17 Co 130/2022 - 612

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Lanžhotského, Ph.D., a soudců Mgr. Tomáše Šintáka a JUDr. Jiřího Hanuše ve věci žalobce: [Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] zastoupený advokátem [Anonymizováno] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalované: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] o 410 143,50 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 30. května 2022 č. j. 115 C 56/2016-548 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 410 143,50 Kč s 8,05% úrokem z prodlení z částky 410 143,50 Kč za dobu od 1. 7. 2016 do zaplacení, to vše do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení před okresním soudem ve výši 384 859 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 38 877 Kč.

III. Žalovaná je povinna nahradit České republice – Okresnímu soudu v Trutnově jednu polovinu nákladů řízení placených státem, jejichž výše bude určena samostatným usnesením, a to do jednoho měsíce od právní moci uvedeného usnesení.

Odůvodnění

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 410 143,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 410 143,50 Kč od 1. 7. 2016 do zaplacení (výrok I), zástupci žalované [tituly před jménem] [jméno FO] přiznal na odměně a ostatních náhradách částku ve výši 185 408,30 Kč (výrok II) a žalobci uložil povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Trutnově státem zálohované náklady ve výši 28 639 Kč a náklady vynaložené se zastupováním žalované ustanoveným zástupcem ve výši 185 408,30 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III).

2. V jeho odůvodnění vyložil, že předmětem řízení bylo zaplacení částky 410 143,50 Kč jako nákladů souvisejících s odstraněním stávající opěrné zdi, výstavbou nové opěrné zdi a s vyztužením kolny. Žalobce jako vlastník pozemku p. č. [Anonymizováno] v obci a katastrálním území [adresa] sousedícího s pozemky žalované st. p. č. [hodnota] a p. č. [Anonymizováno] v tomtéž katastrálním území, zaplatil veškeré náklady na stavbu nové opěrné zdi a podpěru kolny. Provedení neodkladného odstranění stavby stávající opěrné zdi bylo provedeno stavebním podnikatelem [právnická osoba]., kterému to nařídil [právnická osoba] ve [adresa] rozhodnutím č. j. SVO/3050/2015 ze dne 6. 10. 2015. Po žalované žalobce požadoval 300 224,50 Kč jako 50 % nákladů za opravu zdi, částku ve výši 94 794 Kč, která představovala náklady na vyztužení kolny, a částku 15 125 Kč jako 50 % nákladů na zpracování projektové dokumentace, celkem 410 143,50 Kč s úrokem z prodlení. Žalobce tvrdil, že účastníci byli podíloví spoluvlastníci původní zdi a jsou spoluvlastníky i nové zdi. Žalovaná se původně bránila tím, že na žalobcově pozemku p. č. [Anonymizováno] se nachází pozemní komunikace, jejíž součástí je i opěrná zeď. Komunikace je navíc liniovou stavbou, a i z tohoto pohledu je zeď její součástí, neboť ji chrání. Dále tvrdila, že správní rozhodnutí, o které žalobce nárok opírá, je nicotné, protože správní orgán tímto rozhodnutím překročil své pravomoci. Nárok na náhradu nákladů proto nemůže být dán.

3. Okresní soud předně připomněl obsah předchozích rozhodnutí soudů vydaných v této věci. Poukázal na znění ustanovení § 135 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zdůraznil, že se musel zabývat především posouzením právního režimu předmětné zdi a také otázkou, zda náklady vynaložené v souvislosti se stavebními pracemi byly co do výše přiměřené. Bylo na žalobci, aby tvrdil a prokázal, že vlastníky zdi byli oba účastníci řízení. Žalobce však nedisponuje žádným hodnověrným důkazem o tom, kdy byla zeď postavena a kdo ji postavil. V žalobě tvrdil, že jde o rozhradu vystavěnou v 19. století. Okresní soud měl za prokázané, že dům č. p. 463 a spolu s ním i stavba opěrné zdi bránící sesuvu svahu na přilehlou komunikaci byla postavena přibližně okolo roku 1850, tedy v době platnosti obecného zákoníku občanského (zákona vyhlášeného císařským patentem č. 946/1811). Je tudíž na místě použít jeho ustanovení § 854 a § 857. Okresní soud v této souvislosti citoval originální znění uvedených ustanovení a zabýval se též obsahem jeho různých českých překladů. Vysvětlil, že tato právní úprava, pokud jde o právní režim rozhrady, se liší od nyní platného občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., který v ustanovení § 1024 upravuje pouze jednu právní domněnku svědčící ve prospěch spoluvlastnictví. Oproti tomu obecný zákoník občanský stanovil vyvratitelné domněnky dvě, a to v § 854 ústící ve spoluvlastnictví a v § 857 upravující výhradní vlastnictví rozhrady. Okresní soud v této souvislosti nakonec přisvědčil žalované, že samotná podoba opěrné zdi svědčí pro aplikaci ustanovení § 857 obecného zákoníku občanského, protože z této zdi kameny vystupují (vyčnívají) a kloní se k jedné straně, a to k té straně, kde se nachází komunikace a pozemek ve vlastnictví žalobce. Povaha původní opěrné zdi, která je zapuštěna ve svahu a jejíž kameny jen na jedné straně vystupují, vede k závěru, že jde o výhradní vlastnictví žalobce. Žalobcovy argumenty, že prospěch ze stavby zdi má žalovaná, protože zeď je nezbytná pro statiku jejího domu, okresní soud odmítl jako nepodstatné. Základním předpokladem pro nárok na zaplacení nákladů podle ustanovení § 135 odst. 6 stavebního zákona je vlastnictví stavby, na které byly stavební práce provedeny. Jelikož žalovaná vlastníkem zdi není, jde v řízení o nedostatek její pasivní věcné legitimace, a proto byla žaloba zamítnuta.

4. Okresní soud dodal, že v opačném případě, kdy by vlastnické právo žalované ke zdi bylo prokázáno, měl by žalobu za důvodnou, neboť náklady stavebních prací nevybočují z cen obvyklých v místě a čase. Poukázal v této souvislosti na závěry znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO], který ve vztahu k samotné stavbě zdi uzavřel, že účelně vynaloženým nákladům odpovídá částka 549 661 Kč (oproti částce 590 449 Kč vynaložené žalobcem). Pokud jde o náklady vynaložené na zajištění stability kolny, znalec za účelné náklady pokládal částku [částka] (žalobce uhradil 94 794 Kč). Celkové žalobcem vynaložené náklady na stavební práce (685 243 Kč) se tedy téměř shodují se závěry znalce (668 536 Kč), nešlo tak o výdaje nepřiměřené. Na námitku žalované, že měla být provedena jen oprava původní zdi s nižšími náklady, odpověděl okresní soud poukazem na rozhodnutí stavebního úřadu z 6. 10. 2015, kterým bylo nařízeno zbourání původní zdi a výstavba zdi nové.

5. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání. V odvolání předně tvrdil, že opěrná zeď se nachází výlučně na pozemku žalované a že vznikla jako opora jejích staveb. Namítal dále, že okresní soud nesprávně aplikoval domněnku výlučného vlastnictví rozhrady dle § 857 obecného zákoníku občanského. Jeho závěr, že žalobce je vlastníkem dané opěrné zdi, je zjevně nesprávný a poněkud jednostranný, neboť je založen pouze na jazykovém výkladu daného ustanovení. Opěrná zeď se nenakláněla na pozemek žalobce, byla rovnoběžná se směrem působení gravitační síly, směrem ke komunikaci šlo o hladkou zeď, která podpírala pozemek žalované. Ustanovení § 857 obecného zákoníku občanského lze užít jen tehdy, pokud cihly, latě nebo kameny jen k jedné straně vystupují (vyčnívají) nebo se kloní. Podstatný je přitom původní stav zdi, nikoli stav po zanedbané údržbě či po pokusech o vyspravení zdi ze strany bývalého manžela žalované. Okresní soud si však dané ustanovení vyložil tak, že mu postačí, že jsou kameny či cihly jen z jedné strany vidět. To však neznamená, že kameny a cihly vyčnívají nebo vystupují z roviny zdi k jedné straně. Platilo naopak, že kameny pod terasou (zápražím) vystupovaly na druhou stranu do pozemku žalované, neboť byly zhotoveny tak, aby podpíraly pozemek žalované. Nelze navíc přehlédnout příčinu zbudování opěrné zdi a její účel, který vyplynul z výslechu souseda žalované [jméno FO] a ze zpráv [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO]. Opěrná zeď v daném případě není rozhradou, ale součástí pozemku žalované. Na opěrné zdi se nacházela stavba stodoly ve vlastnictví žalované, zeď také nesla chodník žalované zajišťující vstup do jejího domu a v neposlední řadě sloužila jako zpevnění základů samotného domu č. p. 463, což vyplývá i ze zprávy o geologických poměrech, podle které opěrná zeď zvyšuje stabilitu základových podmínek. V dřívější době nebyla pod domem komunikace v dnešním stavu, šlo spíše o vyšlapanou pěšinu, po které postupně začaly jezdit i povozy, nešlo tudíž původně o zeď zárubní, která by chránila pozemní komunikaci. Žalobce nicméně uvedl, že sdílí závěry okresního soudu o tom, že náklady vynaložené na stavební práce nebyly nepřiměřené. Navrhl tedy změnu rozsudku okresního soudu tak, že žalobě bude vyhověno.

6. Žalovaná se ve vyjádření k odvolání pomocí podrobného výkladu ustanovení § 854 a § 857 obecného zákoníku občanského plně ztotožnila s argumentací okresního soudu vedoucí k závěru, že zeď patří do vlastnictví žalobce. Dodala, že pozemní komunikaci je nutno pokládat za liniovou stavbu dle § 509 o. z., a že předmětná zeď je její součástí, což v projednávané věci ve svých úvahách zcela pominul Nejvyšší soud v kasačním rozhodnutí z 14. 8. 2020. Zopakovala dále svou argumentaci přednesenou již v předchozím průběhu řízení, která ji vedla k přesvědčení, že rozhodnutí [právnická osoba] [adresa] z 6. 10. 2015 je rozhodnutím nicotným. Při vědomí dřívějšího opačného názoru krajského soudu však namítla, že by se měl soud vypořádat se skutečností, že stavební úřad rozhodl ve zjevném rozporu se zákonem a porušil ustanovení § 135 odst. 3 stavebního zákona. V rozporu s názorem nadřízeného Krajského úřadu Královéhradeckého kraje totiž nařídil odstranit stavbu původní opěrné zdi a současně zhotovit stavbu zcela nové zdi. I znalec [tituly před jménem] [jméno FO] konstatoval, že ekonomicky nejméně náročným postupem byla oprava původní zdi. Žalobce se přitom v prvotních fázích ještě před vydáním prvního rozhodnutí stavebního úřadu choval jako vlastník zdi. Žalovaná konečně namítla, že na základě ustanovení § 135 odst. 6 stavebního zákona je možné po vlastníkovi stavby vymáhat jen náklady vynaložené na neodkladné odstranění stavby a na nutné a v rozhodnutí vymezené zabezpečovací práce. Na náklady spojené s novou stavbou zdi tak nemá obec nárok. Žalobce by tedy mohl mí nárok jen na náhradu těch nákladů, které vznikly s nařízeným odstraněním stavby. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku okresního soudu.

7. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 201 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“), obsahuje všechny podstatné náležitosti (§ 205 o. s. ř.) a je podáno osobou oprávněnou a včas (§ 201 a § 204 o. s. ř.), přezkoumal při nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) rozsudek okresního soudu i jemu předcházející řízení v mezích, v nichž se odvolatel domáhal jeho přezkoumání (§ 212 o. s. ř.), aniž byl vázán důvody, které byly v odvolání uplatněny (§ 212a odst. 1 o. s. ř.). Odvolání shledal důvodným.

8. Odvolací soud předně připomíná, že v řízení o projednávané věci vydal Nejvyšší soud dne 14. 8. 2020 pod č. j. 22 Cdo 1546/2020-405 rozsudek, jímž bylo rozhodnuto tak, že se rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové z 19. 2. 2020 č. j. 17 Co 176/2019-390 v potvrzující části ohledně zamítnutí žaloby o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 300 224,50 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % ročně z této částky od 1. 7. 2016 do zaplacení ruší a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v něm ve vztahu ke sporné zdi vysvětlil, že samotná okolnost, že veřejnoprávní norma přisuzuje věci – za využití pojmu užívaného v soukromém právu – určitý právní režim, nemusí nutně vypovídat o jejím skutečném soukromoprávním režimu. Pojem „součást místní komunikace“ (resp. obecněji „součást pozemní komunikace“) má podle zákona o pozemních komunikacích jiný obsah a je konstruován pro odlišné účely, než je tomu při vymezení pojmu „součást věci“ v režimu občanského zákoníku. Tento institut upravený v zákoně o pozemních komunikacích má tedy jiný účel než majetkové dispozice. Neobstojí proto úvaha soudů obou stupňů, že předmětná opěrná zeď náleží žalobci toliko z titulu, že jsou v § 12 odst. 1 písm. c) zákona o pozemních komunikacích opěrné zdi označeny za součást pozemní komunikace.

9. Soudům obou stupňů dále Nejvyšší soud vytkl, že při posuzování nároku žalobce dostatečně nedocenily skutkové okolnosti tvrzené již v žalobě – především pak tvrzení, že nárok na zaplacení sporné částky má vyplývat z rozhodnutí [právnická osoba] ve [adresa] ze dne 6. 10. 2015 č. j. SVO/3050/2015. Z něj plyne, že jde o rozhodnutí o neodkladném odstranění stavby s tím, že při kontrolní prohlídce bylo zjištěno, že stavba stabilizace svahu pod č. p. 463 ve [adresa] na pozemcích účastníků (vlastníků) svým technickým stavem ohrožuje zdraví a životy osob nebo zvířat, ohrožuje bezpečnost a sousední stavby a hrozí značné riziko vzniku škod na majetku i životech. Na základě tohoto zjištění, pak [právnická osoba] [adresa] podle „§ 135 odst. 3 stavebního zákona nařídil ve veřejném zájmu stavebnímu podnikateli [právnická osoba]., IČO [IČO], [adresa]“ provedení neodkladného odstranění stavby stávající opěrné zdi s tím, že odstranění stavby stávající opěrné zdi a vybudování nové zdi bude rozděleno do dvou částí; rozhodnutí pak obsahuje velmi podrobný technický popis postupu při realizaci odstranění zdi a jejího nového vybudování, včetně podrobného zdůvodnění nutnosti odstranění stávající zdi a vybudování zdi nové. Součástí odůvodnění rozhodnutí je mimo jiné závěr, že v daném případě už nejde o havarijní stav, ale jde o havárii, neboť stavba ohrožuje životy osob nebo zvířat tím, že hrozí její zřícení. Rozhodnutí obsahuje též informaci o tom, že nařízené neodkladné odstranění stavby se provádí na náklad vlastníků, a pokud se vlastníci nedohodnou na úhradě nákladů se stavebním podnikatelem, náklady uhradí obec a na vlastnících je bude vymáhat. Současně uvedené správní rozhodnutí výslovně konstatuje, že „součástí pozemků účastníků jsou objekty kolny a opěrné zdi.“ 10. Nejvyšší soud v této souvislosti dále odkázal na svůj rozsudek ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 125/2011 (publikovaný pod č. 59/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v němž se uvádí: Ustanovení § 139 odst. 2 obč. zák. představuje normativní základ soukromoprávní úpravy hospodaření se společnou věcí. Nelze však odhlédnout od toho, že v konkrétních jednotlivých případech mohou být činnosti podléhající hospodaření se společnou věcí důvodně založeny také právními předpisy veřejnoprávními, resp. opatřeními a rozhodnutími z nich vycházejícími, tak jak se stalo v daném případě, kdy uvedeným předpisem byl zákon o odpadech. Je tomu tak tam, kde se hospodaření se společnou věcí dotýká oblastí regulovaných právě předpisy práva veřejného. V poměrech souzené věci se tato skutečnost projevila tak, že ve správním řízení orgán veřejné správy na úseku odpadového hospodářství reagoval na existenci tzv. černé skládky uložením povinnosti žalobkyni skládku odstranit. Jestliže je tedy v rovině veřejného práva příslušným orgánem rozhodnuto o činnosti, kterou je spoluvlastník povinen realizovat a která jinak svou povahou spadá pod režim hospodaření se společnou věcí, pak je nutno takový postup považovat za speciální případ hospodaření se společnou věcí. Pokud ve správním řízení byla úředním postupem účastníkům řízení uložena povinnost k odstranění skládky, byla žalobkyně povinna skládku odstranit, aniž by v daném případě byla nezbytná dohoda spoluvlastníků či rozhodnutí na základě principu majority o odstranění této skládky. Při splnění této povinnosti jí pak vzniká oprávnění k poměrné náhradě účelně vynaložených nákladů vůči ostatním spoluvlastníkům ve smyslu ustanovení § 137 odst. 1 obč. zák. Připomněl dále, že dovolací soud v dané věci odkázal též na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10. 6. 1925, sp. zn. Rv I 528/25 (Vážný 5105), podle kterého na spoluvlastnících lze se domáhati poměrné náhrady nákladů, jež byly na společnou nemovitost spoluvlastníkem vynaloženy na základě úředního příkazu, třebas se tak stalo bez svolení ostatních spoluvlastníků. Odvolacímu soudu pak uložil, aby v dalším řízení zkoumal, zda jsou zobecňující závěry tohoto rozhodnutí aplikovatelné na individuální skutkové okolnosti této věci.

11. Odvolací soud dodává, že pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku v projednávané věci mají dále význam pravidla, která vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku z 28. 5. 2020 sp. zn. [spisová značka] k problematice společné rozhrady: Jestliže rozhrada – zeď stojí jen na pozemku jediného vlastníka, tedy i v případě dvojitých rozhrad, pak se nabytí vlastnického práva posuzuje podle občanského zákoníku účinného v době jejího zřízení; změny vlastnického práva (právní skutečnosti je zakládající) se pak posuzují podle zákona účinného v době, kdy k nim došlo. Protože v této věci byla zeď zřízena za účinnosti obecného občanského zákoníku z roku 1811, vlastníkem zdi by měl být nejprve ten soused, na jehož pozemku byla zřízena, a to podle zásady superficies solo cedit. Byla-li však rozhrada zřízena na obou sousedních pozemcích, a to buď tak, že hranice mezi pozemky probíhá zdí, anebo tak, že zeď střídavě zasahuje do obou pozemků, platí pro ni zvláštní režim (k tomu viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4043/2019). Pak je zeď tzv. společnou součástí obou pozemků; není tedy samostatnou věcí (pokud pro ni ovšem neplatí některá ze zákonných výjimek, nyní např. § 3055 odst. 1 o. z.), a pro její správu se použijí pravidla o spoluvlastnictví (Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Praha: Leges, 2014, svazek III., s. 306). Později, poté, co pozbyl účinnosti, mohly nastat právní skutečnosti měnící ten stav, který nastal zřízením zdi; ty je třeba posuzovat podle předpisů účinných v době, kdy relevantní právní skutečnosti nastaly.

12. Problémem je vlastnictví takové zdi. Zeď je totiž jediným, „jednolitým“ objektem a uplatnění zásady „superficies solo cedit“ může být tam, kde stojí na dvou či více pozemcích, problematické; nelze na ni též použít obvyklé předpisy o stavbách, už proto, že je tu zvláštní úprava v § 1024 a násl. o. z. Obecný zákoník občanský sice použil termín „společné vlastnictví“, současný občanský zákoník se podobné formulaci vyhýbá a pouze stanoví, že jde o objekty „společné“. V literatuře k OZO se též uvádí, že rozhrada není ve spoluvlastnictví, patří až do poloviny každému sousedovi (Mayr, R. Soustava občanského práva. Kniha druhá: Práva věcná. Brno 1924, s. 48); to však zřejmě platí jen tam, kde hranice prochází středem zdi. Také Melzer a Tégl v citovaném díle uvádějí, že společná součást (zde zeď) se spravuje podle pravidel o spoluvlastnictví. Otázka vlastnictví společné rozhrady – zdi – ostatně není pro řešení sporů o její užívání a údržbu podstatná; rozhodné je, zda je společná ve smyslu § 1024 a § 1026 o. z.

13. Uvedené v zásadě platí i pro nabytí vlastnictví k rozhradě zřízené v době účinnosti OZO, stojí-li na obou sousedních pozemcích; jde o společnou součást těchto pozemků a spravují ji oba jejich vlastníci společně.

14. Za podstatný krajský soud dále pokládá výklad ustanovení § 135 stavebního zákona, který zaujal Nejvyšší soud v rozsudku z 23. 5. 2022 sp. zn. 22 Cdo 1851/2021. V něm uvedl následující: …stavební úřad je oprávněn uložit povinnost k provedení nutných zabezpečovacích prací, a hrozí-li nebezpečí z prodlení, zajistí provedení těchto prací prostřednictvím stavebního podnikatele. Následně je obec, jejíž obecní úřad je stavebním úřadem, který provedení těchto prací prostřednictvím stavebního podnikatele zajistil, oprávněna po vlastníkovi stavby vymáhat náklady na provedení těchto nutných zabezpečovacích prací, které stavebnímu podnikateli uhradila.

15. K tomu Nejvyšší soud doplňuje, že zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), rozumí pod pojmem „stavba“ především samotnou stavební činnost. Stavební předpisy tedy chápou pojem „stavba“ dynamicky, tedy jako činnost, popřípadě soubor činností, směřujících k uskutečnění díla. Naopak pro účely občanského práva je pojem „stavba“ nutno vykládat staticky, jako věc v právním smyslu, tedy jako výsledek určité stavební činnosti, který je způsobilý být předmětem občanskoprávních vztahů. (srov. § 2 odst. 3 stavebního zákona a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1305/96, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 539/2001). Není tomu tak však bezvýhradně vždy. I stavební předpisy chápou někdy stavbu i jako dílo samotné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4933/2015). Citovaná ustanovení § 135 a § 142 odst. 1 stavebního zákona (tedy předpisu veřejnoprávní povahy) při definici osoby nesoucí náklady vynaložené na neodkladné odstranění stavby a na nutné zabezpečovací práce výslovně odkazují na vlastníka stavby, resp. osobu, která má vlastnické právo nebo jiné věcné právo k dotčeným pozemkům a stavbám na nich. Je tedy nepochybné, že v těchto případech i zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), chápe pod pojmem „stavba“ až samotný hmotný výsledek stavební činnosti (ať už je jím stavba jako samostatná věc či součást pozemku, na kterém se nachází). Jedině ve vztahu k takto definovanému předmětu právních vztahů totiž lze hovořit o vlastnictví. Samotnou stavební činnost vlastnit nelze – nejde o věc (ať již hmotnou či nehmotnou), ale o faktickou činnost směřující ke vzniku takové věci.

16. Stavební úřad však není v rozhodnutí, kterým je uloženo provedení nutných zabezpečovacích prací, oprávněn konečně rozhodnout, kdo je vlastníkem stavby (a tedy kdo je povinen k náhradě nákladů na provedení nutných zabezpečovacích prací). Stavební úřad si může o této právní otázce (a s tím souvisejících námitkách) učinit pouze úsudek (srov. § 142 odst. 4 stavebního zákona, § 132 stavebního zákona). Jedná se totiž o otázku občanskoprávní povahy, a o takové mají pravomoc rozhodnout soudy v rámci občanského soudního řízení (srov. § 7 odst. 1 o. s. ř. a dále obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 4777/2007; nutno poznamenat, že se nejedná o případ stanovený zvláštním zákonem ve smyslu § 142 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v rozhodném znění, ve kterém jsou oprávněny správní orgány řešit v případech stanovených zvláštními zákony spory vyplývající z občanskoprávních, pracovních, rodinných nebo obchodních vztahů).

17. V poměrech projednávané věci příslušné správní orgány nebyly oprávněny rozhodnout, a ani nerozhodly, o vlastnictví opěrné zdi (této souvislosti lze rovněž odkázat na rozhodnutí odvolacího správního orgánu, který výslovně uvedl, že „stavební úřad ani odvolací správní orgán nejsou kompetentní o vlastnictví rozhodovat,“ a dále také vyložil, že „v příslušném správním řízení není rozhodováno o vlastnictví opěrné zdi ani o výši úhrad případných vlastníků této zdi“). Stavební úřad si byl oprávněn o této otázce učinit úsudek, který je relevantní pouze pro účely konkrétního řízení vedeného před správními orgány a nepředstavuje definitivní rozhodnutí o vlastnickém právu (ani důsledků z toho plynoucích, tedy např. která osoba je povinna k náhradě nákladů na provedení nutných zabezpečovacích prací stavby). V takovém případě ovšem nemůže být tento úsudek správního orgánu závazný pro rozhodnutí soudu v civilním řízení o vlastnickém právu ke stavbě jakožto prejudiciální otázce a důsledků z toho plynoucích (§ 135 odst. 1, 2 o. s. ř.). Jestliže stavební úřad zajistil provedení nutných zabezpečovacích prací prostřednictvím stavebního podnikatele a obec, jejíž obecní úřad je stavebním úřadem, vymáhá po vlastníkovi stavby náklady takto vynaložené, je nutné v příslušném občanskoprávním sporu o náhradu těchto nákladů jako prejudiciální otázku posoudit, kdo je vlastníkem stavby, a na základě toho rozhodnout, která osoba je k náhradě těchto nákladů povinna.

18. Z výše uvedeného je zřejmé, že pro posouzení důvodnosti podané žaloby je klíčové řešení otázky, jíž se zabýval okresní soud v odvoláním napadeném rozsudku, tedy jaký je právní režim zdi, které se stavebním úřadem nařízené stavební práce týkaly. Pro zodpovězení této otázky je přitom rozhodná okolnost, kdy byla stavba původní zdi zřízena, neboť právě podle právních předpisů platných a účinných v této době je nutno vlastnické poměry posoudit. Soud není vázán tím, jaký úsudek o vlastnictví zdi učinil stavební úřad v rozhodnutí, jímž nařídil odstranění stavby a nutné zabezpečovací práce.

19. Okresní soud předně dospěl ke správnému závěru, že stavba zdi byla zřízena za účinnosti obecného zákoníku občanského, tedy v době před 1. 1. 1951. Uvedený závěr vyplývá z provedeného dokazování a žádný z účastníků proti němu nic nenamítá. Námitka žalované, že snad pro řešení otázky vlastnictví zdi může mít nějaký význam právní úprava liniových staveb (do 27. 2. 2017 inženýrských sítí) zahrnutá v ustanovení § 509 o. z., je tak zjevně nedůvodná. Nelze ji totiž použít při posuzování vlastnictví staveb vzniklých dávno před účinností občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (srov. též § 3028 odst. 1 a 2 o. z.). Soud prvního stupně uvažoval o sporné zdi jako o rozhradě. Byť to v odůvodnění napadeného rozsudku nijak blíže nevyložil, zjevně vycházel z toho, že sporná zeď se nachází v hraniční oblasti mezi pozemky žalobce a žalované, tedy zčásti na jednom a zčásti na druhém pozemku (k tomu srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4043/2018 z 27. 3. 2019). Tento závěr o umístění zdi není mezi účastníky nesporný. Žalobce v žalobě tvrdil právě toto a předkládal k tomu i důkazy. Nicméně v dalším průběhu řízení uvedené tvrzení opustil a nově začal tvrdit, že zeď se nacházela zcela na pozemku žalované a tvořila jeho součást, přičemž toto tvrzení vyvozoval ze svého přesvědčení o účelu dané zdi. Stran takového umístění zdi však žádný důkaz nepředložil. Žalovaná tvrdí, že zeď se nachází na pozemku žalobce, přičemž toto tvrzení vyvozuje ze svého právního názoru, že zeď je součástí komunikace ve vlastnictví žalobce. K otázce umístění zdi byl v prvostupňovém řízení proveden důkaz mapovým podkladem pro projekt rekonstrukce opěrné zdi a související terénní úpravy, vypracovaným v dubnu roku 2013 [jméno FO] (srov. č. l. 29 spisu), jehož okresní soud rovněž později vyslechl jako svědka. Tato listina prokazuje, že zeď se nacházela zčásti na pozemku žalobce, zčásti na pozemku žalované, a tedy v hraniční oblasti mezi pozemky. Její správnost nebyla v průběhu řízení nijak relevantně zpochybněna či vyvrácena.

20. V situaci, kdy již v podstatě nelze zjistit, kdo původní zeď postavil, okresní soud při řešení otázky vlastnických poměrů týkajících se sporné zdi správně zvažoval, zda aplikovat zákonné domněnky týkající se rozhrad, které byly upraveny v ustanoveních § 854 a § 857 obecného zákoníku občanského. V této souvislosti odvolací soud předesílá, že oproti názoru soudu prvního stupně nepokládá za rozhodující otázku různých českých překladů originálního německého znění obecného zákoníku občanského. Výklady okresního soudu zahrnuté do odůvodnění napadeného rozsudku nevedou odvolací soud k závěru, že by snad různé české překlady mohly vést k jinému významu daných ustanovení. Naopak krajský soud má za to, že smysl těchto překladů je stále stejný.

21. Podle ustanovení § 854 obecného zákoníku občanského brázdy, ploty dělané i samorostlé, ohrady, zdi, soukromé potoky, stoky, místa a jiné podobné rozhrady, jež jsou mezi sousedními pozemky, pokládají se za společné vlastnictví, ač nedokazují-li opak znaky, nápisy nebo jiné známky a pomůcky.

22. Podle ustanovení § 857 obecného zákoníku občanského je-li postavení rozhrady takovým, že cihly, latě nebo kamení jen na jednu stranu vyčnívají nebo svah mají, anebo jsou-li pilíře, sloupy, kůly, podpěry na jedné straně zapuštěny, jest v pochybnosti na této straně nedělené vlastnictví rozhrady, ač nevychází-li opak z oboustranného zatížení, zapuštění, z jiných známek nebo jiných důkazů. Také se pokládá za výlučného držitele zdi, kdo nesporně drží zeď ve stejném směru pokračující, stejně vysokou a tlustou.

23. Při řešení otázky, která ze shora uvedených zákonných domněnek, má být užita v projednávané věci, se krajský soud se závěry soudu prvního stupně ztotožnit nemohl. Žalobce totiž v odvolání důvodně namítá, že pro posouzení vlastnictví zdi nemůže být rozhodující její špatný stavebnětechnický stav, který vedl k zásahu stavebního úřadu a k nařízení jejího odstranění. I z fotodokumentace havarijního stavu původní zdi je přitom zřejmé, že tato zeď se skládala z části kamenné (v prostoru před domem žalované) a z části cihlové (na níž spočívala kolna žalované). Je nepochybné, že zeď nebyla postavena tak, že by cihly a kameny vyčnívaly či vystupovaly na stranu, na které se nachází pozemek žalobce, nebo že by se zeď k této straně nakláněla (měla svah). Nelze odůvodnit užití ustanovení § 857 obecného zákoníku občanského jen z té okolnosti, že s ohledem na charakter zdi byly cihly a kameny viditelné pouze na jednu (žalobcovu) stranu a že její druhá strana (strana žalované) byla krytá pozemkem, a tedy nepřístupná. Pouhá viditelnost kamenů či cihel nemůže znamenat, že tyto stavební prvky ze zdi vystupují nebo vyčnívají. Dle názoru odvolacího soudu je tak na místě aplikace pravidla uvedeného v ustanovení § 854 obecného zákoníku občanského, vedoucí k závěru, že v případě sporné zdi jde o vlastnictví společné (zeď je společná součást sousedních pozemků) a že pro její správu se uplatní pravidla o spoluvlastnictví. Mínění okresního soudu, že žalované v řízení o projednávané věci nesvědčí pasivní věcná legitimace, proto správné není.

24. To ovšem znamená, že žalovaná je osobou předvídanou v ustanovení § 135 odst. 6 stavebního zákona, tedy vlastníkem, který nese náklady vynaložené na neodkladné odstranění stavby a na nutné zabezpečovací práce, resp. vlastníkem, po němž může obec uhrazené náklady vymáhat. Povinnost k úhradě těchto nákladů má v projednávané věci svůj základ v rozhodnutí stavebního úřadu, tedy [právnická osoba] ve [adresa] č. j. SVO/3050/2015 ze dne 6. 10. 2015. S námitkami žalované vznesenými proti tomuto rozhodnutí a ústícími v přesvědčení, že jde o rozhodnutí nicotné, se krajský soud již vypořádal v usnesení ze dne 4. 10. 2021 č. j. 17 Co 121/2021-464. V něm vyložil, že ustanovení § 77 odst. 1 správního řádu za nicotné pokládá rozhodnutí, k jehož vydání nebyl správní orgán vůbec věcně příslušný; to neplatí, pokud je vydal správní orgán nadřízený věcně příslušnému správnímu orgánu. Nicotné je dále rozhodnutí, které trpí vadami, jež je činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, anebo jinými vadami, pro něž je nelze vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu. V této souvislosti lze připomenout i závěry již ustálené judikatury soudů, např. nálezu Ústavního soudu ČR z 15. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1463/09 (publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 225/2010) poukazujícího na to, že právní věda považuje za nicotný správní akt, který trpí vadami takové intenzity, že již vůbec nelze o správním aktu hovořit. Typicky jsou takovými vadami neexistence právního podkladu pro rozhodnutí, nedostatek pravomoci, nejtěžší vady příslušnosti, absolutní nedostatek formy, absolutní omyl v osobě adresáta, neexistence skutkového základu způsobující bezobsažnost, požadavek trestného nebo jinak nemožného plnění, požadavek plnění fakticky nemožného, neurčitost, nesmyslnost či vnitřní rozpornost a neexistence vůle. V daném případě žalovaná shledává nicotnost předmětného správního rozhodnutí v tom, že správní orgán prvního stupně nerespektoval právní názor odvolacího správního orgánu vysloveného v dřívějším zrušovacím rozhodnutí. Konkrétně jde o to, zda pod zákonný termín „odstranění stavby nebo nutné zabezpečovací práce“ použitý v ustanovení § 135 odst. 3 stavebního zákona lze podřadit i nařízení odstranění stavby opěrné zdi a vybudování opěrné zdi nové. Je skutečností, že v projednávané věci odvolací správní orgán zaujal stanovisko, že výstavba nové zdi není v režimu citovaného zákonného ustanovení možná a lze ji uskutečnit pouze na základě stavebního povolení. Lze tak učinit závěr, že stavební úřad právní názor nadřízeného správního orgánu nerespektoval. I tak však není možné dovodit, že by taková vada daného správního rozhodnutí zakládala jeho nicotnost. Nezpůsobuje totiž nedostatek věcné příslušnosti či pravomoci správního orgánu ani absenci právního podkladu pro vydání rozhodnutí. Nicotnost rozhodnutí totiž působí velmi závažné právní následky. K závěru o nicotnosti správního aktu lze tedy přistoupit jen tehdy, je-li jeho vada zásadní a zjevná. Rozpor ve výkladu určité právní normy mezi správním orgánem prvního a druhého stupně takovou vadu nepředstavuje. I kdyby tedy na základě ustanovení § 135 odst. 3 stavebního zákona nemohl stavební úřad nařídit zbudování nové opěrné zdi, jeho opačný postup by neznamenal nedostatek věcné příslušnosti či pravomoci. Lze si však zcela reálně představit i takový výklad daného zákonného ustanovení, který uvedenou stavební činnost pod nutné zabezpečovací práce podřadí. Ve vztahu k předmětnému správnímu rozhodnutí je tedy možné uvažovat maximálně o jeho věcné nesprávnosti, jež však nicotnost nezakládá. Správní rozhodnutí bylo žalované doručeno a žalovaná mohla jeho účinky zvrátit podáním opravného prostředku (odvolání) a jeho následným zrušením v odvolacím řízení. Jelikož to žalovaná neučinila, rozhodnutí nabylo právní moci, je vůči ní závazné a působí zamýšlené právní účinky.

25. Žalovaná nyní své námitky vůči danému rozhodnutí opakuje, avšak vyvozuje z nich toliko nezákonnost a věcnou nesprávnost daného správního rozhodnutí. Následkem toho by pak dle svého názoru neměla být povinna uhradit vzniklé náklady stavebních prací. S takovou procesní obranou však úspěšná být nemohla. Jak již bylo vysvětleno výše, toto správní rozhodnutí je pro žalovanou závazné a působí vůči ní právní účinky. Ve vztahu k žalované tak lze uplatnit závěry vyplývající z předchozího kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu z 14. 8. 2020 č. j. [spisová značka], z něhož plyne závěr, že na spoluvlastníku se lze domáhat poměrné náhrady nákladů, jež byly na společnou nemovitost vynaloženy na základě úředního příkazu, i když se tak stalo bez svolení tohoto spoluvlastníka. Žalované nelze přisvědčit ani v názoru, že by snad měla nahrazovat toliko náklady spojené s odstraněním původní zdi a nikoli již náklady na vybudování zdi nové. Jednak je třeba zmínit, že vybudování nové zdi je možné podřadit pod pojem zabezpečovacích prací, užitý v ustanovení § 135 odst. 6 stavebního zákona. Navíc tyto stavební práce byly nařízeny správním rozhodnutím, které je pro žalovanou závazné. Je podstatné, že žalobce uplatňuje v daném řízení pouze ty náklady, které vynaložil na úhradu prací uvedených v daném správním rozhodnutí. Závěr, že vlastník musí nést všechny náklady vynaložené na neodkladné odstranění stavby a na nutné zabezpečovací práce, které vyplývají z rozhodnutí stavebního úřadu, lze dovodit i ze systematického zařazení této povinnosti do odstavce 6 ustanovení § 135 stavebního zákona. Oprávnění stavebního úřadu k nařízení neodkladného odstranění stavby a nutných zabezpečovacích prací je totiž zakotveno v předchozích odstavcích uvedeného ustanovení.

26. Z výše uvedeného je zřejmé, že žaloba o zaplacení částky 410 143,50 Kč je opodstatněná. Již okresní soud správně vyložil, že žalobce uhradil stavebnímu podnikateli [právnická osoba]. náklady stavebních prací a že též zaplatil náklady nutné na pořízení projektové dokumentace. Znaleckým posudkem [tituly před jménem] [jméno FO] bylo prokázáno, že vynaložené náklady nebyly nepřiměřené, neboť jen mírně přesáhly znalcem vypočtenou cenu v místě a čase obvyklou. V této souvislosti nelze ani pominout ten fakt, že žalobce nevybíral stavebního podnikatele, který dané práce provede. Ten byl určen stavebním úřadem. Žalovaná je tak na základě ustanovení § 135 odst. 6 stavebního zákona povinna uhradit žalobci shora uvedenou částku sestávající z částky 300 224,50 Kč jako poloviny nákladů za opravu zdi (v rovnodílném spoluvlastnictví žalované), z částky ve výši 94 794 Kč jako nákladů na vyztužení kolny (ve výlučném vlastnictví žalované), a z částky 15 125 Kč jako poloviny nákladů na zpracování projektové dokumentace. Žalobce vyzval žalovanou k zaplacení těchto nákladů dopisem z 23. 5. 2016, který byl žalované dle příslušné doručenky doručen dne 31. 5. 2016. Žalované určil lhůtu k úhradě do 30. 6. 2016 (srov. č. l. 31 – 33 spisu). Jelikož žalovaná v této lhůtě dluh neuhradila, nastalo od dne následujícího, tj. od 1. 7. 2016, její prodlení (§ 1958 odst. 2, § 1968 o. z.). Žalobce tak má rovněž právo na úhradu úroků z prodlení, které v žalobě uplatnil (§ 1970 o. z., § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.).

27. Jen na okraj krajský soud dodává, že nepřehlédl, že žalobce v odvolacím řízení část svých odvolacích námitek zaměřil též na to, že sporná zeď byla co do svého účelu i způsobu výstavby zřízena jako opora pozemku a stavby ve vlastnictví žalované a že tvoří součást jejího pozemku. Za tím účelem předložil i znalecký posudek vypracovaný [tituly před jménem] [jméno FO] dne 14. 12. 2022. Tento posudek však nepřináší v řízení zásadně nové poznatky, neboť co do svého obsahu navazuje na odborné vyjádření stejného autora, podané již dříve v řízení před okresním soudem jako odpověď na některé závěry znalce [tituly před jménem] [jméno FO]. Žalobce rovněž upozornil na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], v němž bylo vysloveno, že opěrná zeď není věcí v právním smyslu, ale součástí pozemku, který podepírá, protože hlavním smyslem a důvodem existence zdi je opora a ochrana podpíraného pozemku. I kdyby tato žalobcova argumentace byla správná, vedla by nutně ke stejnému závěru o tom, že žaloba je v plném rozsahu důvodná.

28. Z výše uvedených důvodů tedy odvolací soud změnil odvoláním napadený rozsudek tak, že žalobě zcela vyhověl (§ 220 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.). Lhůtu k plnění stanovil s ohledem na výši pohledávky na jeden měsíc od právní moci rozsudku. Obecná třídenní lhůta stanovená v ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. se jeví jako nepřiměřeně krátká. O povolení splátek nelze v daném případě uvažovat, protože okolnost, že příjmem žalované je starobní důchod, neumožňuje stanovení takové splátky, která by zajišťovala zaplacení dluhu v rozumné době.

29. Z důvodu změny rozsudku okresního soudu musel odvolací soud nově rozhodnout též o nákladech řízení před okresním soudem (§ 224 odst. 2 o. s. ř.). Výsledkem řízení je vyhovění žalobě v plném rozsahu. V souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. má tedy žalobce, který dosáhl procesního úspěchu, proti žalované právo na náhradu nákladů řízení. Uvedený závěr se uplatní i ve vztahu k nákladům odvolacího řízení (§ 224 odst. 1 o. s. ř.), neboť i v něm žalobce z hlediska procesního zcela uspěl.

30. Žalobcovy náklady vynaložené v řízení před okresním soudem, do nichž se zahrnují i náklady vzniklé v předchozích řízeních odvolacích a dovolacích, jsou tvořeny soudními poplatky zaplacenými v úhrnné výši 55 016 Kč (po 20 508 Kč za žalobu a odvolání, 14 000 Kč za dovolání), složenou zálohou na znalečné ve výši 4 000 Kč, odměnou jeho zástupce za zastupování ve výši 259 480 Kč (za celkem 26 úkonů právní služby po 9 980 Kč - § 7, § 8 odst. 1, vyhlášky ř. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „advokátní tarif“), náhradou hotových výdajů zástupce v částce 7 800 Kč (§ 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu), náhradou cestovních výdajů ve výši 1 412 Kč (cesta k jednání odvolacího soudu dne 12. 2. 2020 - § 13 odst. 5 advokátního tarifu), náhradou za promeškaný čas ve výši 600 Kč (§ 14 odst. 1 písm. a/, odst. 3 advokátního tarifu) a náhradou za 21% daň z přidané hodnoty v částce 56 551 Kč. Celkové náklady prvostupňového řízení proto dosahují výše 384 859 Kč. Odměna za zastupování přísluší za následující úkony právní služby uvedené v ustanovení § 11 odst. 1 advokátního tarifu: 1) převzetí a příprava zastoupení, 2) žaloba, 3) písemné podání ve věci samé z 7. 11. 2017, 4) účast na jednání okresního soudu 31. 5. 2018, 5) účast na jednání okresního soudu 20. 8. 2018, 6) písemné podání ve věci samé z 20. 9. 2018, 7) účast na místním šetření 3. 10. 2018, 8) a 9) účast na jednání okresního soudu 7. 3. 2019, trvajícím více jak dvě hodiny, 10) písemné podání ve věci samé z 22. 3. 2019, 11) písemné podání ve věci samé z 23. 4. 2019, 12) účast na jednání okresního soudu 20. 5. 2019, 13) účast na jednání okresního soudu 1. 7. 2019, 14) odvolání z 26. 8. 2019, 15) účast na jednání krajského soudu 12. 2. 2020, 16) dovolání, 17) účast na jednání okresního soudu 15. 4. 2021, 18) písemné podání ve věci samé z 14. 5. 2021, 19) účast na jednání okresního soudu 27. 5. 2021, 20) odvolání z 24. 6. 2021, 21) a 22) účast na jednání okresního soudu 20. 12. 2021, trvajícím více jak dvě hodiny, 23) účast na jednání okresního soudu 14. 2. 2022, 24) písemné podání ve věci samé z 15. 3. 2022, 25) účast na jednání okresního soudu 28. 4. 2022 a 26) písemné podání ve věci samé z 24. 5. 2022. Krajský soud za některé účtované úkony odměnu nepřiznal, neboť nejde o úkony právní služby uvedené v ustanovení § 11 advokátního tarifu. Jedná se o některá písemná vyjádření, která neměla parametry podání ve věci samé, a dále pak úkon advokáta spočívající ve studiu spisu. Žalobci rovněž nemohly být přiznány náklady, jejichž výši nijak nedoložil, a to za vypracování znaleckého posudku [tituly před jménem] Tomáše „[Anonymizováno]“ (správně [Anonymizováno]), za odborné vyjádření [tituly před jménem] [jméno FO] a za kontrolní zaměření paty zdi [tituly před jménem] [jméno FO].

31. V odvolacím řízení (tj. v řízení o nyní projednávaném odvolání) tvoří náklady žalobce odměna za zastupování ve výši 29 940 Kč (3 úkony právní služby po 9 980 Kč spočívající v odvolání, dalším písemném podání ve věci samé a v účasti na jednání krajského soudu - § 11 odst. 1 písm. d), k), g) advokátního tarifu), náhrada hotových výdajů 900 Kč, náhrada cestovních výdajů 790 Kč, náhrada za promeškaný čas 500 Kč a náhrada za 21% daň z přidané hodnoty 6 747 Kč. Celkem tedy činí 38 877 Kč. Krajský soud proto rozhodl tak, že žalovanou zavázal, aby náklady řízení v obou stupních v uvedené výši nahradila žalobci, a to k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

32. V souladu s ustanovením § 148 odst. 1 o. s. ř. musel odvolací soud dále rozhodnout o nákladech řízení, které platil v jeho průběhu stát. Povinnost k náhradě těchto nákladů se určuje rovněž podle výsledku řízení. Proto i v tomto případě náhradová povinnost stíhá žalovanou. Žalované bylo v průběhu řízení před okresním soudem přiznáno poplatkové osvobození ve výši jedné poloviny, a to usnesením okresního soudu z 14. 6. 2017 č. j. 115 C 56/2016-86, pravomocným dne 4. 7. 2017. Z tohoto důvodu by měla žalovaná státu nahradit jednu polovinu nákladů, které v řízení platil. V daném případě však dosud není známa celková výše těchto nákladů státu, a to zejména výše odměny a náhrady hotových výdajů ustanoveného advokáta, kterou stát vyplatí. O ní rozhodne okresní soud teprve v budoucnu, po pravomocném skončení tohoto řízení. Krajský soud proto nyní rozhodl pouze o základu náhrady nákladů řízení s tím, že o její výši rozhodne samostatným usnesením, poté co okresní soud určí a vyplatí ustanovenému zástupci odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů (§ 155 odst. 1 o. s. ř.).

33. Odvolací soud zvažoval, zda v projednávané věci nejsou splněny zákonné předpoklady pro užití moderačního práva soudu dle ustanovení § 150 o. s. ř., podle kterého jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Žádné důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by měla být náhrada nákladů řízení byť i jen zčásti odepřena, však shledány nebyly. Tyto důvody nemohou spočívat jen v tom, že poměry žalované odůvodňují osvobození od soudních poplatků v rozsahu jedné poloviny. Na straně žalobce nejsou žádné okolnosti spočívající v jeho poměrech či v jeho postupu v daném řízení, které by snad mohly vést k úvahám o tom, že přiznání náhrady nákladů řízení není přiměřené a spravedlivé.

Poučení