18 C 265/2021- 104

Rubrum

Okresní soud v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Leony Poplerové a přísedících Růženy Vodičkové a Hany Svobodové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa žalobce] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa žalované] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí takto:

Výrok

I. Návrh, aby bylo určeno, že rozvázání pracovního poměru žalobce u žalované učiněné ze strany žalované výpovědí ze dne 26. 5. 2021 je neplatné, se zamítá.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení ve výši 40 293 Kč do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku k rukám zástupce žalované [příjmení] [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou doručenou podepsanému soudu dne 29. 9. 2021 domáhal určení, že rozvázání pracovního poměru ze strany žalované učiněné výpovědí ze dne 26. 5. 2021 je neplatné. Tvrdil, že u žalované pracoval na základě pracovní smlouvy z 2. 7. 2014 jako učitel, v období od 18. 9. 2020 do 6. 3. 2021 byl opakovaně uznáván za dočasně práce neschopného, neboť nebyl schopen řádně a soustavně vykonávat práci s respirátorem či rouškou, tj. za současného zakrytí jeho dýchacích cest. Poté, co informoval žalovanou o ukončení pracovní neschopnosti ke dni 6. 3. 2021 a o tom, že se vrátí do výuky, ale v online režimu, neboť není schopen celodenně či dlouhodobě vykonávat svou práci se zakrytím dýchacích cest, a současně navrhl jak řešit jeho výkon práce s tímto zdravotním omezením, mu sdělila žalovaná, že stále platí zákaz pohybu a pobytu ve vnitřních prostorách škol bez ochranných prostředků dýchacích cest s odkazem na mimořádné opatření č. j. MZDR 15757 2020 MIN/KAN. K opětovnému dotazu mu žalovaná sdělila, že bez respirátoru ho nemohou do budovy školy pustit. Dne 9. 3. 2021 se přesto žalobce dostavil na pracoviště, ale do prostoru školy vpuštěn nebyl, neboť neměl zakryté dýchací cesty respirátorem. Své zdravotní omezení při osobním jednání dne 12. 3. 2021 žalobkyni zdůvodnil a předložil lékařskou zprávu z 25. 9. 2020. Dopisem ze dne 26. 5. 2021 mu žalovaná sdělila, že s ním rozvazuje pracovní poměr výpovědí podle § 52 písm. g) zákoníku práce z důvodu opakovaného porušování povinností. Dle výpovědi se ho měl dopustit tím, že se v šesti případech nedostavil na své pracoviště, aniž by se řádně omluvil a že v jednom případě vedl individuální konzultace žáků bez ochranných prostředků dýchacích cest. Žalobce s touto výpovědí nesouhlasí, považuje ji za neplatnou a trvá na dalším zaměstnávání, což žalované sdělil. Žalobce vytýká žalované, že ačkoli věděla, že má zdravotní problémy, měla jej vyslat na mimořádnou prohlídku k poskytovateli pracovně- lékařských služeb, což neučinila. Dále má za to, že se nedopustil a ani nemohl dopustit porušení povinností uvedených ve výpovědi, neboť ve skutečnosti žalobce neměl povinnost zakrývat si dýchací cesty na svém pracovišti. Tato povinnost byla dovozována z opatření obecné povahy Ministerstva zdravotnictví ČR ze dne 26. 2. 2021 č. j. MZDR 15757 2020 MIN/KAN a z následných opatření č. j. MZDR 15757 2020 MIN/KAN ze dne 6. 4. 2021, č. j. MZDR 15757 2020 MIN/KAN ze dne 19. 4. 2021 a č. j. MZDR 15757 2020 MIN/KAN ze dne 27. 4. 2021. Žalobce odkázal na Ústavu a Listinu práv a svobod, na judikaturu Ústavního soudu s tím, že Ministerstvo zdravotnictví ČR nebylo oprávněno vydat tato opatření, když zejména poukázal na rozsudek NSS ze dne 27. 5. 2021 č. j. 7 Ao6/2021-112, který shledal, že mimořádné opatření č. j. MZDR 15757 2020 MIN/KAN a č. j. MZDR 15757 2020 MIN/KAN bylo vydáno v rozporu se zákonem. V rozporu se zákonem bylo i dle rozsudku NSS ČR ze dne 11. 6. 2021 č. j. 10 Ao12/2021-81 i opatření č. j. MZDR 15757 2020 MIN/KAN.

2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, tvrdila, že žalobce byl opakovaně vyzýván k tomu, aby nosil ochranné prostředky dýchacích cest, což však nerespektoval, do školní budovy nevstoupil a odešel, což se stalo opakovaně, a to ve dnech, které jsou uvedeny ve výpovědi z pracovního poměru. Podle zdravotní prohlídky u [anonymizováno] [jméno] [příjmení] ze dne 5. 6. 2020 vyplynulo, že žalobce byl k výkonu pedagogické činnost způsobilý, problémem bylo pouze to, že odmítal nosit ochranné prostředky dýchacích cest. Žalovaná však nemohla žalobci umožnit, aby se pohyboval a vyskytoval ve škole bez těchto prostředků. Žalobce nebyl v pracovní neschopnosti 8 týdnů vcelku, ale postupně, tudíž nebylo třeba ho zasílat na mimořádnou lékařskou prohlídku. Žalovaná se řídila v té době platnou a účinnou legislativou, která nařizovala zakrytí dýchacích cest v prostorách školy, a tedy v době, kdy tato pravidla požadovala po žalobci dodržovat, byla tato legislativa platná a účinná a museli se jí účastníci řídit. Žalovaná situaci konzultovala i s Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, toto vyloučilo i trvalé užívání ochranného štítu namísto ochranného prostředku dýchacích cest. Pokud žalobce sporuje zákonnost či ústavnost opatření Ministerstva zdravotnictví, pak žalovaná není orgánem příslušným se takovými podněty zabývat. Škola není původcem zásahu, naopak je sama regulovaným subjektem a je povinna splnit povinnosti stanovené mimořádným opatřením. Odmítla, že by zamezovala žalobci vstupu do zaměstnání, jen upozornila žalobce, že vstup do budovy školy je možný pouze při současném zakrytí dýchacích cest ochrannými prostředky. Jednání žalobce je vedeno úmyslně s cílem ochranné prostředky dýchacích cest záměrně nenosit, a to z pouhé zatvrzelosti a přesvědčení v boji s „ virovou diktaturou“, což prezentuje i na svém facebookovém profilu. Žalobce si lékařskou zprávu opatřil nikoli ze zdravotních důvodů, ale proto, aby mohl obejít svou povinnost nošení ochranného prostředku dýchacích cest. Důvodem rozvázání pracovního poměru s žalobcem nebylo opatření vydané ministerstvem zdravotnictví, ale porušení vnitřního přepisu zaměstnavatele vydaného s odkazem na § 101 a 102 zák. práce.

3. Vzhledem k době, kdy došlo k právnímu jednání směřujícímu k rozvázání pracovního poměru žalobce u žalované, které je předmětem tohoto řízení, je třeba projednávanou věc i v současnosti posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2021, tj. přede dnem, kdy nabyly účinnosti zákony č. 251/2021 Sb., 330/2021 Sb. a 511/ 2021 Sb. (dále jen„ zák. práce“).

4. Podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce, zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi.

5. Podle § 58 odst. 1 zák. práce pro porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci nebo z důvodu, pro který je možné okamžitě zrušit pracovní poměr, může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď nebo s ním okamžitě zrušit pracovní poměr pouze do 2 měsíců ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi dověděl, nejpozději však do 1 roku ode dne, kdy důvod k výpovědi vznikl.

6. Podle § 72 zákoníku práce, neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodu může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.

7. Podle § 101 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel je povinen zajistit bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při práci s ohledem na rizika možného ohrožení jejich života a zdraví, která se týkají výkonu práce (dále jen "rizika"). Podle odst. 2 téhož ustanovení péče o bezpečnost a ochranu zdraví při práci uložená zaměstnavateli podle odstavce 1 nebo zvláštními právními předpisy je nedílnou a rovnocennou součástí pracovních povinností vedoucích zaměstnanců na všech stupních řízení v rozsahu pracovních míst, která zastávají.

8. Podle §102 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel je povinen vytvářet bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí a pracovní podmínky vhodnou organizací bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a přijímáním opatření k předcházení rizikům. Podle odst. 2 téhož ustanovení prevencí rizik se rozumí všechna opatření vyplývající z právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a z opatření zaměstnavatele, která mají za cíl předcházet rizikům, odstraňovat je nebo minimalizovat působení neodstranitelných rizik.

9. Po provedeném řízení soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná a to na základě následujících skutkových zjištění:

10. Z pracovní smlouvy ze dne 2. 7. 2014 a následných dohod o změně pracovní smlouvy bylo zjištěno, že žalobce pracoval u žalované jako učitel s tím, že pracovní poměr byl změněn na dobu neurčitou, následně v průběhu trvání pracovního poměru se měnil pracovní úvazek žalobce u žalované, naposledy šlo v rozhodné době o úvazek v rozsahu 52,37 %.

11. Z rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem pro porušování pracovních povinností zaměstnancem dle § 52 písm. g) zákoníku práce ze dne 26. 5. 2021 bylo zjištěno, že žalovaná rozvázala s žalobcem, coby zaměstnancem, pracovní poměr, když uvedla, že žalobce se dne 9. 3. 2021 nedostavil na své pracoviště a neplnil své pracovní povinnosti, oznámení o porušení těchto povinností mu bylo doručeno dopisem z 10. 3. 2021 a byl upozorněn na možnost ukončení pracovního poměru; dne 23. 3. 2021 vedl individuální konzultace žáků bez ochranných prostředků dýchacích cest, toto oznámení o porušení těchto povinností mu bylo doručeno dopisem z 30. 3. 2021 a byl upozorněn na možnost ukončení pracovního poměru; dne 21. 4. 2021 se nedostavil na své pracoviště a neplnil pracovní povinnosti, o čemž byl sepsán záznam z jednání; ve dnech 22. 4. 2021, 23. 4. 2021, 28. 4. 2021 a 30. 4. 2021 se nedostavil rovněž na své pracoviště a neplnil své pracovní povinnosti. Žalobce byl jmenován jako zkoušející pro praktickou maturitní zkoušku ve dnech 5. - 7. 5. 2021 a 10. – 13. 5. 2021 u tříd 4BC1 a 4BC2, v těchto dnech se na maturitní zkoušky nedostavil, nepřítomnost neomluvil.

12. Z oznámení ze dne 28. 5. 2021 bylo zjištěno, že žalobce sdělil zaměstnavateli, že nesouhlasí s výpovědí, považuje ji za neplatnou a trvá, aby byl i nadále zaměstnáván.

13. Z lékařského posudku o zdravotní způsobilosti k práci ze dne 5. 6. 2020 bylo zjištěno, že [anonymizováno] [jméno] [příjmení] uzavřela, že žalobce je zdravotně způsobilý bez jakýchkoli omezení.

14. Z lékařské zprávy [anonymizováno] [jméno] [příjmení], psychiatrická ambulance [obec], ze dne 25. 9. 2020, bylo zjištěno, že žalobce uvádí, že má při pokusu nasadit si roušku stavy úzkosti a děsí ho to. Z hlediska psychiatrického se u posuzovaného nejedná o duševní chorobu v pravém slova smyslu, ale o fobickou poruchu, řešením by bylo nošení štítu.

15. Z rozhodnutí ředitele č. 70/ 2020 ze dne 15. 9. 2020 bylo zjištěno, že vzhledem k aktuálnímu trendu vývoje počtu osob nakažených novým coronavirem covid-19 a v návaznosti na nařízení vydaném Ministerstvem zdravotnictví a hygienickou službou rozhodl o preventivním opatření ke zmírnění šíření nemoci covid-19, tak že nařídil pedagogickým i nepedagogickým pracovníkům mimo jiné přispívat ke snižování rizika přenosu covid-19 zakrýváním si dýchacích cest rouškami, nebo jiným vhodným způsobem, a to ve vnitřních prostorách školy a při osobním jednání s cizími osobami ve škole. Toto rozhodnutí bylo 15. 9. 2020 odesláno zaměstnancům žalované.

16. Žalobce reagoval téhož dne na zaslaný e-mail, jehož obsahem bylo rozhodnutí ředitele č. 70/ 2020 tak, že není schopen roušku nosit, s čímž byl i u lékaře a v současnosti prochází vyšetřením.

17. Ze záznamu o jednání se zaměstnancem z 15. 9. 2020 bylo zjištěno, že za přítomnosti ředitele školy, tří zástupkyň ředitele školy a žalobce, byla projednána žádost žalobce o udělení výjimky z povinnosti nosit roušku, doložil lékařskou zprávu z 28. 6. 2020, z které pouze vyplynulo, že byl odeslán ke specialistovi k dalšímu vyšetření. Žalobce byl upozorněn na rozhodnutí ředitele školy č. 70/ 2020, kterým nařizuje zakrývat si dýchací cesty rouškami, nebo jiným vhodným způsobem, a bylo doporučeno žalobci řešit situaci s praktickým lékařem a překlenout období do doby odborného vyšetření specialistou vystavením pracovní neschopnosti.

18. Z e-mailové komunikace mezi žalobcem a zaměstnanci žalované bylo zjištěno, že 8. 3. 2021 k dotazu žalobce, zda bude vpuštěn do školy bez roušky, mu bylo sděleno, že bez respirátoru nemůže být vpuštěn do školy, neboť všichni jsou povinni chránit žáky, mít respirátor i v rámci individuálních konzultací, komisionálního zkoušení. Na to reagoval žalobce tak, že tedy dorazí před budovu školy, aby dostál svým pracovním povinnostem, ale neví, jak se věc bude řešit, když si nemůže zakrýt dýchací cesty. Téhož dne byl upozorněn na to, že má 12. 3. 2021 proběhnout individuální konzultace žákyně a zkouška pro její dodatečnou klasifikaci, dále že je s žalobcem počítáno u opravných zkoušek závěrečných ročníků a opět poukázáno na mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví o zákazu pohybu a pobytu ve vnitřních prostorách školy bez ochranných prostředků dýchacích cest. Z komunikace ze dne 9. 3. 2021 bylo zjištěno, že byl žalobce ze školy znovu vykázán, neboť neměl zakryté dýchací cesty a dotazoval se, jak dál bude postupováno. Žalovaná sdělila, že má zájem, aby žalobce nadále pracoval, ale za dodržení všech opatření a nařízení, o kterých byl informován a která jsou závazná.

19. Ze záznamu z jednání ze dne 12. 3. 2021 bylo zjištěno, že za přítomnosti ředitele školy, zástupkyň ředitele, žalobce a [anonymizováno] [příjmení], garanta oboru BPČ, bylo mimo jiné řešeno, jak bude probíhat ústní maturitní zkouška s ohledem na žalobcem tvrzenou neschopnost dlouhodobě nosit respirátor. Žalobci bylo sděleno, že vedení školy trvá na všech opatřeních včetně ochrany dýchacích cest. K tomu žalobce sdělil, že požadavky ohledně dodržení všech mimořádných opatření nemůže dodržet, předpokládá rozvázání pracovního poměru na základě jeho nepřítomnosti na pracovišti a neplnění povinností. Na možnost rozvázání pracovního poměru byl žalobce upozorněn již 10. 3. 2021 a znovu i na tomto jednání. Žalobce tvrdil, že není jeho pracovní povinností nosit ochranu dýchacích cest, řešení viděl v respektování zdravotního důvodu, který mu neumožňuje zakrývat si dýchací cesty, což doložil zprávou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] ze dne 25. 9. 2020, kterou předložil až u tohoto jednání 12. 3. 2021.

20. Z e-mailové komunikace žalované s Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, ze dne 1. 4. 2021 bylo zjištěno, že žalovaná popsala situaci, která na pracovišti vznikla v souvislosti s chováním žalobce a žádala Ministerstvo o vysvětlení, jak se v daném případě zachovat a jak dále postupovat.

21. Ze scanu obrazovky facebookového profilu žalobce bylo zjištěno, že žalobce se na svém účtu vyjadřuje tak, že si došel na konci prázdnin za lékařem pro potvrzení, že nemůže nosit onen cár na pusu a potvrzení bez problému dostal, že se vzepřel a od začátku si hadr na pusu nedal a nevezme, že s ním vedení školy manipuluje, přesvědčuje, vyhrožuje, až byl vykázán ze školy, je ten, kdo odpírá a bojkotuje tuto diktaturu, nikdo ho nedonutí, aby si náhubek nasadil, ani policie, nebude absolvovat jediný test, o očkování nemluvě, za což byl vyhozen ze zaměstnání.

22. Ze záznamu z jednání popisujícího průběh jednání s žalobce dne 21. 4. 2021 bylo zjištěno, že žalobce tohoto dne v 7:30 hod. přišel na vrátnici, kde mu bylo sděleno, že bez respirátoru ho do školy nemohou pustit, pracovnice mu nabídla respirátor, ten odmítl, odešel před budovu školy, kam se dostavila zástupkyně ředitele [anonymizováno] [příjmení], která mu rovněž sdělila, že bez respirátoru nemůže do školy vstoupit, a pokud nebude vyučovat, že se jedná o neomluvenou absenci. Od školy poté odešel.

23. Z rozhodnutí ředitele školy 17/ 2021 a 18/ 2021 ze dne 31. 3. 2021 bylo zjištěno, že u maturitní zkoušky žáků třídy 4BC1 a 4BC2 byl žalobce uveden jako zkoušející pro maturitní zkoušku.

24. Z e-mailové komunikace mezi účastníky ze dne 4. 5. 2021 bylo zjištěno, že žalobce se s tabulkou účasti k praktické maturitní zkoušce seznámil, uvedl, že se všech termínů zúčastní, pokud bude vpuštěn do objektu školy bez zakrytí dýchacích cest, pokud nebude vpuštěn do objektu, může být přítomen ve venkovních prostorách a tam vykonávat činnost člena zkušební komise.

25. Z rozpisu zkoušek ze systému Bakalář pro žalobce bylo zjištěno, že žalobce je uveden jako člen zkušební komise pro praktickou maturitní zkoušku jako zkoušející ve dnech 5. – 7. 5. 2021, 10. – 13. 5. 2021, k tomu byl přiložen rozpis personálního zajištění praktické maturitní zkoušky a současně z tabulky skutečné docházky bylo zjištěno, že žalobce se v těchto termínech na pracoviště nedostavil.

26. Soud neprovedl navrhovaný důkaz listinou nazvanou Ochrana zdraví a provoz středních škol a konzervatoří pro období přípravy na maturitní a závěrečnou zkouškou v období školního roku 2019 a 2020, neboť má za to, že pro toto řízení není tento důkaz relevantní.

27. Tato skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu:

28. Nezbytnými předpoklady každé platné výpovědi z pracovního poměru jsou náležitosti platného projevu vůle. Výpověď z pracovního poměru musí být stejně jako každé jiné právní jednání zejména určitá a srozumitelná, musí být učiněna vážně a svobodně, nesmí svým obsahem nebo účelem odporovat zákonu, obcházet zákon nebo se příčit dobrým mravům, jinak je neplatná za předpokladu, že se ten, kdo je takovým právním jednáním dotčen, neplatnosti rozvázání pracovního poměru dovolá u soudu v prekluzivní lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr tímto rozvázáním skončit.

29. Rozhodující je obsah právního jednání bez ohledu na to, jak bylo právní jednání označeno. Samotný důvod výpovědi z pracovního poměru musí být vždy náležitě konkretizován za předpokladu, že výpověď dává zaměstnavatel, musí být výpovědní důvod ve výpovědi uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které ho vedou k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl zaměstnavatel projevit (tj. který zákonný výpovědní důvod uplatňuje), a aby bylo zajištěno, že uplatněný výpovědní důvod nebude moci být dodatečně měněn.

30. Žalobce, který byl v pracovním poměru u žalované na funkci učitele s tím, že pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou, obdržel dne 26. 5. 2021 výpověď z pracovního poměru dle § 52 písm. g) zák. práce, která byla vyhotovena v písemné formě, obsahovala důvody skutkově vymezené tak, že je není možné zaměnit s jinými, bylo rovněž doloženo, že výpověď podepsala osoba oprávněná takový úkon učinit. Dle názoru soudu tato výpověď splňuje veškeré formální náležitosti předpokládané ustanovením § 50 zák. práce. Žalobce podal žalobu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru v zákonem stanovené lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním. Skončit tedy měl k 31. 7. 2021 a lhůta k podání žaloby tak byla zachována. Stejně tak má soud za zachovanou dvouměsíční lhůtu dle ustanovení § 58 odst. 1 zák. práce k dání výpovědi z důvodu dle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce, když ve výpovědi z 26. 5. 2021 je vytýkáno jednání, jichž se žalobce měl dopustit minimálně od 21. 4. 2021 a ve dnech následujících.

31. Zbývalo tedy zabývat se spornou otázkou, zda jsou naplněny materiální předpoklady platnosti výpovědi. Výpověď byla skutkově vymezena tak, že důvodem výpovědi je nedostavování se na pracoviště v době 9. 3. 2021, 21. 4. 2021, 22. 4. 2021, 23. 4. 2021, 28. 4. 2021, 30. 4. 2021 a dále pak v době od 5. - 7. 5. 2021 a 10. - 13. 5. 2021 a vedení individuální konzultace s žáky dne 23. 3. 2021 bez ochranných prostředků dýchacích cest. S ohledem na lhůtu uvedenou v § 58 odst. 1) zák. práce soud hodnotil, zda se žalobce dopustil porušení pracovních povinností v době od 26. 3. 2021.

32. Povinnost zaměstnance dodržovat povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance, vyplývajícím z pracovního poměru (§ 38 odst. 1 písm. b) zák. práce). Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušováním povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, závažným porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci a porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Zatímco soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci či závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci je důvodem k výpovědi z pracovního poměru (§ 52 odst. 1 písm. g) část věty za středníkem zák. práce), porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem nejen k výpovědi, ale i k okamžitému zrušení pracovního poměru (§ 55 odst. 1 písm. b), § 52 odst. 1 písm. g) část věty před středníkem zák. práce).

33. Ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.

34. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy„ méně závažné porušení pracovní kázně“,„ závažné porušení pracovní kázně“ a„ porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ (podle stávající právní úpravy jde o méně závažné, závažné, resp. zvlášť hrubým způsobem„ porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“) definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (viz. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, roč. 2001).

35. Neomluvené zameškání práce v trvání pěti dnů zpravidla představuje – obecně vzato – samo o sobě porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem a odůvodňuje rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením. Jednání zaměstnance znamenající porušení pracovní kázně však nelze posuzovat bez přihlédnutí k dalším okolnostem, které mohou mít vliv na celkové zhodnocení případu; kromě délky nepřítomnosti zaměstnance v práci je nutno přihlédnout zejména k důsledkům nepřítomnosti zaměstnance v práci pro zaměstnavatele, k dosavadnímu postoji zaměstnance k plnění pracovních úkolů, k míře jeho zavinění a ke způsobu a intenzitě porušení jeho konkrétních pracovních povinností (srov. NS 21 Cdo 2542/2007).

36. K základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru náleží též povinnost podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době. Tato povinnost zaměstnance trvá od vzniku pracovního poměru až do jeho skončení. Zaměstnanec je povinen plnit své pracovní povinnosti podle pracovní smlouvy, není povinností zaměstnavatele, aby zaměstnance v pracovním poměru vyzýval k docházce do zaměstnání. Jestliže byl žalobce tedy opakovaně vyzván (jak písemně, tak ústně) k nástupu do práce, protože do zaměstnání nedocházel, byla zcela splněna povinnost (připravenost) zaměstnavatele přidělovat práci podle pracovní smlouvy.

37. V projednávané věci je třeba jednání žalobce spočívající v jeho neomluveném zmeškání práce hodnotit jako porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem ve smyslu ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce. Vzhledem k tomu, že žalobce se svévolně v měsíci dubnu 2021 po dobu 5 pracovních dnů a v květnu 2021 po dobu 6 pracovních dnů nedostavoval k výkonu práce, ačkoliv byl opakovaně k nástupu na pracoviště vyzýván (jak bylo prokázáno e-mailová komunikace mezi účastníky, zápisy z jednání s žalobcem), na uvedené výzvy reagoval vždy tak, že odmítá si zakrývat dýchací cesty ochrannými prostředky, nebylo v projednávané věci možné po zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr žalobce u něj nadále pokračoval a aby jej zaměstnával. Na možnost ukončení pracovního poměru byl opakovaně upozorňován, sám žalobce zmiňoval, že s touto variantou počítá a je připraven se svých práv domáhat soudní cestou. V konkrétních okolnostech projednávané věci se ze strany žalobce jednalo o porušení jednak obecně platných mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví České republiky a v jeho intencích dne 15. 9. 2020 žalovanou vydaného vnitřního opatření ředitele školy (viz odst. 15 tohoto rozsudku) nařizujícího povinnost nošení ochrany dýchacích cest ve všech vnitřních prostorách školy Vedle toho žalobce porušil i základní povinnosti zaměstnanců vyplývající z ustanovení § 301 písm. a), c), d) zákoníku práce, konkrétně plnit pokyny nadřízených vydané v souladu s právními předpisy (ad a)), dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané; dodržovat ostatní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané, pokud s nimi byli řádně seznámeni (ad c)), nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele (ad d)).

38. Jednalo-li by se toliko o jednorázové porušení mimořádného opatření ministerstva zdravotnictví potažmo vnitřního opatření žalované nařízené povinnosti nošení ochrany dýchacích cest ve všech vnitřních prostorách školy (viz rozhodnutí ředitele č. 70/ 2020), v němž by žalobce po upozornění nepokračoval, dala by se intenzita takového porušení pracovních povinností hodnotit nanejvýš jako méně závažné porušení povinnosti. I když i v této souvislosti je třeba zdůraznit, že žalobce nebyl kompetentní sám si vyhodnotit, zda je potřeba, aby měl při práci nasazenou ochranu dýchacích cest či nikoli. Ovšem žalobce nejenže v porušování uvedené povinnosti pokračoval i po prvním upozornění na to, že se dopouští porušení interního i obecného předpisu, ale odmítl se mu podrobit i na opakované výzvy ze strany žalované a to jak ředitele školy, tak zástupkyň ředitele školy, kteří byli z titulu své funkce povoláni mimo jiné i k dohledu nad dodržováním interních předpisů, tak i ze strany coby jeho nadřízeného. Vztah nadřízenosti a podřízenosti je přitom jedním z pojmových znaků pracovněprávního vztahu, kdy plnění v souladu s právními předpisy vydaných pokynů zaměstnavatele, ať už vydaných zaměstnavatelem přímo či prostřednictvím jiných nadřízených zaměstnanců, patří k základním povinnostem zaměstnance, a její vědomé úmyslné porušení představuje vážné narušení důvěry zaměstnavatele, jako nezbytného předpokladu existence fungujícího pracovněprávního vztahu. Zaměstnanec nemá (vyjma objektivně podloženého přesvědčení, že pokyn nadřízeného je v rozporu s právním předpisem) žádný prostor pro úvahy o tom, zda je udělený pokyn nadřízeného smysluplný a účelný či zbytečný, a zda je potřebné ho splnit či nikoliv. Výslovné odepření zcela jasného pokynu nadřízeného, navíc pokynu k dodržování předepsané povinnosti, tak závažnost porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci umocňuje a lze uzavřít, že jeho intenzita dosahuje minimálně stupně závažného porušení povinnosti. Přihlédne-li se navíc k tomu, že žalovaná byla k striktnímu vyžadování nošení ochrany dýchacích cest v době opětovně sílící vlny covidové epidemie motivována nejen pod tlakem obecných předpisů vydávaných ministerstvem zdravotnictví, ale především snahou o co největší eliminaci rizika rozšíření onemocnění či nutnosti dodržet předepsanou karanténu mezi svými zaměstnanci a mezi žáky. Žalobce se tedy minimálně po dobu 11 dnů nedostavoval na své pracoviště, což nebylo ani v řízení sporováno, o tom, že má vykonávat své pracovní povinnosti věděl, byl o tom i informován svými nadřízenými jak osobně, tak prostřednictvím e-mailové komunikace, byl seznámen s vnitřním předpisem vydaným ředitelem školy, přesto v porušování pracovních povinností pokračoval. Soud má tedy za to, že žalobce svým jednáním naplnil zákonný důvod k výpovědi z pracovního poměru dle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce, a výpověď z tohoto důvodu, kterou mu žalovaná dala, je platná a žalobu zamítl (výrok I.).

39. Pro úplnost pak okresní soud dodává, že tím, že žalovaná za tehdejších okolností vyžadovala po žalobci dodržování stejných pravidel, jaká vyžadovala po všech svých zaměstnancích, po všech žácích, žalobce nijak nediskriminovala. Žalobce přitom netrpěl ani žádnou z diagnóz, na které se vztahovala výjimka z plošné povinnosti nošení ochranných prostředků dýchacích cest, jak vyplynulo z předložených lékařských zpráv.

40. Okresní soud podává ještě vyjádření k námitce žalobce, že se nedopustil a ani nemohl dopustit porušení povinností uvedených ve výpovědi, neboť ve skutečnosti neměl povinnost zakrývat si dýchací cesty na svém pracovišti, když tato povinnost byla dovozována z opatření obecné povahy Ministerstva zdravotnictví ČR ze dne 26. 2. 2021 č. j. MZDR 15757 2020 MIN/KAN a z následných opatření č. j. MZDR 15757 2020 MIN/KAN ze dne 6. 4. 2021, č. j. MZDR 15757 2020 MIN/KAN ze dne 19. 4. 2021 a č. j. MZDR 15757 2020 MIN/KAN ze dne 27. 4. 2021, přičemž tato opatření byla shledána za vydaná v rozporu se zákonem. Je pravdou, že mimořádné opatření ministerstva zdravotnictví MZDR 15757 2020 MIN/KAN ze dne 6. 4. 2021, a opatření č. j. MZDR 15757 2020 MIN/KAN ze dne 19. 4. 2021, bylo v rozporu se zákonem, jak rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 27. 5. 2021, č.j. 7 Ao 6/2021-131, neboť neobsahovalo zákonem požadované odůvodnění. Zrušení předmětných opatření pro nepřezkoumatelnost odůvodnění přitom znamená zrušení celého mimořádného opatření, tj. včetně jeho výrokové části. Vzhledem k tomu, že ministerstvo zdravotnictví samo zrušilo předmětná opatření a nahradilo je jinými, mohl Nejvyšší správní soud pouze prohlásit tato opatření za nezákonná, nemohl je tedy zrušit, fakticky nemohl změnit povinnost, které na adresáty opatření dopadají. Pokud jde o mimořádná opatření pod č.j. MZDR 15757 2020 MIN/KAN ze dne 19. 4. 2021 a č. j. MZDR 15757 2020 MIN/KAN ze dne 27. 4. 2021, pak tato byla Ministerstvem zdravotnictví s účinností od 3. 5. 2021 zrušena. Přestože žalobce argumentoval tím, že byl žalovanou nucen řídit se těmito mimořádnými opatřeními, které konkrétně označil, a která byla následně shledána za nezákonná, okresní soud posuzoval porušení povinností žalobce ve vztahu k plnění pracovních povinností nikoli s odkazem na tato citovaná mimořádná opatření, ale ve vztahu k internímu předpisu, který byl vydán ředitelem školy, ve vztahu k pokynům nadřízeného zaměstnance, tak jak je uvedeno shora.

41. O nákladech řízení soud rozhodoval ve smyslu ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že úspěšné žalované přiznal vůči žalobci právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení. Jejich výše je představována jednak odměnou advokáta za 11 úkonů právní služby po 2 500 Kč dle § 11 odst. 1 písm. a), c), d), g), § 9 odst. 3, § 7 vyhl. č. 177/96 Sb. (převzetí a příprava zastoupení, 4x písemné podání ve věci samé, 4x porada s klientem, účast u jednání soudu dne 29. 11. 2022 a dne 2. 2. 2022), tj. 27 500 Kč náhradou jeho hotových výdajů za 11 úkonů právní služby po 300 Kč dle vyhl. č. 177/1996 Sb., tj. 3 300 Kč náhrada za promeškaný čas dle § 14 odst. 2 ve spojení s § 7, § 9 odst. 3 vyhl. č. 177/96 Sb. za účast u jednání dne 27. 1. 2022 a dne 13. 10. 2022 po 1 250 Kč, tj. celkem 2 500 Kč s ohledem na skutečnost, že zástupce žalované je plátcem DPH, zvyšují se dle ust. § 137 odst. 3 o.s.ř. náklady řízení o DPH vypočtenou z odměny zástupce za zastupování a z náhrad hotových výdajů, neboť tuto částku je zástupce povinen odvést dle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, tj. 6 993 Kč Za účast na jednání, které bylo odročeno bez projednání věci, advokátu žalované nenáleží jím účtována odměna, nýbrž pouze náhrada za čas promeškaný v souvislosti s poskytnutím právní služby ve výši jedné poloviny mimosmluvní odměny (srov. § 14 odst. 2 advokátního tarifu), tj. náhrada ve výši 1 250 Kč, dle ust. § 7 bod 5. advokátního tarifu. Současně pak nebyla přiznána ani jím účtovaná paušální náhrada hotových výdajů (srov. § 13 odst. 4 advokátního tarifu). Režijní paušál k výše uvedené náhradě za promeškaný čas totiž nenáleží, neboť tato ve své podstatě není vykonaným úkonem právní služby (viz např. rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích sp. zn. 27 Co 121/2016). Úkonem právní služby ve smyslu § 11 vyhl. č. 177/96 Sb. není ani studium spisu, za které zástupce žalované požadoval odměnu, proto mu nebyla soudem přiznána. Žádné mimořádné okolnosti případu, pro které by soud ve smyslu § 150 o.s.ř. výjimečně nepřiznal žalované právo na náhradu nákladů řízení v plné výši, zjištěny ani tvrzeny nebyly. Ze všech těchto důvodů tedy soud uložil žalobci nahradit žalované náklady řízení ve výši 40 293 Kč (výrok II.).

42. Lhůta k plnění byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 věty před středníkem o.s.ř., když soud neshledal důvody pro stanovení lhůty delší.

Poučení