18 A 52/2022 – 46

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Lachmanna a soudců Mgr. Aleše Sabola a Mgr. Jana Ferfeckého v právní věci žalobkyně: POK–Česká realitní skupina s.r.o., IČO: 292 22 125 sídlem Jaroslavice 116, 671 28 Jaroslavice proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí sídlem Vršovická 1442/65, 100 10 Praha 10 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 5. 2022, čj. MZP/2022/520/469 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 11. 7. 2022 domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 5. 2022, čj. MZP/2022/520/469 (dále jen „Napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Plzeň (dále též „správní orgán prvního stupně“ nebo „ČIŽP“) ze dne 16. 3. 2022, čj. ČIŽP/43/2022/719 (dále jen „Prvostupňové rozhodnutí“).

2. Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku podle § 125a odst. 1 písm. w) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vodní zákon“), kterého se měla dopustit tím, že v období od 10. 12. 2019 do 18. 8. 2021 neplnila nápravná opatření (body č. 6 – 8 a 10) uložená rozhodnutím ČIŽP ze dne 15. 5. 2000, čj. 3/OV/864/00/Hs (dále též „Rozhodnutí o uložení opatření“), za což jí byla v souladu s § 125a odst. 2 písm. d) vodního zákona uložena pokuta ve výši 200 000 Kč. Žalobkyni byla rovněž uložena povinnost k náhradě nákladů řízení paušální částkou ve výši 1 000 Kč.

3. Napadené rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 10. 5. 2022.

II. Rozhodnutí žalovaného (Napadené rozhodnutí)

4. Žalovaný v odůvodnění Napadeného rozhodnutí nejprve zrekapituloval předchozí průběh správního řízení včetně řízení odvolacího a shrnul odvolací argumentaci žalobkyně.

5. Úvodem předeslal, že Prvostupňové rozhodnutí tvoří jedno z řetězících se správních aktů, kdy k zamýšlenému zásahu – odstranění staré ekologické zátěže v areálu bývalého SVA Holýšov – je ve vztahu k právnímu jednání žalobkyně třeba více navazujících rozhodnutí. Z časového hlediska se v daném případě dle žalovaného jedná o trvající přestupek, jímž žalobkyně vyvolala protiprávní stav, který svou nečinností doposud udržuje. Poukázal, že Prvostupňové rozhodnutí navazuje na předchozí rozhodnutí ČIŽP ze dne 28. 8. 2018, které bylo předmětem žaloby evidované Městským soudem v Praze pod sp. zn. 15 A 14/2019, jíž soud zamítl, přičemž v současné době v uvedené věci probíhá pod sp. zn. 4 As 3/2022 řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem.

6. Předmět trvajícího přestupku žalobkyně dle žalovaného spočívá v tom, že žalobkyně se dne 29. 7. 2010 stala vlastníkem areálu bývalého SVA Holýšov, resp. pozemků dotčených projektem odstranění staré ekologické zátěže, a to na základě příklepu v elektronické aukci. Sanační povinnost tak dle žalovaného přešla na žalobkyni „v rámci univerzální sukcese“. Ze strany žalobkyně v roce 2011 došlo k přerušení provádění sanačních prací z důvodu vyčerpání finančních prostředků poskytnutých Českou republikou na základě smluvních ujednání s právním předchůdcem žalobkyně. Žalovaný konstatoval, že na přerušení sanačních prací reagovala posléze ČIŽP prováděním opakovaných kontrol, kdy z těchto vyplynulo, že žalobkyně neplní nápravná opatření uložená Rozhodnutím o uložení opatření, což v posuzované věci vyplývá z protokolu o kontrole ze dne 14. 1. 2022.

7. Co se týče námitky žalobkyně, že nebylo stanoveno cílové datum, do kdy má být sanace provedena, tento termín nebylo dle žalovaného možné předem určit. Žalovaný uvedl, že stěžejním atributem ve smyslu dokončení sanačních prací je čistota kontaminací zasažených pozemků a vod, kdy technické parametry jejich čistoty plynou z příslušných právních předpisů. Nebylo–li tedy v okamžiku vydání Rozhodnutí o uložení opatření známo, kdy budou provedeny zabezpečovací sanační práce, nebylo možné stanovit ani cílové datum. V tomto kontextu žalovaný zdůraznil, že odvolání směřuje proti Napadenému rozhodnutí, nikoliv Rozhodnutí o uložení opatření, jež nabylo právní moci a je tím pádem nezměnitelné.

8. Žalovaný dále k odvolací námitce žalobkyně, že nedošlo k vypořádání námitek proti kontrolním zjištěním ze dne 25. 1. 2022, uvedl, že v souladu s § 14 odst. 3 zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), ve znění pozdějších předpisů, lze vypořádání námitek provést v řízení navazujícím na kontrolu. Povinnosti vypořádat námitky tak ČIŽP dle žalovaného dostála, když námitky žalobkyně vypořádala v odůvodnění Prvostupňového rozhodnutí.

9. Žalovaný rovněž dospěl k závěru, že žalobkyně je osobou odpovědnou za neplnění nápravných opatření uložených Rozhodnutím o uložení opatření. Doplnil, že z předložených dokumentů nevyplývá, že by se stát zavázal na své náklady odstranit starou ekologickou zátěž v plném rozsahu, jak tvrdí žalobkyně. Žalovaný konstatoval, že žalobkyně nabyla vlastnictví k nemovitostem zasaženým starou ekologickou zátěží přechodem vlastnictví příklepem v elektronické dražbě a to se všemi právy i povinnostmi. S poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2005, čj. 2 As 38/2005 – 132 žalovaný doplnil, že žalobkyně se nemůže zprostit své veřejnoprávní objektivní odpovědnosti poukazem na soukromoprávní smluvní ujednání. Dle žalovaného je osobou odpovědnou za dokončení uložených opatření k odstranění staré ekologické zátěže žalobkyně, která zasažené nemovitosti nabyla s vědomím o existenci staré ekologické zátěže ve smyslu § 42 odst. 2 vodního zákona a na níž povinnosti plynoucí z Rozhodnutí o uložení opatření ve smyslu odst. 3 téhož ustanovení v rámci právního nástupnictví přešly. Ani skutečnost, že žalobkyně nemá k dispozici finanční prostředky potřebné k odstranění staré ekologické zátěže, ji dle žalovaného nemůže zprostit odpovědnosti za vytýkaný přestupek. K tomu by došlo pouze za situace, že by žalobkyně prokázala, že vynaložila veškeré úsilí, které by bylo možno požadovat, aby přestupku zabránila. O to se však dle žalovaného žalobkyně nepokusila, stejně jako se nepokusila prokázat, že by vykonávala povinnou nebo potřebnou kontrolu.

10. Zachována byla dle přesvědčení žalovaného i příčinná souvislost mezi (ne)jednáním žalobkyně a trestně relevantním následkem. Žalovaný uvedl, že ze spisového materiálu, jakož i z Prvostupňového rozhodnutí se podává, že „v okamžiku inspekcí zajištěných důkazů o nepokračování v nařízených sanačních pracích odvolatel nedbal povinností uložených rozhodnutím o uložení opatření k odstranění SEZ“. Příčinu tohoto stavu žalovaný spatřuje v nedbalosti žalobkyně, plynoucí z její provozní činnosti.

11. Z odůvodnění Prvostupňového rozhodnutí je pak dle přesvědčení žalovaného zřejmé, na základě jakých skutečností ČIŽP dospěla k závěru, že kontaminace podzemních vod v areálu bývalého SVA Holýšov trvá. Dne 18. 8. 2021 ČIŽP požádala žalobkyni o sdělení a zdokladování informací, jakým způsobem sanační práce směřují k odstranění staré ekologické zátěže. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neposkytla ČIŽP předmětnou součinnost, tj. neprokázala plnění stanovených povinností, přistoupila ČIŽP k vydání Prvostupňového rozhodnutí.

12. Žalovaný pak přisvědčil závěru ČIŽP co do hodnocení závažnosti přestupku, přičemž uvedl, že žalobkyně svojí nečinností při plnění povinností plynoucích z Rozhodnutí o uložení opatření způsobila v areálu bývalého SVA Holýšov a jeho okolí dlouhodobé přerušení sanačních prací. Kontaminace podzemních vod v prostoru výrobních celků závodu a bývalého jímacího území „U Radbuzy“ dle přesvědčení žalovaného nadále přetrvává. V kontrolovaném období rovněž nebyl prováděn monitoring jakosti podzemních a povrchových vod ve stanoveném režimu, přičemž přerušením sanačních prací hrozí i zmaření dosud investovaných, nemalých státních finančních prostředků. S ohledem na skutečnost, že udržování žalobkyní nastoleného protiprávního stavu trvá velmi dlouhou dobu, žalovaný uzavřel, že se jedná o velmi závažný přestupek.

13. Žalovaný dále aproboval i závěr ČIŽP o odpovědnosti žalobkyně za neplnění povinností plynoucích z Rozhodnutí o uložení opatření. K tomuto správní orgán prvního stupně dospěl na základě nepředložení požadovaných dokladů o plnění těchto povinností, přičemž žalovaný zdůraznil, že prokazování neexistujících skutečností je z povahy věci vyloučeno. Dle žalovaného nelze po ČIŽP požadovat, aby prokázala reálnou neexistenci právních skutečností, které měly spočívat v aktivním plnění povinností žalobkyně. ČIŽP v tomto smyslu předložila soubor na sebe navazujících faktů, které za pomoci argumentace a contrario vedly k logickému závěru o tom, že žalobkyně povinnosti uložené Rozhodnutím o uložení opatření neplní.

III. Žaloba

14. Úvodem podané žaloby žalobkyně nejprve shrnula průběh správního řízení a ve stručnosti vymezila jednotlivé žalobní body.

15. Následně žalobkyně zrekapitulovala „stav a vznik jednotlivých úkonů“ týkajících se pozemků, které jsou předmětem Rozhodnutí o uložení opatření. Uvedla, že společnost SVA, a.s., v likvidaci, IČO: 453 58 958 (dále jen „SVA“) se stala vlastníkem předmětných kontaminovaných nemovitostí na základě privatizační smlouvy. Mezi Ministerstvem financí a společností SVA byla dne 30. 8. 1996 uzavřena smlouva č. 151/96 (dále jen „Smlouva č. 151/96“), na základě které se Česká republika zavázala uhradit odstranění ekologické zátěže do výše 198 035 000 Kč. Společnost SVA následně založila dceřinou společnost SVA Holýšov, a.s.[1] (dále jen „SVA Holýšov“) a do jejího základního kapitálu vložila předmětné pozemky zatížené ekologickou zátěží. Následně došlo k vydání Rozhodnutí o uložení opatření. Dne 8. 8. 2003 byl uzavřen dodatek ke Smlouvě č. 151/96, kterým se Fond národního majetku ČR (dále jen „FNM“) zavázal uzavřít s vybraným zhotovitelem – společností SEPA, spol. s r.o.[2] (dále jen „SEPA spol. s r.o.“) smlouvu o dílu na provedení sanačních prací, a to včetně monitoringu a čerpání (dále jen „Dodatek ke Smlouvě č. 151/96“). Dne 28. 11. 2003 byla mezi FNM jako objednatelem a společností SEPA spol. s.r.o. jako zhotovitelem uzavřena Realizační smlouva č. 01131–2003–240–S–0151/96–01–001–S00100 (dále jen „Realizační smlouva“), kterou se společnost SEPA spol. s r.o. zavázala provádět práce na odstranění ekologické zátěže na předmětných pozemcích a FNM se zavázal uhradit cenu díla. Žalobkyně zdůraznila, že uzavřením Dodatku ke Smlouvě č. 151/96 a Realizační smlouvy na sebe FNM (dnes Česká republika zastoupená Ministerstvem financí) převzal veškerá práva a povinnosti týkající se sanace předmětných pozemků, tedy tzv. bývalého areálu SVA Holýšov. Žalobkyně následně konstatovala, že vlastníkem pozemků se stala dne 29. 7. 2010 na základě jejich vydražení v elektronické aukci. Shrnula, že tedy předmětné pozemky vydražila, nekontaminovala a nenabyla je způsobem uvedeným ve zvláštním zákoně dle § 27 zákona č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon; dále jen „starý vodní zákon“).

16. Pod prvním žalobním bodem žalobkyně shrnula relevantní právní úpravu obsaženou v § 27 starého vodního zákona. Z této vyvodila, že opatření k nápravě (Rozhodnutí o uložení opatření) mohla ČIŽP uložit pouze původci nebo společnosti SVA, jakožto nabyvateli majetku získaného způsobem uvedeným ve zvláštním zákoně, tj. jako nabyvateli majetku v rámci privatizace. Na společnost SVA Holýšov dle jejího názoru mohla nanejvýš přejít povinnost z opatření, které by bylo uloženo společnosti SVA. Žalobkyně proto uzavřela, že Rozhodnutí o uložení opatření nebylo vydáno v souladu s platným právem České republiky, jedná se o rozhodnutí nezákonné, neplatné, resp. nicotné. Z tohoto důvodu je dle jejího názoru právní vadou stiženo jak Napadené rozhodnutí, tak rozhodnutí Prvostupňové.

17. Žalobkyně dále zdůraznila, že právní nástupnictví se u obou posuzovaných zákonů (vodního zákona a starého vodního zákona) vztahuje k nástupnictví co do povinností již uložených. ČIŽP byla oprávněna povinnosti uložit pouze společnosti SVA, tak se však nestalo, tedy nástupnictví v úvahu nepřichází vůbec. Doplnila, že žalobkyně není právním nástupcem společnosti SVA Holýšov (neboť tímto by byla například dceřiná společnost, nebo osoba, která nabyla její podnik nebo jeho část) a nadto byla založena osobou odlišnou od společnosti SVA Holýšov. Závěrem konstatovala, že „předmětné nemovitosti nabyla v elektronické aukci – dražbě vydražením“.

18. Pod druhým žalobním bodem pak žalobkyně soustředila svou argumentaci k jednotlivým nápravným opatřením. K vytýkaným porušením bodů č. 6), 7) 8) a 10) Rozhodnutí o uložení opatření předeslala, že na Rozhodnutí o uložení opatření nelze ze shora uvedených důvodů pohlížet jako na platné a účinné, přičemž tímto rozhodnutím měla být zavázána společnost SVA Holýšov, tj. osoba odlišná od žalobkyně. Žalobkyně pak není právním nástupcem této společnosti.

19. K bodu č. 6) Rozhodnutí o uložení opatření doplnila, že tímto bylo stanoveno časové ohraničení provést sanaci, a to pouze termínem „zahájení od 1. 1. 2001“. Žalobkyně měla za to, že protože bylo správnímu orgánu prokázáno, že 1. 4. 2001 byly společností SVA Holýšov sanační práce zahájeny, nemohla tento bod jakkoliv porušit.

20. K bodu č. 7) Rozhodnutí o uložení opatření žalobkyně uvedla, že tímto byly stanoveny cílové limity. V tomto bodě tak dle žalobkyně není ničeho, čeho by se mohla dopustit. Doplnila, že pokud není sanace ukončena, není povinností žádného subjektu do doby dosažení cíle cílové limity plnit.

21. K bodu 8) Rozhodnutí o uložení opatření žalobkyně uvedla, že tímto byla stanovena povinnost „Provádět monitoring jakosti podzemní a povrchové vody v průběhu sanačních prací a minimálně po dobu 2 let po ukončení sanace“. Žalobkyně konstatovala, že vzhledem k tomu, že sanace byla přerušena na základě rozhodnutí Ministerstva financí, znamená to, že práce neprobíhají, a tedy povinnost monitoringu se na ně nevztahuje, a protože nebyly sanační práce ukončeny, nelze provádět ani postsanační monitoring.

22. K bodu 10) Rozhodnutí o uložení opatření žalobkyně uvedla, že tímto bylo uloženo vyhodnocovat postup sanačních prací, tyto však byly přerušeny. Od doby pozastavení do doby znovuobnovení prací tak toto není možné, neboť nelze vyhodnocovat postup prací, když tyto neprobíhají a nepokračují.

23. Žalobkyně neshledala, že by shora uvedené body Rozhodnutí o uložení opatření jakkoli porušila.

24. Pod třetím žalobním bodem žalobkyně namítala nedostatek odpovědnosti za dotčený přestupek. Žalobkyně zopakovala, že s ohledem na skutečnosti uvedené pod prvním žalobním bodem není povinnou osobou ve smyslu § 42 vodního zákona. Doplnila, že vzhledem k tomu, že k plnění nápravných opatření není zavázána žalobkyně, ale jiný subjekt, který na sebe tuto povinnost převzal smluvně, tj. Česká republika zastoupená Ministerstvem financí, nevznikla žalobkyni deliktní odpovědnost, na základě které by jí bylo lze přičítat spáchání předmětného správního deliktu, respektive ji za něj pokutovat a ukládat jí povinnost k náhradě nákladů správního řízení.

25. Pod čtvrtým žalobním bodem pak žalobkyně rozporovala jednotlivá zjištění správních orgánů uvedená v Prvostupňovém, resp. Napadeném rozhodnutí.

26. Žalobkyně především poukázala, že jednotlivé výroky Prvostupňového rozhodnutí jsou formulovány neurčitě a nestanoví cílové datum, do kdy má být sanace bývalého areálu SVA Holýšov provedena. Žalobkyně přisvědčila žalovanému, že termín nebylo možné určit předem, nicméně není určen ani nyní, což dle jejího názoru znamená, že povinný subjekt nemůže být v prodlení ohledně plnění tohoto bodu.

27. Dále argumentovala, že trvání kontaminace mohou ČIŽP a žalovaný oprávněně tvrdit pouze v případě, že takový stav prokáží, tedy ho dokladují adekvátními měřeními, ne pouze na základě vlastní úvahy, že „když sanační práce nebyly dokončeny, tak kontaminace trvá“. Zdůraznila, že „ČIŽP ani žalovaný žádným měřením ani jiným prokazatelným způsobem své tvrzení neprokázal. Tvrzení žalovaného, že k uvedenému „inspekce dospěla na základě tzv. negativního tvrzení“ je protiprávní“. Doplnila, že vzhledem k tomu, že sanace nebyla ukončena, není potenciální trvání kontaminace protiprávní.

28. Žalobkyně k „provádění monitoringu“ uvedla, že nelze brát v úvahu jako relevantní tvrzení žalovaného, že v inkriminované době nebyl monitoring prováděn, neboť skutečnost, že ČIŽP jsou známy monitoringy prováděné před 7. 12. 2017, neznamená, že po tomto datu prováděny nebyly. Důkazní břemeno k prokázání, že se prováděl monitoring, by pak na žalobkyni mohlo ležet toliko za předpokladu, pokud by byla povinným subjektem.

29. K možnosti ovlivnit plnění nápravných opatření žalobkyně doplnila, že ona ani společnost SVA Holýšov neměly rozhodovací možnosti ohledně uvedeného, když Realizační smlouva byla uzavřena bez účastenství žalobkyně mezi zcela jinými subjekty, tj. FNM a společností SEPA spol. s r.o. Žalobkyně nemá právní sílu na to, aby do nich zasahovala, aby řídila zhotovitele společnost SEPA spol. s r.o. ani aby tuto povolala k pokračování v pracích, které se zavázala na daných pozemcích realizovat pro jiný subjekt.

30. K dosažení cílových limitů žalobkyně zdůraznila, že žalovaný neprokázal hodnoty jednotlivých polutantů v době od 10. 12. 2019 do 18. 8. 2021, a nemůže tedy tvrdit, že cílové hodnoty nebyly dosaženy. Důležité přitom dle jejího názoru je, že se jedná o hodnoty cílové, přičemž cíl – ukončení sanace, dosud nebyl dosažen. Není proto možné ani důvodné hodnotit a následně sankcionovat nedosažení nebo dosažení výše polutantů v rozhodném období. Žalobkyně doplnila, že pokud v rámci správního řízení byla žalobkyni uložena pokuta za něco, co lze prokázat, ale prokázáno nebylo, není to v souladu s platným právním řádem, přičemž žalovaný ani správní orgán prvního stupně své tvrzení měřením ani žádným jiným způsobem neprokázali.

31. Za zcela absurdní označila žalobkyně tvrzené „nepokračování v nařízených sanačních prací“ z důvodu nedbalosti žalobkyně, když žalobkyně je subjektem, který nemá možnost ovlivnit jednání osoby povinné dle uzavřených smluvních ujednání.

32. Závěrem žalobkyně shrnula, že tvrzení žalovaného, že žalobkyně nevyvrátila důkazy, které ČIŽP zajistila, je liché, neboť ČIŽP žádné důkazy nezajistila, vyjma důkazů, které sama poskytla žalobkyně. Nezjistila tedy žádný důkaz o tom, že kontaminace dotčené lokality trvá, nebo že nebyly dosaženy koncentrační cílové limity.

33. Pod pátým žalobním bodem žalobkyně uvedla, že co se týče pokuty ve výši 200 000 Kč, při její výměře bylo vycházeno z nepravdivých skutečností, neboť tyto skutečnosti nebyly prokázány a žalobkyně je v průběhu správního řízení vyvrátila.

IV. Vyjádření žalovaného

34. Ve svém vyjádření ze dne 18. 8. 2022 žalovaný setrval na závěrech vyslovených v Napadeném rozhodnutí, jež považoval za zákonné a podložené výsledky provedeného dokazování.

35. Nad rámec argumentace uvedené v Napadeném rozhodnutí žalovaný doplnil, že část žalobních bodů dle čl. III. žaloby je shodná jako ve věci, o níž bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2020, čj. 3 A 195/2016 – 72, a tedy ve vztahu k nim platí překážka rei iudicata.

36. Co se týče argumentace žalobkyně, že ČIŽP měla prokázat reálnou neexistenci právních skutečností, které měly spočívat v aktivním plnění povinností žalobkyně, žalovaný setrval na svém názoru, že je povinností žalobkyně prokázat, že pozemky zasažené starou ekologickou zátěží ve vlastnictví žalobkyně již nejsou kontaminovány.

37. Žalovaný doplnil, že jakkoliv je povinnost uložená žalobkyni pod bodem 6) Rozhodnutí o uložení opatření průběžná, je třeba mít na mysli, že žalobkyně prokázanou nečinností ohrožuje zákonem chráněný zájem na odstranění kontaminace zasažených pozemků, resp. vyvolává situaci, při níž hrozí reálné nebezpečí. Smyslem Rozhodnutí o uložení opatření, resp. provedení sanace kontaminovaných podzemních vod v prostoru skládky sklářských písků, prostoru výrobních celků závodu a bývalého jímacího zařízení „U Radbuzy“, ve spojení s ostatními body Rozhodnutí o uložení opatření, je zabránit rozšíření kontaminace starou ekologickou zátěží do okolí, tedy zabránit poruše zákonem chráněného zájmu na čistotě podzemních vod.

V. Jednání

38. Při ústním jednání konaném dne 10. 10. 2022 žalovaný setrval na svém procesním stanovisku a dříve uplatněné argumentaci; žalobkyně se ústního jednání, na jehož uskutečnění sama trvala, nezúčastnila.

39. Soud doplnil dokazování kupní smlouvou ze dne 26. 7. 2010 uzavřenou mezi Ing. Petrem Sedláčkem, insolvenčním správcem společnosti SVA Holýšov jako prodávajícím a žalobkyní jako kupující (dále též „Kupní smlouva“), tj. titulem na základě kterého žalobkyně nabyla vlastnické právo k pozemkům parc. č. 100/31, parc. č. 100/32 a parc. č. 1610, vše zapsáno v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 1541, k. ú. Holýšov (dále společně „areál SVA Holýšov“).

40. Z Kupní smlouvy soud zjistil následující relevantní skutečnosti. Z článku IV. odst. 1. se podávají zástavní práva a omezení vlastnického práva váznoucí na listu vlastnictví č. 1541, k. ú. Holýšov (areál SVA Holýšov), v odst. 2 předmětného článku je obsaženo prohlášení prodávajícího, že v souladu s § 299 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v rozhodném znění (dále jen „insolvenční zákon“), zanikají zajišťovací práva zpeněžením věci, práva, nebo pohledávky v konkursu, čímž je odůvodněna skutečnost, že zástavní práva a omezení vlastnického práva nemají vliv na hodnotu areálu SVA Holýšov. Z článku IV. odst. 3 Kupní smlouvy se pak podává prohlášení kupujícího (žalobkyně), že byla seznámena s rozsahem ekologických škod, vzniklých před privatizací, a se způsobem jejich odstraňování. Z článku IV. odst. 4 Kupní smlouvy se podává, že na žalobkyni předmětnou smlouvou přešla práva a povinnosti mj. vyplývající ze Smlouvy č. 151/96 týkající se ekologických závazků a Realizační smlouvy o provedení prací při sanaci ekologických škod.

41. Soud dále doplnil dokazování o výpis z katastru nemovitostí k listu vlastnictví č. 1541, k. ú. Holýšov (areál SVA Holýšov), ze kterého zjistil, že vlastnické právo k areálu SVA Holýšov žalobkyně nabyla dne 29. 7. 2010, neboť tohoto dne nastaly právní účinky vkladu práva do katastru nemovitostí. Nabývacím titulem vlastnického práva byla kupní smlouva.

42. Soud provedl i další důkazní prostředky navržené žalobkyní [výpis z obchodního rejstříku žalobkyně, výpis z obchodního rejstříku společnosti SVA, výpis z obchodního rejstříku společnosti SVA Holýšov, zakladatelská smlouva SVA Holýšov], z nichž zjistil dílčí shody v personálním obsazení společností SVA a SVA Holýšov v rozhodném období (shoda v osobě předsedy představenstva a dvou členů představenstva).

43. Další listiny předložené žalobkyní [Napadené rozhodnutí, Prvostupňové rozhodnutí, Rozhodnutí o uložení opatření, Smlouvu č. 151/96 včetně dodatků] soud k důkazu neprováděl, neboť tyto jsou součástí správního spisu, kterým se dle ustálené rozhodovací praxe správních soudů nedokazuje – soud z něj vychází.

VI. Posouzení věci Městským soudem v Praze

44. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.), jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti; přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí.

45. V posuzované věci žalobkyně brojí proti rozhodnutí správních orgánů, kterými jí byla uložena pokuta ve výši 200 000 Kč za jednání, ve kterém správní orgány shledaly naplnění skutkové podstaty přestupku podle § 125a odst. 1 písm. w) vodního zákona, tj. že žalobkyně nesplnila opatření vyplývající z Rozhodnutí o uložení opatření. Žalobkyně předně sporuje existenci Rozhodnutí o uložení opatření, které je dle jejího názoru nezákonné, neplatné resp. nicotné, jakož sekundárně i skutečnost, že je osobou povinnou k plnění povinností stanovených Rozhodnutím o uložení opatření. Žalobkyně rovněž namítá, že správní orgány porušení povinností stanovených Rozhodnutím o uložení opatření v průběhu správního řízení neprokázaly.

46. Před vypořádáním žalobních námitek žalobkyně směřujících do posouzení, zda žalobkyně naplnila, či nenaplnila skutkovou podstatu přestupku, se soud nejprve musel zabývat námitkou, kterou žalobkyně poukazovala na to, že není osobou povinnou k plnění povinností uložených Rozhodnutím o uložení opatření, resp. s tím související námitkou nicotnosti (resp. nezákonnosti či neplatnosti) Rozhodnutí o uložení opatření, tj. námitkami uvedenými pod prvním žalobním bodem.

47. Žalobkyně svou argumentaci o nicotnosti (resp. nezákonnosti či neplatnosti)

3. Rozhodnutí o uložení opatření založila na tvrzení, že Rozhodnutím o uložení opatření byla povinnost plnit nápravná opatření uložena nesprávné osobě, tedy že tato povinnost mohla být uložena toliko společnosti SVA (jakožto nabyvateli areálu SVA Holýšov v rámci privatizace), nikoliv přímo společnosti SVA Holýšov.

48. Žalovaný v Napadeném rozhodnutí v tomto ohledu konstatoval, že Rozhodnutí o uložení opatření nabylo materiální a formální právní moci, a je tak nezměnitelné.

49. Předně soud musí konstatovat, že v posuzované věci žalobkyně brojí proti Napadenému rozhodnutí, nikoliv Rozhodnutí o uložení opatření. Toto, jak opakovaně připomínal žalovaný, již nabylo právní moci (tedy jej nelze napadnout řádnými opravnými prostředky), a je tak nadáno presumpcí správnosti.

50. Ke zrušení pravomocného správního aktu pak může v obecné rovině (i.) dojít ze zákona v případě nového rozhodnutí ve věci v rámci obnovy správního řízení nebo nového rozhodnutí vydaného po prominutí zmeškání odvolání, případně (ii.) zrušit pravomocný správní akt může svým rozhodnutím: (a) z důvodu nezákonnosti ve správním řízení nadřízený správní orgán, popř. i správní orgán, který jej vydal; (b) z důvodu nezákonnosti soud při výkonu správního soudnictví; či (c) pro porušení základních práv a svobod Ústavní soud v rámci vyřizování ústavní stížnosti (srov. STAŠA, Josef. § 3 [Změna a zrušení pravomocného správního aktu]. In: HENDRYCH, Dušan a kol. Správní právo. Obecná část. 9. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 154–155, marg. č. 294).

51. Pro nezákonnost však lze rozhodnutí správního orgánu napadnout žalobou ve správním soudnictví pouze v zákonem stanovené lhůtě (srov. § 72 odst. 1 s. ř. s.) za splnění podmínek stanovených zákonem. Ve vztahu k Rozhodnutí o uložení opatření přitom lhůta k podání žaloby ve správním soudnictví již dávno uplynula, což znamená, že zdejší soud se nemůže v posuzované věci přezkoumávat, zda se jedná o rozhodnutí zákonné či nikoliv. Pro úplnost lze dodat, že společnost SVA Holýšov se proti předmětnému rozhodnutí v rozhodné době nebránila; ze spisu přitom vyplývá, že toto rozhodnutí naopak bylo vydáno na základě její procesní iniciativy.

52. Pokud by pak žalobkyně v rámci podané žaloby navrhovala postup podle § 75 odst. 2 s. ř. s. (k čemuž explicitně nedošlo), dle kterého „byl–li závazným podkladem přezkoumávaného rozhodnutí jiný úkon správního orgánu, přezkoumá soud k žalobní námitce také jeho zákonnost, není–li jím sám vázán a neumožňuje–li tento zákon žalobci napadnout takový úkon samostatnou žalobou ve správním soudnictví“, ani v tomto ohledu nelze přezkum Rozhodnutí o uložení opatření zdejším soudem připustit, neboť se jedná o samostatné rozhodnutí, proti kterému bylo přípustné podání řádného opravného prostředku. Proti rozhodnutí o řádném opravném prostředku by pak bylo lze brojit žalobou podanou ke správnímu soudu. Dle soudu dostupných informací přitom proti Rozhodnutí o uložení opatření žádné řádné (ani mimořádné) opravné prostředky uplatněny nebyly; přezkumu Rozhodnutí o uložení opatření nebylo podrobeno ani v řízení před soudem.

53. Jak přitom konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 4. 2. 2009, čj. 1 As 79/2008 – 128, publ. pod č. 1815 Sb. NSS, „[p]rávní řád je založen na zásadě presumpce správnosti aktů vydaných orgány veřejné správy, dle níž se má za to, že správní akt je zákonný a správný, a to až do okamžiku, kdy příslušný orgán zákonem předvídanou formou prohlásí správní akt za nezákonný a zruší jej (srov. k tomu Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, s. 225, resp. v judikatuře NSS např. rozsudek ze dne 22. 5. 2008, čj. 6 As 45/2005 – 188). Po celou dobu své existence až do svého eventuálního zrušení vyvolává správní akt právní následky, zakládá práva a povinnosti. Zrušení správního aktu má účinky toliko ex nunc, které působí výlučně do budoucna, akt již tedy nemůže v budoucnu založit další práva a povinnosti. Odrazem této zásady z pohledu vztahu jedinec – správní orgán je zásada ochrany dobré víry a ochrany nabytých práv (viz např. nález ÚS ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. IV. ÚS 150/01, Sb. n. a u., sv. 31, č. 117, s. 69)“.

54. Na Rozhodnutí o uložení opatření je třeba hledět jako na správné a zákonné, není–li zákonem předvídaným způsobem shledán opak. K tomu přitom ve vztahu k Rozhodnutí o uložení opatření nedošlo. Brojí–li přitom žalobkyně v podané žalobě proti nezákonnosti Rozhodnutí o uložení opatření, míjí se tato námitka s mezemi soudního přezkumu v posuzované věci, neboť soudnímu přezkumu jsou v nadepsané věci podrobena toliko Napadené resp. Prvostupňové rozhodnutí.

55. Žalobkyni lze nicméně přisvědčit potud, že na posouzení zákonnosti Napadeného rozhodnutí by mohl mít vliv eventuální závěr soudu o nicotnosti Rozhodnutí o uložení opatření.

56. Z ustanovení § 77 odst. 1 správního řádu se podává, že „[n]icotné je rozhodnutí, k jehož vydání nebyl správní orgán vůbec věcně příslušný; to neplatí, pokud je vydal správní orgán nadřízený věcně příslušnému správnímu orgánu. Nicotné je dále rozhodnutí, které trpí vadami, jež je činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, anebo jinými vadami, pro něž je nelze vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu“.

57. Správní soudy ustáleně judikují, že nicotnost představuje specifickou kategorii vad správních rozhodnutí. Tyto vady jsou vzhledem ke své povaze vadami nejzávažnějšími, nejtěžšími a rovněž i nezhojitelnými. Rozhodnutí, které jimi trpí, je rozhodnutím nicotným. Nicotné rozhodnutí není „běžným“ nezákonným rozhodnutím, nýbrž rozhodnutím, které pro jeho vady vůbec nelze za rozhodnutí orgánu veřejné moci považovat a které nevyvolává veřejnoprávní účinky. V případě „obvyklých vad“ správních rozhodnutí se uplatní zásada presumpce správnosti a platnosti správních aktů. V rámci této zásady se na daná rozhodnutí hledí jako na existující a způsobilá vyvolávat příslušné právní důsledky a působit tak na sféru práv a povinností jejich adresátů. Naopak v případě nicotných správních rozhodnutí se tato zásada neuplatní. Z povahy nejtěžších vad pak plynou i ty nejtěžší následky v podobě nicotnosti. Definičně lze za nicotný správní akt považovat akt, který vykazuje tak závažné vady, že vůbec není schopen vyvolat žádné právní účinky (srov. např. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2008, čj. 8 Afs 78/2006 – 74, publ. pod č. 1629/2008 Sb. NSS, či usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2013, čj. 7 As 100/2010 – 65, publ. pod č. 2837/2013 Sb. NSS). Soudy v minulosti opakovaně zdůraznily, že vadami takové intenzity, které způsobují nicotnost daného rozhodnutí, jsou např. absolutní nedostatek pravomoci, absolutní nepříslušnost rozhodujícího správního orgánu, zásadní nedostatky projevu vůle vykonavatele veřejné správy (absolutní nedostatek formy, neurčitost, nesmyslnost), požadavek plnění, které je trestné nebo absolutně nemožné, uložení povinnosti nebo založení práva k něčemu, co v právním smyslu vůbec neexistuje, či nedostatek právního podkladu k vydání rozhodnutí (srov. např. výše odkazované usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 7 As 100/2010, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2012, čj. 3 As 24/2012 – 22, či rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2005, čj. 6 A 76/2001 – 96, publ. pod č. 793/2006 Sb. NSS).

58. Definice nicotného správního aktu je odbornou literaturou i ustálenou judikaturou podrobně popsána; není tedy sporu o tom, že nicotným akt je aktem zatíženým tak závažnými a nezhojitelnými vadami, že není způsobilý vyvolávat účinky, a proto jej nelze vůbec považovat za rozhodnutí, v důsledku čehož z něho pro adresáty nevyplývají žádná práva a povinnosti. Nicotnost rozhodnutí přitom nemůže být zhojena uplynutím času a soud by k ní musel přihlédnout z úřední povinnosti i v případě, pokud by žalobkyně takovou námitku nevznesla,.

59. Byť žalobkyně svojí úvahu o nicotnosti Rozhodnutí o uložení opatření nedoplnila uvedením konkrétní vady, která by o nicotnosti předmětného rozhodnutí svědčila, z její argumentace lze seznat, že tuto okolnost spatřuje v uložení opatření k odstranění staré ekologické zátěže v areálu SVA Holýšov nesprávnému subjektu.

60. V tomto kontextu lze při posouzení nicotnosti obecně vycházet z rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2008, čj. 8 Afs 78/2006 – 74, publ. pod č. 1629/2008 Sb. NSS), který vyslovil, že „[p]odle ustálené judikatury správních soudů a teorie správního práva je jedním z důvodů nicotnosti skutečnost, že rozhodnutí ukládá povinnost někomu, kdo nemá právní subjektivitu, kdo není způsobilým adresátem práv a povinností (srov. rozsudky Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 1993, č. j. 6 A 14/93 – 26, podle kterého skutečnost, že rozhodnutí správního orgánu uložilo povinnost někomu, kdo není osobou v právním slova smyslu a není způsobilý mít práva a povinnosti, má za následek nulitu správního aktu; dále rozsudek ze dne 29. 10. 1993, sp. zn. 6 A 25/92, kde nicotným bylo shledáno rozhodnutí ukládající povinnost obchodnímu jménu, stejně jako v rozsudcích ze dne 16. 12. 1996, č. j. 7 A 111/94 – 31; ze dne 21. 2. 1997, č. j. 7 A 170/94 – 28; ze dne 21. 3. 1997, sp. zn. 7 A 155/94; a ze dne 19. 12. 1997, č. j. 6 A 26/95 – 29). Nelze proto uložit povinnost někomu, kdo k tomu není způsobilý, není osobou v právním smyslu, někomu, kdo neexistuje. Z hlediska právní úpravy obsažené v § 77 odst. 2 správního řádu, který je do určité míry odrazem tradičních důvodů nicotnosti, lze tuto vadu podřadit pod jiné vady, pro něž rozhodnutí nelze vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu. Uložení povinnosti non–subjektu, neboli absolutní omyl v osobě adresáta, je tedy již tradičním důvodem nicotnosti. Představuje zásadní pochybení, pro které je nutno na taková rozhodnutí nahlížet jako na rozhodnutí nicotná“.

61. Z Rozhodnutí o uložení opatření se podává, že toto vydala Česká inspekce životního prostředí, oddělení ochrany vod, oblastní inspektorát v Plzni jakožto příslušný vodohospodářský orgán podle § 1 odst. c), § 4 odst. b) a § 12 odst. c) zákona č. 130/1974 ČNR., o státní správě ve vodním hospodářství, v rozhodném znění. Opatření k odstranění staré ekologické zátěže na lokalitě SVA Holýšov bylo podle § 27 odst. 2 starého vodního zákona uloženo společnosti SVA Holýšov[4], tj. společnosti, která měla k dotčené lokalitě vlastnické právo. Žalobkyně v podané žalobě přitom neuvedla žádné takové skutečnosti, na základě kterých by bylo lze v kontextu shora uvedeného seznat, že by správní orgán Rozhodnutím o uložení opatření uložil povinnost non–subjektu, nebo se dopustil absolutního omylu v osobě adresáta. Společnost SVA Holýšov v rozhodné době byla existující právnickou osobou nadanou právní subjektivitou, resp. byla osobou, jíž bylo možné na základě zákona opatření k odstranění staré ekologické zátěže uložit. Tuto námitku žalobkyně tak soud shledal neopodstatněnou.

62. Pro úplnost přitom Městský soud v Praze doplňuje, že nicotnost Rozhodnutí o uložení opatření neshledal ani z žádného jiného důvodu vymezeného zákonem či dovozeného rozhodovací praxí správních soudů nebo doktrínou. Rozhodnutí o uložení opatření bylo vydáno na základě způsobilého právního podkladu, příslušným správním orgánem nadaným pravomocí uložit opatření k odstranění ekologické zátěže, v zákonem stanovené formě a není co do obsahu zatíženo neurčitostí, nesmyslností či vnitřní rozporností.

63. Nad rámec výše uvedeného, s ohledem na skutečnost, že žalobkyně v podané žalobě opakovaně argumentuje, že společnosti SVA Holýšov nebylo v souladu se zákonem možné uložit opatření k odstranění staré ekologické zátěže (přičemž tuto námitku vznáší i v kontextu zpochybnění svého postavení jako právního nástupce této společnosti – k tomu srov. dále), pak soud doplňuje následující.

64. Podle § 27 odst. 2 starého vodního zákona „[v]odohospodářský orgán uloží podle potřeby ochrany vod opatření k nápravě nabyvateli majetku získaného způsobem uvedeným ve zvláštním právním předpise, a který není původcem závadného stavu, ale k jehož majetku takto získanému je závadný stav vázán. Takto postupuje vodohospodářský orgán v případě, že nabyvatel tohoto majetku jej získal s vědomím ekologické zátěže a byla–li s ním uzavřena zvláštní smlouva nebo byla–li mu poskytnuta sleva z kupní ceny z důvodu závadného stavu, jenž je předmětem opatření k nápravě. Tímto způsobem postupuje vodohospodářský orgán i v případě, existuje–li dosud původce závadného stavu“ (podtržení provedeno soudem). Pojem zvláštní smlouva pak odkazuje na § 10a odst. 1 písm. h) zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, v rozhodném znění, dle kterého platí, že „[r]ozhodnutí o privatizaci podniku obsahuje případnou skutečnost, že Fond uzavře, na základě rozhodnutí vlády, s nabyvatelem smlouvu o úhradě nákladů vynaložených na vypořádání ekologických závazků vzniklých před privatizací“.

65. V odůvodnění Rozhodnutí o uložení opatření přitom správní orgán konstatoval, že mezi FNM a společností SVA byla dne 30. 8. 1996 uzavřena smlouva týkající se ekologických závazků [Smlouva č. 151/96]. Doplnil, že vzhledem ke změně oprávněného subjektu a podle rozhodnutí Ekologické komise FNM ze dne 7. 3. 2000 č. 40 a rozhodnutí Výkonného výboru ze dne 13. 3. 2000 č. 11 považuje FNM nadále za nového nabyvatele (tj. smluvní stranu Smlouvy č. 151/96) pouze společnost SVA Holýšov, která přebírá veškeré povinnosti a závazky z ekologické smlouvy.

66. Z výše uvedeného se podává, že s ohledem na skutečnost, že společnost SVA Holýšov vstoupila namísto společnosti SVA do práv a povinností vyplývajících ze Smlouvy č. 151/96, kterou byla zajištěna finanční účast státu na odstranění ekologické škody, bylo jí možné uložit opatření k odstranění staré ekologické škody v souladu s § 27 odst. 2 starého vodního zákona. To, že společnost SVA Holýšov byla oprávněnou osobou ze Smlouvy č. 151/96, je přitom dále osvědčeno i Dodatkem ke Smlouvě č. 151/96, který byl dne 8. 8. 2003 uzavřen právě společností SVA Holýšov jako nabyvatelem z předmětné smlouvy. Práva a povinnosti ze Smlouvy č. 151/96 ze společnosti SVA Holýšov pak přešly právě na žalobkyni, což se podává jak z předložené Kupní smlouvy (srov. odst. 40 tohoto rozsudku; k tomu srov. rovněž níže), tak z dodatku č. 00920–2011–452–D–0151/96/01–02 ke Smlouvě č. 151/96 týkající se ekologických závazků – dohody o převzetí práv a povinností ze dne 30. 5. 2011 uzavřené mezi Českou republikou (za kterou jednalo Ministerstvo financí), Ing. Petrem Sedláčkem, správcem konkursní podstaty společnosti SVA Holýšov a žalobkyní (dále jen „Dohoda o převzetí práv a povinností“). Lze proto vycházet z předpokladu, že zákonné podmínky pro vydání Rozhodnutí o uložení opatření vůči společnosti SVA Holýšov byly splněny, neboť tato si byla zjevně vědoma ekologické zátěže a byla účastníkem smluvního vztahu založeného zvláštní smlouvou.

67. Pokud jde o prvně uvedené, z žádných okolností nevyplývá, že by společnost SVA Holýšov o ekologické zátěži předmětných nemovitostí nevěděla. Soud přitom považuje za klíčové, že žalobkyně ve své žalobě v tomto ohledu ničeho netvrdí ani nenamítá a svou argumentaci cílí zcela jiným směrem. Pro úplnost pak soud uvádí, že nedostatku vědomosti ekologické zátěže na straně uvedené společnosti nenasvědčuje ani shora zmíněná skutečnost, totiž že dotčené nemovitosti byly do základního kapitálu dceřiné společnosti vloženy samotnou společností SVA. V obou právnických osobách přitom v postavení předsedy představenstva působila stejná fyzická osoba, shodu lze identifikovat i v osobách dalších dvou členů představenstev společností (vědomost je přitom faktorem – subjektivním vnitřním psychickým stavem, jenž je nutno spojovat právě s fyzickými osobami, nakolik je právnická osoba toliko právní fikcí). Závěr o vědomosti pak přinejmenším do jisté míry podporuje i obsah smluvních ujednání (tj. Dodatku ke Smlouvě č. 151/96), které společnost SVA Holýšov později uzavřela.

68. Se společností SVA Holýšov pak byla uzavřena zvláštní smlouva, resp. vstoupila se zřetelem k výše uvedenému popsaným způsobem do práv a povinností ze Smlouvy č. 151/96 namísto společnosti SVA, a je ji tedy nutno považovat za účastníka smluvního vztahu založeného zvláštní smlouvou. Soud přitom nepochyboval o tom, že se zřetelem ke všem okolnostem nelze připustit opačný výklad, v důsledku kterého by se snad bylo lze vložením dotčených nemovitostí do základního kapitálu dceřiné společnosti vyhnout tomu, aby správní orgán mohl za těchto okolností opatření uložit. Jak bylo popsáno výše, společnost SVA Holýšov byla podle výše specifikovaných rozhodnutí Ekologické komise FNM a rozhodnutí Výkonného výboru FNM považována za novou smluvní stranu předmětné (dle dikce § 27 odst. 2 starého vodního zákona) zvláštní smlouvy, což tato společnost sama stvrdila uzavřením Dodatku ke Smlouvě č. 151/96 dne 8. 8. 2003.

69. Soud tak nejenže nedospěl k závěru o nicotnosti Rozhodnutí o uložení opatření, neshledal ani žádné jiné důvody, pro které by bylo lze uzavřít o nezákonnosti Rozhodnutí o uložení opatření. Městský soud v Praze proto rovněž nemohl přisvědčit závěru žalobkyně, že by Napadené rozhodnutí (nebo rozhodnutí Prvostupňové) bylo stiženo právní vadou, bylo–li vydáno na základě Rozhodnutí o uložení opatření.

70. Městský soud v Praze proto přistoupil k posouzení druhé dílčí námitky žalobkyně vznesené pod tímto žalobním bodem, kterou namítala, že není právním nástupcem společnosti SVA Holýšov, tj. že na ní nemohly přejít povinnosti uložené Rozhodnutím o uložení opatření. Žalobkyně svou argumentaci konstruovala tak, že právní nástupnictví se dle obou zákonů (vodního zákona i starého vodního zákona) vztahuje k povinnostem již ČIŽP uloženým (v tomto ohledu není mezi účastníky řízení sporu). S ohledem na skutečnost, že dle žalobkyně byla ČIŽP oprávněna uložit povinnost toliko společnosti SVA, nepřichází dle jejího názoru právní nástupnictví vůbec v úvahu.

71. Jak se podává z výše uvedeného, Městský soud v Praze se neztotožňuje s názorem žalobkyně, že IŽP nebyla oprávněna společnosti SVA Holýšov uložit opatření k odstranění staré ekologické zátěže. Nad rámec nezbytného odůvodnění lze dodat, že i pokud by však soud abstrahoval od této skutečnosti, na jeho závěrech by to ničeho neměnilo. V tomto ohledu je třeba připomenout shora deklarovanou zásadu o presumpci správnosti správních aktů, kdy tyto je třeba považovat za zákonné a správné, dokud není zákonem předvídanou formou prohlášen opak. Rozhodnutí o uložení opatření přitom nebylo prohlášeno za nezákonné a nebylo ani zrušeno. Jedná se tedy o existující správní akt, na nějž je třeba pohlížet jako na zákonný a správný. Polemika žalobkyně, že správní orgány měly předmětnou povinnost obsaženou v Rozhodnutí o uložení opatření uložit jinému subjektu, jakož i navazující úvaha, že z tohoto důvodu je vyloučeno, aby povinnost v tomto rozhodnutí uložené přešly v rámci právního nástupnictví na jiný subjekt, tak není opodstatněná.

72. Žalobkyně dále argumentovala, že povinnosti vyplývající z Rozhodnutí o uložení opatření by na ni přejít nemohly za žádné situace, neboť tyto dle zákonné dikce přechází na právního nástupce osoby, jíž byla povinnost uložena, přičemž žalobkyně takovým právním nástupcem dle svého přesvědčení není. Svou úvahu žalobkyně odůvodnila tak, že právním nástupcem společnosti SVA Holýšov by musela být například její dceřiná společnost nebo osoba, která nabyla její podnik nebo jeho část. Tuto úvahu žalobkyně žádným dalším způsobem v podané žalobě nerozšířila. Žalobkyně rovněž opakovaně zdůrazňovala, že pozemky nabyla příklepem v rámci dražby, resp. vydražením v elektronické aukci.

73. Podle § 42 odst. 2 vodního zákona „[v]odoprávní úřad nebo Česká inspekce životního prostředí uloží podle potřeby opatření k nápravě nabyvateli majetku získaného způsobem uvedeným ve zvláštním zákoně, který není původcem závadného stavu, ale k jehož majetku takto získanému je závadný stav vázán. Takto postupuje vodoprávní úřad nebo Česká inspekce životního prostředí v případě, že nabyvatel tohoto majetku jej získal s vědomím ekologické zátěže a byla–li s ním o tom uzavřena zvláštní smlouva nebo byla–li mu poskytnuta sleva z kupní ceny z důvodu závadného stavu, jenž je předmětem opatření k nápravě. Tímto způsobem postupuje vodoprávní úřad nebo Česká inspekce životního prostředí i v případě, existuje–li dosud původce závadného stavu“. Z odstavce třetího předmětného ustanovení se podává, že „[p]ovinnosti plynoucí z opatření k nápravě uloženého původci závadného stavu podle odstavce 1 nebo nabyvateli majetku podle odstavce 2 přecházejí na jejich právní nástupce“ (pozn. zvýraznění doplněno soudem). Z důvodové zprávy k zákonu č. 14/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů [starý vodní zákon] se pak podává, že se výslovně „zakotvuje přechod povinností plynoucích z individuálního správního aktu, vydaného na právního předchůdce, na právního nástupce. Tím se současně odstraňují pochybnosti o tom, kdo je povinen opatření zrealizovat“.

74. Zdejší soud se předně zabýval skutečností, zda lze žalobkyni považovat za právního nástupce společnosti SVA Holýšov ve smyslu shora uvedeného ustanovení.

75. Právní nástupnictví znamená relativní nabytí práva (povinnosti), tj. případ, kdy někdo nabývá právo (povinnost), které jiný pozbyl. Právní nástupce vstupuje vůči třetím osobám do právního postavení svého právního předchůdce (srov. KORECKÁ, Věra. Právní nástupnictví. In: HENDRYCH, Dušan a kol. Právnický slovník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009). Právní nástupnictví lze rozdělit na singulární a univerzální. Univerzální sukcese znamená, že do všech práv a povinností právního subjektu nastupuje jiná osoba (osoby). V případě singulární sukcese pak jiná osoba nastupuje jen do některých práv či povinností. V případě nabytí vlastnického práva k areálu SVA Holýšov žalobkyní se tak jedná o sukcesi singulární, neboť žalobkyně tímto úkonem nabyla toliko práva a povinnosti spojené s těmito nemovitostmi.

76. Je přitom třeba konstatovat, že k sukcesi může dojít nejen ve vztahu k právům (a povinnostem) soukromoprávní povahy, ale rovněž ve vztahu k veřejným subjektivním právům (resp. povinnostem). Podstatným je v tomto ohledu teoretické rozlišení správních aktů podle okruhu osob, které akt zavazuje; tímto způsobem lze správní akty rozlišit na akty ad personam (tj. ty které zavazují nebo opravňují pouze v nich jmenovitě uvedené osoby; např. správní akt, kterým se vydává cestovní doklad) a akty in rem (tj. ty, které se týkají adresátů určených jejich vztahem k určité věci, např. územní rozhodnutí, stavební povolení, rozhodnutí o odstranění stavby). Z právní doktríny se přitom podává, že na rozdíl od správních aktů ad personam, zavazují správní akty in rem nejen osoby v nich jmenovitě uvedené, ale rovněž jejich právní nástupce. Akty in rem působí vůči každé osobě, která se ve vztahu k předmětu daného aktu nachází ve stejné právní situaci jako původní adresát. Skutečnost, že správní akt zavazuje i právní nástupce, pak zpravidla bývá vyjádřena v zákoně (srov. STAŠA, Josef. § 3 [Podle okruhu osob, které akt zavazuje]. In: HENDRYCH, Dušan a kol. Správní právo. Obecná část. 9. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 136, marg. č. 256).

77. Na základě výše uvedeného stručného teoretického exkurzu tak zdejší soud nemá pochybnosti o tom, že na žalobkyni v důsledku nabytí vlastnického práva k areálu SVA Holýšov rovněž přešly práva a povinnosti nejen v oblasti soukromoprávní, ale s ohledem na předmět posuzované věci i v oblasti veřejnoprávní. Tato skutečnost se podává jak z povahy Rozhodnutí o uložení opatření, jakožto individuálního správního aktu in rem (neboť tímto byla nápravná opatření uložena společnosti SVA Holýšov právě z důvodu jejího vlastnického práva k předmětným nemovitostem), tak ze samotné dikce § 42 odst. 3 vodního zákona. Přesvědčení žalobkyně, že není právním nástupcem společnosti SVA Holýšov, proto soud shledal jako neopodstatněné.

78. Soud nemohl přisvědčit ani poslední dílčí námitce žalobkyně v tomto ohledu, tj. že na její postavení, coby osoby povinné k plnění povinností stanovených Rozhodnutím o uložení opatření, má vliv způsob nabytí vlastnického práva k areálu SVA Holýšov, resp. skutečnost, že toto nabyla z majetkové podstaty společnosti SVA Holýšov, za situace, kdy bylo soudem vydáno rozhodnutí o úpadku. Žalobkyně v podané žalobě opakovaně uvádí, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem nabyla „na základě jejich vydražení v elektronické aukci“, či že jí byly „přiklepnuty v dražbě“. Toto vyjádření žalobkyně je třeba korigovat, neboť jak se podává z Kupní smlouvy předložené žalobkyní, žalobkyně nabyla vlastnické právo k areálu SVA Holýšov uzavřením dotčené kupní smlouvy, resp. vkladem do katastru nemovitostí dle § 133 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (byť je žalobkyni třeba přisvědčit, že k prodeji došlo na základě internetové aukce, ve které žalobkyně nabídla nejvyšší cenu). Jak je přitom rovněž uvedeno v Kupní smlouvě (srov. čl. II., odst. 4), insolvenční správce byl oprávněn prodat areál SVA Holýšov mimo dražbu [srov. § 286 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona], k čemuž mu byl vydán souhlas insolvenčního soudu i souhlas věřitelského výboru.

79. Podle § 285 odst. 1 insolvenčního zákona pak platí, že„[z]peněžením majetkové podstaty zanikají v rozsahu, v němž se týkají zpeněženého majetku a) účinky nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, b) věcná břemena, která zatěžují zpeněžovaný majetek a která jsou podle ustanovení tohoto zákona v insolvenčním řízení neúčinná“. Blíže nerozvedená argumentace žalobkyně, že by s ohledem na skutečnost, že vlastnické právo k areálu SVA Holýšov nabyla za situace, kdy tato společnost byla v úpadku, a předmětné nemovitosti byly součástí majetkové podstaty, mělo dojít k zániku veřejnoprávní povinnosti vyplývající z Rozhodnutí o uložení opatření, resp. nemožnosti přechodu této povinnosti na žalobkyni, tak dle názoru Městského soudu v Praze postrádá opodstatnění, neboť z dikce insolvenčního zákona nelze k předmětnému závěru dospět.

80. Městský soud v Praze tak shrnuje, že námitky žalobkyně co do nicotnosti (resp. nezákonnosti či neplatnosti) Rozhodnutí o uložení opatření shledal jako neopodstatněné, neboť neshledal, že by toto rozhodnutí bylo stiženo takovou zásadní vadou, pro které by bylo lze argumentaci žalobkyně přisvědčit. Soud rovněž neshledal důvodnými argumenty žalobkyně, kterými se snažila zpochybnit, že by byla osobou povinnou k plnění povinností stanovených Rozhodnutím o uložení opatření; dospěl tedy v souladu s právním názorem správních orgánů k závěru, že na žalobkyni tyto povinnosti v důsledku singulární sukcese přešly.

81. Soud následně v logice uspořádání žalobní argumentace přistoupil k posouzení důvodnosti námitek vznesených žalobkyní pod třetím žalobním bodem, neboť těmito žalobkyně opětovně namítala, že nemůže být odpovědnou za spáchání přestupku ve smyslu § 125a odst. 1 písm. w) vodního zákona. Nad rámec námitek vypořádaných shora žalobkyně uvedla, že k plnění nápravných opatření podle Rozhodnutí o uložení opatření není zavázána ona, ale Česká republika, která na sebe povinnost smluvně převzala, a to uzavřením Dodatku ke Smlouvě a Realizační smlouvy.

82. Žalovaný k obsahově shodné námitce v odůvodnění Napadeného rozhodnutí uvedl, že z dokumentů předložených žalobkyní nevyplývá, že by se stát zavázal na své náklady odstranit starou ekologickou zátěž v plném rozsahu. Doplnil, že osobou odpovědnou za dokončení uložených opatření je dle jeho názoru žalobkyně, která zasažené nemovitosti nabyla s vědomím o existenci staré ekologické zátěže a na níž povinnost plynoucí z Rozhodnutí o uložení opatření přešla v rámci právního nástupnictví v souladu s § 42 odst. 3 vodního zákona.

83. Ze spisového materiálu soud zjistil následující skutečnosti.

84. Předmět Smlouvy č. 151/96 týkající se ekologických závazků byl vymezen následovně: „Fond národního majetku ČR se zavazuje hradit nabyvateli [tj. společnosti SVA] účelně vynaložené náklady na splnění ekologických závazků z hlediska životního prostředí stanovené v projektu nápravných opatření, event. v jeho dodatcích, jež se stanou jeho nedílnou součástí, přičemž jsou však tyto náklady splatné jen v případě, odsouhlasí–li Fond národního majetku ČR jejich vynaložení v souladu s vyhodnocením ekologických závazků jako účelné. Úhrada může být poskytnuta maximálně do výše základního jmění společnosti, tj. 198 035 000 Kč.“ Povinností nabyvatele naproti tomu bylo „splnit ekologické závazky v souladu s podmínkami stanovenými rozhodnutím příslušného správního orgánu a touto smlouvou“ (čl. III bod 3.

1. Smlouvy č. 151/96)“.

85. Z Dodatku ke Smlouvě č. 151/96 (dodatek č. 00920–2003–241–D–0151/96/01–01 ke Smlouvě č. 151/96 týkající se ekologických závazků) se podává, že tento byl uzavřen mezi FNM a společností SVA Holýšov (jakožto nabyvatelem z předmětné smlouvy). Z článku II. dodatku se podává změna Smlouvy č. 151/96 následujícím způsobem: „[n]abyvatel souhlasí s tím, aby Fond [FNM] zadal provedení sanačních prací v areálu SVA Holýšov dle § 50 zákona č. 199/1994 Sb. o zadávání veřejných zakázek, v platném znění firmě SEPA, spol. s r.o., se sídlem Praha 6, Unhošťská 693, PSČ 160 00, IČ 14893576, (…)“. Z článku III. dodatku se podává, že „[f]ond [FNM] se zavazuje uzavřít smlouvu o dílo s vybraným zhotovitelem, tj. firmou SEPA, spol. s r.o., IČ 14893576. Nabyvatel souhlasí se zaplacením výše uvedené ceny a provedení sanačních prací z dosud nečerpané garantované částky v souladu s čl. II. Smlouvy [Smlouvy č. 151/96]“.

86. Realizační smlouvou (č. 01131–2003–240–S–0158/96–01–01–S, o provedení prací při sanaci ekologických škod uzavřenou dne 28. 11. 2003) se společnost SEPA, spol. s r.o. jako zhotovitel zavázala provést za podmínek stanovených v dotčené smlouvě dokončení sanačních prací směřujících k odstranění starých ekologických zátěží vzniklých před privatizací ve společnosti SVA Holýšov, tak aby byly splněny podmínky dané Rozhodnutím o uložení opatření. FNM se jako objednatel zavázal uhradit cenu za provedení díla podle předem stanoveného rozpočtu.

87. Soud při posouzení důvodnosti předmětné námitky nepřehlédl, že shodnou argumentací žalobkyně se již zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 7. 12. 2021, čj. 7 As 393/2020 – 41. Kasační soud přitom argumentaci žalobkyně nepřisvědčil. Konstatoval, že FNM se Smlouvou č. 151/96 pouze zavázal „uhradit účelně vynaložené na splnění ekologických závazků“, a to v předem dané maximální výši. Vyslovil proto nesouhlas s názorem žalobkyně, že by touto smlouvou FNM převzal odpovědnost za splnění ekologických závazků; nesouhlasil ani s tím, že se FNM zavázal uhradit veškeré náklady za splnění ekologických závazků. Tuto povinnost dle názoru kasačního soudu na sebe FNM nepřevzal ani uzavřením Dodatku ke Smlouvě č. 151/96. Kasační soud v tomto ohledu uvedl, že „[a]ni z tohoto dodatku tedy neplyne, že by Fond národního majetku převzal povinnost SVA, a. s. splnit ekologické závazky, tak jak byla stanovena v bodě 3.1 smlouvy č. 151/96. Toto ustanovení smlouvy dodatkem vůbec dotčeno nebylo. Fond národního majetku se toliko zavázal zadat provedení sanačních prací společnosti SEPA spol. s r. o. a za ně zaplatit v dodatku stanovenou cenu, jejíž výše bude odečtena z celkové částky, kterou se na splnění ekologických závazků zavázal ve smlouvě č. 151/96 poskytnout. S tím vyslovila SVA Holýšov, a. s. souhlas. Dodatek tedy měnil toliko bod 3.2 smlouvy, který upravoval „výběr dodavatele opatření ekologické nápravy“. Povinnosti splnit ekologické závazky se nijak nedotýkal a ta tak nadále zůstala na SVA, a. s., resp. SVA Holýšov, a. s. Ani z formulace, že Fond národního majetku „zadá provedení sanačních prací za celkovou cenu“, nelze dovodit, že tím přebírá odpovědnost za to, že budou veškeré potřebné ekologické závazky v dané lokalitě splněny. Povinnost „splnit ekologické závazky“ tak i po uzavření dodatku tížila SVA Holýšov, a. s.“. Doplnil, že samotný obsah Realizační smlouvy je pro posouzení povinnosti společnosti SVA, resp. společnosti SVA Holýšov splnit ekologické závazky podle Smlouvy č. 151/96 a Rozhodnutí o uložení opatření nepodstatný. Uzavřel, že z žádného ustanovení Smlouvy č. 151/96 ani z jejího dodatku nevyplývá, že by FNM převzal povinnost na své náklady splnit ekologické závazky, jak tvrdí žalobkyně.

88. S názorem Nejvyššího správního soudu se přitom zdejší soud plně ztotožňuje a neshledává důvodu se od něj v posuzované věci odchylovat. Sama žalobkyně přitom v podané žalobě netvrdí žádné skutečnosti, které by byly způsobilé závěry kasačního soudu kvalifikovaně zpochybnit. Z žádného ustanovení Smlouvy č. 151/96 ani z Dodatku ke Smlouvě č. 151/96 (potažmo z Realizační smlouvy) nevyplývá opodstatněnost tvrzení žalobkyně, že by se FNM (resp. stát) zavázal na své náklady v plném rozsahu odstranit ekologickou zátěž.

89. Městský soud v Praze tak na základě uvedeného nedospěl k závěru, že by se žalobkyně v návaznosti na jí poukazovaná smluvní ujednání zprostila povinnosti dokončit nápravná opatření vyplývající z Rozhodnutí o uložení opatření, nebo že by tato povinnost přešla na FNM (nebo jakýkoliv jiný subjekt). Soud tak neshledal žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo lze uzavřít, že žalobkyně nemůže být činěna odpovědnou za spáchání přestupku podle § 125a odst. 1 písm. w) vodního zákona; námitky žalobkyně pod tímto žalobním bodem dle jeho názoru postrádají opodstatnění.

90. Následně tak Městský soud v Praze mohl přistoupit k posouzení důvodnosti námitek, kterými žalobkyně brojila proti jednotlivým zjištěním správních orgánů, v důsledku kterých uzavřely o naplnění skutkové podstaty přestupku podle § 125a odst. 1 písm. w) vodního zákona. Vzhledem k tomu, že námitky subsumované pod druhým a čtvrtým žalobním bodem spolu úzce souvisí, přistoupil soud k jejich společnému vypořádání.

91. Soud přitom konstatuje, že se již nebude vyjadřovat k opakovaným argumentům žalobkyně zpochybňujícím relevanci Rozhodnutí o uložení opatření či právní nástupnictví žalobkyně, neboť s těmito skutečnostmi se již vypořádal v odst. 46 – 80 tohoto rozsudku.

92. Při posouzení žalobní argumentace soud vycházel z následující právní úpravy.

93. Z ustanovení § 125a odst. 1 písm. w) vodního zákona se podává, že „[p]rávnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že nesplní opatření uložené podle § 110 odst. 1 nebo § 112 odst. 1 písm. b)“. Podle odstavce druhého písm. d) předmětného ustanovení lze za tento přestupek uložit pokutu do 500 000 Kč.

94. Podle § 112 odst. 1 písm. b) vodního zákona „[č]eské inspekci životního prostředí přísluší ukládat odstranění a nápravu zjištěných nedostatků, jejich příčin a škodlivých následků, zjistí–li porušení povinností na úsecích uvedených pod písmenem a)“. V § 112 odst. 1 písm. a) je přitom stanoveno, že ČIŽP přísluší kontrolovat, jak podnikající fyzické nebo právnické osoby dodržují povinnosti stanovené vodním zákonem nebo uložené podle tohoto zákona na úseku: (1.) nakládání s povrchovými nebo podzemními vodami; (2.) ochrany uvedených vod včetně jejich ochrany při provozování plavby; (3.) havárií ohrožujících jakost těchto vod; (4.) vodních děl určených ke zneškodňování znečištění v odpadních vodách nebo k jejich vypouštění do vod povrchových nebo podzemních nebo do kanalizací, (5.) ochrany vodních poměrů a vodních zdrojů; (6.) uvádění vypouštění odpadních vod do vod povrchových nebo podzemních do souladu s požadavky zákona v případech vyžadujících zvláštní pozornost.

95. Správní orgány dospěly k závěru, že žalobkyně je vinna „tím, že v období od 10. 12. 2019 do 18. 8. 2021 neplnila nápravná opatření č. 6 ve spojení s bodem č. 7, 8, a 10 uložená rozhodnutím ČIŽP OOV Plzeň č.j. 3/OV/864/00/Hs ze dne 15. 5. 2000 (bod č. 6 – provedení sanace kontaminovaných podzemních vod v prostoru skládky sklářských písků, prostoru výrobních celků závodu a bývalého jímacího území „U Radbuzy“ ve spojení s bodem č. 7 – stanovení koncentračních cílových limitů pro sanaci podzemní vody s konkrétními hodnotami jednotlivých polutantů; bod č. 8 – provádění monitoringu jakosti podzemní a povrchové vody v průběhu sanačních prací a minimálně po dobu dalších dvou let po ukončení sanace; bod č. 10 – vyhodnocování postupu sanačních prací včetně vyčíslení vynaložených nákladů v ročních etapových zprávách předkládaných ČIŽP vždy do 31. 1. následujícího kalendářního roku) pro bývalý areál SVA Holýšov v Holýšově podle ust. § 112 odst. 1 písm. b) vodního zákona“.

96. Žalobkyně v souvislosti s opatřením pod bodem č. 6 Rozhodnutí o uložení opatření fakticky namítala, že povinnost provést sanaci byla časově ohraničena toliko termínem zahájení ode dne 1. 1. 2001, přičemž namítala, že bylo prokázáno, že dne 1. 4. 2001 byly sanační práce zahájeny.

97. V tomto ohledu tak žalobkyně svou procesní obranu konstruuje tím způsobem, že pokud v Rozhodnutí o uložení opatření není uvedeno datum, do kdy má být dotčená povinnost splněna, znamená to, že k závěru o plnění této povinnosti postačí, že sanační práce byly zahájeny. Žalovaný k obsahově shodné námitce žalobkyně v odůvodnění Napadeného rozhodnutí uvedl, že stěžejním atributem ve smyslu dokončení sanačních prací je čistota kontaminací zasažených pozemků a vod, kdy technické parametry jejich čistoty plynou z příslušných právních předpisů.

98. S argumentací žalovaného se přitom zdejší soud plně ztotožňuje. Jednotlivé body Rozhodnutí o uložení opatření nelze vykládat izolovaně, jak činí žalobkyně, ale ve vzájemné souvislosti. Bodem č. 6 Rozhodnutí o uložení opatření byla uložena povinnost provést sanaci a bylo jím stanoveno datum zahájení těchto prací. V bodu 7 je pak uvedeno, jakých cílů má být dosaženo, a pod bodem 8 je uložena povinnost průběžného vyhodnocování průběhu sanačních prací (a to jak v jejich průběhu, tak po dobu dalších 2 let po ukončení sanace). V bodu 10 je pak uložena povinnost postup sanačních prací vyhodnocovat v ročních etapových zprávách předkládaných ČIŽP.

99. Žalobkyně v podané žalobě přitom ve své podstatě nečiní sporným, že sanační práce neprobíhají (sama naopak na několika místech v žalobě tuto skutečnost výslovně akcentuje[5]), ale spíše namítá, že ze znění jednotlivých bodů Rozhodnutí o uložení opatření nelze vyvodit cílové datum splnění prací, tudíž není možné být s plněním uložených povinností v prodlení. Jednotlivé výroky Rozhodnutí o uložení opatření jsou nicméně dle názoru zdejšího soudu formulovány dostatečně určitě, neboť byť bod č. 6 nestanoví cílové datum, do kdy má být sanace areálu SVA Holýšov provedena, z bodu č. 7 Rozhodnutí o uložení opatření se podává, že cílový stav je určen nikoliv konkrétním datem, ale hodnotami jednotlivých polutantů. K tomu pak přistupuje skutečnost, že práce měly být prováděny průběžně a pravidelně vyhodnocovány, k čemuž nedocházelo, což žalobkyně ani netvrdí.

100. K samotné skutečnosti, že sanační práce neprobíhají, žalobkyně opakovaně uvádí, že se jedná o pochybení na straně Ministerstva financí, neboť z jeho rozhodnutí došlo k přerušení sanačních prací.

101. Ze spisového materiálu[6] se podává, že sanační práce v areálu SVA Holýšov byly přerušeny v září roku 2011 z důvodu nedostatku finančních prostředků na úhradu faktur dodavateli sanačních prací společnosti SEPA, spol. s r.o. za období 06–08/2011. Důvodem neuhrazení faktur zhotoviteli sanace ze strany Ministerstva financí byla zpětná úhrada nákladů spojených s havarijním ochranným čerpáním podzemních vod ve výši 10 756 456 Kč bez DPH, čímž byla navýšena celková částka vyčerpané garance poskytnuté Ministerstvem financí do výše 197 221 406,16 Kč, tj. do celkového vyčerpání garantované částky zbývalo 813 593,84 Kč. Dne 1. 2. 2013 proběhl v areálu SVA Holýšov kontrolní den, na kterém ČIŽP konstatovala, že nejsou plněna nápravná opatření a vyžádala si od žalobkyně písemné stanovisko do 14 dnů. Dále bylo dohodnuto, že supervize ověří aktuální stav rozsahu kontaminace na lokalitě a navrhne další postup. Na kontrolním dni dne 23. 4. 2014 bylo konstatováno, že i přes přerušení prací nedošlo k výraznějšímu zhoršení stavu kontaminace, nicméně kontaminace vody v areálu SVA Holýšov trvá. Supervize doporučila pokračování v sanačních pracích s cílem naplnit Rozhodnutí o uložení opatření. Zhotovitel sanace (společnost SEPA spol. s r.o.) však v sanačních pracích z důvodu chybějících finančních prostředků nepokračoval. Ministerstvo financí ve svém vyjádření konstatovalo, že sanační práce od září roku 2011 nepokračují.

102. K přerušení sanačních prací tedy nedošlo v důsledku formálního rozhodnutí Ministerstva financí (nebo jiného správního orgánu), ale z důvodu, že byla téměř vyčerpána částka, kterou se stát zavázal ve Smlouvě č. 151/96 za náklady na splnění ekologických závazků uhradit. Zhotovitel sanačních prací (společnost SEPA spol. s r.o.) proto fakticky přestala tyto práce vykonávat.

103. Tato skutečnost nicméně žádným způsobem nezbavuje žalobkyni povinnosti provádět opatření stanovená v Rozhodnutí o uložení opatření. Rozhodnutím o uložení opatření byla žalobkyni (resp. jejímu právnímu předchůdci) stanovena povinnost provádět opatření k odstranění staré ekologické zátěže v areálu SVA Holýšov. Této povinnosti se žalobkyně nemůže zprostit poukazem na smluvní ujednání mezi účastníky soukromoprávního vztahu, resp. na případné porušení těchto smluvních povinností ze strany účastníků dotčené smlouvy. Není přitom žádného takového rozhodnutí, na základě kterého by bylo možné seznat, že by provádění opatření stanovených v Rozhodnutí o uložení opatření bylo přerušeno, nebo zastaveno.

104. Žalobkyně dále namítala, že správní orgány neprokázaly hodnoty jednotlivých polutantů v rozhodné době, tedy nelze tvrdit, že cílové limity stanovené Rozhodnutím o uložení opatření nebyly dosaženy. Správní orgány dle žalobkyně nezajistily žádný důkaz o tom, že kontaminace dotčené lokality trvá.

105. I s touto dílčí námitkou žalobkyně se žalovaný v odůvodnění Napadeného rozhodnutí vypořádal, když uvedl, že ve správním řízení bylo prokázáno, že došlo k přerušení sanačních prací, přičemž žalobkyně na výzvu ČIŽP neposkytla potřebnou součinnost, resp. žádným způsobem neprokázala, že by plnila povinnosti uložené Rozhodnutím o uložení opatření.

106. Jak již bylo uvedeno výše, k přerušení sanačních prací došlo v roce 2011 (což opakovaně konstatovala i sama žalobkyně). Následně bylo zjištěno, že kontaminace vody v areálu SVA Holýšov trvá. V oznámení o zahájení kontroly ze dne 18. 8. 2021 vyzvala ČIŽP žalobkyni ke sdělení informací a jejich zdokladování, jakým způsobem v období od 10. 12. 2019 sanační práce směřují k odstranění staré ekologické zátěže areálu SVA Holýšov. Žalobkyně poté reagovala tak, že sanační práce je povinna konat Česká republika a realizace sanačních prací není závazkem žalobkyně. Odkázala na vyjádření Ministerstva financí, ze kterého se podává, že sanační práce nepokračují.

107. Žalobkyně přitom v průběhu správního řízení nedoložila žádný takový důkaz, na základě kterého by bylo lze usoudit, že sanační práce po jejich přerušení v roce 2011 pokračovaly, resp. že kontaminace dotčené lokality již byla odstraněna; tyto okolnosti ostatně ani netvrdila.

108. Za této situace Městský soud v Praze neshledává v postupu správních orgánů žádné pochybení. Správní orgány vyslovily, že Rozhodnutím o uložení opatření byla žalobkyni uložena povinnost konat konkrétní nápravná opatření. Zjistily, že v roce 2011 byly prováděné sanační práce přerušeny, přičemž kontaminace dotčené lokality stále trvala. Vzhledem k tomu, že správnímu orgánům nebyly dostupné žádné informace o tom, že by bylo v sanačních pracích pokračováno (například předložením roční etapové zprávy jak je uvedeno v bodě 10 Rozhodnutí o uložení opatření) a žalobkyně v tomto ohledu správním orgánům žádné důkazy nepředložila, nelze závěru žalobkyně o neprokázání zjištění kontaminace lokality přisvědčit. Závěr o přerušení sanačních prací a přetrvávající kontaminaci je obsahem správního spisu dostatečně podložen.

109. Městský soud v Praze proto shrnuje a uzavírá, že ve správním řízení bylo prokázáno, že žalobkyně je osobou, která je odpovědná za plnění povinností stanovených v Rozhodnutí o uložení opatření. Tato povinnost na žalobkyni přešla v důsledku právního nástupnictví dle § 42 odst. 3 vodního zákona, přičemž nebyly zjištěny žádné takové okolnosti, na základě kterých by bylo lze konstatovat, že odpovědnost za provádění těchto povinností přešla z žalobkyně na jinou osobu (resp. stát). Správní orgány přitom dostatečně přesvědčivě zdůvodnily svůj závěr, že žalobkyně povinnosti stanovené v bodech č. 6 – 8 a 10 Rozhodnutí o uložení opatření v rozhodném období neplnila, čímž se dopustila přestupku podle § 125a odst. 1 písm. w) vodního zákona.

110. Námitky žalobkyně subsumované pod těmito žalobními body tak soud shledal nedůvodnými.

111. Pod pátým žalobním bodem pak žalobkyně toliko namítala, že správní orgány při stanovení pokuty vycházely z „nepravdivých skutečností“. Uvedené skutečnosti, které vedly k uložení tak vysoké pokuty, dle žalobkyně nebyly prokázány.

112. ČIŽP v Prvostupňovém rozhodnutí k výši stanovené pokuty uvedla, že žalobkyně svojí nečinností způsobila v areálu SVA Holýšov dlouhodobé přerušení sanačních prací, přičemž kontaminace podzemních vod v dané lokalitě stále přetrvává. Dále konstatovala, že přerušením sanačních prací hrozí i zmaření dosud investovaných nemalých finančních prostředků. S přihlédnutím ke skutečnosti, že nečinnost žalobkyně trvá po velmi dlouhou dobu, dospěla k závěru o vysoké závažnosti přestupku spáchaného žalobkyní. Při stanovení pokuty ČIŽP zohlednila rovněž skutečnost, že za neplnění předmětných opatření již byly žalobkyni ukládány pokuty v minulosti (a to v celkové výši 450 000 Kč). Žalovaný posouzení správního orgánu prvního stupně aproboval a doplnil, že přestože byla žalobkyně za neplnění povinností opakovaně trestána, nevzala si z uložených pokut ponaučení a protiprávní stav nadále udržuje.

113. Městskému soudu v Praze přitom s ohledem na absenci jakýchkoliv konkrétních tvrzení žalobkyně není zřejmé, jaké skutečnosti považuje za nepravdivé. V obecné rovině odpovídající míře obecnosti námitky žalobkyně proto konstatuje, že neshledal, že by se odůvodnění výše uložené pokuty zakládalo na neprokázaných skutečnostech, toto naopak zcela koresponduje s úvahami a závěry, které správní orgány ve vztahu k výroku o vině žalobkyně vyslovily.

114. Ani námitku pod pátým žalobním bodem tak soud neshledal opodstatněnou.

VII. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

115. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

116. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl plný úspěch žalovaný, avšak žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec jeho běžných činností nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.