18 C 167/2011-610

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Šárkou Malíkovou Petříčkovou jako samosoudkyní ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená opatrovníkem [údaje o zástupci] proti žalovaným: 1) [celé jméno žalované], [datum narození] bytem [adresa] zastoupena advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení] [příjmení] sídlem [adresa] 2) [název žalované], [IČO] sídlem [adresa žalované] zastoupen advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o náhradu škody 5 209 052 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, aby bylo žalované č. 1 uloženo zaplatit žalobkyni částku ve výši 5 209 052 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 5 165 600 Kč od 17. 5. 2011 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 43 452 Kč od 18. 7. 2013 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalovaná č. 2 je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 5 209 052 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 5 165 600 Kč od 17. 5. 2011 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 43 452 Kč od 18. 7. 2013 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalované č. 1 se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

IV. Žalovaná č. 2 je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení k rukám žalobkyně částku ve výši 15 437 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala prostřednictvím opatrovníka po žalovaných č. 1 a 2 (v předchozí fázi řízení i vůči žalované č. 3) náhrady škody, která jí měla vzniknout prodejem její bytové jednotky v domě [adresa] na [anonymizována dvě slova], [obec a číslo] – [část obce], za cenu neodpovídající tržní hodnotě bytu a z částky, která představuje náhradu škody za uhrazený úrok z prodlení za pozdě zaplacenou daň z převodu nemovitostí vyčíslený Finančním úřadem pro Prahu 1. Podání žaloby opatrovníkem za žalobkyni bylo schváleno rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové sp.zn. 22 P a Nc 299/2011 ze dne 17.8.2012, které nabylo právní moci dne 27.6.2012. Žalobkyně byla již v roce 1991 rozhodnutím [název soudu] omezena ve způsobilosti k právním úkonům a je dosud. Žalovaná č. 1 vykonávala do roku 2009 funkci veřejného opatrovníka žalobkyně jako zaměstnanec žalované č.2, která byla soudem ustanovena jejím opatrovníkem.

2. Žalovaná č. 1 byla rozsudkem [název soudu] ze dne 26. 3. 2015, č. j. 3T 82/2012-836 uznána vinnou přečinem porušení povinností při správě cizího majetku, kterého se měla dopustit tím, že jako zaměstnankyně žalované č. 2 při výkonu funkce veřejného opatrovníka nehájila řádně zájmy žalobkyně a porušila tím svoji povinnost spravovat její majetek, čímž žalobkyni způsobila značnou škodu. Rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR byla žalobkyně odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. V projednávané věci bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20.8.2019, č. j. 18 C 167/2011-502, kterým soud I. stupně zamítl žalobu vůči všem žalovaným, neboť neshledal ve věci protiprávní jednání žádné z žalovaných, když úkon spočívající ve směně bytů byl schválen opatrovnickým soudem. Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil svým usnesením ze dne 14. 5. 2020, č. j. 17 Co 371/2019-533. Žalobkyně podala ve věci dovolání, o kterém bylo rozhodnuto Nejvyšším soudem rozsudkem ze dne 28. 4. 2021, č. j. 25 Cdo 3688/2020-568 Nejvyšší soud ČR zrušil rozhodnutí jak Městského soudu v Praze, tak Obvodního soudu pro Prahu 5 v [anonymizováno], kterou byl nárok žalobkyně zamítnut vůči žalované č. 1 a žalované č. 2, přičemž z odůvodnění vyplynulo, že civilní soud je vázán rozhodnutím trestního soudu v otázce naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu. Předmětem posouzení civilního soudu tedy nemá být to, zda došlo k naplnění všech předpokladů odpovědnosti za škodu, nýbrž pouze otázka, zda za škodu odpovídá žalovaná č. 2, jako zaměstnavatel žalované č. 1, nebo zda došlo k excesu žalované č. 1 a ta odpovídá za škodu samostatně.

4. Soud s ohledem na shora vyložené vycházel z toho, že není pochyb o protiprávním jednání žalované č. 1, vzniku škody, příčinné souvislosti mezi tímto jednáním a vznikem škody a o zavinění žalované č.1, neboť jak soud prvého stupně, tak soud odvolací shledaly v rámci trestního řízení na straně žalované č. 1 nepřímý úmysl, Nejvyšší soud ČR v dovolacím řízení shledal dokonce úmysl přímý.

5. Soud se proto v další fázi řízení zabýval tím, zda za způsobenou škodu odpovídá žalovaná č. 2 jako zaměstnavatel žalované č. 1, či zda se žalovaná č. 1 dopustila excesu a tudíž je odpovědná za vzniklou škodu sama.

6. Žalobkyně se tedy podanou žalobou domáhala po žalovaných č. 1 a 2 společně a nerozdílně zaplacení částky ve výši 5 209 052 Kč s příslušenstvím.

7. Žalovaná č. 1 s žalobou nesouhlasila a navrhla, aby byla žaloba zamítnuta, neboť není v tomto řízení pasivně věcně legitimována. V tomto případě je podle ní dána maximálně odpovědnost zaměstnavatele, nikoli zaměstnance. Žalobkyně vyvozuje odpovědnost žalované č.1 za způsobenou škodu pouze z toho, že předmětná škodní událost, tedy směna bytu na [obec a číslo] za družstevní podíl v bytovém družstvu v [obec], jejichž hodnota měla být vůči sobě ve vzájemném nepoměru, byla vyhodnocena jako přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku a žalovaná č.1 byla za tento trestný čin odsouzena v trestním řízení vedeném u [název soudu] pod sp. zn. 3T 82/2012. To, že jednání zaměstnance bylo vyhodnoceno jako trestný čin, však automaticky neznamená, že se jedná zároveň o exces zakládající odpovědnost za způsobenou škodu. Pokud totiž došlo ke spáchání trestného činu v rámci plnění pracovních úkolů pro zaměstnavatele, může za způsobenou škodu odpovídat jedině sám zaměstnavatel. Žalobkyně neprokazuje, že se žalovaná č. 1 dopustila excesu z plnění svých pracovních povinností, ani neuvádí, v čem by tento exces měl konkrétně spočívat. Žalovaná č. 1 byla dlouholetou a vždy výborně pracovně hodnocenou zaměstnankyní odboru sociální péče a zdravotnictví [anonymizována tři slova] [obec a číslo], která své povinnosti plnila řádně a s nadstandardní mírou péče o opatrované osoby. Snažila se přitom co možná nejvíce vycházet vstříc i projeveným přáním samotných opatrovanců, což byl ostatně i případ žalobkyně, která sama projevila přání přestěhovat se do [obec] a prvá žalovaná se pouze snažila dle svého nejlepšího vědomí a svědomí nejlepším možným způsobem zajistit splnění tohoto přání. Z tohoto důvodu bylo nejprve přikročeno k výhodnému odkoupení předmětného značně zanedbaného a zdevastovaného bytu na [obec a číslo], ve kterém žalobkyně bydlela v nájmu, a to od [anonymizována dvě slova] [obec a číslo] za cenu 596 710 Kč. Jediným důvodem pro odkup tohoto nevyhovujícího bytu bylo to, aby mohl být tento byt vyměněn za jiný vyhovující byt v [obec], neboť žalobkyně sama neměla dostatek finančních prostředků k tomu, aby si odpovídající bydlení v [obec] zajistila přímo. Následně došlo k výměně předmětného bytu na [obec a číslo] za byt v [obec], respektive za družstevní podíl, se kterým se váže právo užívání tohoto bytu. Tento právní úkon, který představuje škodní událost, byl dokončen až schválením ze strany opatrovnického soudu, a to rozsudkem [název soudu]. Dle zákona by se k předmětnému právnímu úkonu vůbec nepřihlíželo, nebýt posouzení a schválení ze strany opatrovnického soudu, který vyhodnotil, že navrhovaná směna bytu je v zájmu opatrovankyně a nedojde tím k jejímu poškození. Žalovaná č. 1 v žádném případě neměla v úmyslu žalobkyni jakkoli poškodit. Žalovaná č. 1 se při zařizování celé směny se snažila jednat s maximálním ohledem na oprávněné zájmy žalobkyně. Žalovaná č. 1 neporušila žádné pracovní povinnosti. Kromě uvedeného žalovaná č. 1 vznesla námitku promlčení.

8. Ze všech shora uvedených důvodů navrhla žalovaná č. 1, aby byla žaloba ve vztahu k žalované č. 1 zamítnuta.

9. Žalovaná č. 2 rovněž nároky žalobkyně zcela neuznala. Uvedla, že odpovědnost žalované č. 2 nebyla v řízení prokázána. Žalovaná č. 1 se dopustila excesu, za který byla také pravomocně odsouzena v trestním řízení, přičemž v trestním řízení nebylo tvrzeno ani prokazováno, že by se žalovaná č.2 jakkoli na spáchání trestného činu žalované č. 1 podílela. V projednávaném případě nešlo o běžný úkon zaměstnance jako opatrovníka, nýbrž o mimořádný úkon, který bylo nutné schválit opatrovnickým soudem. Žalovaná č. 1 vykonávala své povinnosti v běžných záležitostech řádně, avšak tuto konkrétní věc měla konzultovat s nadřízeným či jiným oddělením žalované č. 2, pokud nebyla na ekonomickou úvahu ve věci výměny nemovitostí dostatečně právně či ekonomicky vzdělána. Jednáním žalované č. 1 došlo k obohacení třetí osoby, konkrétně [právnická osoba], což je jedním z předpokladů vzniku excesu, podle přesvědčení žalované č.2 muselo být totiž i laikovi zřejmé, že hodnota bytu v [obec] na [anonymizována dvě slova] a hodnota družstevního bytu v [obec] není ekonomicky srovnatelná a již z tohoto faktu lze exces na straně žalované č. 1 dovodit. Žalovaná č. 2 navíc namítala promlčení nároku žalobkyně.

10. S ohledem na výše uvedené navrhla také žalovaná č. 2, aby byla žaloba ve vztahu k žalované č. 2 zamítnuta.

11. Soud provedl dokazování všemi listinami, které navrhli a předložili účastníci (ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovení § 129 odst. 1 o. s. ř.) a dále v řízení vyslechl svědky [příjmení] [jméno] [jméno], opakovaně PhDr. [jméno] [příjmení] a také svědkyni [jméno] [příjmení] (ustanovení § 126 o. s. ř.). Potřeba provedení dalších důkazů v řízení najevo nevyšla (ustanovení § 120 odst. 3 věta prvá o. s. ř.), na základě provedených důkazů měl soud dostatek podkladů pro rozhodnutí.

12. V řízení byl prokázán následující skutkový děj:

13. Rozhodnutím [název soudu] ze dne 10. 4. 2009, č. j. 0 P 533/2008-73, které nabylo právní moci dne 28. 5. 2009, bylo opatrovníkem žalobkyně ustanoveno [územní celek]. Žalovaná č. 2 byla tímto usnesením současně funkce opatrovníka žalobkyně zproštěna (prokázáno usnesením [název soudu] ze dne 10. 4. 2009, č. j. 0 P533/2008-73, č. l. 24).

14. Žalobkyně byla rozsudkem Okresního soudu [obec] ze dne 21. 4. 2010 omezena ve způsobilosti k právním úkonům tak, že není schopná činit jiné právní úkony než právní úkony s okamžitým plněním, jejichž majetková hodnota nepřevyšuje 200 Kč, a nakládat s majetkem, jehož hodnota nepřevyšuje 500 Kč. Žalobkyně byla omezena ve způsobilosti k právním úkonům již od roku 1991 a je dosud (prokázáno rozhodnutím Okresního soudu [obec] 0P 533/2008 ze dne 21. 4. 2010, č. l. 27).

15. Žalovaná č.1 jako tehdejší opatrovník žalobkyně požádala [název soudu] o schválení právního úkonu – koupě bytu do osobního vlastnictví pro žalobkyni s tím, že žalobkyně vlastní dekret na byt, který je majetkem žalované č.2 a tento byt jí byl nabídnut do osobního vlastnictví za cenu ve výši 596 710 Kč. V návrhu bylo dále uvedeno, že tato částka je minimální, protože žalobkyně je právoplatnou držitelkou dekretu na tento byt a užívá ho. Žalobkyně má na účtu dostatek finančních prostředků, konkrétně částku 985 453 Kč a žalovaná č.1 jako opatrovnice se domnívá, že převod bytu do osobního vlastnictví bude pro žalobkyni přínosem (prokázáno žádostí o schválení právního úkonu ze dne 16. 1. 2007, č. l. 55).

16. Ing. [jméno] [příjmení] jako převádějící a žalobkyně jako nabyvatel se dohodli, že převádějící jako člen bytového družstva„ [anonymizována dvě slova]“ převede na nabyvatele veškerá svá členská práva a povinnosti spojené se svým členstvím v družstvu, mj. právo výlučně užívat byt č. 1 umístěný v přízemí domu [adresa] v ul. [ulice], v [obec], na dobu neurčitou (prokázáno dohodou o převodu členských práv a povinnosti v bytovém družstvu ze dne 11. 5. 2007, č. l. 409). Ing. [příjmení] a žalobkyně se dále dohodli v souvislosti s dohodou o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu [anonymizováno] v [obec] na finančním vypořádání tak, že Ing. [příjmení] vyplatí žalobkyni částku 600 000 Kč (prokázáno smlouvou o vzájemném finančním vypořádání ze dne 11. 5. 2007, č. l. 426).

17. Družstvo [anonymizováno] jako pronajímatel a žalobkyně zastoupená opatrovníkem jako nájemce se dohodli, že pronajímatel přenechá nájemci k užívání byt č. 1 a že žalobkyně je povinna platit na úhradu za služby poskytované s užíváním bytu a do fondu oprav ve výši stanoveném předpisem plateb (prokázáno nájemní smlouvou ze dne 1. 7. 2007, č. l. 427).

18. Žalobkyně zastoupená opatrovníkem jako převodce uzavřela smlouvu se [právnická osoba] s.r.o. jako nabyvatelem, kterou si ujednaly převod vlastnického práva k bytové jednotce [číslo] v budově [adresa] stojící na pozemku parc. [číslo] k. ú. [část obce], obec Praha. Kupní cena byla sjednána ve výši 600 000 Kč (prokázáno smlouvou o převodu vlastnictví bytové jednotky ze dne 9. 7. 2007, č. l. 32).

19. Ing. [jméno] [příjmení] a žalobkyně zastoupená opatrovníkem se dohodli na výměně bytů, přičemž Ing. [příjmení] byl uživatelem bytu [číslo] ul. [ulice a číslo], [obec], a žalobkyně byla vlastníkem bytu č. 2, [ulice a číslo], [obec a číslo]. Důvodem této výměny bylo to, že byt č. 1 se nachází v blízkosti rodičů partnera nesvéprávné žalobkyně a oproti bytu č. 2 je méně náročný na údržbu; byt žalobkyně byl ve zcela nevyhovujícím stavebně technickém a hygienickém stavu a žalobkyně nebyla schopna jej uvést do náležitého stavu (prokázáno dohodou o výměně bytů ze dne 21. 9. 2007, č. l. 411).

20. Dle znaleckého posudku ze dne 25. 6. 2009 činila administrativní cena nemovitosti - bytové jednotky [číslo] vč. spoluvl. podílu na společných částech domu a pozemku [číslo] k. ú. [část obce], obec Praha, celkem 5 414 495,77 Kč (prokázáno znaleckým posudkem [číslo] ze dne 25. 6. 2009 vypracovaným znalcem [jméno] [příjmení], č. l. 39). Dle platebního výměru Finančního [anonymizováno] pro [část Prahy] daň z převodu nemovitostí celkem 172 968 Kč, přičemž bylo vycházeno z ceny nemovitosti ve výši 5 765 600 Kč (prokázáno platebním výměrem ze dne 30. 12. 2010, č. l. 50). Dle znaleckého posudku Ing. [jméno] [příjmení] vypracovaného v rámci trestního řízení vedeného [název soudu], sp. zn. 3 T 82/2012 byla stanovena cena bytu žalobkyně na [anonymizována dvě slova], [obec a číslo] ve výši 6 100 000 Kč (prokázáno znaleckým posudkem na č. l. 69 trestního spisu). Z výslechu znalkyně v rámci hlavního líčení konaného dne 25. 3. 2015 v trestním řízení vyplynulo, že znalkyně byt podle vyhlášky ocenila na částku 6 700 000 Kč (prokázáno protokolem z hlavního líčení na č. l. 803 trestního spisu). 21. [název soudu] schválil rozsudkem na návrh opatrovníka za částečně nezpůsobilou žalobkyni smlouvu o převodu vlastnictví bytové jednotky [číslo] v budově [číslo] na adrese [adresa], [list vlastnictví], k. ú. [část obce], obec Praha, a spoluvl. podílu na spol. částech budovy [adresa], v rozsahu [číslo] a na pozemku parc [číslo] v rozsahu [číslo], vše [list vlastnictví] pro k. ú. [část obce], obec Praha, na [právnická osoba] s. r. o., [IČO]. V odůvodnění soud uvedl, že uzavření smlouvy je v zájmu částečně nezpůsobilé, neboť sama není schopna uvést byt, který dosud užívá, do řádného stavebně technického a hygienického stavu (prokázáno rozsudkem [název soudu], č. j. 32P 97/91, č. l. 412).

22. Dle platebního výměru Finančního [anonymizováno] pro [část Prahy] úrok z prodlení úhrady daňové povinnosti, daně z převodu nemovitosti – bytu žalobkyně částku 43 452 Kč (prokázáno platebním výměrem ze dne 20. 6. 2011, č. l. 173). 23. [právnická osoba] jako prodávající a [anonymizována dvě slova] ústav jako kupující uzavřeli kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k bytové jednotce [číslo] [obec a číslo], a to za kupní cenu ve výši 9 000 000 Kč (prokázáno smlouvou o převodu vlastnictví jednotky ze dne 6. 4. 2010, č. l. 423).

24. Z trestního spisu [název soudu] sp. zn. 3 T 82/2012 vedeného proti žalované č.1 soud zjistil, že žalovaná č. 1 byla [název soudu] shledána vinnou tím, že jako pracovnice žalované č. 2 zajistila faktickou směnu předmětných bytů, v důsledku čehož došlo ke zmenšení majetku poškozené nesvéprávné žalobkyně o částku 4 000 000 Kč, a dále uložil prvé žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu škody ve výši 4 000 000 Kč (rozsudek [název soudu] ze dne 26. 3. 2015, č. j. 3T 82/2012-836, č. l. 247). Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací částečně zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2015, pokud jím bylo zamítnuto odvolání obviněné podané proti výrokům o náhradě škody, a částečně rozsudek [název soudu] ze dne 26. 3. 2015 ve výrocích o náhradě škody, jimiž byla obviněné uložena povinnost zaplatit poškozené žalobkyni částku 4 000 000 Kč s odůvodněním, že se soudy nižších stupňů nezabývaly tím, zda právu poškozené na náhradu nákladů nebrání zákonná překážka a že nebylo aplikováno ust. § 420 odst. 2 obč. zák. Za škodu, která vznikne při spravování majetku opatrovance, má primárně odpovídat opatrovník. V daném případě byla prvá žalovaná pověřena správou majetku poškozené svým zaměstnavatelem. O exces jde typicky tam, kde škůdce sledoval výlučně uspokojování svých osobních zájmů nebo potřeb, popř. třetích osob. Tak by tomu bylo, pokud by soudy nižších stupňů dovodily naplnění znaků obohacovacího majetkového trestního činu, a sice zpronevěry, k takovému závěru však soudy nižších stupňů nedospěly. Soudy nižších stupňů ovšem nepochybily, pokud jednání obviněné posoudily jako přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 a 2 písm. a) a b) trestního zákoníku (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 5. 2016, č. j. 5Tdo 44/2016-46, č. l. 311).

25. Ze svědecké výpovědi Mgr. [jméno] [jméno], který měl jako předseda senátu [název soudu] v předmětné opatrovnické věci týkající se schválení jednání za částečně nezpůsobilou žalobkyni věc přidělenou k vyřízení, soud zjistil, že otázka bytu nebyla jediná věc, ohledně které se ve věci opatrovankyně - žalobkyně rozhodovalo. Pokud by opatrovnický soud nedal svůj souhlas s tímto právním úkonem, k úkonu by platně nedošlo. Rozhodnutí o schválení úkonu vydal svědek dle svého přesvědčení v zájmu opatrovankyně, která také pro tento úkon projevila svou vůli.

26. Ze svědecké výpovědi PhDr. [jméno] [příjmení], vedoucího oddělení sociální prevence [stát. instituce], který byl v pozici nadřízeného prvé žalované, soud zjistil, že nekontroloval konkrétní návrhy, které podávali jednotliví zaměstnanci jako opatrovníci konkrétních fyzických osob soudům, vycházel z toho, že návrhy podléhají rozhodnutí opatrovnického soudu. Prvá žalovaná plnila své pracovní povinnosti jako veřejný opatrovník dlouhou řadu let, nebyly zde žádné pochybnosti, že svou práci a zastupování opatrovanců činí řádně a nebylo třeba její návrhy kontrolovat. Úkony ohledně žalobkyně probíhaly standardně, vždy probíhalo řízení před opatrovnickým soudem. Svědek pracoval s prvou žalovanou 17 let, za tu dobu nezaznamenal žádné výhrady k její práci, ani od opatrovanců, ani od nadřízených. Svou práci vykonávala vždy svědomitě, respektovala zájmy opatrovanců a jednala dokonce nad rámec svých pracovních povinností. Svědek se nikdy nesetkal s tím, že by nejednala v zájmu svých klientů. Žalovaná č. 1 působila jako jediný veřejný opatrovník v rozhodném období pro oblast obvodu [obec a číslo], starala se asi o 40 osob omezených na svých právech, které žily ve svém bydlišti a přibližně o stejný počet osob umístěných v ústavech a jiných sociálních zařízeních. Rozsah a objem prací, které vyžadovaly osoby, které se trvale zdržují ve svém bydlišti, je nepoměrně širší, než práce pro osoby, které jsou umístěny v sociálních zařízeních. Pro osoby, které se zdržují doma, opatrovník zajišťuje velkou řadu úkonů, od nákupů až po placení složenek, jsou to úkony, které jsou určeny soudem, některé ty úkony ale musí opatrovník vykonávat stejně samostatně, protože mu nic jiného nezbývá. Práce pro jednotlivé opatrovance byla různá, někteří vyžadovali větší rozsah činností, to záviselo na jejich zdravotním stavu. Rozsah prací, které opatrovník pro daného opatrovance činí, vyplývá z rozhodnutí soudu. Řešení složitějších úkonů pro opatrovance, které např. vyžadují nějakou ekonomickou nebo právní úvahu, záviselo na tom, jestli daný úkon schválil opatrovnický soud. Veřejný opatrovník do jisté míry působí jako solitér, jeho rozhodnutí jsou individuální, o úkonech, které žalovaná č. 1 pro opatrovance prováděla, hovořili na oddělení, nebyly tajné. V rámci oddělení ale složitější otázky, které opatrovník pro opatrovance musí řešit, interně neřeší. Práce veřejného opatrovníka není legislativně příliš podchycena, sám svědek se v té souvislosti účastnil několika jednání na Ministerstvu práce a sociálních věcí, kde se tato problematika konzultovala a jednalo se o ní, do současné doby ale neexistuje žádný právní rámec, podle kterého by veřejní opatrovníci mohli konat, ani případně nějaká metodika. Na úrovni oddělení, ani na úrovni vedení, se ale jednotlivé kroky veřejného opatrovníka neřeší, řeší se např. konfliktní situace, které v souvislosti s jednáním jednotlivých opatrovanců mohou vzniknout, to má rovněž návaznost na jejich zdravotní stav. Obecně se ale vychází z toho, že rozhodnutí opatrovníka podléhají supervizi opatrovnického soud, to svědek chápe jako okamžik, kdy končí práce opatrovníka, rozhodování soudu nepokládá pouze za formální rozhodnutí. Pro práci opatrovníka nejsou žádné zvláštní předpoklady, měl by mít středoškolské vzdělání s maturitou. V současné době jsou na většině těchto pozic už osoby, které mají odpovídající vzdělání a jsou sociálními pracovníky, v minulosti to ale tak nebylo. Veřejný opatrovník má v rámci úřadu možnost konzultovat jednotlivé návrhy s někým, kdo má pro dané rozhodnutí odpovídající odbornost, např. právní vzdělání. Žalovaná č. 1 také tyto možnosti využívala, konzultovala některé svoje kroky s právníkem, případně za jeho spolupráce také připravovala některé návrhy. Tento konkrétní případ žalovaná č. 1 se svědkem nekonzultovala, konkrétní čísla svědek neznal, ale věděl, že jde o směnu bytu v MČ [obec a číslo] a [obec]. Vztah mezi žalobkyní a žalovanou č. 1 byl velmi dobrý, žalobkyně žalovanou č. 1 navštěvovala i v [anonymizováno]. Svědek se nedomnívá, že by mezi nimi vznikly nějaké konfliktní situace, naopak žalovaná č. 1 se žalobkyni vždy snažila vyjít vstříc, její jednání nebylo ovlivněno ani tím, že by se mohla domnívat, že se v důsledku rozhodnutí žalobkyně její agendy zbaví. Žalovaná č. 1 vždy jednala v souladu se zájmy žalobkyně a její rodiny, s kterou konzultovala. Vztahy mezi nimi byly nadstandardní, žalovaná č. 1 zajišťovala pro žalobkyni i přestěhování, rodina s tím souhlasila. Kauzu žalované č. 1 považuje svědek za výjimečnou, podle jeho přesvědčení nedošlo na její straně k žádnému pochybení.

27. Ze svědecké výpovědi [jméno] [příjmení], bývalé zaměstnankyně MČ [obec a číslo], soud zjistil, že pracovala jako vedoucí odboru sociálních věcí a zdravotnictví, což znamená, že byla nepřímo nadřízená oddělení, kde pracovala žalovaná [číslo] která byla v té době jediným opatrovníkem na oddělení. Pracovní náplní opatrovníků je zastupování opatrovanců v rozsahu, tak jak je určeno v usnesení soudu. V rámci odboru sociální prevence se jednalo o samostatnou funkci, která podléhala pouze organizační vnitřní kontrole. Pokud jde o jednotlivá rozhodnutí opatrovníka, v důležitých věcech podléhají rozhodnutí opatrovníka schválení opatrovnického soudu. Žalovaná č. 1 jako opatrovník běžné záležitosti řešila na základě vlastního uvážení, podle potřeb jednotlivých opatrovanců, pokud se jednalo o složitější věci, s těmi se obracela na opatrovnický soud. Na odboru také pracovali v minulosti vystudovaní právníci, např. na civilní službě, některé jejich konzultace také paní [celé jméno žalované] využívala. Obecně to bylo ale tak, že jednodušší záležitosti řešila na základě vlastního uvážení, se složitějšími se obracela na soud. V tomto konkrétním případě, pokud se jednalo o spornou výměnu bytu, je to věc, která nespadá do běžného rozhodování opatrovníka. Byla to věc, dá se říci velmi raritní. Proto se také žalovaná č. 1 se všemi záležitostmi obracela na opatrovnický soud. Na odboru měli všichni povědomost o tom, jaké je přání paní [celé jméno žalobkyně], s tím jí žalovaná č. 1 pomáhala. Svědkyně sama měla možnost vidět nějakou fotodokumentaci z jejího původního bytu, který byl zcela zdevastovaný a vybydlený, žalobkyně nebyla vůbec schopna zvládat starost a péči o tento byt. Svědkyně má i pochybnosti o tom, zda by se to dalo vůbec bytem nazývat. Z toho důvodu se také domnívali, že výměna bytu, kterou paní [celé jméno žalobkyně] chtěla, je v jejím zájmu. Na odboru o tom všichni věděli, měli důvěru v rozhodnutí opatrovnického soudu. Pokud by ta záležitost nebyla v zájmu opatrovance, opatrovnický soud by to nepovolil. Na výkon funkce opatrovníka nejsou žádné zvláštní požadavky na vzdělání, není předpoklad, že bude mít opatrovník nějaké speciální ekonomické, případně právní nebo jiné vzdělání. Vzdělání by mělo směřovat zejména do sociální oblasti. Vůči práci žalované č. 1 nebyly žádné stížnosti, žalovaná č. 1 se vždy svým opatrovancům věnovala, a to i nad rámec svých povinností, i mimo pracovní dobu. Metodické pokyny ani žádné povinnosti pro opatrovníka obecně dány nejsou, na odboru především vycházeli z toho, že za situace, kdy o věci rozhoduje opatrovnický soud, není předpoklad, že by toto rozhodnutí mohlo být v budoucnosti potom jakkoliv zpochybňováno. V rámci [anonymizováno] byla možnost obrátit se s odbornou konzultací na právníky, ať už z právního oddělení, případně spolupracovníků jiných odborů, kteří měli právní vzdělání, ale spíše na kolegiální bázi. Nedá se říci, že by se s nějakými konkrétními dotazy obraceli jako odbor nebo oddělení na právní oddělení ve věci nějakého právního posouzení, spíše to byla běžná konzultace. Za předpokladu, že o věci rozhodoval opatrovnický soud, bylo jeho rozhodnutí stěžejní. Žalovaná č. 1 byla kvalitní pracovník, měla vždy lidský přístup k opatrovancům, vždy jim pomáhala. Nikdy nepochybovali, že jedná v zájmu opatrovanců. Žalobkyně chtěla byt vyměnit a přestěhovat se, byla to její vůle, z toho regionu byl její partner. Ona sama jinak nikoho neměla. Nový byt se jí líbil. Záměr žalobkyně se přestěhovat byl znám svědkyni delší dobu, určitě několik let.

28. Z ostatních předložených důkazů soud nezjistil žádné skutečnosti relevantní pro řízení.

29. Z uvedených skutkových zjištění vyplývá skutkový závěr, že žalovaná č. 2 byla soudem ustanovena žalobkyni jako opatrovník z důvodu jejího omezení ve způsobilosti k právním úkonům. Žalovaná č.1 byla zaměstnancem žalované č. 2, pracovala na oddělení sociální prevence [anonymizována tři slova] [obec a číslo] a vykonávala v obvodu [obec a číslo] funkci veřejného opatrovníka. Náplní práce žalované č. 1 byla péče o opatrovance a zařizování jejich běžných potřeb, v rozsahu podle konkrétního rozhodnutí soudu o omezení jejich svéprávnosti. Dá se shrnout, že výkonná i rozhodovací činnost při zařizování běžných záležitostí opatrovanců byla svěřena žalované [číslo] která pracovala samostatně. Žalovaná č. 1 rozhodovala o běžné správě záležitostí jednotlivých opatrovanců a pokud to bylo třeba, obracela se v jiných než běžných záležitostech opatrovanců na opatrovnický soud s žádostmi o schválení konkrétních úkonů. Toto činila i v zájmu žalobkyně, a to po celou dobu jejího zastupování. Vůči práci žalované č. 1 nikdy nebyly ze strany jejích nadřízených připomínky.

30. Žalobkyně si dlouhodobě přála přestěhovat se do [obec], kde měla přítele. Tento zájem žalobkyně byl dlouhodobý, věděli o tom i ostatní zaměstnanci oddělení [anonymizována tři slova] [obec a číslo]. Žalovaná č. 1 proto pro žalobkyni zajišťovala zprostředkování směny jejího bytu na [anonymizována dvě slova] v [obec], který navíc nebyl v dobrém stavu a o který se sama nedokázala řádně starat, za družstevní podíl, se kterým je spojeno právo nájmu družstevního bytu v [obec]. Za tím účelem požádala žalovaná č. 1 o schválení několika úkonů, které spočívaly nejprve v dokončení převodu stávajícího bytu v [obec] do vlastnictví žalobkyně, a to za výrazně nižší cenu než byla tržní cena bytu, a následné směně tohoto bytu za družstevní podíl bytu v [obec], čemuž předcházela i prohlídka zamýšleného bytu v [obec] za účasti žalobkyně. Žalobkyně se směnou bytů souhlasila a nikdy proti ní nic nenamítala. V důsledku nepoměru mezi hodnotami shora uvedených bytů došlo ke vzniku škody na straně žalobkyně ve výši 5 165 600 Kč. Tato částka představuje rozdíl mezi zjištěnou hodnotou bytu na [anonymizována dvě slova], která byla v rozhodném období minimálně 6 400 00 Kč a hodnotou družstevního podílu v družstvu [anonymizováno] v [obec], která byla v rozhodném období cca 600 000 Kč a dále odečtením částky ve výši 600 000 Kč, kterou žalobkyně obdržela za převod bytu od [právnická osoba] s.r.o.

31. Z důvodu, že daň z převodu nemovitosti – bytu žalobkyně nebyla opatrovníkem uhrazena včas a v plné výši, vznikla žalobkyni rovněž další škoda ve výši 43 452 Kč představující úrok z prodlení za pozdně uhrazenou daňovou povinnost vyčíslený Finančním úřadem pro [část Prahy] byl uhrazen opatrovníkem žalobkyně.

32. Po zhodnocení všech provedených důkazů podle ust. § 132 o. s. ř., kdy soud hodnotil každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy potom v jejich vzájemné souvislosti, dospěl k závěru, že žaloba je důvodná zčásti, ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou č. 2.

33. Při posuzování merita věci soud postupoval podle ust. § 27 a § 420 násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen obč. zák.), ve znění účinném do 31. 12. 2013. Podle ustanovení § 3079 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění, právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů.

34. Podle ustanovení § 27 obč. zák. je zákonným zástupcem fyzické osoby, která byla rozhodnutím soudu zbavena způsobilosti k právním úkonům nebo jejíž způsobilost k právním úkonům byla rozhodnutím soudu omezena, soudem ustanovený opatrovník (odst. 2). Nemůže-li být opatrovníkem ustanoven příbuzný fyzické osoby ani jiná osoba, která splňuje podmínky pro ustanovení opatrovníkem, ustanoví soud opatrovníkem orgán místní správy (odst. 3).

35. Podle ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Odpovědnost za škodu tak nastává tehdy, je-li zde dáno porušení právní povinnosti, došlo ke vzniku škody a mezi vznikem škody a porušením právní povinnost lze shledat příčinnou souvislost. Ke vzniku povinnosti k náhradě škody je zapotřebí, aby všechny tyto předpoklady byly splněny současně, neboť pokud kterýkoli z nich chybí, nárok (povinnost k zaplacení) nevzniká.

36. Podle ustanovení § 420 odst. 2 obč. zák. je škoda způsobena právnickou osobou anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena.

37. Podle ustanovení § 100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.

38. Podle ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle odst. 2 uvedeného ustanovení se nejpozději právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.

39. Podle ustanovení § 135 o. s. ř. je soud rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.

40. Žalobkyně se v tomto řízení prostřednictvím svého opatrovníka domáhala po žalovaných č. 1 a 2 náhrady škody ve výši 5 165 600 Kč, která jí měla být způsobená prodejem jejího bytu v [obec] za cenu neodpovídající jeho tržní hodnotě a z částky, která představuje náhradu škody za uhrazený úrok z prodlení za pozdě zaplacenou daň z převodu nemovitostí. Cena bytu žalobkyně v [obec] byla stanovena ve výši 6 100 000 Kč (ve skutečnosti však činila dle názoru opatrovníka žalobkyně částku nejméně 6 400 000 Kč), členská práva a povinnosti v bytovém družstvu Družstvo [anonymizováno] spojená s užíváním bytu v [obec] byla v rámci trestního řízení oceněna na částku 1 500 000 Kč (žalobkyně však za odpovídající cenu členských práv považuje částku 600 000 Kč), žalobkyně dále obdržela v souvislosti s provedenou směnou částku 600 000 Kč. Žalobkyní vyčíslená škoda tak činí 5 165 600 Kč, a byla určena tak, že od částky ve výši 6 400 000 Kč byla odečtena částka 1 200 000 Kč a dále 43 452 Kč odpovídající zaplacenému úroku z prodlení. Takto vzniklou škodu žalobkyně požaduje po žalovaných z důvodu jejich nesprávného postupu, zejména žalované [číslo] která k výkonu této činnosti pověřila zaměstnance – žalovanou [číslo]. Žalovaná č. 1 byla v trestním řízení pravomocně uznána vinnou tím, že jako zaměstnankyně žalované [číslo] při výkonu funkce veřejného opatrovníka nehájila zájmy žalobkyně a porušila tím svoji povinnost spravovat její majetek, čímž žalobkyni způsobila značnou škodu.

41. Z důvodu závazného právního názoru obsaženého v odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 2021, č. j. 25 Cdo 3688/2020-568 se soud v projednávané věci nezabýval naplněním předpokladů odpovědnosti za škodu, neboť jejich naplnění již bylo jednoznačně konstatováno v trestním řízení vedeným [název soudu] pod sp. zn. 3 T 82/2012 proti žalované č. 1 a zaměřil se pouze na to, zda je za způsobenou škodu odpovědná žalovaná č. 2, nebo zda se žalovaná č. 1 dopustila excesu při plnění svých pracovních povinností a je tedy za škodu odpovědná sama.

42. Obecně posouzení, zda byla škoda v konkrétním případě způsobena v rámci činnosti právnické osoby jejím zaměstnancem, či zda se jedná o exces, závisí vždy na okolnostech každého konkrétního případu, přičemž zákonem není dáno žádné všeobecné hledisko. Určité vodítko však poskytuje judikatura Nejvyššího soudu ČR, která dovodila několik zásadních kritérií pro posouzení, zda byla škoda způsobena zaměstnancem právnické či fyzické osoby. Jedná se o kritérium místní, časové a především věcný (vnitřní, účelový) vztah činnosti, při níž byla škoda způsobena, k provozní (obchodní) činnosti zaměstnavatele, tedy zda objektivně šlo o činnost konanou pro zaměstnavatele, byť bez jeho příkazu, pouze na základě vlastního rozhodnutí (k tomu srov. Nejvyšší soud ČR ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 482/2005). Přičemž kritériem pro rozlišení, zda určitá činnost zaměstnance spadá do rámce činnosti jeho zaměstnavatele (právnické, popř. fyzické osoby), není samotná okolnost, zda jeho jednání naplnilo skutkovou podstatu trestného činu. Neplatí totiž automaticky, že každá činnost, která je zároveň trestným činem, musí být excesem (viz stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1970, sp. zn. Cpj 87, uveřejněné pod č. 55/1971 Sb. rozh. civ).

43. Dalším důležitým měřítkem je i to, zda při činnosti, jíž byla škoda způsobena, sledovala užitá osoba z objektivního i subjektivního hlediska plnění svých pracovních či jiných úkolů, nebo zda škodu způsobila při činnosti, kterou sledovala jen uspokojování svých zájmů (popřípadě zájmů jiných osob) byť k ní došlo při plnění jeho pracovních či jiných úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi (srovnej např. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2269/2006).

44. V tomto případě byla žalovaná č. 2 ve věci opatrovnickým soudem ustanovena opatrovníkem žalobkyně, žalovaná č. 1 pak byla žalovanou č. 2 pověřena výkonem funkce opatrovníka, jako její zaměstnanec. Z provedeného dokazování dále vyplynulo, že pracovní náplní žalované č. 2, která byla v rozhodném období jediným zaměstnancem [anonymizováno] vykonávající funkci veřejného opatrovníka, bylo zajišťovat pro opatrovance v rámci omezení jejich svéprávnosti velkou řadu běžných úkonů, od nákupů, placení složenek, doprovod na úřady apod., ale také další úkony podle individuálních potřeb jednotlivých opatrovanců. Rozsah pracovní náplně veřejného opatrovníka je tedy velmi široký a zahrnuje celou širokou škálu úkonů, které pro opatrovance vykonává, věcně se však vždy jedná o zajišťování potřeb konkrétního opatrovance s přihlédnutím k jeho zdravotnímu stavu, včetně psychického, ochranu jeho práv a zájmů. Žalovaná č. 1 působila u žalované č. 2 dlouhou řadu let a v řízení bylo prokázáno, že se vždy snažila jednat v zájmu opatrovanců, což vyplynulo mimo jiné i z výslechu jejích nadřízených. Výkon funkce veřejného opatrovníka je však poměrně individuální funkcí, žalovaná č. 1 se tedy musela řídit i vlastní úvahou a zkušenostmi.

45. Soud při posouzení možného excesu žalované č. 1 a shora uvedená kritéria na její jednání týkající se zajištění žalobkyní požadované výměny jejího bytu v [obec] za družstevní byt v [obec] a dospěl k závěru, že z hlediska místního, časového i věcného nedošlo k excesu žalované č. 1 při plnění jejích pracovních povinností. I přesto, že bylo z výslechů svědků zjištěno, že předmětná výměna bytů byl poměrně nestandardní úkon v rámci její běžné opatrovnické činnosti, dospěl soud k závěru, že se jednoznačně stále jednalo o činnost spadající do pracovní náplně žalované č. 1.

46. Soud dále posuzoval, zda při plnění tohoto pracovního úkolu žalovaná č. 1 sledovala uspokojování vlastních zájmů, popřípadě, zda došlo k jejímu obohacení, a ani z tohoto hlediska neshledal, že by došlo k vybočení z pracovněprávních povinností žalované č.

1. Svědci shodně vypověděli, že žalobkyně dlouhodobě usilovala o přestěhování do [obec], neboť se jednalo o místo bydliště jejího přítele. Byt žalobkyně situovaný v centru [obec] byl sice objektivně vyšší hodnoty než družstevní byt v [obec], a to zejména svým umístěním, to však pro žalobkyni nebylo určující. V řízení je navíc třeba přihlédnout k tomu, že původní byt žalobkyně byl podle shodných tvrzení svědků i listinných důkazů v dezolátním stavu, pro žalobkyni zcela nevyhovující, o který nebyla schopna se řádně starat. Ve věci je třeba přihlédnout i k tomu, že žalobkyně byt nabyla do vlastnictví za částku, která byla jen zlomkem jeho skutečné hodnoty a jeho prodej za stejnou částku je tudíž i z tohoto důvodu pochopitelný. Z uvedeného je pak zřejmé, že jednání žalované č. 1 směřující k výměně bytů bylo vedeno toliko přáním žalobkyně a snahou co nejlépe vyhovět jejím potřebám, nikoli vlastním zájmem.

47. Pokud jde o námitky žalované č. 2 spočívající v tvrzení, že exces na straně žalované č. 1 lze dovodit již z toho, že i laikovi mělo být jasné, že není ekonomicky srovnatelná hodnota bytu v [obec] a [obec], soud se s nimi ztotožňuje pouze částečně. Je sice pravdou, že žalovaná č. 1 měla možnost konzultace výměny bytu se specializovaným právním či ekonomickým oddělením žalované č. 2, avšak konzultovat postup při plnění svých pracovních povinností nebyla povinnost žalované č.

1. Neexistovala žádná metodika či postup, který by tuto povinnost žalované č. 1 ukládal. Pro práci opatrovníka navíc neexistuje žádný zákonný rámec, je tedy odpovědností žalované č. 2 jako zaměstnavatele, aby své zaměstnance vybíral tak, aby byli schopni plnit řádně své pracovní povinnosti, popřípadě nastavit určité interní kontrolní pracovní postupy. Z výpovědí nadřízených žalované č. 1 také vyplynulo, že oba minimálně v základních obrysech o zamýšlené směně bytů věděli a ani jeden z nich nevyhodnotil tuto situaci jako porušení povinností žalované č.

1. I z toho je dle soudu zřejmé, že žalovaná č. 1 jednala v rámci své pracovní činnosti a nejednalo se o žádnou nestandardní činnost excesivní povahy.

48. V neposlední řadě se soud zabýval námitkou promlčení vznesenou žalovanou č. 1 i žalovanou [číslo] dospěl k závěru, že nárok žalobkyně promlčený není. Promlčení práva na náhradu škody je upraveno speciálně k promlčení obecnému a je u něj stanovena dvojí promlčecí doba, a to subjektivní dvouletá a objektivní, v tomto případě v trvání deseti let. Pro počátek subjektivní promlčecí doby je rozhodné, kdy se poškozený dozví o vzniklé škodě. Sama poškozená je omezena na svéprávnosti, tak, že není schopna činit jiné právní úkony než právní úkony s okamžitým plněním do 200 Kč a nakládat s majetkem nad 500 Kč. V řízení pak bylo mimo jiné zjištěno, že žalobkyně není sama schopna smysluplně nakládat s vyššími finančními částkami a nemá představu o rozsahu svého majetku. Z uvedeného je tedy zřejmé, že sama žalobkyně objektivně nemohla způsobenou škodu zjistit. Rozhodným datem pro počátek běhu lhůty je tedy okamžik, kdy se o způsobené škodě mohl dozvědět opatrovník žalobkyně, který byl ustanoven rozhodnutím Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 10. 4. 2009, přičemž rozhodnutí nabylo právní moci dne 28. 5. 2009. Z uvedeného má soud za prokázané, že nejdříve se opatrovník žalobkyně mohl o způsobené škodě dozvědět právní mocí předmětného rozhodnutí, když před nabytí právní moci neměl oprávnění spravovat majetek žalobkyně. Žaloba byla podána dne 16.5.2011 a tedy včas.

49. Při určení výše způsobené škody pak soud vycházel z trestního řízení, kde byla cena bytu na [anonymizována dvě slova] stanovena znalkyní [příjmení] [příjmení] na 6 100 000 Kč až 6 700 000 Kč. Znalec [příjmení] a Finanční úřad pro [část Prahy] stanovili částku nižší ve výši 5 414 495,77 Kč až 5 765 600 Kč, cena stanovená znalkyní [příjmení] [příjmení] však dle názoru soudu odpovídá více skutečné tržní ceně, především s přihlédnutím ke skutečnosti, že byt byl v roce 2010 prodán za 9 000 000 Kč. [příjmení] stanovená žalobkyní jako cena bytu v [obec] pro účely výpočtu způsobené škody na 6 400 000 Kč je tedy dle soudu zcela adekvátní. Od této částky byla odečtena částka ve výši 1 200 000 Kč (2x 600 000 Kč), jako částka uhrazená žalobkyni v rámci finančního vypořádání a prodeje bytu v [obec] [právnická osoba] s. r. o. a cena družstevního podílu v družstvu [anonymizováno]. [příjmení] ve výši 43 452 Kč odpovídá dle provedeného dokazování výši úroků z prodlení, které byly žalobkyni vyměřeny kvůli pozdnímu splnění daňové povinnosti, úhradě daně z převodu nemovitosti, s ohledem na skutečnost, že žalobkyně je omezena ve svéprávnosti a sama není způsobilá hospodařit s majetkem v hodnotě více než 500 Kč, je zřejmé, že osoba odpovědná za úhradu daně z převodu nemovitosti byl opatrovník žalobkyně. Vzhledem ke skutečnosti, že se opět jedná o plnění pracovních povinností, má soud za to, že odpovědná je i v této věci žalovaná č. 2, jako zaměstnavatel žalované č. 1.

50. S ohledem na výše uvedené tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyni byla způsobena škoda v celkové výši 5 209 052 Kč. Soud neshledal, že by při jednání, kterým byla škoda žalobkyni způsobena, došlo k vybočení z pracovních povinností žalované č. 1, žalobu tak ve vztahu k ní zamítl a uložil vzniklou škodu uhradit žalované č. 2, která je jako zaměstnavatel žalované č. 1 odpovědná ze zákona (výroky I. a II.).

51. O příslušenství soud rozhodl podle ustanovení § 1970 o. z. ve spojení s ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

52. O náhradě nákladů řízení žalované č. 1 vůči žalobkyni soud rozhodoval podle § 150 o. s. ř. Při zkoumání existence důvodů hodných zvláštního zřetele je třeba přihlížet ke všem okolnostem konkrétní věci. Je tak nutno uvážit majetkové, sociální a osobní poměry v řízení neúspěšného účastníka řízení, stejně jako poměry účastníka úspěšného; a dále pak i okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, okolnosti související se skutkovou i právní složitostí nároku, postoj účastníků v průběhu řízení, důvody neúspěchu strany náhradově povinné, jakož i případné další konkrétní okolnosti věci. Žalovaná č. 1 sice byla ve věci plně úspěšná, avšak soud shledal přítomnost důvodu hodného zvláštního zřetele ve skutečnosti, že žalobkyně je rovněž v tomto řízení zastoupena opatrovníkem, bylo by v rozporu s dobrými mravy uložit žalobkyni zaplatit žalované č. 1 náklady řízení v situaci, kdy žalobkyně ani nemusí mít vědomost o probíhajícím soudním řízení. Z uvedených důvodů soud žalované č. 1 náhradu nákladů nepřiznal (výrok III.).

53. O náhradě nákladů řízení žalobkyně vůči žalované č. 2 rozhodl soud v souladu s ustanovením § 142 odst. 1, když přiznal náhradu nákladů žalobkyni, která měla ve věci plný úspěch, sestávající z 15 paušálních odměn nezastoupeného účastníka podle ust. § 1 odst. 3 písm. a) – žaloba, rozšíření žaloby (15. 7. 2013), zpětvzetí (8. 1. 2016), rozšíření žaloby (16. 8. 2016), vyjádření (4. 12. 2018), závěrečný návrh (23. 7. 2019) a závěrečný návrh (15. 3. 2022), podle § 1 odst. 3 písm. f) - odvolání, podle § 1 odst. 3 písm. c) – účast na jednání dne 5. 11. 2018, 29. 4. 2019, 2. 7. 2019, 14. 5. 2020, 29. 9. 2021, 21. 12. 2021 a 28. 3. 2021 ve spojení s ust. § 2 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu po 300 Kč, celkem tedy 4 500 Kč.

54. Další náklady tvoří dále cestovné ve výši 1 318 Kč (srov. § 13 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve spojení s § 157 zákoníku práce) 1x za cestu [obec] – [obec] a zpět (240 km) dne 5. 11. 2018 automobilem Škoda Octavia, při ceně nafty 28,60 Kč za litr (podle § 4 písm. c) vyhl. č. 463/2017 Sb.) a spotřebě 5 litrů [číslo] km, včetně základní náhrady 4 Kč (podle ustanovení § 157 zákoníku práce ve spojení s § 1 písm. b) vyhlášky č. 463/2017 Sb.).

55. Další náklady tvoří dále cestovné ve výši 2 774 Kč (srov. § 13 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve spojení s § 157 zákoníku práce) 2x za cestu [obec] – [obec] a zpět (240 km) ve dnech 29. 4. 2019 a 2. 7. 2019 automobilem Škoda Octavia, při ceně nafty 33,60 Kč za litr (podle § 4 písm. c) vyhl. č. 463/2017 Sb.) a spotřebě 5 litrů [číslo] km, včetně základní náhrady 4,10 Kč (podle ustanovení § 157 zákoníku práce ve spojení s § 1 písm. b) vyhlášky č. 463/2017 Sb.).

56. Další náklady tvoří dále cestovné ve výši 1 390 Kč (srov. § 13 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve spojení s § 157 zákoníku práce) 1x za cestu [obec] – [obec] a zpět (240 km) dne 14. 5. 2020 automobilem Škoda Octavia, při ceně nafty 31,80 Kč za litr (podle § 4 písm. c) vyhl. č. 463/2017 Sb.) a spotřebě 5 litrů [číslo] km, včetně základní náhrady 4,20 Kč (podle ustanovení § 157 zákoníku práce ve spojení s § 1 písm. b) vyhlášky č. 463/2017 Sb.).

57. Další náklady tvoří dále cestovné ve výši 1 324 Kč (srov. § 13 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve spojení s § 157 zákoníku práce) 1x za cestu [obec] – [obec] a zpět (240 km) dne 29. 9. 2021 automobilem Škoda Octavia, při ceně nafty 27,20 Kč za litr (podle § 4 písm. c) vyhl. č. 463/2017 Sb.) a spotřebě 4,1 litrů [číslo] km, včetně základní náhrady 4,40 Kč (podle ustanovení § 157 zákoníku práce ve spojení s § 1 písm. b) vyhlášky č. 463/2017 Sb.).

58. Další náklady tvoří dále cestovné ve výši 2 648 Kč (srov. § 13 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve spojení s § 157 zákoníku práce) 2x za cestu [obec] – [obec] a zpět (240 km) dne 29. 9. 2021 a 21. 12. 2021 automobilem Škoda Octavia, při ceně nafty 27,20 Kč za litr (podle § 4 písm. c) vyhl. č. 463/2017 Sb.) a spotřebě 4,1 litrů [číslo] km, včetně základní náhrady 4,40 Kč (podle ustanovení § 157 zákoníku práce ve spojení s § 1 písm. b) vyhlášky č. 463/2017 Sb.).

59. Další náklady tvoří dále cestovné ve výši 1 483 Kč (srov. § 13 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve spojení s § 157 zákoníku práce) 1x za cestu [obec] – [obec] a zpět (240 km) dne 29. 9. 2021 automobilem Škoda Octavia, při ceně nafty 36,10 Kč za litr (podle § 4 písm. c) vyhl. č. 463/2017 Sb.) a spotřebě 4,1 litrů [číslo] km, včetně základní náhrady 4,70 Kč (podle ustanovení § 157 zákoníku práce ve spojení s § 1 písm. b) vyhlášky č. 463/2017 Sb.).

60. Celkové náklady žalobkyně ve výši 15 437 Kč (zahrnující ve smyslu ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. náhrady hotových výdajů) byly přisouzeny v obecné pariční lhůtě (ustanovení § 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.) a na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Pro úplnost soud dodává, že DPH přiznáno nebylo, neboť v souladu s ustanovením § 137 odst. 3 o. s. ř. náleží daň z přidané hodnoty jen taxativně vyjmenovaným subjektům, mezi které opatrovník žalobkyně nepatří (výrok IV.).

Poučení