17 C 95/2025 - 112

Rubrum

Okresní soud v Mělníku rozhodl soudkyní JUDr. Dášou Kozákovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] o 41 345 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 8 892 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 8 892 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v rozsahu požadavku na zaplacení částky 22 303 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 31 195 Kč ve výši 14,75 % ročně od [datum] do [datum], spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 22 303 Kč ve výši 14,75 % ročně od [datum] do zaplacení, spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 8 892 Kč ve výši 2 % ročně od [datum] do zaplacení, v rozsahu částky 10 150 Kč a dále v rozsahu úroku ve výši 28,87 % ročně z částky 27 097,80 Kč od [datum] do [datum] ve výši 508,56 Kč, úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 27 097,80 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento dluh za dobu od [datum] dosáhne částky 81 446 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se obrátila dne [datum] ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 41 345 Kč s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že žalovaná s žalobkyní uzavřela dne [datum] smlouvu o úvěru č. [hodnota], na základě níž jí byl poskytnut úvěr ve výši 40 000 Kč, který se zavázala splatit spolu se smluvními úroky ve výši nominální úrokové sazby 28,87 % ročně ve 48 pravidelných měsíčních splátkách po 1 414 Kč. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, konkrétně prostřednictvím zabezpečené klientské zóny a e-mailové komunikace, přičemž žalovaná ji podepsala svým jménem, příjmením a doplněním jedinečného kódu, který jí byl za tímto účelem žalobkyní poskytnut. Před uzavřením smlouvy žalobkyně posuzovala schopnost žalované splácet úvěr v souladu se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Posouzení úvěruschopnosti probíhalo vícestupňově. Nejprve žalobkyně vyhodnotila údaje z objednávkového formuláře, které žalovaná sama uvedla, následně je zpřesnila o informace získané z registrů [Anonymizováno], a finálně o další údaje zjištěné analytikem v rámci tzv. Analytické zóny. Žalobkyně pracovala s tzv. rozhodovacím stromem, což je interní scoringový model, který kategorizuje rizika klienta na základě jeho chování v registrech a historických údajů. V rámci tohoto modelu byla žalovaná zařazena do nízkorizikové kategorie s CBS skóre [Anonymizováno], což odpovídá nejlepšímu segmentu klientů. Žalobkyně dále ověřila pravidelný měsíční příjem žalované prostřednictvím výpisů z bankovního účtu za období [Anonymizováno], přičemž byly zohledněny i výdaje žalované, životní minimum a povinná rezerva. Současně byla provedena kontrola identity žalované, platnosti jejího občanského průkazu, ověření zaměstnavatele, bankovního spojení a absence negativních záznamů v insolvenčním rejstříku. Žalovaná rovněž prohlásila, že nemá žádné splatné dluhy, není proti ní vedeno exekuční řízení ani insolvenční návrh, a že veškeré údaje uvedené ve smlouvě jsou pravdivé a úplné. Žalovaná úvěr čerpala, avšak nedodržela řádně podmínky pro jeho splácení. Po opakovaném prodlení se splátkami došlo dne [datum] k zesplatnění celého úvěru. Žalobkyně proto v žalobě požadovala zaplacení nové jistiny úvěru ve výši 28 997,94 Kč, smluvních pokut ve výši 998 Kč, náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované ve výši 1 200 Kč, smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 28 997,94 Kč od [datum] do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 31 195 Kč od [datum] do zaplacení, a úroku z úvěru ve výši 28,87 % ročně z částky 27 097,80 Kč od [datum] do [datum], následně ve výši 14,75 % ročně od [datum] do zaplacení, maximálně však do výše 81 446 Kč. Žalovaná na svůj dluh navzdory předžalobní výzvě ničeho neuhradila.

2. Žalovaná se ve věci nikterak nevyjádřila.

3. Soud věc projednal postupem podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), v nepřítomnosti žalované, neboť ta se k jednání soudu bez řádné a včasné omluvy nedostavila, ač byla k jednání procesně korektním způsobem předvolána.

4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru:

5. Žalovaná uzavřela s žalobkyní prostřednictvím prostředků komunikace na dálku dne [datum] úvěrovou smlouvu č. [hodnota], na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 40 000 Kč a žalovaná se zavázala úvěr splácet společně s úrokem ve výši 28,87 % ročně ve 48 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 414 Kč. RPSN dle smlouvy činila 33,01 % /viz návrh smlouvy o úvěru na č. l. 9-12 a 70-73 spisu, předsmluvní formulář na č. l. 13-15 a 63-65 spisu, informace pro klienta na č. l. 16 a 103 spisu, kopie OP na č. l. 17-18 a 90-91 spisu, oznámení o schválení na č. l. 34 a 60-62 spisu, umístění dokumentů do klientské zóny na č. l. 37 spisu, důkaz o potvrzení ověřovacího mailu na č. l. 92 spisu, ověřovací mail na č. l. 93 spisu, e-mail dle bodu 21 na č. l. 94 spisu, důkaz o zadání kódu pro ověření mobilního telefonu na č. l. 95 spisu, zaslaná SMS na č. l. 96 spisu/. Před uzavřením smlouvy žalobkyně shromáždila informace o žalované za účelem jejího hodnocení. Shromáždila zejména výpisy z účtu žalované za období [Anonymizováno]. Z nich vyplývá, že v [Anonymizováno] činila mzda žalované 43 422 Kč, v [Anonymizováno] 26 332 Kč, v [Anonymizováno] 28 665 Kč a [Anonymizováno] 26 825 Kč. Na bankovní účet žalované byly připsány také platby od společnosti [právnická osoba]., a to dne [datum] částka 15 000 Kč, dne [datum] částka 10 500 Kč, dne [datum] částka 1 100 Kč a dne [datum] částka 10 000 Kč. Žalovaná prováděla vícečetné opakované platby kartou online v řádu desetikorun a stokorun ve prospěch společnosti [Anonymizováno]. Měla nastavený trvalý příkaz na částku 8 213 Kč. Pravidelně prováděla platby ve prospěch společnosti [Anonymizováno] [Anonymizováno] ve výši okolo 1 500 Kč. Ve výpisech z účtu byly rovněž zaznamenány splátky úvěrů ve výši 1 052,09 Kč, 1 344,42 Kč a 1 716 Kč, a to vždy k 15. dni v měsíci počínaje [Anonymizováno] [Anonymizováno]. Výdaje žalované za rozhodné období pravidelně převyšovaly její příjmy. V [Anonymizováno] činil počáteční zůstatek na účtu žalované 4 023,92 Kč a konečný zůstatek -6 904,98 Kč. V [Anonymizováno] byl činil konečný zůstatek -7 039,96 Kč, v [Anonymizováno] -6 770,47 Kč a [Anonymizováno] -7 073,68 Kč /viz výpisy z účtu na č. l. 19-25 a 28-33 spisu/. Žalobkyně provedla lustraci žalované v registru [Anonymizováno], kdy nebyla zjištěna žádná dlužná částka po splatnosti. Žalobkyně prověřila žalovanou také v registru [Anonymizováno] s výsledným skóre [Anonymizováno] znamenajícím nízké riziko, a tudíž nejlepší segment klientů /viz výpis [Anonymizováno] na č. l. 36 a 104 spisu, výpis [Anonymizováno] na č. l. 38 a 97 spisu/. Dne [datum] žalobkyně úvěr ve výši 40 000 Kč žalované vyplatila /viz doklad o vyplacení na č. l. 35 a 89 spisu/. Žalovaná úvěr postupně splácela a v období od [datum] do [datum] uhradila celkem 31 108 Kč, byť se opakovaně dostala do prodlení se splácením jednotlivých splátek, a to až 26 dní /viz karta klienta na č. l. 42 spisu/. Z důvodu prodlení s uhrazením splátek 23. – 25. vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě těchto splátek, přičemž ji upozornila na možnost zesplatnění celého úvěru, a to opakovaně výzvami ze dne [datum] a ze dne [datum]. Následně žalobkyně úvěr zesplatnila, což žalované oznámila a vyzvala ji k uhrazení celé dlužné částky přípisem ze dne [datum]. Žalobkyně naposledy vyzvala žalovanou předžalobní výzvou ze dne [datum] k úhradě dlužné částky do 15 dnů ode dne odeslání předžalobní výzvy, přičemž pouze v případě předžalobní výzvy bylo prokázáno, že byla odeslána žalované, a to [datum] /viz výzvy k zaplacení na č. l. 39 a 43 spisu, oznámení na č. l. 44 a 102 spisu, předžalobní výzva na č. l. 40 spisu, poštovní podací arch na č. l. 41 spisu/. Žalovaná netvrdila a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění nad rámec částky 31 108 Kč uhradila, nebo že by její dluh zanikl z jiného důvodu.

6. Z ostatních provedených důkazů, konkrétně z informace o pojištění vkladů a informačního přehledu o systému pojištění soud nezjistil pro věc rozhodné skutečnosti.

7. Po právní stránce soud hodnotil věc podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”), a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“) vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

8. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Podle § 586 odst. 1 o. z. je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Dle odstavce 2 uvedeného ustanovení se považuje právní jednání za platné, nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání.

13. Podle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

14. Podle § 3016 o. z. ustanoveními tohoto zákona nejsou dotčena ustanovení jiných právních předpisů o ochraně spotřebitele.

15. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Dle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

17. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. § 1968 o. z. stanoví, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

18. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně, neboť v posuzovaném případě nebyla řádně posouzena úvěruschopnost žalované. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz Wachtlová, L.; Slanina, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Podle § 86 odst. 2 ZoSÚ činí poskytovatel předmětné posouzení zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů.

19. Žalobkyně tvrdila, že úvěruschopnost žalované byla řádně posouzena. Z provedených důkazů však taková skutečnost nevyplývá a zjištěný skutkový stav svědčí o opaku. Žalobkyně měla k dispozici výpisy z účtu žalované, ze kterých vyplývalo, že žalovaná se dlouhodobě na svém bankovním účtu pohybuje v záporném zůstatku, a to i navzdory tomu, že svou situaci řešila půjčkami od společnosti [právnická osoba]. Její výdaje pravidelně převyšovaly její příjmy, do kterých byly zahrnuty i mimořádné půjčky a zjevně také mimořádné zvýšení mzdy pravděpodobně v podobě odměn, zahrnuté v její mzdě v měsíci [Anonymizováno]. Byť tedy z výpisu z bankovního účtu vyplýval pravidelný příjem žalované ve výši cca 26 – 28 tisíc Kč, stejně tak z výpisů z účtu vyplývalo, že příjmy žalované pravidelně nestačí na pokrytí jejích výdajů, což žalovaná sanuje případnými půjčkami. Rovněž bylo z výpisů z účtu zřejmé, že žalovaná vynakládá prostředky také na hazard prostřednictvím plateb ve prospěch [Anonymizováno]. V daném případě bylo proto na žalobkyni, aby velmi obezřetně a důkladně posoudila zejména výdaje žalované a ověřila, že je skutečně schopna úvěr splácet. Žalobkyně však na toto ověřování zcela rezignovala. Jak sama uvedla v doplnění žaloby spoléhala se především na interní scoring, který měl vycházet jak z údajů uvedených žalovanou, tak z údajů získaných z výpisů z účtu. Pokud však takový scoring skutečně proběhl, zcela zjevně ignoroval, že výdaje žalované pravidelně převyšují její příjmy. Pokud pak žalovaná procházela lustrací v registru [Anonymizováno] jako osoba s vysokým score a nízkým rizikem, pak je nutné uvést, že např. tři půjčky od společnosti [právnická osoba]. si zjevně vzala v době krátce před pořízením sporného úvěru. Nemusela se tak ještě dostat do prodlení s jednotlivými splátkami a její scoring v registru tedy mohl být stále velmi dobrý. Z údajů obsažených ve výpisu z účtu však již v danou dobu jasně vyplývalo, že splátky přesahující 4 000 Kč měsíčně vedou k tomu, že žalovaná se dlouhodobě pohybuje v záporném zůstatku na účtu. Logicky pak nemohl být dán prostor pro další nárůst pravidelných splátek. Všechny tyto skutečnosti však žalobkyně ignorovala a spolehla se svůj interní hodnotící model, a to navzdory zcela objektivně ověřitelným výdajům žalované. S ohledem na uvedené dospěl soud k závěru, že ze strany žalobkyně nebyla úvěruschopnost žalované s odbornou péčí zkoumána, čímž žalobkyně porušila svou povinnost stanovenou v § 86 odst. 1 ZoSÚ.

20. Soud k výše uvedenému dodává, že tyto závěry jsou zcela v souladu i s výše uvedenou judikaturou. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, mj. zdůraznil, že „poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit“ s tím, že by „státní moc neměla poskytovat ochranu právům subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ Konečně uvedl, že „obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ V daném případě však s ohledem na nedostatečné zkoumání výdajů žalované nelze uzavřít, že by se ze strany žalobkyně o takové přesvědčivé zkoumání, s ohledem na zjištění, která z hodnocení klienta a předložených listin vyplývala, skutečně jednalo. S těmito závěry pak nekoliduje ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 238/2019, který se věcí zabýval zejména v trestní rovině. Nicméně rovněž uvedl, že „úvěrové společnosti vycházejí zejména z údajů o příjmu a výdajích žadatelů a informací o úhradě jeho předchozích dluhů, když za dostatečné se považují údaje o příjmech a výdajích spotřebitele, ze kterých je věřitel schopný získat objektivní obraz o jeho finanční situaci. Současně je nezbytné zdůraznit, že posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnosti žadatele hradit úvěr, je třeba vždy posuzovat z toho hlediska, jaké údaje úvěrová společnost po žadateli požadovala, když tyto primárně tvoří základní podklad pro ověřování úvěruschopnosti konkrétního žadatele, když tím, že tento sdělí určité údaje je vytvořen podklad pro následné prověřování. Při posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnost žadatele úvěr splatit nelze také pominout výši požadovaného úvěru. Jiné požadavky na splnění této povinnosti budou kladeny v případě žádosti o úvěr ve výši několika tisíc korun a jiném v případě statisícových částek. Zároveň platí, že na úvěrových společnostech nelze považovat stoprocentní míru obezřetnosti, nýbrž přiměřenou, neboť jinak by se nikdy tyto společnosti nemohly stát obětí trestné činnosti a vždy by se jednalo pouze o občanskoprávní záležitost a ustanovení § 211 tr. zákoníku by ztratilo smysl.“ Žalobkyně však nepřistoupila k následnému prověřování údajů získaných od žalované ve výdajové stránce, byť z výpisů z účtu bylo zřejmé, že žalovaná opakovaně není schopna svými příjmy pokrýt své výdaje. Naopak vyšla se svého matematického modelu, aniž by pečlivěji prověřila reálnou finanční situaci žalované, byť měla zcela zjevné indicie, že žalovaná se již před poskytnutím úvěru pohybovala na hranici či spíše za hranicí svých finančních možností. Tímto postupem nebyla naplněna ani přiměřená míra obezřetnosti, o které Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí uvažoval.

21. V poměrech projednávané věci tudíž soud uzavírá, že žalobkyně svou povinnost stanovenou zákonem nesplnila. Důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je pak neplatnost dotčené úvěrové smlouvy. Neplatnost stanovenou v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele je přitom nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní. Dané porušení povinnosti totiž odporuje zákonu a zároveň (pro širší dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (v podrobnostech srov. např. rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2019, č. j. 27 Co 132/2019-97 nebo ze dne 25. 6. 2019, č. j. 23 Co 128/2019-129), v nichž se soud detailně zabýval otázkou výkladu právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v §§ 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru a uzavřel, že výklad předmětného § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovujícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost, ale zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. Na tomto místě soud dále odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 z jehož závěru vyplývá, že Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.

22. Důsledkem výše popsané absolutní neplatnosti smlouvy je v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ redukce nároku žalobkyně vůči žalované na vrácení holého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru, a to z titulu bezdůvodného obohacení. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované jistinu ve výši 40 000 Kč. Rovněž bylo prokázáno, že žalovaná žalobkyni již uhradila 31 108 Kč. Na jistině tak zbývá žalované uhradit částku 8 892 Kč. Soud proto žalobě v rozsahu dosud nesplacené částky vyhověl. Žalovaná byla povinna vrátit bezdůvodné obohacení bez zbytečného odkladu po výzvě k plnění. Prokazatelně přitom byla vyzvána k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou, u které jako jediné bylo doloženo její odeslání žalované, a to dne [datum], přičemž v souladu s § 573 o. z. lze předpokládat, že žalované byla tato výzva do tří pracovních dnů také doručena. Žalovaná proto byla povinna uhradit žalobkyni dlužnou částku do [datum]. Vzhledem k tomu, že tak neučinila, ocitla se následujícího dne v prodlení. Soud proto přiznal žalobkyni dle § 1968 ve spojení s § 1970 o. z. právo na úrok z prodlení z dlužné části jistiny od [datum] do zaplacení, a to v zákonné výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění byla určena v souladu s § 160 o. s. ř. (výrok I. tohoto rozsudku).

23. V rozsahu zbylých nároků žalobkyně spočívajících v úhradě smluvního úroku, smluvních pokut a náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované soud žalobu zamítl, neboť tyto nároky vyplývaly z absolutně neplatné smlouvy, jak bylo vysvětleno výše. V případě úroků z prodlení tyto soud zamítl ve vztahu k částce, ve které žalobkyní požadovaná jistina převyšovala zůstatek jistiny z titulu bezdůvodného obohacení, pro období předcházející výše uvedené splatnosti bezdůvodného obohacení a ve výši, ve které převyšovaly zákonný úrok z prodlení stanovený s ohledem na první den prodlení žalované (výrok II. tohoto rozsudku).

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť v řízení úspěšnější žalované žádné náklady nevznikly, přičemž v tomto případě soud ohledně poměru úspěchu a neúspěchu přihlédl rovněž k uplatněnému příslušenství pohledávky v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08.

Poučení