17 Ca 58/2009 - 42

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Kuchynkou v právní věci žalobce: Ing. L.B., zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem Nám. Republiky 2, 301 00 Plzeň, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, se sídlem Škroupova 18, 306 13 Plzeň, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12.10.2009 č.j. DSH/12298/09, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne 12.10.2009 č.j. DSH/12298/09 se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 6.800,- Kč k rukám zástupce žalobce JUDr. Jiřího Vlasáka do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Žalobou podanou soudu osobně dne 1.12.2009, ve znění jejího doplnění podaného soudu osobně dne 15.1.2010, se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne 12.10.2009 č.j. DSH/12298/09 a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Rozhodnutím ze dne 12.10.2009 č.j. DSH/12298/09 Krajský úřad Plzeňského kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Nýřany, odboru dopravy, ze dne 19.8.2009 č.j. 2/OD/-PŘEST/87/09, jímž se žalobce uznává vinným ze spáchání přestupků na úseku bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle § 22 odst. 1 písm. f) bodu 8 a § 22 odst. 1 písm. h) a i) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Přestupky jsou upraveny zákonem č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o přestupcích“). Provoz na pozemních komunikacích je upraven zákonem č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o silničním provozu“). Není- li v zákoně o přestupcích nebo jiném zákoně stanoveno jinak, vztahuje se na řízení o přestupcích zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „správní řád“ nebo „spr. ř.“) [§ 51 zákona o přestupcích]. Ze správního spisu soud zjistil, že rozhodnutím ze dne 19.8.2009 č.j. 2/OD/- PŘEST/87/09 Městský úřad Nýřany, odbor dopravy, uznal žalobce vinným ze spáchání přestupků na úseku bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle § 22 odst. 1 písm. f) bodu 8 a § 22 odst. 1 písm. h) a i) zákona o přestupcích, kterých se dopustil tím, že dne 21.10.2008 kolem 21.15 hod. v km 18,387 na křižovatce přivaděče k dálnici D-5 a silnice I/26 jako řidič motorového vozidla Škoda Octavia ... při odbočování vlevo z pozemní komunikace č. I/26 na dálniční přivaděč nedal přednost protijedoucímu vozidlu Škoda ... . V křižovatce, uprostřed jízdního pruhu komunikace č. I/26 ve směru na Sulkov, došlo ke střetu obou vozidel, když došlo k nárazu přední části vozidla Škoda ... do pravé přední části vozidla Škoda ..., a tím způsobil dopravní nehodu, při které došlo na každém z vozidel k hmotné škodě převyšující částku 100.000,- Kč. Dále došlo ke zranění dvou dalších účastníků řízení, J.S. a L.S., které si vyžádalo dlouhodobější léčbu s pracovní neschopností. Svým jednáním porušil žalobce ustanovení § 21 odst. 5 zákona o silničním provozu. Podle § 22 odst. 5 s přihlédnutím k § 12 odst. 1 a 2, § 13 odst. 1 a § 14 odst. 1 zákona o přestupcích byla žalobci uložena sankce: 1) pokuta ve výši 25.000,- Kč a 2) zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 12 měsíců. Proti tomuto rozhodnutí městského úřadu podal žalobce odvolání. Rozhodnutím ze dne 12.10.2009 č.j. DSH/12298/09 Krajský úřad Plzeňského kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, podle § 90 odst. 5 spr. ř. odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí Městského úřadu Nýřany, odboru dopravy, ze dne 19.8.2009 č.j. 2/OD/- PŘEST/87/09 potvrdil. Řízení ve správním soudnictví je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“). Podle § 22 odst. 1 písm. f) bodu 8 zákona o přestupcích [ve znění účinném v době spáchání přestupku i v době rozhodování soudu] se přestupku dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla nedá přednost v jízdě v případech, ve kterých je povinen dát přednost v jízdě podle zvláštního právního předpisu 3f). Podle § 22 odst. 1 písm. h) zákona o přestupcích [ve znění účinném v době spáchání přestupku i v době rozhodování soudu] se přestupku dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích porušením zvláštního právního předpisu 3f) způsobí dopravní nehodu, při které je jinému ublíženo na zdraví. Podle § 22 odst. 1 písm. i) zákona o přestupcích [ve znění účinném v době spáchání přestupku] se přestupku dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích porušením zvláštního právního předpisu 3f) způsobí dopravní nehodu, při které je způsobena na některém ze zúčastněných vozidel včetně přepravovaných věcí nebo na jiných věcech hmotná škoda převyšující zřejmě částku 50 000 Kč. Podle § 22 odst. 1 písm. i) zákona o přestupcích [ve znění účinném v době rozhodování soudu] se přestupku dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích porušením zvláštního právního předpisu 3f) způsobí dopravní nehodu, při které je způsobena na některém ze zúčastněných vozidel včetně přepravovaných věcí hmotná škoda převyšující zřejmě částku 100 000 Kč. Poznámka pod čarou 3f) odkazuje na zákon o silničním provozu. Podle § 21 odst. 5 zákona o silničním provozu řidič odbočující vlevo musí dát přednost v jízdě protijedoucím motorovým i nemotorovým vozidlům, jezdcům na zvířeti, protijdoucím organizovaným útvarům chodců a průvodcům hnaných zvířat se zvířaty, tramvajím jedoucím v obou směrech a vozidlům jedoucím ve vyhrazeném jízdním pruhu, pro něž je tento jízdní pruh vyhrazen. – 1 – Žalobce v žalobě namítá, že přestupek již nelze projednat, protože od jednání, kterým měl naplnit skutkovou podstatu uvedených přestupků, uplynul více než jeden rok, když k jednání došlo dne 21.10.2008 a žalobci bylo rozhodnutí žalovaného doručeno dne 18.11.2009. Odpovědnost za přestupek tak zanikla předtím, než žalovaný rozhodl o odvolání žalobce. Napadené rozhodnutí žalovaného dle razítka, umístěného správním orgánem na rozhodnutí, doručovaném žalobci, mělo nabýt právní moci dne 6.11.2009. Již z této skutečností je zřejmé, že napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, např. 6 A 69/96-34, je pro platnost a vykonatelnost správního rozhodnutí nutné, aby v prekluzívní lhůtě, kterou zákon na projednání přestupku stanoví, napadené rozhodnutí také nabylo právní moci. Bez toho není možné rozhodnutí vykonat a to je tak nepřezkoumatelné. Žalovaný tedy po uplynutí prekluzívní lhůty měl řízení o přestupku zastavit. K tomu žalovaný správní orgán dne 18.3.2010 pod zn. DSH/3781/10, spis. zn. ZN/187/DSH/10, předně uvedl, jak došlo ke zpoždění v doručení rozhodnutí žalobci. Žalovaný vydal napadené rozhodnutí dne 12.10.2009 (kdy bylo předáno poštovní přepravě). Toto rozhodnutí mělo být doručeno dne 13.10.2009. Avšak dříve než byla žalovanému vrácena doručenka, byla zásilka s napadeným rozhodnutím vrácena žalovanému, a to odesílatelem A.B. Z tohoto důvodu žalovaný opakovaně vypravil napadené rozhodnutí žalobci, a to dne 29.10.2009. Tato zásilka nebyla po dobu uložení žalobcem vyzvednuta, a tedy byla doručena fikcí dne 9.11.2009. Vzhledem k chybnému postupu společnosti Česká pošta, a.s., však nebyla zásilka s napadeným rozhodnutím vhozena do schránky, ale byla vrácena žalovanému. Vzhledem k právní jistotě žalobce pak žalovaný napadené rozhodnutí doručil ještě jednou, a to spolu se sdělením o nabytí právní moci napadeného rozhodnutí. Napadené rozhodnutí pak nabylo právní moci dne 9.11.2009. K námitce žalobce, že došlo k zániku odpovědnosti za přestupek, žalovaný odkazuje na judikaturu, a to rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29.12.2009 č.j. 17Ca 36/2008-35 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21.2.2007 č.j. 2 Ca 10/2006-38 ze dne 21.2.2007. Pokud žalobce uvádí jinou judikaturu Nejvyššího správního soudu, pak je třeba uvést, že tato se vztahuje ke „starému“ správnímu řádu, přičemž v současné době již nelze použít. Za projednání přestupku je nutné považovat vydání rozhodnutí ve věci. Nabytí právní moci nemůže být rozhodující. Vydání rozhodnutí je pak výslovně specifikováno v § 71 odst. 2 písm. a) spr. ř., kde je uvedeno, že vydáním rozhodnutí se rozumí předání stejnopisu písemného vyhotovení rozhodnutí k doručení (tedy poštovní přepravě). Tak se v daném případě stalo dne 12.10.2009, kdy žalovaný předal napadené rozhodnutí poštovní přepravě, a tedy projednal přestupek žalobce. Od tohoto data tak napadené rozhodnutí bylo závazné jak pro žalovaného, tak i pro ostatní osoby. Pokud by měl zákonodárce v úmyslu stanovit postup, že rozhodnutí o přestupku musí nabýt v jednoroční prekluzívní lhůtě právní moci, měl to výslovně uvést. Žalovaný správní orgán se k tomu dne 18.3.2010 pod zn. DSH/3781/10, spis. zn. ZN/187/DSH/10, dále vyjádřil tak, že připouští, že opětovné vypravení napadeného rozhodnutí proběhlo dne 29.10.2009, tedy „po zániku odpovědnosti za přestupek“. K tomuto je třeba odkázat na výše uvedené, tedy že první vypravení napadeného rozhodnutí proběhlo již dne 12.10.2009, tohoto dne bylo napadené rozhodnutí vydáno, a tedy byl i projednán přestupek žalobce. Žalovaný pak musí zopakovat, že prvním vypravením napadeného rozhodnutí bylo ve věci vydáno rozhodnutí a od tohoto data bylo napadené rozhodnutí závazné pro všechny osoby, jakož i pro žalovaného. Žalovaný je taktoho názoru, že rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, přičemž „komplikace“ vzniklé při doručování napadeného rozhodnutí nemohou zvrátit to, že rozhodnut í bylo vydáno v souladu se zákonem. Žalovaný pak odkazuje rovněž na § 75 odst. 1 s.ř.s., ve kterém je uvedeno, že „Při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.“. Žalovaný pak rozhodoval dne 12.10.2009, kdy předal napadené rozhodnutí poštovní přepravě. Žalovaný je taktoho názoru, že žalobě nemůže být z důvodu výše uvedené námitky žalobce vyhověno. Skutečnost, že bylo napadené rozhodnutí skutečně vydáno dne 12.10.2009, může být prokázána obálkou obsahující napadené rozhodnutí, kterou převzala A.B. Tato obálka jednoznačně nese datum předání poštovní přepravě dne 12.10.2009 (viz razítko podací pošty), přičemž v rámci ústního jednání před soudem může být prokázáno, že tato obálka skutečně obsahuje napadené rozhodnutí. K tomuto žalobnímu bodu soud konstatuje, že podle § 20 odst. 1 zákona o přestupcích přestupek nelze projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok; nelze jej též projednat, popřípadě uloženou sankci nebo její zbytek vykonat, vztahuje-li se na přestupek amnestie. Majoritní interpretace tohoto zákonného ustanovení je ta, že přestupek je projednán až dnem, kdy rozhodnutí o přestupku nabude právní moci. Tento výklad § 20 odst. 1 zákona o přestupcích prezentovala soudní praxe např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15.12.2005 č.j. 3 As 57/2004-39, publikovaném pod č. 845/2006 Sb. NSS: „Lhůta stanovená k projednání přestupku je prekluzivní. Nepřichází proto v úvahu její přerušení nebo stavení s těmi právními následky, že by se o dobu, po kterou nebylo možné z důvodů správním orgánem nezaviněných v řízení pokračovat, tato lhůta prodlužovala. Ve lhůtě jednoho roku od spáchání přestupku musí rozhodnutí o přestupku nabýt právní moci. Správní orgán musí k prekluzi přihlížet z úřední povinnosti, a není proto třeba, aby ji pachatel namítal.“ (srov. též např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25.1.2007 č.j. 6 As 56/2004-68, ze dne 26.2.2009 č.j. 7 As 5/2009- 127 a ze dne 9.7.2009 č.j. 9 As 81/2008-55). Z této interpretace uvedeného zákonného ustanovení plyne i důležitý následek zmíněný např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16.6.2010 č.j. 5 As 60/2009- 163: „Shledal-li by [krajský soud] důvodnou námitku žalobce, že rozhodnutí mu bylo doručeno až po uplynutí prekluzivní lhůty, již sama o sobě by postačovala ke zrušení správního rozhodnutí.“. Soudní praxe tu koresponduje s odbornou literaturou: např. „Jednoroční lhůta k projednání přestupku běží od spáchání přestupku, to je od jeho dokonání a u přestupku pokračujícího, trvajícího a hromadného od jeho dokončení ... . V této lhůtě musí rozhodnutí o přestupku nabýt právní moci.“ [Zdeněk Červený – Václav Šlauf: Přestupkové právo. Komentář k zákonu o přestupcích včetně textu souvisejících předpisů. 11. vyd. Praha 2003, s. 45], „Většina odborníků se přiklání k názoru, že v době jednoho roku musí rozhodnutí o přestupku, jímž je pachatel přestupku uznán vinným z jeho spáchání, nabýt právní moci.“ [Helena Kučerová: Dopravní přestupky v praxi. 2. vyd. Praha 2006, s. 217], „Tak jako obecně i zde platí, že do konce roční lhůty musí být o přestupku pravomocně rozhodnuto, jinak bude třeba řízení zastavit.“ [Pavel Mates a kol.: Základy správního práva trestního. 4. vyd. Praha 2008, s. 50] či „Objevují se otázky, zda ve lhůtě podle § 20 PřesZ musí rozhodnutí nabýt právní moci či nikoliv. Podle některých názorů nemá zánik odpovědnosti za přestupek žádný vliv na nabytí právní moci rozhodnutí o přestupku. Dle těchto názorů rozhodnutí o přestupku, kterým se nezastavuje řízení z důvodu zániku odpovědnosti za přestupek (tj. např. rozhodnutí o vině) vydané před uplynutím lhůty uvedené v § 20 PřesZ, může nabýt právní moci i po uplynutí lhůty uvedené v § 20 PřesZ, za předpokladu, že bylo doručeno všem účastníkům a že proti němu již nelze podat odvolání. Podle jiných (převažujících) názorů, ke kterým se jednoznačně přikláníme, ze slovního spojení „přestupek nelze projednat“ a z významu druhé části věty „nelze jej též projednat, popřípadě uloženou sankci nebo její zbytek vykonat, vztahuje-li se na přestupek amnestie“ jednoznačně vyplývá, že v jednoroční prekluzivní lhůtě musí být o přestupku vydáno pravomocné rozhodnutí. Druhá část věty totiž obsahuje všechna stádia správního řízení, tedy i vykonávací řízení, kdy předpokladem vykonatelnosti je právě nabytí právní moci rozhodnutí, pokud v jeho výrokové části není uveden pozdější den. Názor, že ve lhůtě jednoho roku od spáchání přestupku musí rozhodnutí o přestupku nabýt právní moci, potvrdil ve svém rozhodnutí i Nejvyšší správní soud (srov. rozhodnutí NSS sp. zn. 3 As 57/2004). Opačného názoru jsou např. autoři článku Hrůšová K., Molek P., kteří se domnívají, že „zákonná dikce „přestupek nelze pojednat“ v sobě – právě proto, že většinový přístup přímo podněcuje k procesnímu taktizování ze strany obviněných, nemluvě o tom, že smysl oné roční lhůty tkví i v zabránění stíhání trestu za dávno minulý skutek, ovšem splnění tohoto požadavku dostačuje již ve vztahu k prvostupňovému odsouzení – požadavek pravomocnosti neobsahuje“ (Hrůšová, K., Molek, P. Správní trestání v aplikační praxi soudů. Soudní rozhledy. 15. ročník. Praha: C. H. Beck 2009, s. 457).“ [Luboš Jemelka – Pavel Vetešník: Zákon o přestupcích a přestupkové řízení. Komentář. 1. vyd. Praha 2010, s. 107- 108]. Většinový právní názor, že ve lhůtě jednoho roku od spáchání přestupku musí rozhodnutí o přestupku nabýt právní moci, sdílí i samosoudce zdejšího soudu, který tuto věc rozhoduje. Možno ovšem dodat, že závěry praxe i doktríny nijak nepopírají úvahy de lege ferenda o tom, zda současná prekluzivní lhůta jednoho roku od spáchání přestupku není příliš krátká, zejména s ohledem na možné obstrukce některých účastníků při projednávání přestupku. Je však skutečností, na kterou poukazuje rovněž žalovaný správní orgán, že ohledně výše uvedeného zákonného ustanovení došel v roce 2007 samosoudce Městského soudu v Praze k tomuto odlišnému názoru: „Dle § 20 odst. 1 zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, nelze přestupek projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok. Z tohoto ustanovení tedy vyplývá, že rozhodnutí ve věci přestupku musí být vydáno v této lhůtě, nevyplývá však z něho, že v uvedené lhůtě musí též rozhodnutí o přestupku nabýt právní moci.“ (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21.2.2007 č.j. 2 Ca 10/2006-38). S tímto odlišným názorem samosoudce Městského soudu v Praze se Nejvyšší správní soud nejnověji vypořádal takto: „Ve stížní námitce týkající se interpretace ust. § 20 odst. 1 přestupkového zákona stěžovatel mimo jiné argumentoval rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2007, č. j. 2 Ca 10/2006 - 38, v němž byl vysloven právní závěr, že „Dle § 20 odst. 1 zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, nelze přestupek projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok. Z tohoto ustanovení tedy vyplývá, že rozhodnutí ve věci přestupku musí být vydáno v této lhůtě, nevyplývá však z něho, že v uvedené lhůtě musí též rozhodnutí o přestupku nabýt právní moci.“ Tento právní názor však nemá ekvivalent v judikatuře Nejvyššího správní soudu. Naopak podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu je třeba citované ustanovení, které stanoví, že „Přestupek nelze projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok“ interpretovat tak, že ve lhůtě jednoho roku od spáchání přestupku musí rozhodnutí o uložení sankce za jeho spáchání nabýt právní moci. V tomto směru lze odkázat na rozsudek ze dne 15. 12. 2005, č. j. 3 As 57/2004 - 39, v němž Nejvyšší správní soud vyslovil, že: „Ve lhůtě jednoho roku od spáchání přestupku musí rozhodnutí o přestupku nabýt právní moci. Správní orgán musí k prekluzi přihlížet v úřední povinnosti, a není proto třeba, aby ji pachatel namítal. Procesním důsledkem zániku odpovědnosti ve smyslu ust. § 20 odst. 1 zákona o přestupcích je, že správní orgán nemůže řízení o přestupku zahájit a v řízení již zahájeném pokračovat, a to bez ohledu na to, zda okolnost, která je důvodem zániku odpovědnosti, nastala v řízení prvostupňovém nebo v řízení odvolacím. Podle § 76 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích správní orgán řízení o přestupku zastaví, jestliže v něm zjistí, že odpovědnost za přestupek zanikla.“ Rovněž v rozsudcích ze dne 25. 1. 2007, č. j. 6 As 56/2004 – 68, a ze dne 23. 4. 2010, č. j. 5 As 10/2010 – 75, Nejvyšší správní soud posuzoval, zda byl přestupek pravomocně projednán v zákonné lhůtě jednoho roku, tzn., zda rozhodnutí o přestupku nabylo právní moci před uplynutím prekluzívní lhůty. Podle citované judikatury tedy nestačí, aby bylo pouze rozhodnuto o uložení sankce za spáchaný přestupek, ale je třeba, aby rozhodnutí nabylo právní moci. Proto tuto stížní námitku vyhodnotil Nejvyšší správní soud jako nedůvodnou.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19.8.2010 č.j. 7 As 41/2010-66). Žalovaný správní orgán ve vyjádření k žalobě argumentuje ustanovením § 71 odst. 2 písm. a) nového správního řádu. K tomu samosoudce zdejšího soudu, který tuto věc rozhoduje, uvádí, že nový správní řád sice oproti starému správnímu řádu výslovně specifikoval pojem „vydání rozhodnutí“, ale ani za účinnosti starého správního řádu nehleděla teorie na tuto záležitost jinak (viz např. Dušan Hendrych a kol.: Správní právo. Obecná část. 4. vyd. Praha 2001, s. 98). Z uvedené skutečnosti ovšem samosoudce, který tuto věc rozhoduje, nedovozuje takový závěr pro interpretaci ustanovení § 20 odst. 1 zákona o přestupcích, k jakému došel žalovaný. Žalovaný správní orgán ve vyjádření k žalobě dále argumentuje ustanovením § 75 odst. 1 s.ř.s. Ani z obsahu tohoto zákonného ustanovení nedovozuje samosoudce, který tuto věc rozhoduje, takový závěr pro interpretaci ustanovení § 20 odst. 1 zákona o přestupcích, k jakému došel žalovaný. Žalovaný správní orgán ve vyjádření k žalobě dále rekapituluje okolnosti doručování žalobou napadeného rozhodnutí žalobci. K tomu samosoudce uvádí, že k nehodové události došlo dne 21.10.2008. Jednoroční prekluzivní lhůta tedy skončila dnem 21.10.2009. Rozhodnutí odvolacího správního orgánu bylo vydáno = předáno k doručení dne 12.10.2009. Toto rozhodnutí však nenabylo právní moci před uplynutím prekluzivní lhůty. V daném případě lze na okolnosti doručování jistě nazírat různě; samosoudce má za to, že správní orgán by z důvodu opatrnosti měl při předávání stejnopisu písemného vyhotovení rozhodnutí k doručení počítat s tím, aby v případě nedoručení faktického mohlo dojít alespoň k fikci doručení. Výše uvedené však nemůže nic změnit na skutečnosti, že žalobou napadené rozhodnutí nabylo právní moci až po uplynutí prekluzivní lhůty; žalobní bod namítají marné uplynutí prekluzivní lhůty byl tudíž samosoudcem zdejšího soudu, který tuto věc rozhoduje, shledán důvodným. – 2 – V doplnění žaloby žalobce tvrdí, že byl zkrácen na svých subjektivních právech, protože žalovaný i správní orgán prvního stupně nerespektoval základní zásady činnosti správních orgánů v řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo. Žalobce v odvolání namítal, že v řízení před prvostupňovým správním orgánem nebyl zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností, jak ukládá správním orgánům § 3 spr. ř. Žalovaný tyto námitky neshledal důvodnými, což žalobce shledává jako nesprávné. Žalobce před skončením řízení navrhl jednak výslech znalce za jeho účasti, neboť by přitom mohl vznést faktické námitky proti závěrům znalce, protože okolnosti nehody byly jiné než ty, ze kterých vycházel znalec. To by mělo vést ke změně závěrů znalce o okolnostech nehody a vině obviněného. K závěrům znalce navrhoval rovněž provedení doplňujících výslechů poškozeného a svědka, neboť se přesně nevyjádřili ke způsobu jízdy před nehodou a znalec ve svém posudku vychází ze situace, která potvrzuje jeho závěry, ale ke které nejsou ve spisu podklady. Žalobce má za to, že poškozený s vozidlem jel v pravém jízdním pruhu, který je určen k odbočování, a to ještě krátce před příjezdem k místu střetu. Návrhům nebylo vyhověno. K tomu se žalovaný správní orgán dne 18.3.2010 pod zn. DSH/3781/10, spis. zn. ZN/187/DSH/10, vyjádřil tak, že návrhy žalobce na doplnění dokazování byly zjevnou obstrukcí v řízení o přestupku. Žalobce navrhoval výslech znalce, přičemž neuvedl žádnou konkrétní námitku proti jím vypracovanému znaleckému posudku. Přitom je třeba uvést, že odvolatel (resp. jeho právní zástupce) byl prokazatelně seznámen s celým spisovým materiálem včetně znaleckého posudku dne 28.7.2009, od této doby však žalobce nevznesl žádnou konkrétní námitku proti znaleckému posudku, ani neuvedl, jakou otázku by případně chtěl znalci položit. Toto neučinil žalobce ani v rámci odvolání. Co se poté týče samotného znaleckého posudku, tak tento byl vypracován soudním znalcem z oboru doprava silniční a městská, a tedy není důvod se domnívat, že by byl zpracován nesprávně. Žalovaný musí předně k vypracování znaleckého posudku uvést (což platí obecně o znalcích a znaleckých posudcích), že znalec vychází především z objektivních skutečností, kterými jsou např. stopy na vozovce, postavení vozidel po dopravní nehodě, jejich deformace atd. Pokud by pak měl znalec nedostatek těchto podkladů, nemohl by znalecký posudek vypracovat, popř. by ho vypracoval v redukované podobě. K subjektivním podkladům, kterými jsou výpovědi svědků, se pak znalec vyjadřuje zpravidla pouze z hlediska jejich technické přijatelnosti, a to ve vztahu k objektivním podkladům. Pokud pak znalec vypracoval znalecký posudek v daném rozsahu, je žalovaný toho názoru, že měl k dispozici dostatek podkladů k přijetí konkrétních závěrů, a to bez ohledu na výpovědi jednotlivých svědků. Provedení doplňujících výslechů svědků a případně znalce, pokud žalobce neuváděl žádný konkrétní důvod jejich výslechu, pak bylo zcela nadbytečné. Žalovaný tak musí zopakovat, že pokud byl znalcem zpracován znalecký posudek, musel být ve spise dostatek podkladů pro vypracování znaleckého posudku, protože jinak by znalec tento znalecký posudek nevypracoval. K námitce žalovaného, že poškozený jel s vozidlem ještě krátce před místem střetu v pravém jízdním pruhu (který dále pokračuje na dálnici D5 a nikoliv k místu dopravní nehody), a tedy mu žalobce nemusel dávat přednost, musí žalovaný uvést, že touto možností se zabýval jak správní orgán I. stupně, tak i žalovaný v rámci napadeného rozhodnutí. V místě dopravní nehody se však pravý jízdní pruh odděluje od levého jízdního pruhu (vedoucího rovně) v určité vzdálenosti od místa střetu, přičemž v době, kdy se žalobce rozhodl rozjet do křižovatky, byl J.S. s jím řízeným vozidlem již za tímto místem. Tato možnost uváděná žalobcem (tedy že J.S. byl v době rozhodnutí žalobce o rozjetí do křižovatky v pravém jízdním pruhu) je tak technicky nepřijatelná. Žalovaný tak shrnuje, že žalobce nebyl nikterak krácen na svých právech. Žalobce měl řadu možností, jak se mohl vyjádřit k závěrům znalce uvedeným ve znaleckém posudku. Jelikož to, že napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno až po uplynutí prekluzivní lhůty, samo o sobě postačuje ke zrušení rozhodnutí, soud ve vztahu k žalobnímu bodu namítajícímu nedostatečné zjištění skutkového stavu a nevyhovění důkazním návrhům žalobce jen na okraj poznamenává, že v tomto ohledu se ztotožňuje s názorem žalovaného správního orgánu o nedůvodnosti těchto žalobcových námitek, a to z důvodů uplatněných žalovaným v jeho vyjádření k žalobě. – 3 – Žalobce v doplnění žaloby dále tvrdí, že byl zkrácen na svých subjektivních právech, zejména v právu na spravedlivý proces, protože současně s návrhy na doplnění dokazování uvedl, že by se chtěl ve věci vyjádřit, což do té doby neučinil, resp. chtěl popsat okolnosti nehody tak, jak je vnímal on, odlišně od zjištěného stavu. To mu však prvostupňový správní orgán neumožnil a tuto vadu nezhojil ani žalovaný, ač na ni poukazoval žalobce v odvolání. K tomu se žalovaný správní orgán dne 18.3.2010 pod zn. DSH/3781/10, spis. zn. ZN/187/DSH/10, vyjádřil tak, že žalobci nebylo nijak bráněno v tom, aby se ve věci vyjádřil. Ke svému vyjádření měl možnost jak před správním orgánem I. stupně, tak i v podaném odvolání. Žalobce však v odvolání pouze obecně uvedl, že by se chtěl k okolnostem dopravní nehody vyjádřit, avšak nikdy se nikterak konkrétněji nevyjádřil. K tomuto je pak třeba uvést, že žalobce nesměl být jako obviněný z přestupku donucován k výpovědi, a tedy správní orgán l. stupně ani žalovaný ho k vyjádření nemohli jakkoliv donucovat. Pokud pak žalobce svého práva vyjádřit se k věci nevyužil, bylo to samozřejmě jen na jeho vůli. Žalovaný tak shrnuje, že žalobce nebyl nikterak krácen na svých právech. Žalobce měl řadu možností, jak se mohl k věci vyjádřit. Žalobce však neustále dokola uvádí, že se chce vyjádřit, avšak nikdy tak neučinil. Jelikož to, že napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno až po uplynutí prekluzivní lhůty, samo o sobě postačuje ke zrušení rozhodnutí, soud ve vztahu k žalobnímu bodu namítajícímu neumožnění vyjádřit se ve věci jen na okraj poznamenává, že i v tomto ohledu se ztotožňuje s názorem žalovaného správního orgánu o nedůvodnosti této žalobcovy námitky, a to z důvodu uplatněného žalovaným v jeho vyjádření k žalobě. Žaloba byla v uvedeném rozsahu shledána důvodnou, a proto soud podle § 78 odst. 1 věty prvé s.ř.s. zrušil napadené rozhodnutí pro nezákonnost a současně podle § 78 odst. 4 s.ř.s. vyslovil, že věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému. V dalším řízení je správní orgán vázán právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s.). Jak žalobce, tak žalovaný správní orgán souhlasili s tím, aby soud rozhodl o věci samé bez jednání (§ 51 odst. 1 věta prvá s.ř.s.). Žalobce, který měl ve věci plný úspěch, má podle § 60 odst. 1 věty prvé s.ř.s. proti žalovanému správnímu orgánu, který ve věci úspěch neměl, právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem ve výši 6.800,- Kč, skládající se ze zaplaceného soudního poplatku za žalobu ve výši 2.000,- Kč a dále z odměny advokáta za dva úkony právní služby v plné výši, tj. po 2.100,- Kč, a z náhrady hotových výdajů za dva úkony právní služby po 300,- Kč podle § 7, § 9 odst. 3 písm. f), § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Za úkon právní služby oceněný plnou výší se považuje převzetí a příprava zastoupení a žaloba. Ke splnění povinnosti nahradit žalobci náklady řízení bylo žalovanému stanoveno platební místo podle § 149 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 64 s.ř.s. a určena pariční lhůta podle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř. ve spojení s § 64 s.ř.s.

Poučení