179 ICm 3307/2016

Rubrum

Byla-li změněna smlouva takovým způsobem, že v důsledku této změny byla založena neúčinnost právního úkonu dle § 235 a násl. insolvenčního zákona, pak se běh lhůt uvedených v § 240 odst. 3, § 241 odst. 4 a § 242 insolvenčního zákona odvíjí od data této změny smlouvy, nikoliv ode dne uskutečnění původního právního úkonu.

Výrok

Vrchní soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Derky a soudců JUDr. Jiřího Karety a JUDr. Jiřího Goldsteina v právní věci žalobce: Ing. Richard Jasinský, IČO 73356093 sídlem Charkovská 135/24, 101 00 Praha 10 zastoupen advokátem JUDr. Janem Tryznou sídlem Botičská 136/4, 128 00 Praha 2, insolvenční správce dlužníka TORAV NOVA, s. r. o., IČO 25902598 proti žalovanému: JOVING, s. r. o., IČO 26505436 sídlem Slezská 128 čp. 2210, 130 00 Praha 3 zastoupen advokátem Mgr. Radkem Chocholou sídlem Nad Rokoskou 10, 182 00 Praha 8 o určení neúčinnosti právních úkonů, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 179 ICm 3307/2016-230 ze dne 22. září 2020 a odvolání žalobce proti doplňujícímu rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 179 ICm 3307/2016-275 ze dne 26. ledna 2021, takto:

Odůvodnění

I. Rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 179 ICm 3307/2016-230 ze dne 22. září 2020 ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu č. j. 179 ICm 3307/2016-275 ze dne 26. ledna 2021 se potvrzují. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení 3 400 Kč k rukám zástupce žalobce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žalovanému se ukládá povinnost zaplatit soudní poplatek za žalobu 2 000 Kč na účet Městského soudu v Praze do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení

1. V rámci insolvenčního řízení dlužníka TORAV NOVA, s. r. o., IČO 25902598, se sídlem Poděbradská 786/65a, 198 00 Praha 9 - Hloubětín, zahájeného dne 20. 4. 2015, vedeného pod sp. zn. MSPH 79 INS 10273/2015, byl usnesením na č. d. A-21 ze 17. 9. 2015 zjištěn úpadek dlužníka a na jeho majetek byl prohlášen konkurs.

2. Žalobce (insolvenční správce) podal dne 12. 9. 2016 odpůrčí žalobu, kterou se domáhal určení, že je vůči majetkové podstatě neúčinná smlouva o postoupení pohledávek uzavřená dne 30. 9. 2013 (dále též „smlouva 1“) uzavřená mezi dlužníkem (jako postupitelem) a žalovaným (jako postupníkem), na základě níž dlužník postoupil žalovanému svou pohledávku ve výši 7 180 000 Kč, kterou měl vůči společnosti KOVO TOPIČ a. s., IČO 25825666 (dále též „ společnost KT“), jejíž splnění bylo zajištěno nemovitými věcmi ve vlastnictví společnosti KT (dále též „zajištěná pohledávka 1“). Žalobce se také domáhal určení neúčinnosti smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dne 27. 6. 2014 (dále též „smlouva 2“) mezi žalovaným (jako postupitelem) a dlužníkem (jako postupníkem), na základě níž žalovaný postoupil dlužníkovi svou pohledávku ve výši 3 000 000 Kč (dále též „pohledávka 2“), kterou měl mít žalovaný vůči Střednímu odbornému učilišti BARON SCHOOL, spol. s r. o., IČO 47154136 (dále též „společnost BS“). Žalobce dále požadoval určení neúčinnosti dohody o vzájemném zápočtu pohledávek (dále též „Dohoda o započtení“), kterou dlužník uzavřel dne 10. 8. 2014 s žalovaným. Současně žalobce navrhl, aby žalovanému byla uložena povinnost k úhradě částky 3 226 991,42 Kč včetně zákonného úroku z prodlení počítaného od 24. 8. 2014 až do zaplacení a nákladů řízení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobu odůvodnil tím, že se dlužník stal vlastníkem zajištěné pohledávky 1 vůči společnosti KT na základě smlouvy o postoupení pohledávky, kterou uzavřel dne 24. 10. 2011 s postupitelem NOVA leasing, a. s. Tuto pohledávku posléze dlužník přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek společnosti KT u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 33 INS 17262/2011, a to jako zajištěnou nemovitými věcmi společnosti KT. V průběhu insolvenčního řízení dlužníka společnosti KT postoupil dlužník zajištěnou pohledávku 1 žalovanému za úplatu 4 308 000 Kč s příslušenstvím (který se tak stal v tamním řízení namísto dlužníka zajištěným věřitelem společnosti KT) a žalovaný byl na takto postoupenou pohledávku v insolvenčním řízení společnosti KT uspokojen z výtěžku zpeněžení zajištěného majetku částkou 3 226 991,42 Kč. Úplata za postoupení zajištěné pohledávky 1 byla dodatkem č. 1 ze dne 27. 6. 2014 snížena na částku 2 900 000 Kč.

3. K pohledávce 2 žalobce tvrdil, že byla žalovaným vytvořena fiktivně s cílem založit novou pohledávku z titulu úplaty za její postoupení dlužníkovi, která pak byla použita k vzájemnému započtení pohledávek. Dlužník totiž poté svou pohledávku vzniklou mu vůči žalovanému ze smlouvy 1 (ve snížené výši 2 900.000 Kč) a žalovaný svou pohledávku vzniklou mu vůči dlužníkovi ze smlouvy 2 (3 000 000 Kč) vzájemně započetli Dohodou o započtení ze dne 10. 8. 2014. Podle žalobce dlužník i žalovaný, resp. osoby za ně jednající, jednali ve vzájemné shodě a jednalo se o jednání úmyslně zkracující uspokojení věřitelů. Smlouva 1 byla nastavena tak, že se dlužník při jejím postoupení „zbavil“ hodnotné zajištěné pohledávky 1, přičemž žalovaný měl úplatu za její postoupení dlužníkovi uhradit až poté, kdy bude vymožena. Po vzájemném započtení svých pohledávek na základě Dohody o započtení se dlužníkovi nedostalo žádného prospěchu. Podle žalobce bylo cílem obou stran vyvést z majetku dlužníka hodnotnou pohledávku, a to ke škodě dlužníkových věřitelů. Oběma stranám bylo známo, že žalovaný nebude muset zaplatit úplatu za postoupení pohledávky 1. Dlužník a žalovaný při stanovení doby splatnosti úplaty za postoupení (tj. 6 měsíců od podpisu smlouvy) použili zcela netržní princip, neboť pouze vyčkávali na to, jaká bude výše výtěžku získaného ze zpeněžení zajištěného majetku v insolvenčním řízení dlužníka společnosti KT, aby s tímto vědomím uzavřeli Dohodu o započtení, jejímž cílem bylo dosáhnout toho, aby žalovaný nemusel žádnou úplatu zaplatit. Smlouvou 2 postoupil žalovaný na dlužníka bezcennou nezajištěnou pohledávku 2, přičemž úplata za ni představovala nominální výši postupované pohledávky (tj. 3 000 000 Kč), a to v době, kdy společnost BS již byla v úpadku. Žalovaný byl uvedenými úkony zvýhodněn, neboť dosáhl toho, že nemusel uhradit dlužníkovi úplatu za postoupení pohledávky 1 ve výši přibližně 2 900 000 Kč a jeho pohledávka 3 000 000 Kč byla uspokojena v rozsahu 96,67 %. Naproti tomu ostatní dlužníkovi věřitelé, kteří uplatnili přihláškami své pohledávky ve výši 11 687 676,17 Kč ze zpeněžení dlužníkova majetku, neobdrží téměř nic (v majetkové podstatě se nachází částka 107 000 Kč na účtu a osobní automobil, který však je předmětem zajištění).

4. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout s odůvodněním, že žalobce podal odpůrčí žalobu minimálně ohledně smlouvy 1 opožděně, neboť k těmto právním úkonům došlo v době delší jednoho roku od zahájení insolvenčního řízení, nebyl navíc tvrzen ani prokázán úmysl dlužníka a žalovaného zkrátit dlužníkovy věřitele. Ohledně snížení úplaty za postoupení pohledávky podle smlouvy 1 uvedl, že k jejímu snížení došlo až v důsledku toho, že v době její splatnosti byl žalovaný kontaktován společností SOLIDFIN PRO s. r. o., IČO 29237033, která tvrdila, že bude uspokojena jako další zajištěný věřitel ze zpeněžení nemovitých věcí společnosti KT, což se později na základě její incidenční žaloby skutečně v tomto řízení stalo. Odmítal také, že by žalovaný postoupil dlužníkovi bezcennou pohledávku za společností BS (kterou dříve nabyl od společnosti FAVEX s. r. o., IČ 49972367 (dále jen FAVEX).

5. Městský soud v Praze (dále jen „soud“ nebo“soud prvního stupně“) v rozsudku ze dne 16. 11. 2018 zamítl žalobu v celém rozsahu (tj. o určení neúčinnosti smlouvy 1, smlouvy 2 a Dohody o započtení a o zaplacení 3.226.991,42 Kč s příslušenstvím). V odůvodněnírozhodnutí soud odkázal na § 235 a násl. insolvenčního zákona a učinil závěr, že smlouva 1, byla uzavřena dne 30. 9. 2013, tedy v době delší 1 roku před zahájením insolvenčního řízení dne 20. 4. 2015. Nebylo zjištěno, že by tento právní úkon byl učiněn mezi osobami blízkými či s osobou tvořící s dlužníkem koncern, (úmyslně zkracující právní úkon podle § 242 insolvenčního zákona). Provedeným dokazováním nebylo zjištěno, že by tento právní úkon - smlouva 1 (a též navazující dohoda o ceně, která však nebyla žalobcem odporována, byť jde o samostatný právní úkon) byl právním úkonem neplatným, neboť smlouva byla určitá, obsahovala podstatné náležitosti tohoto smluvního vztahu, byla uzavřena a podepsána podle vůle osob oprávněných za obě smluvní strany jednat. Žádným z provedených důkazů pak nebyl prokázán žalobcem tvrzený úmysl dlužníka zkrátit uspokojení svých věřitelů a zejména pak ani to, že tento jeho úmysl byl druhé straně (žalovanému) znám nebo se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám. Z výpovědi jednatelky dlužníka bylo zjištěno, že ta v době uzavření smlouvy 1 potřebovala peněžní prostředky nutné na krytí svých jiných závazků (úvěr u banky) a z tohoto důvodu - poté co jí J. B., který jí ve společnosti dlouhodobě vypomáhal, osobně představil jednatele žalovaného V. J. jako zájemce o odkup pohledávky - souhlasila s jejím postoupením pohledávky a to za přiměřenou úplatu, která se navíc ukázala v konečném důsledku jako výhodná pro dlužníka, neboť žalovaný získal z výtěžku ze zpeněžení nemovitých věcí dlužníka společnosti KT v insolvenci, částku podstatně nižší než jaká je dohodnutá úplata za postoupení zajištěné pohledávky podle dohody o úplatě z 30. 9. 2013. Z tohoto důvodu soud žalobu ve výroku I. rozsudku zamítl, neboť nebylo zjištěno, že smlouva 1 je úmyslným zkracujícím právním úkonem dlužníka.

6. Soud neposuzoval dodatek č. 1 ke smlouvě 1, uzavřený dne 27. 6. 2014, neboť se jednalo o samostatné právní jednání, které nebylo v žalobě odporováno.

7. Ohledně ostatních dvou odporovaných právních úkonů soud odkázal na § 440 občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb., dále jen o. z.) a uvedl, že je za dlužníka učinil J. B., a to bez jakéhokoliv pověření, vědomosti či předběžného nebo následného souhlasu jednatelky dlužníka D. P. J. B. tak spíše využil resp. zneužil jejího tehdejšího vážného zdravotního stavu a těmito právními úkony si bez jejího vědomí na úkor společnosti dlužníka řešil svůj osobní závazek, který mu vznikl v důsledku toho, že společnost FAVEX odstoupila od smlouvy, kterou s ním (fakticky) jako fyzickou osobou uzavřela dne 11. 3. 2013, jež se týkala zajištění či zprostředkování dodávky bezešvých ocelových trubek od polských dodavatelů ve prospěch uvedené společnosti. Na uskutečnění tohoto obchodního případu poté společnost FAVEX poskytla na účet označený J. B. (který byl účtem společnosti BS) celkem 3 000 000 Kč a poté, kdy odstoupil od smlouvy, je požadoval vrátit zpět. Z výpisu z obchodního rejstříku společnosti BS bylo zjištěno, že J. B. nemohl jménem společnosti BS se společností FAVEX žádnou smlouvu uzavřít, neboť nebyl v době jejího uzavření, tj. 11. 3. 2013, již jejím jednatelem. Ostatně J. B. sám vypověděl před soudem, že smlouvu se společností FAVEX uzavíral spíše on sám osobně a bankovní účet společnosti BS pak pouze použil jako platební místo určené pro úhradu záloh, neboť sám žádným osobním bankovním účtem v té době nedisponoval. Z výše zjištěného tak je zřejmé, že odporovanou smlouvou 2 byla žalovaným na dlužníka postoupena za úplatu 3 000 000 Kč pohledávka, kterou však měla společnost FAVEX (a po jejím postoupení následně tedy žalovaný) ve skutečnosti vůči J. B.. Další zvolené kroky - uskutečněné mezi J. B. a V. J. (jednajícím současně za žalovaného i společnost FAVEX), tj. postoupení pohledávky FAVEX společnosti žalovaného a uzavření následné Dohody o zápočtu, bylo ku prospěchu jak J. B. tak i žalovaného. J. B. se těmito úkony na úkor dlužníka zprostil svého závazku vůči žalovanému (resp. společnosti FAVEX) a žalovaný nemusel uhradit dlužníku žádnou úplatu za postoupení zajištěných pohledávek ze smlouvy 1.

8. Soud uvedl, že bez ohledu na tyto závěry z výpovědi jednatelky dlužníka zjistil, že k jednání týkajícímu se uzavření dohody o snížení výše úplaty a změny její splatnosti, k nabytí pohledávky podle smlouvy 2 nebo k uzavření Dohody o započtení jednatelka nedala J. B. žádné zmocnění, o žádném z těchto jednání nevěděla, ani žádné z nich dodatečně neschválila. J. B. podepsal jménem dlužníka s žalovaným dodatek č. 1 a téhož dne také odporovanou smlouvu 2 a následně Dohodu o započtení, čímž jednal ve smyslu § 440 odst. 1 o. z. jako tzv. nezmocněný jednatel, přičemž takovými jednáními zavázal toliko sám sebe, nikoli však dlužníka. Z toho plyne, že pokud ze smlouvy 2 nevznikl dlužníkovi žádný závazek vůči žalovanému na zaplacení úplaty ve výši 3 000 000 Kč (tuto povinnost má vůči žalovanému J. B.), nemohl být takový dlužníkův „závazek“ ani předmětem následné Dohody o započtení, z níž dlužník také ze stejných důvodů zavázán není. Dlužníkovi tak i nadále svědčí pohledávka vůči žalovanému z titulu neuhrazené výše úplaty za postoupení zajištěné pohledávky 1 ze smlouvy 1, zahrnující i dohodu o úplatě ze dne 30. 9. 2013. Tato pohledávka dlužníka je již splatná a měla by být správcem ve prospěch dlužníkových věřitelů vymáhána.

9. K odvolání žalobce odvolací soud usnesením č. j. 101 VSPH 31/2019-164 ze dne 7. 3. 2019 zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 16. 11. 2018 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V odůvodněnímj. uvedl, že účastníci nebyli dle § 118a odst. 2 o. s. ř. poučeni o jiném právním závěru soudu (nesdíleném účastníky), že smlouva 2 a Dohoda o započtení nevznikly (nebyly uzavřeny). Účastníkům bylo tímto postupem znemožněno reagovat doplněním skutkových tvrzení a relevantních důkazů. Odvolací soud dále učinil závěr, že i když se žalobce nedomáhal určení neúčinnosti dodatku č. 1 ze dne 27. 6. 2014 ke smlouvě 1, bylo nutno vzít jej v úvahu při hodnocení toho, zda je či není neúčinná smlouva 1. Uvedený dodatek významně změnil výši ceny postoupené pohledávky dohodnuté ve smlouvě 1. Sama okolnost, že odpůrčí žaloba nesměřovala výslovně i proti dodatku č. 1, neznamenala, že při hodnocení neúčinnosti smlouvy 1 je možné nevzít v úvahu snížení ceny postoupené pohledávky dohodnuté následně v uvedeném dodatku. Rovněž Dohodu o započtení nelze hodnotit bez vědomí skutečnosti, že původně dohodnutá cena postoupení 4 308 000 Kč byla snížena na částku 2 900 000 Kč.

10. Po dalším řízení u soudu prvního stupně tento rozhodl rozsudkem č. j. 179 ICm 3307/2016-230 ze dne 22. 9. 2020 ve znění doplňujícího rozsudku č. j. 179 ICm 3307/2016-275 ze dne 26. 1.2021. V bodu I. výroku určil, že Smlouva o postoupení pohledávky ze dne 30. 9. 2013, zahrnující dohodu o úplatě z téhož dne, uzavřená mezi dlužníkem jako postupitelem, a žalovaným jako postupníkem, jejímž předmětem bylo postoupení pohledávky dlužníka za společností KOVO TOPIČ, a. s. ve výši 7 180 000 Kč, zajištěnou majetkem této společnosti, ve spojení s dodatkem č. 1 k této smlouvě, uzavřeným mezi dlužníkem a žalovaným dne 27. 6. 2014, je vůči majetkové podstatě dlužníka neúčinná. V bodu II. výroku určil, že Smlouva o postoupení pohledávky uzavřená dne 27. 6. 2014 mezi žalovaným jako postupitelem a dlužníkem jako postupníkem, kterou byla postoupena postupníkovi pohledávka ve výši 3 000 000 Kč vůči společnosti BS je vůči majetkové podstatě dlužníka neúčinná. V bodu III. výroku soud určil, že Dohoda o vzájemném zápočtu pohledávek uzavřená dne 10. 8. 2014 mezi dlužníkem a žalovaným je vůči majetkové podstatě dlužníka neúčinná. V bodu IV. výroku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci peněžitou náhradu za ušlé plnění z neúčinného právního úkonu ve výši 3 226 991,42 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. V bodu V. výroku soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení částku 23 800 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce. V bodu VI. výroku soud zamítl žalobu v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 3 226 991,42 Kč za období od 24. 8. 2014 do zaplacení.

11. V odůvodněnítohoto rozsudku soud uvedl, že jednatelka p. B. vystavila v roce 2011 další generální plnou moc, na základě níž byl J. B. oprávněn všechny odporované úkony jménem dlužníka uzavřít. To, že by byla jednatelkou zneplatněna i generální plná moc ze dne 3. 11. 2011, nebylo v řízení prokázáno. Z obsahu písemných vyjádření jednatelky a též z její e-mailové komunikace s žalobcem bylo podle soudu zřejmé, že jednatelka v rozhodném období J. B. coby zástupci dlužníka důvěřovala a o tom, že některé úkony J. B. by mohly dlužníka či ji poškodit, se dozvěděla až v průběhu insolvenčního řízení dlužníka. Soud dospěl k závěru, že na základě generální plné moci ze dne 3. 11. 2011 byl J. B. oprávněn v plném rozsahu jednat, a tedy též za dlužníka podepsat dodatek č. 1, smlouvu 2 a Dohodu o započtení a všechny tyto právní úkony považoval soud za platné.

12. Soud v prvé řadě konstatoval, že všechny žalobcem odporované právní úkony je třeba po stránce skutkové a právní hodnotit ve vzájemných souvislostech a to jako ucelený řetězec právních jednání smluvních stran. Z konečného výsledku lze důvodně usuzovat na to, že primárním úmyslem J. B., coby osoby jednající za dlužníka, byla jeho snaha o vyřešení úhrady svého osobního dluhu ve výši 3 000 000 Kč, který mu vznikl z povinnosti vrátit peněžité zálohy, když tyto zálohy fakticky čerpal od společnosti FAVEX a to z jím určeného bankovního účtu vedeného pro společnost BS, kam je společnost FAVEX zaslala. Zálohy měl J. B. podle dohody se společností FAVEX využít za účelem získání nových obchodních příležitostí pro citovanou společnost na polském trhu. Poté, kdy společnost FAVEX odstoupila od smlouvy, která sice byla formálně uzavřena s se společností BS, ale fakticky byl smluvním partnerem J. B., požadoval V. J. v postavení jednatele společnosti FAVEX po J. B. vrácení vyplacených záloh. J. B. využil špatného zdravotního stavu jednatelky dlužníka a prostřednictvím generálních plných mocí, které mu byly v té době uděleny (přičemž tvrzení jednatelky, že plné moci byly zneplatněny nebylo v řízení prokázáno) a které ho k uzavření jakýchkoliv smluv za dlužníka opravňovaly, nabídl V. J., který byl jeho dlouholetým obchodním spolupracovníkem a zřejmě též jeho osobním přítelem, řešení tohoto závazku způsobem, který byl pro něj osobně, ale zejména také pro žalovaného ekonomicky velmi výhodný. V konečném důsledku na základě odporovaných úkonů, došlo k zániku osobního závazku J. B. a benefitem žalovaného bylo to, že za zajištěnou bonitní pohledávku získanou smlouvou 1 (na níž mu bylo plněno 3 226 991,42 Kč) nezaplatil dlužníkovi ničeho.

13. Soud považoval uzavření smlouvy 1 za úmyslně zkracující úkon dlužníka ve smyslu § 242 insolvenčního zákona. Smlouvu 1 jednatelka D. P. nemusela v okamžiku podpisu dne 30. 9. 2013 uzavřít s úmyslem zkrátit dlužníkovy věřitele. Teprve podpisem dodatku č. 1 dne 27. 6. 2014, jímž došlo k významnému snížení výše úplaty, byl mezi dlužníkem (v této době nově jednajícím prostřednictvím zástupce J. B.) a žalovaným nastolen takový právní vztah, na základě něhož byl zřejmý úmysl J. B., coby osoby za dlužníka jednající, zkrátit své věřitele a současně též byla dána vědomost žalovaného o tom, že v důsledku smlouvy 2 (uzavřené téhož dne) a posléze i následné dohody o započtení pohledávek, k takovému zkrácení uspokojení dlužníkových věřitelů dojde. Žalovaný si se zřetelem ke všem těmto okolnostem musel být vědom toho, že uzavřením dodatku 1 a současně i uzavřením smlouvy 2 bude vytvořen takový právní rámec, na základě něhož nebude muset dlužníku za odkup bonitní pohledávky ničeho zaplatit, přičemž z insolvenčního řízení dlužníka společnosti KT mu bude na takto získanou pohledávku vyplaceno peněžité plnění ve výši 3 226 991,42 Kč. Tomuto závěru přisvědčuje zejména stejný den, kdy došlo k podepsání dodatku č. 1 a současně i k uzavření smlouvy 2, v důsledku níž byla vytvořena pohledávka žalovaného, která byla využita k započtení. Žalovaný jednající ing. V. J. musel vědět o úmyslu dlužníka zkrátit uspokojení svých věřitelů (a vyřešit tím zejména osobní závazek J. B.). V. J. a J. B. se v rozhodné době již několik let dobře znali, tykali si a jejich vztah byl přátelský, kromě toho dlouhodobě společně řešili či konzultovali své obchodní záležitosti.

14. Smlouvu 2 a Dohodu o započtení považoval soud také za neúčinná právní jednání ve smyslu § 242 insolvenčního zákona, neboť byly uzavřeny v přímé souvislosti se smlouvou 1. Kromě toho jsou současně i zvýhodňujícími právními jednáními ve smyslu § 241 odst. 3 písm. c) insolvenčního zákona, neboť jimi dlužník umožnil nesplnění svého práva (tedy práva na zaplacení úplaty, na kterou mu vznikl nárok ze smlouvy 1 a jejího dodatku č. 1), přičemž v jeho důsledku se žalovanému dostalo na úkor jiných věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo v konkursu. Odporované úkony vedly k úpadku dlužníka, když dlužník měl závazky v celkové výši 11 687 676,17 Kč a v majetkové podstatě se nacházel výtěžek zpeněžení ve výši jen 105 534 Kč (zpráva insolvenčního správce ze dne 26. 9. 2019, č. d. B-36 insolvenčního spisu).

15. Soud z uvedených důvodů vyhověl žalobě o určení neúčinnosti právních úkonů v bodech I., II. a III. výroku.

16. Na základě neúčinnosti smlouvy 1 již není možné dlužníkovi vrátit postoupenou pohledávku, protože pohledávka vůči společnosti KT byla již uspokojena. Soud proto v bodu IV. výroku uložil žalovanému povinnost vydat žalobci do majetkové podstaty dlužníka náhradu peněžitého plnění 3 226 991,42 Kč, které namísto dlužníka na postoupenou pohledávku obdržel žalovaný jako zajištěný věřitel v rámci insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka společnosti KT.

17. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl ve prospěch úspěšného žalobce s odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř.

18. V bodu VI. výroku (vydaném v doplňujícím rozsudku) soud zamítl žalobu o zaplacení úroku z prodlení od 24. 8. 2014 do zaplacení, a to s odůvodněním, že plnění z neúčinných úkonů náleží do majetkové podstaty až právní mocí rozhodnutí, kterým bylo žalobě vyhověno. Před právní mocí takového rozhodnutí se žalovaný nemohl ocitnout v prodlení se zaplacením částky 3 226 991,42 Kč do majetkové podstaty.

19. Žalovaný podal včas odvolání proti rozsudku a navrhl napadený rozsudek změnit a žalobu zamítnout. Odvolání odůvodnil tím, že soud v bodu I. výroku rozsudku rozhodl nad rámec petitu žaloby, když rozhodl rovněž o neúčinnosti dohody o úplatě ze dne 30. 9. 2013 a dodatku č. 1 ze dne 27. 6. 2014 a přisoudil více, než čeho se žalobce domáhal. Závěr soudu, že smlouva o postoupení pohledávky ze dne 30. 9. 2013 (smlouva 1) byla neúčinným právním úkonem, měl za nepodložený dokazováním, neboť žalovaný nemohl vědět, že dlužník měl v době právního úkonu nesplacený závazek. V tomto směru žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1625/2016. Z výpovědí J. B. a D. P. nevyplynulo, že by žalovaného informovali o stavu majetku dlužníka.

20. Ohledně smlouvy 2 ze dne 27. 6. 2014 žalovaný zpochybnil, že by si tímto právním jednáním J. B. zamýšlel vyřešit vlastní závazek. Právní předchůdce žalovaného FAVEX, s. r. o. zaslal částku 3 000 000 Kč na účet společnosti BS, nikoli na účet J. B., a to jako zálohu na dodávku trubek. Soud prvního stupně nezkoumal, jak bylo s těmito prostředky naloženo.

21. Žalobce ve vyjádření k podanému odvolání uvedl, že soud prvního stupně řádně zjistil, která osoba v době provedení právního jednání za dlužníka jednala a byl objasněn i vztah mezi Ing. V. J. a Mgr. J. B. Měl za správný závěr soudu prvního stupně, že pokud žalovaný smlouvou 1 ze dne 30. 9. 2013 získal pohledávku, za kterou mu byla vyplacena částka 3 226 991,42 Kč, muselo mu být zřejmé, jaký záměr je tímto jednáním sledován, a to tím spíše, že žalovaný nemohl nevědět, že „úplatou“ pro dlužníka je bezcenná pohledávka vůči společnosti BS, proti které bylo následně zahájeno insolvenční řízení. Podle názoru žalobce šlo o obdobnou situaci jako v případě věci posuzované Nejvyšším soudem v rozhodnutí sp. zn. 29 ICdo 90/2016, ve které se též jednalo o posouzení jednání osob jednajících ve vzájemné shodě. Nejvyšší soud dovodil, že vzhledem k provázanosti jednajících osob je nadbytečné prokazovat zkracující úmysl ve vztahu k určité pohledávce. Nelze též přehlédnout, že podle § 242 odst. 1 insolvenčního zákona postačí, lze-li z okolností dovodit, že zkracující úmysl „musel být“ druhé stran znám. Nemusí být tedy prokázáno, že jí „byl“ znám. Odkaz žalovaného na rozsudek sp. zn. 21 Cdo 1625/2016 měl žalobce za nepřiléhavý, protože v tomto rozhodnutí byl aplikován § 42a předchozího občanského zákoníku, nikoliv § 242 insolvenčního zákona, přičemž obě právní úpravy jsou odlišné a nemohou být zaměňovány. Bez ohledu na neinformovanost J. B. a D. P. o majetku a závazcích dlužníka nebylo možné mít pochybnosti o motivaci J. B., který za dlužníka jednal. Soud správně přihlédl k tomu, že pohledávka 3 000 000 Kč postoupená smlouvou 2 na dlužníka byla bezcenná s ohledem na úpadkovou situaci společnosti BS.

22. Žalobce podal včas odvolání proti doplňujícímu rozsudku (bodu VI. výroku) a navrhl jej změnit a přiznat žalobci též uvedený úrok z prodlení. Odvolání odůvodnil tím, že rozhodnutí o neúčinnosti právního úkonu je deklaratorní rozhodnutí. Při splnění stanovených podmínek je právní úkon neúčinný od samého počátku. Z § 235 odst. 2 insolvenčního zákona pouze plyne, že výlučně insolvenční soud je oprávněn o uvedené neúčinnosti rozhodnout. V této souvislosti žalobce odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1611/2013. Není udržitelný výklad § 239 odst. 4 insolvenčního zákona, že se insolvenční správce domáhá odpůrčí žalobou splnění dosud nesplatného dluhu. Neúčinnost právního úkonu je potvrzována zpětně k okamžiku, kdy takový úkon byl učiněn. K podpoře tohoto závěru odkazuje žalobce na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci č. j. 12 VSOL 28/2015-154 ze 17. 9. 2015, ve kterém tento soud shledal oprávněným úrok z prodlení běžící od žaloby představující výzvu insolvenčního správce k vydání plnění do majetkové podstaty.

23. Odvolací soud uvádí, že v insolvenční věci sp. zn. MSPH 79 INS 10273/2015 bylo vydáno rozhodnutí o úpadku před dnem 1. 6. 2019 (konkrétně dne 17. 9. 2015, viz č. d. A-21), tj. před dnem účinnosti zákona č. 31/2019 Sb., kterým byl změněn zákon č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen insolvenční zákon). Z toho důvodu ve smyslu Čl. II „přechodné ustanovení“ zákona č. 31/2019 Sb. se i v odvolacím řízení postupuje dle insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. 5. 2019 a v tomto znění jej odvolací soud dále cituje.

24. Odvolací soud podle § 212 o. s. ř. ve spojení s § 7 a § 161 insolvenčního zákona přezkoumal napadený rozsudek a po jednání dospěl k závěru, že odvolání obou účastníků nejsou důvodná.

25. Podle § 239 odst. 1 věty prvé a odst. 3 insolvenčního zákona může odporovat právním úkonům dlužníka v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, a to odpůrčí žalobou podanou ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku, proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty.

26. V prvé řadě odvolací soud konstatuje, že incidenční žaloba (v tomto případě odpůrčí žaloba dle § 159 odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona, kterou žalobce odporuje právním úkonům, nyní právním jednáním dlužníka, smlouvě 1, smlouvě 2 a Dohodě o započtení) byla podána včas - insolvenční správce podal žalobu dne 12. 9. 2016, tj. za běhu jednoroční lhůty (viz § 239 odst. 3 insolvenčního zákona) běžící ode dne 17. 9. 2015, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku (toho dne bylo rozhodnutí zveřejněno v insolvenčním rejstříku), tj. usnesení č. j. MSPH 79 INS 10273/2015-A-21 ze 17. 9. 2015.

27. Odvolací soud se nejdříve zabýval odvoláním žalovaného proti části rozsudku, ve které bylo odpůrčí žalobě vyhověno.

28. Podle § 235 odst. 1 věty první insolvenčního zákona Neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Podle odst. 2 Neúčinnost právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen "odpůrčí žaloba"), není-li dále stanoveno jinak.

29. Podle § 240 odst. 1 insolvenčního zákona Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník. Podle odst. 2 Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku. Podle odst. 3 Právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby. Podle odst. 4 Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění není a) plnění uložené právním předpisem, b) příležitostný dar v přiměřené výši, c) poskytnutí plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti, nebo d) právní úkon, o kterém dlužník se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládal, že z něj bude mít přiměřený prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka. poskytnutí plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti.

30. Podle § 241 odst. 1 insolvenčního zákona Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu. Podle odst. 2 Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern21), je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku. Podle odst. 3 Zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník a) splnil dluh dříve, než se stal splatným, b) dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch, c) prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva, d) poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné. Podle odst. 4 Zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby. Podle odst. 5 Zvýhodňujícím právním úkonem není a) zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně přiměřenou protihodnotu, b) právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka, c) právní úkon, který dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení za podmínek stanovených tímto zákonem.

31. Podle § 242 odst. 1 insolvenčního zákona Odporovat lze rovněž právnímu úkonu, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám. Podle odst. 2 Má se za to, že u úmyslně zkracujícího právního úkonu učiněného ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, byl dlužníkův úmysl této osobě znám. Podle odst. 3 Úmyslně zkracujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení.

32. S ohledem na soudem prvního stupně doplněné dokazování se odvolací soud ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že smlouva 2 i Dohoda o započtení byly za dlužníka platně uzavřeny, neboť J. B. byl zmocněn k jednání jménem dlužníka na základě plné moci.

33. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně vyjádřeným v odstavci 23. odůvodněnínapadeného rozsudku a rekapitulovaným výše v odstavci 12., že všechny žalobcem odporované právní úkony (jednání) je třeba po stránce skutkové a právní hodnotit ve vzájemných souvislostech a to jako ucelený řetězec právních jednání smluvních stran, jež v konečném důsledku vedla k tomu, že žalovaný v podstatě nic neuhradil dlužníkovi za postoupenou pohledávku ve výši 7 180 000 Kč, kterou měl dlužník vůči společnosti KT. Nicméně odvolací soud se nejdříve zabýval právní analýzou jednotlivých právních úkonů (jednání) a až poté právním dopadem jejich vzájemných souvislostí.

34. Co se týče smlouvy 1 (smlouvy ze dne 30. 9. 2013 o postoupení pohledávky dlužníka 7 180 000 Kč na žalovaného), je nutno posuzovat tuto smlouvu i ve znění jejího dodatku č. 1 uzavřeného dne 27. 6. 2014, kterým byla změněna výše úplaty za postoupenou pohledávku z částky 4 308 000 Kč na částku 2 900 000 Kč. Jak vysvětlil odvolací soud ve svém usnesení ze dne 7. 3. 2019 na č. l. 164, je nutné při hodnocení neúčinnosti smlouvy 1 vzít v úvahu snížení úplaty za postoupenou pohledávku, dohodnuté v dodatku č.

1. Odvolací soud dodává, že žalobce nebyl povinen vedle neúčinnosti smlouvy 1 se domáhat i zvlášť neúčinnosti dodatku č.

1. Z podané odpůrčí žaloby je nepochybné, že se žalobce domáhal určení neúčinnosti smlouvy 1 ve znění dodatku č. 1 (žalobce zmínil výši úplaty 2 900 000 Kč za postoupenou pohledávku). Je proto mylný závěr odvolatele, že soud prvního stupně překročil předmět řízení, shledal-li smlouvu 1 neúčinnou v jejím celém aktuálním znění, tj. i ve znění dodatku č.

1. Nebylo by ani procesně možné např. zkoumat neúčinnost smlouvy 1 v původním znění s výší úplaty 4 308 000 Kč, když toto znění smlouvy 1 již neodpovídalo skutečnosti. Kromě toho výše úplaty pouze 2 900 000 Kč měla návaznost i na výši úplaty za postupovanou pohledávku smlouvou 2 a následné započtení podle Dohody o započtení.

35. U smlouvy 1 žalovaný poukazoval na to, že tato byla uzavřena dne 30. 9. 2013, tedy v době více než jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení dne 20. 4. 2015 a z této skutečnosti žalovaný dovozoval nemožnost posuzovat případnou neúčinnost dle § 240 nebo § 241 insolvenčního zákona. Odvolací soud se s tímto právním závěrem neztotožnil z níže uvedených důvodů.

36. Nebylo-li by dodatku č. 1, který podstatně snížil úplatu za postoupenou pohledávku, nebyl by dán žádný důvod pro shledání neúčinnosti smlouvy 1. V původním znění smlouva 1 s úplatou 4 308 000 Kč za postoupenou pohledávku, když následně žalovaný na tuto pohledávku obdržel v insolvenčním řízení plnění 3 226 991,42 Kč, by nepochybně nebyla právním úkonem bez přiměřeného protiplnění dle § 240 odst. 1 insolvenčního zákona (a to i kdyby byla uzavřena v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení). Z tohoto úhlu pohledu pro počítání lhůty dle § 240 odst. 3 (případně § 241 odst. 4) insolvenčního zákona není podstatné, že smlouva 1 byla uzavřena v době delší jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení, nýbrž je právně významné, kdy byl uzavřen dodatek č. 1, který změnil povahu uzavřené smlouvy takovým způsobem, že se změněná smlouva 1 stala neúčinným právním úkonem (jednáním) ve smyslu § 235 a násl. insolvenčního zákona.

37. Odvolací soud uzavírá - bylo-li změněno právní jednání takovým způsobem, že v důsledku této změny byla založena neúčinnost právního jednání dle § 235 a násl. insolvenčního zákona, pak se běh lhůt uvedených v § 240 odst. 3, § 241 odst. 4 a § 242 odvíjí od data této změny právního jednání, nikoliv ode dne uskutečnění původního právního jednání.

38. Vzhledem k uvedenému závěru je splněna podmínka stanovená v § 240 odst. 3 insolvenčního zákona - dodatek č. 1 z 27. 6. 2014 byl uzavřen v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení (insolvenční řízení sp. zn. MSPH 79 INS 10273/2015 bylo zahájeno dne 20. 4. 2015).

39. Odvolací soud v obecné rovině uvádí, že pro neúčinnost právního úkonu bez přiměřeného protiplnění není vyžadováno, aby osoba, jež obdržela od dlužníka plnění, věděla o dluzích dlužníka či o jeho obtížné finanční situaci. Není ani vyžadováno, aby sám dlužník měl v úmyslu zkrátit své věřitele (na rozdíl od úmyslně zkracujícího právního úkonu dle § 242 insolvenčního zákona), tudíž je bezpředmětné, zda by výše zmíněná osoba (v dané věci žalovaný) o nějakém takovém úmyslu věděla (viz též rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 17/2013).

40. Částka 2 900 000 Kč, kterou měl dlužník obdržet jako úplatu za postoupenou a zčásti zajištěnou pohledávku 7 180 000 Kč, nebyla přiměřeným protiplněním ve smyslu § 240 odst. 1 insolvenčního zákona - jednalo se o nižší cenu, než jakou faktickou hodnotu měla postupovaná pohledávka, na kterou žalovaný získal v insolvenčním řízení společnosti KT plnění ve výši 3 226 991,42 Kč a dále se jednalo o podstatně nižší cenu, než již dohodnutá úplata 4 308 000 Kč, kterou byl žalovaný dle původně uzavřené smlouvy 1 povinen zaplatit dlužníkovi. Zjevnou nevýhodnost dodatku č. 1 dokresluje skutečnost, že tento dodatek byl uzavřen v době, kdy dlužníkovi i žalovanému nepochybně bylo známo, že v insolvenčním řízení sp. zn. KSOS 33 INS 17262/2011 dlužníka společnosti KT byl v insolvenčním rejstříku na č. d. B-61 dne 28. 5. 2014 publikován návrh insolvenční správkyně na vydání výtěžku zpeněžení 3 226 991,42 Kč zajištěnému věřiteli JOVING, s. r. o. - žalovanému (usnesením č. j. KSOS 33 INS 17262/2011-B-64 ze 4. 7. 2014 Krajský soud v Ostravě vyslovil souhlas s vydáním tohoto výtěžku žalovanému). Za tohoto stavu věcí cena 2 900 000 Kč byla bez jakýchkoliv pochybností podstatně nižší, než jakou hodnotu měla postoupená pohledávka.

41. V době uzavření dodatku č. 1 dne 27. 6. 2014 se již dlužník nacházel v úpadku z důvodu své platební neschopnosti. - v insolvenčním řízení byly mj. zjištěny: - pohledávka společnosti NOVA Leasing, a. s. ve výši 5 500 000 Kč splatné od 24. 12. 2013, - pohledávka společnosti Allianz pojišťovna, a. s. ve výši 4 365 Kč splatné od 29. 3. 2013, - pohledávka České průmyslové zdravotní pojišťovny ve výši 89 010 Kč splatné od 9. 6. 2014.

42. První dvě pohledávky byly po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, dlužník měl více věřitelů a nebyl schpen plnit své závazky, což je zřejmé z toho, že uvedené pohledávky byly přihlášené do insolvenčního řízení. Uvedené svědčí o tom, že dlužník se ve smyslu § 3 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona dne 27. 6. 2014, tj. v době uzavření dodatku č. 1 (a též smlouvy 2, viz dále), nacházel v úpadku. Předmětná smlouva 1 byla právním úkonem bez přiměřeného protiplnění dle § 240 insolvenčního zákona a nebyla tvrzena žádná z výjimek stanovených v odst. 4 uvedeného ustanovení (z povahy věci je vyloučeno, aby vůbec mohla být některá z těchto výjimek dána).

43. Odvolací soud se dále zabýval Smlouvou 2 (smlouvou ze dne 27. 6. 2014 o postoupení pohledávky žalovaného 3 000 000 Kč na dlužníka) a Dohodou o započtení ze dne 10. 8. 2014. Tato právní jednání je třeba hodnotit společně, neboť jsou na sobě závislá a bez prvního jednání by nevzniklo druhé, což platí i naopak.

44. Smlouvou 2 uzavřenou dne 27. 6. 2014 postoupil žalovaný svou nezajištěnou pohledávku 3 000 000 Kč vůči společnosti BS na dlužníka, a to za úplatu 3 000 000 Kč. Již z výše úplaty je zřejmé, že uvedená smlouva byla zřetelně nevýhodná pro dlužníka, neboť výše úplaty nebyla stanovena „pod pari“, tj. pod nominální hodnotou postupované pohledávky. Proti společnosti BS bylo dne 21. 1. 2015 zahájeno insolvenční řízení věřitelským návrhem (dne 31. 3. 2015 byl zjištěn úpadek a prohlášen konkurs usnesením č. j. KSOS 14 INS 1402/2015-A-40). Z této skutečnosti je zřejmé, že se nemohlo jednat o bonitní pohledávku. Jak již výše uvedl odvolací soud, dne 27. 6. 2014 se dlužník již nacházel v úpadku. Na druhé straně žalovaný získal vůči dlužníkovi pohledávku 3 000 000 Kč, kterou použil k započtení proti pohledávce dlužníka spočívající v úplatě 2 900 000 Kč, dohodnuté téhož dne v dodatku č. 1 ke smlouvě 1, ve kterém byla snížena (pro dlužníka bez jakéhokoliv ekonomického smyslu) původní výše sjednané úplaty 4 308 000 Kč. Věcná souvislost mezi uvedenou změnou smlouvy 1 a téhož dne uzavřenou smlouvou 2 v návaznosti na Dohodu o započtení ze dne 10. 8. 2014 je nepochybná.

45. Za převod v podstatě nedobytné pohledávky 3 000 000 Kč vůči společnosti KT získal žalovaný pohledávku 3 000 000 Kč vůči dlužníkovi spočívající v úplatě za postoupenou pohledávku. Tento nárok na zaplacení úplaty započetl žalovaný v Dohodě o započtení uzavřené s dlužníkem dne 10. 8. 2014 proti nároku dlužníka na zaplacení úplaty 2 900 000 Kč za postoupenou pohledávku smlouvou 1.

46. V důsledku snížení úplaty v rámci smlouvy 1 dosáhli dlužník s žalovaným toho, že výše této úplaty nepřesahovala pohledávku žalovaného z úplaty v rámci smlouvy 2. Poté sjednaným započtením v Dohodě o započtení tyto vzájemné pohledávky zanikly, v důsledku čehož žalovaný získal v podstatě zadarmo pohledávku 7 180 000 Kč, přičemž získaný majetek v rámci této zajištěné pohledávky nakonec činil částku 3 226 991,42 Kč.

47. Všechna tři uvedená právní jednání (smlouvy 1 a 2 a Dohoda o započtení) vedly v konečném důsledku k tomu, že žalovaný získal zadarmo peněžní částku 3 226 991,42 Kč, přičemž dlužník zčásti prominul žalovanému jeho dluh tím, že sjednal snížení úplaty z částky 4 308 000 Kč na částku 2 900 000 Kč a dále umožnil žalovanému zánik svého práva na úplatu i v této výši tím, že smlouvou 2 umožnil vytvoření v podstatě fitivní pohledávky žalovaného, kterou společně započetli v Dohodě o započtení. Tím byly splněny podmínky neúčinnosti dle § 241 odst. 3 písm. c) insolvenčního zákona všech těchto tří právních jednání ve vzájemné návaznosti.

48. Vzhledem k závěru o neúčinnosti podle § 241 odst. 3 písm. c) insolvenčního zákona odvolací soud již dále nepřezkoumával právní závěr soudu prvního stupně, že je dána i neúčinnost dle § 242 insolvenčního zákona. Tento právní závěr by ničeho neměnil na výsledku této incidenční věci.

49. Soud prvního stupně postupoval po právu, když vyhověl žalobě o určení neúčinnosti smlouvy 1, smlouvy 2 a Dohody o započtení a zároveň v souladu s § 239 odst. 4 insolvenčního zákona uložil žalovanému vydat do majetkové podstaty peněžitou náhradu za poskytnuté plnění ve výši 3 226 991,42 Kč, které žalovaný obdržel v insolvenčním řízení dlužníka společnosti KT.

50. K odvolání žalobce proti bodu VI. výroku rozsudku, kterým byla zamítnuta žaloba v části o zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 3 226 991,42 Kč od 24. 8. 2014 do zaplacení, odvolací soud uvádí, že se plně ztotožnil s odůvodněním soudu prvního stupně. Jak plyne z § 239 odst. 4 insolvenčního zákona, dlužníkovo plnění náleží do majetkové podstaty až právní mocí rozhodnutí, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno. Uvedené ustanovení však insolvenčnímu správci umožňuje nečekat až na tuto právní moc rozhodnutí a požadovat přímo v odpůrčí žalobě i vydání plnění (náhradu za peněžité plnění) do majetkové podstaty. Rozsudek, který zakládá neúčinnost právního jednání (dříve právního úkonu) dle § 235 a násl. insolvenčního zákona je konstitutivní a před vydáním tohoto rozhodnutí nemá žalovaný právní povinnost vydat plnění (náhradu za peněžité plnění) do majetkové podstaty, neboť toto plnění mu náleží na základě platného právního jednání. Žalovaný se proto nemohl ocitnout v žádném prodlení se zaplacením částky 3 226 991,42 Kč do majetkové podstaty.

51. Odkaz žalobce na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1611/2013 ze dne 27. 2. 2015 je nepřiléhavý, neboť naopak odpovídá výše uvedenému právnímu závěru odvolacího soudu. Nejvyšší soud v tomto usnesení učinil právní závěr, že při likvidaci dědictví soud (soudní komisař) není oprávněn zjišťovat odporovatelnost právních úkonů zůstavitele, které by mohly splňovat podmínky pro určení jejich právní neúčinnosti (§ 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), kterými převedl svůj majetek na jiného. Tuto odporovatelnost (neúčinnost v případě žaloby podané insolvenčním správcem dle § 239 insolvenčního zákona) může zjistit jen soud v řízení zahájeném na základě odpůrčí žaloby. Odvolací soud dodává, že i z tohoto právního závěru Nejvyššího soudu vyplývá konstitutivní povaha rozhodnutí insolvenčního soudu o neúčinnosti právního jednání dle § 235 a násl. insolvenčního zákona.

52. Vzhledem k uvedeným závěrům soud prvního stupně správně zamítl žalobu v části o zaplacení úroku z prodlení.

53. Soud prvního stupně správně rozhodl o náhradě nákladů řízení ve prospěch úspěšného žalobce dle § 163 insolvenčního zákona a § 142 a § 137 odst. 1 o. s. ř. Neúspěch žalobce v části o zaplacení úroku z prodlení byl jen nepatrný, proto má žalobce právo na plnou náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 3 o. s. ř.

54. Náklady žalobce v prvním řízení u soudu prvního stupně spočívaly v odměně za právní zastoupení v rozsahu 5 úkonů právní služby po 3 100 Kč a v hotových výdajích v rozsahu 6 paušálních úhrad výdajů po 300 Kč k 6 úkonům právní služby (převzetí zastoupení, 3 podání soudu ve věci samé a účast při 1 jednání soudu) podle § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 7, § 9 odst. 4 písm. c), § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.

55. Náklady žalobce v prvním odvolacím řízení spočívaly v odměně za právní zastoupení v rozsahu 1 úkonu právní služby 3 100 Kč (odvolání) a v hotových výdajích v rozsahu 1 paušální úhrady výdajů 300 Kč k 1 úkonu právní služby podle § 2 odst. 1, § 7, § 9 odst. 4 písm. c), § 11 odst. 1 písm. d) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.

56. Náklady žalobce v druhém řízení u soudu prvního stupně spočívaly v odměně za právní zastoupení v rozsahu 1 úkonu právní služby 3 100 Kč (podání ve věci samé) a v hotových výdajích v rozsahu 1 paušální úhrady výdajů 300 Kč k 1 úkonu právní služby podle § 2 odst. 1, § 7, § 9 odst. 4 písm. c), § 11 odst. 1 písm. d) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Celkem tyto náklady činily 23 800 Kč.

57. Odvolací soud z uvedených důvodů napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil včetně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.

58. Žalobce měl úspěch ve věci odvolání žalovaného proti určení neúčinnosti smluv č. 1 a č. 2 a Dohody o započtení a uložení povinnosti zaplatit do majetkové podstaty 3 226 991,42 Kč. Na druhé straně měl žalobce neúspěch ve věci svého odvolání proti zamítnutí žaloby v části o zaplacení příslušenství do majetkové podstaty. Ve srovnání se svým úspěchem měl žalobce neúspěch jen v nepatrné části odvolacího řízení. Z toho důvodu rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení ve prospěch žalobce dle § 163 insolvenčního zákona a § 224 odst. 1, § 142 odst. 3 a § 137 odst. 1 o. s. ř. Tyto náklady spočívaly v odměně za právní zastoupení v rozsahu 1 úkonu právní služby 3 100 Kč (vyjádření k odvolání žalovaného) a v hotových výdajích v rozsahu 1 paušální úhrady výdajů 300 Kč k 1 úkonu právní služby podle § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 7, § 9 odst. 4 písm. c), § 11 odst. 1 písm. d) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.

59. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí opomněl, že s ohledem na úspěch žalobce, který byl dle § 11 odst. 2 písm. o) zákona o soudních poplatcích č. 549/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů osvobozen od soudních poplatků, vznikla žalovanému dle § 2 odst. 3 uvedeného zákona povinnost zaplatit státu soudní poplatek za žalobu. Odvolací soud proto v bodu III. výroku uložil žalovanému tuto povinnost, a to ve výši 2 000 Kč dle položky 13 bodu 1. písm. d) sazebníku poplatků, tvořícího přílohu zákona o soudních poplatcích.

Rubrum