18 C 182/2024 - 141

Rubrum

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Skalkou ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] [adresa][Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o určení vlastnictví k nemovitým věcem takto:

Výrok

I. Žaloba, aby bylo určeno, že výlučným vlastníkem pozemku [Číslo parcely 1], zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba: [adresa], č. p. [adresa][Anonymizováno] rodinný dům, a pozemku [Číslo parcely 1], zahrada, vše zapsáno v katastru nemovitostí u [právnická osoba] pro [Anonymizováno] kraj, Katastrální pracoviště [adresa], na listu vlastnictví č. [hodnota] pro obec a katastrální území [adresa], je žalobce, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 55 800 Kč k rukám právní zástupkyně žalované do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se domáhal určení, že je výlučným vlastníkem pozemku [Číslo parcely 1], zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba: [adresa], č. p. [adresa], rodinný dům, a pozemku [Číslo parcely 1], zahrada (dále jen „nemovitosti“), a to proto, že vůči žalované uplatnil právo na vrácení daru z důvodů, které byly specifikovány ve výzvě k vrácení daru ze dne 1. 7. 2024.

2. Žalovaná uplatněný nárok neuznala, přičemž namítla jednak promlčení práva na vrácení daru a dále uvedla, že její jednání nenaplnilo znaky hrubého porušení dobrých mravů a že v dané věci je potřebné zohlednit i kontext vzájemného jednání žalobce i žalované.

3. Účastníci učinili nesporným, že na základě darovací smlouvy uzavřené mezi nimi dne 26. 2. 2013 jsou podílovými spoluvlastníky nemovitostí s podílem 1/2 a 1/2. Žalobce tento podíl žalované daroval (darovací smlouva a výpisy z katastru nemovitostí).

4. Žalovaná vyzvala žalobce dne 13. 9. 2023 k vydání bezdůvodného obohacení ve výši 495 000 Kč z titulu nadužívání jeho spoluvlastnického podílu (předžalobní výzva, obálka). Žalobce následně zaslal žalované dopis, kterým odvolal dar a vyzval žalovanou k vrácení daru, přičemž jako důvody k odvolání daru uvedl (i) pravomocné odsouzení žalované za [podezřelý výraz] [Anonymizováno] [Anonymizováno] a dále (ii) výzvu žalované k vydání bezdůvodného obohacení ze září 2023 (odvolání daru). Na odvolání daru reagoval zástupce žalované tak, že žalobci sdělil, že výzvu k vrácení daru žalovaná odmítá (reakce na odvolání daru).

5. Ve věci Okresního soudu v [adresa] sp. zn. 2 T 47/2022 byla žalovaná pravomocně odsouzena pro [podezřelý výraz] [Anonymizováno] [Anonymizováno], kterého se dopustila tím, že v období od 2. 11. 2018 do 11. 12. 2018 v [Anonymizováno], kde pobývala s nezletilým synem účastníků, opakovaně sdělovala ohledně žalobce nepravdivé skutečnosti specifikované ve skutkové větě rozsudku. Dovolání žalované v této věci bylo odmítnuto (rozhodnutí soudů ve věci 2 T 47/2022).

6. Ve věci zdejšího soudu sp. zn. 19 C 123/2015 se žalovaná domáhala ochrany proti neoprávněnému zásahu do vlastnického práva (umožnění užívání nemovitostí), přičemž žalovaná byla úspěšná, rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen a dovolání i ústavní stížnost byly odmítnuty (rozhodnutí soudů ve věci 19 C 123/2015).

7. Ve věci zdejšího soudu sp. zn. 16 C 7/2016 se žalobce domáhal vrácení daru ze strany žalované, přičemž jeho žaloba byla zamítnuta, rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen a dovolání i ústavní stížnost byly odmítnuty (rozhodnutí soudů ve věci 16 C 7/2016).

8. Ve věci zdejšího soudu sp. zn. 119 C 34/2018 se žalovaná úspěšně domáhala vydání bezdůvodného obohacení z důvodu omezení jejího spoluvlastnického práva, rozsudek soudu prvního stupně byl co do podstaty potvrzen (rozhodnutí soudů ve věci 119 C 34/2018).

9. Ve věci zdejšího soudu sp. zn. 4 T 92/2019 byl žalobce odsouzen pro [podezřelý výraz] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] přičemž jeho odvolání bylo zamítnuto a následně bylo rozhodnuto o jeho osvědčení (rozhodnutí soudů ve věci 4 T 92/2019).

10. Ve věci zdejšího soudu 52 P 146/2016 bylo naposledy rozhodnuto zdejším soudem tak, že se nezletilý syn účastníků svěřuje do střídavé péče rodičů, přičemž bylo rozhodnuto i o celé řadě dalších otázek (rozhodnutí soudů ve věci 52 P 146/2016).

11. Z části úředního záznamu o podaném vysvětlení soud zjistil, že žalobce dne 14. 10. 2020 podával vysvětlení, v němž odkazoval na své [podezřelý výraz] oznámení ze dne 21. 3. 2019 a dále uvedl, že následně podával i doplnění [podezřelý výraz] oznámení, kdy na základě toho, co získal z dokumentace OSPOD, zjistil další okolnosti týkající se pobytu žalované a nezletilého v [Anonymizováno] v listopadu a v prosinci 2018.

12. Z e-mailové komunikace ze září 2023 plyne, že mezi účastníky byla emotivně řešena neshoda ohledně uzamčení zadní brány a souvisejících klíčů. Z e-mailové komunikace ze srpna 2024 plyne, že mezi účastníky je řešena další neshoda ohledně tvrzené výměny zámkové vložky.

13. Ze vzájemné komunikace v roce 2023 ohledně kotle soud zjistil, že žalobce sdělil žalované, že přestal fungovat kotel a požádal žalovanou o finanční účast na výměně kotle a následně mezi účastníky proběhla vzájemná výměna názorů na tuto okolnost (dopis a e-mail žalobce, dopis žalované, protokol, nabídka, faktura). Žalovaná poté žalobci zaslala 20 000 Kč jako podíl na úhradě kotle (potvrzení o úhradě).

14. Ze sdělení ceny obvyklé a souvisejícího e-mailu žalobce soud zjistil, že v září 2023 došlo k ocenění nemovitostí, na což žalobce reagoval vlastní nabídkou na úhradu za podíl žalované.

15. Z fotek doložených žalovanou ohledně skříně a SMS zpráv soud nic podstatného nezjistil, neboť to s projednávanou věcí přímo nesouvisí. Z historie transakcí a faktur z roku 2013 soud také nic nezjistil, neboť se to projednávané věci netýká.

16. Zjištěný skutkový stav lze ve stručnosti shrnout tak, že žalobce jako dárce vyzval žalovanou jako obdarovanou dne 1. 7. 2024 k vrácení daru, a to ze dvou důvodů: (i) pro jednání, za které byla žalovaná pravomocně odsouzena za [podezřelý výraz] [Anonymizováno] [Anonymizováno], a (ii) pro jednání, kterým žalovaná v září 2023 vyzvala žalobce k úhradě částky 495 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení za užívání spoluvlastnického podílu. Žalovaná byla pravomocně odsouzena za [podezřelý výraz] [Anonymizováno] [Anonymizováno], a to pro jednání, ke kterému došlo v období od 2. 11. 2018 do 11. 12. 2018, přičemž k pravomocnému odsouzení žalované došlo dne 12. 3. 2024. Žalobce podal žalobu dne 6. 9. 2024. Z kontextu vzájemných vztahů a sporů účastníků plynoucího zejména z celé řady doložených soudních rozhodnutí, jakož i z doložené komunikace, je zcela zjevné, že vztahy mezi účastníky jsou vyhroceny daleko nad rámec běžných civilních sporů a/nebo rodičovských konfliktů, účastníci nejsou schopni spolu vůbec racionálně komunikovat a oba dva vůči sobě navzájem dokonce spáchali trestnou činnost.

17. Podle § 630 obč. zák. dárce se může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy.

18. Podle § 101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.

19. Soud vyšel z těchto závěrů judikatury:

20. Byla-li darovací smlouva uzavřena před 1. 1. 2014, je nutné nárok na vrácení daru vždy poměřovat zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2013, i když k „nemravnému“ chování obdarovaného, pro které dárce žádá vrácení daru, došlo až po 1. 1. 2014 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2339/2019).

21. Právní vztah z darování zaniká ve smyslu § 630 obč. zák. na základě kvalifikovaného porušení dobrých mravů chováním obdarovaného vůči dárci, popř. členům jeho rodiny, a dále na základě jednostranného právního úkonu dárce vůči obdarovanému, kterým se domáhá vrácení daru. Právo na vrácení daru vzniklo dárci okamžikem jednání obdarovaného, který svým chováním hrubě porušil dobré mravy. Judikatura Nejvyššího soudu i právní teorie je ustálena v tom, že tříletá promlčecí doba podle § 101 obč. zák. pro uplatnění práva na vrácení daru počíná běžet od okamžiku, kdy chování obdarovaného naplnilo znaky uvedené v § 630 obč. zák., tedy od okamžiku, kdy právo dárce mohlo být vykonáno poprvé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3746/2017).

22. V tříleté promlčecí lhůtě je třeba nejen vyzvat k vrácení daru, ale též v případě, že obdarovaný výzvu neakceptuje, podat též žalobu k soudu (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 17 Co 223/2021).

23. Počátek obecné tříleté promlčecí doby, vázaný podle § 101 obč. zák. na den, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, je určen objektivně. Na subjektivní vědomosti oprávněné osoby o podstatě práva a jeho výkonu naopak možnost uplatnění práva nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2226/2019).

24. Takto stanovený počátek běhu promlčecí doby je objektivního charakteru a není vázán na vědomost věřitele o možnosti své právo uplatnit. Objektivní charakter má i obecná tříletá promlčecí doba a jejím uplynutím se právo promlčí i v případě, jestliže uplyne dříve, než se věřitel o svém právu dozví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 33 Odo 665/2002).

25. Odborná literatura i soudní praxe je zajedno v tom, že k zániku darovacího vztahu, tj. obnově vlastnictví dárce k věci, dojde na základě dvou právních skutečností, a to hrubého porušení dobrých mravů chováním obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny a jednostranného právního úkonu dárce adresovaného obdarovanému směřujícího k vrácení daru. I pro tento jednostranný adresný právní úkon platí, že musí splňovat náležitosti požadované občanským zákoníkem pro právní úkony obecně (§ 34 a násl.), tedy i náležitosti projevu vůle ve smyslu jeho určitosti (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1620/2001, publikovaném v Souboru pod C 1598, formuloval právní názor, že k platnosti právního úkonu dárce směřujícího k vrácení daru z hlediska jeho určitosti je nezbytné, aby v něm dárce uvedl konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje hrubé porušení dobrých mravů obdarovaným vůči němu nebo členům jeho rodiny. Jen tak, při současném splnění zákonných předpokladů podle § 630 obč. zák., nastanou zamýšlené právní účinky jednostranného hmotněprávního úkonu dárce, tj. zrušení darovací smlouvy a obnovení jeho vlastnictví ex nunc - okamžikem, kdy jeho projev vůle došel obdarovanému (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011).

26. Naplnění předpokladů pro vrácení daru je proto nutné zkoumat pouze ve vztahu k těm konkrétním skutečnostem, které dárce ve výzvě k vrácení daru obdarovanému vytkl a v nichž spatřuje hrubé porušení dobrých mravů, tedy důvod pro vrácení daru (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. 33 Cdo 187/2019).

27. Jestliže při splnění předpokladů stanovených v § 630 obč. zák. nastávají zamýšlené právní účinky jednostranného hmotněprávního úkonu dárce, tj. zrušení darovací smlouvy a obnovení jeho vlastnictví, okamžikem, kdy projev vůle došel obdarovanému (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3392/2021), pak je zřejmé, že při zkoumání platnosti a účinnosti takového právního úkonu nelze přihlížet ke skutečnostem, které nastaly až poté, co měl nabýt účinnosti, tj. poté, co se dostal do sféry adresáta (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1275/2022).

28. K naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného (nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy. Obvykle jde o porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné, a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky skutkové podstaty § 630 obč. zák. Tím, že žalovaný (obdarovaný) vedl proti žalobci (dárci) spor o zrušení věcného břemene, že zcizil část pozemku … a že nevybudoval samostatný byt …, nenaplnil podmiňující skutkovou část (hypotézu) ustanovení § 630 obč. zák.; jinak řečeno, takové jednání není chováním hrubě porušujícím dobré mravy, pro které by se žalobce mohl úspěšně domáhat vrácení daru … Domáhat se ochrany ohroženého nebo porušeného subjektivního práva u soudu je – bez ohledu na výsledek řízení – legitimní jednání (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, § 4 obč. zák.); podání žaloby o zrušení věcného břemene proto nemůže být samo o sobě chováním v rozporu s dobrými mravy. Je-li vlastník v mezích zákona oprávněn s předmětem svého vlastnictví nakládat (§ 123 obč. zák.), není prodej části pozemku [Číslo parcely 1] v katastrálním území B. H. jednáním, kterým by žalovaný poté, co nemovitosti darováním nabyl, hrubě porušil dobré mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 942/2012).

29. Ve vztahu k rozporu námitky promlčení s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) Nejvyšší soud dlouhodobě zastává názor, podle něhož dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, či usnesení téhož soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1860/2011). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je pak třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 23 Cdo 727/2021).

30. Ústavní soud ustáleně považuje korektiv dobrých mravů za souhrn etických, obecně uznávaných a zachovávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti [srov. nález ze dne 12. 3. 2001 sp. zn. II. ÚS 544/2000 (N 41/21 SbNU 363) či bod 32. nálezu ze dne 14. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 3391/15 (N 209/87 SbNU 413)]. Přitom § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., či § 6 a § 8 zákona č. 89/2012 Sb., může vystupovat jako nejzazší korektiv autonomie vůle (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3542/20).

31. Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

32. V projednávané věci je dán naléhavý právní zájem na případném určení vlastnictví, neboť žalobce, který o sobě tvrdí, že je výlučným vlastníkem daných nemovitostí na základě uplatnění práva na vrácení daru, není jako výlučný vlastník zapsán v katastru nemovitostí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4593/2010). Žaloba nicméně není důvodná.

33. Žalobce uplatnil právo na vrácení daru ze dvou shora uvedených důvodů. V řízení sice ze strany obou účastníků zaznívaly argumenty, které se vztahovaly k dalším jednáním a incidentům, nicméně ty pro posouzení věci nebyly podstatné. V dané souvislosti je totiž třeba zdůraznit, že předmětem řízení nebylo komplexní řešení rodinné situace účastníků. Jestliže se totiž žalobce domáhá vrácení daru, tak z hlediska takto jím samým vymezeného předmětu řízení jsou relevantní pouze důvody, které byly ze strany žalobce uvedeny v rámci daného písemného právního jednání, tedy dopisu ze dne 1. 7. 2024. Již zde je třeba podotknout, že žalované nebylo v této výzvě ani později (další výzvou k vrácení daru) vytčeno žádné jiné jednání, především tedy nebyl výzvou k vrácení daru uplatněn důvod spočívající v tom, jak žalovaná nakládá se svým spoluvlastnickým podílem nebo zda a jak se podílí na nákladech na provoz nemovitostí. To, že takové skutečnosti žalobce uváděl během řízení, ještě dalším (samostatným a adresným) uplatněním práva na vrácení daru není.

34. K prvnímu důvodu pro vrácení daru uvádí soud následující.

35. Žalobce výzvu k vrácení daru v tomto případě vymezil tak, že jednání, pro které byla žalovaná odsouzena pro [podezřelý výraz] [Anonymizováno], považuje za vyvrcholení opakovaného úmyslného chování žalované vůči žalobci. Skutkové vymezení tohoto důvodu je tedy takové, že se vztahuje především k jednání, které vyvrcholilo (bylo ukončeno) skutkem, pro který byla žalovaná odsouzena, tedy skutkem ukončeným dne 11. 12. 2018. Rozšiřování tohoto důvodu o další jednání žalované není přípustné, protože formulace „opakované úmyslné ubližování mé osobě“, má-li se vztahovat k jinému jednání, než pro které byla žalovaná odsouzena, je neurčitá. Důvod pro vrácení daru totiž musí být naprosto určitě skutkově vymezen, aby nemohl být dodatečně měněn či rozšiřován; i pro tento úkon platí, že musí být dostatečně určitý (§ 37 obč. zák). Co do prvního uplatněného důvodu pro vrácení daru proto lze přihlížet pouze k jednání, pro které byla žalovaná odsouzena za [podezřelý výraz] [Anonymizováno] [Anonymizováno].

36. Toto jednání žalované mající povahu dokonce úmyslného [podezřelý výraz] činu představuje hrubé porušení dobrých mravů vůči žalobci, protože jde o tak závažné a excesivní nařčení, které se zcela zjevně vymyká běžným rodičovským konfliktům a nelze jej v žádném ohledu tolerovat ani ve vypjatém a dlouholetém sporu o péči ohledně nezletilého. V případě, že by žalobce své právo uplatnil v promlčecí lhůtě (srov. níže), byl by se svou žalobou úspěšný. Skutečnost, že žalovaná odpovědnost za toto jednání stále (přes rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolacího soudu i dovolacího soudu) odmítá, je bez významu a svědčí to absenci jakékoli reflexe žalované na toto její – z pohledu lidské slušnosti neakceptovatelné - jednání.

37. S ohledem na vznesenou námitku promlčení ze strany žalované však žaloba pro tento důvod k vrácení daru nemůže být úspěšná, protože nárok na vrácení daru je promlčen. Skutkově bylo jednání žalované ukončeno 11. 12. 2018 a od následujícího dne začala běžet promlčecí lhůta, která se podle shora uvedené judikatury počítá objektivně, přičemž na subjektivní vědomosti oprávněné osoby o možnosti uplatnění příslušného práva nezávisí. Žaloba přitom byla podána až 6. 9. 2024, tedy téměř po šesti letech. Pro úplnost soud dodává, že z obsahu spisu plyne, že žalobce měl o podstatě jednání žalované vědomost i před uplynutím promlčecí lhůty, což plyne i z vyjádření žalobce z 20. 11. 2024 ke vznesené námitce promlčení. Žalobce dále při jednání uvedl, že předmětné informace zjistil ze spisu OSPOD asi v roce 2020, což odpovídá i jím podanému vysvětlení z října 2020, přičemž žalobce uvedl i to, že následně podal podnět na OSZ a pak se to dál řešilo. Jak plyne z rozhodnutí Nejvyššího soudu (č. l. 61v), trestní stíhání žalované bylo následně zahájeno usnesením ze dne 25. 11. 2021. Žalobce proto o vytýkaném jednání (minimálně v podstatných rysech) musel vědět před uplynutím promlčecí lhůty.

38. Soud se neztotožnil s námitkou žalobce, že žalobu nemohl dříve podat, protože musel vyčkat na skončení trestního řízení. Tříletá promlčecí lhůta podle § 101 obč. zák. pro uplatnění práva na vrácení daru počíná běžet od okamžiku, kdy chování obdarované naplnilo znaky uvedené v § 630 obč. zák. Podstatou práva na vrácení daru je faktické jednání, kterým obdarovaná hrubě porušuje dobré mravy, nikoli jeho právní kvalifikace nebo následná reakce orgánů veřejné moci (zpravidla ani nemusí jít o jednání, které naplní znaky trestného činu). To, zda došlo k naplnění předpokladů pro aplikaci § 630 obč. zák., navíc spadá do pravomoci civilního soudu. Žalobce proto mohl (a měl) vyzvat žalovanou k vrácení daru a následně podat žalobu na určení svého vlastnického práva ještě během promlčecí lhůty; pokud by to pro posouzení uplatněného nároku bylo relevantní, bylo by civilní řízení do doby skončení trestního řízení přerušeno (§ 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.). K tomu lze dodat, že žaloba byla podána až po téměř půl roce a výzva k vrácení daru byla učiněna více než tři měsíce po pravomocném odsouzení žalované.

39. K uplatnění námitky promlčení soud dodává, že ve věci nebyly tvrzeny ani zjištěny žádné okolnosti, pro které by bylo možné uvažovat o tom, že uplatnění námitky promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Žalobce ostatně ani rozpor námitky promlčení s dobrými mravy nenamítal. Je zřejmé, že mezi oběma účastníky probíhá dlouholetá a velmi ostrá (nejen) „právní bitva“ na mnoha frontách, nicméně žalobci objektivně nic nebránilo v tom žalobu na určení vlastnického práva podat již během promlčecí lhůty, přičemž ze strany žalobce ani nebylo tvrzeno, že by mu v tom snad měly bránit okolnosti na straně žalované. Skutečnost, že zamítnutí žaloby založené na důvodně vnesené námitce promlčení představuje výsledek, který žalobce bude subjektivně vnímat jako neférový, sám o sobě nemravnost námitky promlčení nezakládá.

40. K druhému důvodu pro vrácení daru uvádí soud následující.

41. Zaslání předžalobní výzvy k úhradě tvrzené pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení za nadužívání spoluvlastnického podílu v kontextu sporů účastníků (několik soudních řízení včetně řízení o vydání bezdůvodného obohacení; vzájemně sporná tvrzení, zda žalovaná může či nemůže nemovitost užívat, v jakém rozsahu a za jakých podmínek; velmi vyhrocená vzájemná komunikace; pravomocné odsouzení žalobce za neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru apod.) nepředstavuje porušení dobrých mravů. Je totiž zjevné, že mezi účastníky dochází k řadě neshod ohledně užívání nemovitostí, které nejsou schopni řešit racionálně a konstruktivně. Podle judikatury navíc platí, že pokud se obdarovaná domáhá ochrany ohroženého subjektivního práva, je bez ohledu na výsledek soudního řízení takové jednání legitimní, a nemůže být proto samo o sobě chováním v rozporu s dobrými mravy. Žalovaná navíc ani nepřistoupila k podání žaloby na úhradu bezdůvodného obohacení. I když již zřejmě došlo ke změně okolností, nelze přehlížet to, že žalobce v dané souvislosti (bránění v užívání nemovitostí) dříve spáchal vůči žalované trestný čin a byla mu i uložena povinnost vydat související bezdůvodné obohacení. Případné nedůvodné uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalobci by v soudním řízení bylo kompenzováno náhradou nákladů řízení, případně by žalobci v dané souvislosti mohly vzniknout jiné související majetkové nároky. K řešení této situace proto nárok na vrácení daru obecně neslouží, není-li spojen s objektivním a zjevným (tedy zřejmým, jednoznačným a nepochybným) porušením dobrých mravů ze strany obdarované, což však tento případ není. K obdobnému závěru ostatně soudy dospěly i ve věci předchozí žaloby na vrácení daru (16 C 7/2016).

42. Pro úplnost soud dodává, že intenzitu vytýkaného jednání poměřoval i rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, na kterou soud rovněž odkazuje např. co do následujících rozhodnutí: skutečnost, že obdarovaný podal na dárce trestní oznámení, nepředstavuje hrubé porušení dobrých mravů, v jehož důsledku se dárce může úspěšně domáhat vrácení daru, i když byl dárce následně zproštěn obžaloby proto, že se skutek, pro který byla obžaloba podána, nestal (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2248/2011); žalovaná v jednom případě vykázala dceru žalobce ze společného domu a nazvala ji „[Anonymizováno], slovně napadala žalobce mimo jiné i výrazem „[Anonymizováno]“ a 28. 7. 2003 jej uhodila [Anonymizováno]. Rovněž podala na žalobce čtyři oznámení o spáchání přestupku, v nichž tvrdila, že ji žalobce verbálně i fyzicky napadl. Takové chování žalované se bezesporu příčí dobrým mravům, neboť není v souladu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi manžely určuje, jaký má být obsah jejich jednání. Z dikce § 630 obč. zák. však vyplývá, že nestačí jen chování v rozporu s dobrými mravy, nýbrž aby bylo důvodem k vrácení daru, musí jít o chování obdarovaného hrubě porušující dobré mravy. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že v řízení zjištěné chování žalované vůči žalobci nenaplňuje znaky hrubého porušení dobrých mravů ve výše uvedeném smyslu ani z hlediska intenzity, ani z hlediska rozsahu „závadnosti“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 113/2006).

43. Jakkoli se účastníci vyjadřovali i k dalším okolnostem včetně aktuálního stavu, vzájemných konfliktů, průběhu ostatních soudních řízení apod., tyto skutečnosti nebyly pro věc rozhodné, neboť soud, jak je již uvedeno výše, přihlížel především k tomu, co bylo uplatněno ve výzvě k vrácení daru, a právě a jen tyto skutkové důvody jsou pro posouzení věci důležité. Stejně tak obecně platí, že k případnému dalšímu negativnímu chování obdarované po doručení výzvy nelze přihlédnout, nebyla-li znovu učiněna výzva k vrácení daru (srov. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 57 Co 25/2003). Z tohoto důvody byly zamítnuty ostatní důkazní návrhy, a to pro nadbytečnost, protože skutkový stav byl zjištěn dostatečně. Z navrhovaného opatrovnického spisu soud (spíše jen pro dokreslení kontextu) provedl pouze poslední věcná rozhodnutí zdejšího soudu. Ostatní návrhy (část znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] a blíže nespecifikovaný návrh žalobce ohledně tvrzení žalované, že chce podíl prodat, aby byl žalobce jako otec pod dohledem jiné osoby) nesměřovaly k podstatě projednávané věci, ale tyto jsou vyústěním dlouholeté neschopnosti účastníků usilovat o racionální řešení vzniklé situace a svou povahou patří do opatrovnického řízení. Odročovat jednání pouze proto, aby mohl žalobce upřesnit, kdy konkrétně měla žalovaná v opatrovnickém řízení uvedené tvrzení o záměru „zajistit dohled“ nad žalobcem při péči o nezletilého uvést, by bylo neúčelné a stejně by to (i při jeho prokázání) nevedlo k jinému výsledku než zamítnutí žaloby.

44. Ze všech shora uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že žaloba je nedůvodná a tato byla zamítnuta, neboť nárok žalobce na vrácení daru co do prvního důvodu by sice důvodný byl, ale tento nárok je promlčen. Co do druhého důvodu tento nárok není důvodný, neboť vytýkané jednání nepředstavuje porušení dobrých mravů ze strany žalované. Ani subjektivní přesvědčení dárce o tom, že obdarovaná se vůči němu chová nevděčně resp. nemravně (tj. vnímá skutek obdarované jako ublížení), samo o sobě nepostačuje k revokaci daru; závěr o patřičnosti revokace je třeba objektivizovat testem dobrých mravů. Právě o takový případ se co do druhého uplatněného důvodu jedná.

45. Zcela nad rámec věci soud podotýká, že pokud účastníci nenaleznou smírné řešení ohledně budoucího režimu spoluvlastnictví, čeká je řada dalších soudních sporů, ať už ohledně správy společných nemovitostí, rozsahu užívacích práv, vypořádání bezdůvodného obohacení, hrazení provozních nákladů nebo přímo zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Mnohem vhodnější by však bylo, aby energii, čas a vysoké finanční náklady s tím spojené účastníci věnovali prospěšnějším účelům. Soud proto apeluje na oba rodiče, aby zvážili přehodnocení svého dosavadního přístupu a pokusili se do budoucna nalézt vzájemnou shodu na takovém kompromisním režimu, který především zajistí co nejlepší možné prostředí pro řádný vývoj a výchovu nezletilého a bude zároveň eliminovat další vzájemné soudní spory. To je společnou odpovědností jen a pouze žalobce a žalované, přičemž související důsledky již nese a dále (bohužel) ponese především jejich nezletilý syn.

46. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, která byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 55 800 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1, § 7 a § 8 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 2 500 000 Kč sestávající z částky 18 300 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí věci, vyjádření k žalobě a účast u jednání) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t.

47. Při určení tarifní hodnoty soud vyšel soud z toho, že předmětem řízení jsou věci ocenitelné a že nejnižší hodnota nemovitostí, která mezi stranami není sporná, je 5 000 000 Kč. To plyne z emailu žalobce z 9. 11. 2023, v němž žalobce uvádí, že vychází z ceny nemovitostí cca do 5 000 000 Kč (oproti žalované doloženému odhadu na vyšší částku). Žalobce se fakticky domáhal určení, že je vlastníkem podílu žalované na nemovitostech o velikosti 1/2 (který byl předmětem darování), a proto je tarifní hodnotou polovina z částky 5 000 000 Kč, tj. 2 500 000 Kč.

Poučení