18 A 12/2024 – 171

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Lachmanna, soudkyně Mgr. Michaely Macurové a soudce Mgr. Jana Ferfeckého ve věci žalobce: Proti–plotu z. s., IČO: 17337925 sídlem Hnězdenská 767/4a, 181 00 Praha 8 proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy sídlem Mariánské náměstí 2/2, 110 01 Praha 1 za účasti:

1. Ing. F. Č. bytem X zastoupen advokátem Mgr. Janem Soukupem sídlem U Prašné brány 1079/3, 110 00 Praha 1 2. Cetin a. s., IČO: 04084063 sídlem Českomoravská 2510/19, 190 00 Praha 9 3. Pražská teplárenská a. s., IČO: 17337925 sídlem Radlická 364/152, 158 00 Praha 5 4. 3 DUBY z. s., IČO: 69059829 sídlem Heřmanova 1119/9, 170 00 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 1. 2024, č. j. MHMP 116223/2024, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Dne 2. 4. 2024 byla zdejšímu soudu doručena žaloba, kterou se žalobce domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného. Žalobce je spolkem, jenž nebyl účastníkem správního řízení, má však za to, že rozhodnutím žalovaného byl omezen na svých právech.

2. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl odvolání městské části Praha–Troja a potvrdil rozhodnutí Úřadu městské části Praha 7, stavebního úřadu (dále jen „stavební úřad“), ze dne 1. 3. 2023, č. j. MČ P7 048951/2023/SU/Vav, kterým ve společném územním a stavebním řízení k žádosti osoby zúčastněné na řízení 1 (dále též jen „OZNŘ 1“ či „stavebník“) schválil stavební záměr nazvaný „Sjezd z komunikace K. na pozemek parc. č. X1 v k. ú. X“, na pozemku parc. č. X2 katastrálním území X. Předmětem společného povolení bylo zřízení samostatného sjezdu na pozemek vinice pomocí vjezdové rampy dlouhé cca 24 m oboustranně zajištěné opěrnou zdí.

II. Žaloba a její doplnění

3. Žalobce v žalobě uvedl, že jeho hlavním posláním je dle stanov ochrana přírody a krajiny, má sídlo na Praze 8 a sdružuje místní občany včetně vlastníků nemovitostí. Spolek byl do spolkového rejstříku zapsán v roce 2022, navazuje však na dřívější dlouhodobou činnost iniciativy Proti–plotu, skupiny občanů žijících na severu Prahy 8, která vznikla v roce 2011. Činnost spolku se zaměřuje zejména na prostor Troje a Bohnic. Členové iniciativy a spolku dlouhodobě hájí, aby ve svahu nad Trojou a v oblasti přírodního parku Drahaň – Troja nedocházelo k rozšiřování zástavby, aby toto přírodní území sloužilo k rekreaci občanů z přilehlých částí města, aby zde byla ponechána zeleň a zachována dostatečná biologická rozmanitost. Žalobce tvrdí, že činnost spolku má silnou podporu obyvatel a vlastníků nemovitostí v oblasti Troje a odkazuje na shromážděné podpisy na petičních listinách týkajících se nesouhlasu se stavebními záměry v lokalitě. Předseda spolku se mimo jiné účastnil zasedání Zastupitelstva městské části Praha–Troja dne 7. 3. 2023, kde byl projednáván postup městské části ve věci nyní řešeného záměru (stavby sjezdu) a kde vystoupil v zájmu toho, aby městská část Praha–Troja ve správním řízení činila právní kroky proti umístění předmětné stavby. S ohledem na právní úpravu se však spolek v té době správního řízení nemohl účastnit.

4. Z hlediska ochrany přírody a krajiny je dle názoru žalobce nepřijatelné, aby na vinici na pozemku parc. č. X1 byla vybudována další příjezdová komunikace. Dopravní obslužnost vinice je již dostatečně zajištěna existující sítí příjezdových cest s celkem čtyřmi vjezdy na vinici S., včetně dlážděné komunikace, která je realizována od roku 2023 po horním obvodu celé vinice S. Postupem správních orgánů se tak umožňuje zcela nedůvodné rozšiřování zastavěných ploch uvnitř přírodního parku. Vybudování sjezdu je též v rozporu s požadavky na bezpečnost provozu na komunikaci K. Žalobce dále uvádí, že rozměry navržené komunikace odpovídají velikosti standardního rodinného domu. Zastavěné plochy omezuji schopnost krajiny zadržovat vodu a zvyšují přehřívání městského prostředí.

5. Žalobce tvrdí, že zakládání vinic a následné žádosti o stavební povolení pro stavby určené k obsluze vinice a zpracování vína jsou v atraktivní oblasti Troje a Bohnic často zneužívány. Navržené kapacity v těchto případech neodpovídají reálnému množství produkovaných hroznů a nepřiměřeně převyšují objektivní potřeby vinice. Takové kroky jsou rovněž v rozporu se zachovanou strukturou původní krajiny v Troji, kde není obvyklé, aby bylo na vinicích umístěno velké množství staveb.

6. V doplnění žaloby žalobce předně namítá, že rozsah stavby, která má být realizována dle ověřené projektové dokumentace, je ve skutečnosti výrazně větší než v rozhodnutí stavebního úřadu uváděných 24 m. Tento údaj se vztahuje pouze k jedné dílčí části stavby. Jde o délku odbočovacího pruhu a odstavné plochy přiléhající k ulici K. Na odbočovací pruh však navazuje vjezdová rampa o délce 30 m a vjezdová rampa poté přechází v další rozšířenou část komunikace pro vyhnutí vjíždějícího a vyjíždějícího vozidla pod rampou na pozemku parc. č. X1. Celková délka stavby sjezdu je tak nejméně 53 metrů. Žalobce namítá, že stavební úřad i následně žalovaný popsali parametry stavby v rozporu s obsahem projektové dokumentace, což představuje vadu rozhodnutí. Není ani zřejmé, zda dotčené orgány rozdíl mezi projektovou dokumentací a slovním popisem záměru zaznamenaly a vycházely při posuzování stavby ze správných údajů.

7. Dále žalobce uvádí, že plocha sjezdu činí nejméně 212 m2 (délka navržené komunikace 53 metrů a šířka nejméně 4 metry). Ve srovnání s velikostí domů v této části Troji jde o plochu významnou.

8. Žalobce také odkazuje na Studii vlivu na krajinu (červenec 2023, zpracovatel Ing. arch. Jiří Kupka) a posudek dokumentace EIA (4. 12. 2023, zpracovatel Ing. Václav Obluk) vypracované pro záměr umístění lanové dráhy v předmětné části Troji (v těsné blízkosti vinice S.), z nichž vyplývá, že tato část území má vysokou estetickou hodnotu.

9. Žalobce nesouhlasí se závěrem žalovaného o údajné důležitosti stavby sjezdu pro obslužnost a hospodaření na samotné vinici, neboť ten nemá oporu v podkladech založených ve správním spisu a nebyl nijak prokázán. Stavební úřad a žalovaný se nijak nezabývali tím, jak byla zajištěna dopravní obslužnost vinice dříve, ani tím, jestli již nějaké cesty na vinici v současnosti existují a pokud ano, proč by měl být budován další sjezd z ulice K. Nebylo prokázáno, že sjezd je pro obsloužení vinice nezbytný. Rozhodnutí tak žalobce považuje za nepřezkoumatelné.

10. Ministerstvo pro místní rozvoj (dále též jen „MMR“) jako dotčený orgán automaticky vycházelo z předpokladu, že pokud stavebník podal návrh na umístění stavby komunikace na pozemek, je tím samo o sobě prokázáno, že komunikace souvisí s uspokojováním potřeb dané plochy. Ve skutečnosti to však neplatí a stanovisko MMR je nepřezkoumatelné a nezákonné.

11. Žalobce nesouhlasí také se závěrem závazného stanoviska Ministerstva životního prostředí (dále též jen „MŽP“), že navržená stavba je v souladu s podmínkami využití území přírodního parku podle § 15 odst. 3 nařízení č. 10/2014 Sb. hl. m Prahy, o zřízení přírodních parků na území hlavního města Prahy (dále jen „nařízení č. 10/2014“). Dle názoru žalobce je takový závěr nesprávný, protože nebyla prokázána potřeba nový sjezd na vinici zřídit. Účelem výjimky dle § 15 odst. 3 nařízení č. 10/2014 nebylo zajistit, aby zastavěné plochy mohly být v přírodním parku rozšiřovány libovolně, jen proto, že stavebník o zřízení dalšího sjezdu na pozemek požádal.

12. V nynější věci má být v území s vysokou estetickou, krajinnou a přírodní hodnotou, které je dle územního plánu vymezené jako nezastavitelné, umístěna stavba komunikace. Žalobce je přesvědčen, že na takovou situaci by se měly přiměřeně použít závěry z judikatury týkající se otázek vymezení nových zastavitelných ploch, k čemuž odkazuje na § 18 odst. 4 a § 55 odst. 4 stavebního zákona a rozsudky Nejvyššího správního soudu (dále též jen „NSS“) ze dne 30. 9. 2021, č. j. 1 As 231/2019–37, či ze dne 15. 1. 2021, č. j. 5 As 418/2019–43. Správní soudy opakovaně vyložily, že smyslem a účelem této úpravy je mj. zajistit stabilitu funkčního využití ploch určenou územním plánem a vyloučit prováděnými změnami územního plánu „bezbřehé“ rozšiřování zastavitelného území obce. Podle žalobce musí být i v případě umístění stavby komunikace do nezastavitelného území zohledněno, zda je dopravní obslužnost pozemku již zajištěna stávajícími komunikacemi. Jinak by došlo k absurdní situaci, kdy by bylo možno na území vymezené v územně plánovací dokumentaci jako nezastavitelné umístit libovolné množství staveb bez ověření jejich důležitosti a bez úvah o jejich skutečném účelu.

13. Žalobce tvrdí, že skutečným důvodem umístění dalšího dopravního napojení na vinici je snaha umístit zde stavbu domu. Na podporu svého tvrzení žalobce uvádí, že součástí záměru, který byl povolen rozhodnutím stavebního úřadu městské části Prahy 7 ze dne 13. 1. 2022, č. j. MČ P7 007167/2022, ve věci schválení stavebního záměru „Rekonstrukce Bohnického sběrače při ulici K., Praha 8“ je i vybudování přípojky k budoucímu domu Ing. F. Č. na pozemku č. X1, označené pracovním číslem SO 03. I z této skutečnosti je zřejmé, že skutečným účelem stavby posuzované komunikace není zajištění obsluhy vinice, ale zajištění obsluhy připravovaného domu. Proti záměru výstavby jiného naddimenzovaného viničního domu na vinici S. ve tvaru disku a s parametry vily, který leží na sousedním pozemku parc. č. X3, k. ú. X, se již v minulosti negativně vyjádřila dne 20. 10. 2022 městská část Praha–Troja ve svém stanovisku č. j. TR 00940/2022 a Institut plánování a rozvoje hlavního města Prahy.

14. Skutečnost, že městská část Praha–Troja nepodala proti napadenému rozhodnutí žalobu byla ovlivněna okolností, že stavebník, Ing. F. Č., blokuje podáním odvolání městské části výstavbu rozšíření Gymnázia Trojská.

15. Žalobce tak navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného.

III. Vyjádření žalovaného

16. Žalovaný s žalobou nesouhlasí a navrhuje její odmítnutí, případně zamítnutí. Poukazuje na to, že žalobce není k podání žaloby legitimován, neboť rozhodnutím správního orgánu nebyl nijak zkrácen na svých právech, ani to netvrdil a neprokazoval. Nebyl ani účastníkem správního řízení, přesto, že o něm věděl.

17. Záměr dle stanoviska Krajského ředitelství policie ČR odpovídá požadavkům na bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích.

18. Z podkladů obsažených ve spise plyne, že stavebník doposud zajišťoval přístup na svou vinici p. č. X1 přes provizorní pěší cestu v prodloužení ulice J., která není svým účelem určena pro provoz motorových vozidel. Záměr byl posouzen také z hlediska dotčených orgánů a všechna stanoviska byla souhlasná.

19. K doplnění žaloby žalovaný uvádí, že z označení předmětu řízení lze dovodit, že nevyjadřovalo ohraničení celkového rozsahu stavebního záměru, když jej formulovalo tak, že bude vybudován sjezd na pozemek vinice pomocí vjezdové rampy, která samotná má mít délku cca 24 m. Celkový rozsah stavebního záměru je jednoznačně popsán v ověřené projektové dokumentaci, která je vždy podkladem pro vydání závazných stanovisek dotčených orgánů. Neexistuje tak pochybnost o tom, že dotčené orgány při vydávání závazných stanovisek měly všechny informace o celkovém rozsahu stavebního záměru.

20. Dále žalovaný poukazuje na to, že žalobcem srovnávané stavby komunikace a rodinných domů plní zcela rozdílnou funkci. Umístění lanové dráhy se nijak netýká nynějšího záměru. Stavební záměr byl posouzen mimo jiné i Ministerstvem životního prostředí stran souladu se zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.

21. Žalovaný dále uvádí, že je vázán žádostí stavebníka a není v jeho pravomoci jakkoli zkoumat, zda by cesta vedená jinudy lépe vyhovovala záměrům stavebníka, a požadovat po stavebníkovi porovnání různých variant řešení. Ve společném řízení bylo zjištěno, že jedinou přístupovou cestou na pozemek p. č. X1 je pěší komunikace z ulice J. Žalovaný má za to, že pro obslužnost vinice je pěší komunikace nedostatečná. Navíc je potřebné přihlédnout k rozdělení původního pozemku (viniční trati S.) na několik částí mezi různé vlastníky, a s tím související potřebě zřídit samostatné přístupy k nově vzniklým rozděleným pozemkům. S otázkou přípustnosti využití plochy PS – sady, zahrady a vinice, se žalovaný vypořádal v odůvodnění napadeného rozhodnutí (str. 6–8). Zřízení obslužné komunikace pro vinici je v souladu s územním plánem. Žalobcův odkaz na § 55 odst. 4 stavebního zákona je nepřípadný, neboť ve věci nedošlo ke změně územního plánu. Námitku stran snahy umístit na pozemek vinice stavbu domu považuje žalovaný za nesouvisející s předmětem řízení.

IV. Vyjádření OZNŘ 1

22. K žalobě se vyjádřila také osoba zúčastněná na řízení 1, která je v dané věci stavebníkem. Především tvrdí, že žalobce jedná obstrukčně s cílem zdržovat vlastní realizaci sjezdu, neboť se neúčastnil správního řízení, neprojevil žádnou aktivitu a až nyní podává žalobu.

23. Záměr je budován proto, že pozemek p. č. X1 (vinice) nemá dopravní napojení na žádnou veřejnou komunikaci. Záměr je dle povolení realizován z komunikace K. přes pozemek hlavního města Prahy p. č. X2, k čemuž město dalo souhlas. Dopravní napojení bude sloužit jak k zajištění běžného provozu vinice za účelem výroby/sklizně hroznů, tak následně ke stavbě účelového viničního domku, kde z vinných hroznů bude vyráběn cílový produkt, tj. víno v lahvích. Stávající přístup/příjezd na vinici p. č. X1 je provizorní přes pěší cestu v prodloužení ulice J. podél východní hrany komplexu vinic S. a je zatím více méně tolerován, protože jinak by nebylo možné na vinici ani hospodařit.

24. Ohledně dlážděné cesty stavebník uvádí, že tuto realizuje společnost S. Praha s. r. o. na svém pozemku. Jedná se o vnitroviniční soukromou cestu. Je zjevné, že žalobce si ji plete s napojením na veřejnou komunikaci. Otázka dopravní bezpečnosti byla v rámci správního řízení vyřešena, žalobcovy argumenty nemají oporu v žádném důkazu.

25. Ve vyjádření k doplnění žaloby stavebník uvádí, že použití slovního spojení „pomocí sjezdové rampy“ ve výroku rozhodnutí je zcela adekvátní. Logickou a technicky nezbytnou součástí sjezdu je horizontální napojení na komunikaci jako začátek sjezdu a jeho horizontální ukončení na úrovni vinice. Celková délka sjezdu je cca 53 m. Dokumentace sjezdu, kterou měly všechny dotčené orgány k dispozici, je přehledná a srozumitelná. Srovnání plochy sjezdu a okolních budov nedává smysl, neboť se jedná o zcela jiné stavby. Nadto žalobce účelově vybírá stavby s menší zastavěnou plochou nebo od sebe záměrně odděluje stavby, které tvoří jeden funkční i stavebnětechnický celek. Stavba lanové dráhy je globálního charakteru a absolutně ji nelze srovnávat s drobnou stavbou sjezdu, která, jak bylo prokázáno v předchozím řízení, krajinný ráz této části Troje negativně neovlivňuje, a která je naopak nezbytná k zachování vinice parc. č. X1 jako významného krajinného prvku. Záměr vybudování sjezdu i následně viničního domku je v souladu s územním plánem i připravovaným Metropolitním plánem. Žalobcem uváděná ustanovení stavebního zákona ani judikatura NSS se na současnou situaci nevztahují. Otázka viničního domku na sousedním pozemku není předmětem této žaloby. Stavebník se také ohrazuje proti tvrzení, že MČ Praha–Troja nepodala žalobu proti napadenému rozhodnutí z důvodu jiné kauzy (zablokování výstavby rozšíření Gymnázia Trojská).

26. Další osoby zúčastněné na řízení se k věci nevyjádřily.

V. Replika žalobce

27. K vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení 1 podal žalobce repliku.

28. V ní uvádí, že § 18 a 19 stavebního zákona se vztahují i na územní a společné řízení, a odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2018, č. j. 4 As 234/2017–38, č. 3710/2018 Sb. Žalobce je přesvědčen, že s ohledem na veřejný zájem na ochraně nezastavěného území a nezastavitelných pozemků bylo třeba posoudit potřebnost nové stavby a zohlednit, zda na pozemek již příjezdové komunikace existují a zda jsou využívány. To ovšem v posuzované věci správní orgány neprovedly. Tvrzení žalovaného, že jedinou přístupovou cestou na pozemek p. č. X1 je pěší komunikace z ulice J., není pravdivé. Na předmětný pozemek existují přístupové cesty uvnitř vinohradu, které jsou dlouhodobě (nejméně 13 let) po dobu existence vinice využívány. Správní orgány se existencí stávajících hospodářských komunikací nijak nezabývaly a neopatřily si potřebné podklady. Žalobce je přesvědčen, že tuto otázku nelze poprvé řešit až před správním soudem. Správní orgány se nezabývaly ani tím, jak by vlastnické vztahy na vinici mohly mít vliv na provoz komunikací na vinici. Pouhé dělení vinohradu na menší části mezi různé vlastníky nemůže být relevantním důvodem, aby v nezastavitelném území uvnitř přírodního parku, v pohledově exponovaném svahu s dochovanými krajinnými a přírodními hodnotami byla budována k pozemku každého vlastníka komunikace. Pokud má být potřeba příjezdové komunikace zdůvodněna výstavbou domu, tak měl být záměr oznámen jako celek včetně výstavby domu. Žalobce je přesvědčen, že i stavba viničního domku odporuje cílům ochrany nezastavěného území, neboť k provozu vinice není potřeba. Činnosti jako zajištění výroby vína a prodeje v lahvích mohou být realizovány v již zastavěném území Troji. Záměr dle žalobce není v souladu ani s nově připravovaným Metropolitním plánem. VI. Posouzení věci Městským soudem v Praze VI. A. Podmínky řízení 29. Městský soud se před uvážením o věci samé zabýval otázkou splnění podmínek řízení. Svoje závěry účastníkům řízení i všem OZNŘ předestřel již v rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě, považuje však za vhodné je zopakovat i v rozhodnutí o věci samé.

30. Žalovaný i osoba zúčastněná na řízení 1 ve svém vyjádření zpochybňují aktivní žalobní legitimaci žalobce.

31. Jak vyplývá z provedené rekapitulace, žalobce je spolkem, který nebyl účastníkem správního řízení. Tato situace je důsledkem změny zákonné úpravy, kdy § 70 odst. 3 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění účinném od 1. 1. 2018 (po účinnosti novely provedené zákonem 225/2017 Sb.), přiznává ekologickým spolkům možnost účastnit se pouze „řízení podle tohoto zákona“, tedy zákona o ochraně přírody a krajiny, nikoliv všech řízení, jimiž může být dotčeno právo na příznivé životní prostředí, včetně řízení podle stavebního zákona. Ústavní konformitu této zákonné úpravy akceptoval Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 22/17. Ústavní soud akcentoval, že spolky mají právo proti rozhodnutím, které vzešly z řízení, jichž nebyly účastníky, podat správní žalobu. Připomněl, že žalobní legitimace je v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), založena již na prostém tvrzení o zkrácení na svých právech správním rozhodnutím. Podmínkou pro procesní legitimaci k podání žaloby podle § 65 odst. 1 s. ř. s. tedy není účastenství ve správním řízení.

32. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 1. 2019, č. j. 2 As 250/2018–68 (bod 16), uvedl, že spolek je oprávněn svou aktivní legitimaci odvozovat z § 65 odst. 1 s. ř. s., pokud tvrdí, že mu náleží subjektivní práva, která jsou daným zásahem dotčena. Nemusí jít pouze o vlastnické právo nebo jiná věcná práva člena spolku, připouští se i dotčení práva členů spolku na příznivé životní prostředí (aniž by bylo odvozováno z existujícího věcného práva v regulovaném území), jestliže má tvrzený zásah důsledky pro dosahování cílů, na něž se spolek zaměřuje. Vedle spolků na ochranu přírody a krajiny si tak lze představit např. zahrádkářské spolky, spolky organizující rekreační využití určité lokality aj. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2017, č. j. 3 As 126/2016–38). Možnost spolku bránit právo na příznivé životní prostředí není samozřejmě bezbřehá. Konstantní judikatura vyžaduje také přítomnost lokálního prvku, tedy dostatečně silný vztah žalobce k území, jež má být záměrem dotčeno (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2015, č. j. 1 As 13/2015–295 a v něm uvedenou judikaturu).

33. Z uvedeného plyne, že při posuzování aktivní žalobní legitimace spolku je třeba zabývat se zejména možnou dotčeností členů spolku napadeným rozhodnutím, povahou spolku a jeho posláním.

34. V projednávané věci je žalobcem spolek, jehož hlavním účelem je dle stanov spolku ochrana životního prostředí, zejména pak přírody a krajiny, čímž chce spolek docílit zlepšení stavu životního prostředí, zejména, avšak nikoliv výhradně v okolí městských částí Praha – Troja a Praha – Bohnice. K cílům činnosti spolku patří podpora řešení a uplatnění principů udržitelného rozvoje na regionální úrovni s ohledem na změny klimatu a zachování důležité biodiverzity v krajině, ochrana zdraví obyvatel v návaznosti na formování urbanistického konceptu, snižování negativních dopadů automobilové dopravy na zdraví obyvatel či zachování a rozvoj historických a kulturních hodnot městských částí Praha–Troja a Praha–Bohnice.

35. Žalobce v podané žalobě dle soudu přesvědčivě předestřel obsah své činnosti i vazbu k území dotčenému nyní povolovaným záměrem. Žalovaný ve vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku ani k žalobě žádné z žalobcových tvrzení nezpochybnil. Osoba zúčastněná na řízení 1 pak uvedla, že petice, na které žalobce odkazoval, nemají souvislost s nynějším řízením. Z obsahu žaloby je dle soudu zřejmé tvrzení o zkrácení na právu na příznivé životní prostředí. Je nerozhodné, že žalobcem uváděné petice se nevztahují přímo k nyní řešenému záměru, jak namítá OZNŘ 1. Odkaz na jiné aktivity žalobce (uváděné petice) dokládá skutečný vztah žalobce k území, na němž vykonává svoji činnost, a potvrzuje žalobcovu aktivitu za účelem, za nímž by založen, což jsou podstatné aspekty pro posouzení žalobní legitimace, jak bylo výše objasněno. Městský soud tak uzavírá, že o aktivní procesní legitimaci žalobce nemá pochybnosti. Pouze na okraj městský soud dodává, že otázka skutečného zkrácení na žalobcových právech je otázkou důvodnosti žaloby, která s procesní žalobní legitimací nesouvisí a bude posouzena dále.

36. Pro úplnost městský soud doplňuje, že si je vědom judikatorní linie (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2023, č. j. 4 As 33/2023–26, č. 4500/2023 Sb. NSS, či obdobně rozsudek NSS ze dne 27. 9. 2023, č. j. 6 As 225/2022–36), která dovodila, že má–li být součástí územního rozhodnutí povolení výjimky ze zákazů u zvláště chráněných druhů podle § 56 odst. 6 zákona o ochraně přírody a krajiny či povolení ke kácení dřevin dle § 8 odst. 6 téhož zákona, stavební úřad autoritativně rozhoduje i ve věci ochrany přírody, a tedy vede (také) řízení podle zákona o ochraně přírody a krajiny. Spolky, jejichž předmětem činnosti je ochrana přírody a krajiny, proto mohou podle § 70 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny být účastníky takových řízení. Uvedený závěr se týká také společného územního a stavebního řízení, které probíhalo v nyní řešené věci.

37. Přestože stavební úřad v nynějším případě rozhodoval taktéž o kácení dřevin, městský soud má za to, že v době zahájení řízení, kdy byl všeobecně přijímaným kategorický závěr o nemožnosti účasti spolků ve stavebním řízení, nebylo možno po žalobci vyžadovat, aby oprávněně předpokládal, že by se společného řízení mohl zúčastnit, a do řízení se jako účastník přihlásil. Nález Ústavního soudu se této otázce nevěnoval, shledal regulaci vyloučení spolků z řízení podle stavebního zákona souladnou s ústavním pořádkem, a naopak vyzdvihl možnost spolků obrátit se v případě dotčení na jejich právech na soud. Městský soud má za to, že odepření přístupu k soudnímu přezkumu na základě výše uvedeného právního závěru (s odůvodněním, že žalobce se mohl do řízení jako účastník přihlásit podle § 70 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny a v takovém případě by měl možnost proti rozhodnutí stavebního úřadu podat odvolání), by bylo s ohledem na vyjasnění této otázky až po zahájení správního řízení, resp. i vydání prvostupňového správního rozhodnutí, v rozporu s premisou, na níž Ústavní soud postavil konformitu právní úpravy s ústavním pořádkem a vedlo by v nyní řešeném případě k odepření spravedlnosti. Ze stejného důvodu je dle městského soudu pro posouzení aktivní žalobní legitimace žalobce nerozhodná taktéž otázka, zda žalobce dle § 70 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny požádal, aby byl správním orgánem informován o zahajovaných správních řízeních, při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny, zda se tak případně stalo, či zda se žalobce o zahájeném společném řízení ve věci stavby sjezdu mohl dozvědět z úřední desky stavebního úřadu.

38. Poukázat lze také na skutečnost, že o uvedené otázce neměly jasno ani kompetentní ústřední orgány státní správy, neboť v září 2021 vydaly Ministerstvo pro místní rozvoj a Ministerstvo životního prostředí k této problematice protichůdná stanoviska (viz odst. 26 rozsudku č. j. 4 As 33/2023–26).

39. Nad rámec nutného odůvodnění a při vědomosti vázanosti dispoziční zásadou a uplatněnými žalobními body, tak jak je ve své žalobě formuloval žalobce, městský soud podotýká, že nepřehlédl, že stavební úřad neučinil součástí rozhodnutí o společném povolení výrok o povolení kácen dřevin, a toto zahrnul pouze do podmínek pro umístění stavby pod bodem 4.

40. Městský soud se dále zaměřil také na otázku napadeného rozhodnutí.

41. Ve vztahu k žalobcům, kteří nebyli účastníky správního řízení, judikatura dovodila, že po nich pro přípustnost žaloby nelze požadovat vyčerpání opravného prostředku (typicky v podobě odvolání proti správnímu rozhodnutí), který jim zákon neumožňuje podat. V takovém případě soudy konstatovaly, že je nutno připustit žalobu přímo proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2014, č. j. 4 As 157/2013–33, č. 3060/2014 Sb. NSS).

42. Z uvedeného však dle městského soudu nelze dovozovat, že by žaloba „neúčastníka řízení“ musela být vždy bezpodmínečně podána proti prvostupňovému rozhodnutí. Smyslem výše vyslovených závěrů bylo připustit soudní přezkum k žalobám osob, které se nemohly účastnit správního řízení, a přesto se cítí rozhodnutím dotčeny na svých veřejných subjektivních právech. Jsou tedy výjimkou z pravidla, že správní soud poskytuje ochranu subsidiárně, pokud se osoba nedomůže svých práv ve správním řízení (§ 5 s. ř. s.). Není obecně smyslem soudního přezkumu přezkoumávat rozhodnutí, které může být zrušeno či změněno v odvolacím řízení, jehož účinky jsou v důsledku podaného odvolání sistovány a které tak žádným způsobem do práv jeho adresátů ani třetích osob nezasahuje (§ 85 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád).

43. V případech soudního přezkumu prvostupňových správních rozhodnutí k žalobám spolků, které jsou městskému soudu známy, se jednalo o situace, kdy odvolání proti napadenému rozhodnutí nebylo (popř. nemohlo být) vůbec podáno a rozhodnutí bylo tedy v době soudního přezkumu pravomocné (viz rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2022, č. j. 43 A 16/2022–48, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2023, č. j. 8 A 139/2021–57, či rozsudek téhož soudu ze dne 16. 8. 2023, č. j. 11 A 13/2022–167).

44. Důsledné trvání na uplatnění výše uvedeného pravidla by mohlo vést k situaci, kdy se osoba, jež nebyla účastníkem správního řízení, seznámí s rozhodnutím správního orgánu prvního stupně, ovšem s ohledem na svou informovanost o podaném odvolání s žalobou vyčká (vzhledem k tomu, že rozhodnutí může být v odvolacím řízení změněno či dokonce zrušeno) právě do rozhodnutí o tomto opravném prostředku. Rozumně přitom předpokládá, že rozhodnutí by mohlo být v odvolacím řízení změněno; nelze vyloučit ani to, že takovou eventuální změnou budou ještě významněji dotčeny zájmy, které je spolek povolán chránit. Následně podanou žalobu proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně by přitom v takovém případě bylo nutno hodnotit jako opožděnou a žalobce by neměl možnost nechat rozhodnutí, o němž tvrdí, že je jím dotčen na svých veřejných subjektivních právech, podrobit soudní kontrole, přestože ve svém procesním chování zcela legitimně vycházel z principu subsidiarity soudní ochrany.

45. Taková situace (která je vyvolaná primárně problematickou právní úpravou účastenství spolků v řízeních dle stavebního zákona – k tomu srov. odlišné stanovisko k nálezu Pl. ÚS 22/17, či odst. 45 rozsudku č. j. 43 A 16/2022–48) je dle městského soudu nežádoucí, a je proto nutno zvolit výklad, který k uvedenému závěru nepovede. Takovým závěrem je připuštění projednání žaloby nejen proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí, ale také proti rozhodnutí odvolacímu, bylo–li vydáno, čemuž dle městského soudu nic nebrání, neboť se jedná o standardní postup v řízení o žalobě dle § 65 a násl. s. ř. s. Jak ostatně uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11. 10. 2023, č. j. 1 As 64/2023–91, jestliže ekologické spolky nemohou být přímo účastny správních řízení, avšak zůstává jim zachováno právo na přístup k soudu, pak je třeba neklást výkonu tohoto práva striktní a formalizované překážky.

46. Soud si je vědom rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2020, č. j. 9 Afs 316/2019–44, v němž NSS konstatoval, že žalobce, jenž nebyl účastníkem daňového řízení, je oprávněn podat žalobu toliko proti rozhodnutí správce daně, nikoliv proti rozhodnutí o odvolání jiné osoby. Toto rozhodnutí se však týkalo skutkově odlišné situace, neboť podání odvolání proti rozhodnutí správce daně (zde o zřízení zástavního práva k movitým věcem) nemá dle § 109 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, odkladný účinek. Účinky předběžně vykonatelného prvostupňového rozhodnutí vůči žalobci tak i přes podání odvolání zůstaly zachovány a byly způsobilé zasáhnout do jeho právní sféry, na rozdíl od situace nyní řešené, kdy podáním odvolání proti schválení stavebního záměru stavebním úřadem toto rozhodnutí pozbylo až do nabytí právní moci rozhodnutí o odvolání způsobilost vyvolávat jakékoliv právní účinky, a tedy žalobci žádným způsobem nezasahovalo do práv. Závěr Nejvyššího správního soudu tak dle městského soudu nelze bez dalšího na nyní projednávanou věc vztáhnout, a to jak pro jeho automatickou nepřenositelnost, tak pro důsledky, které by takový výklad zakládal (denegatio iustitiae).

47. Městský soud z výše uvedených důvodů považoval za předmět řízení o podané žalobě napadené rozhodnutí žalovaného, a proto také jako s žalovaným v souladu s § 69 s. ř. s. jednal s Magistrátem hlavního města Prahy.

48. Městský soud se zabýval také otázkou včasnosti podané žaloby.

49. Obecně lze žalobu proti rozhodnutí podle § 72 odst. 1 s. ř. s. podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem. Právní předpisy výslovně neupravují situaci, kdy žalobu podává osoba, která nebyla účastníkem správního řízení, a rozhodnutí jí proto nebylo oznamováno. V takovém případě je třeba vyjít z toho, že žalobci počne plynout lhůta pro podání žaloby okamžikem, kdy se prokazatelně mohl seznámit se skutečností, že napadené rozhodnutí bylo vydáno, i s jeho obsahem (viz rozsudky NSS ze dne 25. 6. 2014, č. j. 1 Afs 52/2014–38, či ze dne 17. 6. 2011, č. j. 5 Afs 10/2011–94).

50. Žalobce podal dne 2. 4. 2024 žalobu, v níž uvedl, že dosud není seznámen s obsahem rozhodnutí žalovaného, neboť žalovaný mu kopii napadeného rozhodnutí dosud nezpřístupnil, ačkoliv o to požádal. K tomu městský soud uvádí, že žaloba podaná před tím, než je žalobce, který nebyl účastníkem řízení, s rozhodnutím seznámen, není bez dalšího projednatelná. Jedná se však o odstranitelný nedostatek řízení, a žalobu proto nelze bez dalšího odmítnout podle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. pro předčasnost (srov. přiměřeně rozsudek rozšířeného senátu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 2 As 27/2004–78, či rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2023, č. j. 10 A 105/2022–122, který se týkal obdobné situace spolku, jenž nebyl účastníkem správního řízení).

51. Tato vada byla v průběhu soudního řízení odstraněna, kdy po komunikaci se žalobcem vyšlo najevo, že žalobce se s obsahem napadeného rozhodnutí seznámil dne 22. 4. 2024. Od tohoto data běžela žalobci dvouměsíční lhůta k podání žaloby, resp. k případnému rozšíření žalobní argumentace. Městský soud proto považuje za včas uplatněné jak žalobní body uvedené v původní žalobě ze dne 2. 4. 2024, tak v doplnění žaloby ze dne 22. 5. 2024.

52. Soud tedy s ohledem na výše uvedené shrnuje, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, jedná se o žalobu přípustnou a splňující všechny formální náležitosti na ni kladené. Mohl proto přikročit k věcnému posouzení žaloby. VII. B. Věcný přezkum napadeného rozhodnutí 53. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal na základě skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí a v mezích uplatněných žalobních bodů [§ 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)], jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

54. Soud o žalobě rozhodl bez nařízení jednání, neboť pro to byly splněny podmínky § 51 odst. 1 s. ř. s. Žalobce s projednáním věci bez nařízení jednání výslovně souhlasil a žalovaný k výzvě soudu nevyjádřil s takovým postupem nesouhlas. Potřebu nařídit jednání neshledal ani sám soud. Ačkoliv žalobce a osoba zúčastněná na řízení 1 navrhovali provedení důkazů k prokázání tvrzení ve svých podáních, městský soud neshledal potřebu provedení žádného z nich a při posouzení věci vycházel pouze z obsahu správního spisu, kterým se dle ustálené judikatury nedokazuje. Podrobnější rozvedení důvodů, pro které soud navrhované důkazy neprovedl, je uvedeno níže v rámci vypořádání námitek, kterých se důkazní návrhy týkaly.

55. Podle § 94o odst. 1 stavebního zákona ve společném územním a stavebním řízení stavební úřad posuzuje, zda je stavební záměr v souladu s požadavky a) tohoto zákona a jeho prováděcích právních předpisů, b) na veřejnou dopravní nebo technickou infrastrukturu k možnosti a způsobu napojení nebo k podmínkám dotčených ochranných a bezpečnostních pásem, c) zvláštních právních předpisů a se závaznými stanovisky, popřípadě s rozhodnutími dotčených orgánů podle zvláštních právních předpisů nebo tohoto zákona, popřípadě s výsledkem řešení rozporů.

56. Žalobce namítá, že stavební úřad a žalovaný popsali ve svých rozhodnutích velikost záměru v rozporu s projektovou dokumentací. Udávaná délka 24 metrů je pouze dílčí, celková délka stavby sjezdu je nejméně 53 metrů. Dle žalobce pak není zřejmé, zda dotčené orgány hodnotily záměr v jeho skutečných rozměrech.

57. S touto námitkou se městský soud neztotožňuje. Je pravdou, že rozhodnutí stavebního úřadu a žalovaného popisují předmět záměru jako zřízení samostatného sjezdu na pozemek vinice pomocí vjezdové rampy dlouhé cca 24 m oboustranně zajištěné opěrnou zdí. Cílem takové charakteristiky záměru však není jeho doslovný a vyčerpávající popis. Stran charakteru stavby, jejích rozměrů, umístění v prostoru atd. je rozhodující právě zakreslení v projektové dokumentaci, neboť nemusí být v možnostech slovního označení přesně popsat všechny její detaily. Stavebník je dle podmínek určených v rozhodnutí stavebního úřadu povinen stavbu provést v souladu právě se stavebním úřadem ověřenou projektovou dokumentací.

58. Z projektové dokumentace v nynější věci plyne, že délka celého záměru je cca 53 metrů, přičemž samotná rampa, s jejíž pomocí bude překonán výškový rozdíl mezi komunikací K. a pozemkem vinohradu, který činí 4 metry, má délku cca 22 metrů, maximální sklon 15 % a šířku 3,5 metru. Mimo samotnou rampu je součástí záměru nájezd na ni z komunikace K. (o délce cca 16 metrů) v šířce potřebné k odbočení a míjení vjíždějícího a vyjíždějícího vozidla a taktéž horizontální ukončení rampy na pozemek vinice (cca 15 metrů). K této námitce předložil stavebník ve svém vyjádření výkres C.2, který je součástí projektové dokumentace, a tedy správního spisu. Městský soud proto neshledal důvod k jeho provedení jako důkazu.

59. Ostatně stavební úřad ve společném rozhodnutí reagoval na obdobnou námitku vznesenou ve vyjádření k podkladům pro rozhodnutí ze strany účastníka správního řízení (Městské části Praha–Troja) a uvedl, že v označení stavby hodnota cca 24 m odpovídá délce vjezdové rampy, nejedná se tedy o celkovou rozvinutou délku stavebního záměru. Taktéž žalovaný v reakci na odvolací námitku Městské části Praha–Troja konstatoval, že kompletní projektovou dokumentaci měly k dispozici všechny dotčené orgány, které k záměru vydávaly závazná stanoviska, jakož i všichni účastníci řízení a vlastníci veřejné dopravní a technické infrastruktury.

60. Ve vztahu k pochybám o tom, zda dotčené orgány hodnotily záměr uvedený v projektové dokumentaci, lze odkázat například na závazné stanovisko Ministerstva životního prostředí, v němž je uvedeno, že navržený záměr spočívá ve zřízení samostatného sjezdu na pozemek vinice, jehož geometrie a prostorové uspořádání je patrné z grafické části projektové dokumentace. Ministerstvo pro místní rozvoj ve svém závazném stanovisku uvedlo, že v rámci záměru je navržena účelová komunikace o celkové délce cca 50 m, včetně vjezdové rampy, opěrných zdí, vjezdové brány, terénních úprav a dočasných staveb zařízení staveniště. V projednávané věci z žádných indicií nevyplývá, že by dotčené orgány neměly projektovou dokumentaci při zpracovávání závazných stanovisek k dispozici a žalobce v tomto směru žádné konkrétní tvrzení nepřináší. Naopak z obsahu závazných stanovisek lze usoudit, že tomu tak bylo. Žalobní námitka je proto nedůvodná.

61. Analogicky lze odkázat také na judikaturu k požadavku na uvedení přesného umístění stavby na pozemku, u nějž správní soudy dovodily, že stavební úřad nemusí ve výroku rozhodnutí o umístění stavby podrobně slovně specifikovat veškeré údaje požadované vyhláškou č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu, ale postačí, pokud v něm srozumitelně odkáže na dokumentaci, z níž jsou veškeré nezbytné informace zjistitelné. Grafická příloha územního rozhodnutí pak tvoří jeho součást, musí k němu být připojena a účastníkům územního řízení doručena. Ani v případě, že se tak nestane, to ovšem není důvod pro vyslovení nezákonnosti rozhodnutí, pokud takové pochybení nezkrátilo účastníka řízení na jeho právech, neboť byl s dokumentací seznámen (srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 8. 2013, č. j. 15 A 60/2013–41, a rozsudky NSS ze dne 28. 3. 2013, č. j. 4 As 18/2012–29, a ze dne 26. 7. 2016, č. j. 2 As 21/2016–83, část IV. 1.).

62. Žalobce v žalobě také namítl, že vybudování sjezdu je v rozporu s požadavky na bezpečnost provozu na komunikaci K. Tato námitka však zůstala veskrze obecná a žalobce nijak nekonkretizoval, v čem má nebezpečnost záměru pro provoz spočívat. K této námitce navrhl k důkazu fotografii dopravní nehody na komunikaci K. v místě, kde má být napojen nynější záměr. Žalobce však nespecifikoval, jakým způsobem zachycená nehoda souvisí právě s umístěním a vybudováním záměru, resp. co má uvedená fotografie z hlediska bezpečnosti provozu prokazovat. Městský soud navržený důkaz proto nepovažoval za relevantní k posouzení věci a neshledal důvod k jeho provedení. K obecně formulované námitce lze odkázat na souhlasné stanovisko Krajského ředitelství policie ČR, z nějž plyne, že záměr odpovídá požadavkům na bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích, a na jehož základě vydal Úřad městské části Praha 7, odbor dopravy, jako silniční správní úřad, rozhodnutí o povolení napojení sjezdu na místní komunikaci K. a stanovil pro jeho provedení podmínky.

63. Poukazuje–li žalobce na dokumenty týkající se posouzení vlivu záměru lanové dráhy, který byl plánován v okolí nynějšího záměru, na životní prostředí, které mají prokazovat, že daná lokalita je esteticky vysoce hodnotná, jedná se dle soudu o nespornou skutečnost, která vyplývá například již z vymezení lokality jakožto přírodního parku dle nařízení č. 10/2014 [přírodní park Drahaň – Troja dle § 2 písm. b) nařízení].

64. Z § 4 odst. 3 nařízení vyplývá, že význam území (přírodního parku Drahaň – Troja, pozn. MS) spočívá v harmonicky utvářené krajině pravobřežních zelených svahů Vltavy s výraznou morfologií a v pozůstatcích historického hospodaření v krajině. Specifickým fenoménem přírodního parku jsou pozůstatky vinic a sadů včetně několika vřesovišť s vysokou přírodně–estetickou hodnotou. Výjimečně dobře dochovaný krajinný ráz zahrnuje buližníkové skalnaté svahy vltavského kaňonu v místech, kde řeka opouští hlavní město, a několik přilehlých roklí (Bohnické, Čimické a Drahaňské údolí). Dominantou kulturní krajiny v rámci Trojské kotliny je vinice a kaple svaté Kláry a usedlost Sklenářka. Jedná se o relikt staré krajiny Trojských svahů s vinicemi, extenzivními sady, pastvinami, stepními lady a skalnatými stepmi. Dobře dochovaný krajinný ráz představují bývalé ovocné sady a navazující areál botanické zahrady. Tyto minimálně zastavěné plochy společně dotvářejí zelený pás Trojských svahů. Z bočních údolí a roklí jsou dobře dochovány závěry údolí Čimického a Drahaňského potoka, které přecházejí do otevřené polní krajiny Bohnické plošiny. Částečně dochovaný je krajinný ráz areálu zoologické zahrady a občasně zastavěné nivy Vltavy. Určitou hodnotou území je vegetační clona Vltavy, která je tvořena pásy břehových porostů. Relativně málo se krajinný ráz dochoval v rámci zastavěného území ve vlastní Troji a Pod Kazankou.

65. Toto nařízení a regulace v něm stanovená je závazná také pro orgány rozhodující v územním a stavebním řízení. Dodržení jeho podmínek žalobce ve vztahu k závaznému stanovisku MŽP také rozporuje, k této námitce se soud vyjadřuje níže. Na základě nyní uvedeného ovšem městský soud neshledal důvod provádět žalobcem odkazovanými dokumenty dokazování, neboť okolnosti, které mají prokázat, nejsou dle městského soudu sporné a vyplývají přímo ze závazného právního předpisu.

66. Závaznému stanovisku Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 30. 10. 2023, jež si žalovaný obstaral v odvolacím řízení k potvrzení či změně závazného stanoviska Magistrátu hlavního města Prahy, odboru územního rozvoje ze dne 1. 6. 2022 jakožto dotčeného orgánu na úseku územního plánovaní, žalobce vytýká, že bez dalšího vycházelo z předpokladu, že pokud stavebník podal návrh na umístění stavby komunikace na pozemek, je tím samo o sobě prokázáno, že komunikace souvisí s uspokojováním potřeb dané plochy. To ovšem dle žalobce neplatí.

67. S touto námitkou se městský soud neztotožnil. Po stavebníkovi není dle soudu možné požadovat, aby v průběhu společného řízení prokazoval, že navrhovanou účelovou komunikaci bude v budoucnu po jejím vybudování skutečně využívat za účelem uspokojování potřeb vinohradu. Soudu není ani zřejmé, jakým způsobem by tuto skutečnost měl stavebník prokazovat. Jde–li o záměr vybudování příjezdové komunikace k zemědělsky obhospodařované ploše, je z prosté logiky zřejmé, že účelem této komunikace má být usnadnění přístupu k takové ploše a její využívání v souvislosti s činnostmi v dané ploše probíhajícími, neplyne–li z okolností dané věci něco jiného (například existují–li indicie ukazující na snahu o obejití určité regulace či jiné zneužití práva).

68. Žalobce v této souvislosti tvrdí, že sjezd má být realizován za účelem následné stavby viničního domku. Snahu o stavbu viničního domu ostatně nezpochybňuje ani sám stavebník. V takovém případě měl ovšem stavebník dle žalobce žádat o povolení těchto záměrů společně.

69. Této námitce městský soud nepřisvědčil. Pokud je možné obě uváděné stavby povolit samostatně, nelze stavebníkovi bez dalšího vytýkat, že nepřistoupil k podání žádosti o vydání územního rozhodnutí a stavebního povolení pro tyto stavby dohromady. Městský soud má za to, že dopravní napojení pěstebního pozemku na veřejnou komunikaci je z hlediska jeho obhospodařování nezbytným prvkem, a takové napojení je možno využívat pro práce na daném pozemku, aniž by na něm byla umístěna jakákoliv další stavba (viniční domek), a to například pro dopravu pracovníků, techniky, vybavení a neposlední řadě též samotných vypěstovaných produktů. Taktéž úvaha, že teprve v případě vybudování dopravního napojení na vinici je možno uvažovat o možnosti umístění další stavby, je dle městského soudu zcela legitimní.

70. Dle soudu v projednávané věci z ničeho nevyplývá, že by se jednalo o umělé rozdělení jednoho záměru s cílem vyhnout se komplexnímu posouzení záměru jako celku, a dosáhnout tak pro sebe například mírnějšího povolovacího režimu. Posuzování záměru viničního domu bude podléhat standardnímu procesu podle stavebního zákona a stavební úřad bude zkoumat splnění podmínek pro jeho umístění a realizaci. V tomto řízení bude také na místě zabývat se proporcemi navrhované stavby ve vztahu k velikosti vinice a množství zpracovávaných hroznů [viz možné využití plochy PS (sady, zahrady a vinice) podle Územního plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy (dále též jen „ÚP SÚ HMP“) v podmíněně přípustném režimu – stavby a zařízení související s hlavním a přípustným využitím za podmínky, že jejich rozsah bude odpovídat potřebám a kapacitě využití], kterou nyní žalobce zpochybňuje, a také případně řešit, zda se ze strany stavebníka nejedná o snahu obejít regulaci dané plochy umístěním stavby pro bydlení.

71. Předmětem nynějšího správního řízení, a tedy i následného soudního přezkumu, je pouze otázka, zda bylo v souladu s právními předpisy vydáno společné povolení na stavbu sjezdu z komunikace K. na pozemek p. č. X1. V tomto řízení městský soud neshledal, že by žádost o povolení záměru sjezdu byla snahou o obejití zákona či zneužití práva a ani žalobní tvrzení v tomto smyslu žádné relevantní indicie neuvádí. Skutečnost, že k takovému zneužití mohlo dojít u stavby domu odlišného vlastníka na vedlejším pozemku, není pro posouzení nynější věci nijak určující.

72. Městský soud s ohledem na výše uvedené nepovažoval za potřebné provádět dokazování listinami, které žalobce a osoba zúčastněná na řízení 1 označili na podporu svých tvrzení k těmto otázkám (část projektové dokumentace a vizualizace k plánovanému viničnímu domku doložená OZNŘ 1, zápis z jednání zastupitelstva MČ Praha–Troja ze dne 12. 3. 2024, návrh metropolitního plánu Prahy pro oblast vinice S., rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 13. 1. 2022, č. j. MČ P7 0071672022/SU/Bea, námitky MČ Praha–Troja ze dne 20. 10. 2022 k záměru novostavby na pozemku p. č. X3 v k. ú. X, odpověď IPR Praha k dotazu p. K. stran viničního domku na vinici S., doložené žalobcem), neboť se jedná o důkazní prostředky, které nemají z důvodů popsaných výše vypovídací hodnotu ve vztahu k nynějšímu předmětu řízení.

73. Ústředním motivem žalobních námitek je žalobcovo tvrzení, že sjezd neměl být povolen, neboť pozemek vinice již dopravní napojení má, přičemž touto otázkou se správní orgány ve správním řízení nezabývaly. Žalobce tvrdí, že rozšiřování zastavěných ploch bez tohoto posouzení je v rozporu s veřejným zájmem na ochraně nezastavěného území, a požaduje, aby se na posuzování záměru správním orgánem uplatňovaly obdobné nároky jako na vymezování nových zastavitelných území v územním plánu dle § 18 odst. 4 a § 55 odst. 4 stavebního zákona.

74. K žalobcem uváděným rozsudkům NSS městský soud konstatuje, že tyto se týkaly aplikace § 55 odst. 4 stavebního zákona, z nějž vyplývá, že další zastavitelné plochy lze změnou územního plánu vymezit pouze na základě prokázání potřeby vymezení nových zastavitelných ploch (ve znění do 31. 12. 2017 toto ustanovení stanovilo pravidlo ještě přísnější, a to že další zastavitelné plochy lze změnou územního plánu vymezit pouze na základě prokázání nemožnosti využít již vymezené zastavitelné plochy a potřeby vymezení nových zastavitelných ploch). Toto pravidlo se týká skutečně pouze řízení o územním plánu a nelze jej analogicky bez dalšího přenášet do posuzování záměru v územním či společném řízení. Žalobcova argumentace stran nutnosti zabránění „bezbřehému rozšiřování zastavitelného území“ a ochrany ploch nezastavěných má své místo primárně při obecném vymezování zastavitelných ploch v území, tedy zvažování, jakou funkci mají plochy na území každé obce plnit, a vyvažování jednotlivých typů ploch, které musí být v území zastoupeny zejména s ohledem na udržitelný rozvoj území a další cíle územního plánovaní obsažené právě v § 18 a 19 stavebního zákona.

75. Výše uvedené ovšem neznamená, že by skutečnost, zda je navrhovaný záměr v území nezbytný, nemohla být v územním řízení obecně nikdy relevantní. Nutnost takového zvážení může plynout buď právě z pravidel pro umisťování staveb obsažených v územně plánovací dokumentaci, případně může být relevantní pro obecné posouzení souladu navrhovaného záměru s cíli a úkoly územního plánování podle § 18 a 19 stavebního zákona, jak namítá žalobce.

76. Tyto skutečnosti byl v nynějším řízení příslušný posoudit stavební úřad, resp. zejména orgán územního plánování jakožto dotčený orgán v závazném stanovisku podle § 96b stavebního zákona. Závazným stanoviskem je stavební úřad při svém rozhodování ve společném řízení vázán a jeho obsah je pro výrokovou část rozhodnutí stavebního úřadu závazný (§ 149 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád).

77. Podle § 96b odst. 3 stavebního zákona v závazném stanovisku orgán územního plánování určí, zda je záměr přípustný z hlediska souladu s politikou územního rozvoje a územně plánovací dokumentací a z hlediska uplatňování cílů a úkolů územního plánování, či nikoliv. Jestliže shledá záměr přípustným, může stanovit podmínky pro jeho uskutečnění.

78. Městský soud proto žalobcem uváděnou námitku posuzoval v kontextu vydaných závazných stanovisek dotčených orgánů územního plánování (stanoviska Magistrátu hlavního města Prahy, odboru územního rozvoje, ze dne 1. 6. 2022 a stanoviska MMR ze dne 30. 10. 2023).

79. Oba správní orgány se v závazném stanovisku zabývaly souladem posuzovaného záměru s Politikou územního rozvoje ČR (dále jen „PÚR ČR“), Zásadami územního rozvoje hl. m. Prahy (dále jen „ZÚR HMP“) a v neposlední řadě také s ÚP SÚ HMP. Uvedly, že záměr je umisťován v zastavitelném území v ploše S4 – ostatní dopravně významné komunikace a nezastavitelném území v ploše PS – sady, zahrady a vinice. Záměr je dle dotčených orgánů v souladu s přípustným využitím obou ploch. Ve vztahu k ploše PS konstatovaly, že jejím hlavním využitím jsou plochy pro výsadbu dřevin a vinné révy, přípustným využitím jsou mj. užitkové a okrasné zahrady, pěší komunikace a prostory, účelové komunikace (sloužící stavbám a zařízením uspokojujícím potřeby dané plochy). Opěrné zdi, vjezdovou bránu a terénní úpravy je pak možné v ploše PS akceptovat jako podmíněně přípustné využití, neboť souvisí s umístěním účelové komunikace pro potřeby stávající vinice a jejich umístěním nemůže dojít ke znehodnocení nebo ohrožení využitelnosti dotčených pozemků z hlediska jejich funkce.

80. K nutnosti prokázat neexistenci jiného napojení na veřejnou komunikaci městský soud zejména uvádí, že relevantní územně plánovací dokumentace žádnou takovou povinnost ve vztahu k nyní umisťovanému záměru neobsahuje. V případě nezastavitelných ploch, kam spadá též plocha PS, regulativy funkčního a prostorového uspořádání hl. m. Prahy v oddílu 6 uvádí, že nezastavitelné území je tvořeno nezastavitelnými plochami a nelze jej zastavět trvalými ani dočasnými stavbami s výjimkou liniových a plošných dopravních staveb, liniových a plošných staveb technické infrastruktury, účelových staveb sloužících provozu a údržbě příslušného využití a ostatních staveb uvedených v podmínkách stanovených pro jednotlivé plochy s rozdílným způsobem využití. Tyto stavby nesmí narušit nebo omezit hlavní a přípustné využití ploch. Tomu odpovídá také vymezení přípustného a podmíněně přípustného využití plochy PS, jak z něj vyšly dotčené orgány územního plánování.

81. Jako jeden z cílů územního plánovaní stanoví stavební zákon v § 18 odst. 4 následující: územní plánování ve veřejném zájmu chrání a rozvíjí přírodní, kulturní a civilizační hodnoty území, včetně urbanistického, architektonického a archeologického dědictví. Přitom chrání krajinu jako podstatnou složku prostředí života obyvatel a základ jejich totožnosti. S ohledem na to určuje podmínky pro hospodárné využívání zastavěného území a zajišťuje ochranu nezastavěného území a nezastavitelných pozemků. Zastavitelné plochy se vymezují s ohledem na potenciál rozvoje území a míru využití zastavěného území.

82. Dle § 19 odst. 1 stavebního zákona je úkolem územního plánování mimo jiné: a) zjišťovat a posuzovat stav území, jeho přírodní, kulturní a civilizační hodnoty, c) prověřovat a posuzovat potřebu změn v území, veřejný zájem na jejich provedení, jejich přínosy, problémy, rizika s ohledem například na veřejné zdraví, životní prostředí, geologickou stavbu území, vliv na veřejnou infrastrukturu a na její hospodárné využívání, d) stanovovat urbanistické, architektonické a estetické požadavky na využívání a prostorové uspořádání území a na jeho změny, zejména na umístění, uspořádání a řešení staveb a veřejných prostranství, m) vytvářet podmínky pro ochranu území podle zvláštních právních předpisů před negativními vlivy záměrů na území a navrhovat kompenzační opatření, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak.

83. Městský soud poukazuje na rozsudek NSS ze dne 26. 7. 2016, č. j. 2 As 21/2016–83, v němž soud konstatoval, že pokud byla vydána územně plánovací dokumentace, musí stavební úřad vycházet primárně z ní, a nemusí již specificky odůvodňovat souladnost záměru s cíli a úkoly územního plánování, neboť ty plynou přímo z územně plánovací dokumentace. Při vydávání územního plánu jakožto druhu územně plánovací dokumentace jsou již také zohledňovány požadavky na ochranu architektonických a urbanistických hodnot v území i charakter území (srov. zejména § 18 odst. 4 stavebního zákona). Proto lze vyjít z toho, že je–li záměr v souladu s vydaným územním plánem, je taktéž souladný s cíli a úkoly územního plánování. Hodnocení souladu záměru s cíli a úkoly územního plánování tak považoval NSS za nadbytečné (nicméně nikoliv na závadu).

84. Ačkoliv se městský soud bez dalšího s uvedeným závěrem neztotožňuje, neboť má za to, že právě obecné požadavky na využívání území plynoucí z cílů a úkolů územního plánování mohou být v některých případech korektivem regulace obsažené v územně plánovací dokumentaci (zejména územním plánu), bude se dle jeho soudu jednat o případy výjimečné, kdy se posuzovaný záměr bude z určitého důvodu vymykat jiným, v území srovnatelným či běžným stavbám, v nichž správní orgán dospěje k závěru, že i přes splnění podmínek, které pro využití pozemku stanovuje územně plánovací dokumentace, existuje s ohledem na konkrétní okolnosti věci důvod pro nepovolení takového záměru za situace, kdy bude zjevně narušovat obecné principy, na nichž je územní plánování postaveno.

85. V souzené věci se však o takový případ dle městského soudu nejedná. Nyní posuzovaný záměr by se dle svého charakteru mohl dotýkat zejména těch cílů a úkolů územního plánování, kterými jsou ochrana přírodního dědictví a jednotlivých složek přírody či estetické využívání a uspořádání krajiny, jak uvádí žalobce. Stran ochrany přírody a krajiny ovšem dotčený orgán (MŽP) konstatoval, že navržená stavba se nedotýká přírodních složek. Ke krajinnému rázu uvedl, že samotná stavba by se neměla uplatňovat v dálkových pohledech, kdy by mohla být patrná pouze opěrná zeď, která má být dle projektové dokumentace ozeleněna, aby pohledově zapadla do zeleného kontextu Trojské kotliny. Vzhledem k parametrům navržené stavby a lokality umístění nelze předpokládat, že by měla v dotčené krajině vytvářet novou dominantu.

86. MŽP posuzovalo záměr též z hlediska souladu s § 15 nařízení č. 10/2014, jež žalobce taktéž rozporuje. Podle § 15 nařízení č. 10/2014 platí, že: (1) Krajinný ráz celého území přírodního parku je chráněn před činnostmi snižujícími jeho estetickou a přírodní kvalitu, harmonické měřítko a vztahy v rámci krajiny, kterou tvoří prostor formovaný terénními útvary, údolími vodotečí, lesními komplexy, plochami rybníků a mokřadních společenstev, jakož i dalšími ekologicky významnými segmenty krajiny včetně rozptýlené zeleně a dřevin rostoucích mimo les. (2) Na území přírodních parků nelze umisťovat nové stavby s výjimkou staveb, zařízení a jiných opatření pro zemědělství, lesnictví, vodní hospodářství, těžbu nerostů, pro ochranu přírody a krajiny, pro veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu, pro snižování nebezpečí ekologických a přírodních katastrof a pro odstraňování jejich důsledků, a dále s výjimkou dostavby podle odstavce 3. (3) Na území přírodních parků se připouští pouze dostavba stávajících sídelních útvarů, prováděná v souladu s platnou územně plánovací dokumentací, a to za podmínky, že nenaruší charakter lokality a bude plně respektovat jak její architektonicko–urbanistické hodnoty a kulturní identitu, tak osobité krajinné a přírodní znaky včetně zachovaných pohledových horizontů, typických siluet jednotlivých panoramatických plánů krajinných dominant a podobné charakteristiky místa i oblasti. Sídelním útvarem se rozumí každá jednotka osídlení, která tvoří uzavřený, od jiných jednotek osídlení prostorově oddělený útvar.

87. S ohledem na výše uvedené stran funkce sjezdu ve vztahu k ploše vinice je dle městského soudu možné stavbu sjezdu podřadit pod výjimku z umisťování staveb na území přírodních parků dle § 15 odst. 2 nařízení č. 10/2014, tedy v projednávané věci pod pojem stavby pro zemědělské využití daného pozemku, kterým pěstování vinné révy beze sporu je. Není proto nutné zkoumat, zda záměr naplňuje podmínky § 15 odst. 3 nařízení. Nadto uvedený odstavec zjevně míří zejména na dostavbu sídelních útvarů, a tedy staveb a budov určených pro bydlení, občanskou vybavenost, komerční využití atp. Ani § 15 nařízení přitom dle městského soudu nestanoví podmínku nezbytnosti navrhovaného záměru v území. Je zjevné, že plochy přírodních parků by mohly existovat v podstatě bez lidských zásahů samy o sobě a viděno touto perspektivou, téměř žádná stavba uvažovaná v takové lokalitě by striktně vzato nebyla nezbytnou.

88. Na hodnocení dotčeného orgánu ochrany přírody a krajiny odkázalo též Ministerstvo pro místní rozvoj jakožto dotčený orgán na úseku územního plánování, které bylo primárně povoláno posoudit soulad záměru s § 18 a § 19 stavebního zákona. Ve svém závazném stanovisku uvedlo, že předmětný záměr zejména v souladu s § 19 odst. 1 písm. e) stavebního zákona neohrožuje využitelnost navazujícího území z hlediska jeho funkce vymezené v ÚP SÚ HMP. Dále doplnilo, že obecné cíle a úkoly územního plánovaní jsou zpřesňovány a rozvíjeny v územně plánovací dokumentaci (PÚR ČR, ZÚR HMP, ÚP SÚ HMP), s nimiž je navržený záměr v souladu, a je proto v souladu i s v nimi aplikovanými cíli a úkoly územního plánovaní. K námitce týkající se podmínky „zachování zeleného horizontu trojských a kobyliských svahů“, tedy určitého estetického měřítka krajiny, také MMR poukázalo na marginální zásah do stávajících ploch zeleně v této lokalitě. Mělo též za to, že ani opěrná zeď se vzhledem k velikosti její obnažené části nemůže zásadně uplatňovat v dálkových pohledech na dané území.

89. Pokud tedy dotčený orgán uzavřel, že nynější záměr nemůže relevantně narušit veřejný zájem na ochraně přírody a krajiny, není dle městského soudu možné stavebnímu úřadu či dotčenému orgánu na úseku územního plánování vytýkat, že nedostatečně či nesprávně hodnotily soulad záměru s cíli a úkoly územního plánování spočívajícími v ochraně přírodního dědictví. Ačkoliv je toto posouzení (soulad s cíli a úkoly územního plánování) v kompetenci orgánu územního plánování, tento může a pravidelně bude při svém posouzení těch aspektů, které se částečně překrývají, či svým obsahem dokonce spadají, do kompetence jiného dotčeného orgánu, vycházet právě z jeho závěrů.

90. Co se týče závěrů stanoviska MŽP, jak byly uvedeny výše, městský soud se s nimi ztotožňuje. Stavba sjezdu má být umístěna ve svahu, kde překonává výškový rozdíl cca 6 metrů, do výšky 4 metrů má být ovšem opěrná stěna přisypána zeminou a ta část, která po této úpravě zůstane viditelná, ozeleněna popínavými rostlinami, v dálkových pohledech by se proto v podstatě neměla uplatňovat a měla by splynout s okolním svahem. Městský soud proto přisvědčuje závěru, že z hlediska ochrany krajinného rázu, či estetického významu lokality, se bude jednat o zásah nepatrný, resp. nebude se jednat o zásah nepřiměřený.

91. Pokud jde o zastavění plochy přes 200 m2, jak namítá žalobce, zde městský soud uvádí, že se jedná o napojení na stávající vozovku, které z větší části spadá do území, jež je nyní v územním plánu vymezeno jako zastavěné (plocha S4 – ostatní dopravně významné komunikace). Pouze v menší části zasahuje do území nezastavěného a nezastavitelného, které územní plán reguluje jako plochu PS (sady, zahrady a vinice), v níž by mohla být žalobcova námitka stran zkoumání nutnosti rozšiřování zastavěných ploch relevantní. Při poměřování zásahu do nezastavěného území (a tedy zprostředkovaně do žalobcova práva na příznivé životní prostředí, které svou nynější žalobou brání) má tak městský soud za to, že v projednávané věci se jedná o zásah nepatrný, který by nebyl s to odůvodnit nepovolení navrhovaného záměru souladného s územním plánem pouze s odkazem na obecné principy (cíle a úkoly) územního plánování. Jak již městský soud předeslal výše, taková situace bude spíše výjimečná, a správní orgán (případě žalobce) by pro takový závěr musel snést přesvědčivé a pádné argumenty. Obecné tvrzení o zásahu do životního prostředí a nezastavěného území takovými argumenty dle soudu být nemohou. Ani pokud by tedy soud připustil žalobcovo tvrzení o existenci jiné přístupové cesty na pozemek, nezakládalo by to nezákonnost vydaného společného povolení.

92. Stejně tak není možné žalovanému či stavebnímu úřadu vytýkat, že se ve svých rozhodnutích otázkou existence jiného dopravního napojení na pozemek vinice p. č. X1 výslovně nezabývali. Tato otázka v řízení nebyla jeho účastníky vznesena (žalobce se řízení účastnit nemohl), nejedná se ani o skutečnost, která by v řízení zjevně vyšla najevo, či by nutnost jejího posouzení plynula právě z územní dokumentace či nařízení č. 10/2014, jak již bylo výše uvedeno – žalobce ostatně ani v podané žalobě nic takového netvrdí. Městský soud má proto za to, že se ohledně souladu záměru s právnímu předpisy dostatečně vypořádaly se všemi okolnostmi, které byly relevantní a v řízení vyšly najevo. Žalobní námitka tak není důvodná.

93. S ohledem na výše uvedené městský soud pro rozhodnutí o věci nepovažoval za potřebné provádět důkazy, které se této otázky týkaly, doložené jak žalobcem (mapa sítě obslužných cest pro obhospodařování vinice S. s vyznačením příjezdových cest), tak osobou zúčastněnou na řízení 1 (mapa leteckého pohledu na oblast vinice, katastrální mapa pozemků v oblasti vinice).

94. Závěrem soud uvádí, že pro hodnocení nynější žaloby nejsou podstatné spekulace žalobce, z jakých důvodů nepodala proti rozhodnutí žalovaného žalobu městská část Praha–Troja, neboť ty nemohou žádným způsobem ovlivnit posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí.

VIII. Závěr a náklady řízení

95. Na základě shora uvedených skutečností soud žalobu shledal nedůvodnou, a v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. ji proto zamítl.

96. Městský soud doplňuje, že neshledal potřebu pro provedení důkazů týkajících se tvrzení, že se stavbou již bylo započato, které žalobce v průběhu řízení předložil, neboť pro posouzení věci samé nejsou relevantní (fotografie kácení stromů, prací na místě, oznámení hl. m. Praha o záměru pronajmout část komunikace p. č. X2 od 22. 7. do konce stavby). Dokazování soud neprováděl ani dokumenty týkajícími se spolkové činnosti žalobce. Městský soud vzal tvrzení o aktivní žalobní legitimaci za osvědčené již při rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku, přičemž po vydání tohoto usnesení nečinil žalovaný ani osoby zúčastněné na řízení tuto otázku nadále spornou, městský soud proto nepovažoval za účelné k daným skutečnostem provádět dokazování. Nadto se jedná o dokumenty veřejně dostupné (výpis z obchodního rejstříku a zakladatelské právní jednání obsahující popis činnosti spolku) a jak žalobce (výslovně), tak žalovaný (implicitně) souhlasili s rozhodnutím věci bez jednání.

97. Výroky o náhradě nákladů řízení se řídí § 60 odst. 1 věta první s. ř. s. Žalobce v řízení neměl úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, kterému by jakožto úspěšnému účastníku řízení náležela náhrada nákladů řízení, soud tuto náhradu nepřiznal, neboť mu nad rámec běžné úřední činnosti žádné náklady nevznikly.

98. Osobám zúčastněným na řízení soud náhradu nákladů řízení v souladu s § 60 odst. 5 s. ř. s. nepřiznal, neboť jim neuložil žádnou povinnost, neshledal ani žádný důvod zvláštního zřetele hodný, pro který by bylo na místě náhradu nákladů přiznat.