18 Ad 7/2020– 51

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Sabola a soudců Mgr. Martina Lachmanna a Mgr. Bc. Jana Ferfeckého ve věci žalobkyně: Ing. R. M., narozená dne X. X. XXXX bytem XXX zastoupená advokátem Mgr. Janem Hraško se sídlem Revoluční 123/17, 460 01 Liberec proti žalovanému: ministr obrany České republiky se sídlem Tychonova 1, 160 01 Praha 6 o žalobě proti rozhodnutí ministra obrany České republiky ze dne 16. 7. 2020, čj. MO 205598/2020–8694, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 14. 9. 2020 domáhala zrušení rozhodnutí ministra obrany ze dne 16. 7. 2020, čj. MO 205598/2020–8694 (dále také jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí náčelníka Generálního štábu Armády České republiky ze dne 29. 5. 2020, č. j. MO 156198/2020 – 1304 (dále také jako „služební orgán I. stupně“), jehož výrokem II. nebylo z důvodu promlčení vyhověno části žádosti žalobkyně ze dne 18. 3. 2020 o náhradu škody na zdraví, a to v rozsahu náhrad za bolest ve výši 5 000 Kč ve vztahu k opakovaným punkcím provedeným v roce 2013 a za ztížení společenského uplatnění v celkové výši 650 000 Kč ve vztahu ke služebnímu úrazu žalobkyně ze dne 4. 1. 2009.

2. Náčelník Generálního štábu Armády České republiky svým rozhodnutím ze dne 29. 5. 2020, čj. MO 156198/2020–1304 částečně vyhověl žalobkyni a přiznal jí náhradu za bolest podle lékařského posudku ev.č. EČ00001566/2020 ze dne 6. 3. 2020 vyčíslenou na částku 12 500 Kč za opakované punkce levého kolene provedené dne 22. 1. 2019, 13. 6. 2019, 17. 6. 2019, 7. 7. 2019, 10. 7. 2019, 17. 7. 2019 a 5. 8. 20119 a za operační úkon provedený dne 13. 6. 2019, náhradu za ztížení společenského uplatnění podle lékařského posudku ev.č. EČ00001565/2020 ze dne 6. 3. 2020 vyčíslené na částku ve výši 50 000 Kč a spočívající ve vzniku poúrazové nestability pravého kolenního kloubu lehkého stupně, náhradu za ztrátu na platu po dobu dočasné neschopnosti k výkonu služby ve dnech 23. 1. 2019 – 1. 2. 2019, 12. 6. 2019 – 18. 7. 2019, 22. 8. 2019 – 3. 10. 2019 vyčíslenou na částku 49 010 Kč, náhradu škody spočívající v nevyplaceném stabilizačním příspěvku v důsledku dočasné neschopnosti k výkonu služby ve dnech 23. 1. 2019 – 1. 2. 2019, 12. 6. 2019 – 18. 7. 2019, 22. 8. 2019 – 3. 10. 2019 vyčíslenou částkou 14 460 Kč a náhradu za účelně vynaložené náklady spojené s léčením v celkové výši 8 020 Kč (výrok I.).

3. Ve zbývající části tj. náhradě za bolest podle lékařského posudku ev.č. EČ00001565/2020 ze dne 6. 3. 2020 ve výši 5 000 Kč, nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění podle lékařského posudku ev.č. EČ00001565/2020 ze dne 6. 3. 2020 ve výši 350 000 Kč, nároku na náhradu společenského uplatnění podle lékařského posudku ev.č. EČ00001565/2020 ze dne 6. 3. 2020 ve výši 300 000 Kč a nároku na náhradu za účelně vynaložených nákladů uhrazených na léčebně rehabilitační péči VRÚ Slapy nad Vltavou ve výši 2 520 Kč nebylo nárokům vyhověno, neboť byly uplatněny po lhůtě dle § 161 odst. 3 zákona o vojácích z povolání a nároky tak byly promlčeny.

4. Služební orgán I. stupně ohledně nároku na náhradu škody za bolest ve výši 5 000 Kč, což je představováno opakovanými punkcemi pravého kolenního kloubu ve dnech 8. 7. 2013, 29. 7. 2013, 30. 10. 2013 a 18. 11. 2013 dospěl k závěru o promlčení těchto nároků, kdy je pro stanovení okamžiku rozhodný moment, kdy se žalobkyně o škodě dozvěděla, jakož i to, kdo za ní odpovídá. Za den vzniku škody je třeba považovat den punkce a žalobkyně věděla, že za škodu odpovídá stát, neboť punkce byly prováděny v přímé souvislosti se služebním úrazem. V případě punkce dne 8. 7. 2013 tak promlčecí lhůta uplynula dnem 8. 7. 2015, punkce ze dne 29. 7. 2013 dne 29. 7. 2015, punkce ze dne 30. 10. 2013 dne 30. 10. 2015 a v případě punkce provedené dne 18. 11. 2013 dne 18. 11. 2015. Promlčeným pak služební orgán I. stupně shledal i nárok žalobkyně na náhradu škody za trvalé následky ve výši 350 000 Kč a 300 000 Kč. Podle lékařského posudku se jednalo o trvalé následky po poranění měkkého kolene vpravo (1 400 bodů) a poúrazové a pooperační omezení hybnosti pravého kolenního kloubu (1 200 bodů). Hodnocení ztížení společenského uplatnění bylo možné provést na základě lékařské zprávy z ortopedické kontroly ze dne 22. 5. 2017. V případě nároku na odškodnění ztížení společenského uplatnění se žalobkyně o škodě dozvěděla v době vystavení uvedené lékařské zprávy, subjektivní promlčecí lhůta tak uplynula dnem 22. 5. 2019. I tyto nároky shledal služební orgán I. stupně promlčenými. Žalobkyně rovněž uplatnila nárok na náhradu nákladů, které účelně vynaložila v souvislosti s léčbou utrpěných služebních úrazů, kdy část jí vznikla v termínu 17. 4. 2017 do 7. 5. 2017 (rehabilitace ve VRÚ Slapy), přičemž v rámci rehabilitace si řadu procedur hradila žalobkyně sama. Celková výše nákladů byla 2 520 Kč (bazén, masáž zad, suchá masáž a kineziotaping) na základě faktur č. FK4–270641000 ze dne 19. 4. 2017 na částku 1 215 Kč, č. FK4–27061115 ze dne 28. 4. 2017 na částku 905 Kč a č. FK4–270641169 ze dne 5. 5. 2017 na částku 400 Kč. Škoda žalobkyni vznikla dnem úhrady předmětných faktur a uplynula po dvou letech, tj. v případě faktury ze dne 19. 4. 2017 dne 19. 4. 2019, ze dne 28. 4. 2017 dne 28. 4. 2019, ze dne 5. 5. 2017 dne 5. 5. 2019. Služební orgán I. stupně tak shledal i tento nárok promlčeným. Služební orgán I. stupně doplnil, že uplatnění námitky promlčení není v rozporu s dobrými mravy.

5. Proti výroku II. rozhodnutí služebního orgánu I. stupně podala žalobkyně odvolání, které bylo zamítnuto žalobou napadeným rozhodnutím. Žalovaný sice neurčil přesný den, od kterého počal běh promlčecí lhůty vzhledem k učiněným punkcím, jak učinil služební orgán I. stupně, avšak zároveň konstatoval, že takový okamžik nastal před více jak dvěma lety. Skutečnost, že si žalobkyně ve věci nepočínala aktivněji a nenechala si vypracovat posudek na ohodnocení bolesti dříve, přitom nemůže jít k tíži zaměstnavatele. Od punkcí uběhlo 7 let, nelze proto ani věřit tomu, že by žalobkyně byla stále v domnění, že náhradu za ně není možné uplatnit. Ohledně běhu promlčecí lhůty ve vztahu k nároku na odškodnění za ztížení společenského uplatnění vyšel žalovaný z posudku MUDr. Z. Š. z VÚSL ÚVN–VoFN Praha a ze sdělení primáře VŮSL ÚVN–VoFN Praha, kdy bylo stanoveno datum 22. 5. 2017 jako den ustálení zdravotního stavu žalobkyně. V tento den již bylo možné konstatovat, že u žalobkyně došlo jak k poúrazovému a pooperačnímu omezení hybnosti pravého kolenního kloubu, tak i k trvalým následkům po poranění měkkého kolene vpravo. Se všemi důkazními prostředky, ze kterých služební orgán I. stupně vycházel, se žalobkyně měla možnost seznámit, svého práva také využila. Mohla předpokládat, že služební orgán bude vycházet z těchto podkladů, přesto nevyužila možnosti navrhnout další důkazy a vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí. K nově navrženému důkazu (nový znalecký posudek) tak žalovaný ve smyslu § 82 odst. 4 správního řádu nepřihlédl, navíc k takovému postupu ani nebyl důvod, neboť mezi služebním orgánem I. stupně a žalobkyní nebyl spor o výši bodového hodnocení, ale o počátku promlčecí doby. Žalovaný tak souhlasil se služebním orgánem I. stupně ohledně počátku běhu promlčecí lhůty v případě náhrady za ztížení společenského uplatnění. Námitku promlčení neshledal rozpornou s dobrými mravy.

II. Obsah žaloby, vyjádření žalovaného, obsah správního spisu

6. Žalobkyně v žalobě popsala jednotlivé vznesené nároky a sled lékařských úkonů v souvislosti s jejími služebními úrazy. Uvedla, že začátkem roku 2019 došlo k výraznému zhoršení zdravotního stavu u levého kolene přetěžováním z léčby a chronické nestability pravého kolene dle lékařské zprávy ze dne 22. 1. 2019. Tato komorbidita byla potvrzena i soudním znalcem z oboru zdravotnictví v revizním posudku ze dne 13. 2. 2020. K přetěžování docházelo i z důvodu nezměněné zdravotní klasifikace vojáka v činné službě „schopen bez omezení“, což je předmětem jiného správního řízení. Zřejmě další faktor zhoršujícího se zdravotního stavu žalobkyně byl třetí služební úraz ze dne 19. 3. 2018. Žalobkyně proto navrhla v řízení před soudem doplnění znaleckého posudku ke ztížení společenského uplatnění i ke stavu levé končetiny po 3. artroskopické operaci.

7. Žalobkyně namítla „datovou slepotu“ v systému nejednotné zdravotnické péče vojenského poskytovatele Ministerstva obrany. Žalobkyně vyzvedla dne 28. 7. 2020 dokumentaci k radiodiagnostickým vyšetřením provedeným v ÚVN Střešovice, z nichž zjistila, že lékařská zpráva ze dne 22. 5. 2017 neobsahuje popis RTG snímku s objektivním nálezem, přesto je však lékařem MUDr. Z. Š. hodnocena jako stěžejní k posouzení ustáleného zdravotního stavu ve vztahu ke ztížení společenského uplatnění. Dodala, že znalec čerpá data z informačního systému ÚVN, kde vidí naráz nejen popis RTG snímku, ale i lékařské zprávy z ortopedických vyšetření daného dne, tento informační systém však není propojen s Centrem zdravotnických služeb Hradec Králové. Tím došlo k reálné dezinformaci při předávání zdravotnické dokumentace a bezobsahové konfrontaci RTG snímku.

8. Žalobkyně shrnula, že napadené rozhodnutí a rozhodnutí služebního orgánu I. stupně nebyla učiněna v souladu s platným právem. Počátek běhu promlčecí lhůty odkazující na ustálení zdravotního stavu žalobkyně byl určen chybně a v rozporu se skutečným vývojem zdravotního stavu žalobkyně. Sami zaměstnanci právní služby žalobkyni sdělili, že znalecký posudek vypracován být nemůže, neboť nedošlo k ustálení zdravotního stavu. Argumentace žalovaného tak je v rozporu s dobrými mravy. Rovněž bylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivé a úplné zjištění skutkového stavu ve správním řízení, neboť žalovaný odmítl vypracování posudku oceňujícího bolestné a ztížení společenského uplatnění tak, aby mohlo být o žádosti žalobkyně kvalifikovaně rozhodnuto.

9. Žalovaný ve vyjádření ze dne 24. 11. 2020 navrhl žalobu zamítnout. K námitce nesprávného hodnocení věci a nezajištění dostatku důkazních prostředků uvedl, že žalobkyně jiné právní hodnocení nenavrhla, pouze ze svého pohledu rekapitulovala průběh všech služebních úrazů a s nimi spojených operací od roku 2009 až 2019 spolu s odkazy na obsah některých lékařských zpráv, posudků a správních rozhodnutí. K žalobkyní navrženým důkazům žalovaný uvedl, že většina z nich je součástí správního spisu, dle kterého správní orgán rozhodoval, jiné jsou ve spojitosti s jiným správním řízením, což sama žalobkyně potvrzuje. Z přílohy č. 7 vyplývá, že k ustálení zdravotního stavu ve vztahu ke služebnímu úrazu ze dne 19. 3. 2018 ještě nedošlo. Podstatou odškodňovacího řízení je přiznání náhrad na základě hodnocení bolesti obvykle odděleného od hodnocení ztížení společenského uplatnění a na základě odděleného posuzování jednotlivých služebních úrazů v době ustálení zdravotního stavu. Přičemž v případě ztížení společenského uplatnění může jít též následně o oddělení odškodnění progrese důsledku téhož služebního úrazu. Není zřejmé, že by tento princip žaloba reflektovala. Dle žalovaného nejsou nově navrhované důkazní prostředky schopny přispět k úspěchu žalobkyní navrženého petitu.

10. Ve vztahu k promlčení žalovaný uvedl, že každý nárok je nezbytné posuzovat samostatně – každý má jiný účel, vznik se odvíjí od jiných skutečností a nejsou spojeny ani časově. Žalobkyně nesprávně používá pojem ustálení zdravotního stavu pro účely náhrady za bolest, pro účely ztížení společenského uplatnění a ustálení zdravotního stavu ve smyslu neexistence dalších obtíží. Každý z těchto nároků vzniká odděleně a odděleně jim běží promlčecí lhůta v souvislosti s tím, kdy bylo možné u každého vypracovat lékařský posudek.

11. Co se týká náhrady za bolest, žalovaný setrval na závěru o promlčení nároku. Náhrada souvisí s punkcemi provedenými v pooperačním průběhu, přičemž žalobkyně neuvedla jediný důvod, proč by k ustálení zdravotního stavu po těchto výkonech mělo dojít až po cca 4–5 letech, tedy aby bylo možné konstatovat, že nárok není promlčený. Skutečnost, že žalobkyně měla v následujících letech zdravotní obtíže, nemá na samotnou náhradu za bolest za tyto jednorázové výkony (jejichž jediným cílem bylo odstranění přebytečné tekutiny z kolene) žádný vliv. Jak již bylo uvedeno v napadeném rozhodnutí, k ustálení zdravotního stavu muselo v tomto případě dojít po zhojení jizev po vpichu, což zcela jistě nastalo v období, které v roce 2020 lze označit za promlčené. Skutečnost, že se zdravotní stav žalobkyně v průběhu let zhoršoval, nemá souvislost s nárokem na bolestné ve vztahu k provedeným punkcím a době, kdy se ustálil pooperační zdravotní stav žalobkyně po punkcích.

12. K nároku za ztížení společenského uplatnění žalovaný uvedl, že správní orgán o něm rozhoduje na základě lékařského posudku. Správnímu orgánu tak nepřísluší provádět vlastní šetření, studování nebo vyhodnocování zdravotnické dokumentace, či provádět teoretické úvahy o správnosti lékařských postupů. Správní orgán postupoval jediným správným způsobem a obrátil se na vrcholný a nejerudovanější zdravotnický orgán (Vojenský ústav soudního lékařství Ústřední vojenské nemocnice – Vojenská fakultní nemocnice Praha) se žádostí o posouzení věci. Z jeho závěru pak správní orgán vycházel. Resort Ministerstva obrany nedisponuje dalším žádným obdobným pracovištěm, které by bylo oprávněno revidovat či opravovat závěry Vojenského ústavu soudního lékařství.

13. Žalovaný dále k požadavku žalobkyně na vypracování nového lékařského posudku uvedl, že v řízení nebyl sporný aktuální zdravotní stav žalobkyně ani bodové hodnocení, ale doba ustáleného zdravotního stavu pro účely náhrady za ztížení společenského uplatnění na základě lékařských posudků ze dne 6. 3. 2020 MUDr. J. K. a revize hodnocení bolestného a hodnocení ztížení společenského uplatnění ve vztahu k úrazům žalobkyně z let 2009 až 2018, které vypracoval ústav dne 13. 2. 2020 a 28. 4. 2020.

14. Žalobkyně svá tvrzení o nezákonnosti vydaných rozhodnutí nikterak nedokládá a uvedené se zakládá pouze na subjektivním hodnocení postupu lékařů. Pro značnou komplikovanost celé věci byl osloven primář Vojenského ústavu soudního lékařství, jehož závěr je pro správní orgán klíčový. Žalovaný nemá jakékoliv pochybnosti o vypracovaném posudku, který vycházel z dostupné lékařské dokumentace a byl vzat v potaz i celý průběh léčby žalobkyně. Pro odškodňovací řízení je klíčový pouze jediný důkaz a tím je lékařský posudek, žalovaný tak odmítl tvrzení o tom, že správní orgán při rozhodování nezajistil dostatek důkazních prostředků a obstaral neúplné podklady pro rozhodnutí. Žalobkyně neuvedla svůj názor k tomu, kdy mělo podle ní dojít k ustálení zdravotního stavu pro účely přiznání náhrady za ztížení společenského uplatnění, ani k tomu neuvedla žádné relevantní důkazy. Navíc, jak již bylo v napadeném rozhodnutí uvedeno, pojem ustálení zdravotního stavu v rámci procesu odškodňování neznamená, že zdravotní stav poškozené se nebude měnit. Z nových zdravotních obtíží žalobkyně tak nelze usuzovat, že k ustálení zdravotního stavu žalobkyně vlastně nedošlo, neboť pak by odškodnění žalobkyně nemohla dosáhnout nikdy.

15. S tvrzením žalobkyně o tom, že námitka promlčení se příčí dobrým mravům, žalovaný nesouhlasil. Nelze totiž namítat porušení dobrých mravů jen na základě jiného názoru žalobkyně na pojem „ustálený zdravotní stav“.

16. Při jednání účastníci řízení setrvali na svých procesních stanoviscích a právní argumentaci. Soud při jednání provedl důkaz znaleckým posudkem MUDr. Z. Š., dále zprávou o ambulantním vyšetření ze dne 22. 1. 2019, z níž se podává, že žalobkyně měla tohoto dne otok levého kolene, indikována byla gonartróza II. stupně, dysplazie patelly a provedeny punkce. Z potvrzení o zdravotní klasifikaci podle vyhlášky 357/2016 Sb., o zdravotní klasifikaci vojáka za období 2013 – 2020 a splnění TV a profesního přezkoušení soud zjistil, že v letech 2013 až 2019 byla žalobkyně zařazena do zdravotní klasifikace A – schopna bez omezení, přičemž úlevy jí byly uděleny v letech 2014, 2018 a 2019. V roce 2020 byla žalobkyně zařazena do klasifikace A, a to do 13. 5. 2020 a C/36 s omezením od 14. 5. 2020; proti tomuto rozhodnutí se žalobkyně odvolala. Žalobkyně vrhla výslech svědka MUDr. J. K., ošetřujícího lékaře žalobkyně, a to k prokázání zdravotního stavu žalobkyně a k otázce jeho ustálení.

17. Z obsahu spisového materiálu předloženého žalovaným orgánem a důkazů předložených žalobkyní vyplynuly následující pro rozhodnutí ve věci samé rozhodující skutečnosti:

18. Žalobkyně dne 18. 3. 2020 požádala o náhradu škody v souvislosti s poškozením zdraví, k němuž došlo dne 4. 1. 2009, 13. 9. 2011 a 19. 3. 2018 u VÚ 2266 Liberec, spočívající v náhradě za bolest podle posudku č. 1565/2020 ze dne 6. 3. 2020 ve výši 12 500 Kč, náhradě za bolest podle posudku č. 1565/2020 ze dne 6. 3. 2020 ve výši 5 000 Kč, náhradě za ztížení společenského uplatnění podle posudku č. 1565/2020 ze dne 6. 3. 2020 ve výši 50 000 Kč, náhradě za trvalé následky – pravá končetina dle posudku č. 1565/2020 ze dne 6. 3. 2020 ve výši 350 000 Kč, náhradě za trvalé následky–pravá končetina dle posudku č. 1565/2020 ze dne 6. 3. 2020 ve výši 300 000 Kč, náhradě za ztrátu platu po dobu neschopnosti výkonu služby od 23. 1. 2019 do 1. 2. 2019, od 12. 6. 2019 do 18. 7. 2019 a od 22. 8. 2019 do 3. 10. 2019 a náhradu za účelně vynaložené náklady spojené s léčením ve výši 10 540 Kč (zjištěno z žádosti vojáka o náhradu škody ze dne 18. 3. 2020).

19. V lékařském posudku o hodnocení úrazu vojáka ze dne 6. 3. 2020 vypracovaného MUDr. J. K. je uvedeno, že dle vyhlášky Ministerstva obrany č. 346/2015 Sb., o postupu při určování výše náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění vojáků bylo stanoveno odškodnění za bolest a ztížení společenského uplatnění za úraz žalobkyně ze dne 4. 1. 2009. Bolestné bylo stanoveno v bodech v celkové výši 2 820 za opakované punkce pravého kolenního kloubu (20 bodů), za trvalé následky po poranění měkkého kolene vpravo (1 400 bodů), za poúrazové a pooperační omezení hybnosti pravého kolenního kloubu (1 200 bodů), poúrazovou nestabilitu pravého kolenního kloubu (200 bodů). K punkcím pravého kolenního kloubu v souvislosti se služebním úrazem (8. 7. 2013, 29. 7. 2013) 2 x 5 = 10 bodů. Dále bylo stanoveno bolestné ve výši 50 bodů za opakovanou punkci pravého kolenního kloubu v souvislosti s úrazem pravého kolenního kloubu (30 bodů) a ASK levého kolenního kloubu v souvislosti s úrazem pravého kolenního kloubu (20 bodů).

20. V revizi hodnocení bolestného a hodnocení ztížení společenského uplatnění dle Vyhlášky č. 346/2015 Sb. a služební úrazy ze dne 4. 1. 2009, 13. 9. 2011 a 19. 3. 2018 vypracovaného Vojenským ústavem soudního lékařství, Ústřední vojenská nemocnice – Vojenské fakultní nemocnice Praha MUDr. Z. Š. dne 13. 2. 2020, č. 96/2019 je uvedeno, že služební úraz pravého kolenního kloubu ze dne 4. 1. 2009 byl řádně a správně odškodněn, služební úraz pravého hlezenního kloubu ze dne 13. 9. 2011 byl řádně a správně odškodněn. Doporučeno bylo doodškodnit punkce provedené v roce 2013 související se služebním úrazem pravého kolenního kloubu ze dne 4. 1. 2009 (8. 7. 2013, 29. 7. 2013) 2 X 5 = 10 bodů. Operační výkon ze dne 18. 10. 2013 byl proveden v souvislosti se služebním úrazem ze dne 4. 1. 2009 a byl řádně a správně odškodněn. Doporučeno bylo doodškodnit punkce provedené v pooperačním průběhu po operaci ze dne 18. 10. 2013, a to punkce ze dne 30. 10. a 18. 11. 2013 a to 2 X 5 = 10 bodů. Za opakované punkce pravého kolenního kloubu tedy celkem 20 bodů. Operační výkon ze dne 4. 4. 2014 byl v jednoznačné souvislosti se služebním úrazem ze dne 4. 1. 2009 a byl řádně a správně odškodněn. Hodnocení ztížení společenského uplatnění ve vztahu ke služebnímu úrazu ze dne 4. 1. 2009 lze provést na základě lékařské zprávy z ortopedické kontroly ze dne 22. 5. 2017 (MUDr. P. K., Ortopedická ambulance ÚVN Praha), a to následovně: trvalé následky po poranění měkkého kolene vpravo 1 400 bodů, poúrazové a pooperační omezení pohyblivosti pravého kolenního kloubu středního stupně 1 200 bodů, tj. 2 600 bodů. Pro hodnocení ztížení společenského uplatnění v souvislosti se služebním úrazem pravého hlezna ze dne 13. 9. 2011 nejsou žádné relevantní podklady v dostupné zdravotnické dokumentaci. Hodnocení bolestného služebního úrazu ze dne 19. 3. 2018 bylo řádně a správně provedeno posudkem ze dne 5. 6. 2018. Systematické přetížení levé dolní končetiny lze klást do příčinné souvislosti se služebními úrazy pravého kolenního kloubu ze dne 4. 1. 2009 a 19. 3. 2018 a doporučují doodškodnit punkce levého kolenního kloubu následovně: punkce ze dne 21. 1. 2019 (5 bodů), operační výkon ze dne 13. 6. 2019 (2 x 5 = 10 bodů), punkci ze dne 17. 6. 2019 (5 bodů), ze dne 7. 7. 2019 (5 bodů), ze dne 10. 7. 2019 (5 bodů), ze dne 17. 7. 2019 (5 bodů) a ze dne 5. 8. 2019 (5 bodů), celkem tedy 50 bodů. Ztížení společenského uplatnění ve vztahu ke služebním úrazům pravého kolenního kloubu ze dne 4. 1. 2009 a 19. 3. 2018 lze provést doodškodněním zhoršení zdravotního stavu pravého kolenního kloubu ve smyslu vzniku nestability při nedostatečnosti postranních vazů ve výši 200 bodů. K dalšímu omezení pohyblivosti již nedošlo (lékařská zpráva ze dne 2. 12. 2019). Stav levého kolenního kloubu předpokládá podklad pro vznik hodnocení ztížení společenského uplatnění, toto lze však provést až v odstupu 1 roku po provedeném výkonu, tj. po 13. 6. 2020. Bolestné je nutno doodškodnit ve vztahu ke všem služebním úrazům od roku 2009 sumárně (punkce pravého kolenního kloubu 20 bodů, punkce levého kolenního kloubu 30 bodů, artroskopie levého kolenního kloubu ze dne 13. 6. 2019 20 bodů). Na pravém kolenním kloubu je třeba doodškodnit 20 bodů, na levém 50 bodů. Ztížení společenského uplatnění na základě lékařské zprávy ze dne 22. 5. 2017 ve výši 2 600 bodů a na základě lékařské zprávy ze dne 2. 12. 2019 ve výši 200 bodů.

21. Služební orgán se dne 20. 4. 2020 dotázal Ústřední vojenské nemocnice, zda je z lékařského hlediska možné datum lékařské zprávy tj. 22. 5. 2017 považovat za okamžik, kdy byl zdravotní stav poškozené ustálený vzhledem ke služebnímu úrazu ze dne 4. 1. 2009, a mohlo by tak být provedeno hodnocení ztížení společenského uplatnění (zjištěno z revize bolestného a hodnocení ztížení společenského uplatnění – mjr. R. M. ze dne 20. 4. 2020).

22. MUDr. V. H., M., primář VÚSL ÚVN–VoFN Praha dne 28. 4. 2020 služebnímu orgánu sdělil, že k ustálení zdravotního stavu po operačním zákroku ze dne 4. 4. 2014 došlo pravděpodobně dříve než v roce 2017, avšak lékařská zpráva ze dne 22. 5. 2017 (MUDr. P. K.) je jediným objektivním podkladem pro revizní zhodnocení ztížení společenského uplatnění. Kontrola dne 10. 11. 2014 nesplňovala kritérium časového odstupu 1 rok od operačního zákroku a další kontrola byla provedena až dne 22. 5. 2017. Spolu s tím zaslal správnímu orgánu lékařskou zprávu ze dne 22. 5. 2017 (zjištěno z dopisu ze dne 28. 4. 2020, č. p. 96/2019–dopl.)

23. Výzvou správního orgánu ze dne 11. 5. 2020 byla žalobkyně vyzvána k možnosti se vyjádřit ke zjištěným podkladům a případně navrhnout jejich doplnění ve lhůtě 10 dnů od doručení výzvy. To si žalobkyně osobně převzala dne 12. 5. 2020 (zjištěno z výzvy k uplatnění práv účastníka řízení ze dne 11. 5. 2020, čj. MO 133862/2020–1304). Žalobkyně se seznámila s podklady pro vydání rozhodnutí a nepředložila žádné další návrhy, vyjádření ani podněty a o delší lhůtu nepožádala (zjištěno z úředního záznamu ze dne 12. 5. 2020, čj. MO 135884/2020–1304).

24. Žalobkyně požádala dne 28. 5. 2020 o nahlédnutí do správního spisu, což jí bylo umožněno. Neměla návrhy na doplnění spisové dokumentace (zjištěno z úředního záznamu ze dne 28. 5. 2020 a s tím spojené emailové komunikace).

III. Posouzení žaloby

25. Na základě podané žaloby přezkoumal Městský soud v Praze napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobkyní uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu [(§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“)] a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

26. Podle § 116 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání vojákovi, který utrpěl služební úraz nebo u něhož byla zjištěna nemoc z povolání, je stát povinen v rozsahu, ve kterém za škodu odpovídá, poskytnout a) náhradu za ztrátu na služebním platu po dobu neschopnosti výkonu služby, b) náhradu za ztrátu na služebním platu po skončení neschopnosti výkonu služby, c) náhradu za bolest, d) náhradu za ztížení společenského uplatnění, e) náhradu za účelně vynaložené náklady spojené s léčením, f) jednorázové mimořádné odškodnění, g) náhradu za věcnou škodu.

27. Podle § 159 odst. 1 zákona o vojácích z povolání se nárok promlčí, jestliže nebyl uplatněn ve lhůtě, která je stanovena v tomto zákoně. K promlčení se přihlédne jen tehdy, jestliže se ten, vůči němuž se nárok uplatňuje, promlčení dovolá; v takovém případě nelze promlčený nárok tomu, kdo jej uplatňuje, přiznat.

28. Podle § 160 odst. 1 zákona o vojácích z povolání promlčecí lhůta počíná běžet dnem následujícím po dni, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé.

29. Podle § 161 odst. 3, odst. 4 zákona o vojácích z povolání lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody činí 2 roky; počne běžet ode dne, kdy se poškozený dozví o tom, že škoda vznikla, a o tom, kdo za ni odpovídá. Nárok na náhradu škody se však promlčí, nebyl–li uplatněn ve lhůtě tří let, a jde–li o škodu způsobenou úmyslně, ve lhůtě deseti let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla (tzv. objektivní lhůta); to neplatí, jde–li o škodu na zdraví.

30. Podle § 8 odst. 2 vyhlášky č. 346/2015 Sb., o postupu při určování výše náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění vojáků (dále také jen „vyhláška“) se lékařský posudek vydává a) u bolesti, jakmile lze zdravotní stav poškozeného považovat za ustálený, b) u ztížení společenského uplatnění, jakmile lze zdravotní stav poškozeného považovat za ustálený, zpravidla až po jednom roce poté, kdy došlo k újmě na zdraví.

31. Podle § 3 odst. 1 citované vyhlášky se náhrada za ztížení společenského uplatnění určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v příloze č. 3 nebo 4 k této vyhlášce, a to za následky újmy na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního služebního zařazení nebo přípravy na něj, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě a ve společnosti, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku újmy na zdraví (dále jen „následky“). Náhrada za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřená povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.

32. Z obsahu žaloby je zřejmé, že žalobkyně namítá zejména nesprávnost určení dne, od kterého počala běžet promlčecí lhůta, resp. stanovení tzv. ustálení zdravotního stavu pro účely vydání lékařského posudku o bolesti včetně ztížení společenského uplatnění. Žalobkyně pokládá napadené rozhodnutí za nesprávné ohledně nepřiznání tří nároků. Konkrétně jde o nárok na náhradu bolestného ve výši 5 000 Kč za položku opakované punkce pravého kolenního kloubu ze dne 8. 7. 2013, 29. 7. 2013, 30. 10. 2013 a 18. 11. 2013 po 5 bodech, tj. 20 bodů, náhradu za ztížení společenského uplatnění v souvislosti s trvalými následky po poranění měkkého kolene vpravo po 1 400 bodech, tj. ve výši 350 000 Kč, a náhradu za ztížení společenského uplatnění v souvislosti s poúrazovým a pooperačním omezením hybnosti pravého kolenního kloubu po 1 200 bodech, tj. 300 000 Kč. Nároky přitom vyplývají z lékařského posudku o hodnocení úrazu vojáka ze dne 6. 3. 2020, čj. EČ00001565/2020 vypracovaného MUDr. J. K..

33. Zásadně bylo na místě posoudit, zda byly uvedené nároky promlčeny, či nikoliv. Obecná promlčecí lhůta je ve smyslu zákona o vojácích z povolání tříletá, nicméně to neplatí, pokud jde o náhradu škody (na zdraví), kdy činí subjektivní promlčecí lhůta 2 roky. Lhůta k uplatnění nároku počíná běžet, když se poškozená dozví nejen o vzniku škody a jejím přibližném rozsahu, ale i o odpovědné osobě. V řešené věci je zcela bez pochyb, že promlčení nároku uplatněné služebním orgánem I. stupně stojí na uplynutí subjektivní promlčecí lhůty. Není pak sporu o tom, že žalobkyně od počátku věděla, že odpovědným za škodu je stát (§ 115 odst. 1 zákona). Žalobkyně to ostatně v průběhu správního řízení ani před soudem nesporovala. Zásadním tedy bylo posoudit, kdy se o vzniku škody dozvěděla.

34. Co se týká sporného bolestného, to spočívá v punkcích pravého kolene, které byly žalobkyni provedeny v roce 2013. I co se týká těchto jednotlivých nároků, je zásadně nezbytné posuzovat je zvlášť, což je očividné i ze samotných lékařských posudků, kdy jsou jednotlivé punkce hodnoceny samostatně pěti body. Z hlediska počátku běhu subjektivní promlčecí doby pro uplatnění nároku na náhradu za bolest je významné, kdy odškodňované bolesti vznikly, nikoliv kdy došlo k ustálení celkového zdravotního stavu poškozené (rozhodnutí NS 25 Cdo 2414/2008). K punkcím, resp. vpichům do kolene došlo dne 8. 7. 2013, dne 29. 7. 2013, 30. 10. 2013 a 18. 11. 2013. S ohledem na cit. judikaturu soud tyto dny považuje za rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty, neboť žalobkyně se o vzniku škody dozvěděla zcela určitě ve dnech, kdy tyto lékařské úkony byly vykonány. Soud tedy dospěl k závěru (shodně se služebním orgánem I. stupně), že nárok na bolestné ve výši 5 000 Kč je promlčený, neboť promlčecí lhůta 2 roky marně uplynula dnem 8. 7. 2015, resp. 29. 7. 2015, 30. 10. 2015 a 18. 11. 2015. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že nelze stanovit přesně počátek běhu promlčecí lhůty v případě bolestného za provedené punkce s tím, že po 7 letech od provedených punkcí je nárok již promlčený, nic to však na meritu věci nemění, zjevně i žalovaný považuje nároky za promlčené. Soud se s tímto závěrem žalovaného ztotožňuje. Jakkoliv je zásadně třeba dbát na institut právní jistoty a stanovit přesnou dobu od kdy počíná běžet promlčecí lhůta, lze v daném případě připustit, že bolest mohla žalobkyně ještě nějakou dobu po provedení punkcí vnímat. Proto je obtížné přesné datum počátku běhu promlčecí lhůty určit. S ohledem na dobu, která uplynula od provedení punkcí do uplatnění nároku, však lze s určitostí dospět k závěru, že nárok na bolestné ve výši 5 000 Kč je promlčený, když byl uplatněn až dne 18. 3. 2020.

35. Soud dále posuzoval promlčení nároku na ztížení společenského uplatnění ve výši 650 000 Kč. Dle komentářové literatury k § 620 občanského zákoníku o škodě spočívající ve ztížení společenského uplatnění se poškozený dozví v době, kdy lze objektivně provést vyhodnocení ztížení jeho společenského uplatnění. Od tohoto okamžiku běží subjektivní promlčecí doba. Posouzení otázky, kdy se zdravotní stav poškozené ustálil (a od kdy běží subjektivní promlčecí doba k uplatnění ztížení společenského uplatnění), je závislé na vyjádření lékaře. Na ustálení zdravotního stavu poškozené nelze usuzovat zpětně z poznatků o vývoji zdravotního stavu získaných po skončení léčby v dalším období na základě zhoršení, které nebylo původně předpokládáno (shodně viz NS 21 Cdo 752/2010). Jistou míru vědomosti o ustálení svého zdravotního stavu poškozená získává vlastním a průběžným vnímáním svého zdravotního stavu. Nicméně toto vnímání, pokud není doplněno posouzením a vyšetřením ze strany lékaře, nevede k úplným poznatkům o ustálenosti zdravotního stavu. Proto je přiměřené, aby počátek běhu subjektivní promlčecí doby byl vázán na vyjádření lékaře, nikoli na subjektivní dojem poškozené (srov. NS 25 Cdo 1169/2000). Zásadním tedy v předmětné věci bylo stanovení dne, ke kterému byl zdravotní stav žalobkyně ustálený. K tomuto určení je zásadně nutné kvalifikované vyjádření lékaře. Z lékařského posudku MUDr. Z. Š. vyplývá, že ten ztížení společenského uplatnění hodnotil na základě lékařské zprávy ze dne 22. 5. 2017 celkově 2 600 body. Služební orgán I. stupně se dále dotazoval primáře VÚSL, zda je tento den možné považovat za den, kdy byl zdravotní stav žalobkyně ustálený. Načež reagoval primář MUDr. V. H., M. sdělením, že pravděpodobně došlo k ustálení zdravotního stavu žalobkyně dříve, nicméně věrohodný podklad je až lékařská zpráva ze dne 22. 5. 2017. Je tedy nepodstatné, že byl zdravotní stav žalobkyně pravděpodobně ustálený již před květnem 2017, podstatné je to, že nejpozději dne 22. 5. 2017 mohla žalobkyně zdravotní stav jako ustálený objektivně vnímat, od tohoto dne pak také počala běžet dvouletá promlčecí lhůta. Tato lhůta marně uplynula dne 22. 5. 2019. Případná neaktivita žalobkyně spočívající v tom, že vypracování znaleckého posudku nezadala dříve a učinila tak až v roce 2020, nemůže jít k tíži žalovaného, neboť zásadně je třeba dbát principu „bdělým náleží právo“. Na tom nemůže nic změnit ani tvrzení žalobkyně o tom, že byla stran Armády ČR fyzicky testována a klasifikována v kategorii A) jako zdravý voják v činné službě, a neměla tak důvod svůj zdravotní stav nechat jakkoliv přezkoumávat a hodnotit, neboť jak sama žalobkyně uvedla, zdravotními omezeními a bolestmi trpěla řadu let (po služebních úrazech). Jde v tomto ohledu k tíži žalobkyně, že bodové hodnocení, případně posouzení zdravotního stavu pro jinou klasifikaci, neučinila dříve. Soud zde musí přisvědčit žalovanému, že ustálený zdravotní stav neznamená, že k dalším změnám ve zdravotním stavu nedojde, ovšem je zcela zásadní (pro hodnocení ztížení společenského uplatnění) okamžik ustálení zdravotního stavu jednoznačně určit, přičemž pokud by došlo k případnému následnému zhoršení zdravotního stavu, bylo by možné bodové hodnocení v dalším řízení doplnit a nárok související se zhoršením ustáleného zdravotního stavu uplatnit („poškozené může vzniknout v případě pozdějšího zhoršení již ustáleného zdravotního stavu i další nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění. Takové právo je třeba z hlediska promlčení posuzovat samostatně jako nárok se samostatnou subjektivní promlčecí lhůtou a rozdílným začátkem jejího běhu“, viz NS 1 Cz 23/83). Soud proto shodně s žalovaným uzavírá, že nárok uplatněný až 18. 3. 2020 je tak promlčený.

36. Vznesenou námitku promlčení nepovažoval soud za rozpornou s dobrými mravy, neboť ze strany žalovaného nedošlo ke zneužití práva a rozpor námitky promlčení s dobrými mravy nelze vyvozovat jen z toho, že má žalobkyně odlišný názor na pojem „ustálení zdravotního stavu“. Žalobkyně dostatečně netvrdí ani neprokazuje žádné výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly skutečnost, že žalobkyně se teprve v březnu 2020 domáhala nároků vzniklých v souvislosti se služebním úrazem ze dne 4. 1. 2009. Soud pro úplnost doplňuje, že sama okolnost, že v daném případě uplatňuje námitku stát prostřednictvím služebních orgánů, takovou skutečností není. Pokud žalobkyně namítala nesprávné zařazení žalobkyně do klasifikační skupiny A), z čehož se mělo podávat, že je zcela zdravá, neshledal soud v této skutečnosti důvody, pro které by měl být vyvozen rozpor námitky promlčení s dobrými mravy. Žalobkyně přinejmenším netvrdí a ani neprokazuje, že by jakkoliv v minulosti ve vztahu k rozhodnému období zpochybnila závěry lékařského posudku o zdravotní způsobilosti a podala návrh na přezkoumání lékařského posudku o zdravotní způsobilosti, z něhož bylo při určení zdravotní klasifikace vycházeno.

37. K návrhu žalobkyně na vypracování nového znaleckého posudku soud konstatuje, že soud při rozhodování vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Žalovaný zcela vyčerpávajícím způsobem v napadeném rozhodnutí uvedl důvody, pro které nový znalecký posudek proveden nebyl. Jednak odkázal na ustanovení § 82 odst. 4 správního řádu (zákaz nových důkazů), kdy žalobkyně měla zcela jistě možnost takový důkaz navrhnout již před správním orgánem I. stupně a jde zásadně k její tíži, pokud takto nepostupovala, jednak znalecký posudek by byl i věcně nadbytečný, když předmětem řízení není spornost bodového hodnocení. Soud neshledal v tomto ohledu důvod pro doplnění dokazování správního orgánu, které bylo provedeno v potřebném rozsahu a je dostatečným podkladem pro rozhodnutí o nárocích žalobkyně. Lze doplnit, že žalobkyní navrhovaný znalecký posudek se má týkat právě poznatků o vývoji zdravotního stavu získaných po skončení léčby v dalším období, z nichž však nelze o ustálení zdravotního stavu usuzovat (viz judikatura uvedená výše). Znalecký posudek předložený žalobkyní, jímž soud provedl soud důkaz při jednání, sice pracuje s vývojem zdravotního stavu žalobkyně v průběhu doby, nijak však nezpochybňuje určení okamžiku ustálení jejího zdravotního stavu, jak byl určen v posuzovaném správním řízení. Soud tedy nezpochybňuje, že i nadále probíhá léčba žalobkyně a zásadní zlepšení zdravotního stavu nelze očekávat, tyto závěry však nesvědčí o tom, že zdravotní stav žalobkyně nebyl v rozhodné době ustálený. Ostatně na základě takové argumentace žalobkyně by nedošlo k ustálení zdravotního stavu nikdy. Soud pro nadbytečnost neprováděl výslech navrhovaného svědka – ošetřujícího lékaře žalobkyně MUDr. J. K.. Soud předně při jednání provedl důkaz lékařskou zprávou ze dne 22. 7. 2020 vypracovanou MUDr. K., v níž na dotaz, proč při opakovaném služebním úrazu v roce 2018 nebyly hodnoceny trvalé následky a ztížení společenského uplatnění, uvedl, že z důvodu dalšího pracovního úrazu pravého kolena ze dne 19. 3. 2018 nebylo možné v roce 2018 stanovit ztížení společenského uplatnění, neboť nedošlo k ustálení zdravotního stavu. Toto tvrzení nijak věcně nezpochybňuje důkazy provedené ve správním řízení, předně zprávu Vojenského ústavu soudního lékařství ze dne 28. 4. 2020 a revizní hodnocení bolestného a ztížení společenského uplatnění provedené tímto ústavem dne 13. 2. 2020, nijak nezpochybňuje ani podklady, z nichž bylo vycházeno. Neuvedl–li ošetřující lékař ve vyjádření žádné relevantní okolnosti, které by mohly zpochybnit závěr Vojenského ústavu soudního lékařství, který vycházel z podrobného studia dostupné zdravotnické dokumentace poškozené, lze usoudit, že obdobné tvrzení poskytne i při výslechu před soudem, přičemž jeho případné vyjádření mohla žalobkyně zajistit již během správního řízení a případnou argumentaci ošetřujícího lékaře správnímu orgánu předložit. Soud přitom navíc nemá pochyby o relevanci vyjádření vrcholného zdravotnického zařízení vycházejícího z hodnocení úplné zdravotnické dokumentace.

38. K námitce žalobkyně, že se odvolací správní orgán nedostatečně vypořádal se všemi odvolacími námitkami a neobstaral si dostatek důkazů a podkladů pro rozhodnutí, soud konstatuje, že jistě je povinností žalovaného jako odvolacího orgánu svoje rozhodnutí řádně odůvodnit, včetně vypořádání odvolacích námitek. Tuto povinnost však nelze chápat jako požadavek na podrobné vypořádání každé dílčí námitky a argumentace, je–li z odůvodnění rozhodnutí seznatelné, jak žalovaný odvolací důvody hodnotil a na základě jakého skutkového stavu a právních úvah a důvodů rozhodl. Některé výtky mohou být vypořádány i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje správní orgán názor odlišný od názoru žalobkyně, který přesvědčivě zdůvodní. Jinými slovy, správní orgány nemají povinnost detailně vypořádávat každou dílčí námitku či tvrzení, resp. jak je uvedeno v bodě [9] odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 7. 2018, č. j. 7 As 150/2018–36, správní orgány „[n]emají povinnost vypořádat se s každou dílčí námitkou, pokud proti tvrzení účastníka řízení postaví právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí. Takový postup shledal ústavně konformním i Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08: ‚Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.‘ (srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014 – 43).“ Soud konstatuje, že žalobou napadené rozhodnutí je srozumitelné a je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč žalovaný rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku napadeného rozhodnutí. Soud má rovněž za to, že žalovaný se se všemi námitkami žalobkyně dostatečně vypořádal. Rozhodnutí žalovaného je srozumitelné, přezkoumatelné a řádně odůvodněno. Soud se neztotožnil s tvrzením žalobkyně o dezinformacích a špatné komunikaci mezi jednotlivými zdravotnickými zařízeními při předávání zdravotnické dokumentace, z žalobních tvrzení ani ze správního spisu se takový stav nepodává. Neobstojí ani zpochybnění zprávy o ambulantním vyšetření ze dne 22. 5. 2017 pro absenci popisu RTG snímku. Jednak z absence popisu takového snímku v lékařské zprávě nevyplývá, že by ošetřující lékař snímek neviděl, jednak je zřejmé, že ambulantní vyšetření provedl přímo operatér, tj. osoba zjevně kompetentní. Ani předpis léku Melovis nesvědčí o tom, že by zdravotní stav nemohl být považován za nikoliv ustálený (k tomu viz argumentaci o možných přetrvávajících zdravotních problémech žalobkyně výše).

39. Lze tak uzavřít, že žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem a judikaturou soudů, soud ve správním řízení neshledal ani procesní pochybení, která by měla za následek nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí, proto soud nedůvodnou žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

40. Výrok o nákladech řízení pod bodem II. rozhodnutí je odůvodněn § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobkyně nebyla ve věci samé úspěšná a úspěšnému žalovanému však prokazatelné náklady řízení nad rámec běžných činností správního úřadu nevznikly.

Poučení

I. Předmět řízení II. Obsah žaloby, vyjádření žalovaného, obsah správního spisu III. Posouzení žaloby