178 A 11/2024–62

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní Mgr. Lenkou Havlíčkovou ve věci žalobce: D. D. N., narozený dne X státní příslušnost Vietnamská socialistická republika bytem X zastoupený advokátem Mgr. Petrem Václavkem sídlem Opletalova 1417/25, 110 00 Praha proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 21. 6. 2024, č. j. CPR–31221–3/ČJ–2024–930310–V234, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, ze dne 21. 6. 2024, č. j. CPR–31221–3/ČJ–2024–930310–V234, se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 16 342 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce Mgr. Petra Václavka.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou v zákonné lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 21. 6. 2024, č. j. CPR–31221–3/ČJ–2024–930310–V234, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, odboru cizinecké policie, oddělení pobytových agend, (dále jen „správní orgán prvního stupně“), ze dne 29. 4. 2024, č. j. KRPU–11346–26/ČJ–2024–040026, kterým byla žalobci uložena povinnost opustit území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „EU a smluvních států“) podle § 50a odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), přičemž dle § 50a odst. 3 zákona o pobytu cizinců byla žalobci stanovena i doba k opuštění území členských států EU a smluvních států, a to do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Zároveň žalobce požadoval, aby soud uložil žalované povinnost nahradit mu náklady soudního řízení. Žaloba 2. Žalobce v podané žalobě nejprve stručně popsal dosavadní průběh věci a uvedl, že správní orgány zcela nedostatečně a v rozporu s požadavky § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, (dále jen „správní řád“) posoudily otázku nejlepšího zájmu nezletilých dětí žalobce, který je chráněn čl. 3 Úmluvy o právech dítěte a čl. 5 písm. a) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. 12. 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí, (dále jen „směrnice 2008/115/ES“). Konkrétně si správní orgány odmítly vyžádat žalobcem navrhované stanovisko Orgánu sociálně–právní ochrany dětí (dále jen „OSPOD“) a provést jím důkaz, a to pro údajnou nadbytečnost, ačkoliv samy neobjasnily dopad napadeného rozhodnutí na vývoj, výchovu a výživu nezletilých dětí žalobce. Žalobce připomněl, že na území České republiky od roku 2020 pobývají jeho nezletilé děti N. D. D. N., nar. X, a N. H. P., nar. X, které přicestovaly za účelem společného soužití s žalobcem. Obě nezletilé děti zde plní povinnou školní docházku (tj. integrují se do české společnosti), jak je ostatně zřejmé z obsahu správního spisu. Žalobce dále s odkazem na judikaturu správních soudů uvedl, že k procesnímu významu nejlepšího zájmu jeho nezletilých dětí přistupuje povaha s ním vedeného řízení zahájeného z moci úřední, v němž je žalobci ukládána povinnost, přičemž tedy právě správní orgány byly povinny zjistit všechny okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch žalobce, a to i bez návrhu. Žalobce proto spatřoval v nevyžádání stanoviska OSPOD závažnou vadu správního řízení předcházejícího vydání napadeného rozhodnutí.

3. Žalobce dále namítal, že správní orgány nedostatečně posoudily přiměřenost dopadu svých rozhodnutí do základního práva žalobce a jeho rodinných příslušníků na respektování soukromého a rodinného života zaručeného čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Správní orgány podle názoru žalobce nepřiléhavě zdůraznily mírnost uloženého správního opatření a dočasnost vycestování rodiny žalobce, avšak se nezabývaly faktickými a právními možnostmi návratu žalobce a jeho rodinných příslušníků do České republiky, jakož ani související délkou doby, po kterou by měla žalobcova rodina vycestovat do země původu, a opustit tak veškeré své sociální a ekonomické zázemí v České republice, resp. nezletilé děti přerušit plnění povinné školní docházky zde. Žalobce pokračoval, že i uložení povinnosti opustit území může být dle judikatury správních soudů v kontextu konkrétního případu opatřením nepřiměřeně zasahujícím do základního práva jedince na respektování soukromého a rodinného života. Podle názoru žalobce je jeho konkrétní případ mimořádný, a proto si zasloužil vyšší míru pozornosti, než která mu byla správními orgány věnována. Žalobce zdůraznil též délku svého oprávněného pobytu na území České republiky (tj. od roku 2010 do roku 2023), existenci sociálního a ekonomického zázemí v České republice (tj. vlastnictví nemovité věci v České republice), existenci závazků na území České republiky (tj. nutnost splácení hypotéky), přítomnost rodinných příslušníků v České republice (tj. manželky a nezletilých dětí), míru integrace celé rodiny do české společnosti, plnění povinné školní docházky nezletilými dětmi a okolnosti, za nichž se ocitl ve své pobytové situaci (tj. nesprávná volba zmocněnce a neinformování žalobce o průběhu řízení o žádosti o prodloužení jeho pobytového oprávnění a o výsledném rozhodnutí), snahu o jeho dobrovolné řešení vyvstalé situace a řádné chování v průběhu jeho pobytu na území České republiky.

4. Žalobce ani jeho manželka pak v případě návratu do země původu nemají z pohledu zákona o pobytu cizinců ani přes délku svého pobytu na území České republiky a existenci rozsáhlých vazeb nejrůznějšího charakteru reálnou možnost získat zde pobytové oprávnění. Argumentace správních orgánů mírností uloženého správního opatření, možností návratu do České republiky a možností registrace k podání žádosti je tedy podle názoru žalobce nepřiléhavá a nereflektuje individuální okolnosti daného případu. Žalobce s ohledem na právě uvedené vyjádřil své přesvědčení, že správní orgány nesprávně vymezily a bagatelizovaly intenzitu újmy na právu žalobce a jeho manželky na respektování soukromého a rodinného života. Žalobce zdůraznil, že po celou dobu svého pobytu v České republice vedl řádný život, spolupracoval se správními orgány a nyní činí kroky k tomu, aby pobyt své rodiny postupně legalizoval. Otázka proporcionality dopadu napadeného rozhodnutí tudíž byla dle žalobce ve věci nesprávně a nedostatečně posouzena. V návaznosti na to, pak žalobce namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Vyjádření žalované k žalobě 5. Žalovaná se na výzvu soudu k podané žalobě nevyjádřila. Ústní jednání soudu 6. Při ústním jednání soudu konaném dne 19. 11. 2024 navrhl žalobce přerušení řízení s tím, že u Nejvyššího správního soudu je vedeno řízení o kasační stížnosti manželky žalobce T. K. D. D. proti rozsudku zdejšího soudu ze dne 10. 9. 2024, č. j. 78 A 2/2024–75, o níž nebylo dosud rozhodnuto. Protože byly splněny zákonné podmínky pro přerušení řízení dle § 48 odst. 3 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), soud usnesením ze dne 19. 11. 2024 , č. j. 178 A 11/2024–51, řízení přerušil. Posouzení věci soudem 7. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během lhůty třiceti dnů ode dne doručení napadeného rozhodnutí, jak stanoví § 172 odst. 1 věty první zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení odůvodnit. Bez návrhu žalobce pak musí soud podle § 76 odst. 2 s. ř. s. přihlédnout toliko k takovým vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají jeho nicotnost. Takové nedostatky však nebyly v projednávané věci zjištěny.

8. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu, po prostudování obsahu předloženého správního spisu a po provedeném ústním jednání dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Tento závěr opírá soud především o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2025, č. j. 3 Azs 194/2024–54 (dále jen „rozsudek NSS“), jímž bylo rozhodnuto o kasační stížnosti manželky žalobce, která svou žalobou, vedenou u zdejšího soudu pod sp. zn. 78 A 2/2024, uplatnila zcela totožnou argumentaci jako žalobce v právě projednávané žalobě. Soud proto nemá důvodu se odchýlit od závěrů, obsažených v rozsudku NSS.

9. Z obsahu správního spisu soud zjistil, že žalobce pobýval na území České republiky od roku 2010 a naposledy byl od 1. 5. 2021 držitelem povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání jako osoba samostatně výdělečně činná s platností povolení do 30. 4. 2023. Správní orgán prvního stupně vydal oznámení o zahájení správního řízení ve věci správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců ze dne 15. 1. 2024, č. j. KRPU–11346–7/ČJ–2024–040026–SV, a to na základě skutečnosti, že žalobce pobýval na území České republiky neoprávněně poté, co dne 9. 10. 2023 nabylo právní moci usnesení o zastavení řízení ve věci žádosti žalobce o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu. Téhož dne, tj. 15. 1. 2024, se žalobce dostavil ke správnímu orgánu prvního stupně za účelem řešení své pobytové situace. Z cizineckého informačního systému a dostupných evidencí přitom bylo zjištěno, že dne 9. 10. 2023 nabylo právní moc usnesení Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 13. 7. 2023, č. j. OAM–11408/DP–2023, kterým bylo zastaveno správní řízení o žádosti žalobce o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu (konkrétně bylo rozhodnutím Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 27. 9. 2023, č. j. MV–143593–4/SO–2023, zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno nadepsané usnesení Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 13. 7. 2023). Současně nebylo správním orgánem prvního stupně zjištěno žádné platné oprávnění k pobytu, a tudíž bylo shledáno, že žalobce ode dne 10. 10. 2023 do dne 15. 1. 2024 pobýval na území České republiky neoprávněně.

10. Z obsahu správního spisu dále plyne, že žalobce při výslechu dne 5. 2. 2024 vypověděl, že přicestoval do České republiky v roce 2010 za účelem sloučení se svou tehdejší manželkou. Od svého příjezdu měl povolen dlouhodobý pobyt, dva roky po příjezdu do České republiky začal podnikat a za několik let se rozpadlo jeho první manželství. Skutečnost, že bylo řízení o jeho žádosti o prodloužení povolení k pobytu zastaveno, se žalobce dozvěděl od své manželky. Danou žádost za něj podal zplnomocněný zástupce, který mu tvrdil, že je vše v pořádku. Žalobce si byl vědom skutečnosti, že v současné době on i jeho manželka a děti pobývají na území České republiky neoprávněně, rovněž si byl vědom důsledků této skutečnosti spočívajících v možném nuceném vycestování. Českou republiku žalobce ani jeho rodina opouštět nechtějí. Žalobce dále uvedl, že bydlí v X se svou manželkou a dvěma nezletilými dětmi. Pobyt na území České republiky žalobce financuje z úspor, dříve měl prodejnu textilu a smíšeného zboží, poté prodejnu potravin. Žalobce má rovněž dceru z prvního manželství, s níž v kontaktu není. Žalobce občas doprovází své děti do školy, je v kontaktu se školou a chodí na třídní schůzky. Žalobce uvedl, že se o děti stará primárně jeho manželka, žalobce jí s péčí pomáhá. Rodina hovoří vietnamsky, děti hovoří vietnamsky i česky, žalobcova znalost češtiny je slabá a občas musí využívat služeb tlumočníka. Naposledy byl žalobce ve Vietnamu na návštěvě svých rodičů v roce 2021 – žije tam jeho matka a bratr (v kontaktu je s nimi 1x týdně přes telefon nebo přes Facebook). Zdravotní stav žalobce a jeho rodiny je dobrý. V České republice žalobce nemá, vyjma manželky a dětí, které zde navštěvují i školu, nikoho, resp. zde nemá žádné vazby, má pouze hypotéku na dům, kterou splácí měsíčně částkou 24 000 Kč měsíčně.

11. Dne 5. 2. 2024 byl proveden výslech manželky žalobce T. K. D. D., která vypověděla, že na území České republiky přicestovala v roce 2018 za účelem sloučení rodiny s manželem, tj. žalobcem. Po dobu platnosti jejího víza pomáhala žalobci s podnikáním. Skutečnost, že bylo řízení o její žádosti o prodloužení povolení k pobytu zastaveno, se žalobkyně dozvěděla až v prosinci roku 2023. Tuto žádost za ni podával zplnomocněný zástupce, který se však pro ni stal následně nekontaktním. Stejně jako žalobce, i jeho manželka si byla vědoma, že na území České republiky aktuálně pobývá neoprávněně. Manželka žalobce vypovídala shodně se žalobcem ohledně majetkových a rodinných poměrů a uvedla, že česky umí jen málo. Manželka žalobce také uvedla, že má ve Vietnamu rodiče a bratra a je s nimi v kontaktu každý den. Na území členských států EU žádné příbuzné, vyjma manžela a dětí, nemá.

12. V průběhu řízení bylo správním orgánem prvního stupně zjištěno, že žalobce na území České republiky žije ve společné domácnosti s manželkou a dvěma nezletilými dětmi (dcera a syn), přičemž žalobce sám předložil jejich cestovní doklady a rodné listy. Správní orgán prvního stupně po provedeném zhodnocení přiměřenosti důsledků případného rozhodnutí o správním vyhoštění dospěl k závěru, že uložení správního vyhoštění žalobci by s ohledem na jeho legální způsob přicestování na území České republiky a jeho dlouhodobý následný pobyt zde, jakož i vzhledem k rodinným vazbám a školní docházce jeho dětí, představovalo nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života, a proto překvalifikoval řízení o správním vyhoštění na řízení o povinnosti opustit území EU a smluvních států podle § 50a odst. 2 písm. b) téhož zákona. Žalobce zaslal dne 15. 4. 2024 správnímu orgánu prvního stupně vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí, v němž argumentoval nejlepším zájmem svých nezletilých dětí a nepřiměřeností dopadů rozhodnutí o uložení povinnosti opustit území EU a členských států do svého soukromého a rodinného života. Po zvážení všech zjištěných okolností, přičemž byly od Základní školy Bílina obstarány též zprávy o průběhu školní docházky nezletilých dětí žalobce, dospěl správní orgán prvního stupně k závěru, že v daném případě bude rozhodnutí o povinnosti opustit území EU a smluvních států přiměřeným opatřením. Proti tomuto rozhodnutí žalobce následně podal odvolání, které žalovaná zamítla právě napadeným rozhodnutím.

13. Předmětem sporu je otázka, zda správní orgány dostatečně posoudily přiměřenost dopadů rozhodnutí o povinnosti žalobce opustit území členských států do jeho soukromého a rodinného života a do života jeho rodinných příslušníků, zejména nezletilých dětí a zda byl dostatečně posouzen nejlepší zájem nezletilých dětí žalobce. Dle žalobce správní orgány nedostatečně zjistily skutkový stav, a tudíž náležitě neposoudily přiměřenost rozhodnutí s ohledem na uvedené protichůdné zájmy. Tuto žalobní námitku shledal soud důvodnou.

14. Podle § 50a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců platí, že rozhodnutí o povinnosti opustit území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace policie vydá cizinci, který není držitelem platného oprávnění k pobytu vydaného jiným členským státem Evropské unie a na území pobývá neoprávněně, u něhož nebyly shledány důvody pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění nebo pokud by důsledkem rozhodnutí o správním vyhoštění byl nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života.

15. Dle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců zároveň platí, že při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.

16. Zodpovězením esenciální otázky v předmětném řízení, tedy zda byla správními orgány dostatečně posouzena přiměřenost rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce a jeho rodinných příslušníků, se na základě zcela totožného skutkového stavu (s ohledem na skutečnost, že byla řešena situace manželky žalobce) zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku NSS. Vzhledem k tomu, že správní rozhodnutí posuzovaná v právě projednávané věci mají zcela shodný obsah (přizpůsobený osobě žalobce) jako správní rozhodnutí, která byla přezkoumávána v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 78 A 2/2024–75 a následně v rámci řízení o kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem v rozsudku NSS, a s ohledem na zcela totožné žalobní námitky považuje soud za vhodné citovat ohledně zásadní otázky příslušné body rozsudku NSS, když se závěry v nich vyjádřenými se zcela ztotožňuje a považuje za nevhodné a zbytečné tyto závěry parafrázovat. Veškeré úvahy a závěry níže zmíněné a v převážné části citované z rozsudku NSS tedy zcela dopadají i na právě projednávanou věc.

17. Nejvyšší soud se nejprve zabýval dílčí námitkou, podle níž nebylo náležitě vypořádáno tvrzení, že v důsledku rozhodnutí o povinnosti opustit území členských států Evropské unie nebude mít manželka žalobce ani její rodina reálnou možnost návratu do České republiky. Nejvyšší správní soud poukázal na to, že tato námitka byla uplatněna již ve správním řízení s výslovným odkazem na nařízení vlády č. 220/2019 Sb., které stanoví kvóty pro přijímání žádostí o víza a pobytová oprávnění za účelem podnikání, investování a zaměstnanecké karty. Konstatoval, že byť teoretická východiska (rozhodnutí o povinnosti opustit území podle § 50a zákona o pobytu cizinců představuje mírnější opatření než správní vyhoštění, neboť samo o sobě nezakládá překážku pro opětovný vstup cizince na území České republiky, pokud dojde k legalizaci jeho pobytu prostřednictvím žádosti podané na zastupitelském úřadu v zemi původu), jimiž bylo argumentováno, odpovídají právní úpravě i konstantní judikatuře, nebyla tato v daném případě dostatečně konfrontována s konkrétními skutkovými okolnostmi případu manželky žalobce a její rodiny.

18. V bodech 25 – 29 rozsudku NSS sdělil Nejvyšší správní soud tyto své úvahy: „V případě stěžovatelky totiž nelze hovořit o reálné možnosti návratu, a to nejen s ohledem na její osobní a rodinnou situaci, ale především s ohledem na právní překážky vyplývající z výše uvedeného nařízení vlády. Stěžovatelka, její manžel i nezletilé děti jsou státními příslušníky Vietnamské socialistické republiky, kteří nesplňují kvalifikační požadavky pro zařazení do vládních programů ekonomické migrace. V důsledku toho je pro ně fakticky vyloučeno podat žádost o nové pobytové oprávnění na Zastupitelském úřadu České republiky v Hanoji. Tato skutečnost pak zásadně mění povahu rozhodnutí o povinnosti opustit území – rozdíl mezi tímto institutem a správním vyhoštěním se v daném případě stírá, neboť dopad na soukromý a rodinný život stěžovatelky je obdobný minimálně dlouhodobé odloučení od zavedeného života v České republice bez reálné možnosti návratu. Tento závěr je o to významnější, že původně bylo vůči stěžovatelce vedeno řízení o správním vyhoštění, které bylo překvalifikováno právě z důvodu, že by vyhoštění představovalo nepřiměřený zásah do jejího soukromého a rodinného života. Pokud však i rozhodnutí o povinnosti opustit území vede k obdobnému výsledku, je třeba přiměřenost zásahu posuzovat se stejnou mírou intenzity a obezřetnosti, jaká je vyžadována při rozhodování o správním vyhoštění. V takovém případě je nezbytné, aby správní orgány (respektive krajský soud) objasnily, proč byl zásah do soukromého a rodinného života v jednom případě (správní vyhoštění) shledán jako (potenciálně) nepřiměřený, zatímco v druhém případě (uložení povinnosti opustit území) byl považován za přiměřený. Absence takového vysvětlení činí rozhodnutí (ať již správní či soudní) nepřezkoumatelným. Přístup, který formálně rozlišuje mezi dvěma právními instituty a jejich potenciálním užitím, aniž by zohlednil také jejich faktické důsledky pro stěžovatelku a její rodinu, je v rozporu s požadavky na řádné odůvodnění rozhodnutí. V tomto kontextu nelze pominout ani širší výklad zásady non refoulement, která chrání cizince nejen před návratem do země, kde mu hrozí vážná újma, ale rovněž před rozhodnutími, která by vedla k nepřiměřenému zásahu do základních práv chráněných čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Takový zásah musí být vždy posuzován v kontextu konkrétních okolností případu, včetně reálné dostupnosti legální migrace a možnosti zachování rodinného života. Žalovaná se sice vyjádřila k situaci na Zastupitelském úřadu České republiky v Hanoji, avšak její vyjádření se omezilo pouze na obecný popis způsobu podávání žádostí a konstatování, že stěžovatelka může požádat o dlouhodobé vízum prostřednictvím e mailové registrace. Současně upozornila, že na udělení víza není právní nárok. Dále žalovaná bez dalšího poukázala na možnost podání žádosti o dlouhodobé vízum za účelem sloučení rodiny.“ 19. Argumentaci k této otázce vytkl Nejvyšší správní soud žalované, že se nezabývala tím, zda manželka žalobkyně aktuálně a alespoň potenciálně splňuje podmínky pro udělení pobytového oprávnění podle nařízení vlády č. 220/2019 Sb., což má přímý dopad na reálnou dostupnost legálního vstupu a pobytu na území České republiky, a tudíž i na posouzení přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života žalobkyně rozhodnutím o povinnosti opustit území.

20. V následujících bodech rozsudku NSS zdůraznil Nejvyšší správní soud, že v projednávané věci se rozhodnutí o povinnosti opustit území členských států dotýká nejen samotné manželky žalobce, ale i jejích nezletilých dětí a poukázal na to, že bylo vydáno (v tomto řízení přezkoumávané) rozhodnutí o povinnosti manžela žalobkyně (v tomto řízení právě žalobce) opustit území. Nejedná se tak o izolovaný zásah do pobytového oprávnění jednoho z rodičů, nýbrž o faktické přesídlení celé rodiny mimo území České republiky. Dle Nejvyššího správního soudu proto bylo namístě provést důkladné a individualizované posouzení přiměřenosti zásahu plynoucího z rozhodnutí, a to i s ohledem na nejlepší zájem nezletilých dětí, jak jej vyžaduje čl. 3 Úmluvy o právech dítěte a čl. 5 písm. a) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES.

21. V bodech 33 až 35 rozsudku NSS se Nejvyšší správní soud zabýval nejlepším zájmem dítěte jak z obecného hlediska, tak i ve vztahu k jím projednávané věci, přičemž je třeba znovu zdůraznit, že posuzoval zájmy nezletilých dětí žalobce. Nejlepší zájem dítěte představuje významné hledisko, které musí být zohledněno i v řízeních vedených vůči rodičům nezletilých dětí (srov. například rozsudek tohoto soudu ze dne 7. 12. 2017, č. j. 1 Azs 376/2017 26). Nejvyšší správní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že Evropský soud pro lidská práva (ESLP) tomuto hledisku přisuzuje zásadní význam, a to zejména z procesního hlediska – tedy zda příslušné správní orgány a soudy věnovaly dostatečnou pozornost hledání spravedlivé rovnováhy mezi nejlepším zájmem dítěte (který jsou povinny v konkrétní věci definovat) a případným konkurujícím veřejným zájmem, a zda tuto úvahu ve svých rozhodnutích dostatečně a přezkoumatelně vyjádřily.

22. Nejvyšší správní soud konstatoval, že nejlepší zájem dítěte představuje významné hledisko, které musí být zohledněno i v řízeních vedených vůči rodičům nezletilých dětí, a že Evropský soud pro lidská práva (ESLP) tomuto hledisku přisuzuje zásadní význam, a to zejména z procesního hlediska – tedy zda příslušné správní orgány a soudy věnovaly dostatečnou pozornost hledání spravedlivé rovnováhy mezi nejlepším zájmem dítěte (který jsou povinny v konkrétní věci definovat) a případným konkurujícím veřejným zájmem, a zda tuto úvahu ve svých rozhodnutích dostatečně a přezkoumatelně vyjádřily. Rozvedl dále, že „při poměřování dopadů správních rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince podle § 174a zákona o pobytu cizinců je tedy v případech, kdy se rozhodnutí dotýká nezletilých dětí, nezbytné v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva k výkladu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod pečlivě posoudit konkrétní situaci nezletilých dětí, jejich věk, délku a povahu pobytu v České republice i v zemi původu, míru jejich integrace i závislosti na péči rodičů. Nejlepší zájem dítěte jistě neznamená, že by Česká republika měla automaticky přijmout každé dítě, kterému by se zde žilo lépe, nicméně tento zájem musí být ohniskem úvah správních orgánů“. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2020, č. j. 5 Azs 404/2019 28, a v něm citovanou judikaturu ESLP. Následně uzavřel: „že pokud je vycestování spojeno s trvalým či minimálně dlouhodobým přesídlením celé rodiny mimo území České republiky, jako by tomu mohlo být v nyní posuzované věci, je nezbytné zkoumat, zda takový zásah obstojí v testu proporcionality.“ 23. I v posuzovaném případě správní orgány takové posouzení dostatečně neprovedly a ani si pro něj neopatřily dostatečné podklady. Vycházely toliko z předpokladu dočasnosti vycestování a z mírnosti opatření podle § 50a zákona o pobytu cizinců, aniž by však tento předpoklad podložily konkrétní analýzou právních a faktických okolností, které by návrat žalobce a jeho rodiny do České republiky umožňovaly, a to i v situaci, kdy žalobce již ve správním řízení konkrétně namítal existenci právních překážek návratu, zejména s odkazem na nařízení vlády č. 220/2019 Sb., které na daný případ dopadá (vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí ze dne 15. 4. 2024). Žalovaná tak zatížila své rozhodnutí nepřezkoumatelností spočívající v nedostatku důvodů dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

24. Dále se soud zabýval žalobní námitkou, spočívající v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci. I tuto námitku vypořádával Nejvyšší správní soud v rozsudku NSS, a to v bodech 36 – 40. Nejprve obecně konstatoval, že „pro kvalifikované a odpovědné posouzení nejlepšího zájmu dítěte je dále nezbytné, aby správní orgány disponovaly dostatečným množstvím relevantních informací o skutečné rodinné a sociální situaci cizince a jeho dítěte. Je to právě správní orgán, kdo je v řízení vedeném z moci úřední povinen zajistit si potřebné podklady pro rozhodnutí a zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 3 a § 50 správního řádu).“ 25. V jím posuzované věci Nejvyšší soud konstatoval(stejně jako je tomu i v právě projednávané věci), že „správní orgány na zjištění uvedených skutečností fakticky rezignovaly, neboť akcentovaly toliko skutečnost, že nezletilé děti strávily podstatnou část svého života ve Vietnamu a umí vietnamsky, aniž by přihlédly k jejich aktuální situaci, zahrnující zejména míru jejich integrace v českém prostředí, a uvážily o možných negativních dopadech jejich opětovného vytržení ze známého prostředí.“ Zdůraznil přitom, že „skutečnost, že nezletilé děti stěžovatelky (tzn. manželky žalobce a žalobce) přicestovaly do České republiky až v roce 2020 (ve věku pěti a devíti let), a tedy většinu svého dosavadního života strávily v zemi původu, sama o sobě a priori nevylučuje, že jejich nucené trvalé přesídlení zpět do Vietnamu by nebylo v rozporu s jejich nejlepším zájmem. Naopak, s ohledem na jejich aktuální integraci do českého prostředí, pravidelnou školní docházku a navázání reálných a dlouhodobých sociálních vazeb, bylo nezbytné posoudit, zda by návrat do země původu nepředstavoval nepřiměřený zásah do jejich práv. Opakované vytržení dítěte z prostředí, v němž žije podstatnou část svého uvědomělého života, může mít jistě negativní dopad na jeho psychickou stabilitu, sociální vývoj a celkovou adaptaci.“ 26. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v situaci, kdy manželka žalobce opakovaně upozorňovala na možné negativní dopady rozhodnutí na nezletilé děti a tento důkaz výslovně navrhovala, vedla absence tohoto stanoviska „k neúplnému zjištění skutkového stavu ve vztahu k posouzení nejlepšího zájmu nezletilých dětí, a to zejména v kontextu jejich nuceného (a pravděpodobně dlouhodobého) opuštění území České republiky, jehož možné důsledky tak nebyly správními orgány dostatečně uváženy. Stanovisko OSPOD mohlo v nyní projednávané věci poskytnout odborné zhodnocení dopadů rozhodnutí na nezletilé děti a být významným vodítkem při posuzování proporcionality zásahu (srov. rozsudek tohoto soudu ze dne 23. 4. 2024, č. j. 10 Azs 37/2024 61).“ 27. Pakliže stanovisko OSPODu může v nyní projednávané věci poskytnout informace nezbytné pro posouzení dopadů rozhodnutí na nezletilé děti žalobce a být významným vodítkem při posuzování proporcionality zásahu, bude na správních orgánech, aby takové stanovisko vyžádaly a posoudily znovu dopad rozhodnutí na nezletilé děti, a to i s přihlédnutím k aktuální možnosti návratu rodiny na území. Skutkový stav tak vyžaduje zásadní doplnění, v důsledku čehož bylo napadané rozhodnutí postiženo vadou dle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.

28. Z uvedených důvodů soud přistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí podle § 78 odst. 1 věty prvé s. ř. s. K vydání zrušujícího rozsudku soud přistoupil, aniž by poté, co po přerušení řízení rozhodl o jeho pokračování, nařídil další jednání, a to v souladu s § 76 odst. 1 s. ř. s. Současně podle § 78 odst. 4 s. ř. s. vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení.

29. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem II. tohoto rozsudku podle § 60 odst. 1 věty prvé s. ř. s. Žalobce měl ve věci úspěch, a proto mu náleží vůči neúspěšnému žalovanému právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Tyto náklady v daném případě sestávají ze zaplacených soudních poplatků za řízení ve výši 3 000 Kč a za návrh na přiznání odkladného účinku žalobě ve výši 1 000 Kč, a z nákladů za právní zastoupení, které tvoří odměna advokáta za tři úkony právní služby (převzetí a příprava věci, sepsání žaloby a účast u jednání konaného dne 19. 11. 2024) dle § 7 bodu 5. za použití § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024, po 3 100 Kč, a paušální náhrada hotových výdajů 3 x 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Vzhledem k tomu, že právní zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží mu k odměně a náhradě hotových výdajů rovněž náhrada za 21% daň z přidané hodnoty, tj. 2 142 Kč. Celkem je žalovaná povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení 16 342 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.