18 C 272/2021-65

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl předsedou senátu JUDr. Ladislavem Nevole, jako samosoudcem, v právní věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupená advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], o zaplacení pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 6 774,56 Kč, z majetkové podstaty dlužníka – [právnická osoba], [IČO], dále je žalovaný povinen zaplatit žalobci částku ve výši 3 346,82 Kč, spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % p. a., za období od 17. 4. 2019 do 2. 12. 2020, a to v částce 532,83 Kč, rovněž z majetkové podstaty jmenovaného dlužníka, a dále též je žalovaný povinen zaplatit žalobci částku ve výši 21 961,51 Kč, spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % p. a., za období od 1. 5. 2019 do 2. 12. 2020, a to v částce 3 414,26 Kč, taktéž z majetkové podstaty zmiňovaného dlužníka, a to vše do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci, na náhradě nákladů řízení, k rukám právního zástupce žalobce, Mgr. [jméno] [příjmení], advokáta, částku ve výši 18 060,50 Kč, a to do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se, vůči žalovanému, svým žalobním návrhem, podaným ke zdejšímu soudu, dnem 2. 6. 2021, domáhal zaplacení shora uvedených částek, spolu s příslušenstvím, v podobě zákonného úroku z prodlení, a to z toho důvodu, že žalobce je věřitelem dlužníka – [právnická osoba] s.r.o., v konkursu, [IČO], se sídlem [adresa], na nějž podal žalobce, dne 28. 2. 2020, insolvenční návrh.

2. Usnesením Krajského soudu v Praze, vydaným pod č. j. [insolvenční spisová značka], ze dne 2. 12. 2020, bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka ([právnická osoba]) a na jeho majetek byl prohlášen konkurs. Současně Krajský soud v Praze, zmiňovaným usnesením, ustanovil žalovaného insolvenčním správcem dlužníka. Žalobce u žalovaného, dopisem ze dne 28. 1. 2021, uplatnil své pohledávky za dlužníkem, postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, a to ve smyslu § 169, odst. 1 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, vzniklé do dne 31. 5. 2020, a to v souladu s ustanovením § 203, odst. 1, insolvenčního zákona.

3. Žalovaný však se žalobou nesouhlasil a požadoval její zamítnutí, jelikož tvrdil, že dotyčné pohledávky vůbec nemají charakter pohledávek, vyplývajících z pracovně právního vztahu, když, dále, žalovaný tvrdil i to, že, pokud žalobce uplatnil své nároky v souvislosti s výkonem práce v Bulharsku (v [jméno]), tak na takové nároky mu nárok však nevzniknul, jelikož žalobce se v Bulharsku oženil, a, tudíž, bydlel i stravoval se u své manželky.

4. Soud tedy ve věci nařídil ústní jednání, jež proběhlo dnem 11. 11. 2021, přičemž soud provedl dokazování řadou listinných důkazů, z nichž zjistil následující skutečnosti:

5. Žalobce se stal, od 1. 1. 2019, zaměstnancem dlužníka, jenž se, v průběhu roku 2019, dostal do platební neschopnosti, přičemž, již počátkem roku 2019, dlužník přestal žalobci vyplácet mzdu a přestal hradit i další své splatné závazky. Přitom dlužník, před uzavřením předmětné pracovní smlouvy, oslovil žalobce, jakožto osobu s pracovními zkušenostmi a vazbami v Bulharsku, s nabídkou spolupráce, a to již na konci roku 2018. Dlužník žalobci tehdy nabídl, aby pro něj vybudoval v Bulharsku dceřinou společnost a zajistil pro něj i rozjezd její obchodní činnosti, s tím, že žalobce požadoval, aby jeho měsíční odměna za práci, v čisté výši, odpovídala tomu výdělku, který žalobce pobíral u svého dřívějšího českého zaměstnavatele, pro kterého v Bulharsku působil, v režimu vyslání. Šlo o částku cca 70 000 Kč měsíčně, ze které podstatnou část žalobce, od dřívějšího zaměstnavatele, inkasoval jakožto do Bulharska vyslaný zaměstnanec, ve formě náhrad za ubytování, stravného a jízdného. Dlužník s tímto finančním požadavkem žalobce souhlasil, ale, namísto žalobcem navrženého režimu vyslání zaměstnance do Bulharska, požadoval, aby žalobce působil v tzv. režimu souběhu, kdy bude část své odměny pobírat na základě pracovní smlouvy s dlužníkem a část jako jednatel založené bulharské dceřiné společnosti, s tím, že, do doby poskytnutí potřebných prostředků, na rozjezd bulharské dceřiné společnosti, ponese náklady na celou odměnu žalobce právě dlužník, a to v rámci sjednaného pracovněprávního vztahu (zjištěno z vystaveného Formuláře A1, potvrzujícího příslušnost žalobce k českým právním předpisům sociálního zabezpečení, ve smyslu čl. 13, odst. 1, písm. a, Nařízení Evropského parlamentu a Rady ES [číslo] v období od 1. 3. 2019 do 28. 2. 2021). Dále, v této souvislosti, soud konstatuje, že zmiňovaná ujednání, mezi žalobcem a dlužníkem, vlastně žalovaný ani nikterak nezpochybňoval, když tvrdil pouze to, že dlužník je povýtce nekontaktní.

6. Dlužník a žalobce se, v období od listopadu 2018 do 1. ledna 2019, konkrétně dohodli na tom, že žalobce bude, za výkon své práce pro žalobce, pobírat měsíční odměnu, a to jednak ve výši 30 000 Kč, která byla uvedena v písemné Pracovní smlouvě, uzavřené mezi dlužníkem a žalobcem, dne 1. 1. 2019, a jednak i ve výši 750 leva, respektive, ekvivalent této částky v Kč, jakož i náklady, spojené s užíváním bytu v [jméno], jehož pronájem měl žalobce z počátku hradit z takto sjednané odměny, když, následně, měla pronájem převzít a všechny náklady s tím spojené hradit ona zakládaná bulharská společnost (zjištěno z listin, zachycujících e-maily, vyměňované mezi žalobcem a tehdejším jednatelem dlužníka, Ing. [příjmení] - ze dne 26. 11 2018 a ze dne 28. 11. 2018 a dále e-mailem jednatele dlužníka, adresovaným mzdové účetní dlužníka - ze dne 10. 12. 2018 - a navazujícím e-mailem mzdové účetní dlužníka - adresovaným žalobci - ze dne 11. 12. 2018).

7. Konečně pak bylo mezi žalobcem a dlužníkem dohodnuto i to, že žalobci bude vyplácena částka ve výši 35 EUR za den (odpovídající zahraničnímu stravnému, stanovenému prováděcím právním předpisem pro Bulharskou republiku), která byla rovněž dohodnuta v e-mailech, uvedených již výše, pod bodem [číslo] která měla být následně transformována do odměny jednatele nově zakládané bulharské obchodní společnosti.

8. Mezi stranami bylo rovněž dohodnuto a písemně potvrzeno, ve shora zmiňované elektronické korespondenci, že dlužník bude žalobci proplácet jízdní náklady na zahraniční pracovní cesty, do České republiky a zpět, přičemž bylo dohodnuto, že jako dopravní prostředek bude žalobce využívat letadlo, a tedy mu dlužníkem bude proplacena cena letenek.

9. Skutečnost, že části mzdy, uvedené výše – bodech [číslo] [číslo] (tedy 750 leva měsíčně a dále 35 EUR denně), sice nebyly sjednány přímo v oné písemné pracovní smlouvě, ze dne 1. 1. 2019, však nezbavila dlužníka povinnosti tyto částky hradit, takže se jedná, dle názoru soudu, o platně sjednané závazky dlužníka vůči žalobci, a to z titulu dlužné mzdy, jelikož tyto závazky byly ujednány v oné elektronické korespondenci, specifikované výše – viz body [číslo] [číslo] zvláště když, následně, byly tyto závazky dlužníka mezi stranami potvrzeny i konkludentně, a to jednáním samotného dlužníka, který, ve vztahu k měsíci leden 2019, všechny tyto dohodnuté části mzdy žalobci uhradil (viz níže – bod [číslo]).

10. Žalovaný pak nezpochybňoval ani to, že to byl sám dlužník, kdo následně připravil pracovní smlouvu, dle níž místo výkonu práce žalobce bylo v [jméno], přičemž dlužník, dle dohody obou stran, též požádal Okresní správu sociálního zabezpečení Praha – východ o vystavení onoho Formuláře A1, potvrzujícího souběh mezi prací žalobce, jako jednatele dceřiné společnosti v Bulharsku, a jeho prací pro dlužníka dle české pracovní smlouvy, v České republice, a též i příslušnost žalobce k českým právním předpisům sociálního zabezpečení, ve smyslu čl. 13, odst. 1 písm. a, Nařízení Evropského parlamentu a Rady ES [číslo] (zjištěno z předmětného Formuláře A1).

11. Tím, že dlužník sám připravil pro žalobce pracovní smlouvu s místem výkonu práce žalobce v [jméno], pak tedy sám dlužník způsobil i to, že ony dohodnuté platby (750 leva měsíčně a 35 EUR denně) nemohly být, v právním slova smyslu, cestovními náhradami, takže tyto platby mají, dle názoru soudu, v rámci něhož se soud ztotožnil se žalobcem, povahu mzdových nároků (zjištěno z ust. čl. 46, Nařízení Evropského parlamentu a Rady EU [číslo] ze dne 23. července 2014, dle něhož elektronické formě dohody nesmějí být upírány právní účinky, takže taková elektronicky sjednaná dohoda je právně postavena na roveň formě dohody listinné).

12. Žalobce, po uzavření pracovní smlouvy s dlužníkem, tedy pro dlužníka založil v Bulharsku dceřinou [právnická osoba] BULGARIA EOOD, IČ (EIK): [číslo], se sídlem a adresou vedení [právnická osoba] Shapkarev 1, 3. patro., [číslo] [jméno], Bulharsko, jejímž jediným společníkem byl dlužník, a žalobce se stal jejím jednatelem, nicméně, k plánovanému převzetí části sjednané odměny žalobce, dle sjednané pracovní smlouvy s dlužníkem, a to ze strany výše zmiňované bulharské dceřiné společnosti, již nikdy nedošlo, neboť, bezprostředně po založení oné dceřiné společnosti, dlužník, jakožto jediný společník zmiňované dceřiné společnosti, žalobci sdělil, že nemá dostatek peněz, takže, v dané chvíli, nemůže dotyčné dceřiné společnosti poskytnout žádné finanční prostředky, které jí ani nikdy později již neposlal, s tím, že dlužník žalobci však uhradil onu sjednanou mzdu v plném rozsahu, a tedy nejen onu část, stanovenou v pracovní smlouvě, nýbrž i její písemně (elektronicky) sjednané a ústně potvrzené další části (tedy onu částku 750 leva a 35 EUR denně), jak již bylo řečeno výše (viz bod [číslo]), a to pouze ovšem za první měsíc trvání předmětného pracovněprávního vztahu (leden 2019), když, za leden 2019, dlužník uhradil žalobci rovněž i cestovní náhrady, za cestu ze [jméno] do [obec], ze dne 17. 1. 2019, a zpět do [jméno], ze dne 22. 1. 2019, nicméně, za únor 2019 již dlužník žalobci uhradil pouze část mzdy, stanovené v textu předmětné pracovní smlouvy, a to, navíc, s osmnáctidenním zpožděním, oproti stanovenému pravidelnému termínu výplaty, když cestovní výdaje, vzniklé v únoru 2019, již dlužník žalobci neproplatil, a poté, od března 2019, dlužník již zcela přestal žalobci vyplácet jakoukoliv mzdu i hradit jakékoliv cestovní výdaje, a proto, dne 28. 2. 2020, žalobce podal na dlužníka insolvenční návrh, na což dlužník zareagoval tím, že, dne 11. 3. 2020, uhradil žalobci část oněch dlužných mezd - za měsíce březen, duben, červen, červenec, srpen, září, říjen, listopad a prosinec 2019, a rovněž i za leden a únor 2020, a to v celkové výši 243 987 Kč. Dlužník však těmito platbami uhradil pouze části mzdy žalobce, sjednané přímo v textu pracovní smlouvy, ze dne 1. 1. 2019, když další sjednané části mzdy, jakož i cestovní náhrady, resp., svůj závazek k jejich úhradě, začal dlužník poté rozporovat a uhradit je odmítl (zjištěno z nesporných tvrzení účastníků).

13. Nárok žalobce, na náhradu jízdních výdajů v prokázané výši, by mu ostatně, i bez výše zmiňovaných dohod, vyplýval i z ustanovení § 167, § 157, odst. 1, zákona č. 262/2006 Sb. (zákoník práce).

14. Ve shora popsaných souvislostech soud konstatuje, že dlužník, při svém následném rozporování předmětných pohledávek žalobce, však nikdy neuvedl žádný právní důvod, pro který by tyto pohledávky žalobce měly být, dle názoru dlužníka, sporné, zvláště když je nepochybné (a žalovaný to rovněž nezpochybňoval), že k oné úhradě finančních prostředků ve prospěch žalobce došlo až dnem 28. 3. 2019, ačkoliv stanovený pravidelný výplatní termín byl sjednán k 10. dni příslušného kalendářního měsíce, a v daném případě tedy ke dni 10. 3. 2019 (zjištěno z předmětné pracovní smlouvy a rovněž i z nesporných tvrzení účastníků).

15. V konečném důsledku tedy, v průběhu celého roku 2019, dlužník vyplatil žalobci pouze mzdy za měsíce leden, únor a květen, když ovšem pouze onu lednovou mzdu (viz výše – bod [číslo]) dlužník uhradil žalobci celou, a tedy včetně těch částí mzdy, jež byly sjednány mimo text oné pracovní smlouvy a jež vyplývají ze shora zmiňované elektronické korespondence (viz výše – body [číslo] [číslo]).

16. Obsah závazků dlužníka, jež jsou předmětem tohoto sporu, tedy ona mzda, výdaje na byt i cestovní náhrady, byl dále potvrzen i tím, že jednatel dlužníka výslovně pověřil svou mzdovou účetní jak účtováním, tak i vyplácením sjednaných částí mzdy i cestovních náhrad, když žalobce byl též mzdovou účetní dlužníka, právě na základě onoho pokynu jednatele dlužníka instruován, jak má dlužníkovi zasílat vyúčtování předmětných částí mzdy i cestovních náhrad (viz výše – bod [číslo]), s tím, že mzdová účetní dlužníka žalobci soustavně zasílala výpisy z účetního systému„ POHODA“, které potvrzovaly, že dlužník o těchto pohledávkách žalobce řádně účtuje. V této souvislosti se tedy soud opět ztotožnil s názorem žalobce, předestřeným v tom smyslu, že těmito aktivitami, zachycenými ve zmiňované elektronické korespondenci, dlužník předmětné pohledávky žalobce nepochybně uznal, neboť mzdová účetní dlužníka, v daném případě, zjevně jednala jako pověřený zástupce dlužníka, jakožto podnikatele. V této souvislosti pak soud žalobci uvěřil i v tom, že jednatel dlužníka žalobci úhradu jeho pohledávek, jež jsou předmětem tohoto sporu, opakovaně sliboval, k čemuž se vlastně žalovaný nikterak konkrétně ani nevyjádřil.

17. Podepsaný soud, tudíž, dospěl k závěru, že dlužník, svým jednáním, svůj závazek k úhradě sjednaných částí mzdy i cestovních náhrad fakticky uznal, co do důvodu i výše, ve smyslu § 2054, odst. 2, zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, když, ke dni 4. 3. 2019, vyplatil žalobci celou mzdu za leden 2019 (tj., všechny její sjednané části) a proplatil mu i doložené cestovní výdaje (zjištěno z nesporných tvrzení účastníků), přičemž, na proplacení cestovních náhrad za zahraniční pracovní cesty, tedy proplacení letenek v doložené výši, má žalobce, i bez ohledu na jakékoliv dohody, nárok přímo dle zákoníku práce (viz výše – bod [číslo]), když to, že pohledávky žalobce, uplatněné v rámci tohoto řízení, jsou po právu, nakonec, výslovně, připustil dokonce i sám dlužník, nacházející se v insolvenčním řízení (zjištěno z vyjádření dlužníka - ze dne 16. 11. 2020, dostupného prostřednictvím internetu - v ISIR na č. d. A-57, str. 2, odst. 3:„ Připouštíme nicméně, že jde o věc výkladu situace a možná jsme udělali chybu. Možná opravdu tyto náhrady panu [celé jméno žalobce] náleží.“).

18. Jak již bylo naznačeno výše, tak žalovaný však s výše zmiňovanými závěry opakovaně nesouhlasil, jelikož tvrdil, že dotyčné pohledávky vůbec nemají charakter pohledávek, vyplývajících z pracovně právního vztahu, když, dále, žalovaný, jak již rovněž bylo naznačeno výše, tvrdil i to, že, pokud žalobce uplatnil své nároky v souvislosti s výkonem práce v Bulharsku (v [jméno]), tak na takové nároky mu však nárok nevzniknul, jelikož žalobce se v Bulharsku oženil, a, tudíž, bydlel i stravoval se u své manželky. Přestože soud žalovaného výslovně poučil, v souladu s ust. § 118a, odst. 1 a 3, o.s.ř., o nezbytnosti prokázání těchto tvrzení, kterážto obranná tvrzení žalovaný, prostřednictvím své právní zástupkyně, výslovně a jednoznačně nikdy neodvolal, tak žalovaný na prokazování těchto tvrzení pak zcela rezignoval.

19. Soud tedy uzavírá, že žalovaný, vlastně, žádné ze svých obranných tvrzení neprokázal, když žalovaný sice tvrdil, že nedisponuje příslušnými doklady a že dlužník je nekontaktní, nicméně, soud uzavírá, že nároky žalobce, jež jsou předmětem tohoto řízení, však zjevně vyplývají z elektronické korespondence, vedené mezi žalobcem a dlužníkem, resp., s jeho mzdovou účetní, když žalovaný, byť tvrdil, že dotyčné pohledávky žalobce nemají charakter pohledávek, vyplývajících z pracovně právního vztahu, tak ovšem nikterak nezpochybňoval onen akt uzavření předmětné pracovní smlouvy. Soud žalovaného, rovněž v souladu s ust. § 118a, odst. 1 a 3, o.s.ř., výslovně poučil o tom, že tedy jeho povinností je prokázat svá obranná tvrzení, a tedy, v tomto konkrétním případě, soud žalovaného vyzval k tomu, aby tedy dotvrdil, jaký charakter dotyčné pohledávky mají, resp., aby tedy prokázal, že předmětné pohledávky jsou jiného charakteru, nežli pohledávky vyplývající z pracovně právního vztahu, k čemuž ovšem žalovaný uvedl, že negativní skutečnosti nelze prokázat. S tímto názorem žalovaného ovšem podepsaný soud nesouhlasí, jelikož, dle názoru soudu, se nejednalo, v tomto případě, o prokazování skutečností negativních, nýbrž se jednalo o prokazování takových skutečností, jež by vyvracely žalobní tvrzení o tom, že se, v tomto konkrétním případě, jedná o pohledávky vyplývající z pracovně právního vztahu, takže, i když tedy soud, v rámci provedené koncentrace tohoto řízení, v souladu s ust. § 118a, odst. 1 a 3, o.s.ř., žalovaného poučil a vyzval jej k doplnění jeho tvrzení, v souvislosti s jeho předchozími, a poněkud vágními, obrannými tvrzeními, tak žalovaný však svá, poněkud vágní, obranná tvrzení již nijak přiléhavě nedoplnil a prakticky žádné důkazy, v tomto ohledu, již soudu ani nenabídl, když, vlastně, tvrdil pak již jen to, že v majetkové podstatě dlužníka se již žádné finanční prostředky nenacházejí.

20. Za této situace, tedy, soud dospěl k závěru, že žalovaný nejenže neunesl své břemeno tvrzení, ale rovněž ani své břemeno důkazní, a to ohledně případného zpochybnění výše či důvodu takto vzniklého dluhu, vzniklého na straně dlužníka a uplatněného žalobcem, v rámci tohoto řízení, byť, dle ustanovení § 79, odst. 1, a § 101, odst. 1, o.s.ř., má každý účastník, vždy, povinnost tvrzení, přičemž, dle ustanovení § 118b, odst. 1, věta druhá, o.s.ř., pokud nebyla provedena příprava jednání podle § 114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která jim byla poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech, významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností. Dle ustanovení § 118b, odst. 1, o.s.ř., věta třetí, k později uvedeným skutečnostem a označeným důkazům smí soud přihlédnout, jen jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po přípravném jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést. Občanský soudní řád je, pokud jde o sporná řízení, veden, mj., principem projednacím a principem koncentrace řízení. Podle ustanovení § 120, odst. 1, o.s.ř., jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení a soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Zásadně proto platí, že tvrzení skutečností a navrhování důkazů je věcí účastníků řízení. Práva účastníků a současně i zájem na projednání věci jsou pokryty poučovací povinností soudu pro případ, že skutková tvrzení a důkazní návrhy jsou neúplné. Následky, spojené s neunesením břemene tvrzení a důkazního břemene, po řádném poučení soudu, pak nese účastník řízení (viz nález Ústavního soudu ČR - sp.zn. II. ÚS 397/06). Předpokladem důkazní povinnosti je tvrzení skutečností účastníkem (§ 101, odst. 1, písm. a) o. s. ř.). Teorie procesního práva, v této souvislosti, hovoří o břemeni tvrzení. Mezi povinností tvrzení a povinností důkazní je úzká vzájemná vazba. Jestliže účastník nesplní svou povinnost tvrdit skutečnosti, rozhodné z hlediska hypotézy právní normy, pak, zpravidla, ani nemůže splnit svou důkazní povinnost. Jinými slovy řečeno, tak nesplnění povinnosti tvrzení, tedy neunesení břemene tvrzení, má pak za následek to, že skutečnost, kterou účastník vůbec netvrdil, a která nevyšla, ani jinak, v řízení najevo (například dotazováním ze strany soudu), zpravidla nebude předmětem dokazování (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ČR - sp. zn.: 29 Odo 1014/2003 a sp. zn.: 29 Odo 953/2004).

21. V daném případě byli účastníci o koncentraci řízení poučeni již v předvolání k prvnímu ústnímu jednání ve věci. Žalovaný, i když tedy byl soudem řádně vyzván, poučen a upozorněn, a to již v předvolání k výše zmiňovanému jednání, konanému dne 11. 11. 2021, v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, však svá předchozí, až bezradná, obranná tvrzení již, vlastně, nikterak přiléhavě nedoplnil.

22. Skutkový závěr, k němuž soud dospěl, na základě provedeného dokazování a tvrzení účastníků, je tedy následovný: Žalobce uzavřel, s dlužníkem, pracovní smlouvu, na základě níž se žalobce stal zaměstnancem dlužníka, od 1. 1. 2019, a z níž vyplývaly, pro dlužníka, určité (a mezi oběma stranami dohodnuté) závazky, které, svou povahou, naplňují, dle názoru soudu, atributy pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, když se jedná, konkrétně, o následující pohledávky: Především se jedná o pohledávku na úhradu dlužné části mzdy - za měsíc únor 2019 – a to ve zbytkové výši 6 774,56 Kč. Jedná se o zbytkovou část mzdového nároku, kalkulovaného ve výši 35 EUR za den (odpovídající zahraničnímu stravnému, stanovenému prováděcím právním předpisem, pro Bulharskou republiku – viz výše – bod [číslo]), za únor 2019, jehož původní výše činila 20 684,48 Kč, nicméně, v částce 13 909,92 Kč tento původní nárok žalobce zanikl, a to započtením ze strany žalobce, provedeným Výzvou žalobce (zjištěno z Výzvy - ze dne 28. 1. 2021). Dále pak se jedná o pohledávku na úhradu dlužného jízdného - za letenku z [obec] do [jméno] - ze dne 22. 3. 2019 – a to ve výši 3 346,82 Kč, s úrokem z prodlení v zákonné výši 9,75 % p. a., za období od 17. 4. 2019 do 2. 12. 2020, v celkové částce 532,83 Kč. Dále též se pak jedná o pohledávku na úhradu dlužné části mzdy - za měsíc březen 2019 - ve výši 21 961,51 Kč - s úrokem z prodlení v zákonné výši 9,75 % p. a., za období od 1. 5. 2019 do 2. 12. 2020, a to v částce 3 414,26 Kč, když takto uvedená částka dlužné mzdy sestává ze mzdového nároku, kalkulovaného dle výše výdajů žalobce - na pronájem bytu v [jméno], v Bulharské republice, a mzdového nároku kalkulovaného ve výši 35 EUR za den (odpovídající zahraničnímu stravnému, stanovenému prováděcím právním předpisem, pro Bulharskou republiku), v důsledku čehož tedy tyto pohledávky žalobce, uplatněné v rámci tohoto řízení, představují částku v celkové výši 36 029,98 Kč, z čehož částka 32 082,89 Kč představuje jistinu a částka ve výši 3 947,09 Kč pak činí příslušenství, a to v podobě zákonných úroků z prodlení.

23. Nároky žalobce, specifikované výše (v bodu [číslo]), tedy vyplývají z Pracovní smlouvy, uzavřené mezi dlužníkem a žalobcem, ze dne 1. 1. 2019, dále z Formuláře A1, vystaveného na žádost dlužníka, ze dne 12. 9. 2019, jakož i z e-mailů dlužníka a žalobce - ze dne 26. 11. 2018 a ze dne 28. 11. 2018, v nichž se sjednávají podmínky pracovního poměru žalobce, rovněž i z e-mailu jednatele dlužníka, adresovaného mzdové účetní dlužníka, a potvrzujícího hrazené části mzdy žalobce - ze dne 10. 12. 2018, jakož i z vyúčtování částí mzdy žalobce - za leden 2019 - ze dne 4. 2. 2019, navazující na komunikaci s mzdovou účetní dlužníka - ohledně vyúčtování ze dne 10. 12. 2018 a ze dne 11. 12. 2018, a též pak i z vyúčtování částí mzdy žalobce a cestovních náhrad - za únor 2019 - ze dne 1. 3. 2019, a též i z vyúčtování částí mzdy žalobce a cestovních náhrad - za březen 2019 - ze dne 2. 4. 2019, když všechny takto uplatněné nároky jsou specifikovány ve Výzvě žalobce k uspokojení pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou - ze dne 28. 1. 2021, a tyto nároky vyplývají i z vyúčtování částí mzdy žalobce a cestovních náhrad - za další měsíce roku 2019 a roku 2020 (veřejně přístupno prostřednictvím internetu - v ISIR na č. d. A-5 a A-6 - jako přílohy insolvenčního návrhu a na č. d. B-7, jako přílohy Výzvy žalobce ze dne 28. 1. 2021), a dále tyto nároky vyplývají z výpisu z účetnictví dlužníka, zaslaného žalobci mzdovou účetní dlužníka - ze dne 19. 3. 2019, dále též i z výpisu z účetnictví dlužníka, zaslaného žalobci mzdovou účetní dlužníka - ze dne 3. 4. 2019, dále též z výpisu z účetnictví dlužníka, zaslaného žalobci mzdovou účetní dlužníka - ze dne 20. 8. 2019, dále pak i z výpisu z účetnictví dlužníka, zaslaného žalobci mzdovou účetní dlužníka - ze dne 15. 11. 2019, rovněž pak i z výpisu z účetnictví dlužníka, zaslaného žalobci mzdovou účetní dlužníka - ze dne 22. 1. 2020, dále i z výpisu z účetnictví dlužníka, zaslaného žalobci mzdovou účetní dlužníka - ze dne 25. 2. 2020, rovněž pak i z obsahu e-mailů žalobce a jednatele dlužníka - ze dne 20. 5. 2019, ze dne 22. 5. 2019 a ze dne 24. 5. 2019, a konečně i ze záznamu telefonického rozhovoru žalobce a jednatele dlužníka - ze dne 22. 5. 2019.

24. Soud tedy uzavírá, že žalovaný, vlastně, žádné ze svých obranných tvrzení neprokázal, když žalovaný ovšem nezpochybňoval onen akt uzavření předmětné pracovní smlouvy, se žalobcem, jakožto zaměstnancem, a soudu tedy opravdu není zřejmé, proč vlastně žalovaný tvrdil, že nedisponuje žádnými podklady, když shora zmiňované listiny (viz výše – bod [číslo]) jsou přímo součástí předmětného insolvenčního návrhu a když zdejšímu soudu se tyto listiny jeví jakožto zcela věrohodné. Soud tedy má, v této souvislosti, za to, že, dle ust. § 4, zák. č. 89/2012 Sb., dlužník disponoval, při podpisu předmětné pracovní smlouvy, prostřednictvím svého jednatele, rozumem průměrného člověka a též i schopností užívat jej s běžnou péčí a opatrností, tj., že si přečetl, co podepisuje, zvláště když u jeho obchodní firmy bylo připojeno označení„ zaměstnavatel“, a totéž platí i o obsahu již shora zmiňované elektronické korespondence, vedené se žalobcem, jakožto zaměstnancem (viz výše – bod [číslo]).

25. Jelikož se tedy, v tomto konkrétním případě, jedná o část mzdy, řídí se její splatnost ustanovením § 141, odst. 1, zákoníku práce, tj., mzda je splatná nejpozději v měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu.

26. Soud je dále toho názoru, že, jak již bylo naznačeno výše, dlužník, a to tím, že žalobci zaplatil, dne 4. 3. 2019, sjednané části mzdy (za leden 2019), včetně oněch cestovních náhrad, jakož i včetně doložených cestovních výdajů (což bylo mezi oběma stranami tohoto sporu nesporné), tak tím, dle názoru soudu, dlužník uznal, co do důvodu i výše, a to ve smyslu ust. § 2054, odst. 2, obč. zák. (č. 89/2012 Sb.), všechny sjednané součásti předmětné mzdy.

27. Splatnost cestovních náhrad (viz výše – bod [číslo]) je stanovena v ust. § 183, odst. 5, zákoníku práce, a to do 10-ti pracovních dnů ode dne předložení písemných dokladů zaměstnancem. Žalobce zjevně předložil dlužníku své jízdní doklady za předmětnou pracovní cestu dne 2. 4. 2019 a zaměstnavatel byl tedy povinen tyto cestovní náhrady vyúčtovat a žalobci vyplatit nejpozději dnem 16. 4. 2019, takže, pokud se tedy jedná o prodlení s úhradou částky ve výši 3 346,82 Kč, pak tedy žalobce požadoval po právu úrok z prodlení ve výši 9,75 % p. a., za období od 17. 4. 2019 do 2. 12. 2020, a to v celkové částce 532,83 Kč.

28. O příslušenství pohledávek žalobce, a to v podobě zákonného úroku z prodlení, pak tedy rozhodl podepsaný soud dle ust. § 1968, ve spojení s ust. § 1970, zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění, a dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

29. O náhradě nákladů řízení pak rozhodl soud podle § 142, odst. 1, o. s. ř., tak, že přiznal žalobci, jenž byl, v tomto řízení, zcela úspěšným, nárok na náhradu nákladů řízení, a to v celkové částce 18 060,50 Kč.

30. Tyto náklady sestávají z uhrazeného soudního poplatku, ve výši 1 604,50 Kč, a též i z nákladů právního zastoupení žalobce advokátem, kterému náleží odměna, stanovená dle § 7, vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”), a to za následujících pět úkonů právní služby, a tedy: za 1x převzetí a přípravu zastoupení - podle § 11, odst. 1, písm. a) advokátního tarifu, dále za 1x výzvu k plnění, se základním skutkovým a právním rozborem, předcházející návrhu ve věci samé, adresovanou žalobci, ze dne 6. 5. 2021, podle § 11, odst. 1, písm. d) advokátního tarifu, dále též za 1x žalobní návrh ve věci samé - ze dne 2. 6. 2021 - podle § 11, odst. 1, písm. d) advokátního tarifu, dále též za 1x písemnou repliku, podanou k odůvodnění odporu žalovaného - ze dne 27. 8. 2021 - podle § 11, odst. 1, písm. d) advokátního tarifu, a konečně i za 1x účast na jednání u podepsaného soudu (za započaté 2 hodiny), konaném dne 11. 11. 2021 - podle § 11, odst. 1 písm. g) advokátního tarifu, a celkem tedy v částce 12 100 Kč, když odměnu za 1 úkon právní služby účtoval advokát žalobce podle § 7, bodu č. 5., advokátního tarifu, jako 1 500 Kč + 40 Kč za každých započatých 1000 Kč, přesahujících částku 10 000 Kč, a dále pak advokát žalobce účtoval i 5 režijních paušálů - podle § 13, odst. 4, advokátního tarifu (5 režijních paušálů za 5 úkonů právní služby - dle § 11, odst. 1, advokátního tarifu), a celkem tedy v částce 1 500 Kč (5 x 300 Kč), s tím, že advokát žalobce soudu doložil i to, že je plátcem DPH, a proto soud i tuto položku, tedy DPH ve výši 21%, z odměny advokáta a z paušálních náhrad výdajů, do celkové částky, představující náklady tohoto řízení, k jejichž zaplacení je žalovaný povinen, k rukám právního zástupce žalobce, rovněž promítnul, když DPH zde činí částku ve výši 2 856 Kč.

31. O povinnosti žalovaného, uhradit takto vypočtené náklady tohoto řízení, v celkové výši 18 060,50 Kč, k rukám právního zástupce žalobce, bylo rozhodnuto podle § 149, odst. 1, o.s.ř.. Soud tedy stanovil žalovanému, pro splnění jeho povinnosti, zákonnou, tedy 3-denní lhůtu (§ 160, odst. 1, o.s.ř.).