18 C 279/2025 - 41

Rubrum

Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Leonou Poplerovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o zaplacení 18 643,01 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku

II. Návrh, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 10 318,92 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % p. a. z částky 8 618,56 Kč od 4. 7. 2025 do zaplacení, a částku 324,09 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou doručenou podepsanému soudu dne 6. 11. 2025 domáhala po žalovaném zaplacení částky 18 643,01 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že účastníci dne 4. 3. 2025 uzavřeli smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru (dále také jen "smlouva") distančním způsobem na adrese www.flexifin.cz, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému úvěr až do výše 12 700 Kč s možností postupného čerpání, který se zavázal žalobce vrátit v pravidelných denních splátkách dle smlouvy, první splátka byla splatná dne 3. 4. 2025 a konec kreditového rámce měl nastat 26. 7. 2026. Žalobkyně před poskytnutím úvěru prověřila úvěruschopnost žalovaného. Žalovaný sjednal mimo jiné i volitelné služby, a to službu Klidné spaní za poplatek 102,48 Kč, službu Přesto za poplatek 330 Kč a informační SMS servis za poplatek ve výši 26,88 Kč. Žalovanému byl vyplácen na jím označený bankovní účet č. [č. účtu] úvěr a to dne 4. 3. 2025 ve výši 2x 4 000 Kč, celkem tedy 8 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit žalobkyni smluvní úrok ve výši 0,1 % denně z nesplacené části jistiny. Poskytnutý úvěr nebyl žalovaným do dne podání žaloby uhrazen, žalovaný nezaplatil ničeho. Dlužná částka sestává z: dlužné jistiny ve výši 8 000 Kč poplatek za vyplacení tranší úvěru ve výši 159,20 Kč úrok 9 700,36 Kč poplatek za službu Klidné spaní 102,48 Kč poplatku za službu Presto 330 Kč poplatek za službu Informační SMS servis ve výši 26,88 Kč Žalovaný se dostal do prodlení dne 3. 4. 2025, proto žalobkyně požaduje i smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z jistiny v souladu s VOP a Sazebníkem, který byl součástí smlouvy. Požadovala smluvní pokutu pouze za dobu 90 dní, tj. 324,09 Kč. Pokud by soud nárok žalobkyně z titulu smlouvy o úvěru neměl prokázaný, požaduje žalobkyně, aby soud nárok v části jistiny posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Žalovaný do dne podání žaloby ničeho ani přes písemnou předžalobní výzvu žalobkyni neuhradil.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud rozhodl ve věci bez jednání dle § 115a o.s.ř., když uzavřel, že ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, zástupkyně žalobkyně vyslovila souhlas s tímto postupem již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, žalovaný se k výzvě soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřil, proto soud postupoval dle § 101 odst. 4 o.s.ř. a předpokládal tedy, že k tomuto postupu nemá námitek.

4. Podle ust. § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen o.z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

6. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Podle § 2048 odst. 1 o.z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

9. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodné obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

10. Po provedeném dokazování měl soud prokázán následující skutkový stav:

11. Žalobkyně se zavázala, že žalovanému poskytne úvěr až o výše 12 700 Kč (kreditní rámec), který lze čerpat postupně i opakovaně a žalovaný se zavázal, že finanční prostředky vrátí spolu s příslušenstvím nejpozději k datu splatnosti smlouvy, tj.do 26. 7. 2026. Úroková sazba byla sjednána ve výši 1,016 % denně. Žalovaný se dostal do prodlení v délce 91 dní, a proto žalobkyně vypověděla smlouvu s okamžitou platností a požadovala zaplacení dlužné částky 19 133,01 Kč včetně úroků z prodlení a smluvních pokut. Tyto skutečnosti měl soud prokázány Smlouvou o úvěru ze dne 4. 3. 2025, přehledem bankovních transakcí, výpovědí smlouvy ze dne 3. 7. 2025.

12. Po provedeném řízení soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná.

13. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Pro žalobkyni proto v souladu s § 433 o. z. platí, že jako podnikatelka vystupující vůči žalovanému v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle § 75 a § 76 zákona o spotřebitelském úvěru byla žalobkyně jako bankovní poskytovatelka úvěru povinna provozovat svou činnost s odbornou péčí a se žalovaným jako spotřebitelem jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele. Současně bylo povinností žalobkyně (§ 86 a § 87) před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují, a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou.

15. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru plyne z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek sp. zn. 33 Cdo 201/2018) i Nejvyššího správního soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 1 As 30/2015), nedávno jej pak výslovně zdůraznil Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kdy uvedl, že „poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková‘‘. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

16. Je sice skutečností, že všechna výše uvedená rozhodnutí se v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti dle režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 30. 11. 2016 (viz § 9 odst. 1 citovaného zákona), nicméně nutno zdůraznit, že důvod ke změně náhledu, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně není ani při posouzení dané otázky dle zákona č. 257/2016 Sb. O tom jednoznačně svědčí rozsudek SDEU (druhého senátu) z 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, z něhož plyne, že „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době‘‘.

17. Poskytovatel úvěru je tedy povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, v případě nezbytnosti též z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Na místě je přitom taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.

18. Podepsaný soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně, uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. FA/4056/2017, FA/SU/374/2015, ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208/2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU/1192/2017 – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. pod sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018.

19. Žalobkyně na výzvu soudu k doplnění tvrzení a předložení důkazů vztahujících se ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného sdělila, že prověřila žalovaného dle interní metodiky schválené ČNB, zjistila, že ve společné domácnosti hospodaří 4 členové, 3 z nich mají příjem, výdaje na bydlení činí 6 000 kč, na půjčku 8 000 Kč měsíčně, na nezbytné výdaje 2 000 Kč a ostatní výdaje 5 000 Kč, příjem spotřebitelem uvedený byl 35 000 Kč, ověřený příjem pak 16 523 Kč. Z předloženého výpisu z účtu plyne, že pokrývá období od 28. 2. 2024 do 1. 3. 2025, přičemž počáteční zůstatek činil 0 Kč a konečný 94,01 Kč. Struktura příjmů je tvořena zejména pravidelnými měsíčními platbami ve výši 10 000 CZK od společnosti [právnická osoba], které představují jediný výrazně stabilní a opakující se zdroj financí. K tomu se přidávají jednorázové vyšší příjmy (např. [právnická osoba] – 8 000 Kč) a velké množství drobných plateb od fyzických osob, typicky v intervalu 50–500 Kč, přicházejících nepravidelně a od desítek různých osob. Jde spíše o roztříštěné adhoc převody mezi jednotlivci, bez znaku pravidelnosti či dlouhodobosti. Struktura výdajů vykazuje značnou zátěž v podobě digitálních předplatných (Netflix, Spotify, Microsoft, PlayStation, Google Play apod.), četných plateb souvisejících s hazardem (Kaizen Gaming CZ, Tipsport), výrazných plateb přes O2/GoPay (opakované částky přesahující 5 000–9 000 Kč), častých výběrů hotovosti (včetně vysokých – např. 30 000 Kč, 11 000 Kč, 9 900 Kč) a splátkových položek vůči Air Bank. Všechny tyto výdaje mají dlouhodobý a opakující se charakter a představují vysokou rozpočtovou zátěž vzhledem k deklarovaným příjmům. Z hlediska úvěruschopnosti žalovaného lze drobné příchozí částky od fyzických osob hodnotit jako nevýznamné a nespolehlivé – nejde o stabilní, předvídatelný příjem, který by mohl být použit jako opora pro posouzení schopnosti splácet závazky. V daném případě však příjmová stránka tvořená drobnými převody nepředstavuje žádný spolehlivý zdroj. Současně je patrné, že velká část disponibilních prostředků odchází na nenutné či rizikové výdaje (hazard, předplatné, četné výběry hotovosti), což zvyšuje finanční nestabilitu. Přestože existuje jeden pravidelný měsíční příjem 10 000 Kč, v kontextu značných a opakovaných výdajů, nepravidelné povahy dalších příjmů a přítomnosti splátkových a hazardních transakcí celkový obrázek spíše svědčí o zvýšeném riziku platební neschopnosti a nízké úvěruschopnosti žalovaného. Dále pak žalobkyně tvrdila, že provedla ověření žalovaného v registrech – centrální evidence exekucí, insolvenční rejstřík, registr platných dokladů, hledaných osob, registr TelcoScore, sankční seznamy, katastrální rejstřík s negativním výsledkem. Přestože žalobkyně měla informaci od žalovaného, že v domácnosti jsou 4 osoby, z toho 3 s vlastním příjmem, neprovedla další ověření těchto příjmů, nezjišťovala formu bydlení žalovaného a neprověřovala jeho faktické výdaje na bydlení. Žalovaný uvedl, že hradí měsíční platby na půjčky (správně zápůjčky), přesto žalobkyně nezjišťovala o jak vysoké zápůjčky se jedná, jaký je zůstatek těchto zápůjček, jaká je platební morálka žalovaného.

20. Soud tedy uzavřel, že v daném případě žalobkyně neměla dostatečné informace pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost úvěrové smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalovanému se podřadí režimu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1,2 o. z., podle něhož je žalovaný povinen žalobkyni vrátit to, co od ní obdržela a doposud nevrátila jako svůj majetkový prospěch získaný bez právního důvodu a proto soud uložil žalovanému zaplatit pouze částku 8 000 Kč, kterou čerpal a doposud žalobkyni nevrátil (výrok I.).

21. Ve zbývající části tedy soud žalobu zamítl (výrok II.). Žalobkyně má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká žalobkyni teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

22. O nákladech řízení rozhodoval soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., dle kterého soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Věcí se rozumí předmět řízení, jak byl vymezen žalobou, a to v té její části, v níž žalobkyně uvádí, čeho se svým návrhem domáhá (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 31. 5. 1967, sp. zn. 6 Cz 74/67, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 116/1967).

23. Příslušenství má ve vztahu k pohledávce akcesorickou povahu, nicméně není s ní neodděleně spjato. Jednotlivé druhy příslušenství pohledávky (např. úroky či úroky z prodlení) představují samostatné nároky se základem v hmotném právu, které jsou samostatně uplatnitelné a disponovatelné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2421/2009, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 102/2010). Jestliže je žalobou kromě pohledávky požadováno také její příslušenství, tvoří bezpochyby i toto příslušenství předmět řízení. Soud musí o žalobou uplatněném příslušenství rozhodnout, aby tak vyčerpal celý předmět řízení (§ 152 odst. 2 o.s.ř.). Za účelem objektivního určení úspěchu ve věci nelze proto vycházet pouze z pohledávky (jistiny) samotné a opomenout příslušenství jako nedílnou součást předmětu řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1792/2015). Úspěch ve věci je vždy nezbytné určit z celého předmětu řízení, a tudíž zohlednit taktéž žalobou uplatňované příslušenství pohledávky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 a nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Je-li předmětem řízení více samostatných nároků, je třeba určit i míru úspěchu ve věci ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 979-980).

24. S ohledem na citovanou judikaturu Nejvyššího soudu soud posuzoval míru úspěchu ve věci jednak podle výše přiznané jistiny, ale současně i podle výše přiznaného úroku. Původně se žalobkyně domáhala zaplacení částky 18 318,92 Kč, částky 324,09 Kč, úroku z prodlení ve výši 11,5 % p. a. z částky 8 618,56 Kč od 4. 7. 2025 do zaplacení. Tyto částky se tak staly předmětem řízení – celkem 23 598,70 Kč. Úspěch žalobce v řízení byl tedy jen ve výši 33,9 % a podle zásad výpočtu úspěchu účastníka ve věci pak žalobkyni žádná náhrada nákladů řízení nenáleží, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

25. Lhůta k plnění byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 věty před středníkem o.s.ř., když soud neshledal důvody pro stanovení lhůty delší.

Poučení