17 C 79/2021-94

Rubrum

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudcem Mgr. Ondřejem Doubkem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro 23.893,27 Kč / úvěr takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 6.709 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6.709 Kč od 31. 7. 2019 do zaplacení, to vše ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, ve které se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 17.184,27 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % z částky 7.765,18 Kč od 23. 7. 2019 do 30. 7. 2019, z částky 1.056,18 Kč od 31. 7. 2019 do zaplacení, z částky 8.028,09 Kč od 23. 8. 2019 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech doplatek soudního poplatku za žalobu v částce 239 Kč, ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení částky 23.893,27 Kč s příslušenstvím, sestávající z nesplacené části úvěru 15.793,27 Kč, poplatků za upomínky 600 Kč, smluvní pokuty 7.500 Kč. Nárok žalobkyně vycházel ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] která byla uzavřena mezi společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa]. Finanční produkt byl nabízen klientům pod marketingovým názvem„ půjčka 7“. Úvěrová smlouva byla uzavírána distančním způsobem dne 22. 5. 2019, týkala se poskytnutí částky ve výši 15.000 Kč a byl dohodnut poplatek za poskytnutí úvěru vč. úroku z úvěru ve výši 9.084,27 Kč. Žalovaná měla původnímu věřiteli uhradit dluh v třech měsíčních splátkách po 8.028,09 Kč. Žalovaná úvěr čerpala, avšak splatila pouze částku 8.291 Kč. Původní věřitel zkoumal úvěruschopnost žalované. Z původního věřitele byla pohledávka postoupena smlouvou z 2. 1. 2020 na [právnická osoba] OÜ se sídlem [adresa], Tallin, Harju maakond, Estonská republika, registrační [číslo] uvedená společnost postoupila na žalobkyni pohledávku vůči žalované smlouvou z 5. 3. 2020 Smluvní pokuta i za dobu od 23. 7. 2019, popř. 23. 8. 2019 příslušela k 16. 4. 2021 ve výši 9.748,27 Kč; s ohledem na výši jistiny úvěru 15.000 Kč byla uplatňována pouze ve výši 7.500 Kč.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Podáním ze dne 28. 5. 2021 žalobkyně doplnila svou argumentaci tak, že žalobkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalované. Žalovaná svým nesplacením úvěru projevila prostou platební neochotu, resp. platební nevůli, rezignovala na svoji povinnost splácet úvěr a nedostála tak o své vůli závazkům z úvěrové smlouvy. Žalobkyně odkazovala na judikaturu v obdobných případech, současně soudu v příloze podání předložila: rozsudky Krajského soudu v Plzni z 26. 2. 2020, čj. 25 Co 97/2019-37, ze dne 18. 2. 2020 č.j. 64 Co 333/2019-14 a z 10. 3. 2020, č.j. 25 Co 37/2020-59. Podáním ze dne 30. 8. 2021 vyjádřila žalobkyně svou vůli neúčastnit se jednání ve věci. Dále zdůraznila, že žalovaná se k žalobě nevyjádřila a v průběhu řízení zůstala nečinná. Soud by tak měl rozhodovat na základě zjištěného skutkového stavu věci, a to na základě účastníky uplatněných tvrzení a důkazů. Odkázala na projednací zásadu uvedenou v rozsudku Nejvyššího soudu z 14. 4. 2003, sp.zn. 22 Cdo 89/2002. Soud není povinen prověřovat z úřední povinnosti tvrzení, které druhá strana nepopírá a nezpochybňuje.

4. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru z 21. 5. 2019 soud zjistil, že [právnická osoba] poskytla žalované informace o tom, že úvěr má být poskytnut v částce 15.000 Kč, doba trvání spotřebitelského úvěru závisí na době splnění veškerých dluhů ze smlouvy, doba splatnosti je 28 dnů. Celková částka, která má být zaplacena činí 19.496,40 Kč, a ve lhůtě 28 dnů by měl být uvedený úvěr zaplacen. Úroková sazba byla stanovena na částku 36 % ročně, RPSN byla stanovena na 2. 949,91 %. Žádné doplňkové služby nebyly vyžadovány. Klient byl povinen zaplatit veškeré účelně vynaložené náklady a výdaje, které jsou specifikovány v sazebníku věřitele, měl být zaplacen ověřovací poplatek v částce 1 Kč, případně poplatek za prodloužení splatnosti úvěru podle smlouvy specifikovaný v sazebníku. V případě prodlení s úhradou měl být uhrazen úrok z prodlení ve výši 8 % p.a., náhrada účelně vynaložených nákladů v důsledku prodlení podle Sazebníku, smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky, se kterou je dlužník v prodlení. Žadatel o úvěr byl informován o tom, že za účelem posuzování úvěruschopnosti, bonity a důvěryhodnosti byl vyhledán údaj na [webová adresa], v registru„ EUCB“, na internetových stránkách [webová adresa] provozovatele„ Sokordia“, s.r.o., dále bylo využito služeb společnosti [právnická osoba], bylo nahlíženo do registru územní identifikace, adres a nemovitostí„ RUIAN“, jehož provozovatelem je Český úřad zeměměřický a katastrální, dále do insolvenčního rejstříku, byla kontrolována platnost občanských průkazů a cestovních pasů přes [webová adresa] Smlouva se měla řídit právním řádem České republiky, rozhodčí doložka neměla být sjednána a komunikace měla probíhat v českém jazyce.

5. V souvislosti se zkoumáním úvěruschopnosti žalobkyně předložila listinu týkající se detailu účtu žalované na mobilním telefonu (č.l. 16) a z této listiny soud zjistil, že majitelem běžného účtu č. [bankovní účet] byla žalovaná. Z občanského průkazu žalované [číslo] (č.l. 17) soud zjistil, že v souvislosti se sjednáváním úvěrové smlouvy byl předložen občanský průkaz žalované. Z listiny úvěruschopnost úvěru [číslo] (č.l. 18) soud zjistil, že v souvislosti se zkoumáním úvěruschopnosti původní věřitel založil informační kartu, kde bylo uvedeno, že celková výše úvěru je 2.000 Kč, doba trvání úvěru 28 dnů, za dobu úvěru bude uhrazeno na úroku 55,23 Kč (pravděpodobně denně), výše poplatku za poskytnutí úvěru činí 627 Kč, čistá mzda 16.864 Kč, měsíční závazky 6.000 Kč (mimo nákladů na bydlení), životní minimum 3.140 Kč. Z výplatní pásky žalované za únor 2019 (č.l. 19) soud zjistil, že žalovaná byla zaměstnancem Domova pro osoby se zdravotním postižením v [obec] u [obec] se vznikem pracovního poměru 30. ledna 2019 a že obdržela za měsíc únor výplatu v čisté výši 16.864 Kč. Z formuláře půjčky - CreditOnline z 24. 11. 2020 (č.l. 20) vyplývalo, že počet úvěrů byl uveden 1, délka úvěru podle poslední žádosti 90 dnů, suma poslední žádosti činila 15.000 Kč (údaje byly dále shodné s informační kartou).

6. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] z 22. 5. 2019 soud zjistil, že [právnická osoba] jako úvěrující poskytl žalované jako úvěrované částku 15.000 Kč za úrokovou sazbu 336 % (s úrokem za dobu úvěru 9.084,27 Kč), s roční procentní sazbou nákladů RPSN 1. 785,16 % s tím, že uvedený úvěr vč. úroku za dobu úvěru měl být splacen ve třech měsíčních splátkách ve výši 8.028,09 Kč (splátky měly být hrazeny 22. 6. 2019, 22. 7. 2019 a 22. 8. 2019). Účastníci smlouvy se dohodli, že úvěrující zašle částku úvěru do 3 dnů od uzavření úvěrové smlouvy na účet žalované. Smlouva pak byla uzavírána žalovanou na základě připojení jedinečného elektronicky vygenerovaného SMS kódu, který byl úvěrované zaslán na verifikovaný mobilní telefon. Účastníci ujednali následky porušení smlouvy a sankce: možnost okamžitého zesplatnění při prodlení žalované, úrok z prodlení, náhrada účelně vynaložených nákladů podle Sazebníku úvěrujícího, smluvní pokuta 0,1 % denně z dlužné částky do zaplacení. Souhrn všech uplatněných smluvních pokut nesměl přesáhnout součin čísel 0,5 a celkové výše úvěru. V rámci závěrečných ujednání byly uvedeny údaje o Sazebníku s tím, že účelně vynaloženými náklady vzniklými za prodlení úvěrovaného je za odeslání upomínky 500 Kč, administrativní náklady na přípravu podkladů pro inkasní agenturu 500 Kč administrativní náklady na přípravu podkladů pro advokáta 200 Kč, změna v předpokladech úvěruschopnosti a bonity úvěrovaného 500 Kč, náklady na vymáhání prostřednictvím inkasní agentury 2.300 Kč, inspektorský výjezd 500 – 1.300 Kč, administrativní poplatek za uzavření dohody o splátkovém kalendáři 500 Kč. Dále byla ujednána smluvní pokuta ve výši 500 Kč, za každé porušení smluvní povinnosti finančního charakteru a dále za porušení smluvní povinnosti nefinančního charakteru.

7. Z potvrzení o provedené platbě účtu [právnická osoba], vedeného u ThePay soud zjistil, že částka 15.000 Kč byla odeslána na účet č. [bankovní účet], [variabilní symbol] dne 22. 5. 2019.

8. Z karty klienta - žalované z 24. 11. 2020 soud zjistil, že částka 15.000 Kč byla žalované poskytnuta 22. 5. 2019 a měla být vrácena do 22. 8. 2019, tedy za 90 dnů v celkové částce 24.084,27 Kč. První splátka byla uhrazena 24. den po splatnosti, druhá a třetí splátka uhrazeny nebyly. Dne 29. 6. 2019 měla být odeslána první upomínka za poplatek 150 Kč, dne 16. 7. 2019 měl být učiněn vklad 8.291 Kč, tedy 24. den po splatnosti první splátky. Dne 29. 7. 2019 měla být odeslána druhá upomínka za poplatek 150 Kč nazvaná jako první upomínka týkající se druhé splátky, dne 18. 8. 2019 měla být odeslána druhá upomínka s poplatkem 150 Kč, dne 22. 8. 2019 byla uvedena poznámka, že platba není dosud uhrazena, třetí upomínka měla být vyhotovena a odeslána 5. 9. 2019 za poplatek 150 Kč, dne 2. 10. 2019 měl být naúčtován poplatek 500 Kč za zpracování podkladů pro agenturu. Celková výše dluhu vč. poplatků, úroku, smluvní pokuty měla činit 17.748,91 Kč.

9. Z dopisu ze dne 29. 6. 2019 (formou e-mailu na adresu [email]) soud zjistil, že žalovaná měla být upomínána o zaplacení dluhu na první splátce a dále došlo k navýšení dluhu o 150 Kč o zaslání písemné upomínky a stejně tomu bylo v případě upomínek z 29. 7. 2019, 18. 8. 2019 a 5. 9. 2019.

10. Ze smlouvy o postoupení dluhu z 2. 1. 2020 [číslo] 2019 soud zjistil, že původní věřitel postoupil pohledávku vůči žalované na DeltaWise OÜ. Ze smlouvy o postoupení pohledávek z 5. 3. 2020 soud zjistil, že DeltaWise OÜ převedla pohledávku vůči žalované na žalobkyni.

11. Soud zjistil z databáze časových řad [příjmení] vedené Českou národní bankou, že sazby úroků úvěru na spotřebu se splatností do jednoho roku včetně činily v roce 2019 v rozmezí od 7,77 až 11,25 %, nejvyšší sazby měly úročené úvěry z kreditních karet v tomto období od 23,97 do 24,11 %.

12. Z informací uveřejněných na stránkách Člověka v tísni pod názvem Index odpovědného úvěrování: [právnická osoba] v tísni znovu porovnává malé půjčky z 18. 6. 2019 /Index odpovědného úvěrování: [právnická osoba] v tísni znovu porovnává malé půjčky - Člověk v tísni [webová adresa]) / soud zjistil, že u půjček ve výši 10.000 Kč byla porovnávána nabídka 43 poskytovatelů půjček s povolením [obec] národní banky z 19. 6. 2019. Zohledňovány byly a) náklady, tedy kolik lidé za půjčku zaplatí a co je bude stát případné zpoždění, b) transparentnost a komunikace a c) konečně klientská vstřícnost. Největší váhu 50 % měla otázka nákladů, po 25 % zbylé dvě složky hodnocení.„ Půjčka 7“ byla hodnocena v rámci pásma nedostatečných výsledků na sedmém místě od konce s tím, že při hodnocení 10.000 Kč půjčky na měsíc byla z hlediska nákladů šestá nejhorší, pokud jde o náklady při nesplácení půjčky, pak se již společnost umístila v rámci průměru.

13. Soud převzal za svůj skutkový závěr skutková zjištění uvedená výše.

14. Soud dospěl k právnímu závěru: Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen „o.z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání, v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

15. Podle § 1813 o.z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 1815 o.z. k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

16. Podle § 580 odst. 1 o.z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

17. Podle § 75 z. č. 257/2016 Sb. poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

18. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěryschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 citovaného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

19. Poskytovatel (úvěrující) při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (úvěrovaného) zkoumá schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, dluhové angažovanosti spotřebitele a zjištění způsobu plnění dosavadních dluhů (soud v této souvislosti vychází z podrobného rozboru zkoumání úvěruschopnosti ve věci zdejšího soudu sp. zn. 14 C 276/2020, č.l. 82). Uvedené povinnosti musí poskytovatel plnit s odbornou péčí dle § 75 z. č. 257/2016 Sb. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dána tím, zda v závislosti na podmínkách splácení bude mít dostatek finančních prostředků pro úhradu svého dluhu (za normálního běhu okolností). Proto poskytovatel (úvěrující) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův rozpočet, a to ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje.

20. Odbornou péči vymezuje v oblasti ochrany spotřebitele např. § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., který stanoví, že odbornou péči se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Odborná péče je tak v kontextu zákona o spotřebitelském úvěru korektiv jednání poskytovatele (úvěrujícího), a zakládá se jak na objektivním hledisku, tj. na odborných znalostech a schopnostech, tak na hledisku subjektivním, spočívajícím v pečlivosti konkrétního věřitele. Ke shodným závěrům co do posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí dospěl i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na [webová adresa], rozhodnutí Nejvyššího soudu na [webová adresa], rozhodnutí Ústavního soudu na [webová adresa]) za účinnosti předchozího zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb., přičemž judikatorní závěry jsou použitelné i za stávající hmotněprávní úpravy citované shora. Dovodil, že„ věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními“ …. Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že„ … požadovanými doklady pro prokázání úvěruschopnosti spotřebitele mohou být např. potvrzení o zaměstnání a příjmu, výplatní pásky, výpis z bankovního účtu žadatele a podobně. Mělo by jít o doklady vydané spotřebiteli třetí stranou, které budou objektivně a věrohodně vypovídat o spotřebitelově schopnosti dostát svým závazkům ze smlouvy o úvěru“. Nejvyšší správní soud to odůvodnil tím, že„ zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele – zde poskytovatele spotřebitelského úvěru“. Věřitel (úvěrující) je tedy povinen vyžádat si od spotřebitele (úvěrovaného) potřebné informace, aktivně opatřovat další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli a všechny získané informace řádně ověřit a vyhodnotit. Shodný názor co do povinnosti věřitele v rámci postupu s odbornou péčí ověřit tvrzení spotřebitele ostatně zastávají i obecné soudy (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

21. Pokud jde o postup úvěrujícího před uzavřením úvěrové smlouvy, za zmínku stojí, že nejsou v souladu informace ve formuláři standardních informací spotřebitelského úvěru a úvěrová smlouva. Formulář obsahuje jiný údaj o splatnosti úvěru 28 dnů, místo 90 dnů i o nákladech na úvěr. Postup věřitele dále nebyl v souladu s ustanovením § 86 odst. 1, odst. 2 z.č. 257/2016 Sb. Z podkladů, které předložila žalobkyně, je zřejmé, že žalovaná již v minulosti bezprostředně poté co nastoupila u svého (prezentovaného) zaměstnavatele, žádala o poskytnutí úvěru ve výši 2.000 Kč. V této souvislosti byly předloženy podklady, které žalobkyně uplatňuje pro otázku posouzení úvěruschopnosti se žádostí o úvěr poskytnutý v podstatně vyšší částce, tedy 15.000 Kč, s odstupem tří měsíců od poskytnutí původního úvěru. Věřitel pak podle podkladů, které soudu předložila žalobkyně, neopakoval své zkoumání úvěruschopnosti, minimálně ohledně příjmů a výdajů žalované. Je sice pravda, že za měsíc únor 2019 žalovaná vykazovala příjem dostatečný pro poskytnutí předmětného úvěru. Pokud však měla být splatnost rozložena do doby tří měsíců a pokud byl úvěr poskytován s odstupem tří měsíců od zkoumání poměrů žalované, je (nezodpovězená) otázka, zda žalovaná byla v té době stále zaměstnána a jaké byly její aktuální poměry. Z předložených dokladů k úvěruschopnosti žalované nevyplývá zkoumání nákladové položky rozpočtu žalované (je uváděn blíže nerozvedený náklad 6.000 Kč, který ale nezahrnuje náklad na bydlení; ten není uveden vůbec). Z listin, které byly věřitelem předloženy, dále nelze seznat, zda byly aktualizovány dotazy do registrů (které měly být zdrojem pro hodnotící soud poskytovatele). Soud uzavřel, že prozkoumání úvěruschopnosti nebylo dostatečné a s odkazem na závěry soudní praxe o neplatnosti smlouvy pro případ nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti lze dovodit, že smlouva o úvěru uzavřená po takovém nedostatečném zkoumání úvěru schopnosti nemůže být platná pro rozpor se zákonem o spotřebitelském úvěru podle § 580 odst. 1, § 588 o. z. a žalobkyně nemůže uplatňovat svá práva podle této smlouvy a to přesto, že zákon o spotřebitelském úvěru zakládá pouhou relativní neplatnost smlouvy (§ 87 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb.). Potřeba zkoumání postupu věřitele před uzavřením smlouvy je zřejmá též z rozsudku Soudního dvora ze dne 5. března 2020 ve věci OPR- [právnická osoba] proti GK zn. C [číslo] (ASPI JUD449256CZ) a z nálezu Ústavního soudu z 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 dovozuje neplatnost úvěrové smlouvy pro případ nedostatečného prověření úvěruschopnosti, popř. nezohlednění jeho výsledků); absolutní neplatností v režimu předchozího zákon o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb. se zabýval opakovaně i finanční arbitr se shodným závěrem (konstrukce neplatnosti je v obou zákonech obdobná). Závěr o neplatnosti k pouhé námitce dlužníka by nezajistilo ochranu zájmů, které v souladu s citovanými rozhodnutími zaslouží v souvislosti s poskytováním úvěrů ochrany. Nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti nemohlo být žalobkyni předestřeno a žalobkyně nemohla být poučena o povinnosti doplnit důkazy k prokázání zkoumání této otázky, protože žalobkyně se k jednání soudu nedostavila.

22. V řízení vyšlo najevo, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavírali úvěrovou smlouvu a že právní předchůdkyně žalobkyně splnila povinnost, ke které se v úvěrové smlouvě zavázala, a poskytla žalované částku 15.000 Kč. Dále z tvrzení žalobkyně je zřejmé, že žalovaná své povinnosti podle smlouvy nesplnila zcela, uhradila pouze částku 8.291 Kč. V řízení bylo dále prokázáno, že pohledávka původního věřitele byla převedena na žalobkyni postupem podle § 1879 a 1880 odst. 1 o.z. Soud posoudil smlouvu též, kromě zkoumání úvěruschopnosti, které podle argumentace výše zakládá neplatnost smlouvy, též z hlediska ustanovení spotřebitelského práva, které na věc dopadá (§ 1810 a násl. o.z.).

23. Žalobkyně má nepochybně (přes nedostatky ve zkoumání úvěruschopnosti) právo na vrácení jistiny (poskytnuté částky se zohledněním plnění žalovanou vráceného). Další ujednání smlouvy o úvěru musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1813 a násl. o. z.) Národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici (ta ostatně platí i pro zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele). Nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva).

24. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 občanského zákoníku, i když není ani ve srovnání se směrnicí úplné (neobsahuje ujednání o nepřiměřených sankcích). Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 o. z., ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 o. z. nepřihlíží (žalovaný se tohoto ujednání nedovolává). S ohledem na rozpory mezi předsmluvním formulářem a smlouvou lze pochybovat i o poskytnutí jasné a srozumitelné informace ve smyslu § 1813 věta druhá o. z., a tedy i na ujednání a předmětu a ceně plnění dopadá důsledek nepřiměřenosti dle § 1815 o. z. Ostatně nejde jen o posuzování jednotlivých práv a povinností ze smlouvy samostatně, ale i o porovnání postavení obou smluvních stran úhrnem (viz bod 26. odůvodnění).

25. Je jasné, že ve spotřebitelském právu může dojít a i dochází ke kolizi mezi principem závaznosti smluv a ochranou slabší smluvní strany (tj. vyvažováním slabšího postavení jedné ze smluvních stran). Ústavní soud se při posuzování konfliktu uvedených principů zabýval: např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel:„ Spotřebitelské nebankovní úvěry byly poskytovány na základě smluv, které svobodně uzavřely nebankovní společnosti (věřitelé) se spotřebiteli (dlužníky). Ústavní soud se plně hlásí k zásadě pacta sunt servanda, která je nedílnou součástí principů právního státu plynoucích z čl. 1 odst. 1 Ústavy (za všechny nález ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 1653/17). Vznik závazkových vztahů musí vycházet z respektu a ochrany autonomie vůle smluvních subjektů, dovozené mimo jiné z čl. 2 odst. 3 Listiny, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (srv. např. nález ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 167/04 (N 70/33 SbNU 197)). Uvedený přístup odráží povahu soukromého práva, podstatu smluvních vztahů a s tím spojenou hospodářskou a společenskou funkci smlouvy (např. nález ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 436/05 (N 129/50 SbNU 131)).

26. Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit (srv. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133)). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (čl. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i v zákonem stanovených případech může dojít ke zvýšené ochraně osoby, která je z objektivních důvodů v nevýhodném postavení. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srv. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat (nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181))“.

26. Soud zvažoval, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11. V této souvislosti soud akcentuje, že k ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, a to nejen v podobě rozhodčích nálezů, ale dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18 a též článek JUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D. Kolegium NS nesouhlasí s „ moderováním“ nemravných exekučních titulů. Co s tím?, Právní rozhledy [číslo], str. 78), jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů, ale také judikaturu Ústavního soudu včetně změny v judikatuře tohoto soudu.

27. Ústavní soud opakovaně uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (sp. zn. II. ÚS 4084/12) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokut 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli.

28. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany), s podmínkami posuzované smlouvy o úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod. Je pravda, že v posuzované věci nedochází k navýšení dluhu na násobky poskytnuté částky. Dluh však roste výrazně v řádech jednotek měsíců, což v kombinaci se sankcemi za porušování smluvních povinností vede k nárůstu celkového dluhu na více než dvojnásobek. Výše poskytnuté částky navíc s ohledem na (deklarovanou) výši příjmu žalované představuje evidentní možnost vzniku neřešitelné zadluženosti. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran (nevyváženost vzájemných práv a povinností). Smlouva zakládala povinnost žalované platit žalobkyni ve třech splátkách částku 15.000 Kč a dále její navýšení ve výši 60,56 % ve výši 9.084,27 Kč. Součástí smluvních ujednání byly také platby za upomínání a vymáhání dluhu s tím, že žalobkyně se nedomáhala všech těchto dlužných částek, přesto rozsah těchto povinností ve výši 500 Kč za jednu upomínku a dalších nákladů spojených s vymáháním prostřednictvím inkasní agentury popř. inspektorským výjezdem může dále domáhat. Za zmínku pak stojí, že platba za jednu upomínku, která byla odesílána e-mailem, ve skutečnosti mohla dosahovat 3,33 % poskytnuté jistiny půjčky. Na tom nic nemění ani skutečnost, že žalobkyně tyto poplatky za upomínky výrazně snížila na 30 %. Úroková sazba, byť se jedná o úvěr na dobu tří měsíců, ve výši 336 % (odpovídající RPSN 1 715,16 %) výrazně převyšuje úvěrové sazby, které za srovnatelné úvěry jsou vyžadovány bankami. To je zřejmé při sjednání úvěrové sazby vyžadované žalobkyní, sjednané ve smlouvě a úrokových sazeb, které jsou průměrně požadovány peněžními ústavy. Zanedbatelná není ani smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně za každý den prodlení, byť výše této smluvní pokuty je limitována zákonem o spotřebitelském úvěru i samotnou úvěrovou smlouvou na výši 50 % z poskytnuté jistiny. Žalobkyně pak dobrovolně výši této smluvní pokuty snížila v souladu se smlouvou a zákonem o spotřebitelském úvěru (přesto považuje za potřebné dluh na smluvní pokutě v potencionální výši uvádět). I ve srovnání poskytnutého úvěru a jeho podmínek s jinými poskytovanými úvěry vč. zahrnutí nebankovních subjektů je zřejmé, že posuzovaný úvěr byl hodnocen nezávislou institucí jako úvěr s nevyhovujícími podmínkami začleněný do nejméně vyváženého segmentu poskytovaných úvěrů. Jednotlivá ujednání posuzované smlouvy nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku a pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku (§ 580 odst. 1, § 588 o. z.); současně lze připomenout i rozpor mezi předsmluvním formulářem a smlouvou, tedy nejasnost ujednání o ceně a předmětu plnění.

29. Pokud by soud posuzoval jednotlivá ujednání samostatně, mohl by dospět k závěru, že některá z nich jsou (takto posuzováno) akceptovatelná. V praxi uvěrových společností je zřejmá snaha svůj zisk maximalizovat rozptýlením požadovaných (a potencionálně nárokovatelných) plnění do zvláštních, relativně samostatných, nároků tak, aby se mohli vykázat argumentací, že na konkrétním (aplikovaném) ujednání není nic nepřijatelného. Cílem soudní judikatury je, mimo jiné, působit na chování účastníků právních vztahů v budoucnosti tak, aby nedocházelo k opakování (množení) jevů, které jsou zjevně, nebo skrytě, rozporné s právem. Pokud by soud akceptoval oddělené posuzování jednotlivých částí smlouvy, aproboval by jako správný postup věřitele, které formulářové smlouvy bude formulovat tak, aby u soudu obstál co největší počet nároků z relativně samostatných částí smlouvy. Pro případ neúspěchu některého z požadavků by riskoval (zejména u úroku) pouhé snížení úroku na částku přiměřenou. Povinnosti sjednané smlouvou jsou, pokud jde o výši sjednaného úroku, a dále pokud jde o sankcionování porušování smluvních práv a povinností na hranici, popř. za hranicí přijatelnosti, čehož si je i sama žalobkyně vědoma, protože část těchto požadavků je pro účely soudního řízení zmírňována. Soud právě proto dospěl k závěru, že jednotlivá ujednání posuzované smlouvy nelze oddělit od celku, protože právě soubor práv a povinností vypovídá o tom, že smyslem smlouvy bylo dosáhnout na úkor dlužníka nepřiměřené zhodnocení peněžních prostředků. Tato maximalizace je pak, s ohledem na judikaturu Ústavního soudu a s ohledem na hodnocení úvěrů poskytovaných bankami a hodnocení nezávislého posuzovatele spotřebitelských úvěrů, za hranicí toho, co je možné akceptovat (§ 580 a 588 o.z.).

30. Lze akceptovat právo věřitele na odpovídající odměnu za rychlé poskytnutí prostředků (na krátkou dobu), rozdíl podmínkami takového úvěru a úvěru např. na dobu 1 roku by neměl být v řádu desetinásobků. Je pravda, že vysoké úrokové sazby krátkodobých úvěrů nutně nevedou k růstu dluhu v úrovni násobků. Přesto nárůst dluhu je za krátkou dobu výrazný a vede k zadluženosti a neschopnosti dostát svým závazkům.

31. Soud pamětliv argumentace žalobkyně se též zabýval rozhodovací praxí soudů ve věcech spotřebitelských úvěrů. Posuzoval použitelnost rozhodnutí, které předložila sama žalobkyně, ale i dalších rozhodnutí, o kterých soud ví ze své rozhodovací činnosti ve věcech spotřebitelských úvěrů. Pouze jediná věc zdejšího soudu (alespoň pokud je známo), se týká úvěru, který byl poskytován za shodných podmínek. Ve věci bylo rozhodnuto rozsudkem (zdejšího soudu) z 28. 7. 2020, č.j. 11 C 171/2020-46 a rozsudkem soudu II. stupně z 11. 11. 2020, č.j. 25 Co 289/2020-92. V tomto i srovnávaném případě byl úvěr ve výši 15.000 Kč poskytován stejným poskytovatelem [právnická osoba] na stejnou dobu tří měsíců a byla z něj požadována stejná odměna 9.084,27 Kč i (stejná) smluvní pokuta (v nižší kapitalizované výši: byť z vyšší částky, však za kratší období). Rovněž v tomto případě mělo dojít ke splacení úvěru ve splátkách. V uvedené věci se pak soud nezabýval otázkou úvěruschopnosti, ale dospěl k závěru, že sjednané podmínky poskytnutého úvěru jsou nepřiměřené a tudíž jim nelze, s odkazem na ustanovení § 6 a § 8 o.z., poskytnout ochranu. S touto argumentací soudu I. stupně se ztotožnil soud II. stupně s odkazem na ustanovení § 1813 o.z., tedy zakázaná ujednání, která zakládají významnou nerovnováhu práv a povinnosti v neprospěch spotřebitele, uzavřel, že odměna za poskytnutí úvěru je zcela nepřiměřená, nekoresponduje s úrokem, za který banky v době uzavírání smlouvy sjednávají úvěry. Rovněž soud II. stupně dospěl k závěru, že práva a povinnosti smlouvou ujednané je třeba posuzovat jako celek. Pokud požaduje úrok z půjčené částky v částce výrazně vyšší než je obvyklá, spoléhá na malou finanční gramotnost dlužníků či jejich nezodpovědnost popř. tíseň, je to společensky nepřijatelné. Soud dále se dovolal zásady obecné spravedlnosti a proporcionality s tím, že požadované úroky by neměly být bez souvislosti s úroky obvykle poskytovanými mezi 15 a 20 %. Bez toho tedy stejně jako soud I. stupně v závěru, že je možné vrátit pouze částku, která je rozdílem mezi částkou poskytnutou a vrácenou.

32. Pokud jde o rozhodnutí, kterých se dovolává žalobkyně, tedy rozsudek Krajského soudu v Plzni ve věci sp.zn. 25 Co 397/2019 (č.l. 24) a rozsudek Krajského soudu v Plzni sp.zn. 25 Co 37/2020 (č.l. 26), pak se jednalo o úvěry jiného věřitele, konkrétně [právnická osoba] Úvěr byl pouze ve výši 7.000 Kč, v jednom případě byl poskytnut na dobu 28 dnů, v druhém případě na dobu tří měsíců (po prodlužování, původně byl na měsíc). Soudy v uvedených věcech přihlédly k nízké výši úvěru, krátké době jeho poskytnutí a pevné částce, která mohla být vrácena vč. zajištění pouze smluvní pokutou. Pokud jde o třetí rozhodnutí kterého se žalobkyně dovolává, rozsudek Krajského soudu v Plzni ve věci sp.zn. 64 Co 333/2019 (č.l. 28), jednalo se o úvěr věřitele [právnická osoba] ve výši 10.000 Kč na dobu 21 dnů. Rovněž v tomto případě soud II. stupně považoval úvěrové podmínky za řádné a to zejména s přihlédnutím ke krátké době úvěru, pevné poskytnuté částce a smluvní pokutě, která je sice na horní hranici sazby, ale akceptovatelná. Dále bylo zdůrazněno rychlé poskytnutí úvěrové částky.

33. Žalobkyně uplatnila u zdejšího soudu úvěry od více poskytovatelů, většina se týká věřitele [právnická osoba] Spolu s právem na zaplacení zůstatku jistiny a příslušenství je uplatňována též smluvní pokuta. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ve věci sp. zn. 64 Co 79/2021 (č.l. 35) byl vydán ve věci poskytnutí částky 35.000 Kč na 13 měsíců s vrácením další částky 25.550 Kč s tím, že soud II. stupně dospěl k tomu, že žalobkyně má právo na obvyklý úrok ve výši 8,14 % p.a., zbytek ujednání ve smlouvě byl považován za platný. Ve věci Krajského soudu v Plzni sp. zn. 64 Co 11/2021 (č.l. 41) šlo o poskytnutí částky 12.000 Kč, vrácena měla být částka 9.812 Kč. Ujednání o úroku bylo ve výši 71 % ročně a bylo uznáno za neplatné. Rozsudek Krajského soudu v Plzni sp. zn. 64 Co 7/2021-72 (č,.l. 46) se týká téhož poskytovatele, byla poskytnuta částka 25.000 Kč, vrácena měla být další částka 8.250 Kč. Byl učiněn závěr o neplatnosti sjednaného úroku, jinak byla ujednání smlouvy označena za platná. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ve věci sp.zn. 25 Co 11/2021 (č.l. 61) se týkal téhož poskytovatele, byla poskytnuta částka 12.000 Kč s tím, že smlouva byla označena za absolutně neplatnou pro nedostatečné ověření úvěruschopnosti žalovaného (neověření tvrzení o příjmech dlužníka a výše nákladů na živobytí). Rozsudek Krajského soudu v Plzni ve věci sp. zn. 25 Co 74/2021 (č.l. 63) se stejným původním poskytovatelem se týkal úvěru 16.000 Kč na 13 měsíců, vráceno mělo být dalších 11.680 Kč, byla požadována smluvní pokuta 14.901,12 Kč. Soudu II. stupně postačovalo faktické zkoumání úvěruschopnosti úvěrujícím s tím, že bez námitek žalovaného není třeba zabývat se dostatečností. Usoudil však o neplatnost smlouvy ve věci úroku a smluvní pokuta pak byla přiznána ve výši 50 % z jistiny. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ve věci sp.zn. 64 Co 79/2021 (č.l. 69) téhož poskytovatele se týkal úvěru 35.000 Kč na 13 měsíců, vráceno mělo být dále 25.550 Kč s tím, že ujednání o úroku, který též zahrnoval poplatky, bylo uznáno za neplatné; byl přiznán úrok obvyklý, 8,14 % ročně.

34. Část nebagatelních věcí postoupených pohledávek z úvěrů uplatňovaných žalobkyní byla posuzována pouze soudem I. stupně. Žalobkyně nevyužila možnost opravného prostředku proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ve věci sp.zn. 11 C 295/2020 (č.l. 39), který se týkal částky 12.000 Kč od původního poskytovatele [právnická osoba] na 13 měsíců, vráceno mělo být celkem 20.760 Kč. Soud dospěl k závěru, že smlouva je pro nerovnováhu práv absolutně neplatná. Stejně tak ve věci zdejšího soudu sp. zn. 12 C 274/2020 (č.l. 51) stejného původního úvěrujícího byla poskytnuta částka 12.000 Kč na 13 měsíců, vráceno mělo být celkem 18.720 Kč. Soud I. stupně dospěl k neplatnosti smlouvy pro nerovnováhu práv a povinností. V obou dvou případech bylo vypořádáno bezdůvodné obohacení. Rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ve věci sp.zn. 11 C 295/2020 (č.l. 74) stejného původního úvěrujícího se týkal poskytnutí částky 11.000 Kč na 13 měsíců, vráceno mělo být celkem 20.760 Kč; smlouva byla posouzena jako neplatná a vypořádáno bylo bezdůvodné obohacení, stejně jako ve věci zdejšího soudu sp.zn. 11 C 309/2020 (s obdobným úvěrem; č.l. 76). V těchto případech rozhodnutí soudu I. stupně nabyla (bez odvolacího přezkumu) právní moci. Jinak tomu bylo ve věcech zdejšího soudu sp.zn. 13 C 273/2020 (č.l. 78) a 13 C 289/2020 (č.l. 80) se stejným původním úvěrujícím, kde se soud omezil při posouzení obdobných úvěrových smluv (obdobná výše, doba poskytnutí a odměna) pouze na to, že přiznal smluvní pokutu ve výši poskytnuté jistiny úvěru. Ve věci zdejšího soudu sp.zn. 14 C 276/2020 (č.l. 82) stejného původního úvěrujícího byla poskytnuta částka 10.000 Kč na 13 měsíců, vráceno mělo být ještě 7.300 Kč. Soud I. stupně dospěl k závěru, že smlouva nebyla sjednána platně s ohledem na nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti (neověřování údajů o životních a dalších nákladech žalovaného) a vypořádal bezdůvodného obohacení.

35. Uvedený přehled judikatury vede k závěru, že rozhodovací praxe soudů není ustálená. Pokud jde o posuzovaný úvěr, pak je soudu známo jediné pravomocné rozhodnutí ve srovnatelné věci. Je zřejmé, že ve většině uvedených věcí převažují rozhodnutí, ve kterých je posuzována samostatně (popř. odděleně od posuzování platnosti dalších smluvní ujednání) otázka platnosti či neplatnosti poskytnutého úroku. I oproti uvedeným věcem předložené listiny v této věci neprokazují, že by před poskytnutím zkoumaného úvěru žalobkyně odpovědně úvěruschopnost žalované vůbec zkoumala; tři měsíce před uzavřením předmětné smlouvy byl poskytován úvěr, aniž by žalobkyně, popř. její právní předchůdce se mohli domnívat, že nedošlo ke změně podmínek pro poskytnutí dalšího, výrazně vyššího úvěru.

36. Pokud jde o otázku spravedlivosti smlouvy a vyváženosti (rovnováhy) práv a povinností, ta již byla posuzována výše. Je zde ještě otázka přiměřenosti úroku, protože úrok za poskytnutí úvěrové částky na dobu tří měsíců (a ještě vracené ve splátkách) je výrazně vyšší než úrok obvyklý. Vyšší úrok lze sice akceptovat vzhledem k tomu, že se jedná o rychle poskytovaný úvěr na poměrně krátkou dobu, přesto však doba tří měsíců přesahuje dobu, po kterou jsou krátkodobé úvěry poskytovány (měsíc) a rozdíl mezi úrokem obvyklým a úrokem žalobkyní vyžadovaný je výrazný, jedná se zhruba o třicetinásobek (pokud se uvažuje s maximální průběrnou bankovní sazbou za srovnatelný produkt v roce 2019).

37. Je třeba souhlasit se stranou žalující, že žalovaná je pasivní. Ani souhlas dlužníka s podmínkami v době uzavření smlouvy, ani jeho pasivita v době soudního řízení však neznamenají, že by měl soud rezignovat na přezkoumání podmínek poskytnutí půjčky a na jejich soulad s kogentními právními předpisy, navíc za situace, kdy v některých regionech (a region kde nalézací soud vykonává svou působnost je tomu tak ve výrazné míře) dochází k velkým problémům dlužníků, kterým jsou poskytovány půjčky bez dostatečného zkoumání jejich úvěruschopnosti. Tímto způsobem jsou důsledky neuváženého poskytování půjček dlužníkům přenášeny prostřednictvím oddlužení a prostřednictvím exekučních řízení na třetí osoby. Věřitelům takových úvěrů se dostává v rámci oddlužení proporcionálně vyšších částek než věřitelům, kteří požadují za poskytované peněžní prostředky pouze obvyklé popř. přiměřené úroky.

38. Soud se tedy přidržel rozhodovací praxe, při které soudy posuzovaly stejný úvěr stejného poskytovatele, poskytnutý za stejných podmínek. Při zkoumání postupu před uzavřením smlouvy (posuzování úvěruschopnosti) pak dospěl k závěru, že je zde i další důvod, pro který není možné nároku žalobkyně zcela vyhovět.

39. Podle § 2993 věty první o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Vzhledem k tomu, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované částku 15.000 Kč a vzhledem k tomu, že žalovaná vrátila podle tvrzení žalobkyně, žalobkyni částku 8.291 Kč, má žalobkyně právo na přisouzení částky 6.709 Kč. Pokud jde o prodlení žalované, pak nelze ohledně splatnosti dluhu pro neplatnost smlouvy vycházet ze smluvních ujednání. Soud však vyšel v souladu s § 1958 odst. 2, § 1970 o.z. ze splatnosti dluhu z bezdůvodného obohacení na základě výzvy žalobkyně, která se prokazatelně týkala celé poskytnuté částky. Ve zbytku požadavku žalobkyně, tedy nad rámec nevrácené částky jistiny, dále pokud jde o smluvní pokutu a úroky z prodlení do doby splatnosti podle § 1958 odst. 2 o.z. soud žalobu zamítl.

40. Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla ve věci převážně neúspěšná a žalovaná žádné náklady řízení neuplatnila, soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá podle § 142 odst. 2 o.s.ř. právo na náhradu nákladů řízení.

41. Protože žalobkyně uplatňovala ve věci nárok na zaplacení dluhu ve formě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, který však, s ohledem na předběžné posouzení smlouvy úvěrové jako neplatné, nebyl vydán, má povinnost zaplatit podle pol. 2 bod 2. pol. 1 bod 1. písm. b) Sazebníku a s ohledem na § 4 odst. 1 písm. j) z.č. 549/1991 Sb. doplatek soudního poplatku za žalobu v částce 239 Kč.

Poučení