18 Ad 6/2022 – 44

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Lachmanna a soudců Mgr. Aleše Sabola a Mgr. Jana Ferfeckého v právní věci žalobkyně: PHARMOS, a.s., IČO 19010290 sídlem Těšínská 1349/296, Radvanice, 716 00 Ostrava zastoupené JUDr. Oldřichem Benešem, advokátem sídlem Mojmírovců 805/41, 709 00 Ostrava – Mariánské Hory proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví sídlem Palackého náměstí 375/4, 128 01 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 4. 2022, čj. MZDR 39143/2021–3/OLZP takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení a vymezení sporu

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 24. 6. 2022 domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 4. 2022, čj. MZDR 39143/2021–3/OLZP (dále jen „Napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Státního ústavu pro kontrolu léčiv (dále též „správní orgán prvního stupně“ či „SÚKL“) ze dne 24. 8. 2021, čj. sukl240061/2021 (dále jen „Prvostupňové rozhodnutí“), jímž SÚKL uložil žalobkyni jako držiteli povolení k distribuci léčivých přípravků pokutu ve výši 450 000 Kč za přestupek podle § 105 odst. 2 písm. t) zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech a o změnách některých souvisejících zákonů (zákon o léčivech), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o léčivech“), jehož se měla dopustit nepovoleným vývozem léčivého přípravku do zahraničí v rozporu s § 77d odst. 3 zákona o léčivech. Skutek žalobkyně měl podle správního orgánu prvního stupně spočívat v tom, že v rozporu s opatřením obecné povahy Ministerstva zdravotnictví ze dne 28. 11. 2018, čj. MZDR 45585/2018–4/FAR (dále jen „OOP MZdr“) vydaným podle § 77d zákona o léčivech, kterým se zakazuje v souladu s ustanovením § 77d odst. 3 zákona o léčivech distribuce do zahraničí léčivého přípravku ANTABUS 400MG TBL EFF 50, kód SÚKL 0128705, registrační číslo 87/ 131/76–C, držitel rozhodnutí o registraci Actavis Group PTC ehf., Hafnarfjördur, Island (dále jen „LP ANTABUS“), vyvezla do zahraničí tento léčivý přípravek, když ze skladu PHARMOS, a.s. na adrese Hudcova 72, 621 00 Brno dodala odběrateli UNIPHARMA – 1. slovenská lékárnická akciová spoločnosť, IČO: 31 625 657, Opatovská cesta 4, 972 01 Bojnice, Slovenská republika na základě dokladu č. 2377900045 ze dne 11. 6. 2019 celkem 10 balení léčivého přípravku ANTABUS 400 MG TBL EFF 50, kód SÚKL 0128705, číslo šarže AEB17008A a 30 balení léčivého přípravku ANTABUS 400 MG TBL EFF 50, kód SÚKL 0128705, číslo šarže AEB19002, a dále na základě dokladu č. 2377900047 ze dne 25. 6. 2019 dodala tomuto odběrateli 10 balení léčivého přípravku ANTABUS 400 MG TBL EFF 50, kód SÚKL 0128705, číslo šarže AEB19002 (dále též „léčivý přípravek“).

2. Napadené rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 26. 4. 2022.

II. Rozhodnutí žalovaného (Napadené rozhodnutí)

3. V odůvodnění Napadeného rozhodnutí žalovaný nejprve zrekapituloval předchozí průběh správního řízení.

4. K námitce nedostatečného vypořádání se s návrhy a námitkami uplatněnými v řízení, zejména stran nepřiměřené výše pokuty, nezohlednění všech individuálních aspektů případu a porušení principu proporcionality a individualizace sankce, žalovaný předeslal, že se jedná o poměrně obecnou námitku. K námitce, že výše pokuty je nepřiměřená a nebyl dodržen princip proporcionality a individualizace sankce, uvedl, že se uvedenými okolnostmi zabýval, přičemž se nadto zabýval i možnou likvidační stránkou uložené sankce. Uvedl, že sankce ukládaná za přestupky má nejen nápravnou, ale i sankční a preventivní funkci, a to jak ve formě individuální, tak ve formě generální prevence. Měl za to, že s časem neklesla společenská škodlivost jednání natolik, aby to bylo důvodem pro snížení uložené sankce. Žalovaný konstatoval, že s odůvodněním pokuty uvedeným na str. 8 až 10 Prvostupňového rozhodnutí souhlasí. Uvedl, že SÚKL při posuzování majetkových poměrů žalobkyně vycházel z výkazu zisku a ztráty, zveřejněného jako součást výroční zprávy ve sbírce listin veřejného rejstříku, kdy žalobkyně dosáhla ke dni 31. 12. 2020 výsledku hospodaření po zdanění ve výši 26 054 000 Kč. SÚKL přitom uložil pokutu, které odpovídá 2,25% maximální zákonné výše pokuty, kterou lze uložit. Žalovaný doplnil, že v odůvodnění výše pokuty jsou vypočteny důvody, které vedly SÚKL k uložení této sankce ve smyslu § 37 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový zákon“). Žalovaný po přezkoumání individualizace sankce dospěl k závěru, že k žádnému excesu nedošlo a SÚKL nikterak nevybočil ze své rozhodovací praxe. Doplnil, že případné výrazné snížení pokuty by bylo v rozporu s rozhodovací praxí SÚKL a ve svém důsledku pak v rozporu s § 2 odst. 4 správního řádu. V tomto směru odkázal na závěry Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 7. 8. 2019, čj. 6 As 101/2019 – 28. Poznamenal, že SÚKL nadto v Prvostupňovém rozhodnutí poukázal na možnost rozložit placení uložené pokuty do splátkového kalendáře. Uložená pokuta není podle žalovaného pro žalobkyni likvidační ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu; pokud by ovšem jednorázová platba byla pro ni těžko realizovatelná, může podle žalovaného požádat u příslušného správního orgánu o rozložení pokuty na splátky, a to až na dobu šest let.

5. K námitkám poukazujícím na nepřihlédnutí k zákazu dvojího přičítání téže okolnosti a nedostatečnému odlišování okolností spáchání přestupku od polehčujících a přitěžujících okolností žalovaný uvedl, že jako přitěžující okolnosti zohlednil 2 skutečnosti: (i.) množství exportovaných léčivých přípravků a (ii.) skutečnost, že žalobkyně byla v minulosti za porušení zákona o léčivech již sankcionována. Dodal, že rozsah protiprávního jednání ani hodnocení osoby pachatele, respektive jeho přístupu k dodržování povinností stanovených zákonem o léčivech, nejsou znakem skutkové podstaty uvedeného přestupku, a tyto skutečnosti tak mohou být hodnoceny jako přitěžující okolnosti. SÚKL musí podle žalovaného postupovat při ukládání sankce dle § 37 přestupkového zákona a přihlížet zejména k povaze a závažnosti přestupku, přitěžujícím a polehčujícím okolnostem, demonstrativně vypočteným v§ 39 a § 40 přestupkového zákona, a k povaze činnosti žalobkyně jako právnické osoby. Stejně jako v případě ostatních kritérií určení výměry a druhu trestu musí i v případě užití polehčujících a přitěžujících okolností tuto aplikaci řádně odůvodnit a vypořádat se rovněž s tím, z jakého důvodu jsou pro daný případ relevantní. SÚKL však není podle žalovaného povinen odůvodnit neužití všech polehčujících okolností, tedy těch, které nejsou pro daný případ rozhodné, a to ani potenciálně. SÚKL podle žalovaného u každé zohledněné okolnosti uvádí, zda byla zohledněna ve prospěch či v neprospěch žalobkyně, a jak se promítla do konečné výše sankce. Žalovaný uzavřel, že SÚKL svoji zákonnou povinnost dle § 37 přestupkového zákona splnil, přičemž odkázal na odůvodnění výše pokuty na stranách 8 až 10 Prvostupňového rozhodnutí.

6. K námitce, že výrobce daného léčivého přípravku měl skladem jeho dostatečné množství a dostupnost nebyla pro trh v ČR ohrožena, resp. k námitce absence srovnání a zhodnocení, jak dospěl k závěru o poměrně vysokém ohrožení dostupnosti léčivého přípravku, žalovaný odkázal na odůvodnění OOP MZdr, kde jsou uvedeny důvody, které jej vedly k vydání zákazu distribuce léčivého přípravku do zahraničí. Žalovaný poukázal na to, že SÚKL na str. 9 Prvostupňového rozhodnutí vyhodnotil v jím citované pasáži neprokázání žádných negativních důsledků jako polehčující okolnost.

7. Žalovaný dále k námitce brojící proti závěru o recidivě žalobkyně připomněl, že možnost brát v potaz jako přitěžující skutečnost spáchání přestupku, ač odlišného, spáchaného již v minulosti, připouští i jím odkazovaná judikatura.

8. Námitky poukazující na délku doby uplynuvší od spáchání skutku žalovaný považoval za námitky směřující k institutu promlčení a možnosti snížení společenské škodlivosti v čase. S poukazem na interpretaci pojmu společenské škodlivosti a požadavky vyplývající dle žalovaného z jím odkazované rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu žalovaný uvedl, že SÚKL vyhodnotil, že neexistují okolnosti případu, které by způsobily takové snížení společenské škodlivosti, aby klesla pod minimální hranici k naplnění materiální stránky skutkové podstaty přestupku dle § 105 odst. 2 písm. t) zákona o léčivech. Žalovaný pak ve spisovém materiálu nenalezl skutečnost, která by snižovala společenskou škodlivost tak, aby vedla ke snížení sankce či zastavení řízení v této části, a to ani jako následek působení času. Současně vyložil důvody, pro které uzavřel, že k promlčení odpovědnosti za přestupek v předmětné věci nedošlo.

9. K námitkám poukazujícím na nezohlednění žalobkyní specifikovaných okolností, odhlédnutí od hrubého nepoměru mezi výnosem z prodeje a udělenou pokutou a nevypořádání se se souvisejícím důkazním návrhem žalovaný konstatoval, že úmysl žalobkyně není s ohledem na objektivní konstrukci odpovědnosti právnické osoby dle § 20 odst. 1 přestupkového zákona podstatný, neboť k vyvození její odpovědnosti postačuje samotné porušení právní povinnosti. Žalovaný měl přitom za prokázané a žalobkyně to dle něho ani nerozporovala, že léčivý přípravek distribuovala do zahraničí v rozporu s OOP MZdr. Žalobkyně přitom dle žalovaného neprokázala skutečnosti naplňující liberační důvod. K námitce, že učinila nápravná opatření, aby takovému pochybení do budoucna předešla, žalovaný uvedl, že SÚKL vzal tuto skutečnost jako polehčující, jak vyplývá ze str. 8 Prvostupňového rozhodnutí. K námitce, že SÚKL odmítl jakkoli zohlednit hrubý nepoměr mezi výnosem z prodeje a udělenou pokutou, žalovaný odkázal na své dřívější závěry k odůvodnění výše udělené pokuty. Dodal, že SÚKL nemá povinnost odvozovat výši pokuty v závislosti na majetkovém prospěchu obviněného, který získal spácháním přestupku. Výčet polehčujících i přitěžujících okolností v přestupkovém zákoně je podle žalovaného pouze demonstrativní, avšak je na SÚKL, které okolnosti a jak v daném případu hodnotí, pokud rozhodnutí obsahuje alespoň stručné odůvodnění, proč tomu tak je. SÚKL svou povinnost splnil, když na str. 8 až 10 Prvostupňového rozhodnutí vysvětlil, jakými okolnostmi se při uložení pokuty řídil.

III. Žaloba

10. Pod prvním žalobním bodem žalobkyně namítá, že se žalovaný nedostatečně vypořádal s námitkami vad rozhodnutí s ohledem na jeho nezákonnost. S poukazem na rozpor mezi vyjádřením, dle něhož se správní orgán musí zabývat všemi relevantními okolnostmi případu, mj. i důvody jednání žalobkyně, a následným tvrzením žalovaného, že úmysl žalobkyně není podstatný, trvala na tom, že ve správním řízení prokázala důvody svého jednání, že ve věci nebyla vedena zištným úmyslem a že výše udělené sankce je k vzhledem ke všem okolnostem případu nepřiměřeně vysoká. Současně nesouhlasila s tím, že správní orgány výši sankce vztáhly k poměru výsledku hospodaření v roce 2020, namísto k době spáchání daného skutku a došly tak dle žalobkyně „k takřka šestinásobně jinému výsledku“.

11. Pod druhým žalobním bodem žalobkyně brojí proti nedostatečnému vypořádání se s námitkami stran nedostatečného zohlednění polehčujících a přitěžujících okolností. Žalovaný dle ní dostatečně nedodržuje nastavené odlišování okolností spáchání přestupku od přitěžujících a polehčujících okolností. Žalobkyně je nadále přesvědčena, že žalovaný důsledně nepřihlédnul k uplatňování zákazu dvojího přičítání téže okolnosti. Doplnila, že k uvedenému ostatně v řízení navrhla provedení důkazu dotazem na výrobce zboží, včetně zodpovězení dotazu, zda by souhlasil v období 6/2019 s vývozem do Slovenské republiky, který však správní orgán prvního stupně neprovedl, aniž by se s tímto důkazním návrhem řádně vypořádal. K provedení důkazního prostředku pak nepřistoupil ani žalovaný. Žalovaný nadto podle žalobkyně hodnotí na jedné straně jako přitěžující okolnost „množství exportovaných léčivých přípravků“ (str. 6 Napadeného rozhodnutí), zatímco na druhé straně neshledal negativní důsledek výše popsaného jednání na zdraví konkrétního pacienta, což považuje naopak za polehčující okolnost (str. 7 Napadeného rozhodnutí). Takové odůvodnění nelze dle žalobkyně považovat za řádné vypořádání důkazního návrhu. Žalovaný tak jedno chování žalobkyně hodnotí na jedné straně jako polehčující a na druhé straně jako přitěžující.

12. Pod třetím žalobním bodem žalobkyně poukazovala na to, že se žalovaný nedostatečně vypořádal s námitkami týkajícími recidivy. Byla přesvědčena, že žalovaný nedodržel pravidla stanovená jím odkazovanou judikaturou. Setrvala na tom, že na ni nelze přes dřívější sankcionování v řízení sp. zn. sukls73049/2017 bez dalšího pohlížet jako na recidivistu a uvedené v rámci odůvodnění pokuty aplikovat jako přitěžující okolnost, jestliže se jedná o jediné porušení zákona o léčivech, před více než čtyřmi lety, za něž navíc uloženou sankci již uhrazením uložené pokuty vykonala. Dle žalobkyně se jedná o naprosto ojedinělé excesy.

13. Námitkami soustředěnými pod čtvrtý žalobní bod žalobkyně brojila proti nedostatečnému vypořádání námitek týkajících hospodárnosti a rychlosti řízení. Žalovaný dle ní neřeší uplatněnou námitku týkající se samotného rozhodovacího procesu ze strany správních orgánů. Podle žalobkyně je zcela evidentní, že byla porušena zásada hospodárnosti řízení, když teprve po 14–ti měsících po provedeném šetření byl ve věci vydán příkaz. Takový časový odstup dle žalobkyně nelze přinejmenším při úvaze o výši ukládané pokuty pominout. Od spáchání skutku uplynula podle žalobkyně nesporně delší doba, což snižuje závažnost protiprávního jednání.

14. Pod pátým žalobním bodem pak žalobkyně namítala, že se žalovaný nedostatečně vypořádal i s námitkami ohledně okolností vzniku případu a motivem žalobkyně. Byla přesvědčena, že byť nelze v rámci konstrukce objektivní odpovědnosti právnické osoby polemizovat se zaviněním žalobkyně jako takovým, je třeba se zabývat okolnostmi případu. Trvala přitom na tom, že kauza nebyla motivována jejím zištným úmyslem. Žalobkyně nepostupovala úmyslně protiprávně za účelem finančního zisku, naopak, jednalo se o zdravotnickou výpomoc Slovenské republice, kdy k uzavření této transakce došlo na základě objednávky doplněné o účel následného použití výhradně v rámci klinické studie nejmenovaného zdravotnického zařízení na území Slovenské republiky. Správní orgány přitom odmítly uvedené jakkoliv zohlednit, stejně jako nezohlednily hrubý nepoměr mezi výnosem z prodeje a udělenou pokutou. Žalobkyně zopakovala, že k tomuto navrhovala důkaz dotazem přímo u objednatele zboží a taktéž u ministerstva zdravotnictví Slovenské republiky, k jehož provedení správní orgán nepřistoupil.

IV. Vyjádření žalovaného

15. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 16. 6. 2022 setrval na argumentaci uplatněné v Napadeném rozhodnutí.

16. K námitkám uvedeným pod prvním žalobním bodem žalovaný poukázal, že úmysl jednání žalobkyně není v posuzované věci podstatný pro vznik odpovědnosti za přestupek, neboť žalobkyně má jako právnická osoba podle § 20 odst. 1 přestupkového zákona objektivní odpovědnost, kdy odpovídá za škodlivý následek bez ohledu na zavinění. Ze stejného důvodu žalovaný neshledal relevantní ani případnou pohnutku žalobkyně, neboť dle jeho přesvědčení není znakem skutkové podstaty přestupku. Doplnil, že ke vzniku odpovědnosti právnické osoby za přestupek postačuje samotný fakt porušení právní povinnosti uložené právnické osobě.

17. Co se týče výše uložené sankce a argumentace žalobkyně, že tato měla být vztažena k výsledku hospodaření v době spáchání daného skutku, tj. k roku 2018, neboť v tomto roce byl hospodářský výsledek po zdanění žalobkyně ve výši 4,894 mil. Kč, kdežto v roce 2020 pak 26,054 mil. Kč, žalovaný vysvětlil, že je namístě zabývat se jejími hospodářskými a majetkovými poměry. Tyto informace by pak dle jeho názoru měly být relativně aktuální, neboť by bylo absurdní, pokud by správní orgány vycházely z hospodářské situace v době spáchání přestupku, neboť tato se může k době rozhodování o přestupku dramaticky změnit k horšímu, což by vedlo k tíži obviněného. Žalovaný seznal, že je třeba hledět na aktuální poměry žalobkyně, neboť pouze takovým způsobem lze uložit dostatečně citelný, avšak současně nikoli zcela likvidační trest.

18. K námitkám uvedeným pod druhým žalobním bodem pak žalovaný uvedl, že znakem skutkové podstaty přestupku podle § 105 odst. 2 písm. t) zákona o léčivech není ani rozsah protiprávního jednání, ani hodnocení osoby pachatele, resp. jeho přístupu k dodržování povinností stanovených zákonem o léčivech a tyto skutečnosti tak mohou být hodnoceny jako přitěžující okolnosti, aniž by se přirozeně mohlo jednat o nedovolené dvojí přičítání téže skutečnosti.

19. Žalovaný poukázal, že to, že množství exportovaných léčivých přípravků shledal jako přitěžující okolnost, se nijak nepříčí tomu, aby na druhé straně seznal jako polehčující okolnost, že se jeho jednání nestačilo přímo projevit na zdraví pacientů, což v posuzované věci shledáno nebylo.

20. K námitce uvedené pod třetím žalobním bodem žalovaný uvedl, že recidiva je v oblasti správního trestání definovaná jako situace, kdy pachatel spáchá přestupek, za nějž je mu pravomocně uložen správní trest a po právní moci rozhodnutí spáchá další přestupek. Žalovaný pak v souladu s rozhodovací praxí správních soudů na základě předchozího pravomocného rozhodnutí učinil závěr o osobě žalobkyně a jejím vztahu k plnění povinností při zacházení s léčivými přípravky.

21. Žalovaný nesouhlasil ani s námitkami vznesenými pod čtvrtým žalobním bodem, přičemž poukázal, že podle § 30 písm. b) přestupkového zákona se na přestupek podle § 105 odst. 2 písm. t) zákona o léčivech uplatní promlčecí doba v délce tří let. Dovodil, že stanovil–li zákonodárce takto dlouhou promlčecí dobu, implicitně tím připustil zahájení řízení o přestupku kdykoli v této době, k čemuž v posuzované době došlo.

22. Pro úplnost pak žalovaný doplnil úvahu, na základě které vyhodnotil, že odpovědnost žalobkyně za spáchaný přestupek zanikne ke dni 25. 6. 2024.

23. Žalovaný se neztotožnil konečně ani s námitkami žalobkyně pod pátým žalobním bodem, když zdůraznil, že výši pokuty nelze odvozovat od prodejní ceny léčivých přípravků, tj. od majetkového prospěchu, který žalobkyni vznikl, ale tato je odvozena od rozsahu a závažnosti protiprávního jednání.

V. Posouzení věci Městským soudem v Praze

24. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal žalobami napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.), jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti; přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí.

25. O podané žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, souhlas účastníků s takovým postupem byl v souladu s větou druhou téhož ustanovení presumován. Soud nenařídil jednání ani k provedení žalobkyní navrhovaného důkazního prostředku – výkazu zisku a ztráty žalobkyně ke dni 31. 12. 2018, neboť tento postup považoval s ohledem na níže rozvedené závěry za nadbytečný; žalobkyně tímto listinným důkazem chtěla prokázat svůj hospodářský výsledek v roce 2018, protože se dle jejího názoru jedná o údaj rozhodný pro stanovení výše sankce. S tímto názorem žalobkyně se přitom zdejší soud neztotožnil – k protiprávnímu jednání žalobkyně došlo v roce 2019, nadto správní orgány vycházely pro účely stanovení pokuty z údajů o majetkových poměrech aktuálních v době rozhodování, přičemž tento postup soud považuje za souladný s právní úpravou i rozhodovací praxí (v podrobnostech srov. odst. 56an. tohoto rozsudku). Provedení tohoto důkazního prostředku by tak na meritorních závěrech soudu nebylo způsobilé ničeho změnit.

26. V posuzované věci žalobkyně brojí proti rozhodnutí, jímž jí byla uložena pokuta za přestupek podle § 105 odst. 2 písm. t) zákona o léčivech, jehož se měla dopustit tím, že v rozporu s OOP MZdr nepovoleně vyvezla léčivý přípravek do zahraničí, čímž porušila povinnost uloženou jí jako držiteli povolení k distribuci léčivých přípravků v § 77d odst. 3 zákona o léčivech.

27. Žalobkyně nečinila sporným, že se předmětného skutku dopustila a léčivý přípravek skutečně v rozporu se zákazem plynoucím z OOP MZdr vydaným podle § 77d odst. 3 zákona o léčivech do zahraničí vyvezla. V rámci své žalobní argumentace uplatňovala především námitky, jimiž brojila proti závěrům správních orgánů rozhodným z hlediska úvahy o výši uložené pokuty.

28. Před vypořádáním samotných žalobních bodů soud nejprve přistoupil k posouzení návrhu žalobkyně, kterým z „procesní opatrnosti“ žádala o vyslovení nicotnosti Napadeného rozhodnutí, byť dále nekonkretizovala, z jakých důvodů Napadené rozhodnutí považuje za nicotné. Správní soudy ustáleně judikují, že nicotnost představuje specifickou kategorii vad správních rozhodnutí. Tyto vady jsou vzhledem ke své povaze vadami nejzávažnějšími, nejtěžšími a rovněž i nezhojitelnými. Rozhodnutí, které jimi trpí, je rozhodnutím nicotným. Nicotné rozhodnutí není „běžným“ nezákonným rozhodnutím, nýbrž rozhodnutím, které pro jeho vady vůbec nelze za rozhodnutí orgánu veřejné moci považovat a které nevyvolává veřejnoprávní účinky. V případě „obvyklých vad“ správních rozhodnutí se uplatní zásada presumpce správnosti a platnosti správních aktů. V rámci této zásady se na daná rozhodnutí hledí jako na existující a způsobilá vyvolávat příslušné právní důsledky a působit tak na sféru práv a povinností jejich adresátů. Naopak v případě nicotných správních rozhodnutí se tato zásada neuplatní. Z povahy nejtěžších vad pak plynou i ty nejtěžší následky v podobě nicotnosti. Definičně lze za nicotný správní akt považovat akt, který vykazuje tak závažné vady, že vůbec není schopen vyvolat žádné právní účinky (srov. např. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2008, čj. 8 Afs 78/2006 – 74, publ. pod č. 1629/2008 Sb. NSS, či usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2013, čj. 7 As 100/2010 – 65, publ. pod č. 2837/2013 Sb. NSS). Soudy v minulosti opakovaně zdůraznily, že vadami takové intenzity, které způsobují nicotnost daného rozhodnutí, jsou např. absolutní nedostatek pravomoci, absolutní nepříslušnost rozhodujícího správního orgánu, zásadní nedostatky projevu vůle vykonavatele veřejné správy (absolutní nedostatek formy, neurčitost, nesmyslnost), požadavek plnění, které je trestné nebo absolutně nemožné, uložení povinnosti nebo založení práva k něčemu, co v právním smyslu vůbec neexistuje, či nedostatek právního podkladu k vydání rozhodnutí (srov. např. výše odkazované usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 7 As 100/2010, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2012, čj. 3 As 24/2012 – 22, či rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2005, čj. 6 A 76/2001 – 96, publ. pod č. 793/2006 Sb. NSS).

29. Definice nicotného správního aktu je odbornou literaturou i ustálenou judikaturou podrobně popsána a není sporu o tom, že se jedná o akt zatížený tak závažnými a nezhojitelnými vadami, že není způsobilý vyvolávat účinky, a proto jej nelze vůbec považovat za rozhodnutí. Pokud je takový akt podroben soudnímu přezkumu, soud vysloví jeho nicotnost, a to i bez návrhu účastníků řízení. V projednávané věci však Městský soud v Praze nezjistil, že by Napadené rozhodnutí trpělo takovými intenzivními vadami (srov. shora), které by způsobovaly jeho nicotnost, a proto návrhu žalobkyně na vyslovení nicotnosti Napadeného rozhodnutí nevyhověl. S přihlédnutím k absenci konkrétních námitek žalobkyně v tomto ohledu soud nepovažoval za potřebné ani účelné se návrhem žalobkyně dále podrobněji zabývat.

30. Následně se soud věnoval dílčím námitkám, kterými žalobkyně namítala nepřezkoumatelnost Napadených rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Ačkoli sama žalobkyně Napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné výslovně neoznačila, brojila v rámci všech uplatněných žalobních bodů proti tomu, že se žalovaný dostatečně nevypořádal s jejími obsahově souvisejícími odvolacími námitkami. Soud proto musel nejprve posoudit, zda je Napadené rozhodnutí způsobilé věcného přezkumu.

31. Správní soudy v minulosti nesčetněkrát judikovaly, že zrušení správního rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno vadám správních rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů (či pro nesrozumitelnost) skutečně nelze správní rozhodnutí meritorně přezkoumat. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů tehdy, jestliže správní orgán neuvede konkrétní důvody, o něž se jeho rozhodnutí opírá (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2006, čj. 2 As 37/2006 – 63, č. 1112/2007 Sb. NSS), nevypořádá se se všemi odvolacími námitkami (rozsudek ze dne 19. 12. 2008, čj. 8 Afs 66/2008 – 71), či neuvede důvody, proč nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení a proč námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené (rozsudek ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005, č. 689/2005 Sb. NSS). Nepřezkoumatelným pro nedostatek skutkových důvodů pak může být podle ustálené rozhodovací praxe rozhodnutí pro takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde správní orgán opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny.. Městský soud v Praze v tomto směru pro stručnost odkazuje na závěry vyjádřené mj. v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003 – 75, ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Azs 47/2003 – 130, ze dne 29. 7. 2004, čj. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 18. 10. 2005, čj. 1 Afs 135/2004 – 73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005 – 44, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 25. 5. 2006, čj. 2 Afs 154/2005 – 245, ze dne 17. 1. 2008, čj. 5 As 29/2007 – 64. Uvedený přístup vychází z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08, nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 1999, sp. zn. III. ÚS 35/99, či nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 3606/10).

32. Dle Městského soudu v Praze však žádná z těchto skutečností v posuzované věci nenastala. Soud ověřil, že žalovaný uvedl své závěry způsobem, jenž nebrání jejich věcnému přezkumu soudem v tomto řízení, a dostál v tomto ohledu veškerým relevantním zákonným a navazujícím judikatorním východiskům přezkoumatelnosti rozhodnutí správních orgánů. Žalovaný v odůvodnění Napadeného rozhodnutí neopomněl reagovat na všechny klíčové námitky uplatněné v průběhu odvolacího řízení. Každou z těchto námitek se žalovaný coby odvolací orgán zabýval, byť tak v některých případech učinil společně s ohledem na obsahovou souvislost jednotlivých námitek, vyslovil k nim své závěry, přičemž připojil úvahy, jimiž byl při vypořádání té které námitky veden. Z odůvodnění rozhodnutí jsou podle přesvědčení soudu seznatelné důvody, pro které žalovaný dospěl k závěru o tom, že žalobkyně se předmětného protiprávního jednání dopustila, resp. pro které považoval postup správního orgánu prvního stupně při ukládání pokuty za přestupek za souladný se zákonem. Z odůvodnění Napadeného rozhodnutí jsou přitom v nezbytném rozsahu zjevné rovněž všechny úvahy, jimiž byl žalovaný při formulaci svých závěrů veden, jakož i důvody, pro které žalovaný neshledal argumentaci uplatněnou žalobkyní v průběhu řízení opodstatněnou a způsobilou na jeho závěrech v daném ohledu čehokoli změnit.

33. Žalobkyně ostatně sama v podané žalobě ty námitky, jež měly zůstat v odůvodnění Napadeného rozhodnutí nevypořádány, konkrétně nespecifikovala. Omezila se na shora v části III. tohoto rozsudku reprodukované obecné námitky, v nichž paušálně a bez jakékoli další konkretizace označila v rámci jednotlivých žalobních bodů vypořádání svých odvolacích námitek za nedostatečné. Správní soudy přitom ustáleně judikují, že řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s. je postaveno na principu, že je to žalobkyně, kdo s ohledem na dispoziční zásadu přísně ovládající tento typ soudního řízení správnímu soudu předestírá konkrétní důvody, pro které považuje žalobou napadené rozhodnutí za nezákonné. Obsah a kvalita žaloby v zásadní míře předurčuje obsah a kvalitu soudního rozhodnutí. Není přitom úlohou soudu, aby za žalobkyni žalobní argumentaci dotvářel. Pokud tedy ani sama žalobkyně až na níže pojednanou výjimku (neodůvodněné neprovedení důkazního návrhu) nespecifikovala, jaké námitky či tvrzení měl žalovaný opomenout a nijak je nevypořádat, postačí uvést, že z odůvodnění Napadeného rozhodnutí jednoznačně vyplývají důvody, pro které se žalovaný ztotožnil s argumentací SÚKL v Prvostupňovém rozhodnutí a uzavřel o nedůvodnosti námitek žalobkyně. Polemika žalobkyně je dle přesvědčení soudu spíše polemikou se závěry žalované o posouzení rozhodných právních otázek, jak je zjevné mj. i z podané žaloby, v níž žalobkyně polemizuje se závěry, k nimž žalovaný ve vztahu k těmto námitkám, jimž se soud věnuje níže, dospěl.

34. Lze shrnout, že žalovaný své závěry v odůvodnění Napadeného rozhodnutí dostatečně odůvodnil, jeho právní názor je logicky a srozumitelně vyjádřen a má dostatečnou oporu v obsahu správního spisu. Soud proto nemohl žalobkyni přisvědčit, že by se žalovaný v odůvodnění Napadeného rozhodnutí nedostatečně vypořádal s tvrzeními, námitkami či argumenty, které žalobkyně v průběhu řízení vznesla. Konkrétnímu žalobkyní v tomto ohledu vytýkanému nedostatku se přitom soud věnuje níže v rámci vypořádání žalobních bodů. Napadené rozhodnutí tak v daném směru není zatíženo vadami, které by zakládaly jeho nepřezkoumatelnost, resp. které by bránily jeho věcnému přezkumu ze strany soudu, neboť je zřejmé, z jakého skutkového stavu žalovaný vyšel, jak jej právně posoudil a jak se vypořádal s uplatněnými odvolacími námitkami.

35. Soud tak mohl přistoupit k posouzení jednotlivých žalobních bodů, přičemž při rozhodování vycházel z následující právní úpravy účinné ke dni Napadeného rozhodnutí.

36. Podle § 77d odst. 1 zákona o léčivech „[v] případě, že Ústav [SÚKL] shledá s přihlédnutím k údajům shromážděným zejména od držitelů rozhodnutí o registraci, distributorů a lékáren, že dojde uskutečněním distribuce do zahraničí v následujícím tříměsíčním období k nedostatku léčivého přípravku, který není nahraditelný jiným léčivým přípravkem odpovídajících léčebných vlastností, nebo léčivých přípravků, které jsou vzájemně nahraditelné vzhledem ke svým léčebným vlastnostem, pro aktuální potřeby pacientů v České republice a tento nedostatek ohrožuje dostupnost a účinnost léčby pacientů v České republice s přímým dopadem na ochranu zdraví obyvatelstva a významným ovlivněním poskytování zdravotních služeb, předá Ministerstvu zdravotnictví podnět k vydání opatření podle odstavce 3“.

37. Z odstavce třetího předmětného ustanovení se pak podává, že „[m]inisterstvo zdravotnictví může vydat k zajištění dostupnosti humánních léčivých přípravků opatření obecné povahy, kterým omezí nebo zakáže distribuci předmětného léčivého přípravku či léčivých přípravků do zahraničí. Pro vydání takového opatření obecné povahy musí být splněny tyto podmínky: a) jde o léčivý přípravek, který je uveden na Seznamu[1], b) distribucí do zahraničí by mohlo dojít k tomu, že objem předmětného léčivého přípravku, který není nahraditelný jiným léčivým přípravkem odpovídajících léčebných vlastností, nebo léčivých přípravků, které jsou vzájemně nahraditelné vzhledem ke svým léčebným vlastnostem, na trhu v České republice nepokrývá dostatečně aktuální potřeby pacientů v České republice, a c) veřejný zájem na ochraně zdraví obyvatelstva a na zajištění dostupnosti léčivých přípravků pro aktuální potřeby pacientů v České republice odůvodňuje vhodnost a přiměřenost vydání takového opatření obecné povahy ve vztahu k zásadě volného pohybu zboží na vnitřním trhu Evropské unie“.

38. Z OOP MZdr se podává, že tímto byla v souladu s § 77d odst. 3 zákona o léčivech s účinností od 29. 11. 2018 zakázána distribuce LP ANTABUS do zahraničí. Na Seznam byl léčivý přípravek zařazen dne 26. 10. 2018 opatřením obecné povahy ze dne 25. 10. 2018, čj. MZDR 38928/2018–5/FAR [srov. § 77 odst. 3 písm. a) zákona o léčivech]. Z odůvodnění dále vyplývá, že množství LP ANTABUS by se distribucí do zahraničí snížilo, přičemž jeho zásoba byla dostatečná toliko do konce roku 2018 a další dodávky byly avizovány se zpožděním, tedy distribuce do zahraničí by mohla v konečném důsledku způsobit, že zásoba LP ANTABUS bude nedostatečná pro pokrytí potřeb pacientů v České republice; LP ANTABUS je pak léčivý přípravek nenahraditelný [srov. § 77 odst. 3 písm. b) zákon o léčivech].

39. Z ustanovení § 105 odst. 2 písm. t) zákona o léčivech se podává, že „[d]istributor se dopustí přestupku tím, že v rozporu s opatřením obecné povahy Ministerstva zdravotnictví vydaným na základě § 77d distribuuje léčivý přípravek do zahraničí“.

40. Podle § 107 odst. 1 písm. e) zákona o léčivech jedná–li se o přestupek podle § 105 odst. 2 písm. t) zákona o léčivech, lze za tento uložit pokutu do 20 000 000 Kč.

41. Před samotným posouzením jednotlivých žalobních bodů soud předesílá, že žalobkyně v podané žalobě v zásadě zopakovala argumentaci vznesenou již v řízení před správním orgánem prvního stupně a následně rovněž v odvolání proti Prvostupňovému rozhodnutí, kterou rozvedla a doplnila toliko kosmeticky[2]. Soud předem vlastních závěrů k takto uplatněné žalobní argumentaci proto nejprve v obecné rovině uvádí, že žalobkyně při její konstrukci de facto ignorovala skutečnost, že se týmiž námitkami zabýval žalovaný v Napadeném rozhodnutí. Žalobkyně v důsledku toho v podané žalobě fakticky jen v minimálním rozsahu reagovala na závěry, které žalovaný k obsahově odpovídajícím námitkám vzneseným v odvolání proti Prvostupňovému rozhodnutí v odůvodnění Napadeného rozhodnutí vyslovil. V tomto ohledu platí, že žalobkyně v tom rozsahu, v němž se v žalobě omezila na reprodukci námitek vznesených již v odvolání proti Prvostupňovému rozhodnutí, aniž by náležitě reagovala na odůvodnění Napadeného rozhodnutí, v němž se žalovaný s předmětným okruhem námitek vypořádal a přezkoumatelným způsobem popsal a vysvětlil, na základě jakých konkrétních úvah, podpořených závěry správních soudů, uzavřel o nedůvodnosti tohoto okruhu námitek, značně snížila svou šanci na procesní úspěch, neboť soud za ni nemohl domýšlet další argumenty. Městský soud se tak mohl věnovat žalobkyní uváděným skutečnostem pouze v míře obecnosti, v jaké je sama žalobkyně vznesla (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 10. 2015, čj. 6 Afs 9/2015 – 31). Zdejší soud připomíná, že pokud žalobkyně v žalobních bodech neprezentuje dostatečně konkrétní názorovou oponenturu vedoucí ke zpochybnění závěrů správního orgánu, nemusí pak soud hledat způsob pro alternativní a originální vyjádření závěrů, k nimž již správně dospěl správní orgán (podrobněji srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2014, čj. 6 As 54/2013 – 128).

42. Předem vypořádání žalobních námitek, jež v souladu s dříve uvedeným žalobkyně směřovala do stanovené výše výměry pokuty, soud připomíná, že stanovení výše pokuty je věcí správního uvážení žalované, které podléhá přezkumu ze strany správních soudů pouze v tom směru, zda správní orgán uvážení nezneužil či zda je nepřekročil (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, čj. 6 A 25/2002 – 42, č. 906/2006 Sb. NSS). Úkolem soudu tak není nahradit správní orgán v jeho odborné kompetenci ani nahradit správní uvážení uvážením soudním, ale naopak posoudit, zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem, resp. zda řádně a úplně zjistil skutkový stav řádným procesním postupem, a zda tam, kde se jeho rozhodnutí opíralo o správní uvážení, nedošlo k vybočení z mezí a hledisek stanovených zákonem. Pokud jsou tyto předpoklady splněny, nemůže soud z týchž skutečností vyvozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Tento závěr samozřejmě neznamená, že správní orgán rozhoduje v absolutní libovůli. I při volném správním uvážení je totiž správní orgán omezován principy platícími v moderním právním státě, a to zejména principem legitimního očekávání. Soudní přezkum správního uvážení je rozsahově omezen, a to v § 78 odst. 1 s. ř. s., který stanoví, že soud pro nezákonnost zruší napadené rozhodnutí správního orgánu tehdy, zjistí–li, že správní orgán překročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo toto uvážení zneužil (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, čj. 8 Afs 85/2007 – 54). Soud tedy při přezkoumávání rozhodnutí, jímž byla uložena pokuta za správní delikt, nehodnotí spravedlivost pokuty, nýbrž v souladu s pravidly přezkumu správního uvážení zkoumá toliko, zda byly splněny podmínky pro její uložení, zda správní orgán srozumitelně odůvodnil její výši zvolenou ze zákonného rozmezí a zda celkově dbal mezí správního uvážení stanovených mu zákonem (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2005, čj. 4 As 47/2004 – 87).

43. Z konstantní rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu v tomto směru konkrétněji plyne, že ukládání trestu je založeno na dvou základních principech – principu zákonnosti trestu a individualizace trestu. Uložení pokuty v mezích zákonných podmínek je součástí posouzení zákonnosti přezkoumávaného správního rozhodnutí (§ 78 odst. 1 s. ř. s.). Správní orgán se při ukládání trestu (tj. v tomto případě pokuty) musí výslovně zabývat všemi kritérii, která zákon stanovuje. V případě, že některé z kritérií stanovených zákonem není pro posouzení věci relevantní, má správní orgán povinnost se s takovým kritériem alespoň stručně vypořádat a odůvodnit jeho nepodstatnost (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2007, čj. 8 As 17/2006 – 78). Z judikatury Nejvyššího správního soudu přitom vyplývá, že při posuzování zákonnosti uložené sankce správní soud k žalobní námitce přezkoumá, zda správní orgán při stanovení výše sankce zohlednil všechna zákonem stanovená kritéria, zda jeho úvahy o výši pokuty jsou racionální, ucelené, koherentní a v souladu se zásadami logiky, zda správní orgán nevybočil z mezí správního uvážení nebo jej nezneužil, ale rovněž, zda uložená pokuta není likvidační [srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, čj. 1 As 9/2008 – 133, č. 2092/2010 Sb. NSS, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 3/02, č. 105/2002 Sb. ÚS, č. 405/2002 Sb., nebo ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 38/02, č. 36/2004 Sb. ÚS, č. 299/2004 Sb.]. Při hodnocení zákonnosti uložené sankce správními soudy není dán soudu prostor pro změnu a nahrazení správního uvážení uvážením soudním, tedy ani prostor pro hodnocení prosté přiměřenosti uložené sankce.

44. Soudní řád správní ovšem i za situace, kdy správní orgán zákonné meze nepřekročil a výši pokuty řádně zdůvodnil, dává soudu zvláštní oprávnění moderovat výši pokuty (§ 78 odst. 2 s. ř. s.). V rámci moderačního práva soud zkoumá, zda nedošlo k excesu při individualizaci trestu, tedy zda a jak bylo přihlédnuto ke všem specifikům konkrétního případu a zda byl v rámci zákonné trestní sankce vybrán pro pachatele takový druh trestu a v té výměře, která splní účel trestu a není zjevně nepřiměřená. Mezi hlediska individualizace trestu v dané věci patří zejména závažnost správního deliktu, význam chráněného zájmu, který byl správním deliktem dotčen, způsob spáchání správního deliktu, jeho následky a okolnosti, za nichž byl spáchán. Při posuzování konkrétní závažnosti správního deliktu není hlavním kritériem skutková podstata deliktu, nýbrž především intenzita skutkových okolností, s jakou došlo k porušení či ohrožení právem chráněných hodnot a zájmů v konkrétním případě (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2010, čj. 7 As 71/2010 – 97, č. 2209/2011 Sb. NSS). Soudní řád správní tedy umožňuje správnímu soudu zohlednit hledisko přiměřenosti jen v rámci posuzování individualizace trestu, tj. v situaci, kdy je správní soud podle § 78 odst. 2 s. ř. s. na návrh žalobce nadán pravomocí nahradit správní uvážení a výši uložené sankce moderovat a zároveň je správním orgánem uložená sankce zjevně nepřiměřená. Ani v takovém případě však pro zásah do správního uvážení soudem nepostačí běžná nepřiměřenost, ale je nutné, aby nepřiměřenost dosáhla kvalitativně vyšší míry a byla zjevně nepřiměřená (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012, čj. 1 Afs 1/2012 – 36).

45. Soud k uplatněným žalobním námitkám, vycházeje z takto popsaných judikatorních východisek, konstatuje, že správní uvážení, tj. hodnocení rozhodných skutečností správním orgánem prvního stupně, aprobované žalovaným, není v daném případě zatíženo vadami, pro které by Napadené rozhodnutí nemohlo v soudním přezkumu obstát.

46. Jak již soud nastínil výše, žalobkyně v podané žalobě nebrojí proti závěru žalovaného, že se dopustila jednání, které naplňuje skutkovou podstatu přestupku podle § 105 odst. 2 písm. t) zákona o léčivech, tj. že jako držitel povolení k distribuci léčivých přípravků v rozporu s OOP MZdr vydaným na základě § 77d zákona o léčivech distribuovala léčivý přípravek do zahraničí. Nerozporuje tedy otázku viny, nicméně z různých důvodů sporuje výši uložené sankce, neboť tuto shledává vzhledem k okolnostem případu nepřiměřeně vysokou.

47. Soud nejprve přistoupil k přezkumu námitek uvedených pod prvním a pátým žalobním bodem, neboť tyto spolu úzce obsahově souvisí. Žalobkyně jimi namítala (v kontextu tvrzení, že uložená sankce je nepřiměřeně vysoká), že se žalovaný musí zabývat všemi relevantními okolnostmi případu, mj. i důvody jednání žalobkyně, která dle svého přesvědčení prokázala, že ve věci nebyla vedena zištným úmyslem. Žalovaný dle jejího názoru nedostatečným způsobem vyhodnotil, že nepostupovala s motivací finančního zisku, naopak se jednalo o zdravotnickou výpomoc Slovenské republice. Nadto nebyl dle jejího názoru správními orgány nijak zohledněn hrubý nepoměr mezi uloženou pokutou a výnosem žalobkyně z prodeje léčivého přípravku.

48. Soud předně konstatuje (byť žalobkyně tuto okolnost v žalobě přímo nesporuje), že v případě odpovědnosti právnické osoby za přestupek platí odpovědnost objektivní, tedy se nepřihlíží k okolnostem subjektivní povahy; vyžadována je pouze existence protiprávního jednání, negativní následek a příčinná souvislost mezi tímto jednáním a následkem (srov. JEMELKA, Luboš, VETEŠNÍK, Pavel. Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Zákon o některých přestupcích. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 144, marg. č. 14). Konstrukce odpovědnosti bez zavinění je odůvodňována teoretickými i praktickými důvody. Zavinění je obecně chápáno jako vnitřní (psychický) vztah pachatele k protiprávnímu jednání a následku. V tomto smyslu je však obtížné dovozovat vnitřní (psychický) vztah právnické osoby k jednání či následku. K tomu přistupuje snaha zjednodušit postavení správního orgánu při ukládání sankcí právnickým osobám. Zjišťování a dokazování zavinění v situaci, kdy porušení povinnosti právnickou osobu je často výsledkem činnosti řady jednotlivců, jejichž složení se navíc v čase může měnit, by bylo velmi složité (srov. Hendrych D. a kol. Správní právo. Obecná část. 5. rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2003. s. 228).

49. Z uvedeného je tedy zřejmé, že (pomine–li soud na tomto místě, že otázka spáchání ku prospěchu právnické osoby může být relevantní z hlediska přičitatelnosti jednání ve smyslu § 20 přestupkového zákona) správní orgány nejsou povinny zkoumat motiv jednání právnické osoby; z hlediska závěru o odpovědnosti právnické osoby za přestupek podle § 105 odst. 2 písm. t) zákona o léčivech není skutečnost, zda byl přestupek spáchán ku prospěchu či v zájmu právnické osoby, či zda byl tímto jednáním generován zisk, relevantní.

50. V tomto ohledu rovněž není důvodná námitka žalobkyně, že žalovaný měl přihlédnout ke skutečnosti, že léčivý přípravek distribuovala na Slovensko v rámci zdravotnické výpomoci Slovenské republice. Jak z odůvodnění Prvostupňového rozhodnutí (srov. str. 8 odst. 1), tak z Napadeného rozhodnutí (srov. str. 10) je zřejmé, že správní orgány si argumentace žalobkyně v tomto ohledu byly vědomy, nicméně s ohledem na konstrukci objektivní odpovědnosti za přestupek tuto vyhodnotily jako neopodstatněnou.

51. Z tohoto důvodu správní orgány rovněž nepřistoupily k provedení žalobkyní navrhovaného důkazu – dotazu na výrobce LP ANTABUS (společnosti Teva Pharmaceuticals CR, s.r.o.), včetně zodpovězení dotazu, zda by souhlasil v období 6/2019 s vývozem do Slovenské republiky, neboť poukázaly, že odpovědnost za zajištění dostupnosti LP ANTABUS závisí na žalovaném, nikoliv na výrobci. Správní orgány se s argumentací žalobkyně v rozsahu vylučujícím závěr o nepřezkoumatelnosti jejich rozhodnutí vypořádaly, přičemž uvedly, že podstatné pro posuzovanou věc je, že došlo k porušení povinnosti stanované v § 77d zákona o léčivech, kdy žalobkyně postupovala v rozporu s OOP MZdr.

52. Soud pak nepřehlédnul, že žalobkyně dotčenou námitku konstruuje tak, že s ohledem na absenci zištného úmyslu, či případného obohacení na její straně, je výše uložené pokuty nepřiměřeně vysoká, tj. považuje tuto okolnost ve své podstatě za polehčující.

53. Co se týče vnímání této skutečnosti jako polehčující okolnosti, ani tato úvaha nemá v přestupkovém zákoně své opodstatnění. V obecné rovině lze za polehčující označit takovou okolnost, která snižuje společenskou škodlivost přestupku a působí ve prospěch pachatele. Demonstrativní výčet polehčujících okolností je pak uveden v § 39 přestupkového zákona, přičemž se jedná o: (i.) spáchání přestupku ve věku blízkému věku mladistvých; (ii.) spáchání přestupku za účelem odvrácení útoku nebo jiného nebezpečí, nebyly–li zcela naplněny podmínky nutné obrany nebo krajní nouze; (iii.) napomáhání k odstranění škodlivého následku přestupku nebo dobrovolné nahrazení způsobené škody; (iv.) oznámení přestupku správnímu orgánu a účinné napomáhání při jeho objasňování; (v.) spáchání přestupku pod vlivem hrozby nebo nátlaku anebo pod tlakem podřízenosti nebo závislosti na jiném.

54. Byť se jedná o výčet demonstrativní, je na uvážení správních orgánů, jaké okolnosti při úvaze o ukládané sankci zohlední. Uvedený výčet přitom za polehčující okolnosti označuje především takové situace, kdy jednání pachatele naplňující skutkovou podstatu přestupku bylo provedeno v (obecně řečeno) tísni, nebo v případě, že se pachatel aktivně snažil následek svého jednání odčinit. Správní orgány pak zjevně nevyhodnotily, že by okolnost, že účelem protiprávního jednání žalobkyně nebylo se obohatit, měla být brána jako polehčující a měla by se tak nějakým způsobem promítnout do výše ukládané sankce. Obdobně pak neshledaly důvodů zohlednit jako polehčující okolnost účel objednávky či výnosnost samotného prodeje.

55. Na základě výše uvedeného tak nelze než dospět k závěru, že skutečnost, zda se žalobkyně jednáním naplňujícím skutkovou podstatu přestupku podle § 105 odst. 2 písm. t) zákona o léčivech obohatila, resp. zda byla při tomto jednání vedena zištným úmyslem, není takovou okolností, kterou by správní orgány byly povinny hodnotit v rámci úvah o výši uložené sankce, resp. nelze dovozovat, že by správní orgány musely nedostatek zjištění nasvědčující těmto jevům automaticky považovat za polehčující okolnosti. Správní orgány na argumentaci žalobkyně v tomto ohledu reflektovaly a nedospěly k závěru, že by uvedené okolnosti byly způsobilé snížení výměry ukládané pokuty. Provedené úvaze žalovaného, resp. správních orgánů, přitom soud nemá čeho vytknout.

56. Co se týče dílčí námitky žalobkyně, že správní orgány postupovaly chybně, pokud výši uložené sankce poměřovaly k výsledku hospodaření v roce 2020, přičemž srovnání měly učinit k době spáchání daného skutku, tj. k roku 2018, soud uvážil následujícím způsobem.

57. Předně nelze opomenout, že žalobkyně tuto úvahu nedoplňuje žádným odkazem na právní úpravu či rozhodovací praxi soudů, není tak zřejmé, na základě čeho k uvedenému závěru dospěla, neboť přestupkový zákon ani zákon o léčivech žádné takové pravidlo neobsahuje.

58. Zdejší soud pak souhlasí s názorem žalovaného, že při ukládání majetkové sankce je zapotřebí disponovat aktuálními poznatky o majetkových poměrech pachatele. Na zřeteli je v tomto ohledu třeba mít účel samotného trestu, tedy mj. funkci preventivní (odstrašit pachatele a jiné osoby od páchání podobného jednání) a funkci výchovnou (přispět k nápravě pachatele), přičemž účelu trestu lze dosáhnout pouze za předpokladu, že správní orgány zohlední aktuální majetkové poměry pachatele. Pokud by totiž správní orgány vycházely z majetkových poměrů pachatele v době, kdy došlo ke spáchání dotčeného jednání, tj. nezřídka ze stavu o několik let předcházejícího samotnému rozhodování, vedl by tento postup nutně k situacím, kdy by uložená sankce byla buď příliš přísná (neboť by se majetkové poměry zhoršily), nebo naopak příliš mírná (v případě jejich zlepšení). Bezpochyby lze uzavřít, že sankce nepřiměřeně mírná i nepřiměřeně přísná se nutně míjí svým účelem; poměry pachatele jsou tak skutečnosti, které jsou na straně pachatele dány v době rozhodování správních orgánů o trestu, nikoliv v době spáchání protiprávního jednání. K tomuto závěru přitom výslovně dospěl Nejvyšší správní soud, když v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, čj. 1 As 9/2008 – 133 konstatoval, že „[s]právní orgán by měl přitom hodnotit osobní a majetkové poměry pachatele správního deliktu ke dni svého rozhodování, nikoliv k okamžiku spáchání deliktu“ (obdobně srov. rozsudek ze dne 11. 8. 2015, čj. 6 As 159/2014 – 52).

59. V rozsudku ze dne 30. 4. 2021, čj. 1 As 498/2020 – 29 pak Nejvyšší správní soud konstatoval, že „[m]ajetkové poměry (…) také nelze považovat za polehčující okolnost. Jedná se o okolnosti (skutečnosti) významné pro určení individuální výše sankce (včetně požadavku na její nelikvidační/rdousící výši). V této souvislosti lze poukázat na znění § 39 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, který jednoznačně rozlišuje mezi majetkovými poměry pachatele a polehčujícími okolnostmi. Samotné majetkové poměry pachatele bez dalšího automaticky nevedou k uložení nižšího trestu, vedou však k individualizaci uloženého trestu tak, aby uložený trest splnil svou funkci (své funkce) – preventivní, výchovnou, ochrannou, represivní a restorativní“. I na základě tohoto zhodnocení je tak nutné dospět k závěru, že aby uložená sankce vedla k zamýšlenému účelu, musí být ukládána s přihlédnutím k poměrům pachatele v době rozhodování správních orgánů[3].

60. Žalobkyně tvrdí, že žalovaný měl vycházet z hospodářského výsledku po zdanění v roce 2018, kdy tento činil 4,894 mil. Kč, a nikoliv z hospodářského výsledku v roce 2020, tj. 26,054 mil. Kč. Této úvaze však v kontextu výše uvedeného nelze přisvědčit. Správní orgány vycházely z nejaktuálnějších informací zveřejněných ve Sbírce listin obchodního rejstříku, které jim byly k datu rozhodování (tj. ke dni 24. 8. 2021, resp. ke dni 25. 4. 2022) k dispozici, přičemž jejich úvaze v daném směru nemá zdejší soud čeho vytknout.

61. Odhlédl–li by přitom soud od výše uvedeného, z argumentace žalobkyně pak rovněž není zřejmé, z jakých důvodů by měly správní orgány vycházet z hospodářského výsledku žalobkyně po zdanění za rok 2018, neboť ačkoliv žalobkyně tvrdí, že je třeba zohledňovat dobu spáchání daného skutku, tento byl spáchán v červnu roku 2019 nikoliv v roce 2018. Vzhledem k tomu, že soud nepřisvědčil tvrzení žalobkyně, že je třeba při ukládání sankce zohledňovat hospodářský výsledek v době spáchání dotčeného jednání, neprováděl proto listinný důkaz navržený žalobkyní (výkaz zisku a ztrát žalobkyně za rok 2018) a nenařizoval za tímto účelem ústní jednání.

62. Správní orgány k údaji o hospodářském výsledku žalobkyně přihlédly nejen v kontextu naplnění účelu trestu (kdy v tomto ohledu zdůraznily represivní a preventivní funkci), ale rovněž se zřetelem k judikatorně dovozenému požadavku na posouzení výše pokuty z hlediska jejího potenciálního likvidačního charakteru pro žalobkyni.

63. V tomto směru soud připomíná, že správní orgán ukládající pokutu za přestupek je povinen přihlédnout k osobním a majetkovým poměrům pachatele tehdy, pokud je podle osoby pachatele a výše pokuty, kterou lze uložit, zřejmé, že by pokuta mohla mít likvidační charakter, a to i v případech, kdy příslušný zákon osobní a majetkové poměry pachatele v taxativním výčtu hledisek rozhodných pro určení výše pokuty neuvádí. Nejvyšší správní soud ve shora připomínaném usnesení čj. 1 As 9/2008 – 133, zdůraznil, že „likvidační pokutou přitom rozšířený senát rozumí sankci, která je nepřiměřená osobním a majetkovým poměrům pachatele deliktu do té míry, že je způsobilá mu sama o sobě přivodit platební neschopnost či ho donutit ukončit podnikatelskou činnost, nebo se v důsledku takové pokuty může stát na dlouhou dobu v podstatě jediným smyslem jeho podnikatelské činnosti splácení této pokuty a zároveň je zde reálné riziko, že se pachatel, případně i jeho rodina (jde–li o podnikající fyzickou osobu) na základě této pokuty dostanou do existenčních potíží.“ 64. Soud v této souvislosti zdůrazňuje, že žalobkyně ve správním řízení netvrdila žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možné dovodit, že by pro ni mohla být uložená pokuta likvidační. Byla–li by žalobkyně přesvědčena, že správní orgán prvního stupně uložil pokutu v likvidační výši, bylo na ní, aby při podání odvolání konkrétně uvedla, z jakých důvodů se domnívá, že je pro ni výše uložené pokuty likvidační a svá tvrzení doložila. Žalobkyně však tímto směrem svou argumentaci v odvolání ani v samotné žalobě nevedla, toliko se omezila na tvrzení, že výše pokuty je nepřiměřená.

65. Žalobkyně přitom žádným způsobem nezpochybnila správnost údaje o hospodářském výsledku za rok 2020, ze kterého správní orgány v posuzované věci vycházely. Za situace, kdy hospodářský výsledek žalobkyně po zdanění činil 26,054 mil. Kč a žalobkyni byla uložena pokuta ve výši 450 000 Kč, přičemž žalobkyně netvrdila žádné takové skutečnosti, na základě kterých by bylo lze dospět k závěru o tom, že pokutu v této výši není schopna uhradit, tak dle názoru zdejšího soudu zcela jistě nelze hovořit o situaci, že by pokuta uložená v této výši mohla mít likvidační efekt. Zdejší soud rovněž neshledává žádné důvody, pro které by bylo na místě seznat, že uložená pokuta je s ohledem na majetkové poměry žalobkyně (s přihlédnutím k závažnosti přestupku tak, jak jej zhodnotily správní orgány) zjevně nepřiměřená.

66. V tomto kontextu Městský soud v Praze poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003, čj. 6 A 96/2000 – 62, publ. pod č. 225/2004 Sb., dle kterého při zkoumání přiměřenosti pokuty je nutno zohlednit zákonné rozpětí sankce, kterou lze za dané protiprávní jednání uložit, přičemž dovodil, že za pokutu zjevně nepřiměřenou „nejspíše nebude možno považovat pokutu uloženou ve 4 % zákonného rozpětí“ (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2019, čj. 7 Afs 230/2019 – 34).

67. Uložená sankce ve výši 450 000 Kč odpovídá 2,25 % maximální zákonné výši pokuty, který dle § 107 odst. 1 písm. e) zákona o léčivech činí 20 000 000 Kč, tj. žalobkyni byla pokuta vyměřena při samé spodní hranici zákonné sazby.

68. Za těchto okolností proto Městský soud v Praze neshledal argumentaci žalobkyně co do nepřiměřenosti uložené sankce s ohledem na její hospodářský výsledek i za zohlednění zákonného rozpětí sazby opodstatněnou.

69. Soud následně přistoupil k vypořádání námitek žalobkyně subsumovaných pod druhým žalobním bodem, tj. že správní orgány nedodržely odlišování okolností spáchání přestupku od přitěžujících a polehčujících okolností, resp. že žalovaný nepřihlédnul k zákazu dvojího přičítání téže okolnosti, a rovněž, že se správní orgány v tomto kontextu nevypořádaly s jejím důkazním návrhem.

70. Soud úvodem musí poznamenat, že z argumentace žalobkyně v podané žalobě nelze jednoznačně seznat, v jaké konkrétní skutečnosti vadu postupu správních orgánů spatřuje, ani jaké námitky měl žalovaný nedostatečně vypořádat.

71. Přitěžující okolností je taková okolnost, která je v neprospěch pachatele přestupku a zvyšuje společenskou nebezpečnost; demonstrativní výčet těchto okolností je uveden v § 40 přestupkového zákona. Správní orgány pak mohou či dokonce musí při řádném zdůvodnění vzít jako přitěžující okolnost i jinou skutečnost, má–li na posouzení celkové závažnosti přestupku vliv (samotný zákon o léčivech přitom žádné výslovné vymezení přitěžujících ani polehčujících okolností neobsahuje).

72. Správní orgány ve svých rozhodnutích zohlednily dvě přitěžující okolnosti, a to (i.) množství exportovaného léčivého přípravku (50 ks) a (ii.) skutečnost, že žalobkyně byla v minulosti za porušení zákona sankcionována.

73. Předně soud uvádí, že zohledněním těchto skutečností dle jeho názoru k porušení žádné ze zásad správního trestání nedochází. Zohlednění předmětných skutečností by bylo nepřípustné – z pohledu zásady zákazu dvojího přičítání – toliko tehdy, pokud by tyto okolnosti byly zohledněny jak z pohledu viny, tak z pohledu trestu, k čemuž však v projednávané věci nedošlo.

74. Správní orgán prvního stupně vyhodnotil, že množství distribuovaného léčivého přípravku žalobkyní (tj. 50 ks) je poměrně vysoké, přičemž k tomuto závěru dospěl s ohledem na „ohrožení dostupnosti“ LP ANTABUS na území České republiky. Tuto argumentaci pak v Napadeném rozhodnutí zopakoval i žalovaný.

75. Žalobkyně v tomto kontextu namítala, že správní orgány neprovedly její důkazní návrh, tedy dotaz na výrobce zboží léčivého přípravku, včetně zodpovězení dotazu, zda by souhlasil v období 6/2019 s vývozem do Slovenské republiky, resp. že se správní orgány s tímto důkazem nevypořádaly. Předně, správní orgán prvního stupně na str. 8 Prvostupňového rozhodnutí uvedl, že „(…) je nerozhodné, zda se, jak tvrdí obviněný, jednalo o zdravotnickou výpomoc Slovenské republice za účelem použití výhradně v rámci klinické studie nejmenovaného zdravotnické zařízení na území Slovenské republiky, či zda by s vývozem léčivých přípravků do zahraničí souhlasil jejich výrobce, neboť konečná zodpovědnost za zajištění dostupnosti léčivých přípravků leží na Ministerstvu zdravotnictví ČR (viz § 11 písm. g) a § 77d zákona o léčivech)“. Z uvedeného přitom jednoznačně vyplývá, že skutkové poznatky, které by SÚKL z navrženého důkazního prostředku mohl zjistit, nepovažoval pro posouzení v předmětné věci za relevantní, a tedy k provedení tohoto důkazního návrhu nepřistoupil. Námitka žalobkyně, že na její důkazní návrh správní orgány nereflektovaly a tento postup nijak neodůvodnily, tak dle názoru zdejšího soudu není opodstatněná.

76. Žalobkyně pak blíže nespecifikuje, jakým způsobem se měl předmětný důkazní návrh do úvah o přitěžujících (resp. polehčujících) okolností promítnout. Pokud se žalobkyně tímto způsobem snažila sporovat závěr správních orgánů o tom, že množství 50 ks nelze bez dalšího označit jako přitěžující okolnost, když SÚKL konkrétně nezjistil, jaké bylo dostupné množství LP ANTABUS, SÚKL v tomto ohledu v odůvodnění Prvostupňového rozhodnutí vysvětlil, že množství distribuovaného léčivého přípravku vyhodnotil jako poměrně vysoké s ohledem na ohrožení dostupnosti léčivého přípravku tak, jak byl popsán v OOP MZdr.

77. Dle názoru zdejšího soudu je z odůvodnění Napadeného (potažmo Prvostupňového) rozhodnutí v nezbytném rozsahu zřejmé, že správní orgány závěr o „poměrně vysokém“ množství učinily s ohledem na skutečnost, že vývoz LP ANTABUS byl plošně zakázán. Za situace, kdy se z odůvodnění OOP MZdr podává, že jeho zásoba bude nedostatečná pro pokrytí potřeb pacientů v České republice, přičemž na českém trhu nebyl dostupný jiný přípravek s obsahem léčivé látky s obdobným mechanismem účinku, považovaly správní orgány distribuci tohoto množství za dostatečnou pro učinění závěru o vyšší společenské škodlivosti jednání žalobkyně.

78. Městský soud v Praze připouští, že úvaha správních orgánů v tomto ohledu postrádá referenční vzorek (na což pravděpodobně upozorňovala ve své argumentaci žalobkyně), tj. vyhodnocení, kolik LP ANTABUS bylo v předmětné době na území České republiky dostupné. Z odůvodnění správních rozhodnutí je však zřejmé, že správní orgány nepovažovaly za rozhodné, jaké množství LP ANTABUS je reálně dostupné, ale přitěžující okolnost shledaly v tom, že ačkoliv byla dostupnost tohoto ohrožena, kdy tato informace a důvody, které k tomuto ohrožení vedly, se jednoznačně podává z OOP MZDr a žalobkyně si tohoto ohrožení musela (nebo přinejmenším s ohledem na dobu, která uplynula od zveřejnění OOP MZDr měla) být vědoma, distribuovala do zahraničí LP ANTABUS v daném množství.

79. S ohledem na uvedené je zdejší soud toho názoru, že správní orgány v dostatečné míře vysvětlily, jakým způsobem uvážily o množství distribuovaného léčivého přípravku jako o přitěžující okolnosti, přičemž v tomto kontextu jejich úvaha o nadbytečnosti provádění důkazu (dotazem na výrobce LP ANTABUS) navrženého žalobkyní nezakládá důvod pro to, aby bylo Napadené rozhodnutí zrušeno a věc žalovanému vrácena k dalšímu řízení. Nelze rovněž přehlédnout, že žalobkyně žádným způsobem nekonkretizuje, na základě jakých okolností dospěla k závěru, že distribuované množství léčivého přípravku nelze označit za vyšší, resp. z jakých důvodů by bylo lze seznat, že úvaha správních orgánů je v tomto ohledu nesprávná.

80. Soud přitom poukazuje, že i za zohlednění této přitěžující okolnosti byla žalobkyni uložena pokuta při samé spodní hranici zákonné sazby, tj. stále platí výše uvedený závěr, že v tomto rozsahu stanovená sankce nemůže být vnímána jako nepřiměřená.

81. Pokud pak žalobkyně spatřovala rozpornost v odůvodnění správních rozhodnutí v tom, že tyto na jednu stranu hodnotily jako přitěžující okolnost množství exportovaného léčivého přípravku a na druhou stranu neshledaly negativní důsledek jednání žalobkyně na zdraví konkrétního pacienta, což shledaly jako okolnost polehčující, ani s touto úvahou žalobkyně se soud nemůže ztotožnit.

82. Správní orgány shledaly, že s ohledem na zákaz a jeho zdůvodnění obsažené v OOP MZdr bylo množství léčivého přípravku distribuovaného žalobkyní do zahraničí již takového charakteru, že tuto okolnost vyhodnotily k tíži žalobkyně.

83. To, že následně správní orgány vyhodnotily ve prospěch žalobkyně, že nebyl prokázán negativní důsledek jejího jednání na zdraví konkrétního pacienta, pak nelze považovat za rozporné s výše uvedeným, neboť to, že tento následek nenastal (resp. nebylo prokázáno, že nastal), s chováním žalobkyně již nijak nesouvisí a žalobkyně se o absenci tohoto negativního následku nijak nezasloužila. Zdejší soud proto konstatuje, že námitku žalobkyně, že správní orgány její chování podřadily jak pod přitěžující, tak pod polehčující okolnosti, vyhodnotil jako nedůvodnou.

84. Pod třetím žalobním bodem žalobkyně namítala nesprávné posouzení co do recidivy jejího jednání správními orgány.

85. Správní orgány v tomto kontextu v odůvodnění rozhodnutí uvedly, že žalobkyni byla rozhodnutím v řízení sp. zn. sukls73049/2017 pravomocně uložena úhrnná pokuta ve výši 100 000 Kč, z čehož správní orgány učinily závěr o osobě žalobkyně a jejím vztahu k plnění povinností při zacházení s léčivými přípravky a tuto skutečnost zohlednily při zvažování výměry uložené sankce.

86. Žalobkyně v podané žalobě pak nečinila sporným, že se v minulosti přestupku dopustila a že jí byla uložena pokuta v předmětné výši. Stejně tak nečinila sporným, že jí byla uložena pokuta za neplnění povinností při zacházení s léčivými přípravky. Brojila toliko proti závěru, že na ni nelze pohlížet jako na recidivistu a uvedené bez dalšího aplikovat jako přitěžující okolnost, neboť se jedná o jediné porušení zákona před více než čtyřmi lety a uloženou sankci již uhrazením uložené pokuty vykonala.

87. Správní orgány přitom jednoznačně vysvětlily, že žalobkyní dříve spáchaný přestupek hodnotily ve vztahu k přístupu žalobkyně k zacházení s léčivými přípravky, tj. při hodnocení samotné osoby žalobkyně, nikoliv jako přitěžující okolnost podle § 40 písm. c) přestupkového zákona. Možnost přihlédnout k předchozímu chování pachatele v tomto ohledu přitom opakovaně aproboval Nejvyšší správní soud (srov. rozsudek ze dne 12. 6. 2020, čj. 5 As 322/2019 – 32, ze dne 6. 10. 2016, čj. 2 As 161/2016 – 52, či ze dne 6. 9. 2018, čj. 7 As 86/2018 – 38).

88. Městský soud v Praze sice nepřehlédl, že správní orgány byly v odůvodnění skutečnosti, proč je třeba tuto okolnost hodnotit k tíži žalobkyně, relativně argumentačně strohé, nicméně z jejich odůvodnění lze seznat, že tak učinily s ohledem na přístup žalobkyně k zacházení s léčivými přípravky. Soud opětovně zdůrazňuje, že ukládání sankce za přestupky je projevem volného uvážení správních orgánů a jeho soudní přezkum je ve věci zásadně omezen. Správní orgány přitom vysvětlily, z jakého důvodu k tomuto kritériu přihlédly, přičemž i v tomto případě soud považoval za zásadní, že s ohledem na výši uložené sankce nelze dospět k závěru, že by tímto postupem vybočily z mezí správního uvážení, či volné uvážení zneužily.

89. Pod čtvrtým žalobním bodem žalobkyně namítala, že žalovaný při zvažování výměry uložené sankce dostatečně nezhodnotil dobu, která uplynula od provedení šetření do vydání příkazu v projednávané věci. Zhodnotila, že časový odstup 14 měsíců je porušením zásady hospodárnosti řízení a časový odstup se měl nutně promítnout do výše ukládané pokuty.

90. Nejvyšší správní soud v tomto směru v minulosti potvrdil, že ani nepřiměřená délka řízení sama o sobě nezakládá povinnost správního orgánu zmírnit z tohoto důvodu ukládanou sankci. Zdejší soud poukazuje např. na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2019, čj. 9 As 56/2019 – 28, dle nichž „Nejvyšší správní soud se s hodnocením krajského soudu ztotožňuje a dále doplňuje, že přestupkové řízení je skutečně z pohledu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) řízením o trestním obvinění, nicméně z judikatury ESLP neplyne výslovný požadavek, aby smluvní státy v trestních řízeních „kompenzovaly“ nepřiměřenou délku řízení zmírněním trestu nebo dokonce 16 10 A 99/2019 zastavením řízení. „Ačkoliv tato možnost v některých státech existuje (Švýcarsko, Nizozemsko, Belgie, Lucembursko, Německo nebo Norsko), Soud z článku 6 Úmluvy nikdy nevyvodil právo jednotlivce na zmírnění trestu nebo zastavení řízení. Z judikatury ESLP, ani jeho předchůdce Komise, tudíž pro státy nikterak nevyplývá povinnost tuto alternativu zvolit. Stát může zvolit tento způsob kompenzace dobrovolně, zásadně se tím však nezbaví případné odpovědnosti za porušení článku 6 Úmluvy.“ (srov. Pospíšil, I., Popovičová, L. Excesivní délka trestního řízení jako důvod pro jeho zastavení: prezidentská fikce a soudní realita. Státní zastupitelství, roč. 2013, č. 2, str. 10 – 17, a tam citovanou judikaturu). S ohledem na to, že tato forma „kompenzace“ neplyne přímo z práva na přiměřenou délku řízení, Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem, že tato forma „kompenzace“ porušení práva na přiměřenou délku řízení by musela být založena přímo na rozhodnutí zákonodárce, což učinil výslovně toliko pro ukládání trestů v trestním řízení“. V rozsudku ze dne 18. 6. 2021, čj. 5 As 374/2020 – 35 pak soud doplnil, že „[s]právní orgány proto mohou při posuzování druhu a výše sankce vzít délku trvání správního řízení v potaz, avšak nemusí se jí nutně zabývat, neshledají–li ji pro individualizaci trestu relevantní a přestupce se vůči překračování lhůt nebrání k tomu určenými prostředky. Rozhodnou–li se však délku správního řízení zohlednit, musí své úvahy zřetelně promítnout do odůvodnění rozhodnutí“.

91. Soud se s těmito závěry plně ztotožňuje a neshledává důvodu se od nich v nyní posuzované věci jakkoli odchylovat.

92. V posuzované věci žalobkyně nadto specificky nebrojila proti samotné délce řízení o přestupku, ale toliko proti skutečnosti, že mezi vydáním příkazu dne 21. 4. 2021 a provedením šetření uplynulo 14 měsíců. Správní orgán prvního stupně výslovně uvedl, že řízení o přestupku je odlišným řízením od provedení kontroly dle zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád). V posuzované věci tedy bylo řízení o přestupku zahájeno právě vydáním příkazu dne 21. 4. 2021, období předcházející tomuto datu tak nelze do doby správního řízení započítávat. Správní orgány přitom v posuzované věci neseznaly důvodu promítnout délku řízení do úvah o výši ukládané sankce.

93. Ani tuto žalobní námitku tedy soud neshledal důvodnou.

94. V návaznosti na výše uvedené tak soud shrnuje, že v posuzované věci neshledal, že by správní orgány při stanovení výše sankce žalobkyni správního uvážení zneužily, či je překročily. S ohledem na skutečnost, že uložená pokuta ve výši 450 000 Kč se pohybuje na samé spodní hranici zákonné sazby (kdy maximální výše, která žalobkyni hrozila, činila 20 000 000 Kč), nelze ji považovat za nepřiměřenou.

VI. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

95. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

96. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl plný úspěch žalovaný, avšak žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec jeho běžných činností nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.