18 A 99/2021– 79

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Lachmanna a soudců Mgr. Jana Ferfeckého a Mgr. Věry Jachurové ve věci žalobce: Mgr. P. H. bytem X zastoupený advokátkou JUDr. Reginou Soukupovou sídlem Konviktská 297/12, Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 o žalobě na určení, že zásah příslušníků Policie České republiky dne 4. 10. 2021 v čase od 20:23 hod. do 23:00 hod. spočívající v násilném vstupu do obydlí žalobce, v nepřiměřeném použití donucovacích prostředků, v omezení žalobce na osobní svobodě a v odepření zprostředkování právní pomoci žalobci byl nezákonný, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Obsah žaloby

1. Žalobce se svou žalobou domáhal určení nezákonnosti zásahu příslušníků Policie ČR, jak je popsáno v záhlaví rozsudku. Žalobce popsal, že dne 4. 10. 2021 učinil oznámení na policejní linku 158, jelikož toho dne ve večerních hodinách obdržel 2 totožné sms zprávy ze zahraničního čísla, v nichž se uvádělo, že osoba, která se podepsala jako „D. z norska“ prosí o pomoc, protože jde ve Švýcarsku o život. K tomu žalobce doplnil, že paní M. D. zná z přelomu let 2014 – 2015, kdy jí jako advokátní koncipient zastupoval v řízení o rozvod manželství s tím, že v této době skutečně pracovala v Norsku.

2. Byť tuto osobu od té doby neviděl a nevěděl, proč píše právě žalobci, zavolal jí zpět, paní D. mu ovšem odpovídala nesouvisle. Proto následně zavolal v čase 19:46 hod. na linku 158 a tuto skutečnost oznámil. Poté jej v 20:17 hod. vzbudil další telefonní hovor, kdy se mu ozval policista, že hlídka čeká před jeho domem. Žalobce tento hovor zavěsil s tím, že on sám policii nevolal. Poté, co se hlídka dostala dovnitř, otevřel jim dveře na chodbu. Policisté si vyžádali občanský průkaz a on jim zopakoval to, co již uvedl telefonní operátorce. Žalobce uvedl, že se jej policisté ptali na celou situaci a jeho vztah k paní D. pořád dokola. Poté žalobce policistům ukázal svůj mobilní telefon s předmětnými sms.

3. Následně se měl žalobce s policisty rozloučit a začít zavírat dveře od bytu, v čemž mu měl zabránit jeden z policistů, který měl do dveří strčit levou nohu a druhý měl žalobci před nosem „mávat“ jeho občanským průkazem. Žalobce pro svůj občanský průkaz natáhl pravou ruku, načež ho policista chytil za předloktí, vnikl do jeho bytu a vyrazil mu z ruky mobilní telefon. Policisté povalili žalobce na zem, na břicho; krk pod bradou měl mít žalobce přitlačený na práh koupelny (policista mu měl klečet na krku a na zádech v oblasti pravé ledviny). Poté mu policista dle žalobce zkroutil zápěstí a jeho křik měl utlumit přitlačením na krk. Žalobci byly nasazeny pouta. Poté, co jeden z policistů vzal žalobci klíče a bundu, vyvedli jej z bytu k policejnímu vozidlu. Podle žalobce jej policista cestou neustále popostrkoval.

4. Žalobce dále popsal, že po příjezdu na policejní stanici jej přikurtovali a nechali spoutaného čekat asi půl hodiny. Uvedl, že požádal o právní pomoc advokáta, policisté mu však dle jeho tvrzení odvětili, že na tu nemá nárok, může jen někoho jejich prostřednictvím informovat. Tím bylo dle žalobce porušeno jeho právo na právní pomoc vyplývající z čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Poté, co mu s časovým odstupem půl hodiny sundali pouta, měl na zápěstích nikoli modré, ale černé rýhy, asi půl centimetru hluboké a široké. Policista chtěl dle žalobce vyvolat maximální bolest.

5. Po sepsání jednotlivých úředních úkonů byl žalobci vrácen občanský průkaz, klíče od domu a bytu a bunda. Policisté žalobce domů neodvezli, poslali jej domů jen v pantoflích, tílku, bundě s tím, že takto nevzbudí veřejné pohoršení. Žalobce uvedl, že mu policisté způsobili několik pohmožděnin a drobných tržných ran. Pravé zápěstí žalobce další den necítil, přičemž ani ke dni podání žaloby není stále schopen se na ruce vzepřít.

6. Popsaný zásah (násilné vniknutí do bytu, povalení žalobce na zem, spoutání zvlášť trýznivým způsobem, následná přeprava žalobce na služebnu a jeho zadržování na služebně až do 23:00 hod. a odmítnutí právní pomoci) byl dle žalobce nezákonný. Tvrzený důvod zajištění dle § 26 odst. 1 písm. a) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, v rozhodném znění (dále jen „zákon o policii“), podle žalobce nebyl dán, jelikož ten neohrožoval život ani zdraví jiných osob. Zároveň došlo k neoprávněnému vstupu do jeho obydlí, a to v rozporu s § 40 zákona o policii. Bylo tak porušeno právo žalobce na osobní svobodu a nedotknutelnost jeho osoby, jakož i právo na soukromí a na nedotknutelnost jeho obydlí.

7. Žalobce akcentoval rovněž nezákonné použití pout. Podle něj nebyly splněny zákonné předpoklady pro jejich použití, jelikož nebyla ohrožena žádná osoba ani majetek či veřejný pořádek. Žalobce namítá, že nebyl zřejmý účel nasazení pout a jaký odpor jimi měl být případně překonán. V souvislosti s nasazením pout žalobce rovněž namítal, že pouta byla nasazena nesprávně za účelem vyvolat bolest, pouta byla nasazena nepřiměřeně dlouho, a to i na služebně. Tím podle žalobce, společně se způsobem transportu a následným přístupem policistů k návratu žalobce domů došlo i ke krutému a ponižujícímu zacházení.

II. Vyjádření žalovaného

8. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě poukázal na jím předložené podklady, především pak audiovizuální záznam zachycující zákrok policistů u bytu žalobce a jejich písemná vyjádření k věci. Argumentaci žalobce zpochybnil jak z hlediska popisu skutkového děje, tak důvodnosti právních námitek.

9. Nejprve zdůraznil, že operační středisko policie neprodleně kontaktovalo Ředitelství pro mezinárodní policejní spolupráci Policejního prezidia ČR, jež navázalo kontakt se švýcarskou pobočkou INTERPOL (International Criminal Police Organization) a požádalo o prověření informací o paní D. Švýcarská policie kontaktovala paní D. na žalobcem sděleném telefonním čísle. Zjistila, že není v akutním ohrožení života s tím, že byl nejspíše napaden její počítač a telefon. Zároveň byla vyslána hlídka Místního oddělení Prosek, Obvodního ředitelství policie Praha III, ve složení prap. S. a pprap. S., aby se od žalobce pokusila zjistit doplňující informace.

10. Poté, co policisté dorazili na místo, požádali rovněž žalobce jakožto oznamovatele o prokázání totožnosti. Žalobce jim předložil svůj občanský průkaz, na pokládané otázky však reagoval velmi neochotně, podrážděně a arogantně – na policisty křičel, označil je za „kretény“ a operátorku tísňové linky 158 za „krávu“. Policisté se i nadále chovali trpělivě a zdrženlivě a snažili se žalobci vysvětlit, že pouze dělají svoji práci. Ve 20:23 hod. se však žalobce rozhodl, že komunikaci svévolně ukončí, pokusil se prap. S. vyškubnout z pravé ruky svůj občanský průkaz a když neuspěl, vztekle se na prap. S. vrhnul. Zasahující policisté proto vůči němu použili donucovací prostředky z kategorie „chvaty“ a „hmaty“, svedli jej na podlahu předsíně a nasadili mu pouta. Poté u žalobce provedli osobní prohlídku a poučili jej, že je zajištěn, neboť bezprostředně ohrožoval život, resp. zdraví pprap. S. Poučili jej rovněž o tom, že je podezřelý ze spáchání přestupku proti veřejnému pořádku – znevažování postavení úřední osoby při výkonu její pravomoci [§ 5 odst. 1 písm. b) č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o některých přestupcích“)].

11. Policisté poté žalobce odvedli ke služebnímu vozidlu a odvezli ho na služebnu Místního oddělení policie Prosek, Bohušovická 485/10, Praha 9. Na služebně byla žalobci sňata pouta a byla mu předložena poučení. Jelikož si stěžoval na bolesti rukou, jejichž pokožka byla v oblasti zápěstí začervenalá. Policisté přivolali rychlou záchrannou službu, jejichž vyšetření žalobce odmítl. Žalovaný dále popsal, že žalobce měl policisty požádat o informování osoby blízké, poté si to rozmyslel, o chvíli později ale zase změnil názor, a proto policisté zatelefonovali na žalobcem sdělené číslo paní K. J., kterou informovali o zajištění žalobce. Při ukončení zajištění se žalobce domáhal převozu domů služebním vozidlem, což policisté odmítli. Žalobce proto odešel domů pěšky.

12. Žalovaný zdůraznil, že zatímco žalobce zaměstnal policejní sbory dvou různých států a mezinárodní organizaci INTERPOL, sám odmítl policejní hlídku vůbec vpustit do domu a dvakrát jí položil telefon. I poté se však policisté i přes žalobcovo neomalené chování k němu chovali vstřícně. K použití donucovacích prostředků sáhli až poté, co se vztekle vrhl na prap. Svobodu s nataženou rukou, se zjevným cílem zasáhnout do jeho osobní sféry a tělesné integrity. Prap. S. proto pomocí hmatů a chvatů žalobce svedl na podlahu; protože se žalobce aktivně bránil, zapojil se do zákroku i prap. S., společně žalobce přemohli a nasadili mu pouta. Použití donucovacích prostředků a zajištění tak bylo dle žalovaného zcela důvodné a zákonné. Žalobce byl současně o důvodech zajištění poučen ihned po použití donucovacích prostředků. Žalobce byl kromě toho přistižen při jednání, které naplňovalo minimálně skutkovou podstatu přestupku proti veřejnému pořádku ve smyslu § 5 odst. 1 písm. b) zákona o některých přestupcích, neboť mařil činnost policistů.

13. Policisté se k žalobci nechovali nijak ponižujícím způsobem, to policisté ve svých vyjádřeních odmítli. Dle žalovaného se ponižujícím způsobem choval naopak žalobce. Podstatou donucovacích prostředků je bohužel i to, že jsou pro donucovanou osobu nepříjemné, nutně nelze zajistit, aby užití donucovacího prostředku nebo institutu zajištění bylo pro dotčenou osobu vždy komfortní. Pouta byla žalobci nasazena v 20:24 hod. a sňata již ve 20:54 hod., v průběhu eskorty mu nikdo neubližoval, ve služebním autě byl připoután jen standardním bezpečnostním pásem a na služebně strávil pouze čas potřebný k vyřízení administrativy související se zásahem. Na převoz domů policejním služebním vozem neměl žalobce nárok, a jak sám uvádí, domů dorazil po 15 minutách pěší chůze.

14. K otázce zprostředkování právní pomoci žalovaný zdůraznil, že v rámci poučení zajištěné osoby byl poučen o možnosti zajistit si právní pomoc na vlastní náklady. Žalobce ovšem policistům sdělil, že chce „advokáta ex–offo“, jak tvrdí zasahující policisté. Ustanovení § 24 zákona o polici ovšem institut přiděleného advokáta neobsahuje. To pouze policii ukládá povinnost poskytnout zajištěnému nezbytnou součinnost k zajištění právní pomoci. Tvrzení policistů považuje žalovaný za věrohodná, s tím, že i vzhledem k obsahu audiovizuálního záznamu nelze tvrzení žalobce považovat za zcela spolehlivá. Žalovaný nepovažuje za pravděpodobné, aby mu policisté předložili poučení zajištěné osoby začínající slovy „máte právo zajistit si na vlastní náklady právní pomoc“ a současně jej odbyli, že na právní pomoc na vlastní náklady právo nemá.

15. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem pak žalovaný uzavřel, že zásah policie nebyl nezákonný a navrhl, aby nadepsaný soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

III. Replika žalobce /a další podání stran/

16. V replice k vyjádření žalovaného žalobce nejprve k výzvě soudu popsal svůj další postup po předmětném zásahu. Uvedl, že zvažuje, tj. dosud nepodal stížnost proti postupu policistů ani trestní oznámení. Rozhodl se však získat o zásahu více informací, o které policii požádal. Poskytnutí části z nich bylo policií pro jejich neexistenci odmítnuto. Žalobce však z informací zjistil, že švýcarská strana byla informována až ve 20:33 hod., dovozoval rovněž, že policie sama neví, proč vlastně vyslala policisty do jeho bytu a nemá vůli se touto otázkou zabývat. Dne 14. 2. 2022 byl žalobci doručen příkaz Úřadu Městské části Praha 9, kterým mu byl uložen správní trest pokuty 1.000,– Kč za spáchání přestupku znevážení postavení veřejné osoby při výkonu její pravomoci. Teprve z těchto informací zjistil, co je mu kladeno za vinu a že důvodem jeho zadržení nebylo získat od něho další informace, ale podezření z přestupku. K zásahu tak dle žalobce nebyl důvod.

17. Vyjádření žalovaného pak žalobce odmítl, tvrdil, že vychází zejména z nevěrohodných tvrzení policistů, tedy osob, které jsou zúčastněny na výsledku sporu. Jejich zákrok v bytě žalobce byl zjevně nepřiměřený, neodpovídající situaci a svědčící o hrubém chování zúčastněných policistů a zneužití jejich moci vůči občanovi. Žalobce nemohl vzhledem ke své konstituci a vzhledem k zaznamenanému chování nijak ohrozit policisty na zdraví ani na životě. Podle žalobce se naopak policisté chovali při sběru informací nekompetentně, bezdůvodně agresivně a surově.

18. K vlastním okolnostem zásahu pak žalobce zdůraznil, že již v oznámení na linku 158 uvedl, že má sám pochybnosti o důvěryhodnosti sdělení paní D. a sms je schopen přeposlat. V kontextu jím podaných informací považuje výjezd policie k němu domů za zcela zbytečný; odtud pramenila i jeho podrážděnost. Zároveň neodpovídá skutečnosti tvrzení zasahujících policistů a žalovaného, že výjezd a kontaktování paní D. probíhaly souběžně. O existenci audiovizuálního záznamu se žalobce dozvěděl až z příkazu přestupkového orgánu. Od času 20:20:30 je přitom dle žalobce patrné, že dotazování policisté již jen zdržovali. Záznam je rovněž dokladem přezíravého, až výsměšného přístupu policistů. Na záznamu pak dle žalobce není vidět, jak mu policista S. zabránil nohou v zavření dveří. V čase 20:22:08 je na pravém okraji obrazovky vidět pohyb zdola nahoru, kdy druhý policista ukázal žalobci jeho občanský průkaz; jeho grimasa bohužel na záznamu už vidět není. Žalobce poté nikoho nenapadl. Pouze se pokusil policistovi marně vyškubnout z ruky svůj občanský průkaz, následoval vpád policistů do jeho bytu a jeho spoutání. Důvodem tohoto postupu nebylo policistu fyzicky napadnout či mu dokonce ublížit, motivem žalobcova postupu bylo získat zpět svůj občanský průkaz.

19. V této souvislosti žalobce setrval i námitce nedůvodností svého zajištění. Ohrožení života a zdraví policisty považuje za absurdní. Za nekonzistentní pak považuje i tvrzení žalovaného, že k použití donucovacích prostředků policisté sáhli až poté, co se žalobce rozhodl komunikaci svévolně ukončit, nicméně policisté po žalobcově zajištění od něho již žádnou další součinnost nepožadovali; není proto jasné, v čem ona součinnost měla spočívat. Pokud byl důvodem zajištění žalobce údajný přestupek znevážení veřejné osoby, policisté měli v době zajištění audiovizuální záznam a žalobcovy identifikační údaje a adresu, jeho zajištění a předvedení tedy bylo zbytečné. Za nekonzistentní označil žalobce i tvrzení žalovaného ohledně vstupu do jeho bytu. Podle žalobce by bylo namístě ujasnit, zda žalobce měl či neměl povinnost se s policisty bavit. Pokud neměl a bavil se s nimi dobrovolně, čemuž by nasvědčovalo právě citované vyjádření, pak měl žalobce rovněž právo debatu kdykoli ukončit a policisty vykázat, o což se opakovaně marně pokoušel.

20. Ohledně sporné otázky právní pomoci žalobce odmítl, že by požadoval advokáta ex offo. Žalobce nepožadoval advokáta ex offo, jmenoval dvě konkrétní advokátky a dožadoval se přístupu k seznamu advokátů ČAK nebo telefonnímu seznamu. Měl na mysli pochopitelně placenou právní pomoc. Rovněž v záznamu o podání vysvětlení uvedl, že: „Požadoval jsem spojení s právní zástupkyní, což mi odmítli.“. Měl tak na mysli někoho zcela konkrétního. Připomněl rovněž, že již v rámci podání vysvětlení popsal, že jej policisté nenechali kontaktovat ani nikoho jiného, pouze sami zpravili paní J., na jejíž číslo si vzpomněl, ani té však nevyřídili žádný vzkaz. Žalobce vysvětlil, že přes paní J. se snažil zajistit odvoz domů. Žalobce taktéž zpochybnil, že by jej policisté bezprostředně po zajištění žalobce o něčem poučili. Vše dostal k podpisu až těsně před propuštěním ze služebny, až poté, co sám podal vysvětlení. Poučení podepsal z obav z dalšího setrvání na služebně. O tom, že v jeho záležitosti figuruje nějaké podezření z přestupku, se žalobce dozvěděl až při podpisu záznamu o podání vysvětlení a poté až z příkazu. Žalobce doplnil, že policisté pochybili i v tom, že s jeho věcmi nevzali i mobilní telefon, jehož si přitom policista S. všiml a díky němuž by si mohl zajistit právní pomoc či odvoz.

21. K výzvě soudu žalobce později ještě sdělil, že k důkazu navrhuje toliko jedinou lékařskou zprávu z 14. 10. 2021, neboť druhou avizovanou zprávu nemá k dispozici. V následném podání pak poukázal též na to, že řízení ve věci přestupku dle § 5 odst. 1 písm. b) zákona o některých přestupcích bylo přestupkovým orgánem zastaveno. Soud si konečně ještě od žalovaného dovyžádal písemná vyjádření obou zakročujících policistů ze dne 1. 1. a 2. 1. 2022, z nichž žalovaný též vycházel.

IV. Průběh ústního jednání

22. Na jednání ve věci dne 12. 9. 2022 soud nejprve stručně vymezil předmět řízení a shrnul stanoviska obou stran. Ty v rámci svých vyjádření setrvaly na výše předestřené argumentaci. Dále soud přistoupil k provedení dokazování, přičemž vycházel z podkladů předložených stranami a jejich důkazních návrhů. Soud při jednání k důkazu provedl: – audiovizuální záznam pořízený dne 4. 10. 2021, který zachycuje průběh zásahu od okamžiku otevření dveří bytu žalobcem, až po zákrok obou policistů, kteří žalobce při použití donucovacích prostředků svalili na zem chodby jeho bytu (v podrobnostech viz níže); – záznam hovoru na linku 158, který zachycuje oznámení žalobce o obdržených sms zprávách a možném ohrožení paní D. ve Švýcarsku, snímek obrazovky (printscreen) mobilního telefonu žalobce obsahující tyto sms zprávy (stejného obsahu), přijaté 4. 10. 2021 v 19:33 a 19:34 hod., jakož i výpis hovorů žalobce; – výslech policisty M. S., který byl jedním ze dvou členů hlídky vyslaných do bytu žalobce. Ten uvedl, že si na vlastní výjezd pamatuje, detaily si však již není jist. Podle svědka bylo cílem hlídky získání maximálního množství informací o ohrožené osobě. Nejprve se přitom žalobci chtěli před jeho domem dovolat, on jim však položil telefon, proto se do společných prostor bytového domu dostali jiným způsobem. Svědek si vybavil, že se žalobce při dotazování choval podrážděně – bylo však jejich povinností se snažit zjistit co nejvíc, proto se opakovaně ptali i na stejné věci; postupovali přitom slušně. K vlastnímu zákroku a důvodu pro použití donucovacích prostředků svědek uvedl, že se obával, že dojde k napadení policisty S. poté, co se žalobce nejspíš snažil vytrhnout tomuto svůj občanský průkaz. Po příjezdu na služebnu policisté sepsali nutnou administrativu, žalobce si následně stěžoval na zranění, tudíž zavolali záchrannou službu; žalobce však ošetření odmítl. Dle svědka chtěl žalobce též kontaktovat svou známou, které kolega zatelefonoval. K dotazu soudu svědek jednoznačně uvedl, že důvodem použití donucovacích prostředků a následného zajištění bylo napadení a obava o zdraví kolegy. Dále k vlastnímu zákroku dodal, že žalobce byl poté spoután standardním způsobem dozadu s patřičnou vůlí pout, žalobci policisté vzali bundu, klíče, zavřeli jeho byt a odvedli ho ke služebnímu vozidlu. Byli jen v předsíni jeho bytu, přičemž samotný zákrok v bytě mohl trvat okolo 2 minut. Žalobce k vozidlu vedl právě svědek S., a to nejspíše v předváděcí páce, resp. držením za ruku, jak to standardně dělají. Ve vozidle byl žalobce připoután bezpečnostním pásem na místě dozadu za spolujezdce. Přejezd pak mohl trvat rovněž 2 min. Délku nasazení pout a pobytu na služebně si svědek již přesně nevybavil, k předestření úředního záznamu o zajištění (viz níže) soudem, dle něhož měla doba nasazení pout trvat od 20:24 hod. do 20:54 hod., potvrdil, že tento údaj určitě odpovídá. Svědek si dále vybavil, že se žalobcem řešili i právní pomoc; když soud svědkovi předestřel obsah jeho písemného vyjádření ze dne 1. 1. 2022, uvedl, že tedy nejspíše šlo o ex offo žádost. Svědek též uvedl, že žalobce po zajištění ústně poučili o důvodech zajištění, přičemž písemné poučení zajištěné osoby mu předali ihned na služebně (vždy to tak dělají). K dotazu soudu si svědek též vybavil, že žalobce chtěl odvést služebním vozidlem, přičemž mu policisté vysvětlili, že to není možné – služební vozidlo není rozvážková služba. Počasí v rozhodný den si svědek přesně nepamatoval, bylo spíše tepleji, nepršelo, bylo sucho. K dotazům stran svědek uvedl, že žalobce byl ztotožněn důvodně, jeho natažení ruky pak vyhodnotil jako „vystartování“ na policistu. Svědek též zdůraznil, že policisty nebaví obtěžovat jiné, nemá žádný bojový výcvik, ani se bojovým sportům více nevěnuje. Opakovaně pak potvrdil, že se žalobce choval konfliktně a arogantně, nepamatoval si už, jestli se takto choval i po příjezdu na služebnu – vybavil si, že žalobce posadili na lavici na chodbě služebny. Svědek si nepamatoval, proč nebyly žalobci sundány pouta dřív, zdůraznil však, že celková doba nasazení pout, vč. přesunu na služebnu trvala půl hodiny, po příjezdu pak nejprve operačnímu důstojníkovi sdělil všechny zjištěné skutečnosti k věci ohrožené paní D. a k sundání pout pak došlo, jak to situace dovolila; – výslech policisty J. S., druhého člena hlídky. Ten si případ též vybavil, pamatoval si, že šlo o ohrožení života nějaké osoby. Vypověděl, že kolega S. zjišťoval podrobnosti k věci a dodal, že policisté mají zkušenosti, že většina lidí při oznámení neuvede vše do telefonu. Žalobce byl podle svědka arogantní, nadával jim a bylo zřejmé, že jimi pohrdá. Poté vůči svědkovi žalobce vykročil až ohrožujícím způsobem, proto kolega S. zakročil. Žalobce pak odvedli k vozidlu, posadili jej na pravou zadní stranu – převoz mohl trvat několik minut, poté byl uveden do výslechové místnosti. Na služebně sepsali nezbytné úřední záznamy. K dotazu soudu svědek dále uvedl, že žalobce i po zákroku kladl pasivní odpor. Kolega S. jej držel, svědek posbíral věci a zamkl byt. Na dobu nasazení pout si svědek přesně nepamatoval, pouta se standardně sundávají, jakmile je to možné a jakmile osoba přestane klást odpor. Svědek si též nepamatoval ani na okolnosti žádosti žalobce o právní pomoc. Po předestření svého písemného vyjádření ze dne 2. 1. 2022 uvedl, že si žalobce stěžovatel na bolest, proto přivolali lékařskou pomoc. Přesně si již nepamatuje, jestli žalobce žádal advokáta ex offo. K dotazům stran svědek uvedl, že občanský průkaz žádají v těchto situacích standardně, vrací jej až po konci úkonu. Nepamatoval si již, jestli chtěl žalobce před policisty zavřít dveře či jestli následně kolega S. strčil žalobci do dveří nohu, jak tvrdil žalobce. Výraz pasivní odpor svědek popsal, že se osoba zákroku brání, snaží se zvednout, což se žalobce pokoušel (žalobce v reakci odmítl), zejména se snažil zvednout (což žalobce v reakci odmítl). Na služebně však již žalobce odpor nekladl. K dotazu žalovaného svědek uvedl, že právní pomoc by řešil předáním požadavku dozorčímu. – výslech policisty T. B., jenž v rozhodný čas vykonával službu dozorčího na služebně místního oddělení Prosek. Ten předestřel, že si není schopen celou událost přesně vybavit, má za to, že operační požádal o výjezd hlídky, proto své kolegy vyslal – to mohlo být kolem osmé hodiny. Pamatoval si, že po příjezdu hlídky byl zajištěný žalobce předveden do výslechové místnosti, jeho kolegové založili číslo jednací věci a provedlo se základní poučení. Svědek si též vybavil, že byl kolegy požádán, aby kontaktoval paní, jejíž číslo sdělil žalobce. Té zavolal, přičemž si nebyl jistý, jestli jde o právničku, jež by měla žalobci poskytnout právní pomoc či o jinou osobu – proto jí sdělil jen základní údaje, přičemž paní žalobci popřála hodně štěstí s tím, že na místo nepojede (o jiné žádosti o právní pomoc svědek nevěděl). Svědek rovněž potvrdil, že na oddělení nebyla pouta nasazena déle než půlhodinu, žalobce se choval arogantně, již ne agresivně, nekladl odpor. Pokud jde o právní pomoc a poučení žalobce, na konkrétní okamžik předání písemného poučení zajištěné osoby si svědek nepamatoval, to je standardně vytištěno ihned po založení čísla jednacího do systému (přítomen tomu však nebyl). V přítomnosti svědka žalobce o právní pomoc nežádal. Kolegové svědka vyrozuměli pouze o tom, že žalobce si stěžuje na bolest rukou, zavolali proto rychlou zdravotnickou službu, přičemž žalobce ošetření odmítl a zdravotníci se pak divili, proč je volali (u této situace však svědek přímo nebyl). Ve vztahu k ukončení zajištění svědek potvrdil, že se žalobcem sám řešil, jak se dostane domů s tím, že žalobci vysvětlil, že soukromá osoba nemůže být převážena služebním vozidlem, že žalobce bydlí v docházkové vzdálenosti. K dotazu pak svědek dodal, že v předmětný večer dne určitě nebyl sníh ani velký mráz a žalobce rozhodně nebyl ve spodním prádle; – výpis ze systému JITKA, v němž bylo zachyceno založení akce – oznámení věci žalobcem na tísňovou linku, i předávání informace mezi jednotlivými součástmi policie, a to včetně časových údajů; – dokumenty vyhotovené policisty v den zásahu 4. 10. 2021, a to [i] poučení zajištěné osoby č. j. KRPA–260837–1/PŘ–2021–001319, [ii] úřední záznam o zajištění osoby č. j. KRPA–260837–2/PŘ–2021–001319, [iii] úředního záznamu o podání vysvětlení č. j. KRPA–260837–3/PŘ–2021–001319, [iv] potvrzení o provedeném úkonu – zajištění a propuštění, [v] úředního záznamu (o zásahu, výjezdu) č. j. KRPA–260837–5/PŘ–2021–001319, [vi] oznámení přestupku ze dne 5. 10. 2021, č. j. KRPA–260837–7/PŘ–2021–001319 a [vii] úřední záznam o použití donucovacího prostředku (ze dne 4. 10. 2021, č. j. KRPA–6077–16/ČJ–2021–001319, pprap. S., a ze dne 5. 10. 2021, č. j. KRPA–6077–17/ČJ–2021–001319, prap. S.); – 2 soubory s fotografiemi zápěstí žalobce po sejmutí pout (horní a spodní strana); dle metadat byly soubory vytvořeny 4. 10. 2021 v 21:18 hod. Fotografie zachycují lehce zčervenalou kůži v místě nasazení pout; – lékařská zpráva MUDr. B. M. ze dne 14. 10. 2021 o vyšetření zápěstí žalobce na chirurgické ambulanci (viz níže)

23. Na dalších důkazních návrzích (spojených s přestupkovým řízením, resp. pozdějšími žádostmi o informace o zákroku) žalobce netrval a ani soud sám je nepovažoval za relevantní pro posouzení věci. Nad rámec dřívějších návrhů žalobce požadoval provedení důkazu kamerovým záznamem z výslechové místnosti na policejní služebně, kam měl být žalobce po příjezdu na služebnu umístěn. Soud tomuto návrhu nevyhověl, jelikož jej považoval pro posouzení věci za nadbytečný. Žalobce netvrdil, že by byl na služebně podroben násilí, či by s ním bylo jinak špatně zacházeno. Provedení důkazu požadoval toliko za účelem zjištění délky nasazení pout a dále za účelem prokázání, že mu písemné poučení zajištěné osoby nebylo předáno hned po příjezdu na služebnu. Jak soud rozvádí níže, tyto skutečnosti již buď byly prokázány jinými provedenými důkazy, nebo jsou z hlediska předmětu řízení (žalobního petitu) v zásadě nerozhodné.

V. Posouzení věci Městským soudem v Praze

24. Městský soud v Praze projednal předmětnou žalobu jako žalobu na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného podle části třetí hlavy druhé dílu třetího zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ s. ř. s.“), ověřil přitom, že žaloba byla podána včas a je přípustná (§ 84 a 85 s. ř. s.).

25. Soud připomíná, že ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. může soud poskytnout tehdy, jsou–li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Není–li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2008, č. j. 2 Aps 1/2005 – 65, č. 603/2005 Sb. NSS).

26. Vzhledem k povaze tvrzeného zásahu soud nepochybuje o tom, že žalobce byl přímo zkrácen na svých právech, neboť vůči němu bylo použito donucovacích prostředků, byl zajištěn (omezen na osobní svobodě) a odvozen na policejní služebnu, kde byl po určitou dobu zadržován. Stalo se tak přitom zásahem (pokynem) správního orgánu, který nebyl rozhodnutím. Z hlediska naplnění výše vymezených podmínek je tedy rozhodné posouzení 3. podmínky, tedy jestli byl takový zásah zákonný a policisté postupovali v souladu s pravomocí předpokládanou zákonem o policii. Vzhledem k tomu, že žalobce se v tomto ohledu mohl domáhat (a domáhal) toliko určení, že předmětný zásah byl nezákonný, soud v souladu s § 87 odst. 1 věta za středníkem s. ř. s. vyšel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době zásahu.

27. Soud nejprve zdůrazňuje, že na zásah policistů nahlížel komplexně jako na jeden zásah, tj. neposuzoval samostatně jeho jednotlivé fáze (čemuž by pak samozřejmě muselo odpovídat i více soudních poplatků apod.). Zohlednil přitom všechny okolnosti případu. V rámci toho pak soud posuzoval nejprve důvodnost vyslání hlídky k bytu žalobce, jakož i použití donucovacích prostředků a zajištění žalobce (splnění zákonných předpokladů), dále pak přiměřenost postupu policistů z pohledu toho, jak se žalobcem jednali a zacházeli. Konečně se soud zabýval i relativně samostatnou otázkou odepření práva na právní pomoc.

28. K důvodnosti postupu policistů soud nejprve připomíná, že podle § 2 zákona o policii slouží policie veřejnosti a jejím úkolem je chránit bezpečnost osob a majetku, veřejný pořádek, předcházet trestné činnosti, plnit úkoly podle trestního řádu a další úkoly na úseku vnitřního pořádku a bezpečnosti. Zákon o policii přitom policii (policistům) svěřuje pravomoc působit k ochraně bezpečnosti osob a majetku a veřejného pořádku s tím, že policisté jsou povinni provést úkon či přijmout jiné opatření, aby ohrožení či porušení chráněných zájmů odstranili (zejména § 10). Opravňuje je též i k vyžadování pomoci, zejména podkladů a informací od osob a orgánů; tyto jsou povinny požadovanou pomoc poskytnout a nemusí tak učinit jen v zákonem stanovených případech (§ 14).

29. Přestože se žalobce stricto sensu nedomáhá určení, že rovněž vyslání hlídky k bydlišti žalobce bylo nezákonné, vzhledem k žalobním tvrzením a opakovaným výpadům žalobce proti tomuto postupu (a to i během ústního jednání) soud považuje za potřebné uvést, že je v prvé řadě přesvědčen, že policie nijak nepochybila, pokud k prověření oznámení žalobce na linku 158 vyslala k žalobci hlídku (složenou z policistů M. S. a J. S.). Jakkoli mohl být žalobce vyrušen ze standardního způsobu trávení večera, byl to on, kdo celou věc oznámil a inicioval, proto jistě mohl pochopit, že policie bude právě i u něj věc prověřovat. Samotná „návštěva“ hlídky u bytu žalobce a požadavek na sdělení všech souvisejících skutečností a předložení předmětných sms zpráv paní D. byla činěna plně v rámci obecných pravomocí policie (viz výše) a pro žalobce nemohla být nijak obtěžující (v tom smyslu, že by jej snad citelně zkrátila na jeho právech). Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobce byl již v rámci hovoru na lince 158 dotazován na další podrobnosti, nicméně osobní kontakt hlídky a podrobnější a cílené dotazy mohly přinést další pro věc podstatné informace. Nehledě na to, že policisté mohli na místě z telefonu žalobce (nikoli např. jen z printscreenu obrazovky telefonu) ověřit i záznam volání a obsah sms zpráv.

30. Naznačoval–li žalobce, že stejné informace mohli policisté zjistit po telefonu, soud musí zdůraznit, že není povolán k tomu, aby posuzoval a určoval vhodnost toho kterého z možných služebních postupů bezpečnostních složek, zvlášť pokud jde o ohrožení života jiné osoby – posuzuje pouze soulad takového postupu ze zákonem. Kromě toho, z dokazování u jednání (výpovědi policistů S. a S.) vyplynulo, že žalobce hovor s hlídkou která se s ním pokoušela před jeho domem spojit, ukončil. To o jeho vůli k vyřešení celé záležitosti maximálně napomoci mnohé vypovídá.

31. Z pohledu zkrácení práv žalobce a zákonnosti celého postupu při vyslání hlídky přitom není nijak rozhodná ani skutečnost, jestli policisté zároveň s vysláním hlídky kontaktovali též švýcarskou policii. Ze záznamu z aplikace JITKA nicméně vyplývá, že několik minut po oznámení (a současně s předáním věci na Obvodní ředitelství Praha III a posléze Místní oddělení policie Prosek), konkrétně v čase 19:53 hod., resp. 19:54 hod. byla věc současně předána též operačnímu středisku Policejního prezidia a jeho Ředitelství pro mezinárodní policejní spolupráci. Oba postupy tak byly činěny zároveň, přičemž již ve 20:33 hod. byla učiněna urgentní žádost o prověrku informací Interpolu Bern. Soud v tom nenachází žádnou nepřípustnou prodlevu, když již přibližně 40 min. po oznámení byla věc předána švýcarské straně.

32. Ze samotného audiovizuálního záznamu pořízeného hlídkou pak vyplývá, že policisté si vyžádali občanský průkaz žalobce a poté se jej dotazovali výhradně na okolnosti spojené s jeho oznámením, tj. na kontakt ze strany paní D. a dále na skutečnosti spojené s tím, odkud paní D. zná, případně, kdo by ji mohl ohrožovat. Policisté též chtěli vidět telefon žalobce obsahující předmětné sms zprávy paní D., které jim žalobce sám ukázal. Policisté se v rámci tohoto úkonu chovali profesionálně, zcela v rámci mezí slušnosti. Jejich postup soud neshledává nijak svévolným, šikanózním či jinak excesivním. Byl to naopak žalobce, který si neodpustil vulgarity vůči operační důstojnici či hlídce („kráva“, „kreténi“).

33. K vyhrocení situace došlo poté, co žalobce natáhl ruku směrem k policistovi S., jenž v ruce držel občanský průkaz žalobce, dožadoval se tak jeho vydání. Policista ovšem odvrácením své ruky a sdělením, že žalobce musí vyčkat, jelikož stále probíhá policejní úkon, mu dal jasně najevo, že mu občanský průkaz prozatím nevrátí. Pokud žalobce poukazoval na nesmyslné zadržování svého občanského průkazu, pro nějž se tak natahoval oprávněně, soud předně zdůrazňuje, že žalobce v tomto konkrétním postupu neshledával nezákonný zásah, jehož deklarace soudem by se domáhal. Předmětný argument pak dle soudu neobstojí ani jako doklad nezákonnosti postupu policistů jako celku. Stanovení konkrétního postupu při vedení daného úkonu totiž primárně záležel právě na posouzení zasahujících policistů – ti jistě měli právo po žalobci požadovat prokázání totožnosti [srov. v úvahu přicházející ustanovení § 63 odst. 2 písm. d), j) či l) zákona o policii], což žalobce ani nezpochybňoval, přičemž ze zákona o policii, ani jiných ustanovení nelze dovodit, že by snad byli povinni průkaz totožnosti ztotožňované osobě ihned vrátit, pokud samotný úkon dosud neskončil. Žalovaný v tomto ohledu případně poukázal i na to, že občanský průkaz je primárně úředním dokladem, nejedná se o čistě osobní věc občana. Soud též připomíná, že podle § 114 zákona o policii je každý povinen uposlechnout výzvu policisty, který přitom žalobce jednoznačně upozornil, aby vyčkal, až bude probíhající úkon ukončen. I kdyby snad bylo lze dovodit, že žalobci měl být jeho občanský průkaz vrácen, neopravňovalo jej to jistě k ataku na policisty.

34. Posléze totiž žalobce natáhl svou ruku směrem ke svému občanskému průkazu důrazněji (čas záznamu 20:23:50 hod.). Z pohledu soudu vůči policistovi fakticky učinil výpad (ohnal se vůči němu), což dokládá i pohyb celého těla žalobce, který vůči policistovi vykročil. Poté následovala reakce obou policistů, zejména pak druhého policisty S., kteří žalobce zachytili, použili hmaty a chvaty a žalobce povalili na zem. Poté, co překonali odpor žalobce, policista S. nasadil žalobci pouta. Rovněž tento zákrok považuje soud za důvodný a zcela v souladu se zákonem. Soud připomíná, že dle § 51 zákona o policii je policista oprávněn použít při zákroku donucovací prostředek a zbraň, k jejichž používání byl vycvičen. Dle § 52 písm. a) může jít o hmaty, chvaty, údery a kopy, dle písm. p) pak o pouta.

35. Jde–li o východiska soudního přezkumu, zdejší soud zdůrazňuje, že je to nepochybně především zasahující policista, kdo individuálně vyhodnocuje splnění podmínek pro použití donucovacího prostředku. Je to totiž právě policista, který se nachází bezprostředně na místě zásahu. Při hodnocení jeho postupu je proto nutné brát v úvahu, že jedná bez prodlení, na základě okamžitého posouzení skutkových okolností a nemá v tomto ohledu komfort správního orgánu či správního soudu (mutatis mutandis rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2017, č. j. 48 A 68/2016 – 84, který se v tomto směru týkal důvodnosti výzvy k prokázání totožnosti). Úkolem soudu je postup policie posuzovat v plné míře, ale vyváženě, tak aby užití donucovacích prostředků nemohlo představovat standardní policejní reakci a zároveň jí zachovávalo vysokou míru akceschopnosti při ochraně práv osob a veřejného pořádku. Nelze proto klást na policejní rozhodování v terénu nadměrné a nerealistické požadavky, neboť to by mohlo mít do budoucna rdousící dopad na policejní iniciativu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2014, č. j. 6 As 255/2014 – 42, č. 3240/2015 Sb. NSS). Dle tohoto rozsudku však současně „nelze při rozhodování o použití donucovacích prostředků odhlédnout od toho, jak vážný právní zájem je ve hře a jak intenzivně je ohrožen…“.

36. Zákonné podmínky pro použití donucovacího prostředku pak vymezuje § 53 zákona o policii, podle jehož odstavce prvého je policista oprávněn použít donucovací prostředek k ochraně bezpečnosti své nebo jiné osoby nebo majetku anebo k ochraně veřejného pořádku. Před použitím musí ovšem osobu, proti které zakročuje vyzvat, což neplatí v případě, že je ohrožen život nebo zdraví a zákrok nesnese odkladu (odst. 2). Podle § 53 odst. 3 zákona o policii je policista oprávněn použít donucovací prostředek, který a) umožní dosažení účelu sledovaného zákrokem a b) je nezbytný k překonání odporu nebo útoku osoby, proti níž zakročuje.

37. Dále platí, že policista je v souladu s § 54 písm. a) oprávněn použít pout ke spoutání osoby zajištěné, je–li důvodná obava, že může být ohrožena bezpečnost osob, majetku nebo ochrana veřejného pořádku anebo že se osoba pokusí o útěk. Soud v této souvislosti považuje za vhodné připomenout, že z dikce § 54 zákona o policii lze dovodit, že pouta lze použít jak v případě naplnění obecných podmínek dle § 53, tak podmínek speciálních dle § 54: v případě obecných podmínek je nutná existence ohrožení hodnot uvedených v § 53 odst. 1 zákona policii (odpor či útok osoby), kdežto u speciálních podmínek § 54 postačuje důvodná obava z možnosti ohrožení uvedených hodnot (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2021, č. j. 8 As 180/2019 – 59, č. 4233/2021 Sb. NSS).

38. Z výpovědí obou zasahujících policistů vyplývá, že se obávali napadení pprap. S., a to v důsledku pohybu žalobce, jenž k němu natáhl svou ruku a vykročil proti němu. Totéž se podává i z úředních záznamů o použití donucovacího prostředku obou policistů, stejně jako z úředního záznamu o zajištění osoby (č. j. KRPA–260837–2/PŘ–2021–001319), jakož i úředního č. j. KRPA–260837–5/PŘ–2021–001319, z něhož rovněž vyplývá, že vzhledem k obavě o zdraví a tomu, že věc nesnesla odkladu, nebyla učiněna předchozí výzva.

39. Jinými slovy řečeno, policisté fakticky považovali za naplněné jak obecné podmínky stanovené v § 53 zákona o policii (z pohledu použití hmatů, chvatů a pout), tak zvláštní podmínky § 54 téhož zákona v případě zajištění osoby, kdy zároveň přistoupili k zajištění žalobce (použití pout). O své zdraví se obávali z důvodu jednání žalobce, který vůči pprap. S. vykročil a agresivně po něm natáhl ruku (nejednalo se zde proto jen o pouhou obavu o možné ohrožení zdraví, ale přímo o odvracení útoku žalobce). Vzhledem k povaze útoku proto nepovažovali za možné učinit předchozí výzvu.

40. Po výslechu obou policistů a především po zhlédnutí audiovizuálního záznamu se soud s jejich postupem ztotožňuje. Jednání žalobce nelze označit jinak, než jako výpad vůči prap. S. Ať již byl veden snahou o vytržení vlastního občanského průkazu z rukou policisty, či o jeho napadení, je zřejmé, že pohyb žalobce byl veden silou, agresivně a bezprostředně do osobní sféry policisty. Existovala zde tedy zcela jistě důvodná obava, že dojde přímo k jeho fyzickému napadení. Podle názoru soudu tak oba policisté správně použili hmoty a chvaty, zabránili žalobci v dalším útoku a povalili jej na zem, kde se dále snažili překonat jeho odpor.

41. Zároveň soud považuje za nezbytné i následné použití pout, jelikož žalobce i po použití hmatů a chvatů pokračoval v odporu: dle výpovědi pprap. S. (totéž uvedl on i prap. S. již v úředním záznamu ze zásahu a v úředních záznamech o použití donucovacích prostředků) žalobce kladl pasivní odpor a snažil ze země zvednout (potom by šlo spíše o odpor aktivní), rovněž v úředních záznamech se pak blíže uvádí, že žalobce mj. pohyboval nohami a zákroku se bránil. Proto bylo podle soudu namístě i nasazení pout. Jakkoli tuto skutečnost žalobce rozporuje, soud považuje popsané úřední záznamy, které byly vyhotoveny ihned po zákroku a jež byly jednoznačně podpořeny i výpovědi svědka S., za věrohodné.

42. Již na tomto místě pak soud považuje za vhodné vyjádřit se obecněji též k průkaznosti a věrohodnosti výpovědí všech tří policistů. V prvé řadě přitom zdůrazňuje, že svědci si i téměř po roce celou věc alespoň v obecných rysech pamatovali, byli schopni celý děj souvisle popsat a vybavit si i některé detaily, které pak k dotazu soudu popřípadě stran dále konkretizovali. Jejich výpovědi byly vnitřně i navzájem zcela konzistentní a odpovídali i dalším provedeným důkazům, písemným podkladům i kamerovému záznamu. Případné rozpory ve výpovědích byly jen dílčí a zcela okrajové – v zásadě se omezovaly jen na okamžik návratu na služebnu (jestli byl žalobce usazen ve výslechové místnosti, či na chodbě, jak tvrdil svědek S.). Pokud si určité skutečnosti svědci již nevybavovali či si je nepamatovali zcela přesně, je to s ohledem na uplynulou dobu pochopitelné. Výpovědi svědků tak soud považuje za plně použitelné a též za průkazné – ve svých skutkových závěrech se o ně proto v podstatné míře (a ve spojení s ostatními důkazy) taky opírá. Zároveň soud neměl důvod zpochybňovat věrohodnost výpovědí policistů, kteří ostatně byli poučeni o následcích lživé výpovědi.

43. Nebyl přitom čas žalobce předtím vyzvat, aby tohoto jednání zanechal – soud v této souvislosti zdůrazňuje, že žalobce byl navíc při předchozím pokusu uzmout občanský průkaz policistou upozorněn, že dosud probíhá policejní úkon a průkaz mu tak vydán nebude (policista rukou rovněž uhnul). Odhlížet nelze ani od předchozího průběhu interakce mezi žalobcem a policisty, kdy žalobce vystupoval nepřístojně i verbálně a policisty urážel.

44. Soud tak má za splněné zákonné podmínky stanovené pro použití donucovacích prostředků v § 53 odst. 1 až 3 zákona o policii, jelikož ve věci byla dána důvodná obava o bezpečnost policistů (jejich zdraví), užití donucovacích prostředků nesneslo vzhledem k povaze jednání žalobce odkladu (nebyla nutná předchozí výzva) a použité donucovací prostředky zcela jistě umožnily dosažení sledovaného účelu a rovněž byly nezbytné k překonání útoku a následně odporu žalobce. Pokud žalobce – pro soud značně nesrozumitelně – v žalobě argumentoval, že není zřejmé, jakého účelu mělo být dosaženo a jaký odpor měl být překonán, když již dříve veškerou součinnost poskytl, soud zdůrazňuje, že donucovací prostředky zde neměly nic společného s mírou součinnosti žalobce, ale s jeho fyzickým výpadem vůči policistovi. Právě to (zabránění útoku) bylo účelem následného zákroku spojeného s použitím donucovacích prostředků.

45. Kromě toho nelze přehlížet, že policisté zároveň přistoupili i k zajištění žalobce, použití pout tak bylo odůvodněno i ustanovením § 54 písm. a) zákona o policii. Jestliže totiž soud dospěl k závěru, že zde bylo ohroženo zdraví policistů (prap. S.), tím spíše byla naplněna důvodná obava, že jednání žalobce k takovému ohrožení povede. V návaznosti na to pak soud zdůrazňuje, že má za splněné i zákonné podmínky zajištění. Připomíná, že policista je dle § 26 odst. 1 písm. a) zákona o policii oprávněn zajistit osobu, která svým jednáním bezprostředně ohrožuje svůj život, život nebo zdraví jiných osob anebo majetek. V tomto případě soud již dospěl k závěru, že jednání žalobce lze označit za jednání bezprostředně ohrožující zdraví prap. S. Na tomto místě doplňuje, že pohyb ruky žalobce byl veden bezprostředně vůči policistovi a směrem na jeho hlavu. Případná otázka tělesné konstituce žalobce či reálnosti ohrožení zdraví policistů, kterou žalobce rozvedl ve své replice, nemůže být bez dalšího relevantní. I kdyby žalobce svým jednáním policistovi neublížil, nemění to nic na tom, že obava z napadení policisty zde reálně být dána mohla. Žalobce je dospělý muž a pouze z pohledu jeho výšky či váhy jistě nelze dovozovat, že by pro policisty nemohl být vůbec hrozbou.

46. Jako nepřípadnou hodnotí soud i námitku neoprávněného vstupu do bytu žalobce. Soud připomíná, že policisté, jak je jednoznačně zřejmé i z audiovizuálního záznamu, se žalobcem komunikovali na chodbě bytového domu (přesněji mezi dveřmi bytu žalobce) a do bytu původně nijak nevstupovali. Ke vstupu do bytu došlo v důsledku použití donucovacích prostředků, kdy byl žalobce zpacifikován právě směrem do prostoru chodby svého bytu. „Vstup“ do obydlí, lze–li jej takto vůbec nazývat, byl tudíž samovolný a vyvolaný právě fyzickým střetem (zápasem) mezi policisty a žalobcem. Na tomto vývoji událostí neshledává soud nic nezákonného.

47. Soud připomíná, že podle § 40 odst. 1 zákona o policii je policista oprávněn vstoupit bez souhlasu uživatele do obydlí a provést tam potřebné úkony nebo jiná opatření tehdy, jestliže věc nesnese odkladu a vstup tam je nezbytný pro ochranu života nebo zdraví osob anebo pro odvrácení závažného ohrožení veřejného pořádku a bezpečnosti. Pakliže soud výše opakovaně dospěl k závěru, že použití donucovacích prostředků nesneslo odkladu a především, že bylo vedeno bezprostřední obavou o ohrožení zdraví policisty, je zřejmé, že v takovém případě není pochybením, pokud k použití donucovacích prostředků došlo (zřejmě i v důsledku přirozeného pohybu těl žalobce a policistů) též v prostorách bytu žalobce. Takový zákrok a učiněná opatření se totiž týkal právě ochrany zdraví. Pro úplnost soud dodává, že pokud je policista dle § 40 odst. 2 písm. b) zákona o policii oprávněn do obydlí vstoupit při pronásledování osoby, tím spíše tam musí být oprávněn vstoupit v rámci oprávněného použití donucovacích prostředků.

48. Soud tak dospěl k jednoznačnému závěru, že pro použití donucovacích prostředků a zajištění žalobce byly dány zákonné podmínky. Jakkoli přitom žalobce zpochybňoval ve své žalobě primárně právě absenci naplnění zákonných podmínek, zároveň označoval s odkazem na § 11 zákona o policii provedený zákrok obecně za nepřiměřený. Konkrétněji ovšem přiměřenost použití donucovacích prostředků (z pohledu způsobu a délky nasazení pout, způsobu eskorty) napadal s odkazem na kruté a ponižující zacházení ze strany policistů (k tomu viz níže). K obecné a ničím nekonkretizované námitce nepřiměřeného užití donucovacích prostředků soud uvádí následující.

49. Především nijak nezpochybňuje, že policisté jsou při jakémkoliv úkonu povinni zkoumat nejen naplnění zákonných podmínek, ale též přiměřenost svého postupu, tj. jestli jsou jimi zvolené prostředky nezbytné k dosažení zamýšleného cíle a zdali zde neexistují prostředky méně zasahující. Povinnost postupovat přiměřeně výslovně zakotvuje především § 11 písm. c) zákona o policii, dle kterého je policista povinen „postupovat tak, aby případný zásah do práv a svobod osob, vůči nimž směřuje úkon, nebo osob nezúčastněných nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného úkonem.“ Konkrétněji pak § 53 odst. 5 téhož zákona stanoví, že policista musí při použití donucovacího prostředku dbát o to, aby nezpůsobil osobě újmu zřejmě nepřiměřenou povaze a nebezpečnosti jejího protiprávního jednání.

50. Pokud jde ovšem o samotné použití a volbu donucovacích prostředků v rámci posuzovaného zákroku, soudu nezbývá, než v obdobně obecné míře, jako to učinil žalobce, zdůraznit, že postup policistů považuje nejen za formálně oprávněný, ale též za přiměřený. Podle soudu se policisté jak během získávání informací, tak po vlastním výpadu žalobce chovali přiměřeně okolnostem, nikoli excesivně. Použití hmatů a chvatů bylo vyvoláno jednáním žalobce, bylo v daný moment nezbytné a zároveň trvalo jen omezenou dobu; posléze byly žalobci důvodně nasazeny pouta, jelikož to situace vyžadovala. V podrobnostech soud odkazuje na vše výše uvedené.

51. Dále se soud zabýval námitkou krutého a ponižujícího zacházení ze strany policie. Soud připomíná, že osoba omezená na svobodě policistou nesmí být podrobena mučení nebo krutému, nelidskému anebo ponižujícímu zacházení a nesmí s ní být zacházeno takovým způsobem, který nerespektuje lidskou důstojnost (§ 24 odst. 1 věta první zákona o policii).

52. Žalobce zde předkládal závažná tvrzení, kdy ve způsobu nasazení pout (údajně neprofesionálním a bolestivém), vedení žalobce k policejnímu vozidlu a délce nasazení pout shledával kruté zacházení. Vedle toho na jiném místě žaloby žalobce tvrdil, že mu policisté v rámci pacifikace klečeli na krku (krk měl přitlačený na prahu koupelny) a v oblasti pravé ledviny a policista mu měl bolestivě kroutit zápěstí pravé ruky. V tom ovšem kruté zacházení dle žaloby neshledával, přičemž během jednání k tomu jeho zástupkyně uvedla, že policisté žalobce skoro ohrožovali na životě a „pomalu klečeli na krku“. Na kamerovém záznamu není zcela zřetelné, jestli žalobci policisté klečeli na krku (spíše však klečeli na ramenou), jednoznačně se z něj však podává, že minimálně v prvních okamžicích zákroku žalobce zcela jistě neměl krk přitlačený na prahu koupelny – hlavu měl položenou před tímto prahem. Z výpovědí policistů pak nevyplynulo, že by snad se žalobcem při zákroku na zemi ještě smýkali. Podle výpovědí to byl svědek S., který žalobci nasazoval pouta, a svědek S. žalobce přidržoval, neboť ten kladl odpor. Soud též zdůrazňuje, že rovněž z úředních záznamů obou policistů o použití donucovacích prostředků vyplývá, že prap. S. nasazoval pouta (a prováděl osobní prohlídku žalobce) a prap. S. žalobce držel na zemi (tlakem na ramena, nikoli tedy krk a dolní končetiny). Z provedeného dokazování tak nelze dovodit, že by policisté na žalobci bolestivě klečeli. Policisté ostatně toliko překonali odpor žalobce, nasadili mu pouta a během pár minut (svědek S. hovořil o 2 minutách) byt opustili. Celý zákrok tak trval velmi krátkou dobu a o naznačovaném „zakleknutí“ tak jistě nelze hovořit.

53. Žalobce ostatně toliko tvrdil a nijak nedokazoval, že mu policisté způsobili několik pohmožděnin a drobných tržných ran. Jediný bližší podklad ohledně možných zranění žalobce představuje úřední záznam o zajištění, z něhož se podává, že došlo ke zranění zajištěné osoby – zčervenalá kůže na zápěstí, v oblasti pravého a pod levým ramenem. Právě oblast ramen odpovídá i výše citovaným záznamům policistů o použití donucovacích prostředků. Z popsaného charakteru zranění se přitom nepodává, že by byl zákrok v podobě použití hmatů a chvatů (pacifikace žalobce) veden jakkoli excesivně, neprofesionálně či dokonce s cílem způsobit žalobci bolest. Jak správně připomíná žalovaný, použití donucovacích prostředků ze své podstaty není příjemné a komfortní, přičemž zčervenalá kůže samozřejmě může plně odpovídat i použití zcela přiměřené síly. Kromě toho nelze přehlížet, že policisté plně v souladu s § 57 odst. 1 zákona o policii žalobci zavolali i lékařskou pomoc v podobě posádky rychlé zdravotnické služby a MUDr. K., avšak žalobce měl lékařské ošetření odmítat s tím, že se necítí zraněn (úřední záznam ze zásahu/výjezdu a úřední záznam prap. S. o použití donucovacích prostředků). Dle písemného vyjádření policisty S. měl lékař i zdravotníci žalobce zběžně prohlídnout se závěrem, že nemá žádné zranění, jež by jej ohrožovalo na životě.

54. V žalobě nadto žalobce konkrétněji hovořil jen o bolesti v pravém zápěstí (nasazení pout), s tím, že ani ke dni podání žaloby není schopen se na ruku zcela vzepřít. Pokud jde o vlastní nasazení pout, to není z audiovizuálního záznamu patrné, nicméně z úředních záznamů policistů, ani jejich výpovědí nevyplývá, že by byla pouta nasazena nepřiměřeně pevně a bolestivě. Policisté toliko připouští, že kůže na zápěstí byla po nasazení pout zčervenalá. Soud připomíná též přivolání lékařského ošetření (viz výše) a dále poukazuje na dvě fotografie zápěstí žalobce, pořízené policisty. Na nich je zřejmá lehce zčervenalá kůže po nasazení pout, žádné oděrky, otoky, či zřetelnější zářezy pout (v žádném případě soud na fotografiích nevidí černé, až půl centimetru hluboké rýhy, jak tvrdil žalobce). Jinými slovy řečeno, nešlo o zranění, jež by svědčila excesivními, bolestivému utažení pout.

55. Žalobce ke svým tvrzením doložil ještě lékařskou zprávu MUDr. B. M. ze dne 14. 10. 2021 (druhou avizovanou lékařskou zprávu z „listopadu 2021“ žalobce k výzvě soudu nepředložil s tím, že ji nemá k dispozici a na jejím provedení k důkazu proto netrvá). Nutno říci, že zpráva MUDr. M. popisuje jednak subjektivní tvrzení žalobce. Dále jako nález k zápěstí levé ruky uvádí: bez ran, citlivost a hybnost prstů plná; k zápěstí pravé ruky: mírný otok, odloučení epidermis na ploše 1 x 1 cm, mírně omezená hybnost. Prsty citlivé, prokrvené, hybné. Skelet zápěstí i rukou bez traumatu.

56. Z této lékařské zprávy tak podle soudu nevyplývá, že by bylo tvrzené zranění žalobce jakkoli závažné, hovoří o absenci traumatu na skeletu zápěstí a jen mírně omezené hybnosti a odpadu epidermis na ploše 1x1 cm. Nehledě na to, že žalobce nijak neprokázal příčinnou souvislost mezi zákrokem policistů a omezením hybnosti zápěstí – soud nemohl přehlédnout, že žalobce vyhledal lékaře až po deseti dnech, zatímco ošetření na policejní služebně odmítl. I kdyby však soud příčinnou souvislost připustil, popsané důsledky mohly být vyvolány i plně profesionálním a přiměřeným použitím pout. V žádném případě tedy nesvědčí o tom, že by byla pouta užita nepřiměřeně a bolestivě. Tím méně lze hovořit o dokladu špatného či snad krutého zacházení ze strany policistů. Soud dodává, že při hodnocení lékařské zprávy vzal samozřejmě v úvahu i ostatní důkazy, zejména pak fotografie zápěstí po sejmutí pout.

57. Podle názoru soudu tak žalobce dostatečně neprokázal, že by utrpěl taková zranění, jež by svědčila o špatném či dokonce krutém zacházení ze strany policistů. Soud přitom nepřehlédl již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 255/2014 – 42, který s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva judikoval, že tvrdí–li žalobce, že při zásahu policie došlo k porušení jeho práva nebýt vystaven špatnému zacházení, dojde k rozložení důkazního břemene v řízení o zásahové žalobě – na žalobci je, aby prokázal, že došlo ke špatnému zacházení (zranění), na žalovaném pak, aby prokázal, že si žalobce zranění způsobil sám anebo k němu došlo jinak nebo že jde o následek oprávněného použití donucovacích prostředků. Podle soudu ovšem žalobce neunesl ani svou část důkazního břemene: pouhé lehké zčervenání kůže či drobné omezení hybnosti nesvědčí tomu, že by žalobce utrpěl zranění, jež by bylo relevantní z hlediska zásahu do práva nebýt vystaven mučení či nelidskému či jinak krutému zacházení. A pokud by jej soud za zranění (alespoň v obecném slova smyslu) považoval, zdůrazňuje, že z provedeného dokazování (zejména úředních záznamů a výpovědí policistů), vyplývá, že i způsobem provedení bylo použití donucovacích prostředků oprávněné (a v daný moment nezbytné). Žalovaný své důkazní břemeno ve výše uvedeném smyslu nepochybně unesl.

58. Špatné či kruté zacházení soud nezjistil ani v souvislosti s eskortou žalobce k vozidlu a následně na policejní stanici. Žalobci si v žalobě stěžoval na popostrkování policistou, policisté však vypověděli, že žalobce byl ze svého bytu veden standardně. Z výpovědí obou zasahujících policistů vyplynulo, že žalobce vedl policista S. Ten uvedl, že jej vedl klasicky za páku, resp. úchopem za paži. Soud takový způsob eskorty považuje za standardní – je logické, že je zajištěný veden držením za ruce, což mimo jiné zajišťuje nejen prevenci možného útěku, ale též ochranu zajištěného proti upadnutí apod. Žalobce zde navíc setrval u dosti obecných vyjádření o „popostrkávání“ ze strany policisty, což ovšem mohl být taky jen nutný projev eskorty spoutané osoby, jež z povahy věci nemůže být příjemná. Žalobce v tomto ohledu nepřiblížil nic, v čem by bylo možné spatřovat exces, v žádném případě ani z tvrzení žalobce ani z provedeného dokazování nevyplynulo, že by byl žalobce policisty smýkán apod.

59. Za nepřiměřenou soud nepovažuje ani délku nasazení pout. Ta byla nasazena v čase 20:24 hod. a sejmuta v 20:54 hod. (úřední záznam o zajištění osoby). Tuto délku nasazení pout při své výpovědi po předestření úředního záznamu potvrdil i svědek S. a rovněž ostatní policisté vypověděli, že pouta byla sundána v zásadě bez zbytečného odkladu po příjezdu na služebnu; dle svědka B. nemohlo jít zcela jistě o více než půl hodiny [soud při jednání rovněž zjistil, že dle informací (vlastností) o souboru byly soubory s fotografiemi vytvořeny v čase 4. 10. 2021, 21:18 hod.] Jejich tvrzení považuje soud za věrohodná. Sám žalobce v rámci podání vysvětlení ostatně hovořil o tři čtvrtě hodině, v žalobě pak najednou o necelé hodině. I z tohoto důvodu jeho tvrzení věrohodně nevyznívají. Popsanou délku nasazení pout v rozsahu půl hodiny přitom soud považuje za zcela standardní, nikoli nepřiměřeně dlouhou. Je to délka daná jednak nutnými úkony na místě zákroku (osobní prohlídka, obstarání klíčů a oblečení), dále pak eskortou k vozidlu a přesunem na policejní služebnu, což mohlo trvat přibližně 5 min, jak odhadli při výpovědích policisté (soud předpokládá, že vzhledem k tomu, že probíhala osobní prohlídka žalobce, přesun k vozidlu a cesta vozidlo, šlo nejspíše o něco delší dobu). Dále probíhaly prvotní úkony na služebně v podobě zanesení případu do systému a především sdělení informací k ohrožené osobě a mezinárodní pomoci (výpověď policistů S. a B.). V každém případě délka nasazení pout na služebně mohla stěží přesáhnout dobu 20 minut, spíše se jednalo o dobu kratší. Policisté k tomu vypověděli, že pouta sejmuli v zásadě bez zbytečného odkladu, jelikož na služebně již žalobce agresivní nebyl (svědek B. dodal, že zůstal toliko arogantní).

60. Soud nemá důvod tyto výpovědi zpochybňovat, jelikož ty přesně zapadají mezi další skutkové poznatky, zejména pokud jde o zjištěnou dobu pořízení fotografií a především délka zajištění, zaznamenaná v úředním záznamu, těmto tvrzením odpovídá – lze tedy dovodit, že pouta byla sejmuta v rozumném čase po příjezdu na služebnu. K tomu lze pro porovnání poukázat na již citovaný rozsudek kasačního soudu č. j. 8 As 180/2019 – 59, který posuzoval případ, kdy byla pouta nasazena více než 8 hodin. Zároveň soud zdůrazňuje, že na rozdíl od uvedené věci nebyla pouta v nyní řešeném případě nasazena jen preventivně (paušálně), ale zcela zjevně v návaznosti na ohrožující jednání žalobce.

61. Pokud žalobce obecně tvrdil, že byl v poutech držen dlouhou dobu, soud zdůrazňuje, že sám podával různé časové údaje (viz výše), kromě toho soud zjistil, že nejpozději mu pouta musela být sundána v čase 21:18 hod., kdy podle všeho byl vytvořen soubor obsahující fotografie zápěstí rukou žalobce již bez nasazených pout. Jedná se přitom skutečně o nejzazší možný časový údaj, který samozřejmě nevypovídá nic o tom, kdy byla pouta reálně sejmuta. Rovněž z tohoto časového údaje se ovšem nepodává, že by byla délka nasazení pout jakkoli excesivní – jakkoli byl žalobce na služebně poté držen ještě přibližně dvě hodiny, je zřejmé, že již bez nasazených pout. To je také důvod, proč soud považoval za nadbytečné vyžádat si a provést důkaz kamerovým záznamem z výslechové místnosti, kam byl žalobce nejprve přiveden. Lze tedy uzavřít, že ani z pohledu délky nasazení pout soud pochybení policistů neshledal.

62. V rámci otázky omezení osobní svobody žalobce konečně namítal, že byl podroben ponižujícímu zacházení tím, že byl ze svého bytu vyveden polonahý a polonahý byl nucen se vrátit přes celé sídliště zpět. K tomu soud v prvé řadě uvádí, že zákon o policii výslovně neupravuje povinnost policie, pokud jde o zajištění řádného oděvu (pouze v § 33 odst. 3 stanoví, že pokud osoba při umístění do cely nemá dostatečný oděv, útvar policie jí takový zapůjčí). Z povahy věci lze ovšem dovodit, že pokud je zajištěný vyváděn ze svého bytu, měl by mít možnost si vzít svršky odpovídající tomu, že se bude pohybovat venku (a na veřejnosti). Tomuto požadavku ovšem policisté dostáli. Z jejich výpovědí i úředních záznamů vyplývá, že žalobci při opuštění bytu vzali bundu, jelikož ten byl oblečen jen v tílku, džínách a domácí obuvi; džíny a domácí obuv potvrzují i výše zmíněné fotografie zápěstí. Takový oděv hodnotí soud jako zcela dostatečný – žalobce nebyl v žádném případě vyveden polonahý –, bundu a džíny pak soud považuje na podzim za zcela standardní. Soud dále podotýká, že zákrok neprobíhal v zimních měsících, ale na začátku října, nešlo tedy předpokládat ani mráz (dle výpovědí bylo standardní počasí, v žádném případě nemrzlo, nepršelo a bylo sucho). Ani domácí obuv tak nebyla na překážku pohybu žalobce po ulici.

63. Z toho též vyplývá, že ani na způsobu ukončení zajištění neshledal soud nic nezákonného či ponižujícího. S žalobcem byly provedeny veškeré úkony, jeho zajištění bylo ukončeno a žalobce byl tudíž poslán domů. Soud se ztotožňuje s policisty i žalovaným, že žalobce nemá nárok na odvoz služebním vozidlem, žalobce ostatně ani nepoukázal na jediné ustanovení zákona, z něhož by takový nárok vyplýval. Jeho oděv byl přitom k cestě do místa bydliště zcela způsobilý, nikoli nedostatečný či pohoršující. Jedná se o cestu trvající přibližně 15 či 20 min. Ani na chování policistů, jak je popisoval žalobce, neshledává soud nic ponižujícího. Policisté odmítli žalobce odvést služebním vozidlem a poukázali na počasí s tím, že žalobce cestu jistě zvládne (venku neprší, nefouká vítr a bydliště žalobce je v docházkové vzdálenosti; vyjádření svědka B., obdobné uvedl i svědek S.).

64. Soud tak uzavírá, že policisté při použití donucovacích prostředků, omezení žalobce na osobní svobodě a následných úkonech na služebně postupovali plně v souladu se zákonem o policii, v žádném případě ne šikanózně či jinak excesivně a drželi se v rámci ústavní mantinelů. Žalobce proto nebyl nezákonně zkrácen ani na právu na osobní svobodu dle čl. 8 Listiny, na právu na nedotknutelnost osoby (čl. 7) či nedotknutelnost jeho obydlí (čl. 12) a nepřípustně nebylo zasaženo ani jeho právo na soukromí (čl. 10 odst. 2).

65. Soud se proto mohl dále věnovat poslednímu okruhu žalobních námitek, týkajících se odepření práva na právní pomoc.

66. Předem dalších úvah soud akcentuje význam práva na právní pomoc při jednání s orgány veřejné moci. Nejvyšší správní soud tento požadavek vyjádřil například v již zmiňovaném rozsudku č. j. 8 As 180/2019 – 59: „podle čl. 37 odst. 2 Listiny má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. Na zákonné úrovni je pak toto právo provedeno v § 24 odst. 4 zákona o policii, podle něhož osoba omezená na svobodě má právo zajistit si na vlastní náklady právní pomoc a mluvit s právním zástupcem bez přítomnosti třetí osoby. Za tímto účelem poskytne policista neprodleně nezbytnou součinnost, požádá–li o ni tato osoba.“ Nemůže být proto pochyb o tom, že právo na právní pomoc měl i žalobce, který byl v postavení osoby zajištěné, tj. omezené na osobní svobodě. Na uvedeném nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalobce je profesionál, tedy osoba práva znalá. Je právem každého, aby ve své věci, navíc pokud je omezen na osobní svobodě, využil pomoc právního profesionála. Nárok žalobce na právní pomoc ostatně nezpochybňuje ani žalovaný.

67. Spor mezi stranami leží na tom, zdali žalobce o právní pomoc relevantně požádal. Pokud tak totiž neučinil, nelze policistům vyčítat, že mu ji nezprostředkovali. Z poučení zajištěné osoby, které žalobce podepsal je zřejmé, že byl poučen o tom, že má právo zajistit si na své náklady právní pomoc, jakož i tom, že může za tímto účelem požádat o součinnost policii. Pokud v replice a při jednání tvrdil, že dokumenty podepisoval až na konci zajištění, na poučení o tom neučinil žádnou poznámku, přičemž policisté vypověděli, že písemné poučení žalobci předali na začátku po příjezdu na služebnu, resp. že tak vždy standardně činí. I kdyby tomu tak však nebylo (byť soud nemá důvod o jejich výpovědích a naučených postupech pochybovat), nepovažuje soud tuto skutečnost za rozhodnou; proto také neprováděl důkaz kamerovým záznamem z výslechové místnosti, z něhož by mohlo být předání dokumentu zřejmé.

68. Pro věc je totiž klíčové, že žalobce nějakým způsobem o určitou podobu (právní) pomoci podle všeho usiloval (minimálně to sám tvrdí). Otázka toho, kdy přesně byl poučen, tak nemá na tuto další fázi žádný vliv. Z úředního záznamu o zajištění osoby, jakož i písemných vyjádření policistů k věci přitom vyplývá, že žalobce požádal toliko o vyrozumění osoby dle § 24 odst. 2 zákona o policii, o součinnost k zajištění právní pomoci ve smyslu § 24 odst. 4 uvedeného zákona – podle uvedeného záznamu – nepožádal. Podle písemných vyjádření obou policistů se žalobce domáhal „advokáta ex offo“, tedy právní pomoci zajištěné a hrazené policií, přičemž poté, co mu vysvětlili, že na to nárok nemá, již právní pomoc nepožadoval.

69. Při svědeckých výpovědích si již policisté tuto skutečnost blíže nepamatovali, uvedli, že se otázka právní pomoci řešila, nicméně hovořili primárně o tom, že žalobce chtěl vyrozumět paní J., což učinili. Svědek B. uvedl, že samotné diskusi nebyl přítomen, jako dozorčímu mu byl tento požadavek (kontaktování paní J.) předán kolegy s tím, že si nebyl jistý, v jakém smyslu uvedenou osobu kontaktuje, tedy jestli jako „blízkou“ osobu nebo jako právní pomoc. Proto ji také sdělil jen základní informace o zajištění žalobce. Svědek S. pak poté, co mu soud předestřel jeho písemné vyjádření, potvrdil, že žádal o zástupce ex offo. V každém případě všichni policisté potvrdili, že pokud o kontaktování osoby požádal, to mu umožnili.

70. Tato tvrzení, podpořená dalšími podklady, považuje soud za srozumitelná a také věrohodná. Přes určitou nejasnost ohledně kontaktování paní J. a skutečnost, že si policisté přesnou formulaci žádosti ze strany žalobce nepamatovali, svědek S. potvrdil své dřívější písemné vyjádření, v němž jednoznačně uvedl, že žalobce žádal o advokáta ex offo. Ze shora citovaného § 24 odst. 4 zákona o policii je přitom zcela zřejmé, že zajištěný má nárok jen na právní pomoc hrazenou na své náklady. Není pochyb o tom, že nejde o případ hrazené právní pomoci (jako je kupříkladu nutná obhajoba dle trestního řádu), která bývá tradičně označována za zastoupení ex offo.

71. Výpověď policistů pak odpovídá i obsahu úředního záznamu o zajištění osoby sepsaného v danou dobu a ani z provedeného dokazování nevyplynulo, že by chtěl žalobce kontaktovat jinou konkrétní osobu – žádnou takovou nejmenoval. Ze všech provedených důkazů (zvláště pak svědeckých výpovědí) se naopak podává, že žalobce identifikoval jedinou konkrétní osobu, a to paní J. Pokud žalobce ve své replice tvrdil, že na služebně jmenoval dvě konkrétní advokátky, dožadoval se přístupu k seznamu advokátů apod., sám blíže nespecifikoval, o jaké advokátky šlo; u jednání k tomu též ničeho bližšího netvrdil. Žalobce u jednání vysvětloval, proč jej napadla právě paní J. a s jakým záměrem ji chtěl kontaktovat (zajištění odvozu domů), nicméně sám nijak nevysvětlil, koho chtěl tedy kontaktovat jako právní pomoc.

72. Soud zároveň poukazuje na výše identifikované rozpory v tvrzeních žalobce (např. rýhy po poutech, délka nasazení pout), jež jeho tvrzení činí méně věrohodnými. Připomíná též, že žalobce sám odkázal na svou výpověď v rámci podání vysvětlení, kde uvedl, že mu policisté odmítli spojení s právní zástupkyní (zde navíc hovoří o jediné právní zástupkyni, nikoli o dvou). Pokud měl na mysli někoho konkrétního, jak sám v replice uváděl, není zřejmé, proč ji neidentifikoval (přinejmenším v oné replice). Kromě toho soud nerozumí ani tvrzení v replice, že žalobce měl na mysli konkrétní advokátku a zároveň se dožadoval seznamu ČAK či telefonního seznamu. Obdobně jako žalovaný soud taktéž považuje za značně nepravděpodobné, aby policisté předali žalobci poučení o právu na právní pomoc, které představuje standardní úkon při omezení zajištěného na osobní svobodě (i kdyby k tomu snad došlo v závěru zajištění, což se s ohledem na výše uvedené, zejména pak svědecké výpovědi nejeví pravděpodobným), a zároveň by žalobci právní pomoc odmítli. S ohledem na provedené dokazování, zejména pak výpovědi svědků, lze předpokládat, že pokud by policistům žalobce identifikoval konkrétní právní zástupkyni, ti by neměli problém ji kontaktovat – v případě paní J. tak ostatně bez dalšího učinili.

73. Z provedeného dokazování tak nebylo zjištěno, že by žalobce skutečně požadoval zprostředkování právní pomoci, resp., že by mu jí policisté odepřeli. Takový postup by koneckonců nezapadal ani do celkového rámce případu, v němž policisté podle všeho postupovali v souladu se všemi stanovenými úředními postupy, svůj postup řádně dokumentovali, žalobci zajistili lékařskou pomoc, kontaktovali jím označenou osobu apod. Podle soudu snad mohlo dojít k nedorozumění mezi žalobcem a policisty v souvislosti s kontaktováním paní J. (tu mohli policisté nejprve považovat právě i za právní pomoc), nicméně pokud jde o namítanou žádost o poskytnutí právní pomoci, žalobce podle všeho požadoval zajištění zástupce (advokáta) ze strany policie, nikoli kontaktování konkrétního advokáta či jiné práva znalé osoby. Soudu nezbývá než uzavřít, že žalobce dostatečně plausibilně netvrdil, natož aby svá tvrzení byl schopen prokázat, že by mu policisté v rozporu s § 24 odst. 4 zákona o policii, jakož i čl. 37 odst. 2 Listiny zcela odepřeli právo na právní pomoc. Provedené dokazování naopak svědčí pozici žalovaného. Ani tuto námitku soud proto neshledal důvodnou.

VI. Závěr a náklady řízení

74. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti shledal Městský soud v Praze žalobu nedůvodnou, a proto ji podle § 87 odst. 3 s. ř. s. zamítl.

75. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce ve věci úspěšný nebyl (žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta), a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu nad rámec jeho běžné administrativní agendy žádné náklady nevznikly.

Poučení

I. Obsah žaloby II. Vyjádření žalovaného III. Replika žalobce /a další podání stran/ IV. Průběh ústního jednání V. Posouzení věci Městským soudem v Praze VI. Závěr a náklady řízení