18 A 122/2025 – 16

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Martina Lachmanna a soudců Martina Bobáka a Jana Ferfeckého ve věci žalobce: M. H. bytem X zastoupen advokátkou JUDr. Irenou Strakovou sídlem Karlovo náměstí 287/18, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad štolou 936/3, 170 00 Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, který spočíval ve vrácení žádosti žalobce o dočasnou ochranu z 31. 10. 2025, evidované pod čj. OAM–0438745/DO–2025 pro její nepřijatelnost takto:

Výrok

I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci dne 31. 10. 2025 vrátil jeho žádost o dočasnou ochranu, evidovanou pod čj. OAM–0438745/DO–2025, jako nepřijatelnou, byl nezákonný.

II. Žalovanému se přikazuje, aby obnovil stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu z 31. 10. 2025 evidované pod čj. OAM–0438745/DO–2025.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 5 070 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce JUDr. Ireny Strakové, advokátky.

Odůvodnění

I. Podání stran

1. Žalobce se domáhá určení, že zásah žalovaného, kterým mu vrátil žádost jako nepřijatelnou podle zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (lex Ukrajina), byl nezákonný. Zároveň navrhl, aby soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování práva žalobce na dočasnou ochranu. Přitom odkázal na judikaturu správních soudů, s tím, že žalovaný nemohl jeho žádost shledat nepřijatelnou dle § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina. Popsal, že v minulosti disponoval pobytovým oprávněním za účelem dočasné ochrany ve Finsku, tu si však následně zrušil a vycestoval na Ukrajinu.

2. Žalovaný soudu předložil spisový materiál a uvedl, že se k věci nevyjádří.

II. Posouzení věci soudem

3. Ve věci samé soud rozhodl bez nařízení jednání, s čímž účastníci řízení souhlasili konkludentně (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). Soud neshledal potřebu nařídit jednání ani pro potřeby dokazování. Podkladem pro rozhodnutí soudu je primárně tiskopis žádosti o dočasnou ochranu, již žalobce podal u žalovaného a který mu žalovaný vrátil. Obsah tohoto dokumentu je oběma stranám z povahy věci dobře znám a není mezi nimi sporný. Posouzení důvodnosti žaloby záleží na zodpovězení právní otázky.

4. Žaloba je včasná a přípustná [srov. rozsudek NSS z 3. 4. 2025, čj. 1 Azs 174/2024–42, č. 4682/2025 Sb. NSS]. Soud nemá pochybnosti ani o způsobilosti žalobce vystupovat v řízení sám za sebe, přestože ve svých necelých 17 letech není optikou českého právního řádu plně zletilý (§ 33 odst. 3 s. ř. s.). Žaloba byla podána advokátkou, již žalobce udělil plnou moc – důsledky takového úkonu a vůbec vedení soudního řízení v nynější věci je nepochybně schopen s ohledem na svůj věk posoudit (žádost o dočasnou ochranu ostatně též podal sám). Soud zároveň upozorňuje na analogii s § 178 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců. Lze proto vycházet z toho, že žalobce je v tomto soudním řízení procesně způsobilý.

5. Ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. může správní soud poskytnout tehdy, jsou–li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Tyto podmínky nutno splnit kumulativně. Není–li, byť jen jediná z podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout (rozsudek NSS ze 17. 3. 2008, čj. 2 Aps 1/2005–65, č. 603/2005 Sb. NSS).

6. V této věci jsou splněny první, druhá a pátá podmínka, neboť vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobci pro nepřijatelnost představuje přímý zásah do jeho práv, a to bez ohledu na to, že mu již v minulosti jiný členský stát EU udělil dočasnou ochranu. Z judikatury vyplývá, že vrácení žádosti pro nepřijatelnost může být zásahem ve smyslu § 82 s. ř. s. (rozsudek NSS z 30. 5. 2017, čj. 10 Azs 153/2016–52, č. 3601/2017 Sb. NSS). Čtvrtá podmínka je taktéž splněna. Zbývá tedy posoudit, zda žalovaný postupoval v souladu s právními předpisy, pokud žádost o dočasnou ochranu žalobci vrátil jako nepřijatelnou.

7. Soud připomíná, že dle § 5 odst. 1 lex Ukrajina je žádost o udělení dočasné ochrany nepřijatelná, mimo jiné jestliže b) je podána cizincem, který není uveden v § 3, c) je podána cizincem, který o dočasnou nebo mezinárodní ochranu požádal v jiném členském státě Evropské unie, d) je podána cizincem, kterému byla udělena dočasná nebo mezinárodní ochrana v jiném členském státě Evropské unie, f) je podána cizincem, který je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie nebo státě uplatňujícím Schengenský hraniční kodex v plném rozsahu, poté, co Ministerstvo vnitra Evropské komisi zaslalo oznámení podle § 3 odst. 3. (zvýraznění doplnil soud)

8. Dle formuláře byla žádost žalovaným odmítnuta podle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina, čemuž odpovídá i tvrzení žalobce, že mu dříve byla udělena dočasná ochrana ve Finsku; tomu konečně odpovídá i kód „FI“ a znak „tp“ v žalovaným předloženém výpisu z Platformy pro výměnu informací o žadatelích a držitelích dočasné ochrany (TPP).

9. V této souvislosti soud nejprve podotýká, že žalobce (jeho zástupkyně) v žalobě důvod nepřijatelnosti podřadil nesprávně pod § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina. Zjevně se ale jednalo o chybu v psaní. Žalobce se ostatně spletl, i pokud jde o číslo jednací daného formuláře (v žalobě uvedl „OAM–0439745/DO–2025“ namísto „OAM–0438745/DO–2025“). Žalobce ani jinak neargumentoval ve prospěch toho, že je osobou uvedenou v § 3 lex Ukrajina (tato skutečnost nebyla mezi stranami sporná). Argumentoval tím způsobem, že jiným povolením za účelem dočasné ochrany (ve Finsku) již nedisponuje. Svými námitkami sice nebrojil explicitně vůči postupu žalovaného dle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina, tyto námitky jsou ovšem i tak způsobilé takový postup žalovaného zpochybnit.

10. Jakkoli v nynější kauze soud řeší nepřijatelnost žádosti dle výše zvýrazněného § 5 odst. 1 pism. f) lex Ukrajina, na tento důvod nepřijatelnosti je třeba – i s ohledem na jeho vymezení – nahlížet ve smyslu dosavadní judikatury k důvodům nepřijatelnosti dle písm. c) a d) téhož ustanovení. Ostatně i žalovaný ve vyjádření k žalobě omezil valnou většinu svých argumentů na to, že z práva EU nelze dovodit právo žadatelů přemístit se do jiného členského státu (sekundární pohyb).

11. Jelikož je zjevné, že žalovaný si žalovaný dosud neosvojil závěry dosavadní judikatury k nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu dle § 5 odst. 1 písm. c) a d) lex Ukrajina, soud mu i v kontextu nynějšího případu připomíná již citovaný rozsudek SDEU ve věci Krasiliva, na nějž NSS navázal „dubnovou judikaturou“ v rozsudcích z 1. 4. 2025, čj. 5 Azs 273/2023–27, č. 4683/2025 Sb. NSS, 3. 4. 2025, čj. 1 Azs 336/2024–42, a mnoho dalších. Zdejší soud již zohlednil rovněž navazující argumentaci žalovaného (např. rozsudky z 23. 4. 2025, čj. 10 A 6/2025–61, z 30. 4. 2025, čj. 5 A 36/2025–38, z 13. 6. 2025, čj. 11 A 55/2025–37). Osmnáctý senát se s vyslovenými závěry plně ztotožnil a v podrobnostech na ně již v mnoha rozsudcích odkázal. Jakkoli žalovaný konstantně polemizoval se závěry dubnové judikatury, během několika posledních měsíců nevznesl racionální a závažné konkurující důvody, které by ji vyvrátily (rozsudek NSS z 17. 7. 2025, čj. 1 Azs 111/2025–34, bod 17 a násl.).

12. Ty samé výtky, které žalovaný repetitivně snášel proti závěrům ustálené judikatury stran institutu nepřijatelnosti dle § 5 odst. 1 pism. c) a d) lex Ukrajina, přitom provází i nynější případ. Přestože žalovaný shledal nynější žádost nepřijatelnou dle nového důvodu nepřijatelnosti [§ 5 odst. 1 pism. f) lex Ukrajina], na posouzení žaloby plně dopadají východiska dřívější „dubnové“ judikatury. Ta se uplatní zejména s ohledem na konstrukci § 5 odst. 1 pism. f) lex Ukrajina, který stejně jak nepřijatelnost dle § 5 odst. 1 pism. c) a d), z věcného přezkumu diskvalifikuje žádosti cizinců, jež jsou nebo byli držiteli dočasné ochrany v jiném členském státě EU (první podmínka). K této samostatné původní (byť formulačně upravené) podmínce [oproti § 5 odst. 1 pism. c) a d) lex Ukrajina] pak v podobě nepřijatelnosti dle písm. f) přibyla další nová (svou povahou kumulativní) podmínka, aby žádosti o dočasnou ochranu, která splnila první podmínku, předcházelo také oznámení podle § 3 odst. 3 lex Ukrajina, kterým Ministerstvo vnitra zpravilo Evropskou komisi o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a o potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy (k této druhé podmínce viz dále).

13. Nejdřív stručně k první podmínce. První část § 5 odst. 1 pism. f) lex Ukrajina představuje pouze reformulované a navzájem sloučené podmínky nepřijatelnosti dle § 5 odst. 1 pism. c) a d) lex Ukrajina. Dle soudu tedy nadále zůstává klíčovým, že cizinci (žadateli) vzniká nárok na přiznání dočasné ochrany již na základě čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně, a to pokud splňuje podmínky čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382. Současně s tím žadateli vzniká také nárok zvolit si hostitelský členský stát. Nebude–li pak vůči němu uplatněn čl. 11 směrnice o dočasné ochraně, vzniká mu pak rovněž právo přemístit svůj pobyt do jiné zvolené členské země EU. Jinak by výluka z aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně postrádala smysl. Jde–li o teze žalovaného, jak vykládat čl. 15 a 26 směrnice o dočasné ochraně, soud ho odkazuje např. na již cit. rozsudek 10 A 6/2025, body 15 a 16. Ustanovení čl. 15 představuje minimální standard a čl. 26 lze uplatnit jen se souhlasem dotčeného žadatele (srov. i recitál 12 směrnice o dočasné ochraně). Skutečnost, že směrnice o dočasné ochraně blíže neupravuje konkrétní případy druhotného pohybu žadatelů, neznamená, že jej zakazuje, jak mylně namítá žalovaný. Jakkoli se tomu žalovaný brání, žádost o dočasnou ochranu není správní orgán oprávněn vrátit jako nepřijatelnou z toho důvodu, že žadatel již předtím požádal o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany nebo že mu již jiný členský stát EU takové povolení udělil.

14. Zjistí–li žalovaný při podání žádosti oprávněné osoby o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany, že tato osoba je vedena v informačním systému členských států (TPP) jako osoba, která měla udělenou dočasnou ochranu (ia) nebo stále disponuje povolením k pobytu za účelem dočasné ochrany (tp) v jiném členském státě EU, je povinen takovou žádost přijmout a vést o ní řádné správní řízení. V rámci řízení je povinen poučit oprávněnou osobu o jejích právech a v návaznosti na její případná tvrzení, důkazní návrhy či jiné procesní kroky ověřit, zda jí povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany bylo jiným členským státem skutečně uděleno a zda dosud, tedy ke dni rozhodování správního orgánu, trvá. Pokud by dočasná ochrana v jiném členském státě trvala, žalovaný musí takového žadatele poučit o nemožnosti čerpání práv plynoucích z dočasné ochrany ve více členských státech současně. Jestliže bude žadatel na své žádosti dále trvat s tím, že chce tato práva nově čerpat výlučně v ČR, žalovaný ověří, zda vydáním povolení k pobytu na území ČR dojde dle práva dotčeného hostitelského státu automaticky k zániku předchozího pobytového oprávnění. V případě kladného zjištění žalovaný vydá oprávnění k pobytu. V případě negativního zjištění, resp. pokud se nepodaří relevantní právní úpravu v hostitelském členském státě vůbec zjistit, vyzve žadatele, aby sám v přiměřené lhůtě učinil kroky k ukončení pobytového oprávnění v jiném hostitelském státě. K tomu žalovaný poskytne potřebnou součinnost.

15. Optikou první podmínky žalobce splňuje výše uvedená kritéria pro přiznání dočasné ochrany ve smyslu čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382. V opačném případě by mu ji předtím finské orgány neudělily (viz znak „tp“ v TPP). Žalovaný ani v nynější věci nevyvrátil závěry judikatury, dle nichž žalobce mohl opětovně žádat o dočasnou ochranu v ČR (sekundární pohyb). Jeho postup nelze akceptovat tím spíše v situaci, kdy žalobce tvrdí, že mu pobytové oprávnění ve Finsku zaniklo. V důsledku toho, že žalobci vrátil žádost jako nepřijatelnou, žalovaný vůbec neřešil okolnosti získání či ztráty pobytového oprávnění ve Finsku (a vůbec tak není ani zřejmé, zda dočasná ochrana v této zemi stále trvá). Při vlastním „náběru“ žádosti lze dle soudu vycházet pouze z toho, že žalobce splňuje kritéria pro přiznání dočasné ochrany ve smyslu prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382.

16. Na právě uvedeném nic nemění ani „aktualizační“ prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382, jež nabylo účinnosti dne 13. 8. 2025 (k tomu podrobně např. rozsudek NSS z 11. 9. 2025, čj. 1 Azs 126/2025–28, bod 11 a násl., a na něj navazující judikaturu). Podstatné je, že z aktualizačního prováděcího rozhodnutí ani z jeho preambule neplyne, že by členský stát mohl žádost žalobce mechanicky procesně odmítnout jako nepřijatelnou bez toho, aby ji „propustil“ k věcnému posouzení.

17. Žalobce tak svými námitkami proti postupu dle § 5 odst. 1 pism. d) lex Ukrajina z vyložených důvodů úspěšně materiálně zpochybnil základní předpoklad, jehož je třeba k tomu, aby mohla být jeho žádost nepřijatelná i dle § 5 odst. 1 pism. f) lex Ukrajina (soud dodává, že jiný důvod nepřijatelnosti přitom žalovaný ani v řízení před soudem netvrdil).

18. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nově „přidaná“ druhá podmínka, kdy v důsledku novely č. 314/2025 Sb., která do lex Ukrajina vložila § 5 odst. 1 písm. f), žalovaný mohl od 3. 9. 2025 jako nepřijatelnou shledat žádost, poté, co Ministerstvo vnitra Evropské komisi zaslalo oznámení podle § 3 odst. 3.

19. Tuto druhou podmínku aktivují správní orgány, konkrétně žalovaný, a to tím, že Evropské komisi doručí oznámení o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob.

20. Ač žalobce k této podmínce neuvedl ničeho, nelze přehlížet, že judikatura zdejšího soudu již dovodila, že daná podmínka nepřináší jinou „kvalitu“, pokud jde o dřívější závěry k důvodu dle § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina.

21. Koncipováním nového důvodu nepřijatelnosti žádosti dle § 5 odst. 1 písm. f) měl zákonodárce v úmyslu překonat závěry dubnové judikatury (srov. stenoprotokol 140. schůze PSP ČR z 29. 5. 2025, pozměňovací návrh poslance Petra Letochy). Tento záměr zákonodárce se však podle přesvědčení soudu míjí účinkem. Závěry dosavadní judikatury bezvýhradně platí pro první podmínku dle § 5 odst. 1 písm. f), nová druhá podmínka spočívající v oznámení dle § 3 odst. 3 lex Ukrajina není – ve světle práva EU – způsobilá založit nepřijatelnost žádosti.

22. Oznámení dle § 3 odst. 3 lex Ukrajina určené Evropské komisi se svou povahou blíží oznámení dle čl. 25 odst. 3 směrnice o dočasné ochraně. Jak uvedl zdejší soud v rozsudcích z 21. 10. 2025, čj. 17 A 123/2025–26, nebo z 10. 11. 2025, čj. 18 A 102/2025–21, jde o žádost členského státu o pomoc, která má být zajištěna prostřednictvím či ve spolupráci s orgány EU. Tato žádost je politickým (nikoli právním) aktem, z něhož bez dalšího nelze dovozovat legislativní důsledky, tj. ztrátu práva držitelů dočasné ochrany na druhotný pohyb. Čl. 25 odst. 3 směrnice předpokládá, že Rada neprodleně posoudí situaci a přijme vhodná opatření či doporučení. Neumožňuje členskému státu, aby sám z vlastní iniciativy omezil práva, která žadateli plynou ze směrnice a z prováděcích rozhodnutí. Pokud směrnice o dočasné ochraně nepočítá s tím, že by oznámení členského státu o tom, že byla překročena jeho kapacita, mělo jakékoli přímé důsledky pro žadatele o dočasnou ochranu, nemůže takový důsledek v podobě vytvoření „nepřekročitelné procesní brány“ založit politický akt v podobě oznámení o pouhém riziku překročení kapacity (argument a maiori ad minus). Alespoň prozatím tento nový důvod nepřijatelnosti nenachází oporu v právu EU, které stanoví minimální požadavky stran dočasné ochrany. V právu EU tedy nemůže vyvolávat ani žádné právní účinky. Proto nemůže být zákonným ani postup žalovaného, který v rozporu s právem EU použil § 5 odst. 1 písm. f) ve spojení s novým § 3 odst. 3 lex Ukrajina.

23. Se zřetelem ke shora uvedeným závěrům nemohl zákonodárcem nově vložený a žalovaným využitý důvod nepřijatelnosti žádosti [§ 5 odst. 1 písm. f) ve spojení s novým § 3 odst. 3 lex Ukrajina] zvrátit bytelné základy dubnové judikatury. Nový důvod nepřijatelnosti není způsobilý odůvodnit plošné odmítání žádostí pro jejich nepřijatelnost namísto jejich věcného posouzení v řízení. V tomto rozsudku uvedené závěry již ostatně stihl potvrdit i NSS, a to v reakci na jednu z prvních kauz, které se zabývaly nepřijatelností žádosti dle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina (v podrobnostech viz rozsudek z 10. 12. 2025, čj. 5 Azs 248/2025–23). Shora vyložené důvody brání tomu, aby se žalovaný zvoleným způsobem vymanil z prostředí vlády práva, které závazně vykládají soudy, a s využitím nového důvodu, jenž je však shodně jako předchozí nezpůsobilé důvody vázán na tutéž podmínku, nadále plošně odmítal žádosti pro jejich nepřijatelnost namísto jejich věcného posouzení v řízení. V prostředí směrnice o dočasné ochraně a prováděcích rozhodnutí Rady, které velí k solidaritě členských států EU s Ukrajinou a jejími občany [mj. recitál 4 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382], žalovaný svými opakovanými pokusy o nepřijetí stovek či tisíců žádostí o dočasnou vystavuje celou ČR podezření ze soustavného nerespektování práva EU.

III. Závěr a náklady řízení

24. Proto soud dle § 87 odst. 2 věty první s. ř. s. určil, že zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci vrátil jeho žádost jako nepřijatelnou, byl nezákonný. Žalovanému přikázal, aby obnovil stav před vrácením této žádosti. Soud se přitom nezabýval jinými případnými důvody nepřijatelnosti, neboť na žádné jiné důvody žalovaný nepoukázal.

25. Ve shodě s cit. rozsudkem NSS 5 Azs 248/2025 soud žalovaného vyzývá, aby zanechal popírání jednotné a ustálené judikatury (nejen) NSS a aby postupoval v souladu s právním názorem vysloveným v nynějším rozsudku, který z této judikatury plně vychází. Musí tak žádost žalobce přijmout, vést o ní řádné správní řízení, v jeho rámci poučit žalobce o jeho právech a v návaznosti na jeho případná tvrzení, důkazní návrhy či jiné procesní kroky ověřit nejen to, zda povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany bylo žalobci ve Finsku skutečně zrušeno. Pokud postaví trvání žalobcova finského pobytového oprávnění najisto, bude dále povinen postupovat zmiňovaného rozsudku NSS 1 Azs 174/2024, tedy především ověřit, zda vydáním povolení k pobytu žalobci za účelem dočasné ochrany v ČR jeho předchozí obdobné pobytové oprávnění ve Finsku zanikne, a pokud tomu tak nebude, poskytne žalobci přiměřenou lhůtu k tomu, aby učinil potřebné kroky k ukončení tohoto povolení a aby tuto skutečnost žalovanému doložil.

26. Žalobce měl ve věci plný úspěch, proto mu podle § 60 odst. 1 s. ř. s. náleží právo na náhradu nákladů, které v řízení před soudem důvodně vynaložil. Vzhledem k tomu, že byl od poplatkové povinnosti osvobozen, náleží mu pouze částka odpovídající náhradě nákladů a odměně jeho zástupkyně. Tyto náklady spočívají v odměně jeho zástupkyně JUDr. Strakové za dva úkony právní služby (převzetí zastoupení a sepsání žaloby) podle § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění účinném od 1. 1. 2025 (AT) v částce 4 620 Kč za jeden úkon, celkem 9 240 Kč [§ 7, § 9 odst. 5 AT] a náhradě hotových výdajů za 2 úkony v částce 450 Kč za jeden úkon, celkem 900 Kč (§ 13 odst. 4 AT). Zástupkyně žalobce není plátcem daně z přidané hodnoty, jak soud též ověřil. Náklady by za standardních okolností činily celkem 10 140 Kč.

27. Soud ovšem zjistil okolnosti zvláštního zřetele hodné (§ 60 odst. 7 s. ř s.), pro které žalobci nepřiznal celou částku nákladů řízení, jež by mu za běžných okolností náležela. Navzdory jasně formulovanému důvodu nepřijatelnosti zástupkyně žalobce vůbec nereagovala na tento „nový“ důvod nepřijatelnosti aplikovaný v nynější věci žalovaným (pouze velmi stručně poukazovala na judikaturu, jež se ovšem tímto důvodem přímo nezabývala, aniž jakkoli reagovala na to, zda je přiléhavá i na jiný „rozhodovací“ důvod). Námitky zjevně bez dalšího převzala z dalších obdobných řízení, v nichž byl žalovaným aplikován jiný důvod nepřijatelnosti (nereagovala na onu druhou podmínku rozebranou výše). Tím vytvořila prostor pro závěr soudu, že úkony právní služby nepředstavovaly beze zbytku účelně uplatněný náklad řízení. Na tom nic nemění, že v důsledku shora uvedeného výkladu [podstatnému prolínání podmínek dle § 5 odst. 1 pism. d) a f) lex Ukrajina a přetrvávající relevance odkazované judikatury NSS] žalobce nakonec v tomto sporu uspěl. Proto soud žalobci přiznal pouze polovinu z částky odměny zástupkyně. Žalovaný je tedy povinen zaplatit žalobci k rukám jeho zástupkyně celkem 5 070 Kč.

Poučení

I. Podání stran II. Posouzení věci soudem III. Závěr a náklady řízení