18 A 5/2025 – 29

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Štěpánovou, Ph.D., v právní věci žalobce: J.C. M. M. státní příslušnost Kubánská republika proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, 170 04 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 3. 2025, č. j. OAM–62413–24/ZM–2024, o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Napadeným rozhodnutím žalovaný podle § 46e odst. 1 ve spojení s § 37 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) neprodloužil platnost žalobcovy zaměstnanecké karty. Konstatoval totiž, že žalobce byl pravomocně odsouzen za úmyslný trestný čin ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1 zákona 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“) a výtržnictví dle § 358 téhož zákona].

II. Podstatný obsah správního spisu

2. Žalobce s účinností od 10. 5. 2023 disponoval na území České republiky povolením k dlouhodobému pobytu – zaměstnaneckou kartou s platností do 20. 11. 2024.

3. Dne 3. 10. 2024 požádal žalobce o prodloužení zaměstnanecké karty. Doložil mj. doklad o zajištění ubytování a pracovní smlouvu (pracovní poměr sjednán do 20. 11. 2026 na pozici montážní dělník výrobků z kovů). Součástí spisu je též souhlasné závazné stanovisko příslušeného úřadu práce ve věci prodloužení žalobcovy zaměstnanecké karty.

4. Okresní soudu v Novém Jičíně ze dne 25. 9. 2024, č. j. 2 T 115/2024–204, právní moc k 21. 12. 2024, trestním příkazem uznal žalobce vinným přečinem ublížení na zdraví a výtržnictví. Trestného činu se dopustil dne 10. 3. 2024 v hudebním klubu, kde v podnapilém stavu před nejméně třemi osobami úmyslně udeřil skleněným půllitrem poškozeného do hlavy v oblasti ucha, poškozený upadl na zem, kde jej žalobce jedenkrát kopnul a udeřil otevřenou dlaní do tváře, čímž poškozenému způsobil zranění, které si vyžádalo dobu léčení nejméně dvou týdnů. Žalobci okresní soud uložil peněžitý trest v počtu 90denních dávek v částce 300 Kč, celkem tedy 27 000 Kč. Uvedenému odpovídá i výpis z rejstříku trestů žurnalizovaný ve správním spise.

5. Žalovaný vyzval žalobce k seznámení s podklady rozhodnutí dne 4. 2. 2025. Žalobce se se spisem seznámil dne 13. 2. 2025. Sdělil, že svého činu lituje, splácí pokutu i odškodnění poškozenému. Žije s partnerkou – občankou České republiky, s níž čeká dítě, o které se chtějí společně starat a žít zde v České republice. Od léta již nepije, bylo to pro něj velké ponaučení.

6. Žalovaný v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že v řízení byly splněny podmínky pro zrušení zaměstnanecké karty a současně i ostatní zákonné podmínky pro jeho vydání.

III. Obsah žaloby

7. Včasnou žalobou se žalobce domnívá, že napadeným rozhodnutím žalovaný poškodil jeho práva a připojuje nejprve paragrafový seznam domněle porušených ustanovení. Navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému.

8. Konkrétně pak má žalobce za to, že žalovaný nepřihlédl k individuálním okolnostem jeho případu.

9. Též uvádí, že žalovaný nezjišťoval dopady svého rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života. Je přesvědčen, že napadené rozhodnutí neúměrně zasahuje do jeho práva pobývat na území České republiky, kde si vytvořil stálé pracovní, sociální i rodinné zázemí.

10. Žalobce zdůrazňuje, že na území České republiky pobýval legálně, platil daně, přispíval do systému zdravotního i sociálního pojištění. Spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení. Povaha trestné činnosti měla být zohledněna. Na území České republiky má partnerku, Irenu Ferencovou, s níž čekal dítě; vzhledem ke stresové situaci partnerka potratila. Žalobce poukazuje na nepřiměřenost napadeného rozhodnutí z pohledu čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod (dále jen „Úmluva“).

IV. Vyjádření žalovaného

11. Žalovaný nesouhlasí s žalobními body a zdůrazňuje, že neporušil žádná procesní ustanovení a dostatečně zjistil skutkový stav. Žalobce sám zapříčinil zrušení své zaměstnanecké karty, neboť se dopustil úmyslného trestného činu.

12. Žalovaný je přesvědčen, že byť mu zákon neukládá se v souzené věci zabývat přiměřeností dopadů do soukromého a rodinného života, v napadeném rozhodnutí tuto otázku dostatečně posoudil. Vyhodnotil, že žalobce pobýval na území České republiky krátce, od roku 2023, nemá žádné rodinné příslušníky, je svobodný. K partnerskému svazku dodal, že žalobci byl uložen jen peněžitý trest a po jeho splacení dojde k zahlazení trestu. Žalobce tak následně může žádat o pobytové oprávnění. V situaci se ocitl vlastní vinou. Muselo mu být známo, že protiprávní jednání může vést k neprodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty.

13. Žalovaný je přesvědčen, že v napadeném rozhodnutí dostatečně zohlednil dopady do soukromého a rodinného života žalobce i s ohledem na povahu a závažnost spáchané trestné činnosti.

V. Posouzení věci krajským soudem

14. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů v souladu s § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného dle § 75 odst. 1 s. ř. s. Ve věci rozhodl bez nařízení jednání.

15. Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

16. Soud předesílá, že míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane (rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008–78). Též výčet údajně porušených ustanovení v žalobě, který není nijak navázán ke konkrétním skutkovým okolnostem ani právním argumentům, sám o sobě nesplňuje požadavky kladené na žalobní bod ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (rozsudky rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008–78, č. 2162/2011 Sb. NSS, a ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005–58, č. 835/2006 Sb. NSS).

17. V souladu s těmito právními názory postupoval zdejší soud i v projednávané věci. V žalobě soud identifikoval tyto stěžejní žalobní námitky: absence individualizace napadeného rozhodnutí a absence posouzení přiměřenosti jeho dopadů do soukromého a rodinného života žalobce. V.

1. Absence individualizace napadeného rozhodnutí 18. Krajský soud po podrobném čtení napadeného rozhodnutí a správního spisu konstatuje, že žalovaný své rozhodnutí přezkoumatelně odůvodnil a dostatečně individualizoval.

19. Je z něj patrné, proč žalovaný rozhodl způsobem, jakým rozhodl, a jak hodnotil zjištěné skutečnosti. V potřebné míře podrobnosti popsal a objasnil konkrétní okolnosti věci, zabýval se charakterem trestné činnosti žalobce, i osobními poměry žalobce ve vazbě na dosavadní délku jeho pobytu na území České republiky. Žalovaný žalobci též osvětlil možnost požádat o jiné oprávnění k pobytu po zahlazení jeho odsouzení, které nastane po splacení peněžitého trestu. Zdůraznil, že žalobce byl odsouzen pro úmyslný trestný čin, do nepříznivého postavení se dostal vlastním zaviněným porušením právního řádu České republiky. Podotkl rovněž, že napadené rozhodnutí žalobci nestanoví povinnost vycestovat z území České republiky. Žalovaný vyhodnotil i ekonomické aspekty pobytu žalobce.

20. Uvedené odůvodnění považuje krajský soud s ohledem na předmět souzené věci za zcela dostačující a plně v souladu s rozhodovací praxi správních soud (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2021, č. j. 1 Azs 469/2020–33).

21. Pokud jde o obsah pojmu nepřezkoumatelnosti, odkazuje soud na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudky ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003–52, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004–73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005–44, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007–64, nebo ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005–245, ze dne 27. 2. 2019, č. j. 8 Afs 267/2017–38), z níž se podává, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jestliže není zřejmé, jakými úvahami se soud či správní orgán řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu; z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci v žalobě či odvolání nebo vyjádření; proč považoval (žalobní) námitky za liché, mylné nebo vyvrácené, nebo proč subsumoval skutkový stav pod zvolené právní normy.

22. Takový vadami napadené rozhodnutí netrpí. Konstatování nepřezkoumatelnosti by mělo být vyhrazeno opravdu výjimečným případům, kdy není z odůvodnění napadeného rozhodnutí vůbec patrno hodnocení podstatných důvodů či skutečností (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2017, č. j. 2 As 196/2016–123, č. 3668/2018 Sb. NSS, odst. [29]). V.

2. Absence posouzení přiměřenosti dopadů do soukromého a rodinného života žalobce 23. Žalobce napadenému rozhodnutí též vyčítá nevypořádání přiměřenosti dopadů rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života.

24. Krajský sodu předesílá, že pravomocné odsouzení za spáchání úmyslného trestného činu je podle § 37 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 44a odst. 11 a § 46a odst. 1 zákona o pobytu cizinců jasně formulovaným zákonným důvodem pro neprodloužení platnosti zaměstnanecké karty. Zákon tedy žalovanému nedává v tomto ohledu možnost správního uvážení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2008, č. j. 7 As 21/2008–101), včetně případného zvažování různých aspektů spáchaných úmyslných trestných činů, jakými jsou jejich závažnost a povaha, či rozlišování mezi úmyslnými trestnými činy, které jsou důvodem pro zrušení dlouhodobého pobytu, a které nikoli.

25. Citovaná ustanovení zákona tak stanoví správnímu orgánu jednoznačně povinnost rozhodnout určitým způsobem za předpokladu splnění podmínek uvedených v zákoně. Dle judikatury Nejvyššího správního soudu v takovém řízení nemá správní orgán povinnost zabývat se dopadem vydaného rozhodnutí a jeho přiměřeností. Nebylo–li odsouzení zahlazeno, musí k němu žalovaný přihlížet z úřední povinnosti.

26. K tomuto lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2015, č. j. 6 Azs 163/2015–47: „Byl–li stěžovatel v době rozhodování o žádosti o prodloužení dlouhodobého pobytu (těsně před vypršením platnosti jeho dosavadního povolení) pravomocně odsouzen za úmyslný trestný čin, což stěžovatel nezpochybňuje, zcela zjevně na danou situaci dopadá § 37 odst. 1 písm. a); povaha ani typová či konkrétní závažnost úmyslného trestného činu zde nehraje roli.“ Dále viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 11. 2017, č. j. 6 Azs 348/2017–26, odst. 9, ze dne 27. 1. 2012, č. j. 8 As 34/2011–85, nebo ze dne 9. 10. 2013, č. j. 1 As 85/2013–51.

27. Krajský soud přesto připomíná, že posuzování přiměřenosti dopadu rozhodnutí není omezeno pouze na ta rozhodnutí, u kterých to zákon o pobytu cizinců výslovně stanoví (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2015, č. j. 6 Azs 96/2015–30, či ze dne 20. 9. 2018, č. j. 10 Azs 127/2018–30). V případě zrušení platnosti dlouhodobého pobytu (v tomto případě neprodloužení platnosti zaměstnanecké karty) je proto třeba přiměřenost dopadu rozhodnutí posuzovat i ke konkrétní námitce cizince (srov. např. rozsudek ze dne 22. 1. 2020, č. j. 10 Azs 256/2019–39 či ze dne 12. 3. 2020, č. j. 9 Azs 352/2019–33), neboť tato povinnost vyplývá přímo z Úmluvy, jejíž čl. 8 zavazuje smluvní státy k respektu vůči soukromému a rodinnému životu každého jednotlivce.

28. Krajský soud se proto neztotožňuje s obecně vysloveným názorem žalovaného, že nebyl povinen se dopady napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce zabývat.

29. Byť však žalovaný nejprve deklaruje, že mu nepříslušní se zabývat dopadem napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života, od třetího odstavce strany třetí po druhý odstavec strany čtvrté se této problematice podrobně věnuje a provádí test proporcionality.

30. Činí tak i přes poměrně obecná tvrzení žalobce, který v době seznámení se spisem poukazuje toliko na přítomnost své (těhotné) družky na území České republiky (v žalobě se pak zmiňuje o potratu). Konkrétní zásah pak již netvrdí.

31. Na tomto místě je nutno připomenout, že čl. 8 Úmluvy negarantuje cizincům právo vstupovat a pobývat na území státu a nedává jim ani právo, aby získali konkrétní typ pobytového oprávnění. Představuje pouze určitou garanci toho, že při rozhodování o pobytovém oprávnění či dokonce přímo o vyhoštění cizince bude brán v kontextu všech posuzovaných zájmů také přiměřený zřetel na existující osobní a rodinné vazby cizince.

32. V této souvislosti také platí, že břemeno tvrzení tíží primárně žadatele o pobytové oprávnění – je to totiž on sám, kdo má povinnost správnímu orgánu uvést informace ze svého soukromého a rodinného života, o nichž se domnívá, že jsou pro posouzení věci relevantní a byly by případně způsobilé převážit nad jinými zájmy a hledisky. K tomu lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2019, č. j. 1 Azs 367/2018–34, dle něhož není povinností správních orgánů vyzývat žadatele k doplnění dalších konkrétnějších sdělení (a to dokonce ani v řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu), pokud bezpečně zjistily z jim dostupných podkladů osobní a rodinnou situaci cizince a cizinec ohledně těchto zjištění nic nenamítal.

33. V nynější věci žalovaný žalobcem uváděné skutečnosti hodnotil dostatečně. Zkonstatoval zjištěný skutkový stav ve vztahu k družce žalobce. Zdůraznil dosavadní velice krátký pobyt žalobce na (od května 2023) na území České republiky, z čehož dovodil, že neexistuje žádná váženější překážka opětovné integrace v prostředí domovského státu. Skutečnost, že by žalobce nemohl pokračovat v soužití se svou partnerkou považoval sice (správně) za zásah do soukromého a rodinného života, poukázal nicméně na alternativy ve formě návštěv v zemi původu žalobce či možnost přemístění. Zdůraznil, že napadeným rozhodnutím žalobce a jeho partnerku (resp. společné očekávané dítě) nezbavuje možnosti realizovat rodinný. Žalovaný posoudil, zda takové následky jsou adekvátní důvodům, které jej vedly k rozhodnutí o neprodloužení pobytového oprávnění. V této souvislosti vzal v úvahu, že žalobce je v produktivním věku, je zdráv, není omezen v získání zaměstnání v Kubánské republice. Na území České republiky pobýval pouze krátce a případná nutnost opustit území není tak závažná při porovnání s veřejným zájmem na tom, aby se žadatel na území České republiky nenacházel, neboť se dopustil úmyslného trestného činu. Odsuzující rozhodnutí nebylo doposud zahlazeno. Správní orgán připomenul, že rozhodoval v krátkém časovém odstupu od spáchání trestné činnosti a společenská škodlivost jednání žalobce se tedy nesnížila. Popsaný zásah do soukromého života tedy není neúměrný veřejnému zájmu. Žalobce si musel být při páchání své trestné činnosti vědom následků.

34. Žalovaný rovněž zdůraznil, že žalobci neuložil na rozdíl od správního vyhoštění povinnost vycestovat z území České republiky, zejména mu nestanovil dobu, po kterou by mu zakázal zde pobývat. Po zahlazení může žalobce požádat o vydání oprávnění k pobytu.

35. V tomto kontextu krajský soud připomíná, že není smyslem soudního přezkumu stále podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto se může soud v případech shody mezi názorem soudu a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění, což v této věci, resp. části, činí (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005–130, publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, či jeho rozsudky ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006–86, a ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012–47), což tímto činí.

36. Krajský soud uzavírá, že žalovaný na poměrně obecně vznesenou námitku nepřiměřenosti dopadů napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života reagoval v napadeném rozhodnutí dostatečným způsobem. Jeho úvahám a posouzení nemá co vytknout.

37. Krajský soud pouze doplňuje, že z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že podmínky pro použití tzv. extrateritoriálního účinku čl. 8 Úmluvy jsou velmi přísné a mnohdy nestačí ani to, že cizinec v daném státě delší dobu žije a má tam rodinný nebo soukromý život (srov. rozsudek ze dne 6. 2. 2001, Bensaid proti Spojenému království, stížnost č. 44599/98; také např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2019, č. j. 5 Azs 276/2016–48, či ze dne 10. 7. 2018, č. j. 1 Azs 205/2018–25).

38. Žalovaný nepřehlédl, že žalobcova partnerka je občanskou České republiky. Je proto pouze na „rodinném“ rozhodnutí, zda na území setrvá i v případě, kdy žalobce bude muset z území České republiky vycestovat, nebo zda partneři budou právo na soukromý a rodinný život realizovat v jiné zemi.

39. Ani soud proto neshledal, že by se jednalo o tak výjimečný případ, který by odůvodňoval nezrušení zaměstnanecké karty pro jeho nepřiměřenost z hlediska zásahu do soukromého a rodinného života žalobce.

40. Jak už několikrát zopakoval Ústavní soud (srov. jeho rozhodnutí ze dne 18. 4. 2013, sp. zn. III. ÚS 1147/13, ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 85/04, či ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 99/04), žádné subjektivní ústavně zaručené právo cizince na pobyt na území České republiky neexistuje, neboť je věcí suverénního státu, za jakých podmínek připustí pobyt cizinců na svém území.

41. V této souvislosti soud připomíná též ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 30. 7. 2020, č. j. 6 Azs 161/2020–45), která zdůrazňuje, že si žalobce „před pácháním trestné činnosti musel být vědom, že jeho aktivity mohou v případě jejich odhalení zcela jistě negativně zasáhnout nejen jeho samotného, ale též jeho blízké, kteří budou dotčeni jak odloučením v případě stěžovatelova odsouzení a uložení trestu odnětí svobody, tak možným zrušením pobytového oprávnění svého blízkého. Stěžovatel si v této situaci musel být vědom, že je povinen ctít právní předpisy státu, ve kterém dlouhodobě pobývá, jinak se v případě závažného narušování veřejných zájmů České republiky (či jiného státu Evropské unie) vystavuje ohrožení v podobě ztráty pobytového oprávnění, neboť s Českou republikou jej nepojí státoobčanské pouto a není mu tedy garantována možnost na jejím území pobývat bezpodmínečně.“ 42. Rozhodnutí o zrušení platnosti zaměstnanecké karty (zejména bez stanovení povinnosti vycestovat) tedy není přímým zásahem do práv žalobce, neboť nevede k jeho nucenému vycestování z území České republiky. Napadené rozhodnutí sice ukončilo jeho dosavadní pobytové oprávnění, nicméně z něj nelze dovodit, že je tento „výsledek“ definitivní. Pokud však žalobce ve stanovené době nevycestuje, resp. si svůj pobytový režim neupraví (např. nepodá žádost o udělení víza za účelem strpění pobytu), bude na území České republiky pobývat bez pobytového oprávnění, tedy nelegálně.

VI. Závěr a náklady řízení

43. Krajský soud na základě shora uvedeného dospěl k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí žalovaný vydal v souladu se zákonem, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

44. Žádnému z účastníků nepřiznal soud právo na náhradu nákladů řízení, jelikož žalobce v tomto řízení úspěch neměl a žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné prokazatelné náklady nevznikly (§ 60 odst. 1 s. ř. s.).

Poučení

I. Vymezení věci II. Podstatný obsah správního spisu III. Obsah žaloby IV. Vyjádření žalovaného V. Posouzení věci krajským soudem V.

1. Absence individualizace napadeného rozhodnutí V.

2. Absence posouzení přiměřenosti dopadů do soukromého a rodinného života žalobce VI. Závěr a náklady řízení