17Co 135/2024

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Martiny Kasíkové a soudců JUDr. Evy Kratzerové a JUDr. Václava Nekoly ve věci takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že se na území České republiky uznává rozsudek státu [anonymizováno] [obec], pracoviště [příjmení] [číslo jednací] ze dne 20. 9. 2021, pokud se jedná o nároky oprávněného vůči povinnému ve výši 9 892 020,03 USD z titulu náhrady škody, ve výši 13 000 000 USD za újmu na pověsti a citové strádání na základě nároku vycházejícího z pomluvy a ve výši 3 014 126,91 USD z titulu přiměřených nákladů právního zastoupení.

II. Povinný je povinen zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 9 804,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno].

Odůvodnění

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ (dále jen„ soud prvního stupně“) ze dne 21. 3. 2023, č. j. 24 EXE 338/2023-18 byl zamítnut návrh na uznání rozsudku státu [anonymizováno] [obec], pracoviště [příjmení] [číslo jednací] ze dne 20. 9. 2021 (dále jen„ rozsudek amerického soudu“) a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

2. Soud prvního stupně po zhodnocení předložených listin s odkazem na citovanou odbornou literaturu, rozhodnutí Nejvyššího soudu a ustanovení § 6 odst. 1 a § 15 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen„ ZMPS“), čl. 7 odst. 2 nařízením Evropského parlamentu a rady (EU) č. 1215/2012 o příslušnosti, uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen„ Nařízení Brusel I bis“) a § 87 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), zamítl návrh na uznání předloženého rozsudku amerického soudu. Své rozhodnutí založil na tom, že spor z ochrany osobnosti nepodléhá výlučné pravomoci českých soudů. Dále soud prvního stupně posuzoval, zda by některý orgán cizího státu byl příslušný k projednání věci, kdyby se uplatnila taková jurisdikční kritéria, která se uplatňují v České republice. Těmi jsou nejen jurisdikční pravidla zakotvená v ZMPS, za použití občanského soudního řádu, ale i pravidla zakotvená v unijních předpisech, jež jsou nedílnou součástí českého práva, jakož i jurisdikční pravidla zakotvená v mezinárodních smlouvách, kterými je Česká republika vázána. Účelem této úpravy je zabránit uznávání a výkonu v těch případech, kdy si cizí orgán přisvojuje rozhodování o věcech, které nemají k jeho státu dostatečně úzkou vazbu. Pro posouzení toho, zda by podle uvedených jurisdikčních pravidel mohla být dána příslušnost soudu státu [anonymizováno] [obec] v projednávané věci, je proto použitelný i čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis. Je však třeba vzít v úvahu to, že součástí hypotézy čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis není jen to, že jde o věc týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti, ale také, že jde o žalobu směřující proti osobě s bydlištěm na území některého z členských států Evropské unie. Soud státu [anonymizováno] [obec] by tak byl na základě tohoto pravidla příslušný pouze tehdy, pokud by žaloba jím projednávaná směřovala proti osobě s bydlištěm na území státu [anonymizováno] [obec], resp. s bydlištěm na území Spojených států amerických. Z textu odůvodnění rozsudku státu [anonymizováno] [obec] však vyplývá, že žalovaný (povinný) je státním příslušníkem Slovenska a jeho bydliště je na území České republiky, nikoliv v USA. Dle názoru soudu prvního stupně tedy nebyl soud Státu [anonymizováno] [obec] podle procesních předpisů, jež jsou součástí českého práva, příslušný k projednání uvedené žaloby, proto soud prvního stupně návrh na uznání rozsudku amerického soudu zamítnul a případnou existencí dalších důvodů stanovených zákonem pro odepření uznání cizozemského rozhodnutí se již nezabýval.

3. Oprávněný podal proti rozsudku odvolání, v němž navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, tak že vyhoví jeho návrhu a na území ČR uzná označený rozsudek amerického soudu. Oprávněný má za to, že mezinárodní příslušnost soudu v [anonymizováno] [obec] k vydání rozsudku vůči povinnému byla dána, a to jak z pohledu amerického práva, tak z pohledu českého práva a důvod pro odmítnutí uznání rozsudku amerického soudu zde není dán. Soud prvního stupně nesprávně posoudil aplikaci § 15 ZMPS, jakož i ustanovení dalších souvisejících předpisů, zejména nařízení Brusel I bis a o.s.ř. Soud prvního stupně dospěl k absurdnímu závěru, že optikou českého práva nebylo možné povinného žalovat v USA v situaci, kdy povinný oprávněnému, jakožto tamnímu rezidentovi, prokazatelně úmyslně působil na území USA škodu a nemajetkovou újmu, navíc v součinnosti s dalšími žalovanými, fyzickou osobou americké národnosti a právnickou osobou se sídlem v USA. Soud prvního stupně podle odvolatele správně dovodil, že pokud jde o řízení s mezinárodním prvkem, je předně namístě aplikovat ustanovení unijního práva, konkrétně Nařízení Brusel I bis, nesprávně se však vypořádal s otázkou použitelnosti příslušných ustanovení tohoto nařízení. Ustanovení čl. 7 bodu 2 soudu prvního stupně nelze použít, pokud žalovaný nemá bydliště v některém členském státě EU - při aplikaci téhož ustanovení ve spojení s § 15 písm. a) ZMPS tedy dle exekučního soudu nelze toto ustanovení použít, pokud žalovaný (povinný) neměl bydliště na území státu [anonymizováno] [obec], potažmo jinde v USA. Tento závěr (přestože je podpořen jedním rozhodnutím Nejvyššího soudu nepublikovaným ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) považuje odvolatel za chybný. Veškerá ustanovení Nařízení Brusel I bis zakládající příslušnost soudu jiného státu, než kde má žalovaný bydliště, jsou totiž založena na premise, že žalovaný má bydliště v jiném členském státě EU. Pokud tedy budou předmětná ustanovení Nařízení Brusel I bis shora uvedenou logikou aplikována na řízení u soudu jakéhokoli státu mimo EU, povede to pokaždé nutně k závěru, že takové ustanovení nelze použít, nemá-li žalovaný bydliště na území státu, ve kterém je řízení vedeno. V opačném případě (kdy by žalovaný bydliště na území tohoto státu měl) by aplikace uvedeného ustanovení Nařízení Brusel I bis zcela postrádala smysl, neboť by zpravidla absentoval mezinárodní prvek - v každém případě by postrádala smysl aplikace čl. 7 bodu 2, a to s ohledem na obecné pravidlo obsažené v čl. 4 bodu 1, zakládající příslušnost soudu státu, kde má žalovaný bydliště. S ohledem na výše uvedené pro možnost aplikace čl. 7 bodu 2 postačí, že povinný měl a nadále má bydliště na území členského státu EU a že jej tedy oprávněný mohl žalovat v místě, kde došlo ke škodní události. Odvolatel dále zdůraznil, že stejně tak lze příslušnost soudu v USA dovodit na základě čl. 8 bodu 1 Nařízení Brusel I bis, dle kterého platí, že osoba, která má bydliště v některém členském státě může být žalována, je-li žalováno více osob společně, u soudu místa, kde má bydliště některý ze žalovaných, je-li s ohledem na souvislost mezi nároky účelné projednat je společně. Dva ze tří společně žalovaných osob měly na území USA bydliště či sídlo, přičemž šlo jednoznačně o spojené nároky. Je-li však nemožnost aplikace ustanovení Nařízení Brusel I bis o zvláštní příslušnosti skutečně založena na skutečnosti, že povinný neměl bydliště v USA, přehlédl exekuční soud čl. 6 Nařízení Brusel I bis a oprávněný, který v USA bydliště měl, se vůči povinnému, který v USA bydliště neměl, mohl odvolávat na pravidla pro určení příslušnosti platná v USA. Z obsahu rozsudku amerického soudu přitom plyne, že soud v USA se otázkou, zda byl soud podle tamních pravidel příslušný k projednání a rozhodnutí o žalobě proti povinnému k námitce povinného zabýval a rozhodl, že jeho pravomoc, resp. příslušnost dána je. I kdyby obstál závěr exekučního soudu ohledně nemožnosti dovodit příslušnost amerického soudu na základě Nařízení Brusel I bis, odvolatel nesdílí názor soudu prvního stupně, že není možná aplikace ustanovení § 87 o.s.ř., jakož i dalších, která soud prvního stupně zcela opomněl. Aplikaci § 87 o.s.ř., však exekuční soud vyloučil na základě zcela arbitrárního závěru, že místní příslušnost takto na výběr daná je podmíněna tím„ že má žalovaný v České republice obecný soud (arg.„ vedle obecného soudu žalovaného“)“. Z toho pak exekuční soud dovodil, že na základě předmětného ustanovení by soud v [anonymizováno] [obec] mohl opět být příslušný jen a pouze v případě, že by měl povinný bydliště v USA. Jinými slovy, příslušnost soudu založená na místě, kde došlo ke skutečnosti zakládající právo na náhradu újmy, by dle exekučního soudu mohla být založena jedině v případě, že má žalovaný na stejném místě bydliště. Takový závěr logicky zcela popírá smysl a účel předmětného ustanovení a akceptace tohoto závěru by ostatně činila předmětné ustanovení zcela obsoletním. Podle odvolatele též soud prvního stupně zcela opomněl skutečnost, že vedle povinného žaloval oprávněný současně i další dva žalované, tj. amerického občana [jméno] [příjmení] a jeho [právnická osoba] [anonymizována tři slova] sídlící rovněž v USA. O příslušnosti soudu v [anonymizováno] [obec] ve vztahu k těmto osobám, které na základě pokynů povinného úmyslně poškozovali oprávněného v místě jeho bydliště (v [anonymizováno] [obec]) nemůže být pochyb. Podle § 11 odst. 2 o.s.ř. přitom platí, že je-li místně příslušných několik soudů, může se řízení konat u kteréhokoli z nich. Podle § 89 o.s.ř. pak platí, že soud, který je příslušný k řízení o určité věci, je příslušný i k řízení o věcech s ní spojených. V dané věci přitom zcela zjevně šlo o věci, které byly vhodné ke spojení. Z výše uvedeného je zcela zřejmé, že soud v [anonymizováno] [obec] si (ani optikou českých procesních předpisů) nepřisvojil rozhodování o věci, která k jeho státu neměla dostatečně úzkou vazbu a že příslušnost tohoto soudu by bylo možné podle českého práva dovodit. Oprávněný podotýká, že žalovat povinného (kdekoli jinde, včetně místa jeho bydliště (ať už v ČR nebo na Slovensku) by zcela postrádalo smysl, neboť k vytýkanému jednání zde vůbec nedocházelo a pro zdejší soudy by bylo složité zjišťovat skutkové okolnosti, které nastaly na druhém konci světa. Uvedené platí o to více ve světle skutečnosti, že protiprávní jednání povinného bylo realizováno skrz další dva žalované, americké prostředníky, kteří se v průběhu řízení před soudem v [anonymizováno] [obec] rozhodli přistoupit k narovnání, v rámci kterého uznali, že se popsaného jednání dopustili, a soudu poskytli zásadní svědectví a důkazy o tom, že za předmětnými aktivitami skutečně stál povinný. Docílení takového výsledku v řízení vedeném kdekoli mimo USA by bylo prakticky nereálné. Podle odvolatele soud prvního stupně také rozhodl, aniž by ve věci nařídil jednání a aniž by umožnil oprávněnému přednést, v návaznosti na případné poučení, doplňující tvrzení a argumentaci podporující závěr o uznatelnosti rozsudku amerického soudu.

4. V doplnění odvolání pak oprávněný poukázal na skutečnost, že závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3157/2013, byly překonány usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1089/2015, které jednoznačně potvrzuje argumentaci oprávněného obsaženou v odvolání ohledně chybného posouzení možnosti aplikace § 87 odst. 1 písm. b) o.s.ř. ve spojení s § 15 odst. 1 písm. a) ZMPS.

5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o.s.ř.) za souhlasu účastníků řízení nenařizoval ve věci jednání (§ 214 odst. 3 o.s.ř.) a po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas, subjektem tomu oprávněným a obsahuje zákonné odvolací důvody (§ 201, § 202, § 204, § 205 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo podle § 212 věta první a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř. a dospěl k následujícím závěrům.

6. Ze spisu soudu prvního stupně se podává, že exekučním titulem je v souzené věci rozsudek pro zmeškání Okresního soudu Spojených států amerických pro okres [anonymizováno] [obec], pracoviště [příjmení] [číslo jednací] ze dne 20. 9. 2021, kterým bylo povinnému uloženo zaplatit oprávněnému částku ve výši 3 297 340,01 USD z titulu náhrady škody na základě nároků uplatňovaných podle zákona [příjmení], ztrojnásobeno na částku 9 892 020,03 USD, dále částku ve výši 13 000 000 USD za újmu na pověsti a citové strádání na základě nároku vycházejícího z pomluvy a částku 3 014 126,91 USD z titulu přiměřených nákladů právního zastoupení vynaložených v tomto řízení. Dále bylo povinnému uloženo zaplatit oprávněnému sankční náhradu škody ve výši 6 500 000 USD (vymožení této částky se oprávněný na území České republiky nedomáhá s ohledem na problematičnost uznávání nároku mimo území USA). Řízení bylo vedeno na základě žaloby žalobce proti žalovaným: 1) [jméno] [příjmení], 2) [jméno] [příjmení] a 3) Crowds on Demand LLC. [příjmení] [jméno] [příjmení] a [právnická osoba] [anonymizována tři slova]. uzavřel žalobce nakonec vyrovnání, přičemž oba tito žalovaní přiznali, že byli najati [jméno] [příjmení] a že ve svém jednání proti žalobci jednali zcela dle jeho pokynů, a tvrdili, že pouze plnili příkazy [jméno] [příjmení]. Rozsudek pro zmeškání byl vydán poté, co ve věci proběhlo telefonické jednání dne 13. 9. 2021, k jednání se dostavil zástupce oprávněného a předložil soudu listinné důkazy. [jméno] [příjmení] byl v tomto řízení původně zastupován americkými advokáty, později však své právníky propustil a rozhodl se zastupovat se sám. Předvolání k jednání bylo uveřejněno na úřední desce soudu a bylo doručeno žalovanému [jméno] [příjmení], ten se však k jednání nedostavil ani nijak nezpochybnil důkazy předložené žalobcem, ačkoliv se mohl ve věci dle potřeby vyjádřit. Soud přijal a projednal všechna jeho podání, i když některá z nich nesplňovala příslušná pravidla nebo byla podána po uplynutí příslušné lhůty. [jméno] [příjmení] měl veškeré možnosti se hájit. K Okresnímu soudu Spojených států amerických pro okres [anonymizováno] [obec], pracoviště [příjmení] a procesním pravidlům přistupoval se stejným pohrdáním a opovržením, jaké projevoval vůči žalobci. V určitém okamžiku patrně ztratil jednoduše o věc zájem. Jeho poslední podání k soudu bylo datováno dnem 20. 3. 2020, poté [jméno] [příjmení] nereagoval na několik usnesení a oznámení, kterými tento soud zamítl jeho předběžnou námitku osobní nepříslušnosti a rovněž odmítl jeho vyjádření k doplnění žaloby a vyzval jej, aby předložil řádné vyjádření k doplnění žaloby. V rozsudku je dále uvedeno, že povinný je státním občanem Slovenska, žije v České republice, oprávněný je státním občanem USA a České republiky a žije ve městě [příjmení] [příjmení] [jméno] v [anonymizováno] [obec]. Žaloba byla podána v důsledku kampaně povinného zahájené v roce 2016, spočívající v obtěžování, pomluvách, zlovolném zasahování do rodinných poměrů oprávněného a jeho obchodních a filantropických vztahů, byla vedena v Evropě i USA. Ukončení kampaně bylo povinným podmiňováno zaplacením 23 000 000 USD ze strany oprávněného a tato kampaň ustala v roce 2018 poté, kdy byla podána žaloba, její důsledky však přetrvávají a je pravděpodobné, že oprávněnému bude vznikat újma po blíže neurčenou dobu i v budoucnosti. Tato kampaň probíhala sice na dvou kontinentech, ale jednalo se o jednotnou kampaň vedenou jediným společným motivem: donutit oprávněného, aby ustoupil [anonymizováno] vyděračskému požadavku a zaplatil mu 23 milionů USD za ukončení obtěžování a pomluv. Události, protesty, publicita a trestní řízení v Evropě byly následně medializovány a využity při akcích organizovaných ve Spojených státech. Stejně tak byla publicita protestů v USA využita k další stigmatizaci oprávněného v Evropě, a zejména v České republice. Oprávněný, jakožto osoba s českým a americkým občanstvím, a bydlištěm v městě [příjmení] [příjmení] [jméno], [anonymizováno] [obec], USA, podal u soudu v [anonymizováno] [obec] žalobu proti povinnému, jakožto osobě se slovenským občanstvím a bydlištěm v České republice. Vedle povinného [jméno] [příjmení] žaloval oprávněný ve stejném řízení amerického občana a rezidenta [jméno] [příjmení] a jím vlastněnou [právnická osoba] [anonymizována tři slova]. Základem přiznaného nároku byla mj. v řízení prokázaná skutečnost, že povinný zaplatil [jméno] [příjmení] a [právnická osoba] [anonymizována tři slova] za to, aby dle instrukcí povinného vedli intenzivní pomlouvačnou kampaň směřující k poškození a vydírání oprávněného. Tato kampaň spočívala mimo jiné v organizaci fingovaných protestních akcí (s najatými demonstranty) před domem oprávněného v městě [příjmení] [příjmení] [jméno] v [anonymizováno] [obec] a před školou, kterou zde navštěvovaly jeho děti či rozesílání pomlouvačných emailů osobám, se kterými oprávněný v USA spolupracoval, s pohrůžkou, že nepřeruší-li s oprávněným vztahy, budou v jejich sídle organizovány protestní akce.

7. Oprávněný podáním ze dne 22. 2. 2023 podal dva návrhy - exekuční návrh a návrh na uznání shora uvedeného rozsudku, neboť povinný vlastní na území České republiky nemovité věci zapsané na [list vlastnictví] k. ú. Myšlín, obec Mnichovice, okres [okres], Středočeský kraj.

8. K návrhu oprávněný připojil usnesení, kterým se potvrzuje právní moc a vykonatelnost rozsudku proti žalovanému [jméno] [příjmení] vydané [název soudu] sp. zn. [anonymizováno] [číslo] ze dne 23. 12. 2021 včetně apostily a úředně ověřeného překladu, z něhož se podává, že uvedený soud pro účely výkonu rozsudku proti [příjmení] [příjmení] v České republice potvrzuje, že rozsudek Okresního soudu Spojených států amerických pro okres [anonymizováno] [obec], pracoviště [příjmení] [číslo jednací] ze dne 20. 9. 2021 je pravomocný, vykonatelný v plném rozsahu a je řádným titulem pro výkon rozhodnutí. Automaticky použitelná lhůta pro podání opravného prostředku v délce 30 dnů stanovená v čl. 62 písm. a) federálního občanského soudního řádu (FRCP) uplynula, aniž [příjmení] [příjmení] požádal o změnu rozhodnutí nebo podal odvolání proti rozsudku.

9. Dále oprávněný s návrhem předložil kopii formuláře osvědčení o doručení písemností ze dne 27. 3. 2019 vyhotoveného Okresním soudem Praha - východ, kopii doručenky ve věci vedené Okresním soudem Praha - východ pod sp. zn. 34 Cd 49/2019 a vyrozumění Ministerstva spravedlnosti České republiky ze dne 23. 4. 2019, z nichž je zřejmé, že doručení žaloby a předvolání k ústnímu jednání zaslaných [jméno] [příjmení] Okresním soudem Spojených států amerických pro okres [anonymizováno] [obec], pracoviště [příjmení] ve věci sp. zn. [anonymizováno] [číslo] bylo na základě dožádání ministerstva spravedlnosti, č. j. MSP-164/2019-MOC-C/6, provedeno Okresním soudem Praha - východ prostřednictvím České pošty, s.p. na adresu [adresa], kde dne 27. 2. 2019 povinný písemnosti osobně převzal a podepsal doručenku.

10. K návrhu oprávněný připojil též výpis z katastru nemovitostí k [list vlastnictví] k. ú. Myšlín, obec Mnichovice, okres [okres], Středočeský kraj, z něhož vyplývá, že povinný je vlastníkem zde uvedených nemovitých věcí. Odvolací soud pak náhledem do internetové verze katastru nemovitostí ověřil, že údaje v katastru se nezměnily.

11. K odvolání je třeba předně uvést, že soud prvního stupně nepochybil, když v souladu s § 16 odst. 4 ZMPS ve věci nenařídil jednání. Rozhodnutí soudu prvního stupně se s názorem oprávněného liší jen v právním posouzení věci. Soud prvního stupně ve věci neprováděl dokazování a skutečnosti rozhodné pro vydání rozsudku čerpal jen z obsahu předloženého exekučního titulu a listin připojených oprávněným k návrhu, jejichž obsah nijak nezpochybnil a skutečnosti z nich zjištěné neposuzoval v rozporu se stanoviskem oprávněného. Ze stejného důvodu neměl ani odvolací soud procesní důvod k nařízení jednání.

12. Přiléhavými pro posouzení zde projednávané otázky se jeví obecné závěry týkající se procesu uznávání rozhodnutí, které přijal Nejvyšší soud v usnesení ze dne 1. 4. 2021, sp. zn. 20 Cdo 2432/2020, publik. ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 46/2022. Podle tohoto rozhodnutí„ Obecná teorie mezinárodního práva soukromého vychází z široce akceptovaného názoru, že uznání cizího rozhodnutí představuje činnost, resp. proces soudu (jiného orgánu), v rámci které je zkoumáno, zda rozhodnutí vydané orgánem cizího státu (§ 14 ZMPS) splňuje podmínky pro to, aby mu mohly být přiznány právní účinky v České republice. Uznání rozhodnutí lze chápat také jako stav, jehož se má právním postupem dosáhnout a v jehož důsledku nastává stejná situace, jakoby o téže věci rozhodly české soudy. Přiznání účinnosti cizímu rozhodnutí přitom znamená, že nese tytéž právní účinky jako pravomocné rozhodnutí českého orgánu veřejné moci, jestliže nabylo podle potvrzení příslušného cizího orgánu právní moci. Z procesu uznávání cizích rozhodnutí je zcela zřejmé, že rozhodnutí soudů a jiných orgánů jednoho státu na území jiného státu by neměla sama o sobě žádné účinky, neboť z obecného mezinárodního práva státům nevyplývá povinnost cizí rozhodnutí uznávat. Záleží na každém státu, zda a za jakých podmínek k takovému kroku přistoupí. Na základě citovaných teoretických východisek potom není důvod pochybovat, že přímým adresátem (procesu) uznání cizozemského rozhodnutí je právě a jen ten stát, jenž na základě jím zvoleného či smluvně ujednaného postupu akceptuje cizí rozhodnutí co do účinků s ním spojených jako rozhodnutí vlastní a který takto stvrzuje, že o konkrétním právním poměru již nebudou rozhodovat soudy a jiné orgány k tomu podle jeho vlastního právního řádu příslušné, nýbrž že tyto poměry byly již pravomocně posouzeny orgány cizího státu, přičemž učiněné posouzení je pro uznávající stát závazné a neměnné. Tím je současně vyjádřeno, že výsledek řízení o uznání cizího rozhodnutí, ať již kladný ve formě uznání anebo záporný ve formě odepření uznání, se zásadně projevuje v poměrech uznávajícího státu. Okolností existence uznání konkrétního cizozemského rozhodnutí jsou tak pochopitelně vázány nejen orgány uznávajícího státu pro následná (typicky exekuční) řízení, nýbrž i všechny osoby vystupující v rámci soudních řízení vedených u orgánů uznávajícího státu.“ 13. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Nd 316/2013 (uveřejněném pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) uzavřel, že„ K založení mezinárodní pravomoci českých soudů k projednání majetkového sporu totiž podle ZMPS postačuje, aby byl dán kterýkoli z druhů místní příslušnosti upravené v §§ 84 až 89a o.s.ř.“.

14. S poukazem na řešení mezinárodní pravomoci a místní příslušnosti českých soudů velkým senátem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Nd 316/2013 pak Nejvyšší soud v usnesení ze dne 12. 9. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1089/2015 uvedl, že„ Smysl úpravy, která váže pravomoc soudu k ustanovením o místní příslušnosti soudů, tkví v tom, že najde-li se v určitém státě soud místně příslušný k rozhodnutí v konkrétní věci, lze odtud dovodit též dostatečně intenzívní vztah k soudnictví takového státu. Občanský soudní řád pak pravidla pro určení místní příslušnosti formuluje v ustanoveních § 84 až § 89a, přičemž tzv. obecnou místní příslušností se zabývají ustanovení § 84 až § 86 o.s.ř., výlučnou místní příslušností ustanovení § 88 o.s.ř. a místní příslušností na výběr danou ustanovení § 87 o.s.ř. K založení pravomoci českých soudů k projednání majetkového sporu pak postačí, aby byla dána kterákoli z těchto druhů místní příslušnosti. Závěr odvolacího soudu, který vyloučil možnost, že by pravomoc českých soudů bylo lze dovodit toliko z ustanovení upravujících tzv. místní příslušnost na výběr danou, zde konkrétně z ustanovení § 87 písm. b/ o.s.ř., správný není. Argument, že uplatnění místní příslušnosti na výběr dané předpokládá existenci obecné místní příslušnosti (která tu není), neobstojí ani ve sporech, v nichž o pravomoci českých soudů žádné pochybnosti nevznikají.“.

15. Soud prvního stupně při právním hodnocení návrhu správně citoval některá přiléhavá zákonná ustanovení - § 6 odst. 1 a § 15 ZMPS, § 87 písm. b) o.s.ř. a čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis a s ohledem na to, že mezi Českou republikou a USA neexistuje mezinárodní smlouva, která by řešila uznání rozhodnutí, správně přistoupil k aplikaci § 15 a násl. ZMPS. Správně (negativně) zhodnotil, že v dané věci nejsou dány překážky uznání podle čl. 15 písm. b) až e) a prozatím ani písm. f) ZMPS, protože závěr o jejich aplikaci se z obsahu spisu nepodává. Povinný byl o řízení vedeném před Okresním soudem Spojených států amerických pro okres [anonymizováno] [obec], pracoviště [příjmení] ve věci sp. zn. [anonymizováno] [číslo] řádně informován, žaloba a předvolání k jednání mu byly doručeny prostřednictvím Okresního soudu Praha-východ, řízení se z počátku účastnil a z počátku byl též zastoupen advokátem, později činil podání vůči soudu sám, a jeho podání byla soudem akceptována. O řízení byl tedy informován a mohl ovlivňovat jeho průběh, což z počátku aktivně činil.

16. Pokud se tedy soud prvního stupně zabýval jen aplikací § 15 odst. 1 písm. a) ZMPS pak podle názoru odvolacího soudu nepochybil, když s odkazem na odbornou literaturu (uvedenou v odstavci 9. rozsudku) správně uzavřel, že při uznání dochází k promítnutí české úpravy soudní příslušnosti do cizího právního řádu. Přičemž přiléhavě poukázal na to, že jurisdikční pravidla uplatňovaná v České republice zahrnují i unijní předpisy a mezinárodní smlouvy, kterými je Česká republika vázána.

17. Pokud ale soud prvního stupně ve svém rozhodnutí vycházel pouze z názoru vyjádřeného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3157/2013, pak pochybil. Přehlédl totiž, že následně po vydání tohoto usnesení byl velkým senátem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Nd 316/2013, vyjasněn výklad mezinárodní pravomoci českých soudů ve vazbě na otázku místní příslušnosti s opačným závěrem, než byl přijat ve zmíněném rozhodnutí. Na tuto změnu rozhodovací praxe Nejvyššího soudu pak reagovalo usnesení ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1089/2015, jehož se odvolatel správně dovolává a následně i usnesení ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1852/2020. Na základě této již konstantní judikatury lze tedy uzavřít, že k založení mezinárodní pravomoci českých soudů k projednání majetkového sporu postačí, aby byla dána kterákoli z druhů místní příslušnosti, tedy i jen místní příslušnost podle ustanovení § 87 písm. b) o.s.ř. resp. čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis.

18. K výkladu samotného aplikovaného ustanovení § 87 písm. b) o.s.ř. a čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis lze též odkázat na rozsudek SDEU např. ze dne 25. 10. 2011, C -509/09, eDate Advertising a další (a ve spojené věci C -161/10, Martinez a Martinez), podle něhož„ čl. 5 odst. 3 nařízení Brusel I musí být vykládán v tom smyslu, že v případě údajného porušení osobnostních práv obsahem informací zveřejněných na internetových stránkách má osoba, která se pokládá za poškozeného, možnost podat žalobu na náhradu celé nemajetkové újmy buď k soudům členského státu, v němž je vydavatel tohoto obsahu usazen, nebo k soudům členského státu, v němž se nachází centrum jejích zájmů. Tato osoba může také místo žaloby na náhradu celé nemajetkové újmy podat žalobu k soudům každého členského státu, na jehož území je nebo byl přístupný obsah informace zveřejněné na internetu.“.

19. Ze shora uvedeného lze proto uzavřít, že mezinárodní pravomoc soudu v [anonymizováno] [obec] k vydání rozsudku vůči povinnému byla dána v souladu s právem českým a není tak dána podmínka dle § 15 odst. 1 písm. a) ZMPS k odepření uznání předloženého rozsudku.

20. Soud prvního stupně však pochybil i tom, že ve svém rozhodnutí pominul další ustanovení evropského i českého procesního práva, která by v dané věci mohla být podle § 6 odst. 1 ZMPS aplikována.

21. Odvolatel správně namítá, že soud prvního stupně zcela pominul, že žaloba nesměřovala jen proti [jméno] [příjmení], ale i dalším žalovaným - americkému občanovi [jméno] [příjmení] a americké [právnická osoba] [anonymizována tři slova], a to proto, že se škodného jednání (na území USA) dopouštěli společným konáním se žalovaným [jméno] [příjmení], resp. podle jeho pokynů a jejich jednání tak spolu úzce skutkově souvisí. Nabízela se tak aplikace čl. 8 odst. 1 Nařízení Brusel I bis i aplikace ustanovení české procesní úpravy řešící otázku příslušnosti pro řízení, ve kterých vystupuje více žalovaných.

22. Podle čl. 8 odst. 1 Nařízení Brusel I bis, podle něhož osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být též žalována, je-li žalováno více osob společně, u soudu místa, kde má bydliště některý ze žalovaných, za předpokladu, že právní nároky jsou spojeny tak úzce, že je účelné je projednat a rozhodnout o nich společně, aby se zabránilo vydání vzájemně neslučitelných rozhodnutí v oddělených řízeních.

23. Podle čl. 6 Nařízení Brusel I bis 1. Nemá-li žalovaný bydliště v některém členském státě, určuje se příslušnost soudů každého členského státu podle jeho vlastních právních předpisů, s výhradou čl. 18 odst. 1, čl. 21 odst. 2 a článků 24 a 25.

2. Vůči takovému žalovanému se každá osoba, která má bydliště v některém členském státě, může v tomto státě odvolávat bez ohledu na svou státní příslušnost na pravidla pro určení příslušnosti platná v tomto členském státě, zejména na pravidla, která mají tyto členské státy oznámit Komisi podle čl. 76 odst. 1 písm. a), stejným způsobem jako jeho vlastní státní příslušníci.

24. Podle § 89 o.s.ř. soud, který je příslušný k řízení o určité věci, je příslušný i k řízení o věcech s ní spojených a o vzájemných návrzích žalovaného.

25. Podle § 91 odst. 1 o.s.ř. je-li žalobců nebo žalovaných v jedné věci několik, jedná v řízení každý z nich sám za sebe.

26. Podle § 11 odst. 2 o.s.ř. při je-li místně příslušných několik soudů, může se řízení konat u kteréhokoli z nich.

27. Jak již bylo uvedeno, na základě promítnutí české úpravy soudní příslušnosti do cizího právního řádu je třeba nejprve posoudit, zda by byla dána mezinárodní pravomoc českého soudu v obdobné situaci, tedy kdyby bylo na území České republiky zahájeno obdobné řízení, v němž by vystupovalo několik žalovaných, z nichž by jen někteří byli českými občany anebo rezidenty na území České republiky, a to v situaci, kdy nároky proti nim skutkově souvisí, protože se tvrzeného jednání dopouštěli společně. České procesní právo zná řízení vedené proti několika žalovaným současně a lze vést společné řízení i proti žalovanému, který sám o sobě mezinárodní pravomoci českého soudu nepodléhá za situace, kdy nároky vůči žalovaným jsou spolu„ spojeny“, tedy skutkově spolu souvisí. Z uvedeného tedy plyne, že pravomoc amerického soudu byla v souladu s českým procesním právem.

28. Odvolací soud proto uzavřel, že americký soud měl k projednávané věci dostatečně úzkou vazbu, když společně s žalovaným [jméno] [příjmení] byly žalovány americké subjekty a škodné jednání probíhalo v dostatečné intenzitě i na území USA. Český soud tak může rozsudek amerického soudu uznat na svém území, kde se nachází majetek povinného, který lze postihnout exekucí.

29. Odvolací soud tedy postupoval podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a napadený rozsudek změnil.

30. O nákladech odvolacího řízení i řízení před soudem prvního stupně bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a 2 a § 151 odst. 1 o.s.ř. když procesně úspěšnému oprávněnému náleží náhrada za zaplacený soudní poplatek 2 000 Kč a dále podle § 9 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a), d) a k ), § 11 odst. 2 písm. f) a § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) mimosmluvní odměna za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis návrhu a odvolání) celkem 4 500 Kč, mimosmluvní odměna za jeden úkon právní služby (účast zástupce na jednání soudu, kde bylo vyhlášeno toto rozhodnutí) 750 Kč, paušální náhrada nákladů 1 200 Kč a DPH 1 354,50 Kč, celkem tedy 9 804,50 Kč.