17 C 99/2020-112

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Kateřinou Pelišovou v právní věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem Národní [číslo], [PSČ] [obec] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa ] za niž [anonymizováno 10 slov], [IČO] sídlem [adresa] o zaplacení částky 169 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 84 750 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 84 750 Kč od 14. 6. 2020 do zaplacení do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, jíž se žalobce domáhal úhrady částky 84 250 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 169 000 Kč od 10. 6. 2020 do 13. 6. 2020 a z částky 84 250 Kč od 14. 6. 2020 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 26 684 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne 10. 6. 2020, doručenou zdejšímu soudu týž den, domáhal přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. [spisová značka] (dále jen„ předmětné řízení“). Předmětné řízení bylo zahájeno dne 12. 8. 2009 podáním žaloby o náhradu škody za nesprávný úřední postup státu – Ministerstva financí spočívající v zanedbání dozoru nad podílovým fondem [anonymizována dvě slova]. Řízení skončilo dne 15. 1. 2020, trvalo tedy 10 let a 5 měsíců. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 12. 2019 (doručeným žalobci dne 15. 1. 2020) byl zamítnut nárok žalobce pouze z důvodu, že své podílové listy v nominální hodnotě [anonymizováno] [částka] zakoupil již [datum] a [datum], když soud shledal, že nárok by mu vznikl při nákupu až po [datum], tedy o 44, resp. 29 dnů později. Všechny ostatní předpoklady pro vznik nároku na odškodnění žalobce byly splněny. Žalobce obdržel zálohově [anonymizováno] nominální hodnoty jeho podílových listů na zůstatek z likvidace fondu. Po ukončení likvidace mohl žalobce podat žalobu, přičemž seznámil soud s předchozími rozhodnutími téhož soudu v téže věci. Dle názoru Městského soudu v Praze vysloveného v rozhodnutí ze dne 5. 6. 2019, č.j. [číslo jednací], se považuje délka obdobného řízení v trvání 8 let a 6 měsíců za nemyslitelnou v právním státě. Co se týče složitosti řízení, žalobce již na počátku řízení doložil soudu veškerá skutková i právní posouzení učiněná v řízeních o žalobách podaných v roce [rok], v tomto řízení rozhodovala i stejná soudkyně. Řízení tedy nebylo po stránce hmotněprávní složité. Věc byla sice řešena na více stupních soudní soustavy, ale to kvůli zjevné nesprávnosti rozhodnutí soudů I. a II. stupně, jejichž rozhodnutí byla z důvodu procesních vad zrušena. Více žalob pak bylo spojeno do jednoho řízení, to však nezakládá procesní složitost řízení, když jde o vlastní rozhodnutí soudu. Kdyby soud vždy žalobu zemřelého žalobce včas vyloučil k samostatnému projednání, mohlo být řízení kratší. Žalobce nenese odpovědnost za délku předmětného řízení. Pokud žalobci podávali opravné prostředky, dovolací soud jim vesměs vyhověl a napadené rozsudky zrušil. Naopak žalobce na základě posouzení dovolacím soudem v ostatních řízeních vždy zúžil předmět svého nároku, aby řízení zjednodušil. V řízení došlo 2x k přerušení řízení do pravomocného ukončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. [spisová značka]. V tomto vedlejším řízení docházelo k průtahům kvůli usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2010, č.j. [číslo jednací], kterým byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 6. 2010, č.j. [číslo jednací], z důvodu aplikace příslušného zákona, což nemělo žádný meritorní význam pro vlastní rozhodnutí ve věci a představovalo prodlení 16 měsíců, načež Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 3. 2012, č.j. [číslo jednací], změnil rozsudek soudu I. stupně s tím, že se žaloba zamítá. Žalobce se (společně s dalšími žalobci) dovolal k Nejvyššímu soudu, který rozhodnutím ze dne 25. 2. 2014 ve smyslu jeho doplnění ze dne 19. 11. 2014, č.j. [číslo jednací] (525), rozhodnutí odvolacího soudu zrušil s vytknutím právních vad. Žalobci sami dne 3. 10. 2014 požádali o ukončení přerušení, následně však bylo z iniciativy soudu řízení opět přerušeno do právní moci rozhodnutí ve věci [spisová značka]. Žalobcovo řízení pak pokračovalo na jeho další žádost z 9. 8. 2018 od 3. 12. 2018. Částka, kterou žalobce investoval do podílových listů, představovala jeho životní úspory, ze žalované částky skutečná škoda představovala částku 139 400 Kč, což je pro starobního důchodce částka značně vysoká. Žalobci bylo v době podání žaloby přes 80 let. Žalobce nesdílel svoji újmu společně s dalšími poškozenými podílníky [anonymizována dvě slova], s ostatními žalobci se neznal. Žalobce tedy požadoval částku 15 000 Kč za každý rok trvání řízení, tato částka by měla být navýšena o 20 % za délku řízení, o 10 % za skutkovou a právní náročnost řízení a o 20 % s ohledem na věk žalobce, zároveň by však měla být snížena o 50 % za dobu prvních dvou let řízení a za dobu 1,5 roku po seznámení s pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. [spisová značka]. Žalobce tedy požadoval celkem částku 169 000 Kč. Svůj nárok uplatnil žalobce u žalované dne 13. 2. 2020. Kromě částky 169 000 Kč požadoval žalobce úhradu zákonných úroků z prodlení ode dne podání žaloby (10. 6. 2020) do zaplacení.

2. Žalovaná ve svém vyjádření navrhla zamítnutí žaloby s tím, že u ní žalobce uplatnil svůj nárok dne 13. 2. 2020. Žalovaná jeho nároku nevyhověla, neboť k tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu nedošlo. Žalovaná shrnula průběh předmětného řízení s tím, že toto trvalo 10 let a 5 měsíců. Délku řízení nelze hodnotit jako nepřiměřenou. Řízení probíhalo před jedním stupněm soudní soustavy, soud I. stupně rozhodoval jednou. Řízení bylo přerušeno od 8. 11. 2010 do 20. 3. 2014 a od 28. 7. 2015 do 3. 12. 2018 do doby pravomocného skončení řízení sp. zn. [spisová značka] a dále k žádosti samotných účastníků do doby skončení řízení o mimořádných opravných prostředcích ohledně stejného řízení. Celkem tedy bylo řízení přerušeno po dobu 6 let a 9 měsíců. V řízení byl zjištěn ojedinělý průtah na počátku řízení, který neměl vliv na celkovou délku řízení. V období let 2009 – 2010 podaly obdobnou žalobu na náhradu škody u stejného soudu stovky dalších podílníků [právnická osoba] [anonymizováno], všichni žalobci včetně žalobce v této věci byli zastoupeni stejným advokátem, pilotní vyřešení věci v jiném řízení se tedy promítlo do skutečnosti, že žalobce po zbytek řízení již nebyl v nejistotě ohledně výsledku své věci, což se projevilo i tím, že žalobce vzal žalobu zpět ohledně ušlého zisku a proti zamítavému rozsudku ohledně zbytku žalobního požadavku se ani neodvolal. Co se týče řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. [spisová značka], ohledně něhož bylo předmětné řízení přerušeno, toto řízení bylo vedeno na třech stupních soudní soustavy a před Ústavním soudem. Soud I. stupně ve věci rozhodoval dvakrát, dvakrát rozhodoval odvolací soud a jednou soud dovolací. Podaná ústavní stížnost byla neúspěšná. Postup soudů ve vedlejším řízení byl plynulý, průtahů prostý. Skutečnost, že odvolací soud zrušil první rozsudek soudu I. stupně proto, že žalobci nedoložili, že by nárok předběžně uplatnili u žalované, průtah v řízení založit nemůže. Délku tohoto řízení lze s ohledem na složitost věci a větší počet stupňů soudní soustavy hodnotit jako přiměřenou. Věc byla po stránce skutkové složitá, neboť bylo třeba provést větší množství listinných důkazů. Složitá byla i po stránce právní, neboť docházelo k vývoji judikatury ohledně posouzení věci samé. Celkovou délku řízení lze hodnotit jako přiměřenou skutkové a právní složitosti věci, ostatně sám žalobce v průběhu řízení měnil a upravoval svá žalobní tvrzení a opakovaně doplňoval důkazní návrhy. Otázka přiměřenosti délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. [spisová značka] již byla řešena v rámci řízení vedených u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. [spisová značka] (sp. zn. odvolacího soudu [spisová značka]), sp. zn. [spisová značka] (sp. zn. odvolacího soudu [spisová značka]), sp. zn. [spisová značka] (sp. zn. odvolacího soudu [spisová značka]) a sp. zn. [spisová značka] (sp. zn. odvolacího soudu [číslo jednací]). Žalovaná uvedla, že je třeba zohlednit i soudní rozhodnutí v náhradových řízeních a to sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka] (sp. zn. odvolacího soudu [spisová značka], sp. zn. dovolacího soudu [spisová značka]). Dále žalovaná odkázala na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 7. 2019, č.j. [číslo jednací], ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2020, č.j. [číslo jednací]. Uvedla, že je jí sice znám rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2020, č.j. [číslo jednací] (zdejším soudem vedeno pod sp. zn. [spisová značka]), kterým bylo uzavřeno, že došlo k nepřiměřené délce posuzovaného řízení, nicméně tento rozsudek považuje žalovaná za minoritní. Žalovaná se nedomnívá, že přerušení řízení bylo neúčelné, neboť ve věci vedené pod sp. zn. [spisová značka] byly řešeny důležité otázky pro rozhodnutí. Žalobce se mohl domáhat pokračování v řízení.

3. Ve své reakci žalobce uvedl, že žalovaná i podstatně kratší délky řízení považuje za nesprávný úřední postup, např. v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. [spisová značka] či pod sp. zn. [spisová značka]. Nepřiměřená délka řízení může nastat i v případě, že nejsou dány průtahy. Rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2010, č.j. [číslo jednací], bylo naprosto zbytečné, což konstatoval i Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. [spisová značka]. Druhé přerušení v době od 28. 7. 2015 do 26. 2. 2018 bylo nadbytečné a naprosto neúčelné, navíc žalobce soud ve svém podání ze dne 16. 4. 2015 upozornil, že rozhodnutí Ústavního soudu bylo v mezidobí již přijato. Soud si ani neprověřoval, že ve vedlejším řízení (sp. zn. [spisová značka]) došlo ke komplikacím (nečinnostem) vyvolaným žalobou žalované pro zmatečnost. Soud měl od počátku plnou vědomost o skutkovém základu i o jeho právním posouzení z rozhodování stejných soudů o sporech v letech 1998 – 2002. Z nich zprvu i vycházel. Žalobce sám inicioval pokračování v řízení, žalobní nárok upravoval dle aktuálního vývoje rozhodování Nejvyššího soudu a Ústavního soudu v obdobných řízeních. Složitost řízení nelze vztahovat k celému řízení, za předpokladu, že jeden rok řízení jde k tíži žalované, 2,5 roku představuje nečinnost soudu pro nesprávné druhé přerušení a 16 měsíců představuje dobu danou nejednotností judikatury, která jde rovněž k tíži orgánů státu. Žalobce ještě poukázal na zrušovací důvody dovolacího soudu k rozhodnutím soudu I. a II. stupně v ostatních řízeních, jakož i na výtky absence poučení žalobců dle § 118a o. s. ř. Žalobce uvedl, že v poslední době jsou vydávána opačná rozhodnutí Městského soudu v Praze a to sp. zn. [spisová značka] [anonymizováno] [spisová značka], ve kterých bylo konstatováno, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení. Dále poukázal na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2021, č.j. [číslo jednací] (sp. zn. zdejšího soudu [spisová značka]), ke kterému dodává, že jde o právně a skutkově shodné nároky a měly by tak být posuzovány shodně. Žalobce se v červenci a listopadu 2017 pokoušel docílit pokračování v řízení, soud však rozhodl o pokračování až v únoru 2018, následně si vyžadoval upřesnění, která již byla do spisu založena. Navíc navrhoval spojení věcí, které byly ve stejném stádiu a jednalo se o stejné právní nároky na základě shodných skutkových tvrzení a shodných navrhovaných důkazů 4. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav:

5. Dne 12. 8. 2009 byla Obvodnímu soudu pro Prahu 1 (dále v tomto odstavci jen„ soud“) doručena žaloba [celé jméno žalobce] (žalobce v této věci) proti České republice – Ministerstvu financí o zaplacení částky 609 108,40 Kč s příslušenstvím, jakožto náhrady škody na jeho podílu na majetku [anonymizována čtyři slova], když došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Žalobce zároveň uvedl, že důkazy pro jejich rozsáhlost doloží na výzvu soudu. Žalobce odkázal na žaloby podané v letech 1997 – 1998, které byly pravomocně zamítnuty pro předčasnost. Žalobce požadoval jak náhradu škody ve výši 139 380 Kč, tak ušlý zisk ve výši 469 728,40 Kč. Následně byla soudu doručena oprava žaloby ze dne 21. 8. 2009. Usnesením ze dne 8. 11. 2010 bylo řízení přerušeno do pravomocného skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. [spisová značka] týkajícího se obdobného sporu, když v tomto řízení byl dne 11. 6. 2010 vyhlášen dosud nepravomocný rozsudek. V té době již bylo jako se žalovanou jednáno s Českou republikou – Českou národní bankou. Dne 23. 3. 2011 bylo soudu doručeno podání žalobce s názvem„ doplnění rozhodných skutečností pro uplatnění nároku a vyjádření žalobce“, které bylo dne 11. 8. 2011 doručeno žalované. Dne 4. 2. 2013 bylo soudu doručeno sdělení žalované ohledně rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 1. 2013, č.j. [číslo jednací], jímž mělo být odmítnuto dovolání žalobců [jméno] [příjmení] a spol. pro absenci příčinné souvislosti mezi jednáním Ministerstva financí a škodou vzniklou podílníkům podílového fondu [anonymizována dvě slova] s tím, že dle žalované pominul důvod přerušení řízení. Toto vyjádření bylo dne 13. 2. 2013 doručeno právnímu zástupci žalobce, který dne 28. 2. 2013 soudu sdělil, že proti uvedenému rozhodnutí Nejvyššího soudu bude podána ústavní stížnost, pročež navrhl prodloužit přerušení řízení do rozhodnutí Ústavního soudu o dané ústavní stížnosti. Uvedenou ústavní stížnost žalobce předložil soudu dne 29. 3. 2013. Usnesením ze dne 20. 3. 2014 bylo rozhodnuto o pokračování v řízení, neboť řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. [spisová značka] bylo pravomocně skončeno. Na základě referátu soudu ze dne 5. 6. 2014 bylo nařízeno jednání na 8. 10. 2014. Dne 4. 8. 2014 byl soudu doručen návrh žalobce na spojení věcí, a to celkem sedmi řízení včetně řízení žalobce. Usnesením ze dne 28. 8. 2014 bylo rozhodnuto, že se řízení nespojují ke společnému projednání. Dne 3. 10. 2014 bylo soudu doručeno vyjádření žalované a téhož dne i upřesnění žalobního petitu a doplnění tvrzení a důkazů ze strany žalobce. Při jednání dne 8. 10. 2014 bylo provedeno rozsáhlé dokazování listinami a jednání bylo odročeno na 9. 2. 2015. Dne 3. 2. 2015 požádal žalobce o odročení jednání z důvodu kolize s jednáním v rámci řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. [spisová značka]. Jednání tedy bylo odročeno na neurčito. Dne 16. 4. 2015 bylo soudu doručeno sdělení žalobce, k němuž přiložil usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. [ústavní nález]. Usnesením ze dne 28. 7. 2015 bylo řízení přerušeno do pravomocného skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. [spisová značka], neboť k dovolání žalobců byly rozsudky prvostupňového i odvolacího soudu v uvedeném řízení zrušeny a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. Opatřením předsedkyně soudu ze dne 1. 9. 2015 byla věc přidělena k vyřízení jiné soudkyni v souladu se změnou rozvrhu práce. Dne 9. 8. 2018 byl soudu doručen návrh žalobce na pokračování v řízení a na spojení věcí vedených pod sedmi spisovými značkami (včetně věci žalobce). Usnesením ze dne 8. 11. 2018 byla žalovaná vyzvána k vyjádření se k návrhu žalobce na pokračování v řízení a ke sdělení aktuálního procesního stanoviska. Vyjádření žalované bylo soudu doručeno dne 28. 11. 2018 s tím, že tato nemá proti pokračování v řízení výhrady a její procesní stanovisko je neměnné. Usnesením ze dne 3. 12. 2018 bylo rozhodnuto o pokračování v řízení. Usnesením ze dne 20. 3. 2019 byl žalobce vyzván k doplnění skutkových tvrzení a označení a doložení důkazů, což učinil dne 23. 4. 2019. Usnesením ze dne 16. 5. 2019 byla vyzvána žalovaná k vyjádření se k tomuto doplnění. Její vyjádření bylo soudu doručeno dne 5. 6. 2019. Usnesením ze dne 20. 6. 2019 byla ke společnému řízení spojena řízení vedená u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka] (nadále vedeno pod sp. zn. [spisová značka]). Usnesením ze dne 26. 9. 2019 byl žalobce vyzván k doplnění skutkových tvrzení a označení a doložení důkazů, na což reagoval podáním ze dne 17. 10. 2019, jímž vzal žalobu částečně zpět, a to ohledně nároku na ušlý zisk ve výši 469 708,40 Kč, s ohledem na usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. [ústavní nález], kterým Ústavní soud odmítl ústavní stížnost shodně poškozených žalobců – podílníků [anonymizována dvě slova] proti zamítavému rozhodnutí dovolacího soudu ve věci jejich nároku na ušlý zisk. Usnesením ze dne 22. 10. 2019 byla žalovaná vyzvána, nechť uvede, zda s uvedeným částečným zpětvzetím žaloby uplatňuje nesouhlas či nikoliv. Usnesením ze dne 25. 11. 2019 bylo řízení v souladu s částečným zpětvzetím žaloby částečně zastaveno. Na základě referátu ze dne 25. 11. 2019 bylo nařízeno jednání na 17. 12. 2019, při němž byl vyhlášen rozsudek (pod č.j. [číslo jednací]), jímž byla žaloba zamítnuta s tím, že pro její vyhovění by muselo být tvrzeno a prokázáno, že žalobce zakoupil podílové listy po datu 30. 11. 1995, tento tak však učinil již dne 16. 10. 1995, resp. dne 1. 11. 1995, přičemž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. [spisová značka], či ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. [spisová značka]. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 15. 1. 2020 (zjištěno ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. [spisová značka]). 6. [jméno] [příjmení] dne 6. 8. 2009 podal žalobu na náhradu škody ve výši 152 277,10 Kč s příslušenstvím z titulu nesprávného úředního postupu proti žalované ČR – Ministerstvo financí. Žalobce navrhl spojení obdobných řízení (více jak 100) z důvodu hospodárnosti. Dne 25. 8. 2009 svou žalobu doplnil. Dne 14. 9. 2009 soud vyzval žalovanou k vyjádření, což bylo učiněno dne 9. 10. 2009, kdy žalovaná mimo jiné uvedla, že příslušnou organizační složkou jednající za stát je Česká národní banka. Dále soud dne 14. 10. 2009 vyzval Českou národní banku k vyjádření k žalobě. To bylo učiněno dne 18. 11. 2009. Po rozeslání žaloby a vyjádření žalované soud usnesením ze dne 20. 1. 2010 spojil celkem 12 věcí, které byly nadále vedeny pod sp. zn. [spisová značka] (nově celkem 12 žalobců zastoupených společným právním zástupcem). Dne 18. 2. 2010 byli žalobci vyzváni k doplnění tvrzení a důkazů, dále byla vyzvána žalovaná k doložení důkazů. Jednání bylo nařízeno na 26. 3. 2010. Dne 22. 2. 2010 požádal právní zástupce žalobců s ohledem na kolizi jednání o odročení. Dne 23. 2. 2010 podali žalobci námitku proti organizační složce vystupující na straně žalované (ČNB). Dne 26. 2. 2010 bylo jednání odročeno na 2. 4. 2010. Dne 25. 2. 2010 doplnila žalovaná důkazy. Dne 8. 3. 2010 požádala žalovaná o odročení jednání s ohledem na dovolenou pověřeného zaměstnance. Dne 10. 3. 2010, dne 12. 3. 2010 a dne 8. 4. 2010 doplnili žalobci svá tvrzení. Dne 18. 3. 2010 bylo jednání odročeno na 9. 4. 2010. Dne 9. 4. 2010 se konalo jednání. Byly provedeny listinné důkazy a za účelem dalšího dokazování bylo jednání odročeno na 11. 5. 2010. Během dubna a května 2010 doplnili žalobci svá tvrzení a navrhované důkazy. Dne 11. 5. 2010 se ve věci konalo jednání. Byl vyslechnut svědek a jednání bylo za účelem dalšího dokazování odročeno na 11. 6. 2010. Soud uložil žalobcům doložit další důkazy ke svým tvrzením. Žalobci během května a června doplnili svá tvrzení a důkazy. Dne 11. 6. 2010 se konalo jednání. V průběhu jednání byla navržena změna žaloby, kterou soud nepřipustil, byly předneseny závěrečné návrhy a byl vyhlášen rozsudek č. j. [číslo jednací] obsahující 19 výroků. Dne 2. 7. 2010 požádala předsedkyně senátu z důvodu dovolené o prodloužení lhůty k vypracování písemného znění rozsudku. Lhůta byla prodloužena do 18. 8. 2010. Dne 1. 9. 2010 podala žalovaná odvolání proti rozsudku. Dne 3. 9. 2010 tak učinili žalobci. Během září 2010 byla odvolání doručena k vyjádření ostatním účastníkům. Žalovaná se k odvolání žalobců vyjádřila dne 20. 9. 2010 a žalobci se dne 24. 9. 2010 vyjádřili k odvolání žalované. Dne 12. 10. 2010 byl spis předložen Městskému soudu v Praze k rozhodnutí o odvolání. Usnesením ze dne 25. 11. 2010, č. j. [číslo jednací], byl rozsudek soudu I. stupně zrušen a věc byla soudu I. stupně vrácena k dalšímu řízení, neboť věc měla být posouzena dle zákona č. 82/1998 Sb., nikoliv dle zákona č. 58/1969 Sb. Soudu I. stupně bylo uloženo zjistit, zda nárok byl uplatněn u žalované dle zákona č. 82/1998 Sb. a posoudit podmínky řízení. Věc byla dne 2. 12. 2010 vrácena soudu I. stupně. Soud dne 7. 1. 2011 vyzval žalobce k doložení uplatnění nároku u žalované dle pokynu odvolacího soudu. Žalobci uvedené doložili dne 18. 1. 2011. Dne 10. 6. 2011 bylo nařízeno jednání na 26. 7. 2011. Dne 11. 7. 2011 požádala žalovaná o odročení jednání s ohledem na dlouhodobě plánovanou dovolenou pověřeného zaměstnance. Soud jednání odročil na 2. 8. 2011. Dne 21. 7. 2011 žalobci doplnili a částečně změnili žalobu. Dne 2. 8. 2011 se ve věci konalo jednání. Bylo provedeno dokazování, byl zamítnut návrh žalobců na přerušení řízení, byly předneseny závěrečné návrhy a byl vyhlášen rozsudek č. j. [číslo jednací] obsahující 19 výroků. Dne 26. 8. 2011 byla prodloužena lhůta k vypracování písemného znění rozsudku do 10. 9. 2011. Dne 26. 9. 2011 podala žalovaná odvolání, dne 27. 9. 2011 tak učinili žalobci. Dne 29. 9. 2011 žalovaná své odvolání doplnila. Dne 18. 10. 2011 podala žalovaná vyjádření k odvolání žalobců. Dne 8. 11. 2011 byla věc předložena Městskému soudu v Praze k rozhodnutí o odvolání. Dne 11. 11. 2011 podali žalobci vyjádření k odvolání žalované. Odvolací soud dne 13. 12. 2011 věc vrátil bez věcného vyřízení, neboť v rozsudku byly zjevné nesprávnosti jednak v označení žalobců, tak v částkách uvedených ve výrocích. Dne 22. 12. 2011, č. j. [číslo jednací], Obvodní soud pro Prahu 1 vydal opravné usnesení k rozsudku ze dne 2. 8. 2011, jež nabylo právní moci dne 18. 1. 2012. Dne 1. 2. 2012 byla věc opětovně předložena Městskému soudu v Praze. Dne 7. 2. 2012 bylo nařízeno jednání před odvolacím soudem na 20. 3. 2012. Dne 8. 3. 2012 podala žalovaná vyjádření. Dne 20. 3. 2012 se konalo jednání před odvolacím soudem. Bylo provedeno dokazování a byl vyhlášen rozsudek č. j. [číslo jednací], jež nabyl právní moci dne 23. 4. 2012. Rozsudek soudu I. stupně byl částečně změněn, v jednom případě bylo odvolání žalované odmítnuto a částečně byl rozsudek potvrzen. Dne 18. 6. 2012 podala žalovaná k Městskému soudu v Praze žalobu pro zmatečnost proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2012 ve vztahu k žalobci [jméno] [příjmení]. Dne 22. 6. 2012 žalobci podali dovolání. Dne 12. 7. 2012 bylo dovolání žalobců doručeno žalované k vyjádření. Dne 16. 7. 2012 byli žalobci vyzváni k zaplacení soudního poplatku za dovolání. Týž den byl žalobcům zaslán přípis, že k zaplacení soudního poplatku za dovolání byli vyzváni nedopatřením. Dne 18. 7. 2012 se k dovolání vyjádřila žalovaná. Věc byla dne 17. 8. 2012 předložena Nejvyššímu soudu. Dne 2. 10. 2012 byla věc vrácena soudu I. stupně bez věcného vyřízení, neboť jeden z žalobců zemřel před předložením věci Nejvyššímu soudu a plná moc se nevztahovala na dovolací řízení. Dne 11. 10. 2012 tak soud vyzval Obvodní soud pro Prahu 3 ke sdělení stavu dědického řízení. Dne 22. 10. 2012 bylo sděleno, že dědické řízení nelze skončit s ohledem na probíhající řízení u jiného soudu, jež řeší spornou otázku o okruhu dědiců. Dne 29. 10. 2012 soud ustanovil neznámým dědicům jednoho z žalobců opatrovníka. Dne 29. 11. 2012 doplnil právní zástupce plnou moc pro zastupování pro dovolací řízení. Dne 21. 12. 2012 doplnili žalobci své dovolání. Dne 10. 1. 2013 byla věc předložena Nejvyššímu soudu. Dne 26. 3. 2013 se k dovolání vyjádřila žalovaná. Dne 3. 4. 2013 navrhli žalobci přerušení řízení s ohledem na podanou ústavní stížnost. Dne 25. 2. 2014 byl vyhlášen rozsudek Nejvyššího soudu ČR, č. j. [číslo jednací], jímž byla částečně odmítnuta dovolání žalobců a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2012 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 8. 2011 ve znění opravného usnesení ze dne 22. 12. 2011 byly částečně zrušeny a vráceny soudu I. stupně k dalšímu řízení. Rozsudek nabyl právní moci dne 21. 3. 2014. Rozsudky byly částečně zrušeny s ohledem na nesprávnost právního názoru odvolacího soudu stran neexistence nesprávného úředního postupu žalované při výkonu dozorové činnosti. Dne 4. 3. 2014 byla věc vrácena soudu I. stupně. Dne 2. 4. 2014 navrhli žalobci přerušení řízení s ohledem na podanou ústavní stížnost proti částečnému odmítnutí dovolání. Dne 18. 4. 2014 soud vyzval žalobce, aby doplnili svá tvrzení a důkazy. Dne 12. 5. 2014 bylo nařízeno jednání na 27. 6. 2014. Dne 21. 5. 2014 žalobci výzvě soudu vyhověli. Dne 13. 6. 2014 požádal JUDr. [příjmení] o odročení jednání s ohledem na plánovanou dovolenou. Dne 18. 6. 2014 žalobci doplnili svá tvrzení a důkazy, týž den tak učinila žalovaná. Dne 20. 6. 2014 bylo jednání odročeno na neurčito. Dne 18. 8. 2014 žalobci doplnili svou žalobu. Dne 23. 9. 2014 požádal Nejvyšší soud zapůjčení spisu s ohledem na žádost na vydání opravného usnesení. Dne 13. 11. 2014 soud žádosti vyhověl a Nejvyššímu soudu spis zapůjčil. Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 11. 2014, č. j. [číslo jednací], vydal opravné usnesení svého rozhodnutí ze dne 25. 2. 2014. Dne 2. 12. 2014 byla věc vrácena soudu I. stupně. Dne 21. 1. 2015 požádal Městský soud v Praze o zapůjčení spisu. Soud I. stupně mu dne 29. 1. 2015 vyhověl. V mezidobí pokračovalo řízení o žalobě pro zmatečnost žalované ze dne 18. 6. 2012 proti výrokům II. a VI. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. [číslo jednací], kterým bylo odmítnuto odvolání proti vyhovujícímu výroku vůči žalobci [jméno] [příjmení] a žalované uloženo zaplatit náklady řízení žalobcům. Dne 16. 7. 2012 požádal Městský soud v Praze o zapůjčení spisu soud I. stupně, dne 18. 7. 2012 mu soud I. stupně sdělil, že spis bude s dovolání zaslán na Nejvyšší soud. Dne 12. 11. 2012 požádal opětovně Městský soud v Praze soud I. stupně o předložení spisu. Dne 27. 11. 2012 mu soud I. stupně sdělil, že spis nelze zapůjčit, neboť bude v nejbližší době zaslán na Nejvyšší soud. Dne 11. 1. 2013 požádal Městský soud v Praze opětovně o zapůjčení spisu. Dne 8. 2. 2013 mu bylo sděleno, že spis se nachází u Nejvyššího soudu. Dne 12. 6. 2013 opětovně Městský soud v Praze žádal o zapůjčení spisu. Dne 5. 8. 2013 mu bylo sděleno, že spis se stále nachází na Nejvyšším soud. Dne 23. 8. 2013 byl soud I. stupně opět urgován o zapůjčení spisu. Ten opět reagoval, že spis nelze zapůjčit, neboť je u Nejvyššího soudu. Dne 23. 1. 2014 byl opětovně vyžádán spis. Reakce soudu I. stupně byla dne 5. 2. 2014 stejná. Další urgence byla dne 9. 10. 2014. Dne 31. 10. 2014 bylo Městskému soudu v Praze sděleno, že spis byl opětovně předložen Nejvyššímu soudu k vydání opravného usnesení. Dne 26. 1. 2015 požádal Městský soud v Praze opětovně o zapůjčení spisu. Dne 20. 2. 2015 byli žalobci vyzváni k vyjádření se k žalobě pro zmatečnost, což učinili dne 25. 2. 2015. Dne 28. 4. 2015 Městský soud v Praze zjistil, že jeden z žalobců zemřel, proto se dne 29. 4. 2015 dotázal Obvodního soudu pro Prahu 8 na stav dědického řízení. Svou žádost urgoval dne 3. 6. 2015. Dne 3. 6. 2015 mu soudní komisařka sdělila, že dědické řízení není doposud skončeno. Dne 7. 10. 2015 soud opakoval dotaz. Soudní komisařka dne 7. 10. 2015 soudu sdělila, že řízení není doposud skončeno. Dne 14. 1. 2016 byl dotaz opakován. Soudní komisařka reagovala dne 18. 1. 2016. Opakovaně se soud dotázal dne 21. 4. 2016. Dne 9. 6. 2016 bylo zjištěno, že zemřel další z žalobců. Městský soud v Praze tak učinil dne 9. 6. 2016 dotaz na Obvodní soud pro Prahu 3 na stav dědického řízení. Obvodní soud pro Prahu 3 dne 14. 6. 2016 Městskému soudu v Praze doručil konečné rozhodnutí v dědickém řízení. Usnesením ze dne 23. 6. 2016 soud řízení o žalobě pro zmatečnost přerušil s ohledem na probíhající dědické řízení. Dne 21. 7. 2016 sdělila soudní komisařka, že dědické řízení prozatím není skončeno. Dne 9. 11. 2016 a 30. 11. 2016 a 3. 1. 2017 soud opakoval dotaz na stav dědického řízení. Dne 22. 1. 2017 soudní komisařka sdělila, že dědické řízení prozatím skončeno není. Dne 31. 3. 2017 se soudní komisařka dotazovala na stav řízení sp. zn. [spisová značka]. Dne 5. 5. 2017 jí Městský soud v Praze vyhověl. Dne 26. 6. 2017 se soud dotázal na stav dědického řízení. Dne 4. 7. 2017 mu bylo sděleno, že prozatím dědické řízení není skončeno. Dne 27. 9. 2017 soudní komisařka sdělila, že právním nástupcem pozůstalého žalobce je Česká republika jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen„ ÚZSVM“). Usnesením ze dne 1. 11. 2017 Městský soud v Praze rozhodl o procesním nástupnictví. Usnesením ze dne 5. 12. 2017 Městský soud v Praze rozhodl o pokračování v řízení. Dne 5. 12. 2017 byla žaloba pro zmatečnost zaslána ÚZSVM. Ten se dne 18. 12. 2017 vyjádřil. Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 1. 2018, č. j. [číslo jednací], částečně zastavil řízení o žalobě pro zmatečnost, neboť rozhodnutí, jež bylo žalobou napadeno, bylo dovolacím soudem částečně zrušeno. Usnesení nabylo právní moci dne 6. 2. 2018. Dne 6. 2. 2018 byl spis zapůjčen Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k jejich žádosti ze dne 29. 1. 2018. Dne 31. 1. 2018 požádal Obvodní soud pro Prahu 2 Městský soud v Praze o zapůjčení spisu k jiné spisové značce. Dne 5. 2. 2018 mu Městský soud v Praze sdělil, že spis byl Obvodnímu soudu pro Prahu 2 již zapůjčen. Dne 20. 3. 2018 Městský soud v Praze vyžádal spis od Obvodního soudu pro Prahu 2. Dne 6. 4. 2018 mu bylo sděleno, že spis prozatím nelze vrátit, neboť věc Obvodního soudu pro Prahu 2 nebyla pravomocně skončena. Opětovně Městský soud v Praze žádal dne 5. 6. 2018. Dne 7. 6. 2018 Obvodní soud pro Prahu 2 sdělil, že spis prozatím nelze vrátit. Dne 28. 6. 2018 požádal ÚZSVM o zaslání rozhodnutí o zastavení řízení o žalobě pro zmatečnost s doložkou právní moci. Soud vyhověl dne 4. 7. 2018. Dne 5. 10. 2018, 28. 11. 2018 a 20. 12. 2018 požádal Městský soud v Praze opětovně o vrácení spisu. Dne 19. 12. 2018 Obvodní soud pro Prahu 2 sdělil, že spis nelze prozatím vrátit, neboť řízení nebylo pravomocně skončeno. Městský soud v Praze žádal opětovně dne 8. 3. 2019, načež Obvodní soud pro Prahu 2 reagoval dne 13. 3. 2019 Městský soud v Praze opětovně žádal dne 21. 6. 2019. Dne 16. 7. 2019 Obvodní soud pro Prahu 2 uvedl, že spis byl přiložen k dalšímu řízení, kdy toto není skončeno. Dne 29. 10. 2019 se k věci vyjádřili žalobci. Dne 22. 10. 2019 bylo do spisu založeno usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. [ústavní nález], jímž byla zamítnuta ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, č. j. [číslo jednací], ve znění usnesení ze dne 19. 11. 2014, č. j. [číslo jednací]. Dne 20. 11. 2019 opětovně Městský soud v Praze urgoval vrácení spisu. Dne 9. 12. 2019 se k věci vyjádřili žalobci a žádali o urychlené pokračování v řízení. Dne 12. 12. 2019 jim soud sdělil, že spis je zapůjčen Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Opětovně soud urgoval žádost dne 5. 2. 2020, 16. 3. 2020 a 15. 4. 2020. Dne 29. 4. 2020 Obvodní soud pro Prahu 2 sdělil, že spis je připojen k sp. zn. [spisová značka]. Dne 12. 5. 2020 byl Městskému soudu v Praze spis vrácen. Dne 11. 6. 2020 bylo nařízeno jednání na 23. 9. 2020. Dne 12. 8. 2020 se právní zástupce žalobců omluvil z jednání a vyjádřil se k žalobě pro zmatečnost. Upozornil, že řízení bylo již částečně zastaveno s výjimkou žalobce [jméno] [příjmení] a MUDr. [příjmení]. Prvně jmenovaný zemřel, druhou jmenovanou nešlo zastihnout. Dne 14. 8. 2020 navrhli někteří žalobci v řízení o zmatečnosti vyloučení jejich věci k samostatnému řízení. Dne 8. 9. 2020 se dotazoval Obvodní soud pro Prahu 2 na zapůjčení spisu, načež mu dne 10. 9. 2020 bylo sděleno, že spis prozatím nelze zapůjčit, neboť věc nebyla skončena. Dne 23. 9. 2020 se ve věci konalo jednání u Městského soudu v Praze, v rámci kterého byla žaloba pro zmatečnost vzata zpět. Dne 24. 9. 2020 byli vyzváni žalobci ke sdělení stanoviska ohledně zpětvzetí žaloby. Dne 23. 9. 2020 žalobci se zpětvzetím vyjádřili souhlas. Usnesením ze dne 29. 9. 2020, č. j. [číslo jednací], bylo řízení o žalobě pro zmatečnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2012 zastaveno. Usnesení nabylo právní moci dne 16. 10. 2020. Dne 4. 11. 2020 se Obvodní soud pro Prahu 1 dotazoval na stav řízení. Dne 2. 11. 2020 byla věc vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Dne 19. 11. 2020 navrhli žalobci vyloučení k samostatnému řízení, částečně byla žaloba vzata zpět a zároveň bylo navrhnuto rozhodnutí o procesním nástupnictví po zemřelém žalobci. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 28. 1. 2021 rozhodl o procesním nástupnictví u [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Dále byl učiněn dotaz ohledně stavu dědického řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5. Dne 1. 3. 2021 vzala část žalobců žalobu zpět (zjištěno ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. [spisová značka]).

7. Žalobce u žalované uplatnil svůj nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení vedeného Obvodním soudem pro Prahu 1 sp. zn. [spisová značka] dne 13. 2. 2020 (zjištěno ze stanoviska žalované ze dne 27. 5. 2020).

8. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

9. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

10. Podle § 5 písm. a) OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.

11. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

12. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

13. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

14. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 ustanovení platí, že zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 ustanovení platí, že v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

15. Žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem předvídanou ust. § 14 OdpŠk, neboť u žalované předběžně nárok uplatnil dne 13. 2. 2020.

16. Soud nejprve konstatuje, že nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem představuje specifický nárok, který zákonodárce do právního řádu zakotvil, aby naplnil požadavek čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen„ Úmluva“), podle kterého každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. Podle čl. 6 odst. 1 věta prvá Úmluvy platí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novelizace zákonem č. 160/2006 Sb. tak primárně bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy z Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) na vnitrostátní úroveň. Ovšem je zřejmé, že má-li soud odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již Úmluvou, musí při svém rozhodování vycházet z judikatury ESLP.

17. V posuzovaném případě se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky posuzovaného řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1. Soud se tak zabýval důvodností uplatněného nároku především s ohledem na to, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu nemajetkové újmy, když soud konstatuje, že k tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle OdpŠk, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení (nesprávný úřední postup); vznik újmy a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou.

18. Soud nejprve posuzoval, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně, zda došlo k porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, když délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidské práva nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře upřednostňuje celkový pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005) a průtah, jenž se vyskytne jen v určité fázi řízení, toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005). Základní kritéria k posouzení, zda je délka řízení přiměřená, zakotvil zákonodárce v § 31a odst. 3 OdpŠk. Ovšem je třeba mít na mysli, že tato kritéria jsou stanovena pouze demonstrativním výčtem, soud tak musí přihlédnout i k dalším okolnostem projednávané věci.

19. Celková délka posuzovaného řízení od podání návrhu, tj. 12. 8. 2009, do nabytí právní moci posledního rozhodnutí tedy rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 12. 2019, tj. do 15. 1. 2020, činila 10 let 5 měsíců. Již zde je na místě uvést, že řízení bylo dvakrát přerušeno (od 8. 11. 2010 do 20. 3. 2014 a od 28. 7. 2015 do 3. 12. 2018) s ohledem na skončení řízení vedeného Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. [spisová značka]. Řízení tak bylo přerušeno na dobu 6 let a 8 měsíců. Již zde soud konstatuje, že délka řízení přesahující 10 let je nepřiměřená a to i s ohledem na dále uvedené.

20. Posuzované řízení probíhalo pouze před soudem I. stupně.

21. Posuzované řízení, jak vyplývá ze stanoviska, lze typově zařadit mezi ta, která mají standartní význam pro účastníky. Nicméně soud přisvědčil k tvrzení žalobce ohledně vyššího významu s ohledem na jeho věk (viz rozhodnutí NS sp. zn. 30 Cdo 802/2011). Naopak nelze souhlasit s žalobcem, že význam řízení pro něj byl zvýšený s ohledem na to, že do podílového fondu vložil veškeré své životní úspory, neboť investice nebyly předmětem posuzovaného řízení. Shodně rozhodl v obdobném řízení i Městský soud v Praze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 58 Co 52/2021.

22. Co se týká složitosti věci, soud konstatuje, že řízení bylo značně složité a to jak po skutkové, tak právní, neboť se jednalo o problematiku dozoru státu nad investičními společnostmi, tedy problematiku do té doby judikatorně neřešenou (viz např. rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2021, č. j. 58 Co 52/2021 – 233). Je pravdou, že sice konkrétně v posuzovaném řízení rozhodoval soud pouze 1x, což samo o sobě spíše svědčí o nižší složitosti řízení, nicméně soud řízení ve dvou případech přerušil a to právě s ohledem na rozhodnutí v řízení o obdobné žalobě (k přerušenému řízení viz dále). Věc byla i procesně složitější, neboť bylo rozhodováno o spojení věci a o zamítnutí návrhu na spojení, o částečném zastavení řízení s ohledem na zpětvzetí žaloby a bylo provedeno rozsáhlé dokazování.

23. Žalobce se na délce řízení nepodílel. Sice právní zástupce žalobce požádal o odročení jednání a to týden před jeho konáním, přestože jednání bylo nařízeno již tři měsíce, a žalobce v průběhu řízení doplňoval tvrzení a důkazy, což lze přičíst k tíži žalobce. Nicméně žalobce upravoval předmět řízení v souladu s aktuální judikaturou týkající se dané problematiky, v čemž lze sledovat jistou snahu žalobce o urychlení řízení. Dále žalobce navrhoval přerušení řízení s ohledem na vyčkání rozhodnutí Ústavního soudu, v čemž jeho snahu o rychlé a hospodárné řízení taktéž shledat. Dále žalobce navrhoval pokračovat v řízení.

24. Pokud se jedná o postup soudu ve věci, nutno konstatovat, že postup samotného soudu ve věci nebyl plynulý, úkony nebyly činěny v přiměřených lhůtách a postup samotného soudu v řízení byl zatížen průtahy. Před soudem I. stupně se konala 2 jednání (8. 10. 2014 a 17. 12. 2019), kdy v průběhu druhého byl vyhlášen rozsudek. Jednání bylo na žádost právního zástupce žalobce 1 x odročeno. Zásadně soud ovšem pochybil, pokud se jedná o přerušení řízení, k čemuž došlo celkem dvakrát. Nutno předně konstatovat, že soud se nezabýval celkovou délkou vedlejšího řízení, neboť jednak to není předmětem tohoto řízení, a jednak musel posoudit, zda vůbec přerušení posuzovaného řízení bylo účelné. První přerušení posuzovaného řízení účelné bylo, proto soud dále posuzoval délku tohoto vedlejšího řízení (v rozhodné fázi prvního přerušení, tj. 8. 11. 2010 – 20. 3. 2014), viz dále. Ovšem druhé přerušení posuzovaného řízení nebylo účelné, což samo o sobě zapříčinilo průtahy v posuzovaném řízení a není tak třeba posuzovat délku vedlejšího řízení v této fázi tj. 28. 7. 2015 – 3. 12. 2018, viz dále.

25. Shodně s nejnovějším rozsudkem, vydaným v obdobných řízeních vedených zdejším soudem (odškodňovací řízení za nepřiměřenou délku řízení vedených Obvodním soudem pro Prahu 1), Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. [spisová značka] soud dospěl k závěru, že první přerušení posuzovaného řízení tj. od 8. 11. 2010 do 20. 3. 2014 bylo důvodné. Soud tak dále posuzoval, zda délka vedlejšího řízení (sp. zn. [spisová značka]) v tomto období byla s ohledem na kritéria stanovená § 31a OdpŠk přiměřená. Ve vedlejším řízení k zásadním prodlevám v tomto období nedošlo. Dne 11. 6. 2010 byl vyhlášen rozsudek soudu I. stupně, který byl usnesením odvolacího soudu ze dne 25. 11. 2010 zrušen a to s ohledem na odlišný právní názor. Což nelze přičítat k tíži státu. Dále soud v tomto období postupoval plynule a až na výjimky (viz dále) nebyl jeho postup zatížen průtahy. V této fázi vedlejšího řízení se konala celkem dvě jednání (jednou před soudem I. stupně a jednou před soudem odvolacím). Následně soud I. stupně dne 2. 8. 2011 vyhlásil rozsudek, k němuž dne 22. 12. 2011 vydal opravné usnesení. Věc byla následně rozhodována soudem odvolacím. Nicméně proti rozhodnutí odvolacího soudu byla podána jednak žaloba pro zmatečnost, jednak dovolání. Soud musel rozhodovat o ustanovení opatrovníka neznámým dědicům, neboť jeden z účastníků v průběhu řízení zemřel. Ve věci dále rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 2. 2014, kterým byly rozsudky částečně zrušeny. Věc tak byla vrácena soudu I. stupně. Ke zrušení ovšem opět došlo z důvodu odlišného právního názoru, což nelze přičítat k tíži státu. Delší nečinnost lze shledat pouze v období 18. 1. 2011 až 10. 6. 2011, tj. v délce necelých 5 měsíců. Nicméně jeden průtah v řízení lze tolerovat, pakliže celková délka řízení (v našem případě však jen část vedlejšího řízení) byla přiměřená. Navíc v mezidobí byla řešena žaloba pro zmatečnost. Délka této části vedlejšího řízení (8. 11. 2010 – 20. 3. 2014) nebyla s ohledem na uvedené nepřiměřeně dlouhá. Soud toto přerušení posuzovaného řízení shledal jako důvodné a nelze toto přičítat k tíži státu. Nicméně druhé přerušení posuzovaného řízení, tj. od 28. 7. 2015 do 3. 12. 2018 nelze shledat účelné, neboť v této fázi vedlejší řízení nepřineslo žádné výsledky využitelné v posuzovaném řízení, k tomu shodně viz uvedené rozhodnutí Městského soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. [spisová značka]. Nutno konstatovat, že vedlejší řízení nebylo (k 1. 3. 2021) skončeno. Přerušení posuzovaného řízení v délce 3 roky a 4 měsíce tak bylo neúčelné a soud uvedené přičetl k tíži státu.

26. Soud vzal do úvahy všechna shora uvedená kritéria jednotlivě i v jejich souhrnu a dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě. Celková délka řízení je při bližším zkoumání průběhu celého posuzovaného řízení nepřiměřeně dlouhá. Řízení jako celek neodpovídalo dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Dle judikatury Nejvyššího soudu k porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a tím i k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠK nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve které by projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného, přičemž důvody, proč k tomu došlo, spočívají v postupu orgánu veřejné moci, a to buď zcela nebo v míře významně převažující podíl poškozeného na celkové délce projednávání věci. Zároveň musí být celková délka řízení nepřijatelná (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014). V posuzované věci činila celková délka řízení ve vztahu k žalobci 10 let a 5 měsíců. Je sice pravdou, že řízení bylo značně složité, nicméně žalobci v době podání bylo 80 let a řízení bylo zcela nedůvodně po dobu více jak 3 let a 4 měsíců přerušeno.

27. Soud s ohledem na shora uvedený souhrn všech skutkových okolností posuzované věci dospěl v souladu s cit. judikaturou Nejvyššího soudu k závěru, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v jeho nepřiměřené délce ve smyslu ust. § 13 odst. 1 OdpŠk a v důsledku toho ke vzniku nemajetkové újmy žalobce, kterou nelze odčinit jinak než finanční kompenzací.

28. Při výpočtu výše finančního zadostiučinění vycházel soud ze Stanoviska. Pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč a 20 000 Kč za jeden rok řízení (1 250 Kč – 1 667 Kč za měsíc), přičemž na první dva roky je přiznávána v jedné polovině. Soud neshledal důvody pro stavení výše základní sazby za jeden rok řízení v horní hranici této sazby, kdy takový postup je namístě pouze u řízení extrémně dlouhých trvajících kolem 15 let, nebo v situaci, kdy samo odškodňovací řízení běží dlouhou dobu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Základní částka přiměřeného zadostiučinění tak v posuzovaném případě, kdy řízení trvalo 10 let a 5 měsíců, činí 141 250 Kč ( (1 250/2) x 24 = 15 000; 1 250 x 101 = 126 250 (. Tuto je pak třeba snížit o 50 % za složitost věci promítající se především v rozsáhlém a složitém dokazování zejména listinnými důkazy, kdy problematika nebyla judikatorně řešena. Dále je třeba částku navýšit o 10 % s ohledem na význam předmětu řízení pro žalobce, resp. věk žalobce v době podání žaloby. Celkově tak soud částku snížil o 40 %. Výsledná výše přiměřeného zadostiučinění tak činí 84 750 Kč (141 250–56 500).

29. S ohledem na uvedené, soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku I. a žalobě vyhověl co do částky 84 000 Kč, ve zbytku žalobu zamítl (169 000 – 84 750 =84 250), jak je uvedeno ve výroku II. rozsudku.

30. Soud přiznal žalobci zákonný úrok z prodlení z částky 84 750 Kč od 14. 8. 2020 do zaplacení, ve zbytku (zákonný úrok z prodlení z částky 169 000 Kč od 10. 6. 2020 do 13. 8. 2020 a z částky 84 250 Kč od 14. 8. 2020 do zaplacení) zamítl. Úrok byl přiznán v zákonné výši dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., která byla ke dni 14. 8. 2020 10 %. Žalovaná se dostala do prodlení uplynutím šesti měsíců od předběžného uplatnění nároku u žalované, když platí, že nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká podle ust. § 1970 občanského zákoníku tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas, tedy je-li v prodlení, a zároveň dle ust. § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. K prodlení žalované s náhradou nemajetkové újmy proto došlo až marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, která začala běžet ode dne uplatnění nároku, tj. dne 13. 2. 2020, a teprve ode dne následujícího po uplynutí lhůty žalovanou stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení, když lhůta šesti měsíců skončila dnem 13. 8. 2020, žalovaná se tak dostala do prodlení dne 14. 8. 2020 (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001).

31. Soud konstatuje, že jeho rozhodnutí není v rozporu s jinými rozhodnutími soudu v obdobných řízeních (odškodnění účastníků řízení o náhradu škody proti státu zastoupeného Ministerstvem financí z důvodu nesprávného úředního postupu při dozoru nad hospodařením [anonymizována čtyři slova]), neboť řízení oproti jiným řízením přesahovalo 10 let, žalobce byl pokročilého věku (80 let) a došlo k nedůvodnému přerušení posuzovaného řízení v délce více jak 3 roky a soud je povinen hodnotit kritéria každého případu individuálně. Navíc soud rozhodoval ve shodě s aktuálními rozhodnutími, viz již uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 58 Co 52/2021.

32. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., když žalobce byl úspěšný pouze částečně, avšak rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu. Náklady žalobce jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč a náklady za právní zastoupení ve výši 24 684 Kč. Odměna advokáta byla určena dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), když advokát dle ust. § 9 odst. 4 písm. a), § 7 bod 5 (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30Cdo 3378/2013) a § 11 odst. 1 písm. a), d), g) advokátního tarifu vykonal 6 úkonů právní služby á 3 100 Kč, spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, písemném podání ve věci samé, v replice k vyjádření žalované, účasti na jednání soudu dne 7. 1. 2021 a dne 6. 4. 2021, vyjádření ze dne 23. 3. 2021. K odměně advokáta dále náleží paušální náhrada hotových výdajů advokáta za každý z šesti vykonaných právních úkonů 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Soud dále advokátovi přiznal dle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z jeho odměny a náhrad hotových výdajů (20 400 Kč), tj. 4 284 Kč, neboť je jejím plátcem.

33. Lhůtu k plnění náhrady nákladů řízení i nároku samotného stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších právních předpisů a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší. O povinnosti žalované zaplatit náklady řízení k rukám zástupce žalobce bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o. s. ř.