17 Co 280/2025 - 115

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Kotrčové a soudkyň Mgr. Daniely Večerkové a JUDr. Andrey Venclíkové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený opatrovnicí [Jméno advokátky], advokátkou sídlem [Adresa advokátky] o zaplacení 50 144 Kč s příslušenstvím k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 4. 2025, č. j. 46 C 255/2024-81, ve znění opravného usnesení č.j. 46 C 255/2024-96 ze dne 15. 7. 2025 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se mění tak, že se žaloba o zaplacení částky 50 144 Kč s úrokem ve výši 2 248,66 Kč, s úrokem ve výši 18,9 % ročně z částky 50 000 Kč od 1. 10. 2021 do 30. 10. 2021, s úrokem ve výši 8,5 % ročně z částky 50 000 Kč od 31. 10. 2021 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 50 000 Kč od 11. 10. 2021 do zaplacení zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro [adresa] náhradu nákladů právního zastoupení žalovaného před soudy obou stupňů, ve výši a lhůtě, jež budou určeny samostatným usnesením, které vydá soud I. stupně.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit soudní poplatek z odvolání ve výši 2 508 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Obvodního soudu pro [adresa].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 50 000 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 248,66 Kč od 1. 7. 2021 do 30. 9. 2021, s úrokem ve výši 18,9 % ročně z částky 50 000 Kč od 1. 10. 2021 do 30. 10. 2021, s úrokem 8,5 % ročně z částky 50 000 Kč od 31. 10. 2021 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 50 000 Kč od 11. 10. 2021 do zaplacení, a částku 144 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2 508 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok II.). Opravným usnesením ze dne 15. 7. 2025 bylo opraveno záhlaví rozsudku (byl doplněn údaj o právním zástupci žalobkyně).

2. Žalobkyně se v řízení domáhala částky 50 000 Kč s úrokem a s úrokem z prodlení na základě smlouvy o poskytnutí kontokorentu a částky 144 Kč z titulu nepovoleného debetu na běžném účtu žalovaného.

3. Žalovanému byl v řízení ustanoven opatrovník z důvodu neznámého pobytu. Prostřednictvím opatrovníka žalovaný namítl, že žalobkyně nedostatečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného a smlouva o úvěru je proto absolutně neplatná, dále vznesl námitku promlčení.

4. Soud I. stupně vzal za prokázané, že dne 28.5.2021 uzavřela žalobkyně s žalovaným Rámcovou smlouvu č. [číslo], na základě které byl žalovanému aktivován běžný účet č. [č. účtu]. Žalovaný se zavázal, že bude disponovat s penězi na běžném účtu jen do výše dostupného zůstatku a udržovat na běžném účtu tolik peněz, aby pokryly předpokládané platby a pokud se dostane do minusu, zaplatí příslušnou částku do pěti pracovních dnů poté, co k tomu bude žalobkyní vyzván. Dne 28.5.2021 uzavřela žalobkyně se žalovaným rovněž Dodatek č. 1 k Rámcové smlouvě, kterým poskytla žalovanému na jeho žádost úvěr, takzvaný kontokorent, do výše 50 000 Kč, který mohl žalovaný čerpat prostřednictvím přečerpání na svém běžném účtu. Žalovaný se zavázal kontokorent splácet průběžně, do jednoho roku od první data čerpání, nebo od jakéhokoliv dalšího čerpání, kterým se z kladných částek dostane do mínusu. Úroková sazba byla sjednána ve výši 18,9 % ročně, RPSN 20,63 % ročně. Před poskytnutím úvěru provedla žalobkyně vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného jako spotřebitele zjištěním údajů poskytnutých žalovaným, z nichž plyne sdělený příjem z podnikání 960 000 Kč ročně, interním vyhodnocením dle expertní analýzy, kterým byly stanoveny výdaje žalovaného ve výši 3 860 Kč měsíčně, a nahlížením do registrů klientských informací a insolvenčního rejstříku. Protože se žalovaný dopustil závažného porušení smluvních povinností stanovených v Podmínkách pro poskytnutí kontokorentu, žalobkyně ke dni 1.10.2021 zesplatnila kontokorent a žalovaného vyzvala k uhrazení dlužné částky z kontokorentu ve výši 52 246,66 Kč, i debetu na běžném účtu ve výši 144 Kč do 10.10.2021.

5. Soud shledal, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o účtu dle § 2662 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), podle které žalobkyně vedla pro žalovaného účet a žalovaný se zavázal, že bude s penězi na účtu disponovat jen do výše dostupného zůstatku. Protože se žalovaný na svém běžném účtu dostal do nepovoleného debetu 144 Kč, který neuhradil ani na základě výzvy žalobkyně, soud mu uložil povinnost k zaplacení této částky. Mezi účastníky byla dále uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 o.z. Žalovaný je spotřebitelem ve smyslu § 419 o.z., smlouva o úvěru se proto řídí také zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSU“). Soud shledal, že žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru provedla dostačující posouzení úvěruschopnosti žalovaného, když vycházela z údajů o příjmech, které žalovaný uvedl, pro výdaje zvolila interní statistický model (když žalovaný žádné neuvedl), a provedla lustraci žalovaného v NRKI, BRKI a insolvenčním rejstříku. Lustrací v registrech nebylo zjištěno žádné dosavadní úvěrové zatížení žalovaného. Ačkoliv si lze představit preciznější posouzení úvěruschopnosti, soud má provedené posouzení za dostatečné i s ohledem na výši úvěru v porovnáni s tvrzenými příjmy žalovaného. Protože žalovaný závažně porušoval smluvní povinnosti, žalobkyně využila svého práva a kontokorent ke dni 1.10.2021 zesplatnila. Žalovaný je povinen i k zaplacení smluvního úroku a též úroku z prodlení, protože se ocitl v prodlení s plněním peněžitého závazku. Soud proto žalobě vyhověl i ohledně částky 50 000 Kč s požadovaným příslušenstvím. Námitku promlčení neshledal důvodnou, když k zesplatnění úvěru došlo až ke dni 1.10.2021, od tohoto data mohla žalobkyně uplatnit své právo poprvé, a protože žaloba byla podána dne 8.7.2024, nárok žalobkyně promlčen není.

6. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a přiznal procesně úspěšné žalobkyni náhradu nákladů za zaplacený soudní poplatek 2 508 Kč, když náhradu jiných nákladů žalobkyně nepožadovala.

7. Proti rozsudku podal včasné odvolání žalovaný. Namítl, že ve vztahu k žalobkyni vystupuje jako spotřebitel, žalobkyně tak byla před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinna důkladně posoudit jeho úvěruschopnost (§ 86 ZoSU), na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Dle judikatury není řádným prověřením úvěruschopnosti spotřebitele chráněn jen dlužník (spotřebitel), ale i společnost. Žalobkyně úvěruschopnost žalovaného řádně nezkoumala, když vycházela jen z informace, že žalovaný má příjem z podnikání 960 000 Kč ročně, aniž si vyžádala jakékoli dokumenty k ověření této informace. Také rezignovala na zkoumání výdajové stránky, když výdaje žalovaného byly stanoveny pomocí interní expertní analýzy na 3 860 Kč, což je na první pohled podceněné. Žalobkyně je dle § 78 odst. 1, 2 ZoSU povinna si uchovat podklady prokazující, že řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, žádné takové doklady však v řízení nepředložila. Částka 50 000 Kč /výše poskytnutého kontokorentního úvěru/ překračuje průměrný měsíční výdělek v České republice, proto měla žalobkyně přistupovat ke zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele odpovědně a dle zákonné úpravy. Této povinnosti žalobkyně nedostála, proto je smlouva absolutně neplatná. Nárok žalobkyně je proto bezdůvodným obohacením, přičemž žalovaný se bezdůvodně obohatil na úkor žalobkyně v okamžiku, kdy mu byly připsány peněžité prostředky na účet, což bylo 31. 5. 2021, žaloba byla podána až 8. 7. 2024, tedy po uplynutí tříleté promlčecí doby. Žalovaný proto navrhl, aby odvolací soud změnil napadené rozhodnutí tak, že se žaloba zamítá.

8. Žalobkyně k odvolání žalovaného uvedla, že závěry soudu I. stupně jsou správné, žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného. Tomu přisvědčují i další soudní rozhodnutí, např. rozsudek Městského soudu v [adresa] č.j. [spisová značka] ze dne 5. 4. 2023, z nějž plyne, že není za všech okolností nutné (popř. možné) hodnověrně ověřit veškeré příjmy a výdaje spotřebitele, a dále rozsudek Vrchního soudu v [adresa] č.j. [spisová značka] ze dne 2. 11. 2020, dle nějž není povinností úvěrujícího zkoumat jednotlivé dílčí výdaje žalovaného a co se týká výdajové stránky, lze se spolehnout na statistická data. Stejně je tomu u stránky příjmové. Pokud jde o promlčení, kontokorent umožňuje přečerpání účtu do debetu, který vzniká postupně odchozími úhradami. Počátek běhu promlčecí lhůty však spadá až do okamžiku zesplatnění úvěru dne 1. 10. 2021, tj. nárok žalobce promlčen není. Pro případ, že odvolací soud dojde k závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy, žalobkyně odkázala na rozsudek Nejv. soudu sp. zn. 33 Cdo 3149/2022 ze dne 29. 3. 2023, který navazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2127/21 ze dne 10. 5. 2022. Dle tohoto rozsudku uzavřením (neplatné) pojistné smlouvy ještě nezačala žalobci běžet subjektivní promlčecí doba, neboť v tom okamžiku mu nebyly známy skutkové okolnosti, z nichž mohl dovodit, že smlouva je neplatná. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil jako věcně správný.

9. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání při nařízeném jednání napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o.s.ř.) a po zopakování dokazování výpisem z běžného účtu č. [č. účtu] a přehledem čerpání a splácení kontokorentu dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

10. Vzhledem k tomu, že jde o řízení s cizím prvkem (když žalovaný je státním příslušníkem [stát]), bylo třeba se nejprve zabývat mezinárodní příslušností soudu k projednání a rozhodnutí věci. Soud I. stupně zřejmě svou mezinárodní příslušnost mlčky dovodil, neboť jinak by nemohl rozhodnout o věci samé. Odvolací soud shledává, že mezinárodní příslušnost českých soudů v této věci vyplývá z čl. 48 odst. 5 dvoustranné Smlouvy ČR s [stát] o právní pomoci v občanských věcech, publikované pod č. 123/2002 Sb.m.s. (dále jen „Smlouvy mezi ČR a [stát]“), když žalovaný je sice nyní neznámého pobytu, nicméně jeho poslední známé bydliště bylo na území České republiky (k bydlišti osoby neznámého pobytu srov. rozsudek Soudního dvora EU C-327/10 Hypoteční banka a.s. proti Udo Mike Lindner).

11. Závazkový vztah mezi účastníky se řídí českým právem v souladu s čl. 48 odst. 1 Smlouvy mezi ČR a [stát] a s ujednáním účastníků v uzavřené rámcové smlouvě.

12. Správná skutková zjištění soudu I. stupně doplnil odvolací soud podrobnějšími skutkovými zjištěními o průběhu čerpání a splácení částek z běžného účtu žalovaného.

13. Výpisem z běžného účtu č. [č. účtu] a přehledem čerpání a splácení kontokorentu bylo prokázáno, že žalovanému byla prostřednictvím jeho běžného účtu poskytnuta dne 30. 5. 2021 částka 30 000 Kč, dne 31. 5. 2021 částky 16 000 Kč, 3 000 Kč a 6 Kč a dne 30. 6. 2021 částka 60 Kč (celkem 49 066 Kč). Ostatní částky, které byly zaúčtovány k tíži běžného účtu žalovaného (postupně částky 40,91 Kč, 761,94 Kč, 800,50 Kč,[Anonymizováno]802,60 Kč a 776,71 Kč) byly zaúčtovány z titulu úroku ze smlouvy o kontokorentu. Žalovaný na svůj běžný účet neuhradil žádné platby.

14. Za účelem předvídatelnosti svého rozhodnutí odvolací soud seznámil účastníky s tím, že zvažuje jiné posouzení otázky, zda byla řádně zkoumána úvěruschopnost žalovaného, a v návaznosti na to i jiné posouzení námitky promlčení, a umožnil jim se k těmto otázkám dále vyjádřit. Účastníci poté již nic dalšího nad rámec svých předchozích vyjádření neuvedli.

15. Pokud jde o právní hodnocení, mezi účastníky byla uzavřena smlouva o účtu dle § 2662 a násl. o.z., a dále smlouva o úvěru, řídící se kromě ustanovení § 2395 a násl. o.z. rovněž ustanoveními ZoSU.

16. Podle § 86 odst. 1 ZoSU (ve znění účinném do 31. 12. 2023) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 ZoSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Podle § 87 odst. 1 ZoSU poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 18. § 87 odst. 1 ZoSU ve znění účinném k datu uzavření předmětné smlouvy o úvěru sice stanovil, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy, Soudní dvůr EU však ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/2018 (OPRFinance s.r.o. proti GK) shledal, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. K závěru, že nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit úvěruschopnost spotřebitele má důsledky v podobě absolutní neplatnosti uzavřené smlouvy, dospěl rovněž Nejv. soud ČR, a to již v poměrech předchozího zákona o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb. (viz rozsudek Nejv. soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 201/2018).

19. Pokud jde o způsob, jakým má věřitel úvěruschopnost spotřebitele posuzovat, Nejv. soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dospěl k závěru, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Spokojí-li se věřitel s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, majetkových a výdělkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostojí své povinnosti posoudit úvěruschopnost s odbornou péčí ve smyslu příslušných ustanovení ZoSU.

20. Ve smyslu shora uvedené judikatury odvolací soud shledal, že před uzavřením smlouvy o úvěru žalobkyně řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 a 2 ZoSU. Žalobkyně nijak neprověřila údaj sdělený žalovaným o výši jeho příjmů, spokojila se v tomto směru s ničím nedoloženým prohlášením žalovaného, a pokud jde o výdaje, neměla k dispozici dokonce ani prohlášení žalovaného (tedy nedisponovala žádným údajem, který by bylo možno ověřit). K tvrzení žalobkyně, že k posouzení výdajů žalovaného využila sofistikovaných statistických modelů, odvolací soud poznamenává, že žalobkyně neměla k dispozici žádné informace, s nimiž by statistický model mohl pracovat (např. kolik osob žije v domácnosti žalovaného a kolik z nich je výdělečně činných nebo naopak odkázaných výživou na žalovaného, jak žalovaný zajišťuje své bydlení atd.) a že se jeví jako zcela nepravděpodobné, že by osobě bydlící v [adresa] postačila v roce 2021 k úhradě veškerých životních nákladů (bydlení, strava, hygiena, ošacení) částka 3 860 Kč měsíčně. Odvolací soud dále poukazuje na skutečnost, že smlouva o běžném účtu a smlouva o kontokorentu byly uzavřeny ve stejný den, tedy nešlo o situaci, kdy by žalobkyně měla z již vedeného běžného účtu žalovaného informace o příjmech a výdajích žalovaného v předchozím období. Okolnosti konkrétního případu nevedou k závěru, že by údaj o příjmu žalovaného nebylo třeba ověřovat (resp. že by jej žalobkyně mohla ověřit z údajů, které již měla k dispozici) a že by se o konkrétní výdaje žalovaného žalobkyně neměla vůbec zajímat. Žalobkyně se spokojila s ničím nedoloženým prohlášením dlužníka o výši jeho příjmů a s lustrací žalovaného v evidencích, což nelze ani pro kontokorentní úvěr do výše 50 000 Kč považovat za dostačující.

21. Odvolací soud proto na rozdíl od soudu I. stupně shledává, že uzavřená smlouva o úvěru je podle § 87 odst. 1 ZoSU absolutně neplatná. Žalovaný není povinen plnit závazky sjednané v neplatné smlouvě, ale je podle § 87 odst. 1 věta třetí ZoSU povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené svým možnostem. Ustanovení § 87 ZoSU je speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Splatnost nesplacené jistiny úvěru neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možnosti dlužníka (spotřebitele) (viz rozsudek Nejv. soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022).

22. Poskytnutá jistina úvěru činila v daném případě 49 066 Kč (šlo o částky vyčerpané z běžného účtu žalovaným na základě neplatné smlouvy o kontokorentním úvěru ve dnech 30. 5. 2021 až 30. 6. 2021), žalovaný z ní nevrátil ničeho.

23. Vzhledem k neplatnosti smlouvy o úvěru byl nedůvodný požadavek žalobkyně na zaplacení smluvního úroku, a to včetně těch částek úroku, které žalobkyně nedůvodně (neboť na základě neplatné smlouvy o úvěru) zaúčtovala k tíži běžného účtu žalovaného, a následně je požadovala buď jako součást kontokorentu (rozdíl mezi maximální částkou kontokorentu 50 000 Kč a žalovaným vyčerpanou částkou 49 066 Kč) nebo jako nepovolený debet na účtu (144 Kč). Nedůvodný byl i požadavek na zaplacení úroku z prodlení, neboť splatnost nesplacené jistiny úvěru neodvisí od výzvy věřitele k plnění, ale od možností dlužníka, tuto splatnost by musel dle § 87 odst. 2 ZoSU určit soud, který tak ovšem neučinil vzhledem k důvodnosti vznesené námitky promlčení (viz dále).

24. Při posouzení námitky promlčení vycházel odvolací soud z toho, že ZoSU neobsahuje speciální úpravu promlčení nároků při neplatnosti smlouvy dle § 87 odst. 1 ZoSU, proto je třeba použít obecnou úpravu promlčení bezdůvodného obohacení dle o.z. O.z. pro vydání bezdůvodného obohacení stanoví dvojí promlčecí lhůtu - subjektivní (§ 621) a objektivní (§ 638). Délka subjektivní promlčecí lhůty činí tři roky (viz § 629 odst. 1 o.z.) a pro její počátek jsou dle § 621 o.z. rozhodné okolnosti zahrnující vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání. Délka objektivní promlčecí lhůty činí podle § 638 odst. 1 o.z. deset let a počíná běžet ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo.

25. Subjektivní promlčecí lhůta počala v daném případě běžet vždy od data poskytnutí finančních prostředků žalovanému (tzn. ohledně jednotlivých poskytnutých částek v období 30. 5. 2021 – 30. 6. 2021), neboť vždy k datu poskytnutí částky si žalobkyně byla vědoma, že částku poskytuje žalovanému, a zároveň si již od okamžiku uzavření smlouvy o úvěru musela být vědoma neplatnosti smlouvy o úvěru, kterou sama založila nesplněním své zákonné povinnosti posoudit řádně úvěruschopnost žalovaného. Jako banka a profesionál v oblasti poskytování úvěrů žalobkyni nepochybně musela být známa existence ustanovení ZoSU, ukládajících jí posoudit řádně úvěruschopnost spotřebitele pod sankcí neplatnosti, a měla si být vědoma i judikatury Nejv. soudu o náležitém způsobu posouzení úvěruschopnosti (rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Není případné dovolávat se judikatury Nejv. soudu a Ústavního soudu týkající se počátku běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého platbami pojistného na základě neplatné smlouvy, neboť tato judikatura vychází z jiných skutkových okolností – z toho, že spotřebitel (laik) si při uzavírání smlouvy o pojištění nemusí být vědom neplatnosti smlouvy z důvodu neurčitosti některých smluvních ujednání.

26. Protože žaloba v této věci byla podána k soudu až 8. 7. 2024, tedy po uplynutí tříleté subjektivní promlčecí lhůty, nebylo vzhledem ke vznesené námitce promlčení možné žalobě vyhovět ani co do požadavku na vrácení bezdůvodného obohacení poskytnutého žalovanému na základě neplatné smlouvy.

27. S ohledem na shora uvedené odvolací soud změnil podle § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. rozsudek soudu I. stupně tak, že se žaloba v celém rozsahu zamítá.

28. O nákladech řízení před soudem I. stupně rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. a o nákladech odvolacího řízení rozhodl podle § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř., když v řízení před soudy obou stupňů byl procesně úspěšný žalovaný. Protože žalovaný byl zastoupen ustanoveným opatrovníkem, jemuž vyplatí odměnu a náhradu hotových výdajů spojených se zastoupením žalovaného v tomto řízení stát (viz § 140 odst. 2 o.s.ř.), odvolací soud v souladu s § 149 odst. 2 o.s.ř. uložil žalobkyni, aby náhradu nákladů právního zastoupení žalovaného zaplatila přímo státu. Protože však výše těchto nákladů ještě není známa (dosud o odměně a hotových výdajích opatrovníka nebylo rozhodnuto), odvolací soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodl pouze co do základu, s tím, že o určení výše náhrady nákladů a lhůtě k plnění rozhodne v souladu s § 155 odst. 1 o.s.ř. samostatným usnesením soud I. stupně.

29. Povinnost zaplatit soudní poplatek z odvolání byla žalobkyni uložena v souladu s § 2 odst. 3, 4 ve spojení s § 9 odst. 6 zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích, když žalovaný, který odvolání podal, byl zastoupen opatrovníkem z důvodu neznámého pobytu (šlo tedy o případ předvídaný v § 9 odst. 4 písm. b) zákona o soudních poplatcích), soudní poplatek z odvolání nezaplatil, a zároveň byl se svým odvoláním úspěšný. Výše soudního poplatku byla stanovena podle položky 22 bod 1. písm. a) ve spojení s položkou 1 bod 1. písm. b) Sazebníku soudních poplatků.

30. Na soudu I. stupně nyní bude, aby podle § 140 odst. 2 o.s.ř. rozhodl o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů (jak za řízení před soudem I. stupně, tak za řízení odvolací) ustanovenému opatrovníkovi žalovaného. Po nabytí právní moci tohoto rozhodnutí a po vyplacení těchto nákladů rozhodne soud I. stupně usnesením dle § 155 odst. 1 o.s.ř. o určení výše nákladů, jež je žalobkyně povinna nahradit státu na základě výroku II. tohoto rozsudku, i o lhůtě k jejich zaplacení.

Poučení