18 A 9/2023 – 24

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Štěpánovou, Ph.D., ve věci žalobce: A. T. státní příslušnost Marocké království t. č. pobytem v Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty Vyšní Lhoty 234, 739 51 Vyšní Lhoty proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje, odbor cizinecké policie sídlem Beskydská 2061, 738 19 Frýdek–Místek o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 26. 2. 2023, č. j. KRPT–209638–58/ČJ–2022–070022, o prodloužení doby zajištění za účelem správního vyhoštění, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. V předmětné věci je napadáno rozhodnutí žalované o (dalším) prodloužení doby zajištění cizince za účelem jeho správního vyhoštění vydané za aplikace § 124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a to o dobu 30 dnů.

2. Žalovaná napadeným rozhodnutím za aplikace § 125 odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců prodloužila dobu zajištění žalobce na celkových 210 dnů od okamžiku jeho omezení na osobní svobodě.

II. Skutková zjištění vyplývající z obsahu správního spisu

3. Žalobce byl dne 1. 9. 2022 zadržen cizineckou policií ve skupině dalších cizinců v Lanžhotu, aniž by disponoval cestovním dokladem či platným povolením k pobytu, proto byl zajištěn podle § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., zákona o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

4. Totožnost žalobce byla v řízení ověřena toliko na základě jeho čestného prohlášení.

5. U výslechu konaného dne 1. 9. 2022 žalobce mj. uvedl, že je bez finančních prostředků a zcela nemajetný, v České republice nemá žádné rodinné, sociální, kulturní či ekonomické vazby, přijel zde poprvé. Zemi původu opustil v září 2021, cestoval do Turecka, kde žil a pracoval asi devět měsíců, následně nelegálně překračoval hranice mezi Tureckem, Řeckem, Makedonií, Srbskem, Maďarskem, Rakouskem a Českou republikou, kde byl kontrolován hlídkou cizinecké policie. Jeho cílovou zemí je Itálie nebo Francie. Cestovními doklady nedisponuje. Žalobce si je vědom skutečnosti, že pro pobyt na území České republiky potřebuje platné vízum a cestovní doklad, bez nichž je jeho pobyt neoprávněný, a je srozuměn s důsledky svého jednání. Na území států Evropské unie nemá povolen pobyt.

6. Dne 2. 9. 2022 bylo žalovanou (pod č. j. KRPT–209638–33/ČJ–2022–070022) rozhodnuto o správním vyhoštění cizince dle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 a 4 zákona o pobytu cizinců se stanovením doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce jednoho roku, neboť bylo při cizinecké kontrole zjištěno, že žalobce se v České republice nachází bez jakéhokoliv dokladu totožnosti, bez platného cestovního dokladu či povolení k pobytu; do České republiky vstoupil neoprávněně, jeho cílovou zemí je Itálie či Francie; zemi původu opustil z ekonomických důvodů.

7. Žalovaná rozhodla dne 2. 9. 2022 o zajištění žalobce za účelem realizace správního vyhoštění dle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců na dobu 90 dnů od okamžiku omezení osobní svobody, neboť bylo shledáno podezření, že by se nepodrobil rozhodnutí o správním vyhoštění a dobrovolně území neopustil. Doba zajištění byla stanovena s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění tak, aby uvedené bylo uskutečnitelné v době trvání zajištění.

8. Ze spisu dále vyplývá, že žalobce nepožádal o mezinárodní ochranu na území členských států Evropské unie.

9. Žalobce byl též poučen o možnosti dobrovolného návratu do země původu, jíž nevyužil.

10. Dne 2. 9. 2022 žalovaná provedla příslušné kroky ke zhotovení dokladových fotografií žalobce nezbytných pro vyhotovení cestovního dokladu a následnou realizaci správního vyhoštění. Dne 5. 9. 2022 žalovaná požádala Ředitelství služby cizinecké police, odbor správních činností, oddělení zjišťování totožností, ENO a vyhoštění (dále pro zjednodušení „ŘSCS“) o zjištění totožnosti žalobce a vydání náhradního cestovního dokladu. Dne 28. 11. 2022 byl telefonicky ověřen stav věci u ŘSCP, přičemž bylo zjištěno, že žádost byla odeslána na Velvyslanectví Marockého království v České republice (dále též jen „velvyslanectví“) dne 21. 9. 2022, ke dni 28. 11. 2022 zůstává ovšem žádost bez reakce. Z praxe je ŘSCP známo, že velvyslanectví reaguje, avšak s větším časovým odstupem.

11. Doba zajištění žalobce byla (poprvé) prodloužena rozhodnutím žalované ze dne 28. 11. 2022, a to o 60 dnů, neboť ke dni vydání napadeného rozhodnutí neexistovala reakce Velvyslanectví Marockého království v České republice (dále jen „velvyslanectví“) týkající se zjištění totožnosti žalobce a vystavení jeho náhradního cestovního dokladu. Správní vyhoštění tak nebylo možno realizovat z důvodu objektivní překážky. Při stanovení doby, o níž bylo správní vyhoštění prodlouženo, správní orgán přihlédl k době, která je nutná k zabezpečení přepravních dokladů, obstarání letenky nebo vyjednání přepravy cizince přes jiné státy Evropské unie a zajištění policejní eskorty; dále bylo přihlédnuto k potřebě komunikace se státem původu o vzetí zpět cizince do Maroka. Předchozí lhůta nebyla dostatečná s ohledem na absenci reakce velvyslanectví.

12. Žaloba žalobce směřující proti v předchozím odstavci citovanému rozhodnutí byla Krajským soudem v Ostravě dne 15. 12. 2022, č. j. 18 A 30/2022–18, zamítnuta jako nedůvodná.

13. Ve správním spisu je dále založeno sdělení ŘSCP ze dne 26. 1. 2023 k ověřování totožnosti žalobce a zajišťování jeho náhradních cestovních dokladů, přičemž obsahuje následující kroky: – dokumenty nezbytné k ověření totožnosti a vystavení náhradního cestovního dokladu byly dne 21. 9. 2022 zaslány ze strany ŘSCP velvyslanectví; – dne 26. 10. 2022 ŘSCP činí ve vztahu k velvyslanectví dožádání týkající se stavu ověřování totožnosti žalobce, opětovné dožádání bylo zasláno velvyslanectví dne 2. 12. 2022 a 16. 1. 2023; – dne 23. 1. 2023 ŘSCP telefonicky hovořilo s velvyslanectvím, jež sdělilo, že nadále probíhá ověřování totožnosti cizince (žalobce) u příslušných orgánů Marockého království, přičemž nejsou schopni určit lhůtu, po kterou bude ověřování totožnosti probíhat; – dne 26. 1. 2022 sděluje ŘSCP žalované, že již učinilo všechny potřebné kroky ke zjištění totožnosti žalobce, přičemž v této otázce je ŘSCP plně odkázáno na velvyslanectví, jež jediné je oprávněno ověřit totožnost žalobce a vydat náhradní cestovní doklad. ŘSCP téhož dne podotklo, že k době potřebné pro ověření totožnosti přispívají též informace poskytnuté cizincem správními orgánu; – ŘSCP dále poukázalo na zkušenosti s ověřováním totožnosti marockých občanů, přičemž je mu z úřední činnosti známo, že k ověřování totožnosti, následnému vystavení cestovního dokladu a k realizaci samotného vyhoštění dochází (ŘSCP též specifikovalo počet konkrétních případů). ŘSCP uvedlo, že z předchozích zkušeností je patrné, že doba ověření totožnosti činí více než 90 dnů, přičemž vystavení náhradního cestovního dokladu trvá následných 14 dnů. Z vyjádření dále vyplývá, že žalobci byl několikrát nabídnut dobrovolný návrat do země původu ve smyslu § 123a zákona o pobytu cizinců, který vždy odmítl, neboť se v žádném případě nechce vrátit do země původu. V případě ověření jeho totožnosti a vydání náhradního dokladu dojde k samotné realizaci správního vyhoštění s policejní eskortou komerčním leteckým spojením. Bude zapotřebí zajistit letenky, ubytování, informovat příslušné orgány v Maroku o příletu cizince, zajistit jeho převzetí od policejní eskorty na letišti v Maroku. O součinnost bude požádáno velvyslanectví. V případě neexistence přímého letu je potřeba zajistit povolení tranzitu pro policejní eskortu s cizincem u tranzitního státu. K samotnému plánování eskorty dochází minimálně 30 dnů před letem, neboť plánování je časově náročné a je potřeba spolupráce na diplomatické úrovni. Závěrem ŘSCP sdělilo, že je mu z úřední činnosti známo, že velvyslanectví spolupracuje a ověřuje totožnost, nelze tak předjímat neověření totožnosti cizince.

14. Doba zajištění žalobce byla následně (podruhé) prodloužena rozhodnutím žalované ze dne 28. 1. 2023, a to o 30 dnů, neboť ke dni vydání napadeného rozhodnutí nadále neexistovala reakce velvyslanectví týkající se zjištění totožnosti žalobce a vystavení jeho náhradního cestovního dokladu. Správní vyhoštění tak nebylo možno realizovat z důvodu objektivní překážky. Při stanovení doby, o níž bylo správní vyhoštění prodlouženo, správní orgán přihlédl k době, která je nutná k zabezpečení přepravních dokladů, obstarání letenky nebo vyjednání přepravy cizince přes jiné státy Evropské unie a zajištění policejní eskorty; dále bylo přihlédnuto k potřebě komunikace se státem původu o vzetí zpět cizince do Maroka. Předchozí lhůta nebyla dostatečná s ohledem na absenci reakce velvyslanectví.

15. Ze sdělení ŘSCP ze dne 23. 2. 2023 k ověřování totožnosti žalobce a zajišťování jeho náhradních cestovních dokladů mj. vyplývá, že: – dne 17. 2. 2023 ŘSCP telefonicky hovořilo s velvyslanectvím, které sdělilo, že nadále probíhá ověřování totožnosti žalobce; – v posledních dvou případech, kdy byla ověřena totožnost státních příslušníků Marockého království, byly vydány náhradní cestovní doklady velvyslanectvím až za dalších 45 dnů po ověření totožnosti; – je připravována schůzka ministra vnitra ČR se zástupci velvyslanectví týkající se zejména postupu při ověřování totožnosti osob uvádějících státní příslušnost Marockého království a vystavování náhradních cestovních dokladů; – policie nadále iniciativně činí veškeré možné úkony a hledá způsoby k promptnější spolupráci s velvyslanectvím; – nelze předjímat neověření totožnosti cizince.

16. Ve věci bylo dne 26. 2. 2023 vydáno napadené rozhodnutí. Žalovaná konstatovala, že žalobce vstoupil do České republiky neoprávněně, pobýval zde bez platných cestovních dokladů či povolení. Prodloužení doby zajištění odůvodnila žalovaná mj. odkazem na § 125 odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Shrnula dosavadní průběh řízení a zajištění žalobce. Usoudila, že v případě žalobce nelze účinně uplatnit opatření za účelem vycestování dle ustanovení § 123b a § 123c zákona o pobytu cizinců; dopady rozhodnutí zohlednila žalovaná i z pohledu kritérií § 174a zákona o pobytu cizinců. Doba zajištění byla u žalobce prodloužena o dalších 30 dnů, neboť ke dni vydání napadeného rozhodnutí nebyla doposud ze strany velvyslanectví ověřena totožnost žalobce a vystavení náhradního cestovního dokladu, byť žalovaná ve spolupráci s ŘSCP danému velvyslanectví poskytla veškerou součinnost. Poukázala na skutečnost, že ověření totožnosti žalobce a vystavení jeho náhradního dokladu přísluší toliko danému velvyslanectví. Správní vyhoštění tak nebylo možno realizovat z důvodu objektivní překážky. Zároveň ovšem zdůraznila skutečnost, že z úřední činnosti je známo, že k ověřování totožnosti občanů tvrdících marockou národnost ze strany velvyslanectví dochází, byť s větší časovou prodlevou, každý případ je však individuální s ohledem na obsah informací, které žalobce poskytl ve své interakci s žalovanou, resp. správnímu orgány. Při stanovení doby, o níž bylo správní vyhoštění prodlouženo, správní orgán přihlédl k době, která je nutná k zabezpečení přepravních dokladů, obstarání letenky nebo vyjednání přepravy cizince přes jiné státy Evropské unie a zajištění policejní eskorty; dále bylo přihlédnuto k potřebě komunikace se státem původu o vzetí zpět cizince do Maroka, k informaci, že v posledních případech byly náhradní cestovní doklady velvyslanectvím vydány po 45 dnech od ověření totožnosti. Správní orgán měl za to, že je dán předpoklad realizace výkonu správního vyhoštění, k čemuž je zapotřebí dalších cca 30 dnů. Předchozí lhůta nebyla dostatečná i přes řádné úsilí policie v důsledku zpoždění ze strany třetí země.

III. Žaloba

17. Žalobou je nejprve v obecné rovině prostým poukazem na ustanovení § 2 odst. 2 a 4, § 3, § 50 odst. 3 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), jakož i dále na čl. 8 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod namítáno pochybení žalované. Žalobce zdůrazňuje mimořádnost institutu zajištění a jeho prodloužení v rámci cizineckého práva.

18. Blíže žalobce namítá neuskutečnitelnost vyhoštění žalobce. Má za to, že žalovaná nepostupuje náležitě a bez zbytečných průtahů tak, aby mohlo být vyhoštění žalobce realizováno, přičemž se domnívá, že neexistuje předpoklad jeho vyhoštění. Je toho názoru, že neschopnost příslušného státu zajistit vydání náhradního cestovního dokladu má relevanci pro hodnocení reálného předpokladu uskutečnitelnosti.

19. Žalobce má dále za to, že doba prodloužení zajištění o dalších 30 dnů je stanovena nepřezkoumatelným způsobem. Upozorňuje na to, že by žalovaná měla klást větší důraz na kvalitu odůvodnění, pokud zcela nestandardně prodloužila dobu zajištění nad 180 dnů. Žalovaná dle názoru žalobce na tento požadavek zcela rezignovala. Žalobce poukazuje na skutečnost, že žalovaná fakticky přepsala důvody pro zajištění z předchozího rozhodnutí a v části týkající se skutkových okolností věci přidala pouze sdělení o absenci reakce velvyslanectví.

20. Žalobce požádal o přiznání odkladného účinku žalobě a navrhl zrušení napadeného rozhodnutí.

IV. Vyjádření žalované

21. Žalovaná ve vyjádření k žalobě ze dne 18. 3. 2023 shrnula dosavadní průběh správního řízení vedených ve věci žalobce. Má za to, že doba, o níž bylo zajištění prodlouženo, odpovídá době potřebné pro ověření totožnosti žalobce, vystavení náhradního cestovního dokladu a samotné realizaci vyhoštění, přičemž vydání napadeného rozhodnutí je odůvodněno zpožděním ze strany velvyslanectví, jemuž žalovaná poskytla veškerou součinnost a s nímž je prostřednictvím ŘSCP v pravidelném kontaktu.

22. Žalovaná navrhla žalobě nepřiznat odkladný účinek a žalobu zamítnout.

V. Posouzení věci krajským soudem

23. O žalobě krajský soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona s.ř.s. a § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců bez jednání, neboť žalobce nařízení jednání nežádal a soud neshledal v posuzované věci nařízení jednání nezbytným. Soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalované dle § 75 odst. 1 s.ř.s.

24. Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

25. Podstatou věci je otázka zákonnosti a přezkoumatelnosti prodloužení doby zajištění žalobce za účelem jeho předání do země původu, a to z pohledu délky doby, o níž bylo zajištění žalobce prodlouženo za aplikace § 125 odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců, jakož i z pohledu otázky jeho přezkoumatelnosti co do odůvodnění délky trvání zajištění.

26. Krajský soud předně shrnuje relevantní právní úpravu dopadající na souzenou věc.

27. Podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména tím, že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést anebo vyjádřit úmysl území neopustit nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání.

28. Podle § 124 odst. 3 citovaného zákona, policie v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu správního vyhoštění. Při stanovení doby trvání zajištění je policie povinna zohlednit případy nezletilých cizinců bez doprovodu a rodin či jiných osob s dětmi. Je–li to nezbytné k pokračování přípravy výkonu správního vyhoštění, je policie oprávněna dobu trvání zajištění prodloužit, a to i opakovaně.

29. Dle § 125 odst. 2 písm. c) je policie oprávněna prodlužovat dobu trvání zajištění podle § 124 až 124b i nad dobu stanovenou v odstavci 1 větě první za podmínky, že vyhoštění cizince je uskutečnitelné v době trvání zajištění, pokud v průběhu získávání nezbytných dokladů pro výkon správního vyhoštění dochází i přes řádné úsilí policie ke zpoždění ze strany třetích zemí.

30. Výše bylo konstatováno, že ve věci prodloužení doby zajištění žalobce zdejší soud již rozhodoval, konkrétně v řízení vedeném pod sp. zn. 18 A 30/2023. Vzhledem k tomu, že mnohé argumenty žalobce zůstávají stejné, soud odkazuje na dané předchozí rozhodnutí ve věci žalobce a současně zčásti opakuje předchozí argumentaci.

31. Soud předně konstatuje, že rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění je rozhodnutí obsahově navazující na rozhodnutí o zajištění. Za nezměněných skutkových okolností jsou důvody pro trvání zajištění zpravidla shodné, jako byly důvody popsané v rozhodnutí o zajištění cizince, proto na něj postačí v odůvodnění v podrobnostech odkázat (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2014, č. j. 7 Azs 8/2014–20). Z recentní judikatury je možno odkázat na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 6. 2022, č. j. 16 A 14/2022, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2022, č. j. 7 Azs 176/2022. Obdobně to platí i pro rozhodnutí o opakovaném prodloužení zajištění.

32. Dále zůstává neopominutelným faktem, že proces ztotožnění žalobce, který vedou správní orgány České republiky společně s orgány Marockého království, nebyl stále ukončen, pročež nebyl žalobci dosud vydán žádný doklad ověřující jeho totožnost. Bez existence takového dokladu je z povahy věci vyloučeno, aby došlo k nějaké změně, která by mohla mít vliv na důvody o zajištění žalobce, resp. na rozhodnutí o prodloužení zajištění. Pakliže žalobce nedisponuje potřebným dokladem totožnosti, není z logiky věci s to vyřešit svou pobytovou situaci na území České republiky, resp. z České republiky ani vycestovat.

33. Rovněž nutno podotknout, že ani sám žalobce v průběhu řízení od doby svého zajištění, ani nyní v řízení o žalobě, neuvedl žádné nové skutečnosti, které by měly vliv na posouzení prodloužení zajištění. Skutkové okolnosti případu přitom zůstávají neměnné. Důvody pro trvání zajištění žalobce jsou shodné, jako byly důvody popsané v prvém rozhodnutí o zajištění, následně pak v rozhodnutí o jeho prodloužení, přičemž tyto důvody nadále trvají.

34. K samotnému důvodu pro prodloužení doby zajištění o dalších 30 dnů soud konstatuje takto.

35. Sledovaným cílem zajištění žalobce a navazujících rozhodnutí o prodloužení doby jeho zajištění je především realizace správního vyhoštění na základě rozhodnutí o uložení správního vyhoštění žalobci ze dne 2. 9. 2022, č. j. KRPT–209638–33/ČJ–2022–070022. Stále též existují důvody, pro něž je na místě se domnívat, že by propuštěním žalobce ze zajištění došlo ke zmaření výkonu rozhodnutí o jeho správním vyhoštění, proto neshledává soud na postupu žalované, jímž prodloužila dobu jeho zajištění, nic nezvyklého. Důvody, na základě nichž se lze důvodně domnívat, že v případě upuštění od zajištění žalobce by došlo ke zmaření výkonu správního vyhoštění (deklarovaný cíl cesty Itálie či Francie, absence jakýchkoliv vazeb na území České republiky, nedostatek finančních prostředků) zůstávají aktuálními.

36. Soud se dále zaměřil na konkrétní postup žalované v případě žalobce. Z jednání žalované, jak je blíže popsáno v bodech 13 a 15 tohoto rozhodnutí, je patrné, že v řízení postupuje s náležitou pečlivostí, aktivně i svědomitě a zajištění směřuje k jeho předpokládanému cíli, tj. k výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění, který soud nadále shledává možným.

37. V této souvislosti soud odkazuje na § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, z něhož je patrné, že žalovaná může prodloužit zajištění žalobce až na dobu 180 dnů. Paralelně s tím, ale soud odkazuje i na znění § 125 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, které umožňuje výše uvedenou maximálně přípustnou hranici doby zajištění dále překročit, jak to předjímá písm. c) dotčeného ustanovení. Ze správního spisu vyplývá, že ze strany policie bylo vynaloženo řádné úsilí a byly učiněny relevantní kroky k získání cestovních dokladů žalobce a ověření jeho totožnosti. Je rovněž evidentní, že k prodlení dochází na straně orgánů Marockého království.

38. Zde soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2016, č. j. 3 Azs 283/2015–62, v němž kasační soud vyslovil, že „sama žalovaná nebyla při realizaci stěžovatelova správního vyhoštění pasivní a že zdržení při jeho realizaci bylo způsobeno výlučně pasivitou orgánů jeho země původu v kombinaci s tím, že sám stěžovatel cestoval bez cestovních dokladů. Tyto dvě skutečnosti ovšem nelze klást k tíži žalované a v dané situaci nezakládaly nezákonnost jejího rozhodnutí o prodloužení doby zajištění“.

39. Ze správního spisu přitom nejsou patrny žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat, že by výkon správního vyhoštění nebyl reálným s přihlédnutím k dalším možnostem prodloužení zajištění a k tvrzení žalované ohledně praktické a reálné zkušenosti s postupem velvyslanectví, jak jsou popsány výše. Ze správního spisu je jednoznačně patrné, že žalované nelze vytknout absenci řádného úsilí při zajišťování samotného vyhoštění žalobce – pořizuje dokladové fotografie a věc bez zbytečného odkladu předává ŘSCP příslušné dokumenty k zabezpečení cestovních a přepravních dokladů vyhošťovaného cizince; ŘSCP odesílá žádost velvyslanectví dne 21. 9. 2022, stav věci je následně ověřován a urgován (26. 10. 2022, 2. 12. 2022, 16. 1. 2023). Následně je ŘSCP telefonicky v kontaktu s velvyslanectvím ve dnech 23. 1. 2023 a 17. 2. 2023. Ze všech sdělní ŘSCP je patrné, že vyhoštění žalobce se nejeví nereálným. Samotná uskutečnitelnost vyhoštění je rovněž ve správním spise dokládána a vychází z předchozích zkušeností správních orgánů jednajících s velvyslanectvím.

40. V této souvislosti usuzuje krajský soud, že žalovaná dostatečně uvážila o primárním předpokladu prodloužení zajištění, jímž je skutečnost, že vyhoštění bude alespoň potenciálně možné (srov. obdobně usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j 7 As 79/2010 – 150, č. 2524/2012 Sb. NSS). Žalovaná vzala v potaz všechny skutečnosti, které vyšly najevo v průběhu jeho činnosti směřující k vyhoštění cizince a které by mohly zakládat důvodnou obavu, že účelu zajištění nebude možné dosáhnout (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 4. 2013, č. j. 7 As 139/2012 – 59). V souzené věci nejde o neúčelné prodlužování doby zajištění cizince, které by snad svou liknavostí zapříčinil správní orgán. Již výše bylo zdůrazněno, že žalovaná nemůže přistoupit k výkonu rozhodnutí, aniž by byla totožnost žalobce ověřena ze strany „jeho“ velvyslanectví a byl mu vystaven náhradní cestovní doklad, přičemž v obdobných věcech velvyslanectví, byť s časovou prodlevou, takto postupovalo, což svědčí pro potenciální uskutečnitelnost vyhoštění.

41. Krajský soud souhlasí s žalobcem potud, pokud uvádí, že prodloužení doby trvání zajištění cizince nad dobu stanovenou v § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců představuje zcela mimořádné opatření, jež lze aplikovat pouze v zákonem stanovených případech. Platí ovšem též, že chybějící cestovní doklad cizince není důvodem znemožňujícím vycestování, ani pokud je jeho obstarání časově i věcně složité. Uvedená okolnost pouze obvykle prodlužuje nutnou dobu zajištění za účelem správního vyhoštění a správní orgány nemohou rychlost vyřizování požadavku na vydání náhradního cestovního dokladu nikterak ovlivnit (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2016 č. j. 8 Azs 156/2015 – 44 nebo ze dne 12. 3. 2020 č. j. 10 Azs 29/2020 – 28). K výše uvedenému je na místě opětovně zdůraznit, že ke komplikacím s realizací správního vyhoštění přispělo především jednání žalobce a okolnosti jeho přicestování na území České republiky. Objektivizované prodlevy na straně velvyslanectví potom nelze nikterak přičítat k tíži žalované, přičemž tyto okolnosti jsou způsobilé odůvodnit prodloužení doby zajištění žalobce, a to i ve smyslu § 125 odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců.

42. Co se pak týče samotné délky prodloužení zajištění a namítané nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí v tomto ohledu, krajský soud považuje za nezbytné připomenout, že délka doby zajištění je v § 125 zákona o pobytu cizinců stanovena relativně určitě, neboť je stanovena pouze maximální délka této doby (90, 180 nebo 365 a 545 dnů dle režimu zajištění). Její prodloužení nad stanovenou délku pak předpokládá § 125 odst. 2 pro výjimečné případy, v nichž je policie oprávněna prodlužovat dobu zajištění i nad dobu stanovenou v odstavci 1.

43. Určení konkrétní doby v každém jednotlivém případě je pak věcí správního uvážení. V přezkumu aplikace správního uvážení správním orgánem je přitom soud limitován. Může totiž přezkoumávat zejména zneužití správního uvážení a překročení jeho mezí (srov. § 78 odst. 1 s.ř.s.) a dále to, „zda řízení předcházející vydání napadenému rozhodnutí proběhlo v souladu se zákonem, tj. zda v něm byla respektována všechna procesní práva žalobce“ (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002–42, publ. pod č. 950/2006 Sb. NSS). Jinými slovy může soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu přezkoumávat pouze to, zda správní orgán nevybočil z mezí pro správní uvážení stanovených. Nejvyšší správní soud k tomu v citovaném rozhodnutí uvedl, že „správní uvážení je v prvé řadě vždy limitováno principy vyplývajícími z ústavního pořádku České republiky; z nich lze vyvodit, že i tam, kde vydání rozhodnutí závisí toliko na uvážení správního orgánu, je tento orgán omezen zákazem libovůle, příkazem rozhodovat v obdobných věcech obdobně a ve stejných věcech stejně (…), tj. principem rovnosti, zákazem diskriminace, příkazem zachovávat lidskou důstojnost, jakož i povinností výslovně uvést, jaká kritéria v rámci své úvahy použil, jaké důkazní prostředky si opatřil, jaké důkazy provedl a jak je hodnotil, a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěl.“ Jen z těchto hledisek tak může soud stanovení doby zajištění přezkoumat, přičemž v případě přezkumu stanovení doby zajištění patří k těmto kritériím rovněž přiměřenost délky zajištění.

44. V souzené věci je stanovení doby prodloužení zajištění odůvodněno především existencí již výše zmiňované objektivní překážky na straně velvyslanectví země původu žalobce. Je též nutno opětovně připomenout, že ověření totožnosti a zajištění náhradního dokladu je primární, bez těchto dokladů si totiž nelze samotnou realizaci vyhoštění ani představit. Odůvodnění rozhodnutí o prodloužení zajištění obsahuje dle názoru krajského soudu především úvahu, jaké kroky směřující k vyhoštění správní orgán dosud učinil a z jakého důvodu nebylo dosud možné vyhoštění realizovat. Navazuje pak kvalifikovaný odhad časové náročnosti dalších kroků podložený zkušeností nabytých žalovanou, resp. ŘSCP, na základě jejich předchozí úřední činnosti v obdobných případech. Žalovaná rovněž zdůraznila, že doba prodloužení je dána složitostí věci spočívající jednak v již rozebíraném prvotním kroku ověřování totožnosti a vystavení náhradních cestovních dokladů, jednak v kroku navazujícím, tj. v samotné přípravě cesty s tím, že žalovaná je povinna zajistit náležitosti, které jsou nezbytné k realizaci vyhoštění cizince, tak aby bylo v době trvání zajištění uskutečnitelné. Při rozhodování o prodloužení doby zajištění jsou správní orgány povinny „důkladně a svědomitě posuzovat skutečnosti, které by prodloužení zajištění odůvodňovaly (…). Uvedené skutečnosti musí být přesvědčivým a nezpochybnitelným způsobem doloženy ve spisovém materiálu“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 11. 2011, č. j. 1 As 119/2011–39), což je i případ souzené věci.

45. V souladu s ustálenou judikaturou žalovaná též zdůvodnila prodloužení zajištění nezměněnými skutkovými okolnostmi od doby vydání prvního rozhodnutí o zajištění stěžovatele (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2013, č. j. 1 As 90/2011 – 124). Rovněž uvedla, proč dosud vyhoštění nebylo možné realizovat. Své přesvědčení o tom, že vyhoštění je v době, o kterou se zajištění prodlužuje, alespoň potenciálně možné, podložila mj. skutečností, že velvyslanectví spolupracuje s tuzemskými orgány, činí kroky ke zjišťování totožnosti osob, přičemž na základě dosavadních skutečností je důvodné v dané době předpokládat realizaci vyhoštění (srov. např. rozsudky NSS ze dne 5. 4. 2013, č. j. 7 As 139/2012 – 59, a ze dne 20. 3. 2014, č. j. 7 Azs 8/2014 – 20).

46. Zbývá doplnit, že krajský soud souhlasí s žalobcem potud, pokud tvrdí, že zajištění cizince představuje zásadní omezení jeho osobní svobody, tedy jednoho z nejvýznamnějších základních práv jednotlivce. Proto je přípustné jen za podmínek definovaných nejen zákonem o pobytu cizinců a směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (tzv. „návratová směrnice“), ale především ústavním pořádkem České republiky (čl. 8 Listiny, čl. 5 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, čl. 9 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech).

47. Pokud žalobce obecně zmiňuje bez bližší argumentace porušení mezinárodních závazků České republiky napadeným rozhodnutím, dané rozhodnutí v jejich světle obstojí. Podle čl. 5 odst. 1 písm. f) Evropské úmluvy o lidských právech lze omezit svobodu osoby, proti níž se vede řízení za účelem jejího vyhoštění. Řízení o vyhoštění musí skutečně probíhat a být vedeno s náležitou pečlivostí, kdy jsou orgány povinny posuzovat, zda existuje reálná možnost výkonu vyhoštění (např. rozsudky ESLP ze dne 8. 10. 2009, Mikolenko proti Estonsku, č. 10664/05, a ze dne 25. 6. 2019, Al Husin proti Bosně a Herzegovině č. 2, č. 10112/16). Krajský soud s ohledem na argumentaci žalované neshledal rozpor s uvedenými požadavky.

48. V tomto kontextu závěrem krajský soud konstatuje, že není smyslem soudního přezkumu stále podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto může soud v případech shody mezi názorem soudu a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění, což v této věci, resp. části, činí (srovnej např. rozsudek nejvyššího správního ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005–130, publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, či jeho rozsudky ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006–86, a ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012–47).

VI. Závěr a náhrada nákladů řízení

49. Ze všech shora uvedených důvodů soud žalobu jako nedůvodnou v souladu s § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

50. S ohledem na meritorní rozhodnutí o žalobě v zákonné lhůtě, která je kratší, než lhůta zákonem stanovená pro rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě, krajský soud samostatně nerozhodoval o návrhu na přiznání odkladného účinku.

51. Podle § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. nepřiznal soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce ve věci úspěch neměl a žalované žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.