17 Co 140/2024 - 233

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Čipery a soudců Mgr. Tomáše Šintáka a JUDr. Jiřího Hanuše ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Anonymizováno] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [právnická osoba] s.r.o., IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] za účasti vedlejší účastnice na straně žalované:[Jméno zainteresované společnosti 1/0] IČO [IČO zainteresované společnosti 1/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 1/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 1/0] o zaplacení částky 1 695 600 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 13. března 2024 č. j. 30 C 139/2023-199 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku náklady odvolacího řízení ve výši 23 232 Kč.

III. Žalobce je povinen nahradit vedlejší účastnici na straně žalované k rukám její zástupkyně do tří dnů od právní moci rozsudku náklady odvolacího řízení ve výši 11 434,50 Kč.

Odůvodnění

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci jednak částku 195 600 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 1. 3. 2023 do zaplacení (výrok I), jednak částku 1 500 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 12. 5. 2023 do zaplacení (výrok II). O nákladech řízení rozhodl okresní soud tak, že žalobci uložil, aby do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatil k rukám zástupců částku 62 774 Kč pro žalovanou a částku 32 694 Kč pro vedlejší účastnici (výroky III a IV).

2. V odůvodnění rozsudku okresní soud vyložil, že v řízení byly žalobou uplatněny nároky související s pracovním úrazem, který žalobce utrpěl dne 14. 5. 2019 při výkonu pracovních povinností na dálnici A7 u města [adresa] kdy byl při autonehodě nárazem uvězněn v kabině řidiče. Rozsáhlá poranění, s nimiž se po dlouhou dobu léčil, vedla k přiznání invalidního důchodu III. stupně, trpí rovněž závažnými trvalými následky. Žalobci a pojišťovně se dosud podařilo smírně vyřešit náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění, byla mu vyplacena náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti do 29. 1. 2020 i náklady spojené s péčí o zdraví, byla mu přiznána i renta od 29. 1. 2020 po dobu pobírání invalidního důchodu. Žalovaná byla v průběhu řešení této události vyzvána pojišťovnou, aby se žalobcem ukončila pracovní poměr. Žalobce dne 10. 1. 2023 navštívil jednatel žalované za účelem podpisu dokumentů, mezi kterými byla i dohoda o ukončení pracovního poměru k 31. 1. 2023. Žalobci bylo řečeno, že jde jen o formalitu, aby mu mohla být vyplácena renta, a proto dokumenty bez většího zkoumání podepsal. Teprve později zjistil, že se má dle obsahu dohody vzdát odstupného z důvodu plného zavinění dopravní nehody, která byla příčinou jeho pracovního úrazu. S tímto však nesouhlasil, protože při jednání s pojišťovnou se dohodl pouze na krácení nároků z důvodů spoluúčasti. Žalobce proto požaduje zaplacení částky 195 600 Kč jakožto odstupného odpovídajícího dvanáctinásobku jeho průměrné měsíční mzdy. Vedle tohoto nároku uplatnil dále zaplacení částky 1 500 000 Kč představující další nemajetkovou újmu, tedy poslední z nároků, které nebyly v souvislosti s úrazem vyřešeny. Tento požadavek zdůvodnil tím, že nehoda zásadně ovlivnila jeho život. V době nehody mu bylo 31 let a mohl založit rodinu a žít aktivním životem. Ze dne na den však byl odkázán na pomoc druhých, po léta se pohyboval jen na invalidním vozíku, dodnes není schopen chůze bez opory. Zažívá každodenní útrapy, nemá partnerku ani děti, vyhlídky na založení rodiny nejsou vzhledem k jeho stavu nadějné. Jeho duševní útrapy se váží nejen k průběhu léčby, ale i k odnětí možností v budoucím životě. V letech 2019 až 2021 nemohl absolvovat žádné dovolené, oslavy, setkání s rodinou či přáteli ani další volnočasové nebo sportovní aktivity. Doživotní omezení v chůzi je pro něho velkým zásahem do životního stylu, neboť v minulosti chodil pravidelně patnáctikilometrové úseky.

3. Žalovaná se žalobě bránila tím, že dopravní nehoda byla způsobena výlučným zaviněním žalobce, který se v době nehody nevěnoval řízení a používal mobilní telefon. Těsně před nárazem jí totiž došla SMS zpráva od žalobce. Policejní vyšetřování nehody vedlo k závěru, že ji způsobil výlučně žalobce. Kdyby se žalobce při řízení vozidla věnoval řádně plnění svých povinností, nemuselo k velmi nepříznivým následkům dojít. Žalobci již byly všechny nároky vyplaceny. Žalobce svým jednáním způsobil žalované majetkovou škodu a poškodil i její dobré jméno. Žalovaná popřela, že by její jednatel v souvislosti s uzavřením dohody o rozvázání pracovního poměru uvedl žalobce v omyl a přiměl jej ke vzdání se nároku na odstupné. Vedlejší účastnice podporující žalovanou potvrdila, že z titulu zákonného pojištění byly žalobci ještě před podáním žaloby uhrazeny nároky se zohledněním krácení ve výši 40 % za jeho spoluzavinění. Konkrétně šlo o bolestné ve výši 624 750 Kč, ztížení společenského uplatnění ve výši [částka], náhrada nákladů spojených s léčením, náhrada za ztrátu na výdělku za dobu trvání pracovní neschopnosti i po jejím skončení. Uplatněný nárok na odstupné není zákonným pojištěním kryt. Negativní dopady na zdraví žalobce byly odčiněny již v rámci bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění. Nárok na náhradu další nemajetkové újmy proto pokládala za nedůvodný.

4. Okresní soud vyšel ze zjištění učiněných na základě nesporných tvrzení účastníků, podle kterých byl žalobce u žalované zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 4. 10. 2016 na pracovní pozici řidič nákladních vozidel. Dne 14. 5. 2019 došlo při řízení nákladního automobilu žalobcem na dálnici u města [adresa] k dopravní nehodě, v důsledku které utrpěl žalobce při výkonu pracovních povinností zranění s vážnými zdravotními následky. Kvůli pracovnímu úrazu se žalobce dlouhodobě léčil, pozbyl způsobilost konat dosavadní práci a stal se invalidním. Žalobci bylo na odčinění újmy poskytnuto pojišťovnou zaměstnavatele (vedlejší účastnicí) peněžité plnění za vytrpěné bolesti a za ztížení společenského uplatnění, byla mu doplacena náhrada mzdy po dobu pracovní neschopnosti, byly mu uhrazeny náklady spojené s péčí o zdraví a přiznáno plnění za snížení původního příjmu ze zaměstnání z důvodu pobírání invalidního důchodu. Jádrem sporu zůstala otázka zavinění dopravní nehody žalobcem. Ve vztahu k této otázce okresní soud na základě provedeného dokazování (zejména z poznatků shromážděných německou policií při vyšetřování dopravní nehody – spisový materiál Policejního prezidia [adresa], oddělení bezpečnosti silničního provozu/zvláštní služby, stanice dálniční policie [adresa], č. j. [spisová značka] uzavřel, že žalobce uvedeného dne v 9:41 hodin narazil nákladním automobilem Iveco, registrační značky [SPZ], do tahače s návěsem, který jel před vozidlem žalobce, a protože se blížil ke koloně, zpomalil a bezpečně zabrzdil. V době nárazu tahač s návěsem stál, případně se pohyboval ve směru jízdy pouze minimální rychlostí. Automobil řízený žalobcem narazil do vozidla rychlostí 80 km v hodině a po zaklínění tlačil vozidlo před sebou dalších asi 20 metrů. Po skončení vyšetřování příčin nehody dospěla německá policie k závěru, že dopravní nehodu způsobil žalobce, a to v důsledku nepozornosti, protože narazil do vozidla jedoucího před ním.

5. Žalobce uvedl, že si dopravní nehodu a to, co po ní následovalo, vůbec nepamatuje. Odmítl však tvrzení žalované, že bezprostředně před nárazem psal SMS zprávu. Namítal, že zpráva mohla být odeslána již dříve, protože doručení v roamingu může trvat delší dobu. Okresní soud se u operátora O2 pokusil zjistit, kdy byla z žalobcova telefonu zpráva odeslána. Společnost O2 Czech Republic a.s. sdělila, že legislativa jim umožňuje zálohovat provozní a lokalizační údaje jen po dobu šesti měsíců, požadované údaje proto nemohou být poskytnuty. Okresní soud se rovněž zabýval námitkami, které žalobce vznesl proti výsledkům šetření policie a kterými zpochybňoval správnost údajů uvedených při vyšetřování dalšími účastníky nehody [jméno FO] a [jméno FO]. Tyto námitky shledal nedůvodnými a zdůraznil, že uvedení řidiči na rozdíl od žalobce na změnu v provozu (kolonu) včas zareagovali.

6. Při právním posouzení věci okresní soud především poukázal na ustanovení § 270 odst. 1 písm. a) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dál jen „zákoník práce“). Uzavřel, že žalobce porušil svou povinnost uvedenou v ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) a § 19 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, tedy povinnost věnovat se řízení a sledovat situaci v provozu. To bylo hlavní, podstatnou a rozhodující příčinou střetu s vozidlem jedoucím po dálnici před žalobcem. Není podstatné, co bylo příčinou toho, že se žalobce plně nezaměřil na řízení vozidla. Psaní SMS zprávy v době bezprostředně před střetem prokázáno nebylo. To však neznamená, že žalobce svou povinnost řidiče neporušil. Nedostatečná pozornost a zanedbání povinnosti věnovat se řízení jsou zřejmé z nastalého následku, kterým je náraz do vozidla vpředu. V úvahu přichází i nedodržení bezpečné vzdálenosti. K dopravní nehodě tak došlo výlučně jízdou žalobce v rozporu s předpisy, jiná příčina nebyla prokázána, míra žalobcova zavinění není ničím snižována. Pravidla silničního provozu představují nepochybně právní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví řidiče při práci. Jejich znalost osvědčuje zkouška z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel. Kontrolu jejich znalosti a dodržování nemusí zajišťovat zaměstnavatel, protože na bezpečnost a plynulost silničního provozu dohlíží policie. Žalovaná zaměstnavatelka se tedy zcela zprostila odpovědnosti za pracovní úraz žalobce, protože prokázala, že porušení pravidel silničního provozu při nehodě zavinil v plném rozsahu žalobce, a že jedinou příčinou škodní události bylo žalobcovo opomenutí, které spočívalo v tom, že se nevěnoval řízení. Tomuto závěru nebrání ani tak okolnost, že výsledkem jednání s pojišťovnou byla spoluúčast žalobce toliko v rozsahu 40 %. Protože se žalovaná zaměstnavatelka zcela zprostila své povinnosti k náhradě újmy, nemá žalobce ani právo na odstupné dle ustanovení § 67 odst. 2 zákoníku práce.

7. Rozhodnutí o nákladech řízení odůvodnil okresní soud ustanovením § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Při stanovení sazby odměny za zastupování vycházel z toho, že ve věcech peněžité náhrady nemajetkové újmy činí tarifní hodnotu sporu nikoli výše uplatněného plnění, ale paušální částka 50 000 Kč.

8. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání a okresnímu soudu vytýkal nesprávná skutková zjištění i právní posouzení věci. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Zdůraznil především, že důkazní břemeno ve vztahu ke zproštění odpovědnosti leží v tomto případě na žalované. Žalovaná svou obranu založila na zprávě německé policie a SMS zprávě odeslané z žalobcova telefonu a okresní soud tyto důkazy zcela nekriticky převzal. Vyšetřování však proběhlo v době žalobcovy hospitalizace, žalobce do něho nemohl nijak zasáhnout, proti jeho výsledkům má výhrady. Policejní zpráva nereflektuje žádnou výpověď žalobce jakožto hlavního účastníka nehody, žalobce se nemohl k závěrům vyjádřit a předkládat důkazy. Bránil se teprve v průběhu tohoto soudního řízení, ovšem okresní soud místo zkoumání skutečných příčin dopravní nehody plně převzal závěry policejní zprávy. Německá policie však především neobjasnila, čím byla způsobena žalobcova nepozornost, která měla vést k dopravní nehodě. Žalobce si sice událost nepamatuje, avšak je tu hned několik faktorů, které mohly do události zasáhnout: žalobce mohl být oslněn sluncem, vyrušen situací v okolních jízdních pruzích nebo mu do kabiny mohl vletět hmyz. Okresní soud však na místo zkoumání těchto faktorů horlivě přijal teorii žalované, že nepozornost způsobilo psaní SMS zprávy. Žalobce pak dále podrobně argumentoval, proč mohl SMS zprávu odeslat v době, kdy neřídil. Okresní soud se měl dle žalobce zabývat otázkou, zda žalobce porušil právní předpisy do té míry, aby to mohl založit zproštění odpovědnosti žalované za pracovní úraz. Žalobce je přesvědčen, že skutečná příčina nehody se zřejmě nikdy zjistit nepodaří. Neexistuje tedy možnost, že by se žalovaná mohla odpovědnosti zprostit. Některé skutkové závěry okresního soudu nejsou podloženy provedenými důkazy. Okresní soud se nezaobíral rozdíly mezi údaji z digitálního a analogového tachografu a rozpory mezi údaji z tachografu a tvrzením žalované o době poslání SMS zprávy. Konstatoval dále, že pokutu za dopravní nehodu uloženou německými orgány ve výši 35 EUR uhradil žalobcův otec. Žalobce však upozornil, že neví, zda byla pokuta uhrazena, protože byl v nemocnici. Není mu známo, z jakého zdroje okresní soud informaci o úhradě pokuty převzal. Žalobce rovněž vyslovil zásadní nesouhlas s rozhodnutím o nákladech řízení. Dle jeho mínění mělo být postupováno podle § 150 o. s. ř. Soudní řízení zahájil v dobré víře v existenci uplatněných nároků založené plněním poskytnutým pojišťovnou. Žalované se snažil nabízet smír, ta však dlouhodobě nespolupracovala. Moderaci nákladů pokládá za důvodnou i proto, že jako invalidní důchodce stojí proti dvěma obchodním korporacím. Žalobce je dále toho názoru, že vedlejší účastnici nemělo být přiznána náhrada za právní zastoupení. Jde totiž o nadnárodní pojišťovnu disponující interním právním aparátem. U takové korporace se presumuje, že je dostatečně personálně vybavena k tomu, aby byla sama schopna kvalifikovaně hájit své zájmy, aniž by musela vyhledat právní pomoc. Jde navíc o spor týkající se relativně typizované a časté agendy vedlejší účastnice. Náhrada by jí tedy měla být přiznána jen jako nezastoupenému účastníku.

9. Žalovaná ve vyjádření k odvolání uvedla, že pokládá za správné skutkové i právní závěry okresního soudu, a navrhla potvrzení jeho rozsudku. Žalobcovo tvrzení, že se proti závěrům vyšetřování dopravní nehody mohl bránit teprve v tomto soudním řízení, pokládá žalovaná za účelové. Je přesvědčena, že žalobce takto postupoval jen proto, že si byl vědom, že danou škodní událost způsobil svým nezodpovědným jednáním. Tvrzení o možných příčinách jeho nepozornosti jsou účelová a neprokázaná. Vůči soudu prvního stupně je až urážlivou odvolací námitka, že horlivě přijal tvrzení žalované o odeslání SMS zprávy jako příčině dopravní nehody. O objektivním přístupu okresního soudu naopak svědčí, že si sám vyžádal zprávu od operátora. Okresní soud dospěl na základě provedeného podrobného dokazování ke správnému závěru, že došlo k porušení předpisů žalobcem, které zakládá zproštění odpovědnosti žalované. Je zavádějící žalobcovo tvrzení, že se příčinu nehody zjistit nepodaří. Příčina byla zjištěna a prokázána a spočívá v chování žalobce. Žalovaná je přesvědčena, že okresní soud rozhodl správně i o nákladech řízení. Žalobce si byl vědom toho, jaký spor vyvolává a co jej čeká v případě neúspěchu. Takto vzniklé náklady nemohou být přenášeny na žalovanou.

10. Rovněž vedlejší účastnice se ztotožnila se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Ten podrobně vysvětlil svá skutková zjištění. Závěry německé policie spočívají na důkazech objektivní povahy, případná žalobcova výpověď by je změnit nemohla. Žalobce nepředložil žádné důkazy, které by mohly závěry vyšetřování zpochybnit. Pouze účelově zaměňuje svá tvrzení ke zpochybnění skutkových zjištění za důkazy. K otázce nákladů řízení vedlejší účastnice ve vztahu k žalobcem uplatňované dobré víře uvedla, že poskytnuté pojistné plnění bylo žalobci kráceno. Vedlejší účastnice je soukromou společností bez podílu státu, nehospodaří s veřejnými prostředky a předmětem její činnosti není plnění veřejného účelů. Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2315/15 tedy na projednávanou věc nedopadá. Nejedná se tu o bagatelní spor, účelem zastoupení bylo poskytnutí kvalifikované právní pomoci v řízení, v němž probíhalo těžiště dokazování. Každý účastník je oprávněn dát se zastoupit advokátem, jde o výraz rovnosti procesních stran. Moderační právo soudu spíše přiléhá na situace, kdy je stranou právně nezastoupená fyzická osoba, která by měla hradit náklady řízení, jež sama nevyvolala.

11. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 201 o. s. ř.), obsahuje všechny podstatné náležitosti (§ 205 o. s. ř.) a bylo podáno osobou oprávněnou a včas (§ 201 a § 204 o. s. ř.), přezkoumal při nařízeném jednání rozsudek okresního soudu, jakož i jemu předcházející řízení v mezích, v nichž se odvolatel domáhal jeho přezkoumání (§ 212 o. s. ř.), aniž byl vázán důvody, které byly v odvolání uplatněny (§ 212a odst. 1 o. s. ř.). Odvolání žalobce důvodným neshledal.

12. Odvolací soud v prvé řadě dospěl k závěru, že řízení před okresním soudem nebylo postiženo žádnou zmatečnostní ani jinou podstatnou procesní vadou, která by mohla mít vliv na správnost rozsudku. Soud prvního stupně provedl v potřebném rozsahu dokazování, z něhož učinil skutková zjištění, která jsou postačující pro náležité rozhodnutí o věci samé. Skutková zjištění v odůvodnění napadeného rozsudku přiléhavě vysvětlil a formuloval též jasný závěr o skutkovém stavu věci, s nímž se odvolací soud plně ztotožňuje. Okresní soud nijak nepochybil ani při právním posouzení věci. Své skutkové i právní závěry soud prvního stupně náležitě a přesvědčivě vyložil v napadeném rozsudku, na jehož odůvodnění odvolací soud pro stručnost odkazuje.

13. Žalobcovy odvolací námitky jsou – pokud jde o rozhodnutí ve věci samé – v podstatě jen opakováním a rozvíjením jeho procesního stanoviska předneseného již v řízení před okresním soudem, s nímž se napadený rozsudek řádně vypořádal. Soud prvního stupně si byl plně vědom toho, že v situaci, kdy se žalovaná zaměstnavatelka uchází o zproštění své odpovědnosti za pracovní úraz, leží důkazní břemeno právně na ní. Z ustanovení § 270 odst. 1 písm. a) zákoníku práce skutečně vyplývá, že zaměstnavatel se zprostí povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zcela, prokáže-li, že vznikla tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní, nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, a že tyto skutečnosti byly jedinou příčinou škody nebo nemajetkové újmy. Okresní soud nepochybil, pokud za základ svých skutkových zjištění vzal závěry šetření německých policejních orgánů, které jsou v předložené spisové dokumentaci přesvědčivě zdůvodněny. Jejich podklady byly získány bezprostředně po nehodě a skutečně dovolují učinit jednoznačný závěr, že jedinou příčinou dopravní nehody byl způsob jízdy žalobce, který v důsledku nepozornosti nesprávně zareagoval na překážku v silničním provozu (vzniklou kolonu na dálnici) a narazil do vozidla jedoucího před ním. Samotná okolnost, že žalobce se z důvodu hospitalizace osobně vyšetřování nemohl zúčastnit a vypovídat, na správnosti těchto závěrů ničeho změnit nemůže. Žalobce uvedl, že si na dopravní nehodu nepamatuje, a proto lze důvodně pochybovat o tom, že by jeho osobní přítomnost při vyšetřování a případná výpověď mohly správnost závěrů policejního vyšetřování nějak zpochybnit. Tyto závěry se opírají nejen o výpovědi svědků (dalších účastníků nehody), ale i o stopy zajištěné na místě samém. S námitkami žalobce se v odůvodnění svého rozsudku přiléhavě vypořádal již okresní soud (bod 19 odůvodnění rozsudku). Žalobce nedůvodně vytýká okresnímu soudu, že horlivě přijal tvrzení žalované o psaní SMS zprávy jako příčině dopravní nehody. Soud prvního stupně totiž naopak na základě dokazování uzavřel, že odeslání zprávy v době bezprostředně před nehodou prokázáno nebylo. Na správnosti závěru, že jedinou příčinou dopravní nehody byla žalobcova nepozornost, nemůže ničeho změnit ani žalobcova výtka, že nebyl náležitě objasněn důvod této nepozornosti. Žalobcem nabízené možnosti vysvětlující tuto nepozornost (oslnění sluncem, sledování dopravní situace, hmyz v kabině vozidla) jsou nabízeny toliko v hypotetické rovině a nejsou podloženy žádným skutkovým zjištěním. Pokud by soud přistoupil na takovou možnost žalobcovy obrany, znamenalo by to ve svém důsledku, že zaměstnavatel by se zcela zprostit odpovědnosti nemohl nikdy. Je přitom příznačné, že automobil jedoucí před vozem řízeným žalobcem dokázal na vzniklou překážku v provozu vhodně zareagovat – vnější podmínky (povětrnostní, situace v provozu) tedy umožňovaly takový způsob jízdy, který by v dopravní nehodu nevyústil. V situaci, kdy žádný jiný účastník dopravní nehody své povinnosti neporušil, je chování žalobce skutečně jedinou příčinou vzniku škody a nemajetkové újmy. Okresní soud tedy správně uzavřel, že se žalovaná své odpovědnosti zcela zprostila, a proto není povinna žalobci nahradit další nemajetkovou újmu ani odstupné dle ustanovení § 67 odst. 2 zákoníku práce.

14. Za jedinou opodstatněnou odvolací námitku lze pokládat tvrzení, že okresní soud neměl v provedeném dokazování náležitý podklad pro závěr, že pokutu ve výši 35 EUR zaplatil za žalobce jeho otec. Toto zjištění však nemá z hlediska právního posouzení věci žádný význam. I kdyby tedy uvedená částka zaplacena nebyla, případně by ji zaplatil někdo jiný, neměnilo by to nic na jinak správných závěrech okresního soudu o příčinách dopravní nehody a vzniku újmy.

15. Žádné pochybení neshledal odvolací soud ani ve výrocích napadeného rozsudku o nákladech řízení. Je nesporné, že podle zásady procesního úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), by měl žalobce nahradit účelně vynaložené náklady řízení nejen žalované, nýbrž také vedlejší účastnici vystupující v řízení na její straně (§ 93 odst. 3 o. s. ř.).

16. Odvolací soud se soudem prvního stupně shoduje i v závěru, že tu nejsou důvody pro užití moderačního práva dle ustanovení § 150 o. s. ř. To umožňuje výjimečně nepřiznat zcela nebo zčásti náhradu nákladů řízení, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele 17. Konstantní judikatura dovodila, že ustanovení § 150 o. s. ř. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 29. 10. 2015 sp. zn. 33 Cdo 2728/2015). Nejvyšší soud v usnesení z 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2438/2013 (uveřejněném pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), vyložil, že toto ustanovení, jež umožňuje v konkrétním výjimečném případě prolomit zásadu úspěchu ve věci, slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Nejvyšší soud zdůraznil, že zejména v procesním právu je nutno každou výjimku z obecného pravidla vykládat restriktivně, a ztotožnil se s názorem vyjádřeným v komentářové literatuře (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1005), podle něhož závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud například v usnesení ze dne 31. 3. 2014 sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, v němž dále vyložil, že okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Nemůže však jít o libovolné okolnosti řízení, nýbrž o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlnost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.

18. V projednávané věci je zřejmé, že žalobce zahájil soudní řízení v situaci, kdy podstatnou část jeho nároků souvisejících s pracovním úrazem již uspokojila vedlejší účastnice z pojištění, přičemž bylo přistoupeno k významnému krácení uplatněných nároků z důvodů jeho spoluzavinění. Nelze tedy souhlasit s žalobcem, že žalobu podával v dobré víře v oprávněnost svých nároků. Riziko spojené s neúspěchem v řízení bylo tedy vzhledem k okolnostem věci již při podání žaloby reálné. Žalobci nelze přisvědčit ani v tom, že důvodem pro užití moderačního práva by měla být jeho invalidita. Žalobce sice je invalidní, ovšem je mu poskytována náhrada za ztrátu na výdělku (renta) a byly mu též (byť po částečném krácení) v nemalé výši vyplaceny další finanční nároky, které s jeho úrazem souvisely. Za těchto okolností odvolací soud nepokládá užití moderačního práva dle ustanovení § 150 o. s. ř. za spravedlivé.

19. Za důvodnou nelze považovat žalobcovu námitku, že by náklady vedlejší účastnice související s jejím právním zastoupením měly být pokládány za neúčelně vynaložené. Vedlejší účastnice vskutku není subjektem spojeným se státem či veřejnou mocí, a proto po ní nelze důvodně požadovat, aby právní služby související z její činností zajišťovala z vlastních prostředků pomocí zaměstnanců. Argumentaci podávanou v této souvislosti vedlejší účastnicí ve vyjádření k odvolání pokládá odvolací soud za správnou.

20. Okresní soud správně vypočetl i výši náhrady žalované a vedlejší účastnice. Především správně stanovil sazbu odměny za zastupování, kdy u uplatněné další nemajetkové újmy vycházel z tarifní hodnoty odpovídající paušální částce 50 000 Kč dle ustanovení § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“). Vedlejší účastnice se sice ve vyúčtování nákladů odvolacího řízení dovolávala aplikace nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2024 sp. zn. I. ÚS 3362/22, nicméně krajský soud to za opodstatněné nepovažuje. Uvedený nález se totiž zabývá otázkou tarifní hodnoty ve sporu, kde byly uplatněny nároky na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění, jejichž žalovaná výše byla již při zahájení řízení podložena znaleckým posudkem. V projednávané věci jde však o nárok na náhradu další nemajetkové újmy (tedy sice související, ale přesto jiný nárok), jehož uplatněná výše nebyla v žalobě ničím podložena (je toliko výrazem žalobcova odhadu, že právě taková částka jeho další nemajetkovou újmu odčiní).

21. Z výše uvedených důvodů tedy odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

22. O nákladech odvolacího řízení rozhodl krajský soud na základě ustanovení § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný a vedlejší účastnice na její straně dosáhly v odvolacím řízení plného procesního úspěchu, a proto je žalobce povinen nahradit jim náklady, které za odvolacího řízení účelně vynaložily, a to k rukám jejich zástupců v zákonné třídenní lhůtě (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o. s. ř.). U žalované činí výše náhrady částku 23 232 Kč a sestává z odměny za zastupování za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast při jednání odvolacího soudu - § 11 odst. 1 písm. g/ a k/ advokátního tarifu) po 9 300 Kč, paušální náhrady hotových výdajů 600 Kč (§ 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu) a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty v částce 4 032 Kč. Náklady vedlejší účastnice dosahují výše 11 434,50 Kč a skládají se z odměny za zastupování za stejné dva úkony právní služby po 3 100 Kč, paušální náhrady hotových výdajů 600 Kč, náhrady cestovních výdajů 2 050 Kč (§ 13 odst. 5 advokátního tarifu), náhrady za promeškaný čas ve výši 600 Kč (§ 14 odst. 1 písm. a/, odst. 3 advokátního tarifu) a náhrady za daň z přidané hodnoty v částce 1 984,50 Kč.