17 C 63/2020-283

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivem Krýsou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa žalobce] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení], [příjmení], LL.M. sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] sídlem [adresa státního zastupitelství] o zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žaloba o zaplacení částky 500 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 500 000 Kč od 7.4.2020 do zaplacení se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 55 521,20 Kč k rukám zástupce žalobce, JUDr. [jméno] [příjmení], [příjmení], LL.M, advokáta, do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne 15. 4. 2020, doplněnou podáním ze dne 6. 5. 2020, domáhal na žalované zaplacení částky 582 992 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 582 992 Kč od 7. 4. 2020 do zaplacení představující náhradu škody ve výši 82 992 Kč spočívající v účelně vynaložených nákladech na obhajobu a náhradu nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč způsobenou mu nezákonným trestním stíháním vedeným Okresním soudem v Přerově pod sp.zn. 4 T 69/2018. Žalobce uvedl, že usnesením ze dne 5. 3. 2018, č. j. KRPM-63720-102/TČ-2017-140872, bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro zločin týrání osoby žijící ve společné domácnosti podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. d) trestního zákoníku s tím, že měl žalobce v době od března 2015 do března 2017 týrat svou tehdejší manželku [jméno] [příjmení]. Proti usnesení podal žalobce dne 28. 3. 2018 stížnost, která byla jako nedůvodná zamítnuta. Žalobce podal dne 16. 5. 2018 návrh na zastavení trestního stíhání, neboť v inkriminované době pobýval v zahraničí (Německu), kde pracuje, a domů jezdí cca na 1 víkend za měsíc. Je tak vyloučeno, aby na manželce soustavně páchal domácí násilí. Dne 19. 6. 2018 byla k Okresnímu soudu v Přerově podána obžaloba. Následně dne 2. 8. 2018 byla k Okresnímu soudu v Přerově podána druhá obžaloba na žalobce pro přečin zpronevěry dle § 206 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku s tím, že si měl přisvojit finanční prostředky a věci, které převzal od svého bývalého zaměstnavatele společnosti [právnická osoba] Usnesení o zahájení trestního stíhání pro přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku nebylo obhájci žalobce nikdy doručeno. O obou obžalobách bylo posléze rozhodováno ve společném řízení vedeném Okresním soudem v Přerově pod sp. zn. 4 T 69/2018, neboť usnesením ze dne 6. 8. 2018, č. j. 4 T 87/2018, byly obě trestní věci spojeny ke společnému projednání. Ve věci se konala 3 hlavní líčení, bylo provedeno rozsáhlé dokazování výslechy svědků a znaleckými posudky. Rozsudkem ze dne 22. 11. 2018, č. j. 4 T 69/2018 – 665, byl žalobce zproštěn obžaloby v plném rozsahu. Ohledně skutku, který měl spočívat v týrání manželky, byl zproštěn podle § 226 písm. a) trestního řádu, a ohledně skutku, dle kterého si měl žalobce přisvojit věci bývalého zaměstnavatele, byl žalobce zproštěn podle § 226 písm. b) trestního řádu. Proti rozsudku bylo podáno státním zástupcem odvolání v neprospěch žalobce. Pro přečin zpronevěry vzal státní zástupce své odvolání zpět, o čemž rozhodl Okresní soud v Přerově dne 13. 2. 2019. Usnesením ze dne 13. 5. 2019 Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci zamítl odvolání státního zástupce. Žalobci vznikla nezákonnými rozhodnutími škoda spočívající v nákladech na obhajobu. Žalobce byl po celou dobu posuzovaného řízení zastoupen JUDr. [jméno] [příjmení], [příjmení], LL.M. V souladu s dohodou o právním zastupování ze dne 27. 3. 2018 byly žalobci vyúčtovány částky 30 000 Kč (příjmový doklad ze dne 27. 3. 2018), 22 546 Kč (příjmový doklad ze dne 2. 4. 2018), 27 083 Kč (příjmový doklad ze dne 1. 6. 2018) a 51 613 Kč (příjmový doklad ze dne 30. 9. 2019). Žalobce tak obhájci uhradil celkově částku 131 242 Kč, ovšem po žalované nárokoval obhajné vyúčtované dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 82 992 Kč.

2. K nemajetkové újmě způsobené žalobci trestním stíháním žalobce uvedl, že ta spočívá v duševních útrapách a poškození dobrého jména žalobce u rodiny a přátel v důsledku jejich výslechů. Je třeba vycházet z domněnky, že již samo nezákonné trestní stíhání znamená pro žalobce morální újmu, aniž by ji musel dokazovat. K výši přiměřeného zadostiučinění a kritériím, dle kterých se tato výše posuzuje, žalobce uvedl, že byl obžalován pro trestný čin zpronevěry, za který hrozí trest odnětí svobody až na 5 let, a dále pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí, za který hrozí trest odnětí svobody až na 8 let. V minulosti byl žalobce již odsouzen k trestu odnětí svobody na 8 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let (trestní příkaz Okresního soudu v Přerově ze dne 13. 4. 2017, č. j. 1 T 78/2017 – 47; v právní moci dne 3. 6. 2017; přečin porušování domovní svobody dle § 178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku). Žalobci tak v posuzovaném řízení reálně hrozil trest nepodmíněný. V této nejistotě žil po dobu 1 roku. Přestože má žalobce předchozí záznam v rejstříku trestů, je osobou, na kterou podmíněný trest náležitě působí. Žalobce pracuje, řádně se stará o své děti ([jméno] [anonymizováno] a [jméno] [celé jméno žalobce]) a vede řádný život se svou novou partnerkou [jméno] [příjmení] a novorozeným synem Tomášem. Trestní stíhání způsobovalo žalobci duševní útrapy v tom směru, že byl ve stavu nejistoty ohledně svého budoucího života a měl obavy ze ztráty zaměstnání v Německu, neboť kvůli četným výslechům a soudním stáním si musel vždy vzít dovolenou, přijet do ČR a jet zpět, přičemž cesta do zaměstnání čítá 1 000 km. Žalobce na cestách ze zaměstnání do ČR a zpět a dále účastí na hlavních líčeních ztratil 15 dní svého života. Trestní stíhání představuje významný zásah do osobního a pracovního života žalobce a negativně se dotýká jeho cti a dobré pověsti. S trestním stíháním je spojená psychická zátěž, útrapy a nejistota. Takový zásah je intenzivnější, prokáže-li se, že skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, se nestal, případně nebyl trestným činem. V posuzovaném řízení bylo trestní stíhání zahájeno z podnětu tehdejší manželky žalobce, a to v době, kdy se jejich vztah rozpadal a probíhalo rozvodové řízení a řízení ohledně péče o děti. Žalobce se domnívá, že trestní stíhání bylo použito jako nástroj bývalé manželky žalobce proti němu v rozvodovém řízení a především v řízení o péči o děti. Nakonec se bývalé manželce žalobce podařilo děti dostat do své péče. Bývalá manželka žalobce podala již v minulosti (dne 27. 1. 2015) soudu návrh na předběžné opatření o svěření dětí do její péče, čemuž soud vyhověl. Vztahy mezi žalobcem a jeho bývalou manželkou se následně urovnaly a návrh na úpravu práv a povinností k dětem byl vzat zpět. Ovšem v souvislosti s trestním stíháním bylo opět řízení o úpravě práv a povinností k dětem otevřeno a žalobce se domnívá, že výsledek trestního řízení měl na rozhodnutí soudu o tom, komu budou děti svěřeny, zásadní vliv. Žalobce se tak domnívá, že trestní stíhání bylo zahájeno účelově a zjevně bezdůvodně s cílem ho poškodit a za účelem svěření dětí do péče matky. K uvedenému ještě dodává, že měl předběžným opatřením do péče svěřeného syna [jméno], přičemž po zahájení trestního stíhání došlo ke změně předběžného opatření a syn byl svěřen do péče matky, a to zejména s ohledem na trestní stíhání. Kauza byla taktéž mediálně známá. Žalobce bydlel v obci [obec] (cca 1700 obyvatel). V tištěných novinách i na internetových stránkách [příjmení] deníku byl zveřejněn článek o probíhajícím trestním řízení. Jméno žalobce sice nebylo uvedeno, nicméně spoluobčané žalobce ztotožnili a konfrontovali. Trestní stíhání tak poškodilo jeho pověst u spoluobčanů. Žalobce svým jednáním nikterak nepřispěl k zahájení trestního stíhání a v průběhu řízení nezavdal příčinu v něm pokračovat, právě naopak. Žalobce využíval svého práva na obhajobu a všech právních prostředků proti vedenému trestnímu stíhání (stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání a návrh na zastavení trestního stíhání). U hlavního líčení žalobce aktivně využíval svého práva na obhajobu. Žalobce svůj nárok u žalované uplatnil dne 4. 10. 2019, ovšem ta o něm do podání žaloby nerozhodla a nic žalobci nepřiznala ani přes předžalobní upomínku ze dne 7. 4. 2020. Žalobce dále uplatňuje zákonný úrok z prodlení z žalované částky od 7. 4. 2020, neboť lhůta k projednání marně uplynula dnem 4. 4. 2020, což byla sobota. Posuzované řízení bylo pravomocně skončeno dne 13. 5. 2019, žaloba je tak podána včas.

3. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 27. 5. 2020 uvedla, že nárok žalobce neuznává. Učinila nespornou skutečnost, že u ní žalobce nárok dne 4. 10. 2019 uplatnil. K projednání nároku došlo dne 13. 5. 2020, žalovaná konstatovala, že byla vydána nezákonná rozhodnutí, a to usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 5. 3. 2018 a 2. 5. 2018, v důsledku čehož byla žalobci poskytnuta částka 78 920,19 Kč z titulu náhrady škody. Žalovaná odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu a zákonná ustanovení a dále rekapitulovala trestní řízení. K nároku na náhradu škody spočívající ve vynaložených nákladech právního zastoupení žalovaná uvedla, že byly splněny zákonné podmínky pro přiznání tohoto nároku co do důvodu, avšak výše požadované náhrady byla ponížena v souladu s advokátním tarifem. Žalobcem účtované úkony jsou co do druhu, délky a použité sazby v souladu s vyhláškou, až na stížnost proti UZTS ze dne 28. 3. 2018, návrh na zastavení TS ze dne 16. 5. 2018 a návrhy na provedení důkazů ze dne 25. 9. 2018 a 29. 10. 2018. Stížnost ze dne 28. 3. 2018 považuje žalovaná za úkon dle § 11 odst. 2 písm. d), odst. 3 advokátního tarifu, nikoliv za podání ve věci samé, proto je hodnocena jako půlúkon (usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 1. 2007, sp. zn. 3 To 161/2006). Návrh na zastavení trestního stíhání a návrh na provedení důkazů je dle žalované hodnocen jako půlúkon dle § 11 odst. 2 advokátního tarifu. Žalovaná žalobci přiznala částku 66 792 Kč vč. náhrady za DPH představující 19 úkonů právní služby po 2 300 Kč, 4 půlúkony po 1 150 Kč, 23 režijních paušálů po 300 Kč a DPH ve výši 21%. Co se týče cestovného, byla žalobci přiznána částka 7 772,19 Kč včetně náhrady za DPH a 4 356 Kč včetně náhrady za DPH jako náhrada zmeškaného času. Žalovaná dále citovala judikaturu Nejvyššího soudu týkající se nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, kdy uvedla, že intenzitu této újmy je třeba tvrdit a prokázat. K nároku za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním žalobce pro trestný čin zpronevěry dle § 206 odst. 1, 3 trestního zákoníku uvedla, že ten je již promlčený. Trestní stíhání pro trestný čin zpronevěry pravomocně skončilo dne 4. 2. 2019, téhož dne počala běžet šestiměsíční promlčecí lhůta, jejíž běh skončil dne 4. 8. 2019, ovšem žalobce svůj nárok uplatnil u žalované až dne 4. 10. 2019. K nemajetkové újmě způsobené žalobci trestním stíháním pro trestný čin týrání osoby žijící ve společné domácnosti dle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) trestního zákoníku uvedla, že žalobce má v rejstříku trestů uvedeny tři záznamy o trestné činnosti, za něž byl pravomocně odsouzen. Z uvedeného vyplývá, že se žalobce opakovaně dopouští trestné činnosti a situace probíhajícího trestního stíhání je mu známá, neboť je třeba jinak nahlížet na nemajetkovou újmu vzniklou osobě prvně trestně stíhané a situaci osoby, jež se opakovaně sama vystavuje tlaku trestního stíhání. Délka posuzovaného stíhání nebyla nepřiměřená (1 rok 2 měsíce). Soudy činily úkony plynule. Jednou rozhodoval soud I. stupně, jednou soud odvolací. K tvrzení žalobce o tom, že trestní stíhání bylo použito jako nástroj manželky v rozvodovém řízení a v řízení o péči o děti, žalovaná uvedla, že žalobce byl již v minulosti odsouzen za násilnou trestnou činnost a lze mít tak pochybnosti o těchto tvrzení. Navíc sám soud v rozsudku ze dne 22. 11. 2018 uvádí, že žalobce si skutečně vůči své manželce počínal zle, jak verbálně, tak fyzicky, a že toto jednání mělo negativní dopad na psychické zdraví manželky. V minulosti také došlo k vykázání manžela ze společné domácnosti. Za vydání nezákonného rozhodnutí, a to usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 5. 3. 2018 pro trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí, se žalovaná žalobci omluvila a toto se jí tak jeví s ohledem na stav věci dostatečné. Vznik nemajetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí nebyl žalobcem dostatečně podložen a prokázán. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout.

4. V reakci na vyjádření žalované žalobce svým podáním ze dne 10. 6. 2020 vzal žalobu co do částky 78 920,19 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 78 920,19 Kč od 7. 4. 2020 do zaplacení zpět, neboť mu žalovaná částku dne 14. 5. 2020 uhradila. K tvrzení žalované dále uvedl, že stížnost proti zahájení trestního stíhání a návrh na zastavení trestního stíhání byly úkony rozsáhlé a obtížné, stížnost je navíc svým rozsahem a složitostí srovnatelná s odvoláním. Žalobce tak požadoval s odkazem na ust. § 12 odst. 1 advokátního tarifu navýšení těchto půlúkonů na dvojnásobek. Dále žalovaná neuvedla, proč cestovné a náhradu za zmeškaný čas na cestě nepřiznala v plné výši. Žalobce uvedl, že omluva je zcela formální akt a nepovažuje jí za dostatečnou. K promlčení nároku žalobce na přiměřené zadostiučinění ohledně trestného činu zpronevěry uvedl, že s tímto nesouhlasí, neboť trestné činy byly spojeny do jednoho trestního řízení a oboje bylo definitivně skončeno ke dni 13. 5. 2019. Dále v souladu s ustálenou judikaturou je třeba posoudit, zda námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy (nález Ústavního soudu I. ÚS 3391/15 ze dne 14. 11. 2017).

5. Předně soud uvádí, že s ohledem na podání žalobce ze dne 10. 6. 2020, tedy částečné zpětvzetí žaloby co do částky 78 920,19 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 78 920,19 Kč od 7. 4. 2020 do zaplacení, soud řízení usnesením ze dne 16. 6. 2020, č. j. 17 C 63/2020 - 196, které nabylo právní moci dne 8. 7. 2020, částečně zastavil.

6. Soud ve věci rozhodoval poprvé rozsudkem ze dne 13.10.2020, č.j. 17 C 63/2020- 205, kterým žalobci přiznal částku 4 071,81 Kč na zbylých nákladech obhajoby, ohledně částky 500 000 Kč žalobu zamítl. Tento rozsudek byl rozsudkem Městského soudu v Praze jednak co do částky 4 071,81 Kč změněn tak, že se žalobci přiznává částka 1 075,41 Kč, co do částky 2 996,40 Kč žalobu v této části zamítl, jednak co do zamítnutí žaloby ohledně částky 500 000 Kč a výroku o nákladech řízení původní rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Současně odvolací soud zavázal soud I. stupně, aby při novém projednání poskytl žalobci odpovídající procesní poučení ve vztahu ke specifikaci nároku na náhradu nemajetkové újmy mající původ v trestním stíhání pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí.

7. Předmětem řízení po rozhodnutí odvolacího soudu zůstala částka 500 000 Kč, kterou žalobce požadoval v souvislosti s tvrzenou nemajetkovou újmou. Soud poté žalobce vyzval, aby specifikoval, jaké částky se domáhá z titulu nemajetkové újmy v souvislosti s trestním stíháním pro trestný čin zpronevěry dle § 206 odst. 1, 3 trestního zákoníku a jaké částky se domáhá z titulu nemajetkové újmy v souvislosti s trestním stíháním pro trestný čin týrání osoby žijící ve společné domácnosti podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) trestního zákoníku.

8. V reakci na výzvu soudu žalobce uvedl, že v souvislosti s trestním stíháním pro trestný čin zpronevěry se domáhá částky 100 000 Kč a v souvislosti s trestním stíháním pro trestný čin týrání osoby žijící ve společné domácnosti se domáhá částky 400 000 Kč. Současně svoji nemajetkovou újmu shrnul tak, že žil ve strachu, že bude muset nastoupit výkon trestu, kde ještě nebyl. Došlo k zásahu do osobního života, kdy žalobce trpěl nespavostí, nechutenstvím a úzkostmi, k zásahu do pracovního života, kdy měl žalobce obavu ze ztráty zaměstnání, dále do rodinného života, kdy probíhalo rozvodové řízení a bývalá manželka žalobce použila trestní stíhání jako nástroj nátlaku na žalobce a k získání dětí do své péče. Dále došlo k zásahu do důstojnosti a osobní cti žalobce, kdy trestní stíhání pro přečin zpronevěry bylo medializováno. Ke srovnání žalobce nabídl věci vedené u zdejšího soudu pod sp.zn. 11 C 74/2016 a 12 C 175/2013, kdy bylo přiznáno 75 000 Kč, resp. 30 000 Kč.

9. Soud o věci rozhodl při nařízeném jednání, při kterém poskytl žalobci potřebné procesní poučení podle § 118a o.s.ř. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující skutková zjištění a dospěl k dále uvedeným závěrům o skutkovém stavu:

10. Ze spisu Okresního soudu v Přerově sp. zn. 4 T 69/2018 soud zjistil následující skutečnosti: Usnesením Policie ČR, Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, Územního odboru Přerov, 2. oddělení obecné kriminality ze dne 5. 3. 2018, č. j. KRPM-63720-102/TČ-2017-140872, bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí dle § 199 odst. 1, odst. 2, písm. b), písm. d) trestního zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že v přesně neurčité době, nejméně od měsíce března 2015 do dne 19. 3. 2017 v místě společného trvalého bydliště zejména psychicky týral svou manželku poškozenou [jméno] [příjmení]. Usnesení bylo obviněnému doručeno dne 7. 3. 2018 a jeho obhájci dne 27. 3. 2018. Usnesení bylo doplněno opatřením Policie ČR ze dne 8. 3. 2018 (doručeno obviněnému dne 9. 3. 2018 a jeho obhájci dne 27. 3. 2018). Proti usnesení podal obviněný stížnost dne 28. 3. 2018. Stížnost byla následně usnesením státního zástupce ze dne 20. 4. 2018 jako nedůvodná zamítnuta. To bylo obviněnému a jeho obhájci doručeno dne 29. 5. 2018. Dne 28. 3. 2018 od 9:00 hod. do 11:26 hod. byl vyslechnut obviněný za účasti jeho obhájce. Dne 16. 5. 2018 navrhl obviněný zastavení trestního stíhání. Dne 10. 4. 2018 od 9:00 hod. do 10:43 hod. byla vyslechnuta dcera obviněného, dále od 10:52 hod. do 13:31 hod. byla vyslechnuta poškozená a dále od 13:36 hod. do 15:05 hod. byl vyslechnut syn obviněného, ve všech případech za přítomnosti obhájce obviněného. Dne 16. 4. 2018 od 11:56 hod. do 13:36 hod. byla vyslechnuta matka obviněného a od 13:43 hod. do 14:26 hod. syn obviněného, v obou případech za přítomnosti obhájce obviněného. Dne 4. 6. 2018 bylo umožněno obviněnému a jeho obhájci prostudovat spis, což nevyužili. Dne 20. 6. 2018 byla k Okresnímu soudu v Přerově podána obžaloba ze dne 19. 6. 2018 pro spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí dle § 199 odst. 1, 2 písm. b), d) trestního zákoníku. Dne 25. 9. 2018 se od 8:00 hod. do 15:06 hod. konalo hlavní líčení před soudem I. stupně za přítomnosti mimo jiné obžalovaného a jeho obhájce. Byly provedeny výslechy svědků a obžalovaného, byly provedeny listinné důkazy a jednání bylo přerušeno do dne 26. 9. 2018. Dne 25. 9. 2018 navrhl obžalovaný doplnění důkazů – výslech dalších svědků a vypracování znaleckých posudků z oboru psychologie na posouzení osobnosti poškozené a obžalovaného. Dne 26. 9. 2018 se od 8:00 hod. do 10:13 hod. pokračovalo v hlavním líčení za přítomnosti mimo jiné obžalovaného a jeho obhájce. Byli vyslechnuti znalci ke znaleckému posudku vypracovanému v rámci přípravného řízení. Jednání bylo za účelem výslechu dalších svědků odročeno na 22. 11. 2018. Dne 29. 10. 2018 navrhl obžalovaný doplnění důkazů – doložil protokol z jednání opatrovnického soudu, navrhl vypracovat revizní znalecký posudek a provést důkazy protokoly o výslechu dcery. Dne 22. 11. 2018 se od 8:00 hod. do 10:55 hod. konalo hlavní líčení za přítomnosti mimo jiné obžalovaného a jeho obhájce. Byli vyslechnuti další svědci, byly provedeny listinné důkazy, byly předneseny závěrečné návrhy a byl vyhlášen rozsudek č. j. 4 T 69/2018 – 665, jímž byl obžalovaný podle § 226 písm. a) trestního řádu zproštěn obžaloby pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. b), d) trestního zákoníku a dále byl dle § 226 písm. b) trestního řádu zproštěn obžaloby pro přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku. Obžalovaný se vzdal práva na odvolání a státní zástupce podal odvolání do celého rozsudku. Rozsudek v části I. (trestný čin dle § 199) nabyl právní moci dne 13. 5. 2019 a v části II. (trestný čin dle § 206) dne 4. 2. 2019. Dne 4. 2. 2019 státní zástupce odůvodnil své odvolání proti části I. rozsudku, v části II. vzal své odvolání zpět. Zpětvzetí odvolání vzal soud na vědomí usnesením ze dne 13. 2. 2019. Dne 28. 2. 2019 byla věc předložena Krajskému soudu v Ostravě. Dne 13. 5. 2019 se od 8:15 hod. do 9:30 hod. konalo veřejné zasedání před odvolacím soudem za přítomnosti mimo jiné obžalovaného a jeho obhájce. Odvolací soud usnesením č. j. 2 To 42/2019 – 708 zamítl dle § 256 trestního řádu odvolání státního zástupce.

11. Ze spisu Okresního soudu v Přerově, sp. zn. 4 T 87/2018 soud zjistil následující skutečnosti: Usnesením Policie ČR, Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, Územního odboru Přerov ze dne 2. 5. 2018, č. j. KRPM-114905-45/TČ-2017-140872, bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 trestního zákoníku, neboť úmyslně zpronevěřil za účelem svého obohacení zaměstnavateli peněžní prostředky a zde uvedené movité věci v celkové hodnotě 87 189 Kč. Usnesení bylo doručeno obviněnému dne 12. 5. 2018. Dne 3. 8. 2018 byla k Okresnímu soudu v Přerově podána obžaloba ze dne 2. 8. 2018 pro spáchání přečinu zpronevěry dle § 206 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku. Usnesením ze dne 6. 8. 2018, č. j. 4 T 87/2018 – 103, byla věc spojena ke společnému projednání a rozhodnutí s trestní věcí vedenou Okresním soudem v Přerově pod sp. zn. 4 T 69/2018.

12. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 29. 5. 2018, č. j. 70 Co 221/2018 – 235, změnil usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 29. 3. 2018, č. j. 0 Nc 30035/2015-199, a nařídil předběžné opatření, jímž nezletilého [jméno] [celé jméno žalobce] zatímně předal do péče matky [jméno] [příjmení] a stanovil, že otec (žalobce) se s nezletilým může stýkat každý sudý kalendářní měsíc od pátku od 18:00 hodin do neděle do 18:00 hodin (zjištěno z usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 29. 5. 2018, č. j. 70 Co 221/2018 – 235).

13. Žalobce vyzval dne 7. 4. 2020 žalovanou k úhradě částky 582 992 Kč s příslušenstvím před podáním žaloby (zjištěno z výzvy k náhradě škody a nehmotné újmy ve výši 582 992 Kč s příslušenstvím a náhradou nákladů právního zastoupení [celé jméno žalobce] ze dne 7. 4. 2020; doručenky do datové schránky žalované na č.l. 88).

14. Žalobce uplatnil svůj nárok u žalované dne 4. 10. 2019, kdy požadoval uhrazení částky 500 000 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu a částky 82 992 Kč z titulu náhrady škody (zjištěno z uplatnění nároku na náhradu škody a přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím – nezákonným trestním stíháním ze dne 4. 10. 2019, potvrzení příjmu ze dne 4. 10. 2019; celkové vyúčtování na č. l. 99).

15. Dne 13. 5. 2020 žalovaná konstatovala porušení práva žalobce tím, že bylo vydáno nezákonné rozhodnutí v trestním řízení pro trestný čin týrání osoby ve společném obydlí, za což se mu omluvila. Ohledně uplatněné nemajetkové újmy v souvislosti s trestním řízením pro trestný čin zpronevěry konstatovala žalovaná promlčení vzneseného nároku (zjištěno ze shodných tvrzení účastníků; stanoviska žalované ze dne 13. 5. 2020 na č.l. 175).

16. Z účastnického výslechu žalobce soud zjistil, že pokud jde o záznamy v rejstříku trestů, je pravda, že v roce 2005 dal žalobce facku své ženě, bylo to ale v návaznosti na to, že žalobci oznámila, že je těhotná s jiným mužem, do té doby své ženě nijak neublížil. Kvůli trestnímu stíhání žalobci nevěřila jeho nová přítelkyně a zvažovala interrupci. K dopadům do osobního života žalobce uvedl, že jezdil tehdy tzv. den i noc, takže nespal a přemýšlel o trestním stíhání. Byl z toho také ve stresu, dostal se na akutní příjem v nemocnici v [obec] se žlučníkem, pak se to po injekcích zlepšilo. K dopadům do pracovního života žalobce uvedl, že kvůli nutnosti dostavovat se k úkonům OČTŘ měl absence u zaměstnavatele v Německu, kdy mu toto nechtěl říct a obával se kvůli častým absencím o zaměstnání. V březnu 2019 dostal žalobce upozornění, že si další volno může vzít, až si napracuje hodiny předem. Tehdejší manželka žalobce u soudu ve věcech péče o nezletilé poukazovala na trestní stíhání žalobce a chtěla, aby pro to byly děti svěřeny matce. K dopadům do rodinného života a vztahu k dětem žalobce uvedl, že z počátku neměl žádné z dětí u sebe. Bylo to i proto, že žalobce pracoval v té době v Německu a v Česku se příliš nezdržoval. V té době také manželka žalobce, to bylo na počátku, přivedla syna [jméno], aby se o něj také staral. Kvůli pracovním povinnostem v Německu však děti byly u matky žalobce. V souvislosti s péčí o děti byla matka žalobce psychicky týrána a to ze strany tchyně, bývalé manželky a jejího nového přítele. Podle žalobce to byla manželka, která tloukla děti a i žalobce. Dále žalobce uvedl, že v období trestního stíhání zhubl 22 kg. Vztahy s bývalou manželkou [jméno] nejsou dobré, mají rozepře kvůli synovi [jméno]. Dva sousedé, [jméno] [příjmení] a [příjmení] [příjmení], se od žalobce odvrátili a roznášeli o něm pomluvy. Žalobce také přišel o 15 až 25 dnů svého času, které musel trávit nejen při úkonech trestního stíhání, ale i na psychologických vyšetřením požadovaných soudem ve věcech péče o nezletilé proto, že byl žalobce trestně stíhán. Také měl obavu, že se ním jeho přítelkyně, s níž je nyní 4,5 roku rozejde. O trestním stíhání žalobce věděla, mluvili spolu o tom, podporovala ho a věřila mu, potom ale patrně musela mít nějaké pochybnosti. Šla si také poslechnout každé jednání u trestního soudu, aby si tzv. byla v obraze.

17. Z výslechu [jméno] [příjmení] soud zjistil, že s žalobcem se seznámila asi před 5 až 6 lety, pracuje jako vychovatelka v ženské věznici v Opavě. Žalobce měl tehdy problémy v manželství. Svědkyni říkal, že manželka odchází od rodiny, že ho také vyhostili ze společného bytu, poté se odstěhoval ke své mamince. V té době bydleli daleko od sebe, takže spolu komunikovali zejména telefonicky, kdy se žalobce svěřoval se svými obavami o práci v Německu, o rodinu, zejména o to, jak bude nastaven styk s dětmi a o to, jestli nebude odsouzen. Posléze se staly partnery a jsou jimi dosud, společně se přestěhovali do [obec], kde žalobce započal po jejím boku nový život. V létě 2017 byla svědkyně vyzvána, aby se dostavila na policii ve věci trestního oznámení podaného tehdejší manželkou žalobce. Svědkyně potvrdila, že žalobce pracoval v Německu, že tam trávil vždy kolem dvou týdnů, pak se vracel na víkend do Česka. Dále svědkyně vypověděla, že tehdejší manželka žalobce podávala na žalobce vícero trestních oznámení, které poté brala zpět. Svědkyně potvrdila, že s žalobcem počala dítě a že s ohledem na trestní stíhání žalobce uvažovala o potratu. K potratu nakonec nedošlo. Dále svědkyně zmiňovala SMS kontaktování ze strany tehdejší manželky žalobce. Svědkyně se setkávala i s dětmi žalobce, výslovně zmiňovala především syna [jméno], který se svědkyni svěřoval, že jeho matka mu říkala, že jeho otec půjde sedět. Svědkyně také jezdívala za maminkou žalobce do [obec] na Moravě, tam trávili víkendy a bývali tam i společně s dětmi žalobce, zejména se synem [jméno]. K tomu, jak se změnil žalobce v porovnání s dobou před zahájením trestního stíhání, svědkyně uvedla, že to byl tehdy takový úzkostný chlap, staral se o rodinu a bál se o to, co s rozpadající se rodinou bude. Byl v té době nervózní a ve stresu. Svědkyni se žalobce svěřoval, že ho bolí hlava a břicho. Totéž sdělovala svědkyni matka žalobce, když u ní pobýval. Nyní má svědkyně za to, že je žalobce v klidu, s bývalou manželkou se rozvedl asi v únoru 2020, jen 14 dnů před tím rozvodem postihl žalobce žlučníkový záchvat. Styky žalobce s dětmi jsou v současnosti minimální, [jméno] si myslí, že se ho jeho táta vzdal. K reakcím okolí svědkyně uvedla, že nic ve vztahu k žalobci nezaznamenala, spíše to dopadlo na matku žalobce.

18. Z lékařské zprávy [anonymizováno] nemocnice v [obec], LPS dospělí, ze dne 25.1.2020 soud zjistil, že se žalobce dostavil na lékařskou pohotovost, kde subjektivně uvedl, že po dietní chybě zvracel, lékařem předepsán [anonymizováno].

19. Z prohlášení [jméno] [jméno] ze dne 15.4.2022 soud zjistil, že v byl v roce 2018 a 2019 nadřízeným žalobce u zaměstnavatele v Německu, věděl o trestním stíhání žalobce. [příjmení] zaměstnavatel o tom nevěděl a pan [jméno] žalobci pomáhal, aby se to nedozvěděl. Z prohlášení dále vyplývá, že žalobce musel jezdit kvůli jednáním soudů často do Česka a musel složitě napracovávat hodiny. Dále potvrdil, že německý zaměstnavatel si všiml častých absencí žalobce.

20. Soud ve věci učinil závěr o skutkovém stavu, který koresponduje s výše popsanými skutkovými zjištěními a na které proto soud pro stručnost odkazuje, zejména pak pokud jde o průběh trestního řízení. Pokud jde o zásahy do osobnostní sféry žalobce, pak soud uzavírá, že shledal zejména tyto. Trestní stíhání mělo určitý vliv na osobní život žalobce, kdy kvůli tomu zhubl, trpěl bolestmi břicha a bolestmi hlavy, hůře spal a obtížněji se soustředil. Současně však šlo, jak vyplynulo z výpovědí, o tělesnou reakci na více faktorů, kdy žalobce čelil řízení ve věcech péče o nezletilé (své děti), trestnímu stíhání a současně se v této souvislosti obával o práci. Soud má za prokázané, že trestní stíhání zasáhlo do běžného života žalobce, který pracoval v Německu, přičemž zpět do Česka se vracel jednou za přibližně dva týdny na víkendy. Musel tedy řešit i dopravu z Německa k nařízeným úkonům trestního řízení, či úkonům v řízení ve věcech péče o nezletilé. Žalobce se tedy sice obával o práci v Německu, přičemž dle soudu není podstatné, zda obavy byly důvodné či nikoli, neboť v řízení vyšlo najevo, že o trestním stíhání věděl jen přímý nadřízený žalobce pan [jméno], nicméně na straně druhé německý zaměstnavatel se o tom nikdy nedozvěděl. K přímému dopadu do pracovního života žalobce v tom smyslu, že by ztratil práci, či byl nějakým způsobem v pracovním životě znevýhodněn, nedošlo. Z výpovědi svědkyně [příjmení] a účastnického výslechu žalobce má soud za prokázané, že částečně došlo i k dopadům do rodinného života žalobce, kdy pozice žalobce coby otce v řízení o svěření dětí do péče a o úpravě styku byla pro probíhající trestní stíhání zhoršená. Současně však bylo prokázáno i to, že zhoršené vztahy s bývalou manželkou žalobce se datovaly již do doby před zahájením trestního stíhání a souvisely i s tím, jak se vztahy mezi manžely vyvinuly. Svědkyně [příjmení] i žalobce shodně uvedli, že o děti v době, kdy je měl mít v péči žalobce, pečovala jeho matka, jakož i to, že s ohledem na celkovou situaci v bývalé rodině žalobce, zhoršené vztahy s manželkou a přestěhování žalobce za novou partnerkou do [obec], se žalobce smířil s tím, že s dětmi nebude mít upravený pravidelný styk. Nelze tedy dospět k závěru, že by to bylo pouze v důsledku trestního stíhání, ale jednou z významných příčin bylo i narušení vztahů mezi žalobcem a jeho bývalou manželkou [jméno]. Bylo též prokázáno, že trestní stíhání určitým způsobem přispělo ke zhoršení vztahů žalobce s jeho dětmi, ovšem s tím, že se opět nejednalo o jedinou příčinu, když svědkyně [příjmení] vypověděla, že dcera žalobce opakuje to, co o žalobci slyší od své matky, což nelze přičítat k tíži státu. Svědkyně [příjmení] vypověděla, že nebyla svědkem negativních reakcí okolí, když současně uvedla, že trestní stíhání žalobce v tomto směru poznamenalo ve vztahu k okolí spíše jeho matku. Bylo pak prokázáno, že žalobce sice byl zoufalý a nevěděl si rady mj. i v souvislosti s trestním stíháním, že vztahy s bývalou manželkou byly krajně napjaté, nicméně matka žalobce se od žalobce neodvrátila a podporovala jej přinejmenším tím, že pečovala o jeho děti v době, kdy byl v Německu. Současně měl žalobce oporu ve své nové přítelkyni, svědkyni [příjmení], s níž se seznámil před zahájením trestního stíhání v době, kdy prožíval manželskou krizi. Ta sice uvedla, že nejdříve uvažovala o ukončení vztahu a o potratu dítěte, které s žalobcem počala, nicméně to si potom rozmyslela, s žalobcem se nerozešla. Sám žalobce při účastnickém výslechu uvedl, že jej podporovala, věřila mu, chodila na jednání trestního soudu, i když určité pochybnosti mít mohla.

21. Z důkazů jak byly výše uvedeny byla učiněna skutková zjištění pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, jak jej soud níže podává, plně postačující. Soud neprovedl dokazování novinovým článkem ze dne 3. 10. 2017 publikovaným na internetových stránkách [anonymizováno] pro nadbytečnost, neboť se jednalo o článek vztahující se k trestnímu stíhání pro trestný čin zpronevěry, kde soud dospěl k závěru o promlčení, jak dále uvedl s tím, že účastníky s tímto předběžným právním názorem seznámil. Rovněž žalobce v souladu s odvolacím soudem potvrzeným právním závěrem o promlčení nároku žalobce v souvislosti s trestním stíháním pro trestný čin zpronevěry žalobce nevyzýval k doplnění důkazních návrhů ve vztahu k újmě tvrzené žalobcem ve vztahu k tomuto trestnímu stíhání. Naopak vedl žalobce k tomu, že je třeba, aby návrhy důkazů, včetně své účastnické výpovědi směřoval k trestnímu stíhání pro týrání osoby žijící ve společném obydlí.

22. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

23. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“), platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

24. Podle § 5 písm. a) OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.

25. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk platí, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

26. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

27. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

28. Podle § 31 odst. 1 OdpŠk platí, že náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Podle odstavce 3 ustanovení platí, že náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně.

29. Podle § 32 odst. 3 OdpŠk platí, že nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

30. V řízení bylo prokázáno, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

31. Jak již soud výše předeslal, předmětem řízení zůstal nárok žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci v trestním stíháním, tedy z titulu nezákonného rozhodnutí.

32. Předpokladem odpovědnosti státu za škodu je splnění tří podmínek: 1) existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku.

33. Usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř. je nutno považovat pro svou povahu nikoli za nesprávný úřední postup, ale za nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk v případě, kdy trestní stíhání neskončí pravomocným odsouzením (k tomu obecně srov. např. závěry Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 25 Cdo 1487/2001). V daném případě trestní stíhání žalobce v obou případech neskončilo pravomocným odsouzením. Je tak naplněn předpoklad odpovědnostního titulu žalované z důvodu vydání nezákonného rozhodnutí, kterým je usnesení policejního orgánu ze dne 2. 5. 2018, č. j. KRPM-114905-45/TČ-2017-140872, kterým bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 trestního zákoníku a usnesení policejního orgánu ze dne 5. 3. 2018, č. j. KRPM-63720-102/TČ-2017-140872, kterým bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2, písm. b), písm. d) trestního zákoníku, která byla odklizena rozsudkem Okresního soudu v Přerověm č. j. 4 T 69/2018 – 665, jímž byl žalobce podle § 226 písm. a) trestního řádu zproštěn obžaloby pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. b), d) trestního zákoníku a dále byl dle § 226 písm. b) trestního řádu zproštěn obžaloby pro přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku.

34. Podmínka existence odpovědnostního titulu je tak ve vztahu k oběma tvrzeným nárokům splněna a soud se bude dále po jednotlivých nárocích zabývat otázkou vzniku škody a existence příčinné souvislosti.

35. Soud nejprve posoudil námitku promlčení, kterou žalovaná vnesla ohledně nároku žalobce na poskytnutí nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání pro skutek zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku. Soud přisvědčuje žalované, že nárok je v této části promlčený, což potvrdil i Městský soud v Praze v odvolacím rozsudku v této věci. Nárok na náhradu nemajetkové újmy se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma žalobce nepřiměřenou délkou řízení a nesprávným úředním postupem, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo (§ 32 odst. 3 OdpŠk). Promlčecí lhůta pro uplatnění nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu, počíná běžet ode dne následujícího po dni, v němž zprošťující rozsudek nebo usnesení o zastavení trestního stíhání nabylo právní moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1291/2017). Ohledně tohoto nároku byl rozhodným dnem pro počátek běhu promlčecí lhůty den právní moci rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 22. 11. 2018, č. j. 4 T 69/2018 – 665, v části II., tj. 4. 2. 2019. Den následující po tomto dni, tj. 5. 2. 2019 počala běžet šestiměsíční promlčecí lhůta k uplatnění. Pokud tedy žalobce uplatnil tento nárok u žalované v rámci předběžného projednání dne 4. 10. 2019 a následně žalobou u soudu dne 15. 4. 2020, bylo tak učiněno opožděně, neboť posledním dnem k uplatnění nároku, příp. k podání žaloby u soudu byl den 5. 8. 2019. Soud proto shledal námitku promlčení důvodnou. Tvrzení žalobce, že trestní stíhání bylo pravomocně skončeno až dne 13. 5. 2019, tedy nárok byl uplatněn včas, je liché. Soud konstatuje, že v tomto případě je třeba k jednotlivým nárokům (stejně tak k počátku běhu promlčecích lhůt) přistupovat jednotlivě a běh promlčecí lhůty pro každý z uvedených nároku tak počíná běžet jindy.

36. Tvrzení žalobce o tom, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy soud konstatuje, že promlčecí lhůta (v tomto případě) patří k nejkratším (6 měsíců), je však dostatečně dlouhá na to, aby žalobce, navíc zastoupený advokátem, si konec jejího běhu uhlídal. Kdyby měl soud každou námitku promlčení vznesenou žalovanou považovat za rozpornou s dobrými mravy již jen z toho důvodu, že tato promlčecí lhůta je příliš krátká, vedlo by to de facto k odepření aplikace tohoto ustanovení a ve výsledku k nepromlčitelnosti nároků na přiměřené zadostiučinění podle OdpŠk. Při posuzování rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy je nutno posuzovat konkrétní okolnosti případu, přičemž v daném případě je vina na uplynutí promlčecí lhůty pouze na straně žalobce (či jeho zástupce). Konstatování rozporu námitky promlčení s dobrými mravy by v daném případě bylo v rozporu s další zásadou soukromého práva, totiž zásadou, že práva patří bdělým (vigilantibus iura scripta sunt). Vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje. Mohou však nastat situace, kdy její uplatnění je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2062/14). To se však v řešeném případě nestalo. Vzhledem k tomu, že žalobce si zavinil sám marné uplynutí promlčecí lhůty, nelze konstatovat rozpor námitky promlčení s dobrými mravy. Žalobcem požadované odškodnění, které v souvislosti s tímto trestním stíháním vyčíslil částkou 100 000 Kč, je tak nedůvodné a soud v tomto rozsahu žalobu bez dalšího zamítl (výrok I.)

37. Dále se žalobce domáhal zadostiučinění ve výši 400 000 Kč za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena v důsledku nezákonného rozhodnutí (usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 5. 3. 2018, ve spojení s opatřením ze dne 8. 3. 2018; trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí).

38. V případě vydání nezákonného rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno, není dána vyvratitelná domněnka, že jím byla dotčené osobě způsobena imateriální újma. Naopak, v řízení je na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem tvrdil a prokazoval i existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce, a vznik nemajetkové újmy vzniklé v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi. Teprve dojde-li soud po provedeném dokazování k závěru, že odpovědnostním titulem byla porušena konkrétní práva žalobce a že v důsledku toho vznikla žalobci nemajetková újma, může se zabývat otázkami formy a případné výše zadostiučinění podle § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obecně lze říci, že každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o obvinění„ liché“, což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08).

39. Soud dospěl k závěru, že i v souvislosti s nezákonným trestním stíháním bylo v souzeném případě zasaženo do práv žalobce zejména v oblasti rodinného života a částečně života profesního. Soud se tak zabýval tím, zda je dostačujícím zadostiučiněním konstatování nezákonnosti rozhodnutí nebo zda žalobci náleží zadostiučinění v penězích (§ 31a odst. 2 OdpŠk). Při stanovení formy či výše zadostiučinění soud vychází především z povahy trestní věci, z délky trestního řízení a následků způsobených trestním řízením v osobnostní sféře poškozeného, přičemž přihlédne i k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Kritéria uvedená v § 31a odst. 3 OdpŠk se nepoužijí, neboť se týkají výlučně stanovení odškodnění v případě nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 nebo ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2256/2011). Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

40. Pokud jde o délku trestního řízení, žalobce byl stíhán pro podezření ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí dle § 199 odst. 1, odst. 2, písm. b), písm. d) trestního zákoníku, za což mu hrozil trest odnětí svobody v délce trvání dvou až osmi let. Trestní stíhání trvalo 1 rok a 2 měsíce, což je délka přiměřená. Ve věci rozhodoval jednou soud prvního stupně, jednou soud odvolací. Před soudem I. stupně se konala 3 hlavní líčení u soudu odvolacího jedno veřejné zasedání. Soud ve věci rozhodoval o dvou trestných činech spáchaných ve vícečinném souběhu. Byla třeba ustanovit znalce, vyslechnout řadu svědků (i nezletilých za přítomnosti OSPOD) a znalců. Orgány činné v trestním řízení postupovaly plynule a úkony byly činěny v přiměřených lhůtách.

41. Pokud jde o povahu trestní věci, lze konstatovat, že trestný čin týrání svěřené osoby je trestným činem, který je z hlediska běžného lidského vnímání obecně spojen se společenským odsudkem. V posuzovaném případě však žalobce nebyl obžaloby zproštěn z důvodu, že se žalovaný skutek nestal, ale proto, že v něm nebyl spatřován trestný čin. Žalobce, který se momentálně domáhá náhrady nemajetkové újmy za trestní stíhání (nezákonné rozhodnutí) se sám nechoval zcela v souladu s pravidly slušnosti a morálky. Dle judikatury nelze znovu v kompenzačním řízení posuzovat vinu žalobce, nicméně soud je oprávněn přihlížet i k jiným okolnostem provázející zahájení a pokračování trestního stíhání. Mezi takové okolnosti patří chování obžalovaného, jimž se v průběhu trestního řízení vytváří nové další důvodné pochybnosti, vedoucí orgány činné v trestním řízení, k pokračování v trestním řízení, k podání obžaloby a k potřebě konat hlavní líčení. (srov. rozsudek NS ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011). Soud nejprve konstatuje, že žalobce se měl dopustit„ v době nejméně od měsíce března 2015 do 19. 3. 2017“ jednání, které mělo naplňovat znaky trestného činu týrání osoby ve společném obydlí. Trestní soud I. stupně v rozsudku ze dne 22. 11. 2018, s čímž se ztotožnil i odvolací trestní soud, uvedl, že„ je nutné připustit opětovnou eskalaci verbálního a fyzického násilí ze strany obžalovaného vůči poškozené na začátku roku 2017. … jakkoliv (soud) nepopírá tu okolnost, že obžalovaný si zle fyzicky počínal vůči své manželce, soud však má za to, že k takovému fyzickému napadání došlo prokazatelně dne 26. 2. 2015, další fyzický atak vůči poškozené v projednávaném období dle žalobního návrhu však nebyl jednoznačně prokázán. … obžalovanému pak nelze v tomto trestním řízení klást za vinu jeho násilnické jednání z období ledna – únor 2015, neboť obžalovaný již byl pravomocně odsouzen za takové jednání, přičemž v odsuzujícím rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 17. 3. 2015 se zmiňují i předchozí vulgární a verbální útoky obžalovaného vůči poškozené. Stejně tak nelze klást za vinu obžalovanému opětovně v této trestní věci jeho násilnické jednání z období března 2017, pro které byl zdejším soudem pravomocně odsouzen. Z odůvodnění rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 24. 3. 2017, č. j. 40 Nc 7005/2017 – 13, se pak podává, že obžalovaný se soustavně dopouštěl dlouhodobého fyzického a psychického napadání poškozené zejména v období před březnem 2015, toto období však nebylo předmětem nyní projednávaného žalobního návrhu co do časového vymezení…“ (bod 79 a 80 odůvodnění, pozn. soudu). Z uvedeného je zřejmé, že žalobce se vůči své tehdejší manželce nechoval v souladu s pravidly morálky a pravidly slušného chování, nicméně se tohoto jednání nedopouštěl právě v posuzovaném období od března 2015 do března 2017. Ovšem žalobce byl již v minulosti vícekrát odsouzen a minimálně ve dvou případech jeho trestná činnost spočívala v jednání vůči své bývalé manželce – nebezpečné vyhrožování (z důvodu žárlivosti a hrozícího rozvodu vyhrožoval bývalé manželce usmrcením), porušování domovní svobody (vnikl po vykopnutí dveří do bytu své švagrové za účelem jeho prohledání, zda se tam nezdržuje jeho bývalá manželka).

42. Pokud jde o následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře žalobce, pak soud tyto shrnul již výše a zde pouze rekapituluje, že má sice za prokázané, že k určitým dopadům do osobnostní sféry žalobce došlo, nicméně nebylo prokázáno, že by šlo o dopady, které byly zapříčiněny pouze probíhajícím trestním stíháním či že by trestní stíhání bylo hlavní a rozhodující příčinou. Trestní stíhání bylo zjevně vyvoláno eskalací vztahů mezi žalobcem a jeho tehdejší manželkou, což následně vedlo k rozvodu v únoru 2020. Stres, nervozita a bolesti hlavy a břicha, kterými žalobce trpěl, byli jistě působeny i tíhou trestního stíhání, nicméně z dokazování vyšlo najevo, že na žalobce přinejmenším stejnou měrou dopadal rozvrat rodiny a následné řízení o svěření dětí do péče rodičů. Z listin obsažených v přílohovém spisu, které se vztahují k řízení o úpravu výkonu rodičovské odpovědnosti vedeného Okresním soudem v Přerově pod sp. zn. 0 Nc 30035/2015, bylo zjištěno, že rodinná situace žalobce a jeho bývalé manželky byla dlouhodobě špatná a děti byly průběžně svěřovány do péče jednoho nebo druhého z rodičů. Nad nezletilými byl vysloven státní zástupkyní Okresního státního zastupitelství v Přerově dohled v květnu 2017, neboť děti [anonymizováno] dlouhodobě vyrůstají v prostředí, ve kterém dochází k opakovaným i fyzickým konfliktům mezi jejich matkou a otcem, který matku opakovaně napadá. Žalobce coby otec byl opakovaně v březnu 2017 (usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 24. 3. 2017, č. j. 40 Nc 7005/2017 – 13) vykázán ze společného obydlí. Dále bylo zjištěno, že všechny děti byly původně (v roce 2015) svěřeny do péče matky. Usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 29. 3. 2018, č. j. 0 Nc 30035/2015 byl nezletilý syn [jméno] svěřen do péče otce a to zejména z toho důvodu, že syn u něj chtěl být více než u matky, u které se necítí dobře. Toto usnesení bylo změněno usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočkou v Olomouci ze dne 29. 5. 2018, č. j. 70 Co 221/2018 – 235, tak, že se nezletilý [jméno] zatímně předává do péče matky. Z odůvodnění tohoto usnesení plyne, že tak bylo učiněno zejména s ohledem na„ faktické rodinné poměry, kdy otec (žalobce) se výchově dětí nemůže věnovat pro svůj převážný pobyt v zahraničí, matka je limitovaná v péči o nezletilého péčí babičky dítěte (matky žalobce), kdy komunikace mezi matkou a babičkou není na dostatečné úrovni.“ Dále uvedl, že jako důvod pro vyhovění návrhu matky je skutečnost, že„ děti jsou situací v rodině ohroženy, přesto však nebylo prozatím do jejich poměrů autoritativně zasaženo, ačkoliv je zřejmé, že otec se v minulosti choval v přímém rozporu se zájmy a potřebami dětí a jeho jednání je nyní předmětem trestního přezkumu.“ Z uvedeného se tak podává, že rozhodnutí o tom, komu budou děti (nezletilý [anonymizováno]) svěřeny do péče, nebylo ani tak ovlivněno trestním stíháním žalobce, ale spíše dlouhodobými faktickými vztahy v rodině a rovněž tím, že žalobce pracoval dlouhodobě v zahraničí. Dle přesvědčení soudu tedy žalobce význam trestního řízení pro rozhodování soudu ve věcech péče o nezletilé přeceňuje. I z provedeného dokazování vyplynulo, že nezletilý [jméno] byl v době, kdy byl žalobce za prací v Německu, u matky žalobce, jakož i to, že v současné době není upraven styk dětí s otcem, neboť by o ně fakticky pečovala nová partnerka žalobce, svědkyně [příjmení], která z toho i kvůli bývalé manželce žalobce měla obavy, s čímž se žalobce smířil. Nebylo prokázáno, že by žalobce měl závažné zdravotní problémy, či dokonce přetrvávající následky. Byly prokázány psychosomatické projevy, kterými by trpěla patrně každá trestně stíhaná osoba (nespavost, nervozita, úbytek váhy) s tím, že ani uváděný žlučníkový záchvat nelze dávat do souvislosti s trestním stíháním, když bylo prokázáno, že k němu došlo již po skončení trestního stíhání a z výpovědi svědkyně [příjmení] pak vyplynulo, že k němu došlo 2 týdny před rozvodovým jednáním. Z lékařské zprávy ze dne 25.1.2020 pak plyne, že žalobce uváděl„ dietní chybu“. Z hlediska dopadů do pracovního života bylo prokázáno pouze to, že žalobce musel více cestovat, což ale souviselo s jeho prací mimo ČR, nicméně odškodnění majetkové újmy tím vzniklé se nedomáhal. Prokázáno bylo i to, že žalobce se sice o práci obával, nicméně k žádnému reálnému vlivu na jeho pracovní uplatnění nedošlo, když za pomoci nadřízeného žalobce, pana [jméno], se podařilo trestní stíhání žalobce před německým zaměstnavatelem utajit. Újma žalobce je tak i v tomto případě v rovině zhoršeného duševního rozpoložení, nikoli skutečného či nějak citelného zásahu do pracovního života žalobce. Bylo prokázáno, že partnerka žalobce, svědkyně [příjmení], uvažovala o potratu, ale současně vypověděla, že se k němu nakonec neodhodlala a rozhodla se dítě si tak či tak ponechat. Svědkyně naopak žalobce podporovala, stejně jako jej podporovala i jeho matka. Nebylo prokázáno, že by došlo k dopadům v komunitním prostředí žalobce, že by se od něj sousedé odvrátili či o něm roznášeli pomluvy. V tomto směru žalobce žádné důkazy nenavrhl, i když se mu v tomto směru dostalo od soudu procesního poučení podle § 118a o.s.ř. Svědkyně [příjmení] vypověděla, že žádné negativní reakce okolí nezaznamenala a tvrzení žalobce o tom, že o něm dva sousedé roznášeli pomluvy nebyla ani po příslušné výzvě soudu prokázána. Lze dospět k závěru, že došlo k odcizení zejména se synem [jméno], nicméně k tomuto nedošlo jen v důsledku trestního stíhání, byť k tomu patrně nějakou měrou přispělo, když svědkyně [příjmení] zmiňovala to, jak děti pod vlivem tehdejší manželky žalobce o žalobci smýšlí s tím, že používala i trestní stíhání žalobce. Soud však nabyl přesvědčení, že k odcizení s dětmi došlo převážně z důvodů manželského rozvratu a odcizení manželů, a dále z důvodu jejich vyhrocených vztahů, které se projevily i v narušení rodičovského vztahu žalobce k nim.

43. Soud při hodnocení dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce přihlížel i k tomu, že žalobce byl v minulosti třikrát odsouzen vždy u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 2 T 224/99 (podmíněný trest odnětí svobody), sp. zn. 2 T 47/2015 (pro trestný čin nebezpečné vyhrožování dle § 353 odst. 1 trestního zákoníku; podmíněný trest odnětí svobody) sp. zn. 1 T 78/2017 (pro trestný čin porušování domovní svobody dle § 178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku; podmíněný trest odnětí svobody). Z uvedeného je zřejmé, že žalobce byl již v minulosti pro úmyslné trestné činy pravomocně odsouzen a nejednalo se tak o první trestní stíhání žalobce. Z toho lze vyvodit, že posuzované trestní stíhání na žalobce nepůsobilo takovou měrou, jakou by uvedené působilo na osobu bezúhonnou. Nic na pravomocných rozsudcích nemůže změnit poukaz žalobce na to, že tresty přijal a dále proti nim neodvolával, aby to měl tzv.„ za sebou“. Lze přisvědčit žalobci, že v době, kdy probíhalo posuzované trestní řízení, byl žalobce v podmíněném trestu odnětí svobody, tzv.„ v podmínce“, proto do úvahy přicházel spíše nepodmíněný trest odnětí svobody. V tomto soud připouští, že obavy žalobce, že by mu mohl být v případě odsouzení uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, byly důvodné. Toto však nelze přičítat k tíži žalované, ale tomu, že se žalobce již předtím trestné činnosti dopouštěl a nebyl osobou bezúhonnou.

44. Nejvyšší soud v rozhodnutí R 67/2016 uzavřel, že„ (v ) ýše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu.“ Soud tak, pokud jde o otázku přiměřenosti finančního zadostiučinění, předně dal účastníkům na srozuměnou, že mohou případy ke srovnání navrhnout a dále veden zásadou předvídatelnosti soudního rozhodování při jednání dne 27.5.2022 sdělil, s jakými případy bude případ žalobce srovnávat. Žalobce pro srovnání navrhl věci vedené u zdejšího soudu pod sp.zn 11 C 74/2016 a 12 C 175/2013. Žalovaná srovnávací judikaturu nenavrhovala. Soud pak k porovnání vybral případy vedeného u zdejšího soudu pod sp.zn. 12 C 117/2016, 10 C 203/2020 a 10 C 14/2019.

45. Pokud jde o případy, které navrhl žalobce, soud konstatuje, že věc sp.zn. 11 C 74/2016 se ke srovnání nehodí, když trestní stíhání bylo v tamní věci vedeno pro přečin ublížení na zdraví v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví, přičemž je k dispozici dostatek relevantní judikatury k trestnému činu, z něhož byl obžalován žalobce. Ve věci sp.zn. 12 C 175/2013 šlo o shodný trestný čin, žalovanou bylo dobrovolně plněno 30 000 Kč, přičemž rozhodující soud poté shledal tuto výši dostačující, rovněž bylo shledáno, že se poškozený fyzických ataků manželky dopouštěl. V tamní věci však byl poškozený bezúhonnou osobou, trestní stíhání trvalo déle (2 roky). Dopady na poškozeného byly větší, došlo k medializaci věci, informace o trestním stíhání se roznesla mezi přátele a známé, jakož i mezi členy mysliveckého sdružení, což se v případě žalobce nestalo. Soud pak vybral případy, v nichž bylo poskytnuto jak vyšší tak nižší odškodnění, aby bylo demonstrováno, jak se liší případ žalobce od těch případů, v nichž vyšší odškodnění bylo poskytnuto. Ve věci sp.zn. 10 C 203/2020 šlo o shodný trestný čin jako u žalobce, soudem bylo poskytnuto každému z poškozených 50 000 Kč, trestní stíhání trvalo delší dobu (1 rok a 9 měsíců), šlo o stejný trestný čin v intenzitě zločinu, v obou případech šlo o bezúhonné osoby. Zásahy do osobnostní sféry poškozených však byly zásadnější, a to zejména do sféry zdravotní. U obou poškozených došlo k rozvoji depresivní poruchy, která musela být léčena antidepresivy. U prvního z poškozených došlo k rozvoji cukrovky, kterou dříve netrpěl, a u druhého poškozeného ke zhoršení cukrovky, kdy si musel aplikovat inzulín, což dříve nutné nebylo. Ve věci sp.zn. 10 C 14/2019 šlo o shodný trestný čin jako u žalobce, ovšem společně s dalším trestným činem těžké ublížení na zdraví, za což mu hrozil trest odnětí svobody až na deset let. Trestní řízení trvalo déle (dva a půl roku), bylo poskytnuto odškodnění 50 000 Kč. Tamní poškozený nebyl bezúhonnou osobou, byl však předtím odsouzen jedenkrát. Byly shledány zásahy do výkonu tlumočnické činnosti tamního poškozeného, do jeho rodinného života a měl zhoršenou pozici v řízení ve věcech péče o nezletilé. Ve věci sp.zn. 12 C 117/2016 šlo o shodný trestný čin jako u žalobce, trestní stíhání trvalo déle (2 roky a 5 měsíců), poškozený pobýval ve vazbě, která však byla odškodněna samostatně, případ by medializován, informace o stíhání se roznesla i mezi kolegy, poškozený byl zproštěn až na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu. Soudem bylo přiznáno zadostiučinění ve výši 14 500 Kč.

46. Soud porovnal výše citované případy s posuzovaným případem a dospěl k závěru, že přiměřeným zadostiučiněním za nemajetkovou újmu vzniklou žalobci nezákonným rozhodnutím je konstatování a omluva, které již byly poskytnuty žalovanou. Soud v rámci porovnání s výše uvedenými případy zohlednil zejména to, že u žalobce trvalo trestní stíhání ve srovnání se všemi ostatní případy nejkratší dobu a nedošlo žádným zásadnějším dopadům do osobních sfér žalobce. Jeho případ nebyl medializován, o jeho trestním stíhání se nedozvěděl ani jeho zaměstnavatel ani další kolegové z práce. Nadřízený žalobce pan [jméno] žalobce naopak podporoval a pomáhal mu, o práci žalobce nepřišel. Od žalobce se neodvrátila ani jeho matka ani partnerka, naopak jej, jak vyplynulo z dokazování, podporovaly. Na řízení o péči o děti měly zásadní vliv jiné faktory, než probíhající trestní stíhání Soud žalobci finanční odškodnění nepřiznal i z toho důvodu, že žalobce byl za špatné chování vůči své manželce a švagrové již v minulosti odsouzen. V této souvislosti je na místě připomenout, že„ forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30Cdo 2813/2011). Soudu se tak v dané věci nejeví spravedlivé a bylo by v rozporu s dobrými mravy, aby osobě, která skutečně na svoji tehdejší manželku opakovaně vztáhla ruku, bylo přiznáno odškodnění v penězích. Opak by byl v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. K uvedenému lze dodat, že poskytnutí finančního odškodnění je na místě pouze v případech závažných porušení práva, závažných zásahů do osobnostních sfér osob, k čemuž v projednávaném případě nedošlo. Žalobce tak dle soudu nemá nárok na finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu trestním stíháním. Soud s ohledem na uvedené, žalobu i v rozsahu požadavku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 400 000 Kč zamítl (výrok I.).

47. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 a odst. 3 a § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. Předně soud uvádí, že žalobce u žalované svůj nárok uplatnil dne 4. 10. 2019 a šestiměsíčníměsíční lhůta k projednání nároku žalované uplynula dnem 4. 4. 2020, ovšem k částečnému uspokojení došlo až dne 14. 5. 2020. Jelikož žalobce uplatnil v řízení dva nároky, jednak nárok na odškodnění za nemajetkovou újmu a jednak nárok odškodnění újmy majetkové, postupoval soud v intencích rozsudku Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 1435/2015 ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků, jež se stanoví podle § 8 a násl. advokátního tarifu. Současně soud při stanovení poměru úspěchu a neúspěchu z dílčích úspěchů účastníků, jak byly v řízení zaznamenány, a to vždy k počáteční hodnotě předmětu řízení z pohledu tarifní hodnoty. Do částečného zastavení řízení pro částečné plnění žalované usnesením ze dne 16.6.2020, které nabylo právní moci dne 8.7.2020 byla předmětem řízení z hlediska tarifní hodnoty částka 132 992 Kč (50 000 + 82 992), pročež dílčí úspěch žalobce činil 59,34 %. Do rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 4.3.2021, které nabylo právní moci dne 29.3.2021 byla předmětem řízení z hlediska tarifní hodnoty částka 54 071,81 (50 000 + 4 071,81), pročež dílčí úspěch žalobce činil 0,80 %. Od rozhodnutí odvolacího soudu do vyhlášení rozsudku byla předmětem řízení z hlediska tarifní hodnoty částka 50 000 Kč, pročež dílčí úspěch žalobce činil 37,59 % (i když soud žalobu zamítl, žaloba byla podána před tím, než žalovaná projednala a současně po uplynutí šestiměsíční lhůty s tím, že výše případného plnění záležena na úvaze soudu). Celkový úspěch žalobce tak činí 95,46 % (97,73 - 2,27). Hodnotu úkonu právní služby pak soud stanovil vždy podle předmětu řízení (dle tarifní hodnoty), který zde byl v době, kdy byl úkon učiněn. Náklady žalobce spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 4 000 Kč (2 * 2 000) a v nákladech právního zastoupení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, za celkem 8 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby ze dne 15.4.2020, částečné zpětvzetí žaloby ze dne 10.6.2020, podání odvolání ze dne 10.11.2020, vyjádření k odvolaní žalované ze dne 30.11.2020, doplnění žaloby ze dne 11.8.2021, účast u jednání dne 8.3.2022 a závěrečný návrh ze dne 16.5.2022), a to 3 úkony z tarifní hodnoty 132 992 Kč á 6 420 Kč, 2 úkony z tarifní hodnoty 54 071,81 Kč á 3 300 Kč a 3 úkony z tarifní hodnoty 50 000 Kč á 3 100 Kč (§ 7, bod 5, § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu), a 8 režijních paušálů ve smyslu § 13 odst. 4 advokátního tarifu á 300 Kč za tytéž úkony právní služby, celkem tedy 37 560 Kč (35 160 + 2 400), cestovné k soudnímu jednání na trase nám. Republiky 2/1, [obec] – [ulice a číslo], [obec a číslo] a zpět dne 8.3.2022 učiněné osobním automobilem VOLVO XC 60 [registrační značka] 66 s kombinovanou spotřebou 6,4 l/100km, palivem D, podle vyhlášky č. 511/2021 Sb. při ceně paliva 36,1 Kč a náhradě za použití vozidla 4,7 Kč/km při délce cesty k jednání soudu (tam i zpět) 371 km (dle Google maps), 5 201,71 Kč, dále náhrada za promeškaný čas podle § 14 advokátního tarifu ve výši 2 000 Kč za 20 půlhodin po 100 Kč, celkem tedy 44 761,71 Kč (37 560 + 5 201,71 + 2 000), to vše zvýšené náhradu za 21% DPH ve výši 9 400 Kč na základě dokladu o registraci advokáta žalobce coby plátce této daně, náklady právního zastoupení tedy v celkové výši 54 161,71 Kč (44 761,71 + 9 400). K přiznání odměny ve výši dalšího jednoho úkonu právní služby za podání žaloby pro obsáhlost a zjevnou složitost podle § 12 odst. 1 advokátního tarifu soud neshledal důvod. Žaloba musí obsahovat náležitosti jednak k tomu, aby byla projednatelná a jednak musí obsahovat vylíčení skutečností, potřebných k plnění povinnosti tvrzení a poté povinnosti důkazní. Samotná skutečnost, že se jedná o delší text, nesvědčí bez dalšího o mimořádné obtížnosti či časové náročnosti. Otázky vztahující se k odškodnění podle zákona č. 82/1998 Sb. jsou bohatě judikované a soud neshledal žádný důvod, proč by právě v případě žalobce měla být za podání žaloby přiznána odměna dvojnásobná. Celková výše nákladů, které žalobci v tomto soudním řízení vznikly, činí 55 521,20 Kč (54 161,71 + 4 000) * 95,46 %). Soud proto uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 55 521,20 Kč, a to ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

48. Lhůtu k plnění náhrady nákladů řízení stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších právních předpisů a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší.

Poučení