18 C 149/2023 - 205

Rubrum

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Grünwaldovou ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované společnosti 0/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0], MBA sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený [Datum narození zainteresované osoby 0/0] bytem [Adresa zainteresované osoby 0/1] zastoupený advokátem Mgr. Petrem Němcem sídlem [Adresa zainteresované osoby 0/0] o 10 669,79 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba žalobkyně, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 9 772,79 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 9 772,79 Kč od [datum] do zaplacení, s úrokem ve výši 10,95 % ročně z částky 9 772,79 Kč od [datum] do zaplacení a částku ve výši 897 Kč, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 13 352 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou doručenou Okresnímu soudu v Olomouci dne [datum] domáhala po žalovaném zaplacení částky 10 669,79 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tak, že mezi žalobkyní (jako věřitelem) a žalovaným (jako dlužníkem) byla dne [datum] uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru č. [hodnota], na základě které byla žalovanému dne [datum] vyplacena na účet uvedený ve smlouvě částka ve výši 40 000 Kč. Tento úvěr měl být žalovaným spolu s úrokem za jeho poskytnutí splacen ve 36 měsíčních splátkách po 2 646 Kč, počínaje měsícem květnem 2016. Žalovanému byla dne [datum] vyplacena na účet, který uvedl ve smlouvě o revolvingovém úvěru, částka ve výši 40 000 Kč. Žalovaný uhradil žalobkyni následující platby: dne [datum] částku ve výši 2 646 Kč, dne [datum] částku ve výši 2 646 Kč, dne [datum] částku ve výši 2 646 Kč, dne [datum] částku ve výši 2 646 Kč, dne [datum] částku ve výši 2 646 Kč, dne [datum] částku ve výši 5 292 Kč, dne [datum] částku ve výši 2 646 Kč, dne [datum] částku ve výši 5 292 Kč, dne [datum] částku ve výši 3 650 Kč a dne [datum] částku ve výši 3 650 Kč. Z důvodu řádného nehrazení splátek byl úvěr zesplatněn. Žalobkyně své nároky vyplývající ze smlouvy o úvěru přehodnotila a přepočítala uvedený úvěr, jako by byl úročen sazbou 10,95 % p. a., což je sazba dle časových řad ARAD vedených Českou národní bankou jako průměrná bankovní sazba v době vyplacení peněžních prostředků na účet žalovaného. Žalobkyně výše uvedené platby započetla nejprve na úhradu běžného úroku a následně na úhradu jistiny úvěru. Výsledný dluh na jistině proto činí částku 9 772,79 Kč. K tomu žalobkyně dále požaduje zákonný úrok z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení a obvyklý úrok ve výši 10,95 % p.a. z této částky od [datum] do zaplacení. V čl. 12.1. písm. a) a b) smluvních ujednání smlouvy o úvěru bylo sjednáno, že při prodlení splátky o více než 15 dní je smluvní pokuta 8 % z výše splátky (tj. 2.646*0,08=211,68 Kč) a při prodlení splátky o více než 30 dní je smluvní pokuta 13 % z výše splátky (tj. 2.646*0,13=343,98 Kč). Za prodlení s úhradou splátky č. [hodnota] byla uplatněna smluvní pokuta ve výši 211,68 Kč. Za prodlení s úhradou splátek č. [hodnota] a č. [hodnota] byla uplatněna smluvní pokuta ve výši 343,98 Kč. Celkem tak smluvní pokuty činí 899,64 Kč. Žalobkyně na smluvních pokutách, po zaokrouhlení dolů, dle vystavených penalizačních faktur, požaduje částku 897 Kč. Žalovaný byl k úhradě dlužné pohledávky vyzván dne [datum], kdy byla žalovanému odeslána předžalobní výzva k úhradě dlužné pohledávky.

2. Žalovaný se k podané žalobě vyjádřil tak, že nárok žalobkyně odmítá v celém rozsahu. Žalovaný uvedl, že proti němu byla pro vymožení pohledávky žalobkyně vedena exekuce soudním exekutorem [tituly před jménem] Zdeňkem Zítkou, Exekutorský úřad [adresa] – město (dále jen „soudní exekutor“) pod sp. zn. [spisová značka], a to na základě nezpůsobilého exekučního titulu, nicotného rozhodčího nálezu č. j. [spisová značka] rozhodce [tituly před jménem] Jana Fišera (dále jen „rozhodčí nález“ či „exekuční titul“). Exekuce byla skončena jejím úplným vymožením, když byla dne [datum] žalovaným zcela uhrazena na účet soudního exekutora. Následně však byla zastavena pro nepřípustnost dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to usnesením Okresního soudu Olomouci č. j. [spisová značka] ze dne [datum] (dále jen „Usnesení“). Předmětná exekuce byla zastavena z důvodu absolutní neplatnosti Smlouvy o revolvingovém úvěru č. [hodnota] ze dne [datum] (dále jen „Smlouva o úvěru“) pro rozpor s dobrými mravy, jakož i nedostatku pravomoci rozhodce vydat rozhodčí nález. Žalovaný tímto rozporuje výši úroku 10,95 % p. a., kterou žalobkyně ve svém návrhu nárokuje, když je nutné konstatovat, že žalobkyni daný nárok nevznikl, neboť Smlouva o úvěru včetně sjednané úrokové sazby byla sjednána v rozporu s dobrými mravy a je neplatná. Dané platí také o výši smluvních pokut 897 Kč, kterou žalobkyně nárokuje, když z Usnesení zřejmě vyplývá, že smluvní pokuty uvedené v neplatné Smlouvě o úvěru představují nepřiměřená smluvní ujednání, proto žalovaný daný nárok žalobkyně rozporuje. Pokud jde o výslednou jistinu ve výši 9 772,79 Kč, tak žalovaný uvádí, že ještě před samotným nařízením exekuce žalovaný žalobkyni uhradil celkem částku ve výši 33 760 Kč. Žalovaný má tak za to, že výsledná jistina vzhledem k tomu, že mu žalobkyně na základě Smlouvy o úvěru poskytla částku ve výši 40 000 Kč, činí celkem 6 340 Kč. Žalovaný má však za to, že nárok žalobkyně je již promlčen. Nadto žalovaný upozorňuje na aktuální rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. [spisová značka] ze dne [datum], v němž jako účastník vystupovala žalobkyně. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že byla-li exekuce zastavena z jiného důvodu, než pro neplatnost rozhodčí smlouvy či doložky pro její netransparentnost (tj. např. pro absolutní neplatnost úvěrové smlouvy pro rozpor s dobrými mravy) a nedošlo-li ke zrušení rozhodčího nálezu postupem podle ustanovení § 31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, pak rozhodčí nález má stále účinky pravomocného rozhodnutí. V případě žalovaného byla exekuce zastavena z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy pro rozpor s dobrými mravy. Do dnešního dne nebyl rozhodčí nález ve věci žalovaného zrušen a ani nebyla žalobkyní podána žaloba na jeho zrušení. Ve světle rozhodnutí Nejvyššího soudu žaloba žalobkyně nemůže obstát, neboť je zde mimo jiné překážka věci rozhodnuté. Žalovaný uzavřel s žalobkyní dne [datum] Smlouvu o úvěru. Téhož dne uzavřel žalovaný s žalobkyní i Rozhodčí smlouvu, v níž bylo ujednáno, že případné spory ze smlouvy budou rozhodovány v rozhodčím řízení (dále jen „Rozhodčí smlouva“). Ze Smlouvy, respektive Oznámení o schválení úvěru, vyplývá, že poplatek za půjčení jistiny 40 000 Kč činí 55 256 Kč, tj. celková částka splatná klientem měla být 95 256 Kč splatná ve splátkách ve výši 2 646 Kč po dobu 36 měsíců. Žalovaný má za to, že Smlouva je neplatná a v rozporu s dobrými mravy, když úroková sazba překračovala 68 % p. a. (dle výpočtu žalovaného)1, když úrok ve výši 68,67 % p. a. a RPSN ve výši 94,2 % se zjevně příčí dobrým mravům, resp. se musí příčit dobrým mravům odměna ve výši 55 256 Kč za reálné poskytnutí úvěru ve výši 40 000 Kč. Úroková sazba pak převyšuje téměř 6x průměrnou úrokovou sazbu, která se v době uzavření Smlouvy pohybovala ve výši přibližně 11,46 %. Smlouva byla navíc zajištěna celou sérií smluvních pokut. V případě, že se dlužník dostane do prodlení se splácením hlavního dluhu je totiž zatížen nejprve dvěma jednorázovými smluvními pokutami splatnými do 10 dnů (smluvní pokuta ve výši 8 % v případě prodlení 15 dnů a dále po 30 dnech prodlení smluvní pokuta ve výši 13 %). Při nezaplacení této nové jistiny navýšené o smluvní pokuty vzniká první den prodlení povinnost zaplatit smluvní pokutu 0,25 % denně za každý den prodlení až do úplného zaplacení jistiny a při prodlení přesahující 10 dnů vzniká žalobkyni nárok na další jednorázovou smluvní pokutu ve výši 25 % z aktuální výše nové jistiny úvěru, tedy nikoliv pouze ze zbývající dlužné částky. Je zřejmé, že podmínky ve Smlouvě jasně odpovídají kategorii smluvních podmínek, které spadají pod kritéria vymezená v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11, a to platí o to víc, pokud méně nevýhodná smlouva spadá pod kritéria dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4084/12. Smlouva je tak absolutně neplatná pro příčení se dobrým mravům dle ustanovení § 580 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „OZ“). Žalovaný dále uvádí, že žalobkyně s odbornou péčí neposoudila schopnost žalovaného spotřebitelský úvěr splácet. V tomto ohledu pak žalovaný připomíná, že žalobkyně sama přispěla k tomu, že žalovaný nebyl schopen plnit svůj závazek, když řádně neověřil úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně namísto zjišťování skutečných výdajů žalované nahradila tyto údaje pouze paušálními, ničím nepodloženými částkami. Žalobkyni totiž nezáleželo na tom, zda bude žalovaný schopen splácet. Ostatně v případě hodnocení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně výdaje úmyslně zkreslila, když z podkladů vyžádaných od žalovaného vyplývaly zcela jiné částky. Žalovaný tak i vzhledem k nastavení podmínek Smlouvy má za to, že Smlouva je sama o sobě absolutně neplatná i z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobkyně, která před uzavřením Smlouvy o úvěru nejednala s odbornou péčí. Ani skutečnost, že se žalobkyně v tomto řízení domáhá podstatně nižší částky, podstatně nižšího úroku i smluvní pokuty než v rozhodčím řízení, samozřejmě nemůže neplatnost Smlouvy o úvěru zhojit. Neplatnost podle § 580 OZ byla vždy neplatností absolutní od samého počátku, přičemž posuzovaném případě se tato neplatnost vztahuje na celou Smlouvu o úvěru. Rovněž posouzení úvěruschopnosti nelze vztáhnout jen na nějakou část Smlouvy o úvěru, týká se smlouvy celé a při porušení této povinnosti je samozřejmě neplatná celá smlouva. Částečná neplatnost v takovém případě vůbec nepřichází v úvahu. Žalovaný tímto rozporuje výši úroku 10,95 % p. a., a smluvní pokuty, které žalobkyně ve svém návrhu nárokuje. Ačkoliv žalobkyně jakožto odborník v oblasti poskytování spotřebitelského úvěru s ohledem na vývoj judikatury musela vědět o absolutní neplatnosti Smlouvy, a tím pádem i na ni navázané Rozhodčí smlouvy, již při jejím podpisu, přesto nechala na jejím základě zahájit rozhodčí řízení. Rozhodce [tituly před jménem] Jan Fišer rozhodčím nálezem č. j. [spisová značka] nárok ve výši 42 647 Kč spolu s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od dne [datum] do zaplacení, úrokem ve výši 55 % z částky 36 502,79 Kč ode dne [datum] do zaplacení a dále s běžící smluvní pokutou ve výši 0,1 % denně za každý den prodlení s úhradou částky ve výši 42 673 Kč ode dne [datum] do zaplacení v maximální výši 0,5 x 40 000 Kč, bez mrknutí oka přiznal, přestože, s ohledem na absolutní neplatnost Smlouvy, na jistinu zbývalo v době vydání rozhodčího nálezu uhradit pouze částku ve výši 6 340 Kč. Následně byla pro vymožení pohledávky žalobkyně, vedena exekuce soudním exekutorem, a to na základě nezpůsobilého exekučního titulu, nicotného rozhodčího nálezu. Exekuce byla Usnesením zastavena pro nepřípustnost dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Je však třeba upozornit, že za 5 let vedení exekuce bylo na žalovaném soudním exekutorem vymožena celkově částka ve výši 217 440,52 Kč, představující více než 543 % původně poskytnuté jistiny ve výši 40 000 Kč. Neplatnost Smlouvy ale nebyla jediným důvodem, proč žalovaný žádal o zastavení exekuce. Dle Rozhodčí smlouvy měl být spor rozhodován jedním z několika konkrétně uvedených rozhodců, fyzických osob, včetně [tituly před jménem] Jana Fišera (dále jen „Rozhodce“ či „rozhodce Fišer“). Rozhodce však spor nikdy nerozhodoval. Ve skutečnosti rozhodovala [právnická osoba], IČ: [IČO], se sídlem [adresa] (dále jen „[právnická osoba]“). Žalovaný má za to, že je potřebné postup žalobkyně osvětlit, neboť dané má vliv na stavění promlčecí lhůty žalobkyně v rozhodčím a exekuční řízení. Ačkoliv žalobkyně i jednotliví rozhodci v jiných řízeních shodně tvrdí, že [právnická osoba] poskytovala rozhodcům pouze administrativní služby, předmětem činnosti [právnická osoba] dle zakladatelského právního jednání ze dne [datum] je ale „rozhodčí řízení“, nikoliv služby administrativní. Zcela shodný předmět podnikání uvádí i notářský zápis o rozhodnutí valné hromady ze dne [datum], kterým došlo ke změně společenské smlouvy společnosti do aktuální podoby. Stejně tak veškeré účetní závěrky zveřejněné v obchodním rejstříku jako předmět podnikání účetní jednotky (tedy společnosti) uvádí právní činnosti, nikoliv činnost administrativní. Ze sdělení Okresního soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum] vyplývá, že rozhodce Fišer pro žalobkyni rozhodoval tisíce sporů ročně. Konkrétně v roce 2017, tedy v roce vydání rozhodčího nálezu ve věci žalovaného, rozhodce Fišer rozhodl celkem [hodnota] věcí. Rozhodce tak musel každý den v roce (tj. včetně víkendů a svátků) rozhodnout více než 6 věcí. Při 10 hodinové pracovní době by tak měl přibližně 100 minut na jeden spor. Přitom je nemyslitelné, aby běžný smrtelník pracoval 10 hodin denně 365 dní v roce bez nároku na dovolenou. Rozhodce je advokátem teprve od [datum] a do té doby byl advokátním koncipientem a získával zkušenosti i v této oblasti. Navíc je třeba uvést, že jako advokátní koncipient nemohl rozhodce Fišer vydávat rozhodčí nálezy v rámci své pracovní doby, když dané by bylo porušováním advokátních i pracovněprávních předpisů, když v rámci výkonu své koncipientské praxe a pracovní doby musel vykonávat práci pro svého zaměstnavatele a školitele. Rozhodčí činnosti se tak musel rozhodce [tituly před jménem] Jan Fišer věnovat jen mimo pracovní dobu, která musela činit minimálně 40 hodin týdně (jinak by nemohlo jít o výkon praxe advokátního koncipienta). Jak plyne z výslechu jednotlivých rozhodců, rozhodci žalobkyni neúčtovali rozhodčí poplatky. Žalobkyně opakovaně sama tvrdí, že rozhodčí poplatky byly hrazeny na účet [právnická osoba], že šlo o platební místo určené rozhodcem. Dané však není pravdivé tvrzení. Prvně k takovému tvrzení žalobkyně nikdy nedoložila žádný důkaz, tedy výzvu a fakturu na jméno rozhodce, ale naopak v jiném řízení předložila soudům fakturu mezi ní a [právnická osoba]. Nutno dodat, že [právnická osoba] neměla pravomoc rozhodovat, neboť se jednalo o rozhodčí soud nezřízený zákonem. Judikatura k nepřiměřené výši úrokové sazby je sjednocená již od roku 2004. K nemravnosti smluvních pokut pak žalovaný odkazuje Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne [datum]. Minimálně od počátku roku 2012 tedy musela žalobkyně vědět, že Smlouva je absolutně neplatná. Žalobkyně je navíc profesionálem v oblasti poskytování úvěru, je součástí nadnárodní korporace, která půjčuje peníze v mnoha zemích. Žalobkyně má vlastní právníky i využívá advokátů. Lze naprosto vyloučit, že by žalobkyně při tvorbě úvěrových smluv a nastavení úrokových sazeb nezohlednila zákonné limity a judikaturu, nekonzultovala dané s právníky a nebyla upozorněna na skutečnost, že taková smlouva je neplatná. Ostatně ke stejnému závěru dospěl i Okresního soudu Olomouci ve svém Usnesení. Žalobkyně si byla dobře vědoma, že by v soudním řízení se svými nemravnými nároky neuspěla a že má nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení, což bylo důvodem, proč se svými nároky ze Smlouvy o úvěru neobrátila rovnou na soud. Žalobkyně si proto nechala vydat rozhodčí nález soukromým rozhodčím soudem nezřízeným zákonem, který byl ve skutečnosti obchodním partnerem žalobkyně a byl na ní ekonomicky závislý. Účelem existence [právnická osoba] bylo pouze vydávání rozhodčích nálezů pro žalobkyni a její sesterskou společnost [právnická osoba]. Rozhodčí nález byl nicotný nejen z důvodu absolutní neplatnosti Smlouvy pro rozpor s dobrými mravy a neověření úvěruschopnosti, ale především proto, že nebyl vydán rozhodcem, ale [právnická osoba], o čemž žalobkyně věděla. Nelze tedy než dojít k závěru, že takové situaci nemohlo dojít ke stavění promlčecí lhůty ani v rozhodčím a ani v exekučním řízení, neboť jednání žalobkyně tedy naplňuje znaky zneužití práva, jak je vyložil Ústavní soud ve svém nálezu II. ÚS 996/18 ze dne [datum]. Žalobkyně totiž spoléhala na to, že běžní spotřebitelé nemají šanci zjistit, že rozhodčí řízení ve skutečnosti neproběhlo a že rozhodčí nálezy žalobkyni vydává společnost, která je na žalobkyni ekonomicky závislá. V uvedeném jednání žalovaný spatřuje další zneužití práva žalobkyní a namítá, že pokud rozhodčí řízení ve skutečnosti neproběhlo, a to za vědomosti a značného přispění žalobkyně, ke stavění promlčení lhůty nemohlo dojít. Nárok žalobkyně je tedy podle ustanovení § 629 odst. 1 OZ dávno promlčen. Žalobkyně měla dostatek času na to, uplatnit svůj nárok řádně před soudem a předejít tak promlčení. Namísto toho žalobkyně vymáhala více než 5 let své nároky v protiprávní exekuci, dokud žalovaný sám nenavrhl její zastavení.

3. Žalobkyně dále ve věci uvedla, že z důvodu řádného nehrazení splátek byl úvěr zesplatněn a pohledávka byla uplatněna v rozhodčím řízení. Rozhodce [tituly před jménem] Jan Fišer, se sídlem [adresa], vydal dne [datum] rozhodčí nález, č.j. [spisová značka], kterým bylo žalovanému uloženo uhradit pohledávku ve výši 43 569 Kč s příslušenstvím, smluvní pokutu a náhradu nákladů rozhodčího řízení. Na základě tohoto rozhodčího nálezu byla vedena exekuce, která byla na základě usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne [datum], č. j. [spisová značka], zastavena. Předmětné exekuční řízení bylo zastaveno zejména z důvodu nemravnosti uzavřené smlouvy, a tudíž její neplatnosti. Vydaný rozhodčí nález byl shledán nezpůsobilým exekučním titulem. Ani zastavení exekuce nemá vliv na to, že zde existuje hmotněprávní závazek, a to závazek uhradit pohledávky z úvěrové smlouvy č. [hodnota], kterou žalovaný podepsal dne [datum]. Je nesporné, že na smlouvu nebylo řádně hrazeno tak, jak bylo dohodnuto a že úvěr byl zesplatněn a byly uplatněny smluvní pokuty. Rozhodně tak nelze ze zastavení exekuce vyvozovat, že by zanikl hmotněprávní závazek, že by žalobkyně ztrácela pohledávku, která mu byla přiznána dříve vydaným rozhodčím nálezem. Tato pohledávka, pokud existuje podle hmotného práva, existuje i nadále. Jiný režim mají pouze pohledávky, které byly založeny konstitutivním rozhodnutím rozhodce, tedy zejména náklady řízení, když tyto náklady žalobce prostřednictvím tohoto soudního řízení nevymáhá. V daném případě není na místě námitka překážky rei iudicatae, tedy překážka věci pravomocně rozhodnuté. Dle názoru žalobkyně nedošlo k promlčení pohledávek uplatňovaných v rámci tohoto soudního řízení. V minulosti probíhalo rozhodčí řízení, které vyústilo ve vydání rozhodčího nálezu. Po vydání rozhodčího nálezu zahájila žalobkyně exekuční řízení. Žalobkyně má za to, že došlo ke stavění běhu promlčecí lhůty. Pokud žalobkyně podala žalobu u obecného soudu ve lhůtě 30 dnů ode dne nabytí právní moci usnesení o zastavení exekuce, je nutné přihlédnout ke stavění běhu promlčecí doby po dobu trvání rozhodčího a následného exekučního řízení. Žalobkyně považuje žalovaným uplatněnou námitku promlčení za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, neboť vymáhaná pohledávka dle hmotného práva nadále existuje. Ve vztahu k posuzování úvěruschopnosti žalobkyně poukazuje na skutečnost, že smlouva o úvěru č. [hodnota] byla uzavřena za účinnosti zákona č. 145/2010 Sb. Na závazkový právní vztah mezi žalobkyní a žalovaným tak není možné, zejména ve vztahu k posuzování úvěruschopnosti žalovaného, aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. Schopnost žadatele řádně hradit úvěr však byla ze strany věřitele řádně prověřena, a to na základě dokladů o příjmech, výpisu z databáze SOLUS a hodnocení klienta. Žalobkyně při hodnocení úvěruschopnosti vycházel z údajů uvedených klientem (žalovaným), které žalovaný svým podpisem potvrdil v kartě hodnocení klienta. Žalobkyně nemá objektivní možnost ověřit si údaje sdělené klientem. Žalobkyně odkazuje taktéž na smluvní ujednání ke smlouvě o úvěru (čl. 10. odst. 10.1.), kde žalovaný prohlásil a svým podpisem v rámci úvěrové smlouvy stvrdil, že nemá žádné splatné dluhy, nebyla proti němu podána jakákoliv žaloba, není vůči němu vydán exekuční titul na peněžité plnění, není proti němu vedeno exekuční řízení či řízení o výkonu rozhodnutí, nenachází se v úpadku nebo ve stavu hrozícího úpadku, nebyl proti němu podán insolvenční návrh, ani v posledních třech letech nebyl insolvenční návrh zamítnut pro nedostatek majetku. Ve formuláři hodnocení klienta jsou výdaje pečlivě zkoumány a je to právě klient/žalovaný, kdo je povinen uvést jednotlivé výdaje. Pokud žalovaný zatají výdaje, nebo je uvede v nižší výši, nemůže takové jednání požívat právní ochrany s odkazem na § 6 občanského zákoníku, neboť by se takto nejednalo o nic jiného, než o dovolávání se vlastní nepoctivosti; tímto je vázán nepochybně i spotřebitel/žalovaný, když úvěrující věřitel/žalobkyně, ač postupující s odbornou péčí, není objektivně schopen případnou nepoctivost spotřebitele/žalovaného odhalit. Pokud tedy spotřebitel/žalovaný zatají nebo zkreslí výdaje, které nelze věřitelem/žalobkyní ověřit, nemůže posouzení na základě dostupných a tvrzených skutečností způsobit neplatnost smlouvy pro nepřezkoumání úvěruschopnosti, která byla dopodrobna přezkoumávána. Žalobkyně zjišťovala veškerá objektivní kritéria, která lze doložit a při sjednávání úvěru postupoval s maximální a řádnou péčí, kterou po něm lze požadovat. Příjmy žalovaného převyšovaly jeho tvrzené výdaje, kdy v tomto případě tedy nelze shledat nemožnost splácet. Žalovaný byl povinen přiznat veškeré příjmy, ale i výdaje, popřípadě údaje uvedené ve formuláři hodnocení klienta zkontrolovat a v případě nesrovnalostí upravit dle stavu odpovídajícího skutečnosti. Není v silách žalobkyně, jakožto poskytovatele spotřebitelských úvěrů, prověřovat výdaje žalovaného (klienta) natolik, aby nemohlo dojít k jakémukoliv ovlivnění nebo zatajení ze strany klienta a byla zde tak 100% jistota, že finanční údaje jím uvedené budou vždy přesně odpovídat. Žalobkyně má za to, že smlouva o úvěru, která byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena, je zcela platná, když dle žalobce není nemravná, byla tedy sjednána v souladu s dobrými mravy. Úrok byl sjednán v zákonných limitech. Sjednání výše úroků není podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru. Žalobkyně se domáhá přiznání úroku ve výši 10,95 % p.a., tedy úrokové sazby v nejnižší možné sazbě dle ARAD. Nelze připustit, aby žalovanému byl poskytnut úvěr „zdarma“ – žalovaný úvěr čerpal, ničeho nenamítal v době sjednání smlouvy ani následně v nalézacím řízení před rozhodcem, ani po 7 letech přitom nevrátil žalobkyni samotnou jistinu poskytnutého úvěru. Pokud žalovaný namítá rozpor s dobrými mravy, pak žalobce shledává jeho námitku jako neoprávněnou, neboť se nemůže domáhat ochrany ten, kdo sám nejedná v souladu s dobrými mravy. Jednotlivá ujednání smlouvy o úvěru uzavřené mezi žalobkyní jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem tvořila jeden celek a byla žalovanému při podpisu smlouvy předložena. Předtím byl žalovanému předložen i předsmluvní formulář, v němž byly uvedeny veškeré parametry poskytovaného úvěru a s kterým žalovaný rovněž souhlasil, což stvrdil svým podpisem. Žalovaný měl před uzavřením smlouvy o úvěru dostatek časového prostoru k tomu, aby se se smluvními ujednáními seznámil, což také stvrdil svým podpisem pod smlouvu o úvěru. K tomu je vhodné dodat, že jak strana musí mít adekvátní možnost se s obsahem smlouvy seznámit, to ovšem neznamená, že tak skutečně učiní. I když je spotřebitelům přiznána vyšší právní ochrana pro jejich fakticky slabší postavení, nedochází tím k úplnému potlačení zásady vigilantibus iura scripta sunt. Žalovaný se v souladu se zásadou autonomie vůle rozhodl uzavřít s žalobkyní takovouto smlouvu, a to za podmínek v ní uvedených, ačkoli, pokud by nesouhlasil s jednotlivými ujednáními, mohl se rozhodnout tak, že smlouvu neuzavře a o poskytnutí peněžních prostředků požádá jinou osobu. Úrok není v rozporu s dobrými mravy, když žalovaný s jeho výší souhlasil a v souladu se zásadou autonomie vůle smlouvu o úvěru za podmínek v ní uvedených uzavřel. Výše úroku je zcela přiměřená a odpovídající. Co se týče ujednání o sankcích, ty byly transparentně uvedeny ve smluvních podmínkách, které byly nedílnou součástí smlouvy o úvěru. Žalobkyně navíc v tomto případě přistoupila na moderaci těchto sjednaných smluvních pokut již v žalobě, když požaduje pouze smluvní pokuty dle čl. 12 odst. 12.1 bod a) a b) smluvních ujednání smlouvy o úvěru. [právnická osoba] tomu žalovaný uvedl, že to byla sama žalobkyně, kdo jednal (zjevně vědomě) v rozporu s dobrými mravy, když formuloval a sjednal s žalovaným nemravnou Smlouvu. Nutno navíc konstatovat, že v daném případě je sjednaná úroková sazba ve výši 68,67 %, zjevně nepřiměřenou ve srovnání s průměrnou bankovní úrokovou sazbou při poskytování úvěru v době uzavření Smlouvy. Úroková sazba pak převyšuje 6x průměrnou úrokovou sazbu, která se v době uzavření Smlouvy pohybovala ve výši přibližně 11,46 %. Smlouva byla navíc zajištěna celou sérií smluvních pokut. Žalovaný se domnívá, že vzhledem k výši poskytnutého úvěru, částky ve výši 40 000 Kč, lze takový nárok považovat za neúnosný a přemrštěný, a rovněž má za to, že smlouva svými parametry jednoznačně naplnila kritéria zjevné nespravedlnosti, tak jak ji definoval Ústavní soud ve svých nálezech. Žalobkyně měla v souladu s principem poctivosti svůj moderovaný nárok uplatnit v aktuální požadované výši již v roce 2017, ať už v rozhodčím, nebo soudním řízení. Pokud tak neučinila a jednala od samého počátku vůči žalovanému nemravně, je namístě konstatovat promlčení nároku. Ke stavění promlčecí doby nemohlo dojít, neboť žalobkyně již v době nařízení exekuce nemohla být v dobré víře, že je exekuce nařízena po právu. Již zahájení rozhodčího řízení žalobkyní totiž představovalo zneužití práva. Žalovaný nadále trvá i na svém tvrzení, že je Smlouva absolutně neplatná i z toho důvodu, že žalobkyně řádně neposoudila jeho úvěruschopnost, a to především s odkazem na ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Pokud žalobkyně tvrdí, že schopnost žalovaného splácet úvěr byla řádně ověřena, pak k tomu žalovaný uvádí, že kartu hodnocení klienta vyplňovala sama žalobkyně, resp. její zástupce, a to bez přihlédnutí k reálným výdajům žalovaného. Je zřejmě, že si žalobkyně od žalovaného nevyžádala ani výpisy z účtu, z kterých by zkoumala jak příjmy, tak i výdaje, či konečný zůstatek na jeho účtu. Žalobkyně si rovněž nevyžádala žádné potvrzení o výši přijmu od zaměstnavatele, které by dokládalo, jaké jsou jeho skutečné příjmy a spokojila se pouze s prohlášením žalovaného o výši přijmu. Žalobkyně se tak nikterak nezajímala o skutečnou finanční situaci klienta. Je zjevné, že žalobkyně výdaje žalovaného nijak nezjišťovala, když ty nevyplývají z žádných žalovaným předložených listin. Namísto toho žalobkyně použila pouze paušalizované, ničím nepodložené částky, na jejichž základě si nemohla utvořit objektivní obraz o finanční situaci žalovaného. Žalovaný tak trvá na tom, že Smlouva je neplatná i z důvodu neposouzení úvěruschopnosti žalovaného. S ohledem na již uvedenou argumentaci, pokud je neplatná úvěrová smlouva má dané vliv i na neplatnost rozhodčí smlouvy. Je třeba poukázat na skutečnost, že rozhodčí smlouva, jež byla rovněž uzavřena dne [datum] nebyla uzavřená samostatně, ale tvoří se Smlouvou účelově a důmyslně promyšlený obchodní konstrukt, když je zřejmé, že existence rozhodčí smlouvy by bez Smlouvy neměla žádný smysl. Absolutní neplatnost Smlouvy se tak vztahuje i na rozhodčí smlouvu, což rovněž uzavřel i Okresní soud v Olomouci ve svém Usnesení v řízení o zastavení exekuce. Žalovaný upozorňuje na to, že jeho exekuce byla zastavena, neboť Smlouva byla jako celek shledána exekučním soudem za absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Tato neplatnost pak dopadá i na rozhodčí smlouvu, která Smlouvu zajišťovala. V důsledku neplatnosti rozhodčí smlouvy pak neměl rozhodce pravomoc spor rozhodovat.

5. Soud provedl předložené listinné důkazy, z nichž učinil následující skutková zjištění: - z výpisu z účtu žalobkyně, že žalovanému byla dne [datum] žalobkyní převedena na účet částka 40 000 Kč; - z karty klienta, že žalovanému byl dne [datum] vyplacen úvěr ve výši 40 000 Kč, na který bylo uhrazeno celkem 33 760 Kč; - z faktury č. [tel. číslo], že dne [datum] byla žalovanému účtována smluvní pokuta ve výši 211 Kč; - z faktury č. [tel. číslo], že dne [datum] byla žalovanému účtována smluvní pokuta ve výši 343 Kč; - z faktury č. [tel. číslo], že dne [datum] byla žalovanému účtována smluvní pokuta ve výši 343 Kč; - z předžalobní výzvy a poštovního podacího archu ze dne [datum], že žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu k zaplacení částky 43 569 Kč s příslušenstvím nejpozději do 15 dnů od data odeslání výzvy; - ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. [hodnota] a smluvních ujednání, že účastníci uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru, na jejímž základě měla žalobkyně žalovanému poskytnout úvěr v celkové výši 40 000 Kč, přičemž žalovaný měl žalobkyni zaplatit celkem částku 95 256 Kč, a to ve 36 měsíčních splátkách po 2 646 Kč se splatností k 22. dni každého kalendářního měsíce. Výpůjční úroková sazba dle smlouvy činí 95 % p.a., pro revolving 77,42 % p.a.; - z oznámení o schválení úvěru a dodejky a splátkového kalendáře ke smlouvě o úvěru č. [hodnota], že žalobkyně zaslala dne [datum] žalovanému oznámení o schválení výše uvedeného úvěru v celkové výši 40 000 Kč, přičemž žalovaný měl žalobkyni zaplatit celkem částku 95 256272 Kč, a to ve 36 měsíčních splátkách po 2 646 Kč se splatností k 22. dni každého kalendářního měsíce. Výpůjční úroková sazba dle smlouvy činí 95 % p.a., pro revolving 77,42 % p.a.; - z usnesení Okresního soudu v Olomouci č. j. [spisová značka], že se exekuce prováděná soudním exekutorem [tituly před jménem] Zdeňkem Zítkou, Exekutorský úřad [adresa] – město pod sp. zn. [spisová značka] pro rozhodčí nálezu č. j. [spisová značka] rozhodce [tituly před jménem] Jana Fišera, zastavuje. Exekuce byla zastavena pro nepřípustnost dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. Okresní soud v usnesení konstatoval: „V dané věci dle sdělení soudního exekutora již došlo ke skončení exekuce jejím vymožením. Přesto se soud zabýval argumentací povinného, když Ústavní soud dovodil v rozhodnutí ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 2833/21, že obecné soudy mohou ve výjimečných případech rozhodnout o zastavení exekuce i po jejím skončení. Smyslem je zabránit zjevným nespravedlnostem, zejména při poskytování spotřebitelských úvěrů nebankovními společnostmi, kdy exekučním titulem byl rozhodčí nález a vyšlo dodatečně najevo, že exekuce byla od samého počátku vedena a provedena na základě nezpůsobilého exekučního titulu, přičemž ochranu povinného v tomto případě lze realizovat toliko dodatečným rozhodnutím o zastavení exekuce.“ Exekuce byla zastavena z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o revolvingovém úvěru č. [hodnota] ze dne [datum] pro rozpor s dobrými mravy, jakož i nedostatku pravomoci rozhodce vydat rozhodčí nález; - z předsmluvního formuláře a předsmluvních informací ke smlouvě č. [hodnota], že žalovaný se dne [datum] seznámil s formulářem pro standardní informace o sjednávaném spotřebitelském úvěru. Žalovaný prohlásil, že se seznámil, se všemi relevantními dokumenty, vztahujícími se k uzavření Smlouvy č. [hodnota], že souhlasí se sjednanou výší úroků za úvěr a považuje ji za přiměřenou, a že Smlouvu neuzavírá v tísni, stavu nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti a je schopen úvěr řádně a včas splácet; - z rozhodčího nálezu ze dne [datum] č.j. [spisová značka], že rozhodce [tituly před jménem] Jan Fišer vydal rozhodčí nález, kterým zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 43 569 Kč spolu s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z této částky ode dne [datum] do zaplacení, úrok ve výši 55 % ročně z částky 36 502,79 Kč ode dne [datum] do zaplacení, smluvní pokutu ve výši 0,10 % denně z částky 42 672 Kč ode dne [datum] do zaplacení, s tím, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci smluvní pokuty v maximální výši 0,5 x 40 000 Kč a náklady rozhodčího řízení. Návrh na vydání rozhodčího nálezu podala žalobkyně, která v návrhu uvedla, že uzavřela dne [datum] s žalovaným rozhodčí smlouvu č. [hodnota], ve které se s žalovaným v souladu s ustanovením § 2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, dohodla, že o případných majetkových sporech vzniklých ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. [hodnota] ze dne [datum] nebo sporech s touto smlouvou souvisejících, k jejichž rozhodování by byla jinak dána pravomoc soudu, rozhodne shora uvedený rozhodce. Dne [datum] byla mezi žalobkyní jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru č. [hodnota], na základě níž byl dlužníkovi poskytnut revolvingový úvěr ve výši 40 000 Kč. Dlužník se zavázal poskytnutý úvěr společně se sjednaným úrokem splácet dle splátkového kalendáře, který tvořil přílohu oznámení věřitele o schválení poskytnutého úvěru. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátky revolvingového úvěru, žalobkyně přistoupila k zesplatnění revolvingového úvěru. Všechny pohledávky žalobkyně jsou splatné v uplatněné výši, žalovaný je však ke dni podání žaloby neuhradil, přestože již lhůta splatnosti uplynula; - z prohlášení klienta ke Smlouvě č. [hodnota], že žalovaný prohlásil, že je zaměstnán u společnosti [právnická osoba]. od [datum] na dobu neurčitou, kdy průměrný měsíční příjem za tři měsíce činí částku 35 000 Kč. Měsíčně splácí částku 3 206 Kč na jiný úvěr; - z hodnocení klienta ke Smlouvě č. [hodnota], že žalovaný dne [datum] uvedl, že jeho pravidelný čistý měsíční příjem činí 35 000 Kč ze zaměstnání, jeho výdaje činí 3 800 Kč, 3 206 splátky [Jméno zainteresované společnosti 0/0] a 4 000 Kč na bydlení za nájemné i inkaso, přičemž neměl žádné další výdaje spojené např. se spořením, dopravou či zálibami, dle zprostředkovatele úvěru činily jeho volné zdroje pro splácení úvěru 23 994 Kč měsíčně; z hodnocení klienta se dále podává, že žalovaný byl v uvedené době zaměstnána od [datum] na dobu neurčitou, byl ženatý a žil sama v družstevním bydlení. K prokázání těchto skutečností doložil kopii OP a výpis z bankovního účtu; - z výpisu z registru SOLUS, že žalovaný ke dni [datum] neměl v tomto registru žádný záznam.

6. Z ostatních provedených důkazů soud neučinil žádná pro rozhodnutí ve věci relevantní skutková zjištění (vzhledem ke vznesené námitce promlčení).

7. Důkazní návrhy žalovaného, a to smlouvou o zajištění služeb rozhodců v úplném znění, a dále fakturou, kterou by bylo doloženo, že byl uhrazen poplatek rozhodci, byly nadbytečnost zamítnuty, a to vzhledem ke vznesené námitce promlčení.

8. Na základě uvedených skutkových zjištění dospěl soud k tomuto závěru o skutkovém stavu: Mezi žalobkyní (jako věřitelem) a žalovaným (jako dlužníkem) byla dne [datum] uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru č. [hodnota], na základě které byla žalovanému dne [datum] vyplacena na účet částka ve výši 40 000 Kč. Žalobkyně odeslala žalovanému oznámení o schválení úvěru spolu se splátkovým kalendářem ke smlouvě o úvěru č. [hodnota] ze dne [datum]. Tento úvěr měl být žalovaným spolu s úrokem za jeho poskytnutí splacen ve 36 měsíčních splátkách po 2 646 Kč. Žalovaný uhradil žalobkyni celkem částku 33 760 Kč. Z důvodu řádného nehrazení splátek byl úvěr zesplatněn. Mezi účastníky bylo sjednáno, že při prodlení splátky o více než 15 dní je smluvní pokuta 8 % z výše splátky a při prodlení splátky o více než 30 dní je smluvní pokuta 13 % z výše splátky. Za prodlení s úhradou splátky č. [hodnota] byla uplatněna smluvní pokuta ve výši 211,68 Kč. Za prodlení s úhradou splátek č. [hodnota] a č. [hodnota] byla uplatněna smluvní pokuta ve výši 343,98 Kč. Celkem tak smluvní pokuty činí 899,64 Kč. Žalovaný byl k úhradě dlužné pohledávky vyzván dne [datum], kdy byla žalovanému odeslána předžalobní výzva k úhradě dlužné pohledávky. Dne [datum] vydal rozhodce [tituly před jménem] Jan Fišer rozhodčí nález č.j. [spisová značka], kterým zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 43 569 Kč spolu s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z této částky ode dne [datum] do zaplacení, úrok ve výši 55 % ročně z částky 36 502,79 Kč ode dne [datum] do zaplacení, smluvní pokutu ve výši 0,10 % denně z částky 42 672 Kč ode dne [datum] do zaplacení, s tím, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci smluvní pokuty v maximální výši 0,5 x 40 000 Kč a náklady rozhodčího řízení. Návrh na vydání rozhodčího nálezu podala žalobkyně, která v návrhu uvedla, že uzavřela dne [datum] s žalovaným rozhodčí smlouvu č. [hodnota], ve které se s žalovaným v souladu s ustanovením § 2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, dohodla, že o případných majetkových sporech vzniklých ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. [hodnota] ze dne [datum] nebo sporech s touto smlouvou souvisejících, k jejichž rozhodování by byla jinak dána pravomoc soudu, rozhodne shora uvedený rozhodce. Dne [datum] byla mezi žalobkyní jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru č. [hodnota], na základě níž byl dlužníkovi poskytnut revolvingový úvěr ve výši 40 000 Kč. Dlužník se zavázal poskytnutý úvěr společně se sjednaným úrokem splácet dle splátkového kalendáře, který tvořil přílohu oznámení věřitele o schválení poskytnutého úvěru. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátky revolvingového úvěru, žalobkyně přistoupila k zesplatnění revolvingového úvěru. Všechny pohledávky žalobkyně jsou splatné v uplatněné výši, žalovaný je však ke dni podání žaloby neuhradil, přestože již lhůta splatnosti uplynula. Usnesením Okresního soudu v Olomouci č. j. [spisová značka] byla zastavena exekuce prováděná soudním exekutorem [tituly před jménem] Zdeňkem Zítkou, Exekutorský úřad [adresa] – město pod sp. zn. [spisová značka] pro rozhodčí nález č. j. [spisová značka] rozhodce [tituly před jménem] Jana Fišera. Exekuce byla zastavena pro nepřípustnost dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. Okresní soud v usnesení konstatoval: „V dané věci dle sdělení soudního exekutora již došlo ke skončení exekuce jejím vymožením. Přesto se soud zabýval argumentací povinného, když Ústavní soud dovodil v rozhodnutí ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 2833/21, že obecné soudy mohou ve výjimečných případech rozhodnout o zastavení exekuce i po jejím skončení. Smyslem je zabránit zjevným nespravedlnostem, zejména při poskytování spotřebitelských úvěrů nebankovními společnostmi, kdy exekučním titulem byl rozhodčí nález a vyšlo dodatečně najevo, že exekuce byla od samého počátku vedena a provedena na základě nezpůsobilého exekučního titulu, přičemž ochranu povinného v tomto případě lze realizovat toliko dodatečným rozhodnutím o zastavení exekuce.“ Exekuce byla zastavena z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o revolvingovém úvěru č. [hodnota] ze dne [datum] pro rozpor s dobrými mravy, jakož i nedostatku pravomoci rozhodce vydat rozhodčí nález. Co se týče zkoumání úvěruschopnosti, v prohlášení klienta ke Smlouvě č. [hodnota] žalovaný prohlásil, že je zaměstnán u společnosti [právnická osoba]. od [datum] na dobu neurčitou, kdy průměrný měsíční příjem za tři měsíce činí částku 35 000 Kč. Měsíčně splácí částku 3 206 Kč na jiný úvěr. V hodnocení klienta ke Smlouvě č. [hodnota] žalovaný dne [datum] uvedl, že jeho pravidelný čistý měsíční příjem činí 35 000 Kč ze zaměstnání, jeho výdaje činí 3 800 Kč, 3 206 Kč splátky [Jméno zainteresované společnosti 0/0] a 4 000 Kč na bydlení za nájemné i inkaso, přičemž neměl žádné další výdaje spojené např. se spořením, dopravou či zálibami, dle zprostředkovatele úvěru činily jeho volné zdroje pro splácení úvěru 23 994 Kč měsíčně; z hodnocení klienta se dále podává, že žalovaný byl v uvedené době zaměstnána od [datum] na dobu neurčitou, byl ženatý a žil sám v družstevním bydlení. K prokázání těchto skutečností doložil kopii OP a výpis z bankovního účtu (tento však nebyl připojen). V registru SOLUS žalovaný ke dni [datum] neměl žádný záznam.

9. Podle ust. § 2390 občanského zákoníku, přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

10. Podle ust. § 2392 odst. 1 věty první občanského zákoníku, lze při peněžité zápůjčce ujednat úroky.

11. Podle ust. § 2048 odst. 1 občanského zákoníku, ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

12. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

13. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle ust. § 6 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace stanovené v příloze č. [hodnota] k tomuto zákonu uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této informační povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy. Je-li část smlouvy určena odkazem na obecné podmínky, musí připojit věřitel ke smlouvě jen takovou část obchodních podmínek, která se týká uzavírané smlouvy. Použitá velikost písma nesmí být menší než ve smlouvě. Jedno vyhotovení smlouvy musí obdržet spotřebitel v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat. Věřitel nebo zprostředkovatel je povinen spotřebiteli poskytnout na požádání bezplatně kopii návrhu smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr. To neplatí, pokud věřitel není ochoten přistoupit k uzavření této smlouvy v okamžiku, kdy spotřebitel o kopii návrhu požádá.

15. Podle ust. § 9 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

16. Podle ust. § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

17. Podle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

18. Podle ust. § 609 občanského zákoníku, nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit. Plnil-li však dlužník po uplynutí promlčecí lhůty, nemůže požadovat vrácení toho, co plnil.

19. Podle ust. § 610 odst. 1občanského zákoníku, k promlčení soud přihlédne, jen namítne-li dlužník, že je právo promlčeno. Vzdá-li se někdo předem práva uplatnit námitku promlčení, nepřihlíží se k tomu.

20. Podle ust. § 629 občanského zákoníku, promlčecí lhůta trvá tři roky.

21. Podle ust. § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

22. Podle ust. § 2993 občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

23. Soud zhodnotil provedené důkazy v souladu se shora citovanými zákonnými ustanoveními a dospěl k tomuto právnímu závěru: V řízení bylo prokázáno, že účastníci měli v úmyslu uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru. Jelikož žalovaný při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru vystupoval jako spotřebitel (slabší strana), je nezbytné na uvedený smluvní vztah aplikovat ustanovení zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. [právnická osoba] s § 9 zákona č. 145/2010 Sb. měla žalobkyně jako věřitel povinnost před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně, s odbornou péčí, posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, tj. její schopnost úvěr splácet. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

24. Žalobkyně v řízení soudu prokázala, že prověřovala schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr. Žalobkyně soudu předložila hodnocení klienta (žalovaného), v němž byly obsaženy údaje o příjmech a výdajích žalovaného, prohlášení žalovaného o zaměstnavateli a výši příjmu a výpis záznamů žalovaného z registru SOLUS. Podle § 9 zákona č. 145/2010 Sb. však poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Z dokladů předložených žalobkyní však dle soudu nelze učinit závěr o tom, že v době podpisu smlouvy nebyly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet. Žalobkyně při zhodnocení předložených dokladů dle soudu zejména nezohlednila, že žalovaným uvedené celkové měsíční výdaje, sestávající pouze ze životního minima 3 800 Kč, splátky [Jméno zainteresované společnosti 0/0] 3 206 Kč měsíčně a částky 4 000 Kč na bydlení za nájemné i inkaso, přičemž neměl žádné další výdaje spojené např. se spořením, dopravou či zálibami, se na první pohled nejeví jako pravděpodobné, a aniž by jejich výši dále jakkoli ověřovala, spokojila se s prostým prohlášením žalovaného, a to přesto, že jí z výše citovaných právních ustanovení vyplývá povinnost ověřovat klientem tvrzené údaje. Žalobkyně si nevyžádala žádné potvrzení o výši přijmu od zaměstnavatele, které by dokládalo, jaké jsou skutečné příjmy žalovaného a spokojila se pouze s prohlášením žalovaného o výši přijmu. Žalobkyně se tak nikterak nezajímala o skutečnou finanční situaci žalovaného. Žalobkyně tak v tomto případě poskytla žalovanému úvěr, přestože výsledky posouzení úvěruschopnosti žalovaného objektivně nevylučovaly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného splácet úvěr.

25. Soud dále dospěl k závěru, že ujednání o výši úroků je rozporné s dobrými mravy, neboť ujednaná výše úroku 95 % ročně, pro revolving 77,42 % ročně se příčí dobrým mravům. Podle judikatury Nejvyššího soudu, která se váže ke staré právní úpravě zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), ale lze ji aplikovat i na úvěrové vztahy dle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše úroků z půjčky (dané závěry jsou však použitelné i na smlouvu o zápůjčce či úvěru), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Ačkoliv je pravdou, že žalobkyně je nebankovním subjektem, u kterého jsou s ohledem na vyšší rizikovost úrokové sazby vyšší, tato skutečnost se projevuje v tom, že soudy v rámci posuzování rozporu sjednané sazby s dobrými mravy obě sazby poměřují, když menší překročení obvyklé sazby účtované bankami by rozpor s dobrými mravy samo o sobě založit nemohlo. Při posuzování rozporu výše sazby s dobrými mravy nevycházel soud jen z její nominální výše, ale i z celkové částky, kterou se žalovaný zavázal za dobu trvání úvěru při řádném splácení uhradit, tedy o kolik by žalovaný při řádném splácení poskytnutou částku přeplatil. V daném případě však sjednaná sazba úroků mnohonásobně převyšuje nejvyšší sazby úroků u bankovních úvěrů a za situace, kdy podle smlouvy o úvěru měl žalovaný při řádném splácení úvěru díky sjednané sazbě úroků vrátit více než dvojnásobek poskytnuté částky, je třeba sjednanou výši úroků považovat za zjevně rozpornou s dobrými mravy.

26. Ani skutečnost, že se žalobkyně v tomto řízení domáhá nižšího úroku i smluvní pokuty nemůže neplatnost smlouvy o úvěru zhojit. Neplatnost podle ust. § 580 občanského zákoníku je neplatností absolutní od samého počátku, přičemž v posuzovaném případě se tato neplatnost vztahuje na celou smlouvu o úvěru. Rovněž posouzení úvěruschopnosti nelze vztáhnout jen na nějakou část smlouvy o úvěru, týká se smlouvy celé a při porušení této povinnosti je neplatná celá smlouva. Částečná neplatnost v takovém případě vůbec nepřichází v úvahu. Opačný postup by byl v rozporu se závaznou Směrnicí Rady 93/13/EHS ze dne [datum] o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. SDEU přitom ve vztahu ke Směrnici zastává dlouhodobě výklad, že: „Směrnice 93/13 musí být vykládána v tom smyslu, že vnitrostátní soud, který z úřední moci určil zneužívající povahu smluvního ustanovení, musí v rámci možností uplatnit vnitrostátní procesní pravidla tak, aby vyvodil všechny důsledky, které podle vnitrostátního práva vyplývají ze zjištění zneužívající povahy dotčeného ustanovení, aby se ujistil, že toto ustanovení není pro spotřebitele závazné.“ (rozsudek SDEU ze dne [datum] ve věci Erika Jőrös v. Aegon Magyarország Hitel Zrt, C-397/11). Dále dle rozhodnutí SDEU sp. zn. C-377/14 ze dne [datum] ve věci Radlinger proti [právnická osoba]., v bodu 100 tohoto rozsudku Soudní dvůr uvedl, že vnitrostátní soud, který konstatuje, že několik klauzulí ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem má zneužívající povahu ve smyslu směrnice 93/13/EHS, musí vyloučit všechny zneužívající klauzule, a nikoli jen některé z nich. Vnitrostátní soudy mají pouze povinnost vyloučit použití zneužívající klauzule, aby vůči spotřebiteli nevyvolávala závazné účinky, avšak nemají pravomoc měnit její obsah. V témže rozhodnutí v bodu 98 SDEU dále konstatoval, že: „vzhledem k povaze a významu veřejného zájmu, na němž spočívá ochrana zaručená spotřebitelům, ukládá tato směrnice členským státům povinnost – jak vyplývá z jejího čl. 7 odst. 1 – zajistit přiměřené a účinné prostředky „zabraňující dalšímu používání zneužívajících klauzulí ve smlouvách, které uzavírají prodávající nebo poskytovatelé se spotřebiteli“. Pokud by přitom vnitrostátní soud mohl měnit obsah zneužívajících klauzulí v takových smlouvách, splnění dlouhodobého cíle stanoveného v článku 7 uvedené směrnice by mohlo být ohroženo, jelikož by došlo k oslabení odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele spočívajícího v tom, že se takové zneužívající klauzule vůči spotřebiteli jednoduše neuplatní“. Žalobkyní stanovenou výši úrokové sazby a RPSN, zejména v kombinaci se smluvními pokutami, nelze hodnotit jinak než jako zneužívající klauzuli. Takovéto ujednání je v souladu s vnitrostátním právem absolutně neplatné. Na základě zneužívajícího ujednání se nelze domáhat jakéhokoli plnění. Moderace je tak vyloučena citovanou směrnicí a judikaturou SDEU. Z daného důvodu tak žalobkyni nelze přiznat ani sníženou úrokovou sazbu, nebo smluvní pokuty.

27. Vzhledem k tomu, že žalobkyně soudu neprokázala, že by před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, tj. schopnost žalovaného poskytnutý úvěr spolu se sjednaným úrokem žalobkyni vrátit řádně a včas, dospěl soud k závěru, že žalobkyně zjevně porušila svou povinnost stanovenou v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., v důsledku čehož je nutné posoudit smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou mezi žalobkyní a žalovaným jako absolutně neplatnou. Závěr o absolutní neplatnosti je dle soudu nutno učinit rovněž na základě výše sjednaného úroku, která je z uvedených důvodů zjevně rozporná s dobrými mravy.

28. Proti žalovanému byla pro vymožení pohledávky žalobkyně vedena exekuce, a to na základě vydaného rozhodčího nálezu. Exekuce byla skončena jejím úplným vymožením, následně však byla zastavena pro nepřípustnost dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. Okresní soud v Olomouci ve svém Usnesení konstatoval: „V dané věci dle sdělení soudního exekutora již došlo ke skončení exekuce jejím vymožením. Přesto se soud zabýval argumentací povinného, když Ústavní soud dovodil v rozhodnutí ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 2833/21, že obecné soudy mohou ve výjimečných případech rozhodnout o zastavení exekuce i po jejím skončení. Smyslem je zabránit zjevným nespravedlnostem, zejména při poskytování spotřebitelských úvěrů nebankovními společnostmi, kdy exekučním titulem byl rozhodčí nález a vyšlo dodatečně najevo, že exekuce byla od samého počátku vedena a provedena na základě nezpůsobilého exekučního titulu, přičemž ochranu povinného v tomto případě lze realizovat toliko dodatečným rozhodnutím o zastavení exekuce.“ 29. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila, plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Žalobkyně by tedy měla nárok na uhrazení v řízení požadované původní jistiny, když s ohledem na neplatnost celé smlouvy nemohlo dojít k přirůstání neplatně sjednaného úroku k jistině, jak žalobkyně v žalobě tvrdí. Žalobkyni tedy nevznikl nárok na zaplacení požadovaného úroku ve výši 10,95 % ročně, neboť smlouva o úvěru včetně sjednané úrokové sazby byla sjednána v rozporu s dobrými mravy a je neplatná. Totéž platí také pro žalobkyní požadované smluvní pokuty. Výsledná nesplacená jistina vzhledem k tomu, že žalobkyně na základě smlouvy o úvěru poskytla žalovanému částku ve výši 40 000 Kč, činí celkem 6 340 Kč. Žalovaný však vznesl námitku promlčení.

30. Judikatura k nepřiměřené výši úrokové sazby je sjednocená již od roku 2004. K nemravnosti smluvních pokut lze odkázat na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne [datum]. Minimálně od počátku roku 2012 tedy musela žalobkyně vědět, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná. Žalobkyně je navíc profesionálem v oblasti poskytování úvěru. Lze naprosto vyloučit, že by žalobkyně při tvorbě úvěrových smluv a nastavení úrokových sazeb nezohlednila zákonné limity a judikaturu, nekonzultovala dané s právníky a nebyla upozorněna na skutečnost, že taková smlouva je neplatná. Ostatně ke stejnému závěru dospěl i Okresního soudu Olomouci ve svém usnesení o zastavení exekuce. Dále lze citovat nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 308/21 ze dne [datum], který uvádí: „Existence právního institutu dobrých mravů není nová a nelze říci, že by pro rozhodovací praxi byla něčím neobvyklým, proto tento spravedlnostní korektiv nemůže vyvolávat dojem překvapivosti.“ 31. Soud dospěl k závěru, že důvody neplatnosti smlouvy o úvěru se vztahují i na navazující rozhodčí smlouvu, uzavřenou mezi účastníky, na základě které bylo vedeno rozhodčí řízení a následně vydán rozhodčí nález. Rozhodčí smlouva byla uzavřena ve stejný den jako smlouva o úvěru, nebyla tedy uzavřená samostatně, ale v návaznosti na uzavřenou smlouvu o úvěru, je tedy zřejmé, že existence rozhodčí smlouvy by bez smlouvy o úvěru neměla žádný smysl. Absolutní neplatnost smlouvy o úvěru se tak vztahuje i na rozhodčí smlouvu.

32. Ústavního soudu ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18 ze dne [datum] uvádí: „…z hlediska promlčení nároku věřitele jsou zásadní okolnosti využití neplatné rozhodčí doložky. [právnická osoba] s výkladem provedeným shora zahájení rozhodčího řízení obecně vede ke stavění promlčecí lhůty i tehdy, jestliže je později rozhodčí nález zrušen nebo je konstatována jeho nevykonatelnost. Tento závěr však nemůže platit v případech, kdy nebankovní úvěrová společnost úmyslně zahájí rozhodčí řízení, přestože je znalá příslušné judikatury o neplatnosti rozhodčích doložek a zároveň si je vědoma skutečnosti, že jí uzavřená smlouva takovou problematickou rozhodčí doložku obsahuje (obdobně již usnesení ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1273/17).“ Právě otázka promlčení bezdůvodného obohacení, je v nyní posuzované věci řešena, jelikož s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy měla žalobkyně nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení.

33. V důsledku závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru a v návaznosti na to i rozhodčí smlouvy žalobkyni nevznikl nárok na úhradu smluvního úroku a smluvní pokuty. Nárok na zaplacení zbývající části jistiny pak soud shledal vzhledem ke vznesené námitce žalovaného jako promlčený. Soud proto žalobu žalobkyně v celém rozsahu jako nedůvodnou zamítl.

34. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že přiznal žalovanému, jež byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 13 352 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 10 669,79 Kč, tedy odměna za 1 úkon činí 1 540 Kč, celkem bylo realizováno 5 úkonů právní služby, tj. celkem 7 700 Kč. Dále náhrada paušální částky dle ust. § 13 odst. 3 AT na jeden úkon právní služby 300 Kč – celkem [hodnota] úkonů, tj. 1 500 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepsání odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu ze dne [datum], sepsání repliky k vyjádření žalobkyně ze dne [datum], vyjádření k duplice ze dne [datum] a účast na jednání dne [datum]). [právnická osoba] na soudní jednání dne [datum] na trase [adresa] a zpět strávil právní zástupce žalovaného celkem [hodnota] půlhodin promeškaného času po 100 Kč/0,5 hod, tedy na promeškaném čase celkem 1 200 Kč. Právní zástupce žalovaného využil k cestě na soudní jednání dne [datum] a zpět vlakovou dopravu. Za jízdné [adresa] a zpět činí jízdné celkem 768 Kč. Daň z přidané hodnoty 21 % DPH ve výši 2 184 Kč. Celkem tedy uložil soud žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 13 352 Kč, a to v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o.s.ř. k rukám právního zástupce žalovaného, v obecné třídenní pariční lhůtě dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.

Poučení