17Co 123/2023

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Kotrčové a soudkyň Mgr. Daniely Večerkové a JUDr. Miluše Farské ve věci žalobkyně: L. R., narozená dne xxx bytem xxx, Praha zastoupená advokátkou xxx proti žalované: xxx M. A., IČO xxx sídlem xxx, Praha za účasti vedlejšího účastníka xxx xxx xxx a.s., IČO xxx sídlem xxx, Praha o zaplacení 297 975 Kč s příslušenstvím k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 12. 2022, č. j. 47 C 129/2022-90 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. ohledně jistiny 297 975 Kč potvrzuje.

II. Ve výroku I. ohledně úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 297 975 Kč od 1. 1. 2022 do zaplacení a ve výroku II. se rozsudek zrušuje, a v tomto rozsahu se věc vrací soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 297 975 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 297 975 Kč od 1. 1. 2022 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), a rozhodl, že žalovaná a vedlejší účastník jsou povinni zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 45 740 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok II.).

2. Rozhodl tak o žalobě, jíž se žalobkyně na žalované domáhala náhrady škody způsobené tím, že žalovaná jako advokát zastupující žalobkyni v řízení vedeném u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 7 C 133/2018 (v němž byla žalobkyně v pozici žalované) zmeškala lhůtu k podání vyjádření, a v důsledku toho došlo k vydání rozsudku pro uznání, jímž bylo žalobkyni uloženo zaplatit panu D. L. z titulu zápůjčky částku 297 795 Kč s příslušenstvím. Nebýt pochybení žalované, žaloba v uvedeném řízení by byla zamítnuta.

3. Do řízení jako vedlejší účastník na straně žalované vstoupila xxx xxx xxx a. s.

4. Soud I. stupně vzal za prokázané, že žalovaná ve shora uvedeném řízení vystupovala jako advokátka žalobkyně. Předmětem řízení byla žaloba žalobce D. L. o zaplacení částky 297 975 Kč s příslušenstvím, dne 29. 5. 2018 vydal okresní soud platební rozkaz, kterým žalobě vyhověl, zároveň žalobkyni uložil podat do 30 dnů od uplynutí lhůty k podání odporu vyjádření k žalobě. Dne 12. 9. 2018 žalovaná jakožto právní zástupkyně žalobkyně podala odpor, dne 8. 11. 2018 podala opožděné vyjádření k žalobě, když lhůta k vyjádření marně uplynula dne 22. 10. 2018. Dne 6. 12. 2018 vydal Okresní soud Praha - západ rozsudek pro uznání z důvodu fikce uznání nároku dle § 153a odst. 3, § 114b odst. 5 a § 114c odst. 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Odvolacím soudem byl rozsudek pro uznání potvrzen, změněn byl pouze výrok o nákladech řízení (tak, že žalobci nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení). Podané dovolání bylo odmítnuto, odmítnuta byla i ústavní stížnost. Žalobkyně se v uvedeném řízení chtěla bránit tak, že panu D. L. nic nedluží, jde o jejího bývalého partnera, od nějž si nikdy žádné peníze nepůjčila, jejich soužití bylo problematické. Žalobkyně věděla, že bývalý partner platil například kartou za jídlo pro děti žalobkyně, protože nechtěl, aby žalobkyně byla zaměstnaná, nějaké finanční prostředky od něj obdržel její syn K. D. L. vyčíslil svou pohledávku za žalobkyní na 297 975 Kč, jednalo se buď o částky, jež označil jako oblečení pro děti, strava pro děti, případně platební transakce - zaslání finanční hotovosti přes xxx xxx. Přes xxx xxx D. L. zasílal různé částky různým osobám: několik částek osobě jménem R. E., částku 135,28 EUR osobě jménem M. D., částku 537,51 EUR osobě jménem K. R., osobě jménem T. I. částku 296,44 EUR. Osobě jménem L. R. (tzn. žalobkyni) zaslal částky 383,56 EUR, 288, 71 EUR a 191 EUR. D. L. byl v tomto řízení vyslechnut jako svědek, vypověděl, že byl partner žalobkyně, mají spolu dceru, bydleli spolu zhruba od konce roku 2015 do února 2017. Dále vypověděl, že žalobkyni na základě ústní dohody půjčoval peníze (celková částka zápůjčky stanovena nebyla), které zasílal do Filipín prostřednictvím xxx xxx, a to buď chůvě, která pečovala o děti žalobkyně, nebo sestře žalobkyně. Dohoda mezi účastníky měla být taková, že žalobkyně finanční prostředky vrátí, až začne pracovat. Svědek dále vypověděl, že žalobkyni a jejich společné dceři zaplatil letenky na Filipíny, dal žalobkyni v hotovosti asi 30 000 Kč, osobu jménem M. D. již nemůže identifikovat, pokyny žalobkyně k platbám měl poznamenané v diáři, ale neví, zda by jej dohledal, o poskytnutí zápůjček uvědomil některé osoby ze svého okolí, které však odmítl jmenovat.

5. Soud I. stupně věc posoudil podle § 2894 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), § 2895 o. z., § 2910 o. z., § 16 zákona č. 85/1996, o advokacii, a především dle § 24 odst. 1 zákona o advokacii, dle nějž advokát odpovídá klientovi za újmu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem advokacie, a to i tehdy, byla-li újma způsobena v souvislosti s výkonem advokacie jeho zástupcem nebo jiným jeho zaměstnancem než zaměstnaným advokátem. Soud v dané věci shledal naplnění předpokladů odpovědnosti žalované za škodu. Pochybení žalované spočívalo v pozdním vyjádření ke kvalifikované výzvě soudu. Nebylo sporu, že žalobkyni vznikla škoda spočívající ve vzniku závazku vůči bývalému partnerovi D. L. ve výši 297 975 Kč s příslušenstvím, o kterém bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem pro uznání. Soud měl za splněný i předpoklad příčinné souvislosti mezi pochybením žalované a vzniklou škodou, neboť nebýt pochybení, předmětné řízení by skončilo zamítnutím žaloby. Bylo sice prokázáno, že D. L. prostřednictvím služby xxx xxx zaslal třetím osobám určité finanční prostředky a svojí platební kartou uskutečnil několik nákupů na Filipínách (k nákupu oblečení, léků a stravy pro děti žalobkyně), avšak ani přes výzvu dle § 118a odst. 3 o.s.ř. žalovaná neprokázala, že by žalobkyně uzavřela s D. L. smlouvu o zápůjčce a byla by povinna tyto finanční prostředky vrátit. Jediným důkazem k uzavření smlouvy o zápůjčce byla svědecká výpověď D. L., která byla nevěrohodná pro neuvedení jmen osob, jimž se o zápůjčkách zmiňoval, pro sdělení, že deník s pokyny žalobkyně již pravděpodobně nemá, i proto, že nebyl sto uvést bližší podmínky zápůjčky. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně přicestovala do ČR, kde s D. L. otěhotněla, a současně nevykonávala žádnou pracovní činnost, je logické, že D. L. jako partner žalobkyně a posléze otec jejich dcery žalobkyni finančně vypomáhal a zasílal finanční prostředky na výchovu a výživu jejích dětí. Dle soudu šlo o společenskou úsluhu, kterou se snažil D. L. své partnerce vypomoci, neboť spolu žili ve společné domácnosti a očekávali narození společného potomka. D. L. potvrdil, že žalobkyně nepracovala a soud uvěřil výpovědi žalobkyně, že byl srozuměn s tím, že pokud žalobkyně zůstane v ČR a ponechá si jejich dítě, jako partner jí pomůže finančně. Peníze začal „vymáhat“, když se s partnerkou rozešli a bylo proti němu vedeno ze strany žalobkyně trestní řízení a řízení o výživném.

6. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že přiznal procesně úspěšné žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 45 740 Kč, sestávající ze zaplaceného soudního poplatku 1 490 Kč a nákladů zastoupení advokátem. Tyto náklady uložil žalované a vedlejšímu účastníkovi zaplatit rovným dílem.

7. Rozsudek napadla žalovaná v celém rozsahu včasným odvoláním. Namítla, že se soud I. stupně přiklonil k verzi žalobkyně, aniž by pro to existoval relevantní důvod. Soud uvěřil žalobkyni jen proto, že během výslechu projevila významně své emoce, naproti tomu svědek D. L. vystupoval během výslechu klidně, a když neodpověděl na jednu nevýznamnou otázku, soud na tom založil svůj závěr o jeho nevěrohodnosti. D. L. nemá žádný zájem na výsledku sporu, ten má naopak žalobkyně. Nebylo nesporné, že žalobkyni vznikla škoda, nesporné je pouze to, že žalobkyni byla v rámci původního řízení pravomocně uložena povinnost k zaplacení uvedené částky. Pokud však šlo o zápůjčku nebo bezdůvodné obohacení, nemohlo zaplacením takové částky dojít ke vzniku škody. Soud I. stupně zcela otočil důkazní břemeno, když požadoval, aby žalovaná dokázala, že právní vztah mezi žalobkyní a panem D. L. byl zápůjčka. Naopak žalobkyně měla prokázat, že si peníze byla oprávněna ponechat, a že proto by se nebýt pochybení žalované původní žalobě ubránila. V důsledku chybného procesního postupu soudu žalobkyně vůbec neprokazovala existenci příčinné souvislosti mezi pochybením žalované a vznikem škody. Postup soudu je v rozporu s ustálenou judikaturou ve věcech náhrady škody způsobené při výkonu advokacie (např. rozsudek Nejv. soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001). Soud I. stupně přiznal žalobkyni i zákonný úrok z prodlení, přestože nebyl zažalován (resp. příslušenství není v návrhu na zahájení řízení blíže specifikováno), překročil tak předmět řízení a přiznal více, než kolik bylo žalobou uplatněno. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, ty jednak žalobkyni nevznikly, když byla osvobozena od soudního poplatku a byla jí ustanovena zástupkyně z řad advokátů, a dále nebyla splněna podmínka dle § 142a odst. 1 o.s.ř., když žalobkyně zaslala žalované předžalobní výzvu dne 6. 6. 2022 a již 10. 6. 2022 podala žalobu. Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

8. Žalobkyně k odvolání žalované uvedla, že soud přistoupil k hodnocení svědeckých výpovědí kriticky a slepě neuvěřil vyfabulovaným tvrzením svědka L. Vztahy mezi žalobkyní a svědkem jsou od rozpadu jejich partnerského soužití napjaté, probíhalo mezi nimi několik sporů, mj. opatrovnické řízení ve věci nezletilé dcery a trestní řízení ve věci domácího násilí proti žalobkyni. Svědek L. byl v původním řízení žalobcem, k žalobě však neoznačil žádné důkazy podporující jeho tvrzení, že mezi ním a žalobkyní došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce, doložil pouze, že platil či posílal určité částky, dle jeho tvrzení z pokynu žalobkyně. Svědek L. zájem na výsledku tohoto řízení mít může, spor je pro něj osobní záležitostí. Zdůvodnění svědka, proč odmítá jmenovat další svědky, je absurdní a nevěrohodné. Účelově působí i údajný „diář“, do nějž si svědek měl jednotlivé platby zapisovat, ovšem už jej nemá, a v původním řízení se o jeho existenci nezmínil. Soud prvního stupně vyčerpávajícím způsobem zhodnotil skutkový stav, včetně toho, že žalobkyně se za svědkem přistěhovala z Filipín a krátce nato otěhotněla. Je logické, že žalobkyni, která v ČR neměla zaměstnání a následně pečovala o společnou dceru, svědek L. poskytoval peněžitá plnění, šlo o společenskou úsluhu, kterou se jí snažil vypomoci, neboť spolu žili ve společné domácnosti a očekávali narození potomka. Žalobkyně své důkazní břemeno unesla, ve prospěch žalované byl v řízení proveden jediný důkaz (výslech svědka L.), který sám o sobě nemohl obstát, proto soud poučil žalovanou o její důkazní povinnosti dle § 118a o.s.ř. Sama žalovaná v dopise adresovaném vedlejšímu účastníkovi dne 28. 4. 2020 predikovala, že dle jejího odborného názoru by při nepromeškání lhůty původní spor skončil zamítnutím žaloby. Pokud jde o náklady řízení a povinnost dle §142a odst. 1 o.s.ř., s ohledem na výzvu k plnění ze dne 27. 4. 2020, která obsahuje všechny náležitosti, má procesně úspěšná žalobkyně právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.

9. Vedlejší účastník uvedl, že se přiklání k odvolací argumentaci žalované. Společenská úsluha by byla uvěřitelná, pokud by šlo o finanční prostředky pro partnerku a společné dítě, ale u prostředků zasílaných na Filipíny různým osobám vysvětlení o společenské úsluze neobstojí, i s ohledem na výši poskytnutých částek. Bylo na žalobkyni, aby prokázala, že byla oprávněna si finanční prostředky ponechat. Vedlejší účastník navrhl, aby napadený rozsudek byl změněn tak, že žaloba se zamítá, a aby mu byla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.

10. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání při nařízeném jednání napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o.s.ř.) a aniž doplňoval dokazování, dospěl k závěru, že odvolání je z větší části nedůvodné.

11. Odvolací soud předně konstatuje, že ve věci jde o řízení s cizím prvkem, když žalobkyně je státním příslušníkem Filipín. Mezinárodní příslušnost českých soudů je dána na základě čl. 4 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení Brusel I bis), když žalovaná má bydliště v České republice. Rozhodným právem je v souladu s čl. 4 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 31. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (nařízení Řím II) právo české, když škoda vznikla na území České republiky.

12. Pokud jde o vymezení předmětu řízení, odvolací soud musel přisvědčit námitce žalované, týkající se nedostatečné specifikace požadovaného příslušenství. Z podané žaloby je nepochybné, že se žalobkyně domáhala zaplacení jistiny ve výši 297 975 Kč. Co však žalobkyně požadovala jakožto „příslušenství“ této částky, v žalobě uvedeno není a ani později v průběhu řízení to nebylo upřesněno. Soud I. stupně přes neurčitost žaloby v části týkající se „příslušenství“ žalobkyni nevyzval k opravě žaloby, jak mu to ukládá § 43 odst. 1 o.s.ř. Na základě jakých skutečností dospěl k závěru, že požadovaným příslušenstvím je právě úrok z prodlení ze žalované částky ve výši 11,75% ročně od 1. 1. 2022 do zaplacení (a koneckonců, ani to, na základě jakých úvah soud I. stupně takto specifikovaný úrok z prodlení žalobkyni přiznal), není z napadeného rozsudku zřejmé. V části týkající se úroku z prodlení (či obecněji v části týkající se požadovaného „příslušenství“) tak zatížil soud I. stupně řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a jejíž náprava nemůže být zjednána v odvolacím řízení, neboť odstranění vad žaloby náleží soudu I. stupně.

13. Odvolací soud se proto dále zabývá pouze požadovanou jistinou 297 975 Kč. Ohledně ní učinil soud I. stupně dostatečná a správná skutková zjištění, na něž odvolací soud na tomto místě plně odkazuje. V důsledku pochybení žalované při výkonu advokacie (zmeškání lhůty k podání vyjádření) bylo žalobkyni, jež byla klientkou žalované, pravomocným rozsudkem pro uznání uloženo zaplatit panu Duje Lipovac uvedenou částku.

14. Žalovaná přitom na základě § 24 odst. 1 zákona o advokacii odpovídá žalobkyni jakožto své klientce za újmu, kterou jí způsobila v souvislosti s výkonem advokacie.

15. Podle ustálené judikatury (např. rozsudek Nejv. soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001) úprava odpovědnosti za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (z tzv. objektivní odpovědnosti) a je založena na současném splnění předpokladů, jimiž je 1) výkon advokacie, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody. Podmínku, že výkon advokacie nebyl advokátem činěn řádně, je třeba posuzovat z hlediska ustanovení § 16 zákona o advokacii. Škodou je míněna újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem výkonu advokacie. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by ke škodnému následku nedošlo. Splnění uvedených předpokladů odpovědnosti za škodu musí být v řízení jednoznačně zjištěno. Důkazní povinnost má v tomto směru poškozený. Advokát se může odpovědnosti zprostit, prokáže-li, že škodě nemohl zabránit ani vynaložením veškerého úsilí, které na něm lze požadovat.

16. Zmeškáním lhůty k vyjádření žalovaná porušila svou povinnost advokáta dle § 16 odst. 1 zákona o advokacii chránit a prosazovat při výkonu advokacie práva a oprávněné zájmy žalobkyně. Tím byl naplněn první předpoklad odpovědnosti za újmu.

17. Povinnost k zaplacení částky, uložená pravomocným rozsudkem, je z hlediska o.z. újmou, neboť dle § 2894 o.z. je druhem újmy též újma na jmění (škoda), a dle § 2952 o.z. může skutečná škoda spočívat i ve vzniku dluhu.

18. Příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem újmy v daném případě mohla být dána tehdy, jestliže by žalobkyně v předmětném řízení svou obranu uplatnila včas, vedlo by to k zamítnutí žaloby podané žalobcem D. L.. Jako předběžnou otázku tedy bylo třeba vyřešit, zda žalobkyně skutečně dlužila (byla povinna zaplatit) panu D. L. žalovanou částku, resp. jestli by tato skutečnost byla prokázána v soudním řízení.

19. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že nebýt pochybení žalované, žaloba D. L. by byla zamítnuta, vzhledem k tomu, že jediný důkaz, kterým mohla být jeho tvrzení o uzavření smlouvy o zápůjčce prokázána, byla jeho vlastní výpověď (v předmětném řízení, v něm byl D. L. žalobcem, by šlo o výpověď účastnickou, proti níž by stála účastnická výpověď nynější žalobkyně v pozici strany žalované). Ze svědecké výpovědi D. L. v tomto řízení vyplynulo, že D. L. nedisponuje dalšími důkazy k prokázání svých tvrzení (sám připustil, že údajný diář se záznamy nemůže soudu předložit, a odmítl uvést jména osob, které měly být údajně o záležitosti informovány - tyto osoby by navíc mohly uvést pouze tzv. „svědectví z doslechu“, nikoli vypovídat o rozhodných skutečnostech, které vnímaly svými smysly), a jeho výpověď se s ohledem na řadu skutečností, na které poukázal soud I. stupně (především jeho tehdejší partnerský vztah se žalobkyní, očekávání společného potomka, i postavení žalobkyně, jež byla na jmenovaném do značné míry závislá a bez vlastního příjmu) jevila jako nevěrohodná. Nevěrohodné bylo i vysvětlení D. L., že žalobkyně měla dle dohody částku vrátit „jakmile začne vydělávat“ - nedalo se rozumně předpokládat, že při nástupu do zaměstnání žalobkyně získá ihned tolik finančních prostředků, aby byla úhrady požadované částky schopna. Uzavření smlouvy o zápůjčce se žalobkyní skutečně nebylo výpovědí D. L. prokázané.

20. K námitce žalované, že nebylo její povinností prokázat uzavření smlouvy o zápůjčce, naopak bylo povinností žalobkyně prokázat právní důvod přijetí poskytnutých částek, je třeba uvést, že většina prokázaných plateb (z nichž se v souhrnu měla skládat žalovaná částka 297 975 Kč) nebyla poskytnuta žalobkyni, ale na účet třetích osob, případně šlo platby prostřednictvím karty, jimiž byly uhrazeny nákupy různého spotřebního zboží (dle tvrzení D. L. určeného pro třetí osoby). Již proto u těchto částek nepřicházelo v úvahu posoudit je jako bezdůvodné obohacení žalobkyně ve smyslu § 2991 o.z.

21. Jediné částky, u nichž bylo prokázáno jejich poskytnutí přímo žalobkyni, byly částky 383,56 EUR, 288,71 EUR a 191 EUR (celkem 863,27 EUR, tzn. v přepočtu cca 21 000 Kč). U těchto částek je však zároveň s ohledem na všechny okolnosti vztahu žalobkyně a D. L. v dané době věrohodnější vysvětlení a výpověď žalobkyně, že šlo o finanční výpomoc mezi partnery, jejíž vrácení se nepředpokládalo a nebylo sjednáno. Z právního hlediska tak šlo o společenskou úsluhu, tedy jednání, které nemá právní účinky a nezakládá právní vztah.

22. Újma žalobkyně ve výši 297 975 Kč proto byla v příčinné souvislosti s jednáním žalované při výkonu advokacie.

23. Na základě shora uvedeného odvolací soud napadený rozsudek ve výroku I. potvrdil podle § 219 o.s.ř. ohledně jistiny 297 975 Kč jako věcně správný. Pokud šlo o část výroku I. týkající se úroku z prodlení a akcesorický výrok o nákladech řízení II., odvolacímu soudu nezbylo, než v této části napadený rozsudek podle § 219a odst. 1 písm. a) ve spojení s § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. zrušit, a v této části věc vrátit soudu I. stupně k dalšímu řízení.

24. V něm bude na soudu I. stupně, aby žalobkyni postupem dle § 43 odst. 1 o.s.ř. vyzval k opravě a doplnění žaloby v části týkající se požadovaného příslušenství, tak, aby bylo nepochybné, jaké příslušenství žalobkyně požaduje. Poté soud I. stupně zhodnotí důvodnost žalobního nároku v této části, případně doplní dokazování, a o věci znovu rozhodne.

25. V novém rozhodnutí rozhodne soud I. stupně též o nákladech řízení. Přitom nemůže opomenout, že žalobkyně je v řízení zastoupena ustanovenou zástupkyní z řad advokátů dle § 30 o.s.ř., nelze tak bez dalšího uložit žalované, aby nahradila žalobkyni k rukám advokáta kromě zaplaceného soudního poplatku též náklady právního zastoupení.

26. Podle § 140 odst. 2 o.s.ř. byl-li ustanoven účastníku zástupcem nebo opatrovníkem advokát, platí jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování, popřípadě též náhradu za daň z přidané hodnoty, stát; při určení náhrady hotových výdajů a odměny za zastupování se postupuje podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně a náhradu za daň z přidané hodnoty soud určí z odměny za zastupování a z náhrady hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty stanovené zvláštním právním předpisem.

27. Podle § 149 odst. 2 o.s.ř. zastupoval-li ustanovený advokát účastníka, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení, je ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, povinen zaplatit státu náhradu hotových výdajů advokáta a odměnu za zastupování.

28. Dle ustálené judikatury (např. rozsudek Nejv. soudu ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 26 Cdo 1377/2021) zastupoval-li účastníka advokát, který mu byl ustanoven soudem podle ustanovení § 30 o.s.ř., a má-li zastoupený právo na náhradu nákladů řízení, soud přizná náhradu nákladů řízení účastníku. Požadavek ustanovení § 149 odst. 2 o.s.ř. , aby ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, byl povinen zaplatit státu náhradu hotových výdajů a odměnu za zastupování, se projeví v tom, že soud sice náhradu nákladů řízení (včetně náhrady hotových výdajů advokáta a odměny za zastupování) přizná zastupovanému účastníku, avšak povinnost k jejich zaplacení stanoví ve prospěch státu; nezaplatí-li povinný náhradu nákladů řízení dobrovolně, může se stát domáhat (vlastním jménem) jejich zaplacení cestou výkonu rozhodnutí (exekuce).

29. Soud I. stupně by tedy měl jednak podle § 140 odst. 2 o.s.ř. rozhodnout o výši nákladů právního zastoupení (odměny za zastoupení a hotových výdajů, případně též DPH), které vyplatí zástupkyni žalobkyně stát, a dále rozhodnout podle ustanovení § 142 a násl. o.s.ř. o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (včetně nákladů tohoto řízení odvolacího), s tím, že náhradu nákladů právního zastoupení žalobkyně vyplacených z prostředků státu přizná sice žalobkyni, avšak povinnost k jejich zaplacení stanoví ve prospěch státu.

30. A konečně, soud I. stupně neopomene v novém rozhodnutí rozhodnout též o povinnosti procesně neúspěšné žalované k zaplacení soudního poplatku z návrhu na zahájení řízení (jeho poměrné části) podle § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích. Žalobkyně, jež byla v řízení osvobozena od soudních poplatků v rozsahu 90%, totiž uhradila pouze tomu odpovídající poměrnou část soudního poplatku ve výši 1 490 Kč.

Poučení