředků komunikace na dálku), viz § 1798 odst. 1, § 1800 odst. 2 občanského zákoníku. Uvedené postavení však poskytuje žalovanému jako slabší smluvní straně (podnikateli) pouze některá dodatečná práva, která neznamenají, že by vůči němu mělo být postupováno jako vůči spotřebiteli (§ 1810 občanského zákoníku; soud se zabýval v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu z 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019 právním postavením žalovaného a dospěl k závěru, že pro jeho spotřebitelský status z provedených důkazů nic nesvědčí). Žalovaný v souvislosti se svým slabším postavením sice namítal nepřiměřenost podmínek úvěrové smlouvy, m. j. úroku z prodlení, aniž by se tvrdil něco konkrétního potřebného pro aplikaci § 1800 odst. 2 občanského zákoníku ve vztahu k dohodě z 5. 12. 2024 (a poučení v této souvislosti s ohledem na svou nepřítomnost na jednání soudu nemohl dostat). Podmínky pro aplikace § 1800 odst. 2 občanského zákoníku ve vztahu k ujednáním o povinnostech žalovaného z dohody z 5. 12. 2024 splněny nejsou. Lze však připustit, že ani takové posouzení (v souladu se soudní praxí) nevylučuje aplikaci obecných ustanoveních o ochraně účastníka občanskoprávních vztahů před jednáním rozporným s dobrými mravy.

29. Ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1, § 588 věta první občanského zákoníku se soud i bez návrhu zabýval platností dohody z 5. 12. 2024 z hlediska jejího souladu s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 občanského zákoníku). Pokud se žalovaný v dohodě o uznání dluhu zavázal uhradit žalovanému částku 9 969,68 Kč (zahrnující jistinu 7 262 Kč a úrok 2 707,68 Kč) se splatností ve dvou splátkách do 60 dnů od uzavření smlouvy, nelze na takovém ujednání mezi podnikateli shledávat nic nemravného (za situace, kdy dluh již nebyl podle dohody dále úročen). Totéž platí i pro ujednání o smluvní pokutě (§ 2048 občanského zákoníku) a o poplatcích za upomínky. Jak zdůraznil ve výše uvedeném rozhodnutí soudu II. stupně, nelze určení smluvní pokuty ve výši 50 % z dlužné částky (při neexistence jiného zajištění) považovat (při statusu žalovaného jako podnikatele) za neplatné.

30. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1490/2019 (vydaném ve věci, v níž byla mezi podnikateli sjednána sazba úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně z dlužné částky), přijal a odůvodnil závěr, vyplývající též ze zmiňovaného rozsudku Nejvyššího soudu z 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019, že i podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 platí korektiv dobrých mravů pro smluvní volnost stran (to vyplývá z ustanovení § 1 odst. 2 a § 547 občanského zákoníku); právní jednání, které se příčí dobrým mravům, je třeba posoudit jako neplatné (§ 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoníku). Postavení dlužníka jako podnikatele jej přitom takové ochrany nezbavuje. Argumentace žalobkyně poukazuje na hlediska, zmiňovaná Nejvyšším soudem, pro posouzení, zda konkrétní okolnosti případu umožňují vyhodnotit rozpornost ujednání o úroku z prodlení s dobrými mravy: a) rizikovost obchodu, b) rámcový rozsah očekávatelných škod pro případ porušení povinností dlužníkem, c) předpoklad vývoje škod během času, d) další obsah posuzované smlouvy ve vztahu ke sjednaným sankcím, e) majetkové poměry účastníků v době uzavření smlouvy, f) vědomost o jejich vývoji v budoucnu; g) podnikatelské prostředí vnímá hranici přípustných jednání odlišně od vztahů nepodnikatelských. Pro posouzení v předmětné věci bude významná rizikovost obchodu (dluhové zatížení žalovaného) a další obsah smlouvy, zejména s přihlédnutím k výši úroku a výši smluvní pokuty.

31. Soud se tak zabýval platností ujednání účastníků o smluvním úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně z dlužné částky (tedy nejen z jistiny, ale i z kapitalizovaného úroku) do zaplacení (což odpovídá sazbě 182,5 % ročně). Uvedené jednání nelze posuzovat odděleně od obsahu dohody z 5. 12. 2024. Žalobkyně sjednala dále smluvní pokutu při prodlení žalovaného delším 15 dnů, zesplatnění dluhu při prodlení se splátkou a dále zmiňované poplatky za upomínání. S ohledem na předcházející kontraktaci mezi účastníky lze ujednání o smluvní pokutě, splatnosti dluhu při prodlení a poplatcích za upomínky za zcela dostatečné pro zajištění práv žalobkyně a pro motivování žalovaného k včasnému zaplacení dluhu. Ujednání o úroku z prodlení v ujednané výši by bylo ospravedlnitelné (byť rozhodovací praxe uvedenou výši úroku často vyhodnocuje jako nemravnou), pokud by nebyla ujednána smluvní pokuta (nebo dohodě účastníků nepředcházel vztah z úvěrové smlouvy s ujednáním o vysokých, byť pevných, úrocích). V souladu se zmiňovaným rozhodnutím soudu II. stupně (které posuzovalo obdobnou věc, byť neposuzovalo dohodu o narovnání po porušení povinností dle úvěrové smlouvy) dospěl soud k závěru o nemravnosti sjednaných úroků z prodlení (navyšujících jistinu úvěru a kapitalizované úroky o 15,2 % měsíčně). S ohledem na oddělitelnost uvedeného ujednání (§ 576 občanského zákoníku) soud vyhodnotil pouze tuto část dohody z 5. 12. 2024 jako neplatnou a v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu 10. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007 rozhodl o přiznání zákonného úroku z prodlení (§ 1970 občanského zákoníku); splatnost dluhu vyplývala z dohody z 5. 12. 2024.

32. Soud v souladu s dohodou z 5. 12. 2024 přisoudil žalobkyni ujednanou částku (jistiny a úroků), smluvní pokutu, poplatky za upomínky a zákonný úrok z prodlení z částky, kterou měl žalovaný žalobkyni zaplatit (bez smluvní pokuty). Rozdíl mezi nepřiměřeným úrokem z prodlení a zákonným úrokem z prodlení byl zamítnut.

33. O ohledem na posouzení nároku žalobkyně vycházejícího z dohody z 5. 12. 2024 (a nikoli původní úvěrové smlouvy), nebyla podstatná pro právní posouzení rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, které žalobkyně zmiňovala ve svém podání z 10. 4. 2025.

34. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 3 796,88 Kč, přičemž tato částka představuje 36 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 68 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 32 %, vyčíslených ke dni rozhodnutí soudu). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 15 754,52 Kč sestávající z částky 1 740 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. a z částky 870 Kč za jeden úkon právní služby uvedený v § 11 odst. 2 a. t. včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 7 890 Kč ve výši 1 656,90 Kč.

35. Jelikož soud ve věci nevydal navrhovaný elektronický platební rozkaz, doměřil žalobkyni doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč dle položky č. 2 bodu 2. ve spojení s položkou 1 bodem 1. písem. a) Sazebníku soudních poplatků (§ 4 odst. 1 písm. j/ z. č. 549/1991 Sb.).

Poučení