17 Co 224/2025 - 158

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Kotrčové a soudkyň Mgr. Daniely Večerkové a JUDr. Andrey Venclíkové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení 300 000 Kč s příslušenstvím k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22. 4. 2025, č. j. 7 C 1/2024-132 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 19 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta [Jméno advokáta A].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 300 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z uvedené částky od 1. 1. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 140 408,5 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce (výrok II.) a že žalovaný je povinen zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro [adresa] na náhradě nákladů řízení částku 1 460 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, na účet soudu I. stupně č. [č. účtu], variabilní symbol [var. symbol] (výrok III.).

2. Žalobce se zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím domáhal s odůvodněním, že se žalovaným dne 11. 9. 2019 uzavřel smlouvu, na jejímž základě poskytl žalovanému zápůjčku 450 000 Kč, žalovaný mu však vrátil pouze 150 000 Kč. Zbývající část zápůjčky 300 000 Kč, splatnou do 31. 12. 2020, žalovaný dosud nevrátil, ač tento dluh uznal. Žalovaný se bránil tím, že žádnou smlouvu o zápůjčce se žalobcem neuzavřel, zápůjčku nepřevzal a dluh neuznal, též vznášel námitku promlčení.

3. Žalobce i žalovaný jsou státními příslušníky [stát]. Soud I. stupně shledal, že je dána jeho mezinárodní příslušnost podle čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, na základě bydliště žalovaného v České republice, a že rozhodným právem je v souladu s čl. 4 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 593/2008 právo české.

4. Soud I. stupně vzal za prokázané, že žalobce žalovanému dne 11. 9. 2019 poskytl částku 450 000 Kč, a to zasláním této částky na pokyn žalobce z účtu společnosti [právnická osoba] na bankovní účet matky žalovaného, paní [jméno FO], č. účtu [č. účtu]. V listině podepsané žalovaným dne 11. 9. 2019 (sepsané v [jazyk], předložené soudu s ověřeným překladem do českého jazyka pod označením „Zázavek“) žalovaný prohlásil, že od žalobce převzal 450 000 Kč, které má vrátit 11. 5. 2020. V listině označené jako „smlouva“ ze dne 17. 8. 2020 (opět sepsané v [jazyk], předložené s ověřeným překladem do češtiny) účastníci uvedli, že se dohodli, že prostředky zapůjčené žalobcem žalovanému dne 11. 9. 2019 ve výši 450 000 Kč s lhůtou vrácení 11. 5. 2020 byly k 17. 8. 2020 vráceny pouze ve výši 150 000 Kč, zbývající část 300 000 Kč se žalovaný zavázal vrátit do 31. 12. 2020. Znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví zpracovaného [tituly před jménem] [jméno FO] ve spojení s výslechem této znalkyně měl soud za prokázané, že na výše uvedených listinách z 11. 9. 2019 a ze 17. 8. 2020 jsou pravé podpisy žalovaného. Znalkyně při svém výslechu rozptýlila pochyby o závěrech svého posudku, když zodpověděla podrobné dotazy soudu i žalovaného, vysvětlila, jak pracovala se srovnávacími podpisy, co konkrétně a jakým způsobem v rámci zpracování posudku zkoumala, vysvětlila též, proč nebyly nalezeny znaky nasvědčující padělání podpisu a že pokud v posudku uvedla, že předmětné podpisy jsou „pravděpodobně pravými podpisy“ žalovaného, učinila závěr o střední pravděpodobnosti pravosti podpisů. Soud přihlédl k tomu, že závěr o pravosti v rovině střední pravděpodobnosti byl učiněn ve vztahu k oběma posuzovaným podpisům i k tomu, že znalkyně neshledala znaky nasvědčující padělání podpisů, a též k tomu, že podepsané listiny odpovídají tomu, že dne 11. 9. 2019 byla k pokynu žalobce na účet matky žalovaného zaslána částka 450 000 Kč, tedy odpovídající výši zápůjčky uvedené v předmětných listinách. Soud dospěl k závěru, že to musel být žalovaný, kdo žalobci označil účet, na nějž mají být prostředky převedeny, a přestože závěr znalkyně byl učiněn jen v rovině střední pravděpodobnosti, soud považoval za vyloučené, aby posuzované podpisy nebyly pravými podpisy žalovaného. Soud měl tedy za prokázanou pravost předmětných listin i tvrzení žalobce o poskytnutí zápůjčky a o dohodě o její splatnosti. Návrhy na provedení důkazu revizním znaleckým posudkem a znaleckým posudkem zkoumajícím pravost celé listiny „Zázavek“ soud zamítl proto, že by na zjištění skutkového stavu neměly vliv, návrh na výslech matky žalovaného zamítl pro nadbytečnost. Důvody pro zapůjčení finančních prostředků byly pro rozhodnutí soudu nepodstatné, žalobce nebyl povinen tvrdit, jaké je rozhodné právo, a význam pro rozhodnutí neměla ani skutečnost, že částka byla zaslána z účtu společnosti [právnická osoba], neboť poskytnutí prostředků touto společností žalobci je právním vztahem nezávislým na vztahu mezi žalobcem a žalovaným.

5. Po právní stránce soud I. stupně věc posoudil dle ustanovení § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“). Shledal, že mezi žalobcem a žalovaným byla dne 11. 9. 2019 v ústní formě uzavřena smlouva o zápůjčce (§ 2390 o.z.), když žalobce žalovanému přenechal částku 450 000 Kč a žalovaný se ji zavázal žalobci do 11. 5. 2020 vrátit (§ 2393 odst. 1 věta první a contrario o.z.), obsah tohoto závazku strany písemně potvrdily v listině ze dne 11. 9. 2019 (§ 1757 odst. 1 o.z.). Že se jedná o potvrzení již uzavřeného závazku, vyplývá z toho, že v listině je uvedeno, že žalovaný částku 450 000 Kč převzal a zavázal se ji vrátit do 11. 5. 2020, nikoli že se žalobce zavázal částku 450 000 Kč žalovanému poskytnout a poskytl ji při podpisu. Účet matky žalovaného, kam byla částka 450 000 Kč zaslána, je třeba považovat za místo splnění závazku, na kterém se strany dohodly (§ 1954 o.z.). Jelikož ze strany žalovaného nedošlo ke včasnému vrácení zápůjčky, strany si v listině označené jako „smlouva“ ze dne 17. 8. 2020 ujednaly změnu splatnosti závazku (§ 1901 o.z.) tak, že dosud neuhrazenou částku 300 000 Kč je žalovaný povinen vrátit do 31. 12. 2020 (§ 2393 odst. 1 věta první a contrario o.z.). Tato dohoda o změně splatnosti závazku obsahuje též náležitosti uznání dluhu (§ 2053 o.z., srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4603/2009). V listině je předmětný závazek jednoznačně a nezaměnitelně identifikován, je patrný důvod a výše dluhu, listina je vlastnoručně podepsána žalovaným. Z té části, že nevrácenou částku 300 000 Kč se žalovaný zavazuje vrátit nejpozději do 31. 12. 2020, lze jednoznačně usuzovat vůli žalovaného dluh uznat. Námitku promlčení soud shledal nedůvodnou. Vzhledem k tomu, že žalovaný svůj dluh uznal s tím, že jej splní do 31. 12. 2020, mohlo se právo žalobce promlčet nejdříve 1. 1. 2031 (§ 639 o.z.). I pokud by se o uznání dluhu nejednalo, nebyla by námitka promlčení důvodná, neboť v takovém případě by promlčecí lhůta počala běžet od 1. 1. 2021, kdy mohlo být právo uplatněno u orgánu veřejné moci poprvé (§ 619 odst. 1, 2 o.z.), a 3letá subjektivní promlčecí lhůta (§ 629 odst. 1 o.z.) nebyla do podání žaloby dne 29. 12. 2023 překročena. Soud proto žalovanému uložil zaplatit žalobci dosud neuhrazenou jistinu zápůjčky ve výši 300 000 Kč, a to podle § 1970 o.z. i s úrokem z prodlení v zákonné výši (§ 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) od prvního dne prodlení do zaplacení.

6. O nákladech řízení soud I. stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), s ohledem na procesní úspěch žalobce, s tím, že žalobci vznikly náklady v celkové výši 140 408,50 Kč: soudní poplatek 15 000 Kč, spotřebovaná záloha na důkaz znaleckým posudkem 30 000 Kč, odměna advokáta dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a.t.) za 8 úkonů právní služby (příprava a převzetí zastoupení, výzva k plnění, podání žaloby, účast na jednání dne 28. 5. 2024, dne 20. 8. 2024, dne 18. 3. 2025 v rozsahu přesahujícím 2 hodiny, dne 22. 4. 2025) podle § 11 odst. 1 písm. a), d), g) a.t. 8 x 9 500 Kč, 5 režijních paušálů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a.t. ve znění do 31. 12. 2024, 3 režijní paušály po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a.t. ve znění od 1. 1. 2025 a 21 % DPH z nákladů právního zastoupení 16 558,50 Kč. Soud nepřiznal odměnu za podání žalobce došlá soudu dne 22. 3. 2024, dne 3. 6. 2024 a dne 24. 3. 2025, neboť žalobce by nebylo nutno k těmto podáním vyzývat, pokud by žaloba od počátku obsahovala potřebná tvrzení. Též neshledal důvody pro navýšení odměny za přípravu a převzetí zastoupení, když šlo v podstatě o skutkově i právně jednoduchou věc a případné použití cizího jazyka advokátem nepředstavuje samo o sobě důvod pro navýšení mimosmluvní odměny (srov. rozsudek Nejv. soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4016/2016).

7. Výrok o náhradě nákladů státu byl odůvodněn § 148 odst. 1 o.s.ř., náklady státu tvoří znalečné nepokryté složenou zálohou ve výši 1 460 Kč.

8. Proti rozsudku podal včasné odvolání žalovaný. Namítl, že žalobce neunesl své břemeno tvrzení a břemeno důkazní, že soud nevzal důsledně v potaz povahu zápůjčky jako reálného kontraktu, u nějž je podstatné předání předmětu zápůjčky, a že se zaměřil izolovaně na řešení otázky pravosti podpisu. Žalovaný nadále tvrdí, že předmětné listiny nepodepsal, nicméně pro skutkový a právní závěr není významná pravost podpisu, ale jen to, zda žalobce žalovanému zápůjčku předal. Žalobce svá tvrzení ohledně předání předmětu zápůjčky v průběhu řízení měnil, nejprve tvrdil, že peníze vybral v pobočce [právnická osoba], případně v bankomatu, a předal je žalovanému v hotovosti, když se to ukázalo jako nepravdivé, uvedl, že prostředky zaslal bezhotovostně na účet matky žalovaného, aniž upřesnil proč. Toto se žalovaný dozvěděl na posledním jednání, neměl tak dostatečný prostor na to zareagovat. Soud I. stupně tyto změny žalobních tvrzení nijak nehodnotil pro účely posouzení věrohodnosti závěru o (ne)poskytnutí zápůjčky. Další vadou řízení je, že soud provedl důkaz výpisem z ISZR, ač to nenavrhl žádný z účastníků řízení. Matce žalovaného je [věk] let, je v nemocnici a má problémy s pamětí i s rozpoznáváním rodinných příslušníků. Žalovaný zjistil, že jeho matka si půjčila peníze pro někoho ze známých a vybavuje si jen, že peníze jí byly vráceny na účet. Podpisy žalovaného a jeho matky jsou velmi podobné, je proto možné, že matka žalovaného podepsala listiny „zázavek“ a „smlouva“. Proto žalovaný navrhuje, aby soud provedl důkaz výslechem matky žalovaného a zadal znalecký posudek na srovnání podobnosti podpisů žalovaného a jeho matky. Platební místo je věcí dohody smluvních stran a soud k této otázce nevedl žádné dokazování, žalovaný žádný pokyn k převedení prostředků tvořících předmět zápůjčky na bankovní účet své matky nedal. Žalovaný žádné peníze od žalobce neobdržel, není proto ve věci pasivně legitimován. Soud též nezohlednil, že údajná zápůjčka byla poskytnuta 3. osobou (z účtu společnosti [právnická osoba]), přitom nebylo vysvětleno, jaká byla hospodářská kauza tohoto plnění, jsou zde tedy pochybnosti i o aktivní věcné legitimaci žalobce. Soud též neřešil okolnosti údajné splátky 150 000 Kč, žalovaný žádnou částku žalobci nevracel a neměl k tomu důvod, navíc je běžné, že v případě mimořádné úhrady části dluhu vydává věřitel kvitanci. Závěr soudu, že došlo k písemnému uznání dluhu, je v rozporu s právní úpravou i judikaturou, soud nezjišťoval, k čemu vedla vůle smluvních stran. Předpokladem uznání dluhu je vnitřní vztah dlužníka k úhradě konkrétního dluhu, který musí být vyjádřen slovy uznání. V listině označené jako „smlouva“ projev vůle žalovaného uznat dluh absentuje. Žalovaný poukázal na rozsudek Nejv. soudu sp. zn. [spisová značka] ze dne 15. 8. 2023. Náklady řízení by měl (vzhledem k nedůvodnosti žaloby) nést žalobce, kromě toho výše náhrady přiznaná žalobci neodpovídá nákladům potřebným k účelnému bránění práva, když z důvodu nepřipravenosti žalobce docházelo v řízení ke zbytečným úkonům. Žalovaný proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení, případně aby napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá, a žalovanému aby přiznal náhradu nákladů řízení.

9. Žalobce k odvolání žalovaného uvedl, že soud I. stupně dospěl ke správným skutkovým zjištěním, dokazování ke zjištění pravosti podpisů žalovaného prováděl hlavně z iniciativy žalovaného. Soud se však zabýval i ověřením skutečnosti předání zápůjčky. Pravdou je, že žalobce nebyl schopen si vybavit všechny okolnosti poskytnutí zápůjčky, když je důchodcem v relativně vysokém věku. Žalovaný však zvolil obranu v rozporu s dobrými mravy, když od počátku rozporoval všechna tvrzení žalobce. Proč žalovaný určil jako platební místo účet své matky, je jeho věc, žalobce jako odesílatel bankovní transakce neznal vlastníka protiúčtu a zjistil jej až v průběhu tohoto řízení. Pokud je matce žalovaného [věk] let a je na hranici plné zdravotní a mentální indispozice, zřejmě by nebyla schopna si obstarat zápůjčku nebo hospodařit s větším objemem peněz, možným důvodem poukázání peněz na účet matky žalovaného jsou exekuce vedené proti žalovanému. Smlouva o zápůjčce vznikla pouze mezi žalobcem a žalovaným, ostatní subjekty vystupovaly jen jako platební místa. Žalobce byl jednatelem a jediným společníkem [právnická osoba] a použil účet společnosti jako místo, odkud splní svůj závazek poskytnout zápůjčku. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a přiznal žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení.

10. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání při nařízeném jednání napadený rozsudek, včetně řízení, které vydání rozsudku předcházelo (§ 212 a § 212a o.s.ř.), a aniž doplňoval dokazování, dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

11. Soud I. stupně správně posoudil otázku mezinárodní příslušnosti a rozhodného práva, v dostatečném rozsahu a správně zjistil skutkový stav, a věc též správně právně posoudil.

12. Pokud jde o skutková zjištění, soud I. stupně nepochybil, jestliže za situace, kdy žalovaný zpochybňoval pravost svých podpisů na soukromých listinách („zázavek“ a „smlouva“) předkládaných žalobcem, vyzval žalobce k prokázání pravosti těchto podpisů a na jeho návrh doplnil dokazování znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví k posouzení pravosti podpisů. V souladu s § 127 odst. 1 a 2 o.s.ř. soud I. stupně znalkyni vyslechl a požádal ji o vysvětlení nejasných bodů, a odvolací soud souhlasí s tím, že znalecký posudek doplněný podrobným výslechem znalkyně je přesvědčivý a jeho závěry jsou náležitě odůvodněny. Znalkyně mj. vysvětlila, proč její závěr o pravosti podpisu je učiněn v rovině střední pravděpodobnosti (je to dáno charakterem posuzovaných podpisů) a že ani větší množství srovnávacího materiálu by jí neumožnilo tento závěr zpřesnit. Znalecký posudek byl zhodnocen nejen samostatně, ale i v souvislosti s ostatními důkazy, jak vyžaduje § 132 o.s.ř., a soud logicky vysvětlil, na základě jakých okolností (stejný pravděpodobnostní závěr o pravosti učiněný znalkyní ve vztahu k oběma posuzovaným podpisům; obsah podepsaných listin korespondoval prokázanému převodu částky 450 000 Kč uskutečněnému dne 11. 9. 2019 z účtu společnosti, jejímž jednatelem byl žalobce, na účet matky žalovaného) učinil soud jednoznačný skutkový závěr o pravosti podpisů. Žalobce sice v průběhu řízení změnil svá tvrzení o tom, jak konkrétně byla zápůjčka poskytnuta (zda v hotovosti nebo převodem na účet), nicméně shodný zůstal základní (následně prokázaný) bod jeho tvrzení o poskytnutí zápůjčky, tedy že zápůjčku poskytl z finančních prostředků uložených na účtu společnosti [právnická osoba] vedeném u [právnická osoba]. Vzhledem k prokázání pravosti obou sporných podpisů žalovaného bylo nadbytečné další znalecké zkoumání pravosti těchto podpisů, porovnávání těchto podpisů s podpisy dalšími (včetně podpisů matky žalovaného), jakož i znalecké zkoumání rukopisu, jímž byla sepsána listina „Zázavek“ ze dne 11. 9. 2019. Navrhovaný výslech matky žalovaného byl jednak nadbytečný (když veškeré rozhodné skutečnosti byly prokázány jinými důkazy), a zároveň vzhledem k tomu, že sám žalovaný tvrdí, že jeho matka vzhledem k věku a zdravotnímu stavu má problémy s pamětí i s rozpoznáváním totožnosti rodinných příslušníků, nelze předpokládat, že by jejím výslechem mohly být spolehlivě prokázány jakékoli skutečnosti.

13. Soud I. stupně rovněž neporušil ustanovení o dokazování a postupoval v souladu s § 120 odst. 2 věta první o.s.ř., jestliže údaje o majiteli účtu, na nějž byla částka 450 000 Kč poukázána, zjištěné ze zprávy banky, porovnal s výpisem ISZR týkajícím se žalovaného, již založeným ve spise, a ověřil tak, že majitelem zmíněného účtu je matka žalovaného.

14. Pokud jde o právní hodnocení, smlouva o zápůjčce dle § 2390 a násl. o.z. je smlouvou reálnou, zápůjčka ke svému vzniku vyžaduje nejen dohodu stran, ale i skutečné odevzdání (přenechání) předmětu zápůjčky vydlužiteli. Přenecháním předmětu zápůjčky však nelze rozumět jen fyzické odevzdání předmětu zápůjčky vydlužiteli, ale jakékoliv jednání, jehož výsledkem je, že se předmět zápůjčky dostane do dispoziční sféry vydlužitele. K předání předmětu zápůjčky může dojít též bezhotovostním převodem na účet třetí osoby, pokud se na tom strany dohodnou (srov. např. rozsudek Nejv. soudu ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3790/2008).

15. V daném případě tedy došlo k předání předmětu zápůjčky bezhotovostním převodem na účet třetí osoby (matky žalovaného), a z účtu jiné třetí osoby ([právnická osoba]), přičemž skutečnost, že se jednalo o smluvní vztah mezi žalobcem a žalovaným, byla potvrzena právě listinami podepsanými žalovaným (ze dne 11. 9. 2019 a 17. 8. 2020), v nichž žalovaný potvrdil jak skutečnost, že mu finanční prostředky poskytl žalobce, tak svůj závazek k jejich vrácení. Těmito listinami tedy byla prokázána aktivní legitimace žalobce i pasivní legitimace žalovaného v tomto řízení. „Hospodářská kauza“ plnění nebyla rozhodná a ani vypořádání závazků a pohledávek mezi žalobcem a společností [právnická osoba] (případně mezi žalovaným a jeho matkou), nebylo předmětem tohoto řízení. Závěr o účtu matky žalovaného jako platebním místě logicky vyplývá z toho, že pokud by toto platební místo pro poskytnutí zápůjčky nebylo sjednáno, neměl by žalovaný důvod písemně potvrzovat poskytnutí zápůjčky po převodu příslušné částky na účet své matky.

16. Úhrada části zápůjčky ve výši 150 000 Kč byla prokázána smlouvou podepsanou oběma účastníky dne 17. 8. 2020. Vzhledem k tomu, že podpisem této listiny potvrdil částečnou úhradu též žalobce jako věřitel pohledávky, bylo by nadbytečné, aby žalobce vystavoval samostatnou kvitanci o této úhradě ve smyslu § 1949 o.z. Nebylo též důvodu se zabývat tím, jakým konkrétním způsobem a kdy byla částka 150 000 Kč uhrazena, neboť tato částka ani její příslušenství nebyly předmětem řízení, tvrzení o částečné úhradě zápůjčky je tvrzením ve prospěch žalovaného a nebyly z něj pro žalovaného v rámci tohoto řízení dovozovány žádné negativní důsledky (jako např. uznání dluhu částečným splněním ve smyslu § 2054 o.z.).

17. Odvolací soud nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně, že ve smlouvě ze dne 17. 8. 2020 je obsaženo též uznání dluhu ve smyslu § 2053 o.z. Obsahem této smlouvy byla (kromě potvrzení o výši splacené části zápůjčky) modifikace již uzavřené smlouvy sjednáním nového data splatnosti neuhrazené části zápůjčky ve výši 300 000 Kč, a to k datu 31. 12. 2020 (viz poslední věta textu smlouvy). Byť z celého obsahu smlouvy lze dovodit, že žalovaný žalobci část zápůjčky ve výši 300 000 Kč k datu podpisu smlouvy stále dlužil a ničeho proti tomu nenamítal (jinak by se nezavazoval částku zaplatit v prodloužené lhůtě), výslovné prohlášení žalovaného, jímž by uznával svůj dluh z dříve uzavřené smlouvy o zápůjčce, v listině obsaženo není, a tedy náležitosti písemného uznání dluhu dle § 2053 o.z. listina nemá (je specifikován dluh co do důvodu i výše, ale chybí výslovný uznávací projev).

18. Na věcnou správnost rozsudku však tato skutečnost nemá vliv, protože existence dluhu žalovaného vůči žalobci byla i tak prokázána a ani z hlediska posouzení námitky promlčení nebylo uznání dluhu významné (jak zmiňuje i soud I. stupně). Tříletá promlčecí lhůta dle § 629 odst. 1 o.z. počala v souladu s § 619 odst. 1 o.z. běžet ode dne následujícího po dospělosti závazku (od 1. 1. 2021), žaloba doručená k soudu dne 29. 12. 2023 byla tedy podána před jejím uplynutím. Od prvního dne prodlení je zároveň žalovaný povinen platit z dlužné částky úrok z prodlení podle § 1970 o.z.

19. Výrok napadeného rozsudku o věci samé, jímž bylo žalobě zcela vyhověno, byl tudíž věcně správný.

20. Správné byly též výroky o nákladech řízení, když soud I. stupně v souladu s § 142 odst. 1 o.s.ř. a s § 148 odst. 1 o.s.ř. uložil procesně neúspěšnému žalovanému povinnost k náhradě nákladů řízení vzniklých žalobci i státu, a správně a v souladu s obsahem spisu i s příslušnými ustanoveními a.t. (se zohledněním jeho novelizace počínaje dnem 1. 1. 2025) určil výši těchto nákladů. Na podrobný výpočet výše nákladů provedený soudem I. stupně odvolací soud zcela odkazuje. Fakt, že žalobce neuvedl veškerá rozhodná tvrzení již v žalobě a opakovaně je k výzvě soudu doplňoval, byl zohledněn tím, že za podání, jimiž byla žalobní tvrzení v průběhu řízení doplňována, nebyla žalobci odměna ani náhrada nákladů řízení přiznána.

21. S ohledem na vše výše uvedené odvolací soud napadený rozsudek potvrdil podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný.

22. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř., když i v odvolacím řízení byl procesně úspěšný žalobce. Žalobci, který byl v odvolacím řízení právně zastoupen, vznikly náklady odvolacího řízení ve výši 19 900 Kč: odměna advokáta za 2 úkony právní služby dle § 7, § 11 odst. 1 a.t. (písemné vyjádření k odvolání, účast u odvolacího jednání) 2 x 9 500 Kč a 2 režijní paušály po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a.t. ve znění od 1. 1. 2025.

Poučení