18 C 227/2023 - 123

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl předsedou senátu JUDr. Ladislavem Nevole, jako samosoudcem, v právní věci žalobkyně: [Anonymizováno][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0], zastoupená advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0], proti žalovaným: 1. [Anonymizováno]. [Jméno zainteresované osoby 1/0][Datum narození zainteresované osoby 1/0] [Adresa zainteresované osoby 1/1], zastoupený advokátem [Anonymizováno] [Adresa zainteresované osoby 1/0], 2. [Jméno zainteresované osoby 2/0][Datum narození zainteresované osoby 2/0] [Adresa zainteresované osoby 2/0], o určení dědice, takto:

Výrok

I. Zamítá se žaloba, s návrhem na to, aby bylo určeno, že žalovaný číslo 1) a žalovaná číslo 2) nejsou dědici ze závěti, ze dne 1. 8. 2020, po zůstavitelce [Anonymizováno] [jméno FO], narozené [datum], naposledy bytem [adresa], v rámci řízení, vedeného u Obvodního soudu pro [adresa], pod sp. zn. [spisová značka], pověřenou soudní komisařkou, [tituly před jménem] [jméno FO], notářkou v [Anonymizováno], se sídlem [adresa], jakož i s návrhem na to, aby bylo určeno, že dědici zůstavitelky jsou pozůstalá dcera [jméno FO], pozůstalý syn [Jméno zainteresované osoby 1/0] a pozůstalý manžel [jméno FO], narozený [datum], zemřelý dne [datum], jakožto dědicové ze zákona.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému číslo 1), na náhradě nákladů řízení, k rukám jeho právního zástupce, [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], advokáta, částku ve výši 8 712 Kč, a to do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou číslo 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Ve shora uvedené věci podala žalobkyně, ke zdejšímu soudu, dnem 5. 9. 2023, svou žalobu, na určení dědice, a to s takto formulovaným žalobním návrhem: Určuje se, že žalovaný číslo 1) a žalovaná číslo 2) nejsou dědici ze závěti, ze dne 1. 8. 2020, po zůstavitelce [Anonymizováno] [jméno FO], narozené [datum], naposledy bytem [adresa], v rámci řízení, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4, pod sp. zn. 34 D 78/2022, pověřenou soudní komisařkou, [tituly před jménem] [jméno FO], notářkou v Praze, se sídlem [adresa], a dále, aby bylo určeno, že dědici zůstavitelky jsou pozůstalá dcera [jméno FO], pozůstalý syn [jméno FO] Dorodinský a pozůstalý manžel [jméno FO], narozený [datum], zemřelý dne [datum], jakožto dědicové ze zákona.

2. Následně, a to až teprve dnem [datum], žalobkyně zdejšímu soudu, prostřednictvím své tehdejší právní zástupkyně, navrhla změnu svého původního žalobního návrhu, když soud, v této souvislosti, však konstatuje, že, usnesením notářky, [tituly před jménem] [jméno FO], jakožto pověřené soudní komisařky, vydaným pod č. j.: 34 D 78/2022-91, ze dne 14. 7. 2023, byla žalobkyně odkázána na podání žaloby k uplatnění svého dědického práva, když předmětné usnesení nabylo právní moci dnem 15. 8. 2023, přičemž žalobkyni byla takto stanovena lhůta, k podání žaloby, a to v délce trvání dvou měsíců, ode dne právní moci zmíněného usnesení, kterážto lhůta trvala až do dne 16. 10. 2023. Žalobkyně tedy svou původní žalobu, s výše zmíněným petitem (viz bod č. 1.), podala včas, nicméně, onen další návrh, na připuštění změny onoho původního návrhu, byl ovšem podán až teprve po uplynutí oněch dvou měsíců, od právní moci předmětného usnesení notářky, Mgr. Jany Rybářové, a tedy až v prosinci 2023, takže, pokud tedy dotyčné usnesení o tom, že žalobkyně byla odkázána s podáním své žaloby ve lhůtě dvou měsíců, nabylo právní moci dnem 15. 8. 2023, pak tedy je z toho zjevné, že žalobkyně tak mohla učinit nejpozději do 16. 10. 2023, kterážto lhůta jí tak již dávno uplynula, a proto tedy podepsanému soudu nezbylo, nežli onen další návrh žalobkyně, podaný na změnu její původní žaloby, z prosince 2023, zamítnout, což podepsaný soud učinil svým usnesením, vydaným pod č. j.: 18 C 227/2023-118.

3. Prvý žalovaný se žalobou nesouhlasil, jelikož tvrdil, že onen původní petit vlastně překračoval rámec těch mantinelů, jež byly vymezeny pro žalobkyni shora zmíněnou soudní komisařkou, když ovšem tvrdil, že žalobkyně si může sama vybrat šperky, po shora uvedené zůstavitelce, a tedy ty, o které má žalobkyně zájem, a též prvý žalovaný neměl nic ani proti tomu, aby žalobkyně zdědila částku ve výši 100 000 Kč, vše dle zmíněné závěti.

4. Druhá žalovaná se k věci vyjádřila, vlastně, pouze tak, že rozhodnutí ohledně dotyčné závěti ponechává na úvaze soudu, s tím, že si nemyslí, že by šlo o falzifikát.

5. Z listinných důkazů, které soud, v rámci tohoto řízení, provedl, tedy soud zjistil, že v rámci onoho pozůstalostního řízení, po zesnulé [Anonymizováno] [jméno FO], dat. nar.: [datum], byla předložena listina, obsahující Poslední vůli této zůstavitelky, ze dne 1. 8. 2020, přičemž se jednalo o text holografní závěti (zjištěno z Poslední vůle – ze dne 1. 8. 2020 a rovněž i z nesporných tvrzení účastníků).

6. V onom pozůstalostním řízení, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4, pod sp. zn. 34 D 78/2022, a to pověřenou soudní komisařkou, [tituly před jménem] [jméno FO], notářkou v Praze, se sídlem [adresa], pak tedy bylo vydáno ono usnesení, pod č. j.: 34 D 78/2022-91, ze dne 14. 7. 2023, jak již bylo řečeno výše, jímž byla žalobkyně odkázána na podání žaloby k uplatnění svého dědického práva. Předmětné usnesení nabylo právní moci dnem 15. 8. 2023, přičemž žalobkyni byla stanovena lhůta, k podání žaloby, v délce trvání dvou měsíců, ode dne právní moci zmíněného usnesení, kterážto lhůta proto trvala až do dne 16. 10. 2023 (zjištěno z usnesení - č. j.: 34 D 78/2022-91, ze dne 14. 7. 2023, byla žalobkyně odkázána na podání žaloby k uplatnění svého dědického práva, když předmětné usnesení nabylo právní moci dnem 15. 8. 2023).

7. Žalobkyně v rámci své včasné žaloby, datované dnem 5. 9. 2023 a doručené zdejšímu soudu v tentýž den, zdejšímu soudu předestřela poněkud vnitřně rozporná tvrzení, která postrádala logické návaznosti, takže jednotlivá tvrzení se ocitla ve vzájemné kontradikci, když žalobkyně tvrdila, na jedné straně, že předmětná listina, obsahující onu Poslední vůli zůstavitelky, je falzifikát, přičemž, na druhé straně, tvrdila i to, že dotyčný text předmětné závěti byl upravován, a též pak tvrdila i to, že text závěti je neurčitý, a rovněž i to, že se příčí dobrým mravům a že Poslední vůle je i zdánlivá.

8. Všechny tyto rozpory se však žalobkyni, vlastně, odstranit nepodařilo, takže, i když byla žalobkyni, pověřenou soudní komisařkou, stanovena ona lhůta, k podání předmětné žaloby, a to v délce trvání dvou měsíců, ode dne právní moci shora zmíněného usnesení, tak tuto lhůtu žalobkyně sice dodržela, i když způsobem povýtce problematickým, nicméně, následně se však její procesní aktivity prakticky rovnaly již nule.

9. V rámci tohoto řízení, a to díky jakési procesní bezradnosti, na straně žalobkyně, tedy došlo k takovému stavu věcí, že zástupce žalovaného číslo 1) tvrdil, že zde jsou důvody pro zamítnutí žaloby, jelikož, z pohledu prvého žalovaného, už jen znění žalobního petitu jde vlastně nad rámec onoho usnesení soudní komisařky [tituly před jménem] [jméno FO] (viz výše), s tím, že tedy se jedná o tu část žalobního petitu, v němž bylo žalobkyní navrhováno, aby tedy první žalovaný i druhá žalovaná nebyli dědici z dotyčné závěti, s kterýmžto názorem se podepsaný soud ztotožnil, a což pak, v průběhu tohoto řízení, nakonec vlastně pozbylo svého významu, a to za situace, kdy ony námitky žalobkyně, vůči dotyčné závěti, byly natolik nekonzistentní i vnitřně rozporné, že soudu nakonec opravdu nezbylo, nežli žalobu zamítnout.

10. V rámci provedené koncentrace tohoto řízení, a to v souladu s ustanovením § 118a, odst. 1 a 3, o. s. ř., poučil proto soud, především, stranu žalující a vyzval ji k doplnění jejích tvrzení i k označení dalších přiléhavých důkazních návrhů, jelikož, jak již bylo naznačeno výše, zde vznikl určitý rozpor v žalobních tvrzeních, která soud vyhodnotil jakožto poněkud nekonzistentní, jelikož, jak již rovněž bylo naznačeno výše, tak, na jedné straně, tedy, strana žalující tvrdila, že se možná jedná o falzifikát, pokud jde o text dotyčné závěti, když, v tomto ohledu, však nebylo zcela zřejmé, pokud se tedy jednalo o ono označení slova „falzifikát“, zda žalobkyně měla na mysli padělek, a to pokud jde o onen list papíru, zachycující text dotyčné závěti, který třeba nemusel, z hlediska stáří dotyčného papíru, odpovídat době pořízení předmětné závěti, či pokud jde o písmo textu závěti, z čehož by bylo možno vyvodit, že tedy tu závěť nesepsala zůstavitelka vlastní rukou, což by tedy byl opravdu problém, a proto tedy bylo na straně žalující, a na ní tedy spočívalo důkazní břemeno, aby prokázala, že tedy ta závěť nebyla sepsána vlastní rukou zůstavitelky, ale, že byla sepsána rukou nějaké jiné osoby.

11. K tomuto poučení přistoupil podepsaný soud proto, že v určité kontradikci s tímto tvrzením pak bylo i další žalobní tvrzení, předestřené v tom smyslu, že ta závěť byla upravována, a tedy, pokud jde o její text, a rovněž pak i další žalobní tvrzení, o tom, že ta závěť nemá žádné právní účinky a že je neurčitá, když též je i v rozporu s dobrými mravy.

12. Pokud jde o onu neurčitost dotyčné závěti, tak, dle názoru soudu, její text dostatečně určitým je, protože je v něm přesně napsáno, kdo ji pořizuje, je tam uvedeno i datum, je v ní přesně uvedeno i to, kdo a co má zdědit, když jediné dvě věci, které nejsou zcela jednoznačné, a což ovšem nemá vliv na platnost té závěti, jelikož ty ne zcela určité věci by se tedy řídily, jak soud rovněž účastníkům předestřel, zákonnými ustanoveními o dědické způsobilosti, čili, pak by zjevně nastupovala dědická posloupnost podle zákona a nikoliv podle té závěti, což byla, především, otázka toho, zda se tedy jednalo o šperk nebo o šperky (v množném čísle), protože nebylo přesně specifikováno, o jaký šperk by se tedy mělo jednat, přičemž, pokud se tedy jednalo o tu skutečnost, že žalobkyně tvrdila, že tam bylo původně obsaženo slovo „šperky“, čili množstevní označení, pak ji soud též vyzval i k tomu, aby takovou skutečnost prokázala, když další, ne zcela určitou záležitostí, byl i odkaz, týkající se zahrady, když se však, v případě oné zahrady, nepochybně jednalo o podílové spoluvlastnictví, a nikoliv tedy o reálně oddělenou část dotyčné zahrady, kteréžto skutečnosti si tehdy zůstavitelka, jakožto osoba v již pokročilejším věku, možná nemusela ani přesně uvědomit, a v důsledku čehož by tak došlo, tak jako tak, k dědění příslušného spoluvlastnického podílu na nemovitosti, a to v rámci již předtím existujícího podílového spoluvlastnictví.

13. Konečně pak soud ještě žalobkyni poučil i o tom, že, pokud strana žalující tvrdila, že ta závěť je bez právních účinků, pak je to ovšem další skutečnost, kterou by strana žalující rovněž musela prokázat, takže, v tomto ohledu, žalobkyni opět tížilo důkazní břemeno, což ovšem zase bylo v určité kontradikci s tím, že, kdyby to tedy bylo tak, že ta závěť by byla kvalifikována jakožto bez právních účinků, pak by však bylo zbytečné zkoumat, zda se jedná o falzifikát, a pokud by bylo prokázáno, že se jedná o falzifikát, a tedy o padělek (písma či listiny), pak zase, na druhé straně, by bylo zjevně zbytečné zkoumat i to, zda se text závěti příčí dobrým mravům a rovněž i to, zda je bez právních účinků.

14. A i když tedy strana žalující byla řádně a procesně korektním způsobem soudem poučena a vyzvána k tomu, aby svá tvrzení konkretizovala a též i označila k těmto svým tvrzením přiléhavé důkazní návrhy, tak poté strana žalující soudu sdělila, že, pokud jde o ono písmo textu závěti, tak že tedy netrvá na ustanovení znalce z oboru písmoznalectví a že, namísto slova „šperk“, tam, v textu té závěti, bylo obsaženo slovo „šperky“, když písmeno „y“ bylo však umazáno.

15. Žalobkyně ovšem nakonec, vlastně, žádné ze svých tvrzení neprokázala, když se pak, k dalšímu ústnímu jednání, konanému v této věci dne 11. 4. 2024, vůbec ani nedostavila, resp., nedostavil se k němu ani její tehdejší právní zástupce, který žalobkyni, a to v době vyhlášení tohoto rozsudku, zastupoval (tedy advokát [tituly před jménem], jehož právní zastoupení bylo následně ukončeno, ovšem až teprve počátkem května tohoto roku, jak vyplývá z obsahu spisu, takže podepsanému soudu opravdu nezbylo, nežli tuto věc projednat a rozhodnout dle ust. § 101, odst. 3, o. s. ř., a tedy v nepřítomnosti strany žalující, přičemž soud tedy žalobu, jakožto nedůvodnou, zamítnul.

16. V této souvislosti soud konstatuje, že žalobkyně již pak, vlastně, neodstranila ony, soudem nastíněné, rozpory v žalobních tvrzeních, a to pokud jde o procesní stanovisko žalobkyně, v souvislosti s tím, jakým způsobem tedy má být naloženo s onou závětí, takže soud, tudíž, hodlal, při onom dalším jednání, konaném dne 11. 4. 2024, v dané věci, žalobkyni poučit, a to v návaznosti na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky, a tedy v návaznosti na ustanovení § 118a, odst. 3, o. s. ř., a vyzvat ji k tomu, aby tedy dospěla k určitému konkretizování svých žalobních tvrzení, jelikož, pokud žalobkyně tvrdila, že dotyčná závěť byla pozměňována, tak vlastně, ale, z toho přesně nevyplývalo, jakým způsobem tak mělo být učiněno, když tedy tvrdila, že namísto slova „šperk“ tam byla umazána „tečka“ a „y“, takže se mělo jednat o „šperky“, za kterýmžto slovem měla být ta tečka, když tyto rozpory též vyvěraly i z toho, že, dle názoru soudu, pokud by tedy ta závěť měla být pozměňována, pak by z toho, logicky, muselo vyplývat, že písmo zůstavitelky je vlastně pravé, a pokud tedy současně žalobkyně tvrdila i to, že to písmo bylo dodatečně upravováno, tak toto ovšem nikterak neprokázala a ani k tomu neoznačila vlastně naprosto žádný důkaz.

17. A pokud tedy žalobkyně, dále, tvrdila i to, že, vlastně, ta závěť zůstavitelky byla padělána, resp., tedy, že to písmo bylo paděláno, tak od důkazu znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví však sama, a to na základě svého vlastního rozhodnutí, upustila.

18. Navíc, dle názoru soudu, protože z logiky věci vyplývá, že, pokud by nějaký padělatel tu závěť skutečně sepsal, pak by, s nejvyšší pravděpodobností, však již neměl naprosto žádného důvodu pozměňovat už jednou takto padělané písmo, a tedy své vlastní, takže pak lze tedy uzavřít, že by takový případný padělatel dotyčnou závěť sepsal již od samého počátku bez jakýchkoliv dodatečných úprav, které žalobkyně namítala, a které, vlastně, ani nebyly, z její strany, až na to slovo „šperk“ či „šperky“, přesně specifikovány.

19. Pokud dále ještě žalobkyně tvrdila, že tedy ta závěť je neurčitá, tak ovšem soud se s tímto stanoviskem neztotožnil, takže, i z tohoto důvodu, bylo na žalobkyni, aby svá tvrzení konkretizovala, a i když pak žalobkyně upustila od svého původního návrhu na vypracování znaleckého posudku, z oboru písmoznalectví, tak by, dle názoru soudu, však stále ještě bylo možno zkoumat, a to pravděpodobně znalcem z oboru forenzní polygrafie, zda tehdy došlo či mohlo dojít k nějakému zásahu do toho písma, právě na té listině, která obsahuje tu závěť zůstavitelky, nebo zda došlo, tedy, k nějakému zásahu do toho původního textu zůstavitelky, a to nějakou třetí osobou, a zda to na tom listu papíru, obsahujícím text dotyčné závěti, mohlo zanechat i nějaké stopy, tak, nicméně, ani tuto možnost však žalobkyně nikterak nevyužila, takže, s ohledem na to, že žalobkyně se k onomu dalšímu ústnímu jednání v této věci k soudu vůbec nedostavila, pak ji tedy opravdu soud již nemohl, v tomto ohledu, patřičně poučit a vyzvat ji k tomu, aby tedy prokázala svá žalobní tvrzení, o tom, že tedy ta závěť měla být později pozměňována.

20. Soud tedy opakovaně konstatuje, že opravdu nemohl žalující stranu dále patřičně poučit a vyzvat ji k označení dalších přiléhavých důkazních návrhů, a to za účelem prokázání shora zmiňovaných skutečností, ohledně pozdějšího pozměnění textu (písma) dotyčné holografní závěti, a v důsledku čehož tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla ani své břemeno důkazní, když, dle ustanovení § 118b, odst. 1, věta druhá, o. s. ř., pokud nebyla provedena příprava jednání podle § 114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která jim byla poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech, významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností.

21. Dle ustanovení § 118b, odst. 1, o. s. ř., věta třetí, k později uvedeným skutečnostem a označeným důkazům smí soud přihlédnout, jen jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po přípravném jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést. Občanský soudní řád je, pokud jde o sporná řízení, veden, mj., principem projednacím a principem koncentrace řízení. Podle ustanovení § 120, odst. 1, o. s. ř., jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení a soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.

22. Zásadně proto platí, že navrhování důkazů je věcí účastníků řízení. Práva účastníků a současně i zájem na projednání věci jsou pokryty poučovací povinností soudu, pro případ, že skutková tvrzení či důkazní návrhy jsou neúplné. Následky, spojené s neunesením důkazního břemene, po řádném poučení soudu, pak nese účastník řízení (viz Nález Ústavního soudu ČR - sp. zn. II. ÚS 397/06).

23. Na základě soudem provedených, důkazů, které soud zhodnotil z hlediska jejich pravosti a vypovídací hodnoty a posoudil je jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, došel soud, v kontextu tvrzení účastníků, k následujícím skutkovým zjištěním: Matka žalobkyně, [jméno FO], narozená dne [datum], naposledy bytem [adresa], po sobě zanechala onu holografní Poslední vůli, ze dne 1. 8. 2020, když, v rámci onoho pozůstalostního řízení, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4, pod sp. zn. 34 D 78/2022, pověřenou soudní komisařkou, [tituly před jménem] [jméno FO], notářkou v Praze, se sídlem [adresa], byla žalobkyně odkázána k podání žaloby, k uplatnění svého dědického práva, a když, dle dotyčné závěti, byla žalobkyni odkázána částka ve výši 100 000 Kč a šperk (zjištěno z dotyčné holografní závěti).

24. V průběhu tohoto řízení pak prvý žalovaný tvrdil, že je vlastně schopen uzavřít se žalobkyní dědickou dohodu, a to ohledně toho, že si žalobkyně může vybrat, po své matce, šperk či šperky dle svého vlastního výběru (zjištěno z obranných tvrzení prvého žalovaného, vůči čemuž žalobkyně vlastně ničeho nenamítala), s tím, že prvý žalovaný neměl nic ani proti tomu, aby žalobkyně zdědila onu částku 100 000 Kč, odkázanou jí v dotyčné závěti (zjištěno rovněž z obranných tvrzení prvého žalovaného).

25. Soud však neučinil žádná relevantní skutková zjištění z důkazu, předloženého prvým žalovaným, což byl tedy text další závěti, kterou ovšem sepsal [jméno FO], jelikož tato poslední vůle, dle názoru soudu, opravdu neprokazovala takové skutečnosti, jež by byly podstatné pro zdejší řízení.

26. Pokud se má soud ještě vyjádřit i k úvahám, kterými se, při hodnocení provedených relevantních důkazů, podle § 132, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též „o. s. ř.“), řídil, pak zdejší soud uvádí, že v souladu s § 134, o. s. ř., již neměl důvod pochybovat o pravosti předmětné listiny, obsahující onu Poslední vůli [jméno FO], a přestože žalobkyně, poněkud vágně, původně uvedla, jak již bylo naznačeno výše, že má řadu výhrad vůči dotyčné Poslední vůli, tak, ale, žádnou z těchto svých výhrad žalobkyně nepodepřela zcela jednoznačnými tvrzeními a rovněž pak ani jednoznačnými důkazními návrhy.

27. Skutkový závěr, k němuž soud došel, na základě provedeného dokazování i tvrzení účastníků, je tedy následovný: Dne 1. 8. 2020 matka žalobkyně, [jméno FO], sepsala onu holografní Poslední vůli, v rámci níž pořídila konkrétní odkazy jednotlivým dědicům.

28. Při projednávání dotyčného dědictví sice žalobkyně namítala pravost oné závěti a též tvrdila, že neuznává ani její platnost, takže, v dané věci se jedná o spor o dědické právo, vyvolaný podle § 170 zákona č. 292/2013, o zvláštních řízeních soudních, nicméně, důvodnost těchto svých výhrad však žalobkyně nakonec neprokázala.

29. Žalobkyni tedy, od počátku, a to s ohledem na její výhrady, vůči předmětné závěti, nezbylo, nežli se domáhat svého dědického práva žalobou (§ 1673, odst. 2, věta první občanského zákoníku – zákona č. 89/2012 Sb. – „o. z.“), a z čehož tak vyplývá i jednoznačná existence naléhavého právního zájmu, a to ve smyslu § 80 o. s. ř., pročež se zdejší soud předmětnou žalobou zabýval.

30. Po právní stránce soud na věc aplikoval příslušná ustanovení občanského zákoníku, platného a účinného v době vydání tohoto rozsudku, neboť, dle § 3069, občanského zákoníku (o. z.), se při dědění použije právo, platné v den smrti zůstavitele.

31. Podle ust. § 3070, o. z., platí, že, pokud zůstavitel zemřel po dni nabytí účinnosti tohoto zákona a odporuje-li jeho pořízení pro případ smrti právním předpisům, účinným v době, kdy bylo takové pořízení učiněno, i tak se považuje za platné, vyhovuje-li tomuto zákonu, a tedy zákonu č. 89/2012 Sb. (o. z.).

32. Každá holografní závěť, má-li být platným právním úkonem, musí mít obsahové náležitosti závěti napsané vlastní rukou zůstavitele i jeho vlastnoruční podpis. K náležitostem, které musí pod sankcí neplatnosti každá (tedy i holografní) závěť obsahovat, patří též uvedení dne, měsíce a roku, kdy byla podepsána, což shora zmíněná holografní závěť obsahuje.

33. V dotyčné závěti se zůstavitelka jednoznačně rozhodla, co a komu odkáže, přičemž pravidla, vtělená do občanského zákoníku – zák. č. 89/2012 Sb. („o. z.“ - viz ust. § 1494 - § 1497), zde byla, dle názoru soudu, zcela splněna.

34. Závěť je samozřejmě odvolatelným projevem vůle, což znamená, že zůstavitel může její obsah kdykoliv změnit anebo celou poslední vůli odvolat. V této souvislosti však soud konstatuje, že žalobkyně nikdy netvrdila, že by snad došlo, ze strany zůstavitelky, k odvolání dotyčné závěti, natož aby se to žalobkyně snažila jakkoliv prokazovat.

35. V této souvislosti soud konstatuje, že předmětná Poslední vůle je tedy platným právním úkonem, přičemž nebyl prokázán opak. Soud uzavírá, že, dle jeho názoru, je dotyčná závěť i dostatečně určitá, zvláště když i prvý žalovaný dal soudu jasně najevo to, že nemá jakýkoliv problém s tím, aby žalobkyně zdědila ony šperky, po zůstavitelce, dle svého výběru, a pokud se ještě jedná o onen odkaz, týkající se předmětné zahrady, tak jádro tohoto odkazu je též zcela jasné, a byť se v závěti hovoří o nějaké severní či horní části předmětné zahrady, tak je to však, vlastně, nepodstatné, když se tedy jedná pouze o jakýsi pokyn, který však, s ohledem na to, že předmětná zahrada je v podílovém spoluvlastnictví, nemá žádný význam, jak již bylo soudem naznačeno výše, zvláště když se tedy jedná o to, že je především nutno vždy posuzovat právní jednání účastníků spíše jako platné, nežli jakožto neplatné.

36. Občanský zákoník totiž obsahuje pravidla, podle nichž se právní jednání vykládají, když zcela základním pravidlem je, že na právní jednání je třeba hledět spíše jako na platné než jako na neplatné, jak již bylo řečeno výše, takže, jinými slovy, v případě pochybností, zda je určité jednání dovoleno či zakázáno, by se mělo vyložit spíše jako platné. Právní jednání se především posuzují podle svého obsahu, takže, cokoliv, co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vykládá se dle úmyslu jednající osoby. Teprve tehdy, kdy nelze úmysl jednající osoby zjistit, přisuzuje se slovům (jinému vyjádření) význam, jaký by jim zpravidla přikládala osoba adresáta. Při výkladu projevu vůle se přihlíží rovněž k zavedené praxi stran a k tomu, co právnímu jednání předcházelo a co následovalo (tedy jak strany předcházejícím a následným chováním dávaly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají – viz judikatura Nejvyššího soudu ČR – sp. zn.: 21 Cdo 2300/2017, 21 Cdo 2226/2018, 21 Cdo 4606/2018, apod.). V tomto ohledu proto soud uzavírá, že předmětná Poslední vůle rozhodně není neurčitým právním úkonem, ale, naopak, zachycuje konkrétní vůli zůstavitelky, i když tato vůle, na některém místě (a to, pokud jde o onu zahradu či o onen šperk), obsahuje jakýsi pokyn (především ohledně oné zahrady), který zcela neodpovídá onomu faktu, že dotyčná zahrada je předmětem podílového spoluvlastnictví.

37. A pokud jde o onen šperk, tak je možné i to, že zůstavitelka mohla opomenout, vzhledem ke svému věku, dopsat ono písmeno „y“ (ypsilon), jelikož ji, mezitím, třeba, mohlo i něco nebo někdo vyrušit, apod., takže takové drobnosti, které soud vyhodnotil jakožto nepodstatné, rozhodně nemohou spolehlivě podložit případný závěr ohledně neplatnosti dotyčné závěti.

38. A pokud žalobkyně tvrdila, že dotyčná Poslední vůle vykazuje ony nejrůznější namítané vady, tak, i přesto, že byla žalobkyně řádně, a to ve smyslu § 118a odst. 1 a 3, o. s. ř., soudem poučena, tak tato svá tvrzení však ničím neprokázala. Dojmy a pocity žalobkyně, vyvěrající z jejích subjektivních názorů, navíc nepodepřených jednoznačnými a pádnými důkazními návrhy, lze skutečně jen stěží považovat za natolik průkazné, aby soud, při jejich použití, mohl spolehlivě odůvodnit případnou možnost vyhovění žalobě.

39. Soud tedy měl v úmyslu, při onom dalším jednání, konaném v této věci dne 11. 4. 2024, poučit žalobkyni o možnosti prokázat své sekundární žalobní tvrzení o tom, že text závěti byl pozměněn či později upravován, když žalobkyně, v průběhu řízení, sama upustila od svého primárního tvrzení, o tom, že text závěti je falzifikát a když dala soudu jasně najevo, že již netrvá na ustanovení znalce z oboru písmoznalectví, jak již bylo řečeno výše, ale ani tuto další možnost však žalobkyně rovněž nikterak nevyužila, a proto tedy podepsanému soudu nezbylo, nežli rozhodnout tak, jak je shora uvedeno.

40. V této souvislosti soud konstatuje, že žalobkyně soudu sama nabídla, a to svou nečinností, možnost učinit závěr v tom smyslu, že neunesla své důkazní břemeno. Tento závěr je tak podepřen, např., rozhodnutím Vrchního soudu v Praze, sp. zn.: 13 Cmo 2/2023, dle něhož platí, že: „Poučení o důkazní povinnosti podle § 118a, odst. 3, o. s. ř., přitom soud poskytne nejen účastníku, který dosud o sporném tvrzení neoznačil žádný důkaz nebo který sice o svém sporném tvrzení důkaz označil, avšak jde o důkaz zjevně nezpůsobilý sporné tvrzení prokázat, ale i tehdy, provedl-li ohledně sporného tvrzení účastníkem navržené důkazy, jestliže jimi nedošlo k jeho prokázání, a jestliže proto (z důvodu neunesení důkazního břemene) by účastník nemohl být ve věci úspěšný (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2604/2009). Postup podle ustanovení § 118a, odst. 3, přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nedostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci, není třeba k poučení podle ustanovení § 118a, odst. 3, přistupovat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3773/2007). Proto založit své rozhodnutí na závěru, že účastník přítomný při jednání neunesl důkazní břemeno, může soud proto jen tehdy, jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytl poučení podle ustanovení § 118a, odst. 3 (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 5117/2009)“.

41. V této souvislosti tedy podepsaný soud uvádí, že žalobkyni jednak poskytl poučení, dle ust. § 118a, odst. 1 a 3, o. s. ř., při prvém ústním jednání, konaném dne 23. 11. 2023, avšak prakticky bezvýsledně, a poté, při dalším jednání, konaném dne 11. 4. 2023, soud tuto svou poučovací povinnost uplatnit ani vlastně již nemohl, když žalující strana se tehdy k soudu nedostavila, jelikož soud je toho názoru, že, jaksi „na dálku“, nelze nepřítomného účastníka jakkoliv poučovat a vyzývat jej k doplnění tvrzení či k označení důkazních návrhů, a proto tedy podepsanému soudu opravdu nezbylo, nežli rozhodnout tak, jak je shora uvedeno.

42. O náhradě nákladů řízení, ve vztahu mezi žalobkyní a prvým žalovaným rozhodl soud podle § 142, odst. 1, o. s. ř., tak, že přiznal prvému žalovanému, který byl v tomto řízení zcela úspěšným, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 8 712 Kč.

43. Tyto náklady sestávají z nákladů právního zastoupení žalovaného č. 1) advokátem, kterému náleží, v řízení o věci, jejíž hodnotu nelze vyjádřit v penězích, odměna, stanovená dle § 9, odst. 1, vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 10 000 Kč, sestávající z částky 1 500 Kč za každý jednotlivý úkon právní služby, když advokát žalovaného č. 1) vykonal, v rámci tohoto řízení, celkem 4 úkony právní služby, a celkem tedy jeho odměna, za tyto úkony právní služby, činí 6 000 Kč (jedná se o úkony, uvedené v § 11, odst. 1, a. t., a to: 1x převzetí a příprava zastoupení, 1x písemné vyjádření ve věci samé, a dále i 2x účast na ústních jednáních, konaných u zdejšího soudu – dne 23. 11. 2023 a dne 11. 4. 2024), a dále náleží advokátovi žalované i 4x paušální náhrada výdajů – po částce ve výši 300 Kč, za každý jednotlivý úkon právní služby, dle § 13, a. t., a celkem tedy ve výši 1 200 Kč, s tím, že advokát žalovaného č. 1) soudu doložil i to, že je plátcem DPH, a proto soud, do celkové částky, představující náklady tohoto řízení, ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným č. 1), musel promítnout ještě i položku, představující 21 % DPH, z odměny advokáta žalovaného č. 1) a z paušálních náhrad jeho výdajů, což tedy činí částku ve výši 1 512 Kč.

44. O povinnosti procesně neúspěšné žalobkyně, uhradit takto vypočtené náklady tohoto řízení, k rukám právního zástupce žalovaného č. 1), a to v celkové výši 8 712 Kč, bylo rozhodnuto podle § 149, odst. 1, o. s. ř., s tím, že soud tedy stanovil žalobkyni, pro splnění této její povinnosti, zákonnou, tedy 3 - denní lhůtu (§ 160, odst. 1, o. s. ř.).

45. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou č. 2), pokud jde o náklady tohoto řízení, pak rozhodl tak, že žádná z těchto účastnic právo na náhradu nákladů tohoto řízení nemá, jelikož žalobkyně nebyla, jak již bylo řečeno výše, v tomto sporu úspěšnou, zatímco žalovaná č. 2), která vlastně úspěšnou byla, ovšem žádné náklady tohoto řízení nepožadovala, ač by jí mohly být přiznány, a to dle ust. § 142, odst. 1, o. s. ř., a proto tedy rozhodl podepsaný soud tak, jak je shora uvedeno.

Poučení