18 C 360/2025 - 29

Rubrum

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Veronikou Sekerovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o 52 474,01 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 35 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 35 000 Kč od 25. 5. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 17 474,01 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 52 474,01 Kč od 24.4.2025 do 24.5.2025 z částky 17 474,01 Kč od 25. 5. 2025 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradu nákladů řízení 5 150,98 Kč k rukám zástupce žalobkyně, [Jméno advokáta].

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 15. 7. 2025 domáhala po žalovaném úhrady částky 52 474,01 Kč s příslušenstvím, jako nesplaceného revolvingového úvěru. Uvedla, že pohledávku za žalovaným nabyla na základě Smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 27. 1. 2020 a dodatku ze dne 18. 11. 2021 mezi společností [právnická osoba]., (dříve [právnická osoba]) se sídlem ST [adresa], jako původním věřitelem a postupitelem a žalobkyní jako postupníkem a novým věřitelem. Původní věřitel s žalovaným uzavřel dne 23. 12. 2024 smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě níž žalovaný čerpal úvěr v konečné výši 52 474,01 Kč. Úvěr měl být splacený nejpozději dne 23. 4. 2025. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytuje úvěry prostřednictvím své webové stránky [www stránky], na které se žalovaný nejprve zaregistroval zadáním osobních údajů, včetně telefonního čísla a e-mailové adresy. Po dokončení registrace na webových stránkách zaslal žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně žádost o poskytnutí konkrétního úvěru. Po prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet mu byl v rámci webového rozhraní zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy ve znění odpovídajícím dokumentu. Zadáním unikátního identifikačního SMS kódu a odesláním tímto způsobem žalovaný písemně potvrdil přijetí smlouvy. Úvěruschopnost žalovaného ověřoval původní věřitel výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji. Klientům je ponechána rezerva 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku, kdy se těchto 10 % musí rovnat minimálně životnímu minimu, které v současné době činí 4 860 Kč. Dále byl žalovaný lustrován z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB, SOLUS, NRKI a BRKI, k čemuž dal žalovaný uzavřením smlouvy souhlas. Odesláním žádosti spotřebitelského úvěru žalovaný prohlásil, že má pravidelný měsíční příjem a potvrdil, že je schopen úvěr splatit. Žalobkyně dále uvedla, že pro případ neuznání nároku žalobkyně na úhradu dlužné částky z titulu úvěrové smlouvy, požaduje přiznání jistiny dluhu z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, na jehož bankovní účet byla právní předchůdkyní žalobkyně dlužná jistina převedena.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) vyzval účastníky, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žalovaný se k výzvě nevyjádřil, soud věc rozhodl, se souhlasem žalobkyně uděleným již v podané žalobě, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení věci:

5. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 23. 12. 2024, ze Standardních podmínek úvěrové smlouvy vztahující se na klienty v České republice a ze Standardních informací o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně ([právnická osoba] ) měla s žalovaným uzavřít smlouvu o revolvingovém úvěru s opakovaným čerpáním, na základě níž se zavázala žalovanému poskytnout úvěrový rámec až do výše 35 000 Kč s denní úrokovou sazbou z otevřeného zůstatku úvěru 0,4026% a sazbou RPSN 299,98 %. Žalovaný byl oprávněn peníze z úvěru čerpat po celou dobu trvání smlouvy, a to i opakovaně. Výše měsíční splátky měla činit 13 % z celkové splatné částky společně s úrokem z úvěru a poplatkem za čerpání nebo 1 000 Kč, podle toho, která z těchto dvou částek je vyšší. Celkový počet splátek závisí na délce doby trvání úvěru a jeho skutečně vyčerpané výši. V případě prodlení se zaplacením splátky byla žalobkyně oprávněna požadovat náhradu účelně vynaložených nákladů vzniklých věřiteli v souvislosti s prodlením klienta se splácením kterékoliv částky ve výši 250 Kč, úroku z prodlení, odpovídající výši repo sazby stanovené Českou národní bankou zvýšené o 8 procentních bodů, smluvní pokutu ve výši 0, 1 % denně z dlužné částky, ohledně níž je klient v prodlení. Smlouva o úvěru předložená soudu v elektronické podobě je souborem ve formátu PDF, který byl dle údajů o vlastnostech dokumentu vytvořen dne 23. 12. 2024 v 15:15:12 a nebyla upravována. Dokument neobsahuje žádný elektronický podpis. Tedy smlouva není podepsána žádnou ze smluvních stran.

6. Z historie plateb a dokladů o platbě ze dne 23. 12. 2024, 27. 12 2024 a 27. 12. 2024 ve spojení se sdělením Komerční banky a.s. ze dne 23. 12. 2025 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně zaslala dne 23. 12. 2024 žalovanému částku ve výši 8 000 Kč, dne 26. 12. 2024 částku 5 000 Kč a 26. 12. 2024 částku 22 000 Kč.

7. Z faktury s variabilním symbolem [var. symbol] soud zjistil, že žalovaný u právní předchůdkyně žalobkyně vyčerpal úvěrový rámec ve výši 35 000 Kč a byly mu účtovány poplatky i úroky, zejména úroky za období čerpání naběhlé do 23.4.2025 ve výši 16 724,01 Kč a opakované náhrady účelně vynaložených nákladů ve výši 250 Kč v lednu, březnu a březnu 2025. Celková dlužná částka k datu vystavení faktury činila 52 474,01 Kč. Minimální částka, kterou měl žalovaný dle předložené faktury zaplatit do 23. 4. 2025 činila 23 794,18 Kč.

8. Z dokumentu Application details vyplývá že žalobkyně vyžádala od žalovaného základní údaje o jeho osobě, bydlišti, zaměstnání, příjmech a výdajích. Uvedl, že je zaměstnán jako skladník s příjmem ve výši 32 000 Kč. Odhadované měsíční výdaje žalovaného činí 7 000 Kč. Dále uvedl, že je svobodný, jeho domácnost je tvořena dvěma osobami a že žije v nájmu.

9. Z kopie občanského průkazu žalovaného má soud za osvědčené, že žalovaný předložil uvedený doklad právní předchůdkyni žalobkyně k ověření jeho osobních údajů.

6. Ze Smlouvy na opakovaném postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020, dodatku č. 2 ke smlouvě o pokračující koupi pohledávek ze dne 27. 1. 2020, ze dne 18. 11. 2021, seznamu postoupených pohledávek a oznámení o postoupení pohledávky ze dne 15. 5. 2025, včetně podacího lístku ze dne 15. 5. 2025 bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku z úvěru za žalovaným na žalobkyni, o čemž žalovaného písemně informovala.

7. Z předžalobní výzvy ze dne 15. 5. 2025, včetně podacího lístku ze dne 15. 5. 2025, bylo zjištěno, že žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě dluhu.

8. Z jiných, než shora uvedených důkazů soud nevycházel, neboť nebyly pro věc rozhodné.

9. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 419 a § 1812 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tedy z toho, že mezi žalobkyní a žalovaným jde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, v důsledku čehož se k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanoveným k ochraně spotřebitele nepřihlíží.

10. Dále soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“). Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

11. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

12. Podle § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru vyžaduje smlouva o spotřebitelském úvěru písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až 108 a § 109 odst. 1 uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy.

13. Podle § 561 o.z. se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

14. Podle § 562 o.z. je písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Má se za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

15. V daném případě dospěl soud k závěru, že nebylo prokázáno, že došlo k uzavření úvěrové smlouvy, resp. o jakém obsahu, neboť z předloženými důkazy nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o revolvingovém úvěru právě ve znění předloženém soudu, neboť předložená smlouva neobsahuje elektronický ani vlastnoruční podpis žalovaného ani právní předchůdkyně žalobkyně a ani z jiného důkazu předloženého soudu obsah smlouvy o úvěru uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným nevyplynul.

16. Soud posuzoval, zda lze z jiných písemností předložených žalobkyní zjistit obsah smluvních ujednání mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným (žalovaný žádné písemnosti vztahující se k obsahu smlouvy o úvěru nepředložil a sám nic netvrdil).

17. Žalobkyně uvedla, že smlouva o revolvingovém úvěru byla uzavřena tak, že se žalovaný nejprve zaregistroval na webové stránce právní předchůdkyně žalobkyně zadáním osobních údajů, včetně telefonního čísla a e-mailové adresy. Po dokončení registrace na webových stránkách zaslal žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně žádost o poskytnutí konkrétního úvěru. Po prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet mu byl v rámci webového rozhraní zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy ve znění odpovídajícím dokumentu. Zadáním unikátního identifikačního SMS kódu a odesláním tímto způsobem žalovaný písemně potvrdil přijetí smlouvy. Tedy, že smlouva byla uzavřena způsobem předjímaným v ustanovení § 562 o.z. Pomine-li soud, že v řízení žalobkyně, ač k tomu byla vyzvána usnesením soudu čj. 18 C 360/2025-7 ze dne 19.12.2025, neoznačila důkazy prokázání způsobu uzavření smlouvy právě technickými prostředky komunikace na dálku umožňujícími zachycení jednání osob a jeho obsahu a určení jednající osoby, tím méně prokazující jednání konkrétní osoby a obsahu jejího jednání, nelze ani ze soudu předložené smlouvy ani z žádného jiného důkazy zjistit, jaká konkrétní smlouva (s jakými konkrétními ujednáními) byla žalovanému prezentována v jeho klientském účtu, tedy jaké závazky měl tvrzeným odesláním SMS přijmout.

18. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že předloženými důkazy nebylo prokázáno, o jakém obsahu, tj. za jakých podmínek, byl žalovanému tvrzený úvěr poskytnut.

19. I pokud by žalobkyně prokázala obsah tvrzené úvěrové smlouvy, měl by soud takovouto smlouvu za neplatnou pro její rozpor s donucujícími ustanoveními zákona o spotřebitelském úvěru.

20. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

21. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

22. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli „rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 23. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

24. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

25. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

26. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

27. Podle § 94 a 95 zákona o spotřebitelském úvěru musí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru jiném než na bydlení, poskytnout informace výslovně uvedené v těchto ustanovováních. Informace se poskytují v souladu s ustanovením § 95 písemně na formulářích uvedených v příloze k zákonu o spotřebitelském úvěru.

28. Soud ve smyslu ustanovení § 588 o. z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

29. Úvěrující je ve smyslu ustanovení § 75 ve spojení s § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, povinen s odbornou péčí přezkoumat příjmy i výdaje spotřebitele a dbát přitom na jeho zájmy, tj. i na zájem být reálně schopen přebíraný závazek řádně a včas splácet. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. [spisová značka], publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě, čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů.

30. Provedenými důkazy dále nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně splnila svoji zákonnou předsmluvní povinnost řádně zkoumat a prověřit úvěruschopnost spotřebitele. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného ověřoval původní věřitel výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji. Klientům je ponechána rezerva 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku, kdy se těchto 10 % musí rovnat minimálně životnímu minimu, které v současné době činí 4 860 Kč. Dále byl žalovaný lustrován z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB, SOLUS, NRKI a BRKI, k čemuž dal žalovaný uzavřením smlouvy souhlas. Odesláním žádosti spotřebitelského úvěru žalovaný prohlásil, že má pravidelný měsíční příjem a potvrdil, že je schopen úvěr splatit. Soud vyzval žalobkyni usnesením č. j. 18 C 360/2025-7 ze dne 19. 12. 2025, aby doplnila svá skutková tvrzení a navrhla důkazy k prokázání své povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně k tomuto neuvedla ničeho. Dotazy do evidencí nijak neprokázala. Neoznačila důkazy k prokázání, že údaje o příjmech a výdajích žalovaného byly ověřeny, a že byli podrobeny kritickému posouzení. Soud v této souvislosti poukazuje i na to, že jen uvedená výše měsíčních výdajů žalovaného vykazuje zjevné pochybnosti o své správnosti, neboť měl-li žalovaný bydlet v nájemním bytě, lze při běžném chodu věcí očekávat, že i jen nájem malého bytu v [adresa] činil více než 7000 Kč měsíčně, když i cena lůžka na ubytovně byla v dané době běžně vyšší. Vedle nájmu pak byl žalovaný nucen hradit i náklady spojené s bydlením (energie, vodu, teplo) a náklady na svoji obživu, drogerii, ošacení a podobně.

31. Soud tak uzavírá, že žalobkyně neprokázala, že by byla před poskytnutím úvěru řádně prověřena úvěruschopnost žalovaného, tedy že by právní předchůdkyně žalobkyně s péčí řádného hospodáře neprověřila příjmy a výdaje žalovaného tak, aby měla za osvědčené, že je žalovaný schopen úvěr uhradit. To vše za situace, kdy jí je ustanovením § 78 zákona o spotřebitelském úvěru uložena povinnost uchovávat po dobu 5 let doklady, z nichž ověřovala úvěruschopnost žalovaného. V důsledku této skutečnosti je v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a § 588 o. z. úvěrová smlouva neplatná, neboť žalobkyně porušila v průběhu uzavírání úvěrové smlouvy se spotřebitelem donucující ustanovení zákona.

32. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smluv přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o. z., neboť měl za to, že § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019–46 „české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48/EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C-377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C-76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

33. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR [číslo] s. 757), dle něhož „věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

34. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

35. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o.z. dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

36. Soud má za osvědčené, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 35 000 Kč. Z tvrzení žalobkyně se podává, že žalovaný neuhradil žalobkyni ničeho a žalovaný žádnou úhradu netvrdil. Je tak i nadále povinen vrátit žalobkyni částku 35 000 Kč. Pokud jde o požadovaný zákonný úrok z prodlení, přiznal soud žalobkyni nárok na jeho zaplacení ve výši 12 % ročně od 25.5. 2025, tj. ode dne, kdy uplynula lhůta uvedená v předžalobní výzvě k úhradě ze dne 15.5.2025 (odeslaná téhož dne a doručená třetí pracovní den po svém odeslání, tj. 20.5.2025), když dřívější výzva k úhradě dluhu doručená či alespoň prokazatelně odeslaná žalovanému nebyla v řízení tvrzena (výrok I.) a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok II.). Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o.s.ř.

37. Výrokem III. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, a to v souladu s § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení částečně úspěšná, nárok na poměrnou náhradu nákladů řízení v částce 5 150,98 Kč. Tato částka představuje 33,46 % z jejich celkové výše (poměr úspěchu a neúspěchu žalobkyně), tj. z částky 15 422,1 Kč, sestávající se ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 100 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 52 474,01 Kč, z částky 3 220 Kč za každý z 3 úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (příprava a převzetí zastoupení, předžalobní upomínka, podání ve věci samé), včetně 3 paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 11 010 Kč ve výši 2 312,10 Kč. Zaplacení náhrady nákladů řízení soud žalované uložil v třídenní lhůtě podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., k rukám zástupce žalobkyně dle § 149 odst. 1 o.s.ř..