17 Co 97/2022-406

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Čipery a soudců Mgr. Tomáše Šintáka a JUDr. Jiřího Hanuše ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o neplatnost rozvázání pracovního poměru k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 20. prosince 2021 č. j. 10 C 185/2020-355 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci k rukám jeho zástupkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náklady odvolacího řízení ve výši 9 635 Kč.

Odůvodnění

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem rozhodl, že je neplatná výpověď z pracovního poměru daná žalovanou žalobci dne 25. 5. 2020 (výrok I), a žalované uložil, aby do tří dnů od právní moci rozsudku nahradila žalobci k rukám jeho právní zástupkyně náklady řízení ve výši 38 915 Kč (výrok II).

2. V jeho odůvodnění okresní soud vyložil, že mezi účastníky je nesporné, že žalobce pracoval u žalované jako řidič vozidla dopravní zdravotní služby na základě pracovní smlouvy z 2. 3. 2015. Dne 25. 5. 2020 dala žalovaná žalobci písemnou výpověď z tohoto pracovního poměru, kterou odůvodnila tím, že se žalobce dopustil zvlášť hrubého a závažného porušení pracovních povinností, a to tak, že: 1) ve dnech 23. 3. 2020 v době od 15:44 do 16:47, 8. 4. 2020 v době od 12:48 do 14:42 a dne 9. 4. 2020 v době od 15:02 do 16:57 vykázal ve výkazu práce, že vykonával práci pro zaměstnavatele, ačkoli tomu tak prokazatelně nebylo; v uvedených dobách bylo sanitní vozidlo, kterým měl žalobce práci vykonávat, zaparkováno v místě bydliště žalobce, takže jím nemohla být a nebyla žádná práce pro zaměstnavatele vykonávána, 2) parkoval jemu svěřené sanitní vozidlo v místě bydliště, ačkoli podle nařízení zaměstnavatele byl povinen parkovat jen v místě určeném zaměstnavatelem, a to nejméně ve dnech 5. – 6. 2. 2020, 10. – 11. 2. 2020, 17. – 18. 2. 2020, 12. – 13. 3. 2020, 17. – 18. 3. 2020 a 23. – 24. 3. 2020, 3) ve dnech 21. 4. 2020, 4. 5. 2020 a 5. 5. 2020 překročil při řízení služebního vozu v pracovní době nejvyšší povolenou rychlost v obci, v některých případech o více než 30 km.

3. Zároveň byl žalobce ve výpovědi upozorněn na dvouměsíční výpovědní dobu. Žalobcův pracovní poměr měl uplynutím výpovědní doby skončit k 31. 7. 2020. Žalobce dne 13. 7. 2020 písemně žalované sdělil, že s výpovědí nesouhlasí a trvá na dalším zaměstnání. Na to žalovaná písemně odpověděla dne 16. 7. 2020 tak, že odmítla další přidělování práce žalobci.

4. Žalobce se žalobou podanou dne 30. 9. 2020 domáhal určení neplatnosti uvedené výpovědi s tím, že výpovědní důvody buď vůbec nenastaly, nebo nastaly se souhlasem žalované, případně nedosáhly intenzity zvlášť hrubého či závažného porušení právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci. Poukázal dále na to, že nikdy nebyl ústně ani písemně upozorněn na údajné porušení povinností. Danou výpověď má za účelovou reakci na jeho výtky vůči žalované, které uplatnil na poradě dne 12. 5. 2020 ohledně délky a rozvržení pracovních směn. Namítal také, že vytýkaná pochybení ze dnů 23. 3. 2020 a 5. 2. – 24. 3. 2020 byla ve výpovědi uplatněna po uplynutí dvouměsíční prekluzivní lhůty. Žalovaná měla výpověď za platnou a důvodně danou, a proto navrhla zamítnutí žaloby. Žalobce skutečně neoprávněně vykázal práci, kterou nevykonal, neboť se v danou dobu zdržoval se sanitním vozem v místě bydliště. Tím se dopustil útoku na majetek zaměstnavatele, a tedy zvlášť hrubého porušení pracovních povinností. Parkovat sanitní vůz v místě bydliště mohl zaměstnanec pouze při rozdělení pracovní směny do dvou úseků, jinak to bylo zakázáno. V případech překročení povolené rychlosti žalobce neřídil vozidlo s právem přednosti, charakter jeho jízd nevyžadoval využití výstražných světel a také k jejich užití nedošlo.

5. Na základě rozsáhlého dokazování učinil okresní soud skutková zjištění, která obšírně vyložil v bodech 7 až 31 odůvodnění svého rozsudku. Věc po právní stránce posoudil dle ustanovení zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákoník práce“), a to konkrétně dle jeho ustanovení § 33 odst. 1, § 38 odst. 1 písm. b), § 48 odst. 1, § 50 odst. 1, § 51 odst. 1, § 52 písm. g), § 55 odst. 1 písm. b), § 58 odst. 1, § 69, § 72, § 301 a § 334. Přihlédl též k právní úpravě zakotvené v ustanoveních § 18 odst. 3 a 4 a § 41 odst. 1 a 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (zákon o silničním provozu).

6. Okresní soud předně uzavřel, že mezi žalovanou a žalobcem vznikl pracovní poměr se sjednaným druhem práce řidiče dopravní zdravotní služby, který se žalovaná zaměstnavatelka rozhodla ukončit písemnou výpovědí, v níž důvody vymezila dostatečně určitě tak, aby je nebylo možno zaměnit s jinými. Pokud by byly uvedené skutky prokázány a jejich závažnost dosáhla požadovaného stupně intenzity, pak by mohly být výpovědním důvodem dle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce. Výpověď byla žalobci předána dne 25. 5. 2020, dvouměsíční výpovědní doba začala plynout dne 1. 6. 2020 a měla skončit dne 31. 7. 2020. Dne 13. 7. 2020 žalobce žalované sdělil, že s výpovědí nesouhlasí a trvá na dalším zaměstnávání. Žalobu na neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí uplatnil žalobce v zákonné dvouměsíční lhůtě uvedené v ustanovení § 72 zákoníku práce Okresní soud odmítl argument žalované, že písemné oznámení žalobce o tom, že trvá na dalším zaměstnání, nebylo uskutečněno ve smyslu ustanovení § 69 zákoníku práce bez zbytečného odkladu po výpovědi. Poukázal v této souvislosti na závěry judikatury (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2905/2000 a 21 Cdo 833/2021), podle nichž uvedené oznámení může zaměstnanec učinit kdykoliv poté, co mu dal zaměstnavatel neplatnou výpověď, nejpozději však do rozhodnutí soudu, kterým bylo řízení o žalobě o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru pravomocně skončeno. Soud prvního stupně taktéž nepřisvědčil názoru žalované, že by měl být v tomto řízení ve smyslu ustanovení § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.) zkoumán žalobcův naléhavý právní zájem na požadovaném určení, a to zvláště se zřetelem k tomu, zda je žalobce po uplynutí výpovědní doby v pracovním poměru u jiného zaměstnavatele. Zdůraznil, že ustanovení § 72 zákoníku práce zakládá zaměstnanci oprávnění k podání žaloby na neplatnost výpovědi, aniž by musel mít na jejím podání naléhavý právní zájem.

7. K žalobcově námitce se okresní soud dále zabýval otázkou, zda ohledně všech dílčích skutků dala žalovaná výpověď ve dvouměsíční lhůtě uvedené v ustanovení § 58 odst. 1 zákoníku práce. Uzavřel, že tomu tak nebylo u skutků týkajících se neoprávněného parkování žalobce v místě bydliště, tedy výpovědního důvodu 2). Učinil tak na základě zjištění, že žalovaná zaměstnavatelka měla k dispozici průběžné údaje o pohybu sanitních vozidel ze sledovacího systému ONI. O tom, kde vozidlo parkuje, tak měla žalovaná okamžité informace. Má-li zaměstnavatel takový informační servis, pak dle okresního soudu nemůže být zaměstnancovo postavení znevýhodněno natolik, že by okamžik porušení povinnosti byl spojen s vůlí zaměstnavatele, kdy bude takovému porušení věnovat pozornost. Vysvětlení jednatelky žalované, že prováděla čtvrtletní kontrolu daných údajů z důvodu velkého objemu dat, pokládal okresní soud za nelogické. Uzavřel, že o místech parkování vozidla používaného žalobcem věděla žalovaná již v době tohoto parkování. Pokud tedy ve výpovědi dané 25. 5. 2022 použila jako důvod nesprávné parkování v době od 5. 2. 2022 do 24. 3. 2022, nedala výpověď v této části včas.

8. I přes uvedený závěr se okresní soud zabýval otázkou, zda se žalobce dopustil parkováním vozidla v místě bydliště závažného porušení povinností zaměstnance. Dovodil, že dle vnitřního předpisu žalované mohl – mimo případy, kdy měl směnu rozdělenou na dvě části, a případy nařízené pohotovosti – zaměstnanec služební vozidlo parkovat v místě bydliště pouze se souhlasem žalované, který v dané době udělovala nynější jednatelka [anonymizováno] [příjmení]. Souhlas se uděloval neformálně, SMS zprávou či telefonicky, výsledek žádosti zaměstnance o udělení souhlasu se u zaměstnavatele neevidoval. Pro žalobce je tak proto de facto nemožné prokázat, že souhlas byl ze strany žalované udělen. Okresní soud přihlédl i k tomu, jak vypovídala [anonymizováno] [příjmení]. Nejprve uváděla, že žádné takové žádosti žalobce neeviduje. Poté, co byla konfrontována s dohledanou SMS zprávou týkající se dne 5. 5. 2020, uvedla, že šlo o žádost zcela výjimečnou a ojedinělou. I ohledně další předestřené žádosti však posléze připustila, že byla žalobcem podána. Tyto okolnosti vedly okresní soud k závěru, že vytýkané nesprávné parkování svěřeného vozidla nelze pokládat za závažné porušení povinností zaměstnance ve smyslu ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce.

9. Pokud jde o další výpovědní důvody, tedy neoprávněně vykázaná práce za dny 23. 3. 2020, 8. 4. 2020 a 9. 4. 2020 (výpovědní důvod 1) a překročení nejvyšší povolené rychlosti v obci ve dnech 21. 4. 2020, 4. 5. 2020 a 5. 5. 2020 (výpovědní důvod 3), tyto skutky byly dle okresního soudu uplatněny v zákonem stanovené lhůtě.

10. Ve vztahu k výpovědnímu důvodu 1) spočívajícím v neoprávněně vykázané práci okresní soud předně poukázal na právní úpravu vyplývající z ustanovení § 50 odst. 4, věty druhé zákoníku práce, která zakazuje dodatečnou změnu důvodu výpovědi. Zabýval se proto pouze časovými úseky, které žalovaná zaměstnavatelka vymezila v písemné výpovědi, tedy dne 23. 3. 2020 od 15:44 do 16:47 hodin, dne 8. 4. 2020 od 12:48 do 14:42 hodin a dne 9. 4. 2020 od 15:02 do 16:57 hodin. Nemohl přihlédnout k tomu, že žalovaná v průběhu řízení uvedené časové úseky rozšířila, a to v případě dne 23. 3. 2020 do 17:14 hodin a v případě dne 9. 4. 2020 do 17:15 hodin. Dovodil, že ve dnech 23. 3. a 9.

4. šlo vzhledem k tehdy žalobcem vykonávané práci o dobu přestávky mezi dopolední a odpolední jízdou s dialyzovanými pacienty nepřesahující dvě hodiny, která se započítávala do výkonu práce. Na tuto praxi usoudil okresní soud na základě výpovědi svědků [příjmení], [příjmení] a [příjmení] a dodal, že po předestření výpovědi svědkyně [příjmení] i jednatelka žalovaného připustila, že takové pravidlo bylo – oproti znění vnitřního předpisu o povinnostech řidiče z 1. 7. 2016 – stanoveno na poradách. Při vykazování práce ve dnech 23. 3. 2020 a 9. 4. 2020 tedy žalobce žádnou povinnost neporušil. Dne 8. 4. 2020 měl ovšem žalobce přidělen druh služby, který započtení kratší než dvouhodinové přestávky mezi jízdami do pracovní doby neumožňoval. V tomto případě však okresní soud dospěl k závěru, že je možné přijmout žalobcovo vysvětlení, že ve vytýkané době od 12:48 do 14:42 hodin využil půlhodinovou přestávku na oběd v místě bydliště, neboť v této době již bylo omezeno stravování řidičů v jídelně nemocnice. Vyloučit nelze ani to, že žalobce prováděl v danou dobu mimořádné čištění sanitního vozu. I kdyby však žalobce vůz v této době nečistil, šlo by pouze o neoprávněně vykázanou práci v trvání 1 hodiny 34 minut. Takové jednání zaměstnance však nelze považovat za zvlášť hrubé ani závažné porušení povinností vyplývajících z právních předpisů. Okresní soud sice přisvědčil žalované v tom, že vykázání práce bez jejího provedení se projeví v majetkové sféře zaměstnavatele, v daném případě však šlo o dobu nesrovnatelně kratší než dobu celé směny, o které pojednává rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, jehož se žalovaná dovolává. Okresní soud vzal v úvahu i to, že sama žalovaná musela s výkazy práce vyhotovenými žalobcem nejprve souhlasit, jestliže po provedené kontrole vykázanou práci odměnila mzdou.

11. Ohledně výpovědního důvodu 3) spočívající v překročení nejvyšší povolené rychlosti v obci ve dnech 21. 4. 2020, 4. 5. 2020 a 5. 5. 2020 okresní soud připustil, že žalobce měnil svá tvrzení. Nepokládal to však za postoj účelový, protože žalobce nedisponoval údaji z klíčového důkazu týkajícího se těchto skutků, tedy z knihy jízd. Logicky proto žalobce nejprve uváděl, že rychlou jízdu konal za použití výstražných světel, protože v některých případech řidiči žalované tato světla oprávněně používali. Okresní soud ani nepřisvědčil žalované v názoru, že žalobce svým postojem v průběhu řízení výslovně uznal, že se tohoto výpovědí vytýkaného jednání dopustil. Na druhou stranu měl soud prvního stupně za vyvrácené žalobcovo tvrzení, že řidiči byli k rychlým jízdám žalovanou nuceni tím, jak byly jednotlivé jízdy zařazovány do řidičova programu. Okresní soud se v průběhu dokazování podrobně zabýval údaji z knihy jízd, získanými prostřednictvím sledovacího systému ONI, a konfrontoval je též s informacemi, které čerpal z veřejně dostupných internetových plánovačů tras. Uzavřel, že o překročení rychlosti 50 km/h v obci by bylo možné u žalobce uvažovat pouze dne 21. 4. 2020, a to ve dvou případech: při jízdě počínající v 11: 08:31 hodin v [obec] mezi [anonymizována dvě slova] a [příjmení] ulicí a při jízdě zahájené v 16:57 hodin mezi ulicí [ulice] a [příjmení], kdy v obou případech byla dosažena maximální rychlost 54 – 59 km/h. Dále pak šlo o dva případy ze dne 5. 5. 2020 opět v [obec], a to jednak při jízdě zahájené v 10:4 1:32 hodin mezi ulicemi [anonymizována dvě slova] a [příjmení] a při jízdě s počátkem v 11: 05:50 hodin mezi ulicemi [ulice] a [příjmení], při nichž maximální rychlost činila 53 – 57 km/h. Ohledně dne 4. 5. 2020 okresní soud nevyhodnotil žádný případ, o němž by bylo možné s jistotou uzavřít, že žalobce jel na území obce rychlostí vyšší než 50 km/h. Soud prvního stupně tak zdůraznil, že žalobce patrně překročil povolenou rychlost jen ve čtyřech případech, které intenzitou vážnosti porušení právních předpisů o nejvyšší povolené rychlosti v obci nemohou představovat ani závažné porušení pracovních povinností žalobce, natož pak porušení hrubé.

12. Okresní soud uzavřel, že nemůže jít o výpověď platnou, protože žádná prokázaná porušení pracovních povinností ze strany žalobce nedosahují intenzity zvlášť hrubého či závažného porušení a žalobci byla tato výpověď dána bez předchozího písemného upozornění. Dodal, že se mu nejeví nepravděpodobná ani žalobcova argumentace spočívající v tom, že jde o výpověď účelovou, vedenou snahou žalované zbavit se jej pro jeho aktivitu ve směru dodržování pravidel stanovených zákoníkem práce. Žalobě proto v plném rozsahu vyhověl a s odkazem na ustanovení § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), přiznal plně úspěšnému žalobci proti žalované právo na náhradu nákladů řízení.

13. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání. Namítala v něm, že okresní soud dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Pokud jde o neoprávněné vykázání výkonu práce, žalovaná poukázala na vnitřní předpis z 1. 7. 2016, který neobsahuje pravidlo, že přestávka mezi jízdami kratší než dvě hodiny se započítává do pracovní doby. Okresní soud však své rozhodnutí opřel o výpověď svědkyně [příjmení], která uvedla, že se směna u řidičů přerušovala v případě, že pauza mezi jednotlivými transporty byla delší než dvě hodiny. Toto tvrzení svědkyně nemá oporu ve vnitřním předpisu a s uvedeným rozporem se okresní soud nijak nevypořádal. Z výkazů práce vyplynulo, že žalobce měl přerušenou směnu dne 23. 3. 2020 v době od 15:44 do 17:15 hodin a dne 9. 4. 2020 v době od 15:02 do 17:15 hodin, tedy v obou případech šlo o přerušení delší než dvě hodiny. Okresní soud toto upřesnění doby nesprávně vyložil jako změnu výpovědního důvodu, místo aby k důkazům o délce přestávky přihlédl při posuzování důvodnosti výpovědi. Z výpovědi svědkyně [příjmení] navíc nelze jednoznačně dovodit, že by pravidlo o započítávání kratší než dvouhodinové pracovní doby platilo bez dalšího pro všechny případy a pro všechny zaměstnance. Žalovaná dále vytýká okresnímu soudu hodnocení svědecké výpovědi svědka [příjmení], z níž okresní soud vycházel, ačkoli současně připustil, že tato výpověď působila, jako by na ní byl svědek nějak připraven. Soud prvního stupně taktéž nesprávně vyhodnotil výpověď [jméno] [příjmení], která připustila, že v některých případech, kdy byla přestávka mezi jízdami kratší než dvě hodiny, nemusejí řidiči odcházet z práce, ale mohou se věnovat administrativní či jiné činnost a dobu si započítat do výkonu práce. Vyloučila však, že by se to mohlo týkat situace, kdy je řidič doma a práci nekoná. Podle názoru žalované bylo tedy jednoznačně prokázáno, že si žalobce neoprávněně vykázal výkon práce v rozsahu uvedeném ve výpovědi. K otázce parkování svěřeného vozidla v místě bydliště žalovaná nesouhlasí s okresním soudem v tom, že měla možnost vyhodnotit důvodnost tohoto parkování prakticky okamžitě. Jednatelka žalované totiž uvedla, že ke kontrolám záznamů se sledovacího systému mohlo dojít nejdříve po skončení kalendářního měsíce a že tyto kontroly prováděla kvartálně. Po žalované není možné požadovat, aby takové kontroly prováděla na denní bázi, pokud k tomu není dán žádný reálný důvod. Okresní soud dospěl k nesprávným závěrům také při hodnocení toho, zda se žalobce nesprávným parkováním sanitního vozu dopustil porušení pracovních povinností. V řízení totiž nebylo prokázáno, že by od žalované obdržel pro takové parkování souhlas. Nelze klást k tíži žalované, že je prokázání takového souhlasu pro žalobce obtížné. Je pouze na žalobci, zda důkazní břemeno v řízení unese. Žalobce však žádné důkazy o vydání souhlasu nepředložil, protože souhlas vydán nebyl. Zákaz parkování sanitního vozu v místě bydliště zaměstnance bez souhlasu zaměstnavatele představuje důležité pravidlo, jehož porušení může ve svém důsledku vést k ohrožení života a zdraví osob. Ohledně překročení rychlosti žalovaná poukázala na to, že se žalobce původně bránil tím, že šlo o jízdu za použití majáku, což bylo vyvráceno. Nepotvrdilo se ani další tvrzení žalobce, že byl k rychlé jízdě nucen zaměstnavatelem. Žalovaná proto trvá na tom, že žalobce překročení rychlosti uznal. Již v žalobě totiž žalobce tvrdil, že k případnému překročení rychlosti došlo vždy při plnění pracovních úkolů souvisejících s výkonem zvláštních povinností. Překročení rychlosti ze strany žalobce bylo v podstatě nesporné. Okresní soud však zatížil řízení obsáhlým a nadbytečným dokazováním, které pro posouzení výpovědního důvodu vůbec nebylo podstatné. Žalovaná odvolatelka i nadále trvá na svém názoru, že žalobce nesplnil podmínky pro pokračování pracovního poměru, protože bez zbytečného odkladu ve smyslu ustanovení § 69 odst. 1 zákoníku práce neoznámil žalované, že trvá na dalším zaměstnávání. Pojem„ bez zbytečného odkladu“ je třeba v souladu s ustanovením § 1958 odst. 2 občanského zákoníku vykládat jako synonymum k pojmu„ ihned.“ Pracovní poměr žalobce tedy skončil, a proto není důvodu, aby soud rozhodoval o neplatnosti výpovědi. I kdyby totiž výpověď byla neplatná, platí, že podle § 69 odst. 3 zákoníku práce pracovní poměr skončil dohodou. Výrok soudu o neplatnosti výpovědi by proto neměl žádný dopad. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu tak, že se žaloba zamítá, případně aby rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

14. Žalobce ve vyjádření k odvolání sdělil, že celé řízení je postaveno na nezákonné výpovědi z pracovního poměru. Soud prvního stupně provedl velice rozsáhlé dokazování a na jeho základě náležitě zjistil skutkový stav věci. O správnosti jeho rozhodnutí nemá žalobce pochyb. K jednotlivým výpovědím důvodům pak uvedl, že ve dnech 23. 3. a 8. a 9. 4. 2020 měl odjezd do místa bydliště povolen od dispečerky. Příslušný čas byl určen k očistě vozu, kompletaci ochranných pomůcek, využití pauzy na oběd a provádění administrativní činnosti. V té době nebylo možné závodní stravování. Žalobce souhlasí s tím, jak se okresní soud vypořádal s rozšířením doby údajného přerušení směny žalovaným oproti údajům uvedeným ve výpovědi. Že ve dnech 23. 3. a 9. 4. mohl mít v době pohotovosti sanitu u sebe, potvrdila i samotná jednatelka žalované, vrchní sestra [příjmení]. Tento postup týkající se nepřerušování směny nebyl ve vnitřním předpise upraven, a tedy nebyl ani zakázán, což koresponduje s výpovědí svědkyně [příjmení] i jednatelky [příjmení]. Parkování u domu nebylo žalobci nijak vytýkáno, hodiny strávené očistou vozu před jeho bydlištěm mu vždy byly schváleny a proplaceny. Žalobce dále zdůraznil, že žalovaná měla možnost díky GPS systému ONI kontrolovat pohyb a umístění sanit okamžitě a nepřetržitě. Bez povolení by si žádný zaměstnanec nedovolil vozidlo nechat zaparkované doma právě proto, že je vozidlo snadno dohledatelné. Parkování v místě bydliště bylo žalobci vždy povoleno. SMS zprávy, jimiž žalobce žádal o udělení souhlasu, probíhaly ze služebního telefonu, který mu byl po udělení výpovědi okamžitě odebrán. V některých případech došlo k udělení souhlasu telefonicky, a tudíž neexistuje o hovorech žádný záznam. Okresní soud správně vyhodnotil jako účelovou a nevěrohodnou výpověď jednatelky žalovaného, která nejprve uváděla, že se na ní žalobce s žádostí o povolení parkovat doma neobrátil nikdy, následně po předestření SMS zprávy se na některé případy rozpomněla. Žalobce se dále ohradil proti argumentu o ohrožení života a zdraví osob. Dispečink totiž vždy věděl, kde se vozidlo nachází. Pro případ nenadálé události byla vyčleněna pohotovostní sanita s řidičem. Kromě toho byl žalobce v době, kdy měl v místě bydliště vozidlo zaparkované, vždy dostupný na telefonu a mohl tak vypomoci řidiči na pohotovosti. Navíc mu pro tento případ odpadla cesta pro vozidlo do areálu nemocnice. K překročení rychlosti žalobce uvedl, že velice často docházelo ke změně plánů jízd. Řidič byl tím tlačen do rychlé jízdy, aby stihl veškeré povinnosti. Odmítnutí narychlo přidělené činnosti mohlo mít za následek výpověď pro nedostatečné plnění pracovních úkolů. Žalobce zdůrazňuje, že mu rychlá jízda nebyla nikdy ze strany žalované v době před výpovědí vytknuta. Je dále zajímavé, že z dokazování vyplynulo, že maximální povolenou rychlost překročilo více řidičů, výpověď však z tohoto důvodu dostal pouze žalobce. Polemika žalované o výkladu pojmu„ bez zbytečného odkladu“ je dle žalobce nadbytečná, neboť tato otázka je vyřešena judikaturou. Žalobce dodal, že po celou dobu doufá, že se bude moci na svou pozici u žalované opětovně vrátit. Navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu.

15. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 201 o. s. ř.), obsahuje všechny podstatné náležitosti (§ 205 o. s. ř.) a je podáno osobou oprávněnou a včas (§ 201 a § 204 o. s. ř.), přezkoumal při nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) rozsudek okresního soudu i jemu předcházející řízení v mezích, v nichž se odvolatelka domáhala jeho přezkoumání (§ 212 o. s. ř.), aniž byl vázán důvody, které byly v odvolání uplatněny (§ 212a odst. 1 o. s. ř.). Odvolání důvodným neshledal.

16. Odvolací soud předně shledal, že řízení před okresním soudem nebylo postiženo žádnou zmatečnostní ani jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci. Okresní soud provedl v potřebném rozsahu dokazování a na jeho základě učinil správná skutková zjištění. S výjimkou jedné dílčí otázky, o níž bude pojednáno níže, nemá krajský soud žádných podstatných námitek ani proti právnímu posouzení věci okresním soudem a pokládá je za správné. Okresní soud své skutkové i právní závěry v napadeném rozsudku náležitě vyložil, jeho odůvodnění je vyčerpávající a přesvědčivé a odvolací soud na ně pro stručnost odkazuje.

17. Jediným dílčím právním závěrem okresního soudu, s nímž krajský soud nesouhlasí, se týká toho, zda do lhůty uvedené v ustanovení § 58 odst. 1 zákoníku práce spadají všechny skutky, jimiž žalovaný výpověď z pracovního odůvodnil. Dle tohoto zákonného ustanovení pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci nebo z důvodu, pro který je možné okamžitě zrušit pracovní poměr, může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď nebo s ním okamžitě zrušit pracovní poměr pouze do 2 měsíců ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru dověděl, a pro porušení povinnosti vyplývající z pracovního poměru v cizině do 2 měsíců po jeho návratu z ciziny, nejpozději však vždy do 1 roku ode dne, kdy důvod k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru vznikl. Výklad uvedeného ustanovení je v judikatuře již ustálen tak, že dvouměsíční lhůta, během které musí zaměstnavatel přistoupit k výpovědi z pracovního poměru, začíná plynout ode dne, kdy se o důvodu výpovědi zaměstnavatel prokazatelně (skutečně) dozvěděl (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Cz 37/72, 2 Cdo 725/96, 21 Cdo 13/2000 či 21 Cdo 441/2008). Pro počátek běhu této lhůty tedy nepostačí, že zaměstnavatel důvod výpovědi zjistit mohl. Okresní soud ovšem svůj závěr o tom, že ohledně skutků představujících výpovědní důvod 2), tedy parkování sanitního vozu v místě žalobcova bydliště, nebyla dodržena dvouměsíční lhůta, postavil právě na zjištění, že žalovaná zaměstnavatelka měla možnost tyto skutky zjistit ihned poté, co nastaly. Opřel se totiž o to, že zaměstnavatelka měla okamžité informace o tom, kde vozidlo parkuje proto, že měla k dispozici průběžné údaje o pohybu sanitních vozidel z použitého sledovacího systému. Toto zjištění však dle přesvědčení odvolacího soudu nepostačuje k závěru přijatému prvostupňovým soudem, neboť podporuje jen to, že zaměstnavatelka dané skutky zjistit mohla, pokud by údajům ze sledovacího systému věnovala patřičnou pozornost. Tvrzení jednatelky žalované o čtvrtletní kontrole těchto v řízení vyvrácena nebyla. K závěru o částečné opožděnosti výpovědi by bylo nutné mít za prokázané, že o vytýkaném parkování jednatelka či jiný vedoucí zaměstnanec skutečně věděla (nejen, že o něm vědět mohla).

18. Odvolací soud jinak souhlasí s tím, jak okresní soud posoudil jednotlivé výpovědní důvody, a to jak ohledně řešení otázky, zda šlo o porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, tak z hlediska závažnosti zjištěného porušení (§ 52 písm. g/ zákoníku práce).

19. K výpovědnímu důvodu 1) spočívajícímu v neoprávněném vykazování práce pokládá odvolací soud předně za potřebné uvést, že není důvodná odvolací námitka, že se soud prvního stupně nijak nevypořádal s rozporem mezi výpovědí svědkyně [příjmení] a zněním vnitřního předpisu z 1. 7. 2016. Naopak platí, že okresní soud se touto otázkou podrobně zabýval (srov. odstavec 13 a závěr odstavce 58 odůvodnění jeho rozsudku). Dospěl přitom k přiléhavému závěru, že v případě určitého typu práce byla ustálená praxe taková, že přerušení práce v rozsahu do dvou hodin se do pracovní doby započítávalo. Okresnímu soudu nelze ničeho vytknout ani v jeho dílčím závěru, že se bude zabývat jen tím, jak byl výpovědní důvod po stránce skutkové vymezen ve výpovědi, která byla žalobci dána. Správně tedy okresní soud dovodil, že o neoprávněném výkazu práce lze v žalobcově případě uvažovat maximálně v rozsahu 1 hodiny a 34 minut pracovní doby. Je třeba dále zdůraznit, že pro hodnocení závažnosti takového porušení povinností zaměstnance má význam i to, že na základě žalobcova výkazu žalovaná přiznala a vyplatila žalobci mzdu. Po zaměstnavateli je přitom možné důvodně požadovat, aby při stanovení výše mzdy v přiměřeném rozsahu zkontroloval správnost podkladů, a to zvláště těch, které vyhotovil zaměstnanec. Přitom nelze přehlédnout ani to, že zákoník práce v ustanovení § 96 odst. 1 povinnost vést evidenci odpracované ukládá zaměstnavateli. V daném případě žalovaná část této své povinnosti přenesla na žalobce. Při hodnocení závažnosti případného porušení má tato okolnost podstatný význam a vede krajský soud k závěru, že se tu o závažné porušení povinnosti za strany žalobce jednat nemůže.

20. Okresní soud taktéž správně uzavřel, že ani výpovědní důvod 2) založený na neoprávněném parkování sanitního vozu v místě žalobcova bydliště nemohl být v daném případě uplatněn v souladu se zákonem. Soud prvního stupně správně vystihl, že vzhledem k tomu, jak neformálně byly udělovány souhlasy s parkováním vozidla v místě bydliště, nemohlo tu jít důležitou a významnou povinnost zaměstnance. Příslušné souhlasy zaměstnavatele nebyly nikde evidovány, navíc průběh účastnické výpovědi jednatelky žalovaného, ukázal, že udělení takového souhlasu nelze spolehlivě vyloučit. Tyto okolnosti musejí nutně vést k závěru, že i kdyby snad žalobce v některém případě uvedeném ve výpovědi parkoval svěřené vozidlo v místě svého bydliště bez souhlasu žalované, porušení této povinnosti by bylo na místě posoudit jako méně závažné, a tedy nezpůsobilé pro výpověď z pracovního poměru bez předchozího písemného upozornění.

21. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně i ve způsobu, jakým se zabýval posledním uplatněným výpovědním důvodem 3), tedy překročením nejvyšší povolené rychlosti v obci. Především se nemohl ztotožnit s odvolací námitkou žalované, že okresní soud v této části zatížil řízení zbytečně rozsáhlým dokazováním. Naopak je třeba vyzdvihnout, že okresní soud se i tímto důvodem náležitě a velmi podrobně zabýval. Je především nutné zdůraznit, že výpovědní důvod byl v této části formulován relativně méně konkrétně. Žalovaná by se tedy tomuto složitému a náročnému dokazování mohla vyhnout, pokud by kupříkladu ve výpovědi přesně uvedla, kdy a na jakém místě žalobce nejvyšší povolenou rychlost překročil. Pokud tak neučinila, nemůže okresnímu soudu důvodně vytýkat, že prováděl příliš rozsáhlé dokazování. Nelze souhlasit s názorem žalované, že žalobce naplnění tohoto důvodu v průběhu řízení uznal. Okolnost, že nabízel vysvětlení vyšší rychlosti tím, že šlo o jízdu za použití výstražných světel, nemůže být tímto způsobem vykládána též proto, že žalobce ze samotného znění výpovědi nemohl zjistit více než to, že v tam uvedené dny překročil povolenou rychlost. Odvolací soud nemá žádných výhrad proti závěrům okresního soudu, že žalobce se porušení daného pravidla o rychlosti při jízdě v obci dopustil ve dnech uvedených ve výpovědi maximálně ve čtyřech případech, přičemž šlo vždy o rychlost, která nepřekročila 59 km/h. Ani takové jednání žalobce však, jak výstižně dovodil již okresní soud, nelze pokládat za zvlášť hrubé či závažné porušení povinností vztahujících se k vykonávané práci, a tedy za důvod pro výpověď dle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce.

22. Okresní soud nepochybil ani ve výkladu ustanovení § 69 odst. 1, věty prvé zákoníku práce. Požadavek, aby zaměstnanec oznámení o tom, že trvá na dalším zaměstnání, učinil bez zbytečného odkladu, je v judikatuře (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2905/2000 a 21 Cdo 833/2021) konstantně vykládán tak, jak uvádí soud prvního stupně. Zaměstnanec tak může vskutku učinit i v průběhu řízení o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru. Odvolací argumentace žalované není v této části natolik přesvědčivá, aby mohla představovat důvod pro odchýlení se od uvedené judikatury.

23. Z výše uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že odvoláním napadený rozsudek je ve výroku o věci samé věcně správný. Jelikož nebylo shledáno žádné pochybení okresního soudu ani v rozhodnutí o nákladech řízení, byl rozsudek okresního soudu postupem dle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrzen.

24. O nákladech odvolacího řízení rozhodl krajský soud na základě ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s ř. Žalobce dosáhl v řízení před krajským soudem plného úspěchu, protože odvolání žalované vyhověno nebylo. Proto má proti žalované právo na náhradu nákladů, které v řízení o odvolání účelně vynaložil. Tyto náklady jsou tvořeny odměnou za zastupování ve výši 5 000 Kč za dva úkony právní služby po 2 500 Kč, a to za písemné vyjádření k odvolání a za účast při jednání odvolacího soudu (§ 7, § 9 odst. 3 písm. a/, § 11 odst. 1 písm. g/ a k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ advokátní tarif“), náhradou hotových výdajů ve výši 600 Kč (§ 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu), náhradou cestovních výdajů ve výši 1 763 Kč (§ 13 odst. 5 advokátního tarifu – cesta k jednání krajského soudu po trase [obec] – [obec] a zpět v celkové délce 230 km [značka automobilu], [registrační značka], při spotřebě 6,3 l nafty na 100 km, ceně paliva 47,10 Kč za 1 l a sazbě základní náhrady 4,70 Kč za 1 km), náhradou za čas promeškaný cestou k soudnímu jednání a zpět v částce 600 Kč (§ 14 odst. 1 písm. a/, odst. 3 advokátního tarifu) a náhradou za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 1 672 Kč. Celkové žalobcovy náklady dosáhly v odvolacím řízení částky 9 635 Kč. Žalované bylo uloženo zaplatit tyto náklady k rukám zástupkyně žalobce (149 odst. 1 o. s. ř.) v zákonné třídenní lhůtě počítané od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení