17 C 91/2021-46

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Kateřinou Pelišovou v právní věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] bytem [adresa žalobkyně] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa státního zastupitelství] o zaplacení 248 837 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna žalobkyni zaplatit částku 51 837 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 143 000 Kč od 15. 4. 2021 do 23. 4. 2021 a z částky 51 837 Kč od 24. 4. 2021 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení částky 197 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 197 000 Kč od 15. 4. 2021 do zaplacení se zamítá.

III. Žalovaná je povinna žalobkyni zaplatit náklady řízení ve výši 12 200 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 21. 4. 2021 po žalované domáhala zaplacení částky 340 000 Kč spolu s úrokem z prodlení z žalované částky od 15. 4. 2021 do zaplacení představující zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen„ OdpŠk“). Nemajetková újma jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce soudního řízení vedeného Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 38/2008, jehož předmětem bylo rozhodnutí o odškodnění za průtahy. Žalobkyně uvedla, že posuzované řízení trvalo od 14. 9. 2007 do 4. 9. 2020, což je nepřiměřené. Řízení bylo zatíženo nepřípustnými průtahy, k čemuž odkázala na rozhodnutí ESLP. Délku posuzovaného řízení pociťovala velmi negativně v osobní a psychické sféře. Délka řízení měla také vliv na důvěru žalobkyně ve fungování orgánů spravedlnosti v ČR. Soudy se dopustily zcela bezprecedentních a neodůvodněných průtahů, dopustily se triviálních pochybení, vydaná rozhodnutí byla opakovaně zrušena. Řízení nebylo složité. Předmětem řízení bylo samo odškodnění za nepřiměřeně dlouhé řízení, což zvyšuje závažnost a význam předmětu řízení pro žalobkyni. Důvod pro navýšení odškodnění představuje i skutečnost, že žalobkyně je relativně vysokého věku, s čímž souvisí i zdravotní stav. Žalobkyně žádný průtah v řízení nezavinila, procesní povinnosti si plnila řádně a včas a proti průtahům marně brojila. Nárok u žalované uplatnila dne 14. 10. 2020, nicméně ta ve lhůtě 6 měsíců nárok neprojednala.

2. Následně vzala žalobkyně žalobu co do částky 91 163 Kč a s tím souvisejícího příslušenství zpět, neboť jí byla tato částka dne 23. 4. 2021 žalovanou vyplacena.

3. Žalovaná v podání ze dne 28. 6. 2021 uvedla, že u ní žalobkyně dne 14. 10. 2020 uplatnila žalobou požadovaný nárok. Ten žalovaná shledala jako důvodný co do částky 91 163 Kč. Žalovaná zrekapitulovala posuzované řízení a uvedla, že celková délka posuzovaného řízení činila 12 let a 11 měsíců (od mimosoudního uplatnění nároku u žalované dne 14. 9. 2007). Řízení bylo vedeno na třech stupních soudní soustavy, 5x rozhodoval soud I. stupně a soud odvolací, Nejvyšší soud 3x. Dvakrát bylo rozhodováno o ústavní stížnosti žalobkyně. Nebyly shledány výrazné průtahy, nicméně Nejvyšší soud o prvním dovolání rozhodoval dva roky a o druhém ještě déle. Řízení nebylo složité po skutkové a procesní stránce, nicméně po právní stránce se jednalo o řízení složitější. Judikatura vztahující se k odškodňování nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení se v době rozhodování soudu vyvíjela a nebyla ustálená, což se na délce řízení značně projevilo. Význam řízení pro žalobkyni shledala žalovaná jako nižší, neboť šlo o tzv. řetězení odškodňovacích řízení, k čemuž odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 2577/14, navíc v konečném rozhodnutí bylo přihlédnuto i k samotné délce kompenzačního řízení a to tak, že za rok řízení byla žalobkyni přiznaná částka 20 000 Kč místo 15 000 Kč. Za rok řízení tak žalobkyni poskytla částku 17 000 Kč, kdy za první dva roky náleží částka v poloviční výši. Částku snížila o 25 % s ohledem na projednávání věci na všech stupních soudní soustavy včetně Ústavního soudu a o dalších 30 % s ohledem na nižší význam předmětu řízení pro žalobkyni.

4. Soud usnesením ze dne 25. 5. 2021, č. j. 17 C 91/2021 – 15, řízení co do částky 91 163 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 91 163 Kč od 24. 4. 2021 do zaplacení zastavil. Nadále tak bylo předmětem zaplacení částky 248 837 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 340 000 Kč od 15. 4. 2021 do 23. 4. 2021 a z částky 248 837 Kč od 24. 4. 2021 do zaplacení. Unesení nabylo právní moci dne 19. 6. 2021.

5. Soud postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Předložené listinné důkazy rozhodnutí bez nařízení jednání umožňují a zároveň oba účastníci s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání výslovně souhlasili (žalovaná v podání ze dne 28. 6. 2021, žalobkyně se k výzvě soudu nevyjádřila soud tak její souhlas dle § 101 odst. 4 o. s. ř. předpokládal).

6. Na základě provedeného dokazování zjistil soud tento skutkový stav:

7. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 17 C 38/2008 soud zjistil následující skutečnosti: Dne 17. 3. 2008 byl k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 podán návrh na vydání platebního rozkazu na zaplacení částky 925 000 Kč spolu s příslušenstvím představující náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobkyni [celé jméno žalobkyně] nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného týmž soudem pod sp. zn. 14 C 138/99. Předmětem tohoto řízení bylo určení neplatnosti kupní smlouvy a žalobkyně v něm byla žalovanou. Nárok u žalované byl uplatněn dne 14. 9. 2007. Dne 31. 3. 2008 soud vydal platební rozkaz, proti kterému byl podán žalovanou odpor. K žalobě se žalovaná vyjádřila dne 26. 5. 2008. Uvedla, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé a žalobkyni bylo poskytnuto zadostiučinění ve výši 43 000 Kč. To bylo žalobkyni doručeno dne 22. 9. 2008. Následně soud žádal připojení přílohového spisu od Ústavního soudu a Městského soudu v Praze. Ten byl připojen dne 10. 3. 2009. Dne 24. 3. 2009 soud nařídil jednání na 25. 5. 2009. Při tomto jednání žalobkyně vzala žalobu částečně zpět, soud řízení částečně zastavil, žalobkyně žalobu doplnila, soud připustil změnu žaloby, bylo provedeno dokazování a jednání bylo odročeno za účelem vyhlášení rozsudku na 29. 5. 2009. Soud rozsudkem č. j. 17 C 38/2008-40 uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 7 000 Kč, v ostatním žalobu zamítl. Rozsudek částečně nabyl právní moci dne 30. 9. 2009 a částečně dne 11. 4. 2012 a částečně byl zrušen – viz dále. Dne 29. 6. 2009 požádal předseda senátu o prodloužení lhůty k vypracování písemného znění rozsudku do 24. 7. 2009, čemuž bylo vyhověno. Následně požádal o prodloužení do 27. 8. 2009, čemuž také bylo vyhověno. Dne 22. 9. 2009 podaly obě účastnice řízení odvolání, což bylo následně vzájemně rozesláno. Žalobkyně se k odvolání žalované vyjádřila dne 7. 10. 2009. Dne 15. 10. 2009 byla věc předložena soudu odvolacímu. Ten dne 26. 11. 2009 nařídil jednání na 26. 1. 2010. Dne 26. 1. 2010 se konalo jednání před odvolacím soudem, který vyhlásil rozsudek č. j. 55 Co 486/2009-67, kterým byl rozsudek soudu I. stupně částečně potvrzen a částečně změněn. Věc byla dne 25. 2. 2010 vrácena soudu I. stupně. Následuje úřední záznam ze dne 21. 4. 2010, že byl spis od 15. 3. 2020 připojen ke sp. zn. 12 C 369/2009. Dne 21. 4. 2010 podala žalobkyně dovolání, které bylo doručeno žalované, a věc byla dne 30. 4. 2010 předložena Nejvyššímu soudu ČR. Ten rozsudkem ze dne 15. 3. 2012, č. j. 30 Cdo 1737/2010-81, částečně zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Rozsudek nabyl právní moci dne 11. 4. 2012. Dne 22. 3. 2012 byl spis vrácen soudu I. stupně. Dne 2. 6. 2012 požádal o zapůjčení spisu Ústavní soud, čemuž bylo vyhověno dne 27. 6. 2012. Usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1995/12, byla odmítnuta ústavní stížnost [celé jméno žalobkyně]. Dne 11. 9. 2012 byl spis zaslán Městskému soudu v Praze dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR. Dne 4. 10. 2012 vyžádal Městský soud v Praze zapůjčení přílohového spisu a nařídil jednání na 20. 11. 2012. Při jednání vyhlásil usnesení č. j. 55 Co 486/2009 – 93, kterým rozsudek soudu I. stupně ze dne 29. 5. 2009 částečně zrušil. V odůvodnění uvedl, že nelze přezkoumávat důvody přerušení posuzovaného řízení, lze však poté, co odpadl důvod přerušení, přezkoumávat, zda toto přerušení bylo s ohledem na celkový výsledek řízení účelné. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 29. 11. 2012. Dne 27. 11. 2012 byla věc vrácena soudu I. stupně. Dne 28. 12. 2012 soud nařídil jednání na 19. 3. 2013. Dne 19. 3. 2013 právní zástupce žalobkyně telefonicky žádal o odročení jednání, neboť uvízl z důvodu sněhové kalamity na dálnici. Jednání tak bylo odročeno na 11. 6. 2013. Při jednání soudu I. stupně dne 11. 6. 2013 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět, bylo doplněno dokazování, byly předneseny závěrečné návrhy a jednání bylo za účelem vyhlášení rozsudku odročeno na 18. 6. 2013. Rozsudkem č. j. 17 C 38/2008-111 byla žaloba ve zbývajícím rozsahu zamítnuta. Předseda senátu požádal dne 18. 7. 2013 o prodloužení lhůty k vypracování písemného znění rozsudku. Proti rozhodnutí bylo podáno žalobkyní odvolání. Dne 7. 11. 2013 byla věc předložena soudu odvolacímu, ten usnesením ze dne 6. 12. 2013, č. j. 55 Co 472/2013 – 122, které nabylo právní moci dne 13. 1. 2014, rozsudek soudu I. stupně ze dne 18. 6. 2013 zrušil a věc mu vrátil dne 17. 12. 2013 k dalšímu řízení. Z odůvodnění vyplývá, že soud I. stupně svůj rozsudek dostatečně neodůvodnil, v důsledku čehož je rozhodnutí nepřezkoumatelné. Dne 10. 1. 2014 soud I. stupně nařídil jednání na 8. 4. 2013. Zároveň soud I. stupně vyzval účastníky řízení, aby se k věci stručně vyjádřili a případně uvedli návrhy na dokazování, a to s ohledem na změnu obsazení senátu a opakované zrušení konečného rozhodnutí. V lednu a únoru 2014 tak účastníci učinili. Dne 8. 4. 2014 se konalo jednání, byl shrnut dosavadní průběh řízení, byly předneseny závěrečné návrhy a soud vyhlásil rozsudek č. j. 17 C 38/2008-140, kterým částečně žalobu zamítl a částečně jí vyhověl (rozsudek byl následně částečně zrušen, ve zbytku nabyl právní moci dne 18. 9. 2014). Dne 5. 5. 2014 podala žalobkyně odvolání, dne 7. 5. 2014 podala odvolání žalovaná. V květnu 2014 se k odvolání žalované vyjádřila žalobkyně. Dne 10. 6. 2014 byla věc předložena soudu odvolacímu. Dne 17. 6. 2014 odvolací soud nařídil jednání na 20. 8. 2014. Dne 20. 8. 2014 se konalo jednání před soudem odvolacím a po jednotlivých vyjádřeních byl vyhlášen rozsudek č. j. 55 Co 271/2014-181, kterým byl rozsudek soudu I. stupně částečně potvrzen a částečně (v rozsahu nákladů řízení) změněn. Rozsudek nabyl právní moci dne 18. 9. 2014. Dne 11. 9. 2014 byla věc vrácena soudu I. stupně. Dne 11. 11. 2014 podala žalobkyně dovolání. To bylo doručeno žalované k vyjádření a věc byla dne 23. 12. 2014 předložena Nejvyššímu soudu ČR. Následovaly opakované dotazy Městského soudu v Brně ke stavu řízení, na což bylo řádně reagováno stran Nejvyššího soudu ČR. Rozsudkem ze dne 28. 2. 2017, č.j. 30 Cdo 5413/2014 – 223, bylo dovolání částečně odmítnuto a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2014 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 4. 2014 byly částečně zrušeny a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Rozsudek nabyl právní moci dne 27. 3. 2017. Z odůvodnění vyplývá, že Městský soud v Praze nesprávně posoudil konec posuzovaného řízení, neboť to mělo končit až rozhodnutím Ústavního soudu. Následně nesprávně vypočetl zadostiučinění náležející žalobkyni, a to v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR. Dále odvolací soud neúplně a nesprávně posoudil význam předmětu řízení pro žalobkyni. Věc byla vrácena soudu I. stupně dne 23. 3. 2017. Dne 7. 4. 2017 požádal Městský soud v Brně o zapůjčení spisu, načež mu soud I. stupně sdělil, že spis zapůjčit nelze. Dne 15. 5. 2017 soud opětovně vyžádal připojení přílohového spisu a vyzval účastníky k případnému vznesení námitky podjatosti proti nové předsedkyni senátu. Dne 26. 6. 2017 soud nařídil jednání na 21. 9. 2017. Dne 21. 9. 2017 se ve věci konalo jednání před soudem I. stupně, ke kterému se nikdo nedostavil (byli omluveni). Bylo konstatováno rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a následně bylo jednání za účelem výzvy na účastníky řízení, jaké částky včetně příslušenství a kdy byly žalovanou žalobkyni dosud uhrazeny, odročeno na 31. 10. 2017. K tomu se dne 21. 9. 2017 vyjádřila žalovaná a dne 11. 10. 2017 žalobkyně. Dne 31. 10. 2017 se konalo jednání před soudem I. stupně, bylo provedeno dokazování a došlo k vyhlášení rozsudku č.j. 17 C 38/2008 – 283. Zbývající části žaloby bylo částečně vyhověno (výrok I.), částečně byla žaloba zamítnuta (výrok II.) a částečně bylo řízení zastaveno (výrok III.). Rozsudek nabyl právní moci dne 16. 12. 2017 (výrok III.) a 22. 5. 2018 (výrok I., II. a IV.). Proti rozsudku bylo podáno žalobkyní i žalovanou odvolání. Usnesením ze dne 19. 12. 2017 vyzval soud žalobkyni k zaplacení soudního poplatku za odvolání. Proti tomu podala žalobkyně námitky. Ty byly usnesením ze dne 10. 1. 2018 odmítnuty, neboť rozhodnutí bylo vydáno předsedkyní senátu a námitky tak nebyly přípustné. Dne 4. 1. 2018 žalobkyně uhradila soudní poplatek. Dne 22. 2. 2018 byla věc předložena soudu odvolacímu. Ten dne 11. 4. 2018 vyhlásil rozsudek č. j. 55 Co 69/2018 – 330, který nabyl právní moci dne 22. 5. 2018, jímž částečně rozsudek soudu I. stupně ze dne 31. 10. 2017 změnil a částečně potvrdil. Z odůvodnění vyplývá, že soud odvolací posuzoval jinak jednotlivá kritéria při rozhodování o zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení. Dále soud zohlednil samotnou délku odškodňovacího řízení, přičemž stanovil základní částku vyšší, a to na 20 000 Kč. Věc byla dne 15. 5. 2018 vrácena soudu I. stupně. Dne 4. 6. 2018 požádala žalobkyně o vrácení soudního poplatku za odvolání. Dne 5. 6. 2018 byl žalobkyni vrácen soudní poplatek s ohledem na to, že Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 11. 4. 2018 konstatoval, že žalobkyně byla k zaplacení soudního poplatku vyzvána nesprávně. Usnesení nabylo právní moci dne 30. 6. 2018. Dne 16. 7. 2018 podala žalobkyně dovolání a dne 23. 7. 2018 urgovala vrácení soudního poplatku. Dne 8. 8. 2018 byl vyplacen soudní poplatek a dovolání bylo zasláno žalované k vyjádření. Dne 17. 9. 2018 byla věc předložena Nejvyššímu soudu ČR. Městský soud v Brně se opakovaně dotazoval na stav dovolacího řízení, na což bylo reagováno. Usnesením ze dne 16. 1. 2019 byla žalobkyně vyzvána Nejvyšším soudem ČR k zaplacení soudního poplatku ve výši 14 000 Kč, což bylo zaplaceno dne 11. 2. 2019. Dne 4. 4. 2019 žalobkyně doplnila dovolání. Dne 9. 4. 2020 si Nejvyšší soud vyžádal k zapůjčení spis Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 14 C 138/99. Usnesením ze dne 4. 6. 2020, č. j. 30 Cdo 3532/2018 – 372, bylo dovolání odmítnuto. Usnesení nabylo právní moci dne 29. 6. 2020. Věc byla dne 15. 6. 2020 vrácena soudu I. stupně. Soud I. stupně vyhověl dne 16. 7. 2020 žádosti Městského soudu v Brně ze dne 7. 7. 2020 a zaslal mu konečná rozhodnutí ve věci s doložkami právní moci. Usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. III. ÚS 2217/2020, byla odmítnuta ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu I. stupně ze dne 31. 10. 2017, odvolacího soudu ze dne 11. 4. 2018 a dovolacího soudu ze dne 4. 6. 2020.

8. Soud neprovedl dokazování stanoviskem žalované ze dne 21. 4. 2021, uplatněním nároku na náhradu škod způsobených nesprávným úředním postupem ze dne 14. 10. 2020 a potvrzením žalované ze dne 14. 10. 2020, neboť ze shodných tvrzení účastníků vyplývá, že žalobkyně nárok u žalované uplatnila dne 14. 10. 2020, ta jí poskytla dne 23. 4. 2021 zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného zdejším soudem pod sp. zn. 17 C 38/2008 ve výši 91 163 Kč.

9. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

10. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

11. Podle § 5 písm. a) OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.

12. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

13. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

14. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

15. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 ustanovení platí, že zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 ustanovení platí, že v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

16. Nejprve soud konstatuje, že sice předmětem tohoto řízení je posouzení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobkyni nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené déle řízení sp. zn. 17 C 38/2008, tedy stejného senátu jako je nyní rozhodující, což by zakládalo důvod podjatosti. Nicméně nynější předsedkyně senátu 17 C žalobkyni přípisem ze dne 26. 4. 2021 tuto skutečnost sdělila a zároveň uvedla, že nelze podjatost v tomto sledovat, neboť v době rozhodování v posuzovaném řízení byla předsedkyní senátu JUDr. Jana Hercíková a nyní je předsedkyní senátu Mgr. Kateřina Pelišová, která senát vede od 1. 3. 2020. Žalobkyně se k uvedenému nevyjádřila a podjatost nové předsedkyně senátu nenamítala.

17. Soud nejprve konstatuje, že nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem představuje specifický nárok, který zákonodárce do právního řádu zakotvil, aby naplnil požadavek čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen„ Úmluva“), podle kterého každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. Podle čl. 6 odst. 1 věta prvá Úmluvy platí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novelizace zákonem č. 160/2006 Sb. tak primárně bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy z Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) na vnitrostátní úroveň. Ovšem je zřejmé, že má-li soud odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již Úmluvou, musí při svém rozhodování vycházet z judikatury ESLP.

18. V posuzovaném případě se žalobkyně domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky posuzovaného řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze, Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu. Soud se tak zabýval důvodností uplatněného nároku především s ohledem na to, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu nemajetkové újmy, když soud konstatuje, že k tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle OdpŠk, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení (nesprávný úřední postup); vznik újmy a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou.

19. Soud tak nejprve posuzoval, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně, zda došlo k porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, když délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidské práva nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře upřednostňuje celkový pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005) a průtah, jenž se vyskytne jen v určité fázi řízení, toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005). Základní kritéria k posouzení, zda je délka řízení přiměřená, zakotvil zákonodárce v § 31a odst. 3 OdpŠk. Ovšem je třeba mít na mysli, že tato kritéria jsou stanovena pouze demonstrativním výčtem, soud tak musí přihlédnout i k dalším okolnostem projednávané věci.

20. V posuzovaném případě bylo soudní řízení zahájeno dne 17. 3. 2008 (podáním žaloby) a skončeno bylo ke dni 1. 9. 2020, tj. rozhodnutím Ústavního soudu o ústavní stížnosti žalobkyně sp. zn. III. ÚS 2217/2020 (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009). Délka posuzovaného řízení (rozhodné období) vzhledem k posuzované nemajetkové újmě žalobkyně činila 12 let a 11 měsíců, neboť soud k celkové délce řízení (12 let a 5 měsíců) přičetl 6 měsíců spočívajících v délce předsoudní fáze, resp. mimosoudního projednání nároku (nejdéle 6 měsíců). Do celkové délky řízení se v tomto případě, tedy v případě, kdy je posuzovaná délka odškodňovacího řízení, započítává i délka předsoudní fáze (mimosoudní projednání nároku u žalované), nejvíce však 6 měsíců (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2907/2019). Předsoudní fáze je zahájena dnem uplatnění nároku u žalované (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1084/2017). V posuzovaném případě byl nárok u žalované uplatněn dne 14. 9. 2007, šestiměsíční lhůta k projednání uplynula dnem 14. 3. 2008.

21. Již zde soud stanovenou celkovou délku řízení při bližším zkoumání průběhu celého posuzovaného řízení (viz dále) považuje za nepřiměřeně dlouhou, čímž došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě. Řízení jako celek neodpovídalo dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk a tím k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, za které mu náleží právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a odst. 1 OdpŠk).

22. V důsledku porušení práva žalobkyně na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě jí vznikla nemajetková újma. Pokud jde o formu zadostiučinění, soud dospěl k závěru, že na délce řízení se zásadní měrou podílely soudy, jejich postup byl nekoncentrovaný a liknavý. Soud shledal, že je na místě žalobkyni poskytnout peněžitou formou zadostiučinění.

23. Při výpočtu výše finančního zadostiučinění vycházel soud ze Stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále také jen„ Stanovisko“). Pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč a 20 000 Kč za jeden rok řízení (1 250 Kč – 1 667 Kč za měsíc), přičemž na první dva roky je přiznávána v jedné polovině. Soud shledal důvody pro stavení výše základní sazby za jeden rok řízení v horní hranici této sazby, neboť řízení bylo extrémně dlouhé (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009), resp. 20 000 Kč za rok řízení. Nicméně z konečného rozhodnutí v posuzovaném řízení (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2018) bylo zjištěno, že základní částka odškodnění byla navýšena, neboť samostatné kompenzační řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, soud tak v tomto řízení přikročil ke snížení základní částky a za přiměřenou základní sazbu považuje 15 000 Kč za rok řízení.

24. Zadostiučinění, které by tak žalobkyni náleželo, je představováno částkou 178 750 Kč (11*15 000 + (15 000/12) *11; 165 000 + 13 750 (, kdy je však nutno tuto částku modifikovat, a to dle kritérií uvedených v ust. § 31a OdpŠk. Již bylo uvedeno, že výčet těchto kritérií je demonstrativní, soud tak přihlédl i k dalším okolnostem.

25. Posuzované řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy a před Ústavním soudem. Ve věci samé rozhodoval 4x soud I. stupně, 5x soud odvolací, 3x soud Nejvyšší a 2x Ústavní soud. K uvedenému soud konstatuje, že již samo řízení u několika stupňů soudní soustavy nutně muselo mít za následek prodloužení délky posuzovaného řízení. Ačkoli sice nelze klást k tíži účastníkům řízení, že využívají svých procesních práv daných jim vnitrostátním právním řádem, na druhou stranu ani nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na takové návrhy či podání účastníků řízení (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, dále také jen„ stanovisko“). Nicméně soud konstatuje, že projednávání věci ve více než dvou stupních soudní soustavy může být samostatným důvodem pro snížení základní výše odškodnění (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009). Je tomu tak proto, že skutkovou a právní složitost na jedné straně a vedení řízení na více než dvou stupních soudní soustavy na straně druhé, lze vnímat samostatně, protože každá z těchto skutečností může sama o sobě přispívat k prodloužení délky projednávání věci. Soud tak přisvědčil žalované, když byl shledán důvod pro snížení základní částky z důvodu tzv. několikastupňovosti o 30 %.

26. Význam předmětu řízení pro žalobkyni byl soudem shledán jako zvýšený, a tedy základní částku s ohledem na toto kritérium zvýšil o 5 %. V daném případě se nejednalo o řízení, u kterého se vyšší význam jeho předmětu presumuje. Na druhé straně pro promptní vyřízení případu svědčí též zdravotní stav či věk účastníka řízení, jenž má zpravidla eminentní zájem na tom, aby jeho věc byla projednána v co nejkratším čase. Nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení je pak zpravidla takovými osobami vnímán podstatně intenzivněji a způsobená újma je zpravidla rozsáhlejší (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009). V tomto směru se soud zabýval věkem žalobkyně v průběhu řízení. V době uplatnění nároku u žalované bylo žalobkyni 67 let, v době skončení řízení jí bylo 80 let. Osobami v pokročilejším věku jsou myšleny osoby dosahující 75 let (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2292/2012). Soud tak s ohledem na věk žalobkyně shledal význam předmětu řízení jako vyšší. Soud pro úplnost dodává, že se neztotožnil s námitkou žalované, že u žalobkyně se jedná o typický příklad řetězení nároků na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení. Ústavní soud již konstatoval, že řetězení nároků může být zneužitím práva a v takovém případě je na místě shledat význam předmětu řízení pro žalobce jako snížený, nicméně je třeba posuzovat individuální rozměr a skutečnosti každého případu (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2577/14). Žalobkyně se v posuzovaném řízení (17 C 38/2008) zcela po právu a v mezích stanovených jí právními předpisy domáhala zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení vedeného zdejším soudem pod sp. zn. 14 C 138/99, jehož předmětem bylo určení neplatnosti kupní smlouvy a nikoliv odškodnění ve smyslu OdpŠk. Dále bylo shledáno, že odškodňovací řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, tj. téměř 13 let. Pokud se nyní žalobkyně domáhá po právu a v mezích právních předpisů odškodnění za nepřiměřenou délku odškodňovacího řízení, nelze (s ohledem na veškerá specifika a individuální rozměr dané věci) hovořit o tzv. řetězení nároků a případném zneužití práva žalobkyně, jak měl na mysli Ústavní soud v cit. usnesení, neboť žalobkyně své nároky pravidelně neřetězí.

27. Co se týká složitosti věci, soud neshledal v posuzované věci skutkovou, právní ani procesní složitost a řízení tak bylo standartní. Jde o běžný případ odškodnění, který je u Obvodního soudu pro Prahu 2 řešen zcela běžně. Žalovaná sice namítá, že šlo o řízení složitější s ohledem na to, že v době rozhodování soudu se vyvíjela judikatura k řešené problematice, ovšem nutno konstatovat, že judikatura nejen k problematice odškodňování se vyvíjí neustále a proto by pak téměř každé řízení bylo složitější. Uvedené tak nelze přičítat k tíži žalobkyně. Nicméně i tak je v tomto ohledu nutné konstatovat, že posuzované řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy a před Ústavním soudem, kdy před soudem I. stupně se konalo celkem 6 jednání (25. 5. 2009, 29. 5. 2009 – pouze vyhlášení rozsudku, 11. 6. 2013, 8. 4. 2014, 21. 9. 2017, 31. 10. 2017) a před soudem odvolacím se konala 3 jednání (26. 1. 2010, 20. 11. 2012, 20. 8. 2014), kdy ovšem ne všechna jednání bylo nezbytně nutné konat (viz dále v postupu soudu). Nutnost vyžádat si přílohový spis soud nespatřuje jako procesně složitější situaci, neboť přílohový spis byl veden u téhož soudu. Jedinou procesně složitější skutečností byla nutnost soudu rozhodovat o částečném zastavení řízení a změně žaloby. Ovšem i v tomto ohledu tak soud neshledal důvod základní částku modifikovat.

28. Žalobkyně se na řízení částečně podílela. Žalobkyně vzala žalobu dvakrát částečně zpět, ovšem jednou tak učinila pro částečné plnění stran žalované až po uplynutí šestiměsíční lhůty k projednání nároku. Dále žalobu opakovaně doplňovala a rozšiřovala. V jednom případě bylo zmařené jednání soudu, neboť zástupce žalobkyně se k soudu nemohl dostavit z důvodu kalamity na dálnici. Dále žalobkyně podala námitky proti usnesení k výzvě na zaplacení soudního poplatku, přestože bylo vydáno předsedkyní senátu a námitky tak nebyly přípustné. Ovšem v tomto směru nutno dodat, že výzva k zaplacení soudního poplatku nebyla správná a následně byl soudní poplatek žalobkyni vrácen. Stejně tak soud musel žalobkyni vyzývat k zaplacení soudního poplatku za dovolání, přestože to je splatné spolu s dovoláním. Pro úplnost soud dodává, že nelze souhlasit s žalobkyní, že si na postup soudu stěžovala a marně proti průtahům brojila. Z provedeného dokazování nebylo zjištěno, že by žalobkyně žádala soud o přednostní vyřízení věci, podávala stížnosti na postup soudu, navrhovala určení lhůty k učinění úkonů, aj. Ovšem to jí nelze klást k tíži. V tomto ohledu soud základní částku snížil o 5 %.

29. Pokud se jedná o postup soudu ve věci, nutno konstatovat, že ten nebyl plynulý, byl liknavý, úkony nebyly činěny v přiměřených lhůtách, rozhodnutí soudu byla nepřezkoumatelná a v několika případech došlo k průtahům v řízení. Soud opakovaně žádal o prodloužení lhůty k vypracování písemného vyhotovení rozsudku, a to v případě rozsudku ze dne 29. 5. 2019 hned dvakrát, přestože jednání byla odročována za účelem vyhlášení rozsudku. Rozsudek soudu I. stupně ze dne 18. 6. 2013 byl částečně zrušen z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti a nedostatečného odůvodnění, což je nutné zásadně přičíst k tíži státu. V ostatních případech byly rozsudky zrušeny z důvodu nesprávného posouzení, změny judikatury, aj., což ale již nelze přičítat k tíži státu. Soud postupoval nehospodárně, když konal jednání dne 21. 9. 2017, kdy měl v úmyslu účastníky vyzvat k upřesnění uhrazených částek a kdy k těmto úhradám stran žalované došlo, přestože účastníci se včas omluvili. Soud žalobkyni vyzval nesprávně k zaplacení soudního poplatku za odvolání proti rozsudku ze dne 31. 10. 2017 a následně musel soudní poplatek žalobkyni vracet. Zásadně však soud pochybil v dovolacím řízení. K tomu soud konstatuje, že sice nejsou dány zákonné lhůty k učinění úkonu či rozhodnutí ve věci samé (až na výjimky), nicméně obecně se za přiměřenou lhůtu k učinění úkonu soudu považují 3 měsíce. U soudů vyšších stupňů, jako je Nejvyšší soud a Ústavní soud, je tomu ale jinak. Tyto soudu zpravidla nečinní ve věci jiné úkony než samotné rozhodnutí, aniž by bylo namístě dobu od předložení jim spisu do rozhodnutí považovat za nedůvodnou nečinnost, neboť soud zvažuje, jak ve věci rozhodne. Zpravidla nelze označit za průtah dobu jednoho roku od zahájení řízení před těmito soudy (viz SIMON, Pavel. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. V Praze: C.H. Beck, 2019. Právní praxe. ISBN 978-80-7400 -768-2 str. 286). V posuzovaném řízení byla věc dovolacímu soudu prvně předložena dne 30. 4. 2010 a Nejvyšší soud ČR o dovolání rozhodl až dne 15. 3. 2012 (1 rok 10 měsíců), podruhé mu byla věc předložena dne 23. 12. 2014 a rozhodl až dne 28. 2. 2017 (2 roky a 2 měsíce) a po třetí byla věc dovolacímu soudu předložena dne 17. 9. 2018 a o dovolání rozhodl až dne 4. 6. 2020 (1 rok a 8 měsíců), což je celkem 5 let a 8 měsíců. S ohledem na postup soudu byla základní částka zvýšena o 10 % 30. Ve světle výše uvedené žalobkyni náleží přiměřené zadostiučinění za újmu způsobenou jí nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce, neboť byla prokázána existence odpovědnostního titulu (nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení), vznik újmy a příčinná souvislost mezi uvedenými dvěma podmínkami. Žalobkyni náleží zadostiučinění ve výši 51 837 Kč. Základní částka 178 750 Kč byla snížena o 30 % za vícestupňovost a o 5 % za chování žalobkyně, dále byla navýšena o 5 % s ohledem na vyšší význam předmětu řízení pro žalobkyni a o dalších 10 % za postup soudu. Celkově tak základní částka byla snížena o 20 % (35 750 Kč). Žalobkyni tak náležela částka 143 000 Kč, nicméně žalovaná žalobkyni přiznala a uhradila částku 91 163 Kč.

31. S ohledem na uvedené tak soud ve výroku I. žalobkyni přiznal částku 51 837 Kč a ve zbylé částce 197 000 Kč (248 837 – 51 837) žalobu ve výroku II. zamítl.

32. Soud přiznal žalobkyni zákonný úrok z prodlení z částky 143 000 Kč od 15. 4. 2021 do 23. 4. 2021 a z částky 51 837 Kč od 24. 4. 2021 do zaplacení, ve zbytku (zákonný úrok z prodlení z částky 197 000 Kč od 15. 4. 2021 do zaplacení) zamítl. Úrok byl přiznán v zákonné výši dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., která byla ke dni 15. 4. 2021 8,25 %. Žalovaná se dostala do prodlení uplynutím šesti měsíců od předběžného uplatnění nároku u žalované, když platí, že nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká podle ust. § 1970 občanského zákoníku tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas, tedy je-li v prodlení, a zároveň dle ust. § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. K prodlení žalované s náhradou nemajetkové újmy proto došlo až marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, která začala běžet ode dne uplatnění nároku, tj. dne 14. 10. 2020, a teprve ode dne následujícího po uplynutí lhůty žalovanou stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení, když lhůta šesti měsíců skončila dnem 14. 4. 2021, žalovaná se tak dostala do prodlení dne 15. 4. 2021 (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001).

33. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 3 a § 146 odst. 2 věta druhá. Žalobkyně byla úspěšná pouze částečně, avšak rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu. Nutno dodat, že žalobu vzala žalobkyně částečně zpět, ovšem pro chování žalované, neboť ta jejímu nároku částečně vyhověla až po uplynutí zákonné šestiměsíční lhůty. Soud tak žalobkyni přiznal plnou náhradu nákladů řízení. Náklady žalobkyně jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč a náklady za právní zastoupení ve výši 10 200 Kč. Odměna advokát byla určena dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), když advokát dle ust. § 9 odst. 4 písm. a), § 7 bod 5 (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013) a § 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu vykonal 3 úkony právní služby á 3 100 Kč, spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, písemném podání ve věci samé a částečném zpětvzetí žaloby. K odměně advokáta dále náleží paušální náhrada hotových výdajů advokáta za každý ze tří vykonaných právních úkonů 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Soud advokátovi nepřiznal daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z jeho odměny a náhrad hotových výdajů, neboť není jejím plátcem. Pro úplnost soud dodává, že žalobkyně nemá nárok na odměnu za úkon právní služby spočívající v předběžném uplatnění nároku u žalované a to dle § 31 odst. 4 OdpŠk.

34. Lhůta k plnění ve věci samé i v nákladovém výroku byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších právních předpisů a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší.

Poučení