18 C 362/2025 - 79

Rubrum

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Veronikou Sekerovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] pro návrh na vydání platebního rozkazu takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku žalobkyni 80 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně od 29.11.2025 do zaplacení.

II. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni 15 102 Kč spolu s obchodním úrokem ve výši 68,82 % ročně z částky 80 000,00 Kč od 23.9.2025 do 14.10.2025 ve výši 3 229,82 Kč a nadále běžící ve výši 11,5 % ročně z částky 80 000 Kč od 15.10.2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 23.9.2025 dosáhne částky 283 795 Kč; smluvní pokutou ve výši 6 559 Kč; úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně o z částky 95 102 Kč od 23.9.2025 do 28.11.2025 a o z částky 15 102 Kč od 29.11.2025 do zaplacení se zamítá.

III. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci rozsudku uhradit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 19 652,93 Kč k rukám zástupkyně žalobkyně [Jméno advokátky].

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 2.12.2025 domáhala zaplacení částky ve výši 101 661 Kč jako dlužného úvěru s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že, jako společnost s povolením České národní banky poskytovat spotřebitelské úvěry, uzavřela se žalovaným úvěrovou smlouvu č. [hodnota] na základě níž poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 80 000 Kč. K vyplacení úvěru ze strany žalobkyně došlo dne 5.6.2025, a to na účet žalovaného. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr vrátit žalobkyni zpět spolu s úrokem 68,82 % ročně, a to v 48měsíčních splátkách po 4 927 Kč, počínaje měsícem červenec 2025. Žalobkyně dále uvedla, že před poskytnutím úvěru žalovanému ověřila jeho schopnost úvěr splácet, a to ověřením jeho předchozí úvěrové historie v databázích SOLUS a NRKI a dále vnitřním skóringem – hodnocením klienta. Žalovaný však úvěr nesplácel řádně a včas, a žalobkyně proto přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni 21.9.2025, neboť se žalovaný dostal do prodlení delšího než 65 dní se splátkou č. 1 splatnou k 21.9.2025. Žalovaný tak na poskytnutý úvěr neuhradil ničeho, a to ani po jeho zesplatnění. Žalobkyně se žalobou domáhala úhrady dlužné jistiny 80 000 Kč, sjednaného úroku naběhlého do dne zesplatnění úvěru ve výši 13 7014,92 Kč. Dále požadovala úhradu částky ve výši 998 Kč sestávající ze dvou smluvních pokut ve výši á 499 Kč za prodlení s úhradou splátky 1. a 2. splátky po dobu delší 30 dní. Žalobkyně rovněž požadovala uhradit náklady spojené s upomínáním ve výši 400 Kč, sestávající z částky 2 x 200 Kč za každou ze 2 splátek č. 1 a 2, s níž se žalovaný ocitl v prodlení po dobu delší 15 dní. Žalobkyně se rovněž domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny a dlužného obchodního úroku od 23.9.2025 do 1.12.2025 v kapitalizované výši 6 559 Kč a obchodního úroku z nesplacené jistiny, tj. z částky 80 000 Kč, ve výši 68,82 % ročně od 23.9.2025 do 14.10.2025, kapitalizovaného částkou 3 229,82 Kč a nadále běžícího ve výši 11,5 % od 15.10.2025 do zaplacení, avšak maximálně do doby, kdy úrok dosáhne částky 283 795 Kč. Žalobkyně uvedla, že před podáním žaloby zaslala žalovanému výzvu k dobrovolnému plnění, žalovaný na ni nereagoval, a proto se obrátila na soud.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Žalovaný se k ústnímu jednání, k němuž byl podle ustanovení § 45 a § 49 o.s.ř. řádně obeslán, nedostavil, na svou obranu netvrdil žádné rozhodné skutečnosti a nenavrhl provedení žádných právně relevantních důkazů, proto bylo jednáno podle ustanovení § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti žalovaného.

4. Soud z provedených důkazů učinil následující skutková zjištění.

5. Z Návrhu na uzavření smlouvy o úvěru/Smlouva o úvěru číslo [hodnota] zjistil, že uvedeným návrhem měl žalovaný dne 4.6.2025 v 17:56:16 požádat o poskytnutí úvěru ve výši 80 000 Kč a zavázat se žalobkyni vrátit částku ve výši 236 496 Kč v 48 měsíčních splátkách po 4 927 Kč. Návrh smlouvy byl ze strany žalobkyně akceptován dne 5.6.2025 v 07:03:57 prostým elektronickým podpisem. Uvedený návrh byl soudu předložen jako elektronický dokument ve formátu PDF. Z vlastností dokumentu bylo zjištěno, že byl vytvořen dne 11.11.2019 a upravený dne 5.6.2025 v 6:03:58 hod. K dokumentu jsou připojeny dva elektronické podpisy z jejichž vlastností lze zjisti, že oba byly připojeny žalobkyní. Po připojení každého z podpisů nedošlo ke změně podepsaných dat. Z vlastností podpisů vyplývá, že identita podepisující osoby není známa, certifikát není veden v sezamu důvěryhodných certifikátů a vystavitelem certifikátu je přímo žalobkyně. Tedy žádný z podpisů není založen na kvalifikovaném prostředku pro vytváření elektronických podpisů ani na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis. Podpis u osoby žalovaného připojila žalobkyně v čase 4.6.2025 v 16:56:16 s připojením (otiskem) jedinečného kódu [hodnota]. V otisku podpisu na smlouvě je však uveden čas o jednu hodinu později, než došlo k připojení podpisu. Nelze zároveň přehlédnout, že v textu samotné smlouvy (v zápatí) je uvedena datace verze smlouvy dnem 4.6.2025 v 17:56:27, tedy až po jejím tvrzeném podpisu žalovaným. K uvedenému kódu žalobkyně ve svých žalobních tvrzeních uvedla, že kód vepsal žalovaný do SMS zprávy zaslané žalobkyni (spolu se svým jménem a příjmením), čímž se má za to, že vyjádřil souhlas se všemi dokumenty vloženými do klientské zóny žalovaného na webovém rozhraní žalobkyně, tedy i s návrhem smlouvy. Jedinečný kód vygenerovala žalobkyně a zaslala jej žalovanému jako variabilní symbol platby 1 Kč, kterou zaslala na účet žalovaného v průběhu ověřování jeho osobních údajů. Shodným způsobem měl být uzavřen i dodatek č. 1 k návrhu smlouvy o úvěru, jímž žalovaný měl požádat o uzavření smlouvy popsaným způsobem, přičemž veškeré dokumenty, tedy i tento dodatek měl být odsouhlasen jedinou SMS zprávou. Uvedený dodatek byl soudu předložen rovněž jako dokument ve formátu PDF s připojenými elektronickými podpisy žalobkyně se shodnými vlastnostmi podpisů jako u návrhu smlouvy o úvěru, a to jak na pozici klienta, tak úvěrujícího (viz. dodatek č. 1 ze dne 4.6.2025). Oznámení o schválení úvěru (akceptace návrhu) byla žalovanému doručeno na adresu pro doručování uvedenou v návrhu úvěrové smlouvy dne 9.6.2025 spolu se splátkovým kalendářem a sdělením účtu pro úhradu splátek (viz oznámení ze dne 9.6.2025 a dodejka ze dne 9.6.2025). V okamžiku tvrzeného podpisu návrhu úvěrové smlouvy byl vyhotoven i Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru 17:56:16 (viz. Předsmluvní formulář z 4.6.2025).

6. Žalobkyně předložila částečné výpisy ze svého interního programu, v němž dle svého tvrzení eviduje veškeré pohyby na klientských účtech a klientských smlouvách, z nichž vyplývá, že žalobkyně měla dne 4.6.2025 v 17:12 (tedy dle datace verze smlouvy ještě před vytvořením návrhu úvěrové smlouvy pro žalovaného) odeslat na účet žalovaného částku 1 Kč s variabilním symbolem, který je shodný s jedinečným kódem, kterým následně žalovaný měl smluvní dokumentaci podepsat a textem v poznámce „Pojistena pujcka [hodnota]. Podpisovy kod identifikace klienta pro poskytnuti spotrebitelského uveru. [právnická osoba].“. Dále měla dne 4.6.2025 v 17:13:12 být žalovanému odeslána na jeho telefon SMS s textem „PojistenaPujcka: Vazeny kliente, na Vas BU jsme odeslali platbu ve vysi 1 Kc. VS této platby pouzijte jako podpisovy kod pro odpovedni SMS na tuto zpravu ve tvaru: Souhlasim Jmeno Prijmeni PodpisovyKod. Timto z Vasi strany dojde k podpisu techto dokumentu: Navrh smlouvy, Prilohu c.1 ke smlouve, Prihlaska do pojisteni, Dodatek c.1 ke smlouve o uveru, Prohlaseni klientu, Informace pro klienty poskytovane zprostredkovatelem uveru, formular Hodnoceni klienta, Cestne prohlaseni politicky exponovane osoby, Souhlasy se zpracovanim osobnich udaju - Prehled - dalsi souhlasy.“ (tedy dle datace verze smlouvy stále před vytvořením návrhu úvěrové smlouvy pro žalovaného). Následně pak žalobkyně ve svém interním systému eviduje přijatou SMS zprávu ze dne 4.6.2025 ve 17:49 s textem: „Souhlasim, [jméno FO], VS [var. symbol]“, tedy s variabilním symbolem, jenž byl připojen jako doklad o odsouhlasení a podpisu smluvní dokumentace ze strany žalovaného. Čas přijetí podpisové SMS zprávy se však s údaji uvedenými na dokumentech, jež měl žalovaný touto SMS podepsat neshoduje.

7. Z interního dokladu vytvářeného z elektronického výpisu obratů na bankovním účtu žalobkyně ve spojení s výpisem z běžného účtu žalobkyně má soud za prokázané, že tato odeslala dne 5.6.2025 na účet shodný s účtem vedeným na jméno žalovaného u [právnická osoba]. částku 80 000 Kč pod variabilním symbolem shodným s číslem úvěrové smlouvy.

8. Z listiny Hodnocení klienta, vyplývá, že žalovaný měl tuto podepsat shodným způsobem jako návrh smlouvy o úvěru a další dokumenty (tj. jedinou SMS zprávou zaslanou žalovaným žalobkyni k její výzvě), že jde o formulář žalobkyně, v němž jsou uvedeny příjmy a výdaje žalovaného. Konkrétně je uveden příjem žalovaného ze zaměstnání 25 200 Kč měsíčně. Výdaje na živobytí žalovaného ve výši 4 860 Kč (s poznámkou životné minimum) a náklady na bydlení 4 934 Kč. Jiné výdaje, jako např, na dopravu, záliby, spoření apod. jsou uvedeny 0 Kč. Z formuláře vyplývá, že žalovaný je svobodný, nemá děti a nemá žádné jiné úvěry. Dále, že je zaměstnán v obci [adresa], tedy v jiné obci, než je místo jeho bydliště. Má bydlet ve vlastní nemovitosti, avšak nelez zjistit, zda jde o byt, dům, velikost apod. Z formuláře nevyplývá, jaké konkrétní doklady byly před poskytnutím úvěru žalovaným poskytnuty, či po něm požadovány.

9. Z potvrzení o provedení transakce vystavené ČSOB, a.s. dne 4.6.2025 vyplývá, že na jméno žalovaného byl k uvedenému dni veden běžný účet u této banky, že jde o účet, na nějž byl poukázán úvěr, a že předmětem transakce byla platba ve výši 572 Kč ve prospěch COOP [adresa].

10. Z potvrzení o přijaté platbě vystaveného bankou žalovaného vyplývá, že tento obdržel od společnosti [právnická osoba] dne 10.2.2025 částku 29 863 Kč, dne 10.3.2025 částku 19 689 Kč, dne 9.4.2025 částku 23 387 Kč a dne 9.5.2025 částku 32 988 Kč přičemž tato společnost má být dle údajů uvedených na kartě hodnocení klienta jeho zaměstnavatelem. Průměrná mzda v uvedeném období tak činila 26 481 Kč, tedy částku o 1 000 Kč vyšší, než je částka uvedená v Hodnocení klienta. Z citovaných potvrzení má soud rovněž za prokázané, že žalovaný je vlastníkem účtu, na nějž byly poukázány žalobkyní prostředky z poskytnutého úvěru.

11. Z výpisu záznamů z registru SOLUS ze dne 4.6.2025 soud zjistil, že žalobkyně učinila dotaz na uvedenou evidenci s výsledkem, že u žalovaného není evidována žádná dlužná částka po splatnosti.

12. Z informace z nebankovního registru klientských informaci (NRKI) ze dne 4.6.2025 soud zjistil, že žalovaný měl žádat u 4 bank a finančních institucí o úvěr odlišných od žalobkyně, s evidovanými neuhrazenými závazky ve výši 5 454 012 Kč, o neznámé výši měsíčních splátek a době splatnosti.

13. Z kopie občanského průkazu žalovaného má soud za prokázané, že žalobkyně měla před uzavřením smlouvy k dispozici doklad osvědčující osobní údaje žalovaného a jeho totožnost.

14. Z karty klienta – bilance má soud za prokázané, že žalobkyně vedla evidenci úvěru poskytnutého žalovanému, včetně záznamů o provedených platbách žalovaného, a že u žalovaného eviduje neeviduje žádnou úhradu, tedy že žalovaný neuhradil ani první splátku poskytnutého úvěru.

15. Z výzev k zaplacení ze dne 18.8.2025 a 16.9.2025 vyplývá, že žalobkyně vyhotovila pro žalovaného výzvy s upozorněním na prodlení s úhradou konkrétních splátek úvěru, s upozorněním na možnost zesplatnění úvěru, včetně uplatnění nároku na poplatky za odeslání výzvy k úhradě dlužných splátek. Doklad o odeslání upomínek či jejich doručení soudu nebyl předložen.

16. Z oznámení ze 21.9.2025 vyplývá, že žalobkyně vyhotovila oznámení o zesplatnění úvěru pro žalovaného a vyzvala ho k úhradě částky ve výši 95 102 Kč, avšak z výzvy ani jiného důkazu předloženého žalobkyní nevyplývá, že by bylo oznámení odesláno či doručeno žalovanému.

17. Z předžalobní výzvy ze dne 10.11.2025 ve spojení s podacím archem ze dne 10.11.2025 má soud za prokázané, že žalobkyně zaslala před podáním žaloby žalovanému předžalobní výzvu, v níž žalovanému stanovila lhůtu k dobrovolnému plnění v trvání 15 dnů.

18. Na základě provedených shora uvedených důkazů má soud za zjištěné, že žalovaný jednal s žalobkyní o poskytnutí úvěru, a že ta mu poskytla částku 80 000 Kč. Žalovaný před podáním žaloby žalobkyni ničeho neuhradil.

19. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“). Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

20. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

21. Podle § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru vyžaduje smlouva o spotřebitelském úvěru písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až 108 a § 109 odst. 1 uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy.

22. Podle § 562 o.z. je písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Má se za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

23. Podle § 561 o.z. se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

24. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické komunikace lze k podepisování elektronickým podpisem použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisujeli se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst.

1. Podle § 6 odst. 2 téhož zákona se uznávaným elektronickým podpisem rozumí zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis. Zákon však nezná definici zaručeného podpisu.

25. Podle článku 3 bodu 9 až 12 Nařízení 910/2014/ES (dále jen „eIDAS) se „podepisující osobou“ rozumí fyzická osoba, která vytváří elektronický podpis; "elektronickým podpisem" data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena, a která podepisující osoba používá k podepsání; "zaručeným elektronickým podpisem" elektronický podpis, který splňuje požadavky stanovené v článku 26; a "kvalifikovaným elektronickým podpisem" zaručený elektronický podpis, který je vytvořen kvalifikovaným prostředkem pro vytváření elektronických podpisů a který je založen na kvalifikovaném certifikátu pro elektronické podpisy.

26. Podle článku 25 eIDAS nesmějí být elektronickému podpisu upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Přičemž kvalifikovaný elektronický podpis, založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném v jednom členském státě, má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu.

27. Podle článku 26 eIDAS musí zaručený elektronický podpis splňovat tyto požadavky: a) je jednoznačně spojen s podepisující osobou; b) umožňuje identifikaci podepisující osoby; c) je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou; a d) je k datům, která jsou tímto podpisem podepsána, připojen takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat.

28. Soud ve smyslu ustanovení § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákona (dále jen „o. z.“) přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

29. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

30. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o.z. dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

31. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je oprávněn pouze v rozsahu částky 80 000 Kč, neboť žalobkyně nemá za žalovaným pohledávku, která by měla svůj právní základ v úvěrové smlouvě č. [hodnota] uzavřené mezi účastníky, neboť nemá za prokázané, že by žalovaný uzavřel s žalobkyní smlouvu o úvěru právě takového znění, jež bylo předloženo soudu.

32. Soud má za prokázané, že žalobkyně s žalovaným jednali, že žalovaný poskytl žalobkyni některé své doklady (o příjmu, občanský průkaz, osvědčil existenci svého bankovního účtu). Zda byl žalovanému zřízen klientský účet na webovém rozhraní žalobkyně, soud za prokázané nemá. Soud rovněž nemá za prokázané, že žalovaný zaslanou SMS zprávou podepsal právě smluvní dokumentaci předloženou žalobkyní.

33. K platnosti písemné smlouvy (jejíž existenci žalobkyně tvrdí, a kterou předložila soudu) je ve smyslu ustanovení § 561 odst. 1 o.z. je třeba, aby k ní účastníci připojili své popisy. Elektronický podpis, jenž je postaven na roveň podpisu vlastnoručního, je ve smyslu přímo použitelného nařízení eIDAS pouze kvalifikovaný elektronický podpis (tj. podpisem vytvořeným kvalifikovaným prostředkem = v české terminologii rovněž označovaný jako „kvalifikovaný elektronický podpis“). Ve smyslu článku 26 eIDAS lze za podpis, jenž důvěryhodně identifikuje osobu podepisující označit rovněž zaručený elektronický podpis (= v české terminologii označovaný „zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis“), jenž je jednoznačně spojen s podepisující osobou, umožňuje její jednoznačnou identifikaci, je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů a je k podepisovanému dokumentu připojen tak, že je možné zjistit jakoukoliv následující změnu dat. Tedy takový podpis, který je v terminologii zákona č. č. 297/2016 Sb., podřazen pod termín uznávaný elektronický podpis. Jiné podpisy nelze bez dalšího považovat za podpisy postavené na roveň vlastnoručního podpisu, resp. podpisy důvěryhodně identifikující podepisující osobu. Má-li být elektronický podpis uznán za podpis konkrétní osoby, musí být prokázáno, že splňuje všechny podmínky stanovené v článku 26 eIDAS.

34. Samotná úvěrová smlouva v elektronické podobě – tj. soudu předložený PDF dokument – obsahuje dva elektronické podpisy (tj. data v elektronické podobě, která by byla připojena k jiným datům – smlouvě). Oba popisy, tedy i podpis žalovaného byly připojeny žalobkyní. Z údajů o podpisu se podává, že má jít v obou případech o podpis osoby s neznámou identitou, jejíž certifikát není v seznamu důvěryhodných certifikátů. Nejde tedy o podpis, který by vyhovoval podmínkám článku 26 eIDAS, neboť není jednoznačně spojen s podepisující osobou (nejméně s žalovaným), neumožňuje její identifikaci a nejméně žalovaný svůj podpis k dokumentu nepřipojil.

35. Může tak jít maximálně o prostý elektronický podpis, z něhož však nevyplývá identita podepisujícího. Zároveň z Dodatku č. 1 k návrhu úvěrové smlouvy bylo prokázáno, že připojení podpisu nemohl učinit žalovaný, když ten měl, dle tvrzení uvedeného v dodatku smlouvu, odsouhlasit zasláním SMS zprávy k rukám žalobkyně texty smluvní dokumentace. Nemohl tak stejným způsobem podepsat i dodatek, jímž se měl s žalobkyní dohodnout na jiném způsobu podpisu dokumentů, než předvídá zákon. Tedy žalovaný nepřipojil svá data (podpis) k jiným datum (dokumentu obsahujícímu smlouvu).

36. Nelze ani přehlédnout, že pokud by měl soud za osvědčené (což pouhým otiskem vybraných řádek z interního systému žalobkyně, aniž by bylo možné sledovat alespoň v rozhodném období časovou neporušenost řady úkonů, soud nemá), že žalovaný zaslal žalobkyni tvrzenou SMS zprávu s VS jímž měl odsouhlasit texty smluvní dokumentace, že tak učinil v 17:49, ač soudu předložený návrh úvěrové smlouvy je pořízen až s časem 17:56:27 a na smlouvě je čas podpisu smlouvy uveden jako 17:56:16 a měl být ke smlouvě připojen dle dat z elektronického podpisu již v 16:56:

16. Který z uvedených časů je tedy skutečně časem tvrzeného podpisu v řízení prokázáno nebylo.

37. V důsledku shora uvedeného žalobkyně neprokázala, že soudu předložená smlouva je shodná se smlouvou, která měla být vložena do klientské zóny žalovaného a měla jím být následně odsouhlasena tvrzenou SMS zprávou. Naopak bylo prokázáno, že soudu předložená úvěrová smlouvy nebyla podepsána právě žalovaným. Soud tak nemá za prokázaný obsah úvěrové smlouvy, kterou měli účastníci uzavřít, tedy obsah smluvních podmínek, za nichž žalovaný prostředky od žalobkyně přijal.

38. Nelze rovněž přehlédnout, že jedinou SMS zprávou měl žalovaný odsouhlasit celou řadu dokumentů, aniž by bylo možné zpětně ověřit, které konkrétní dokumenty a v jakém konkrétním znění touto zprávou skutečně odsouhlasil, rovněž neměl možnost, některé žalobkyní připravené dokumenty neodsouhlasit.

39. Za situace, kdy nebyla prokázána existence písemné úvěrové smlouvy a ani obsah ujednání mezi účastníky, může se žalobkyně po žalovaném domáhat úhrady finanční částky, kterou mu poskytla, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalované vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o.z., tedy úhrady částky 80 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný do dnešního dne žalobkyni ničeho neuhradil, je nárok žalobkyně oprávněný v rozsahu částky 80 000 Kč.

40. Bezdůvodné obohacení je dle ustanovení § 1958 odst. 2 o.z. splatné na výzvu věřitele. Žalobkyně však v řízení neprokázala, že by žalovaného vyzvala k vrácení částky (neboť doložila pouze oznámení o zesplatnění úvěru ze dne 21.9.2025, nikoliv však, že by tato výzva byla doručena či alespoň prokazatelně odeslána žalovanému). Za této situace soud vyšel z toho, že výzva k úhradě dlužné částky byla žalovanému doručena až v předžalobní výzvě ze dne 10.11.2025, odeslané týž den. Za situace, kdy v řízení nebylo prokázáno, kdy žalovaný výzvu obdržel, vycházel soud z ustanovení § 573 o.z., dle něhož se má za to, že zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání. V souladu s citovaným ustanovením nastala fikce doručení výzvy žalovanému dne 13.11.2025 a poslední den 15denní lhůty k plnění byl den 28.11.2025. Ode dne 29.11.2025 je tak žalovaný v prodlení s úhradou bezdůvodného obohacení a od tohoto dne soud rovněž přiznal žalobkyni požadovaný zákonný úrok z prodlení ve výši stanovené v souladu s § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok I.).

41. Pro úplnost soudu uvádí, že i pokud by měl prokázán obsah smluvních ujednání mezi účastníky, měl by smlouvu o úvěru za neplatnou, neboť žalobkyně nesplnila svoji zákonnou povinnost poskytnout úvěr pouze tehdy, pokud není dána obava, že úvěrovaný nebude schopen úvěr řádně a včas splácet.

42. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

43. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

44. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

45. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli „rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 46. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

47. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

48. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

49. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

50. Soud ve smyslu ustanovení § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákona (dále jen „o. z.“) přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

51. Za situace, kdy z obsahu formuláře „Hodnocení klienta“ vyplývá, že žalovaný uvedl, že jeho měsíční výdaje na bydlení jsou 4 934 Kč, a že bydlí ve vlastní nemovitosti. Již tato kombinace údajů budí pochybnost o své správnosti, neboť i pokud by šlo o malý byt ve vlastnictví žalovaného. Zda žalobkyně ověřila uvedenou informaci alespoň v katastru nemovitostí nevyplynulo z žádného z žalobkyní předloženého dokladu. Pokud by žalobkyně zkontrolovala adresu bydliště žalovaného, zjistila by že jde o rozlehlý rodinný dům, u nějž lze očekávat jen náklady na běžný provoz nemovitosti (dodávku energií, vytápění ohřev vody) v částce podstatně převyšující částku 4 934 Kč. Nelze ani opominout, že k vlastnictví nemovitosti se vztahují další platby, jako je daň z nemovitých věcí, odvoz odpadu, dodávka vody, pojištění apod. Obdobně nelze přehlédnout, že jde o částku, která nedosahuje normativních nákladů na bydlení ve vlastním bytě (které sami neodpovídají běžným nákladům na bydlení). Rovněž nelze připustit úvahu žalobkyně, že úvěrovanému na krytí jeho životních nákladů postačuje částka životního minima 4 860 Kč. Dále pak, přestože žalovaný doložil místo svého zaměstnání mimo své bydliště (obec [adresa]), tak do jeho výdajů nebyly nikterak promítnuty náklady na dopravu. Z uvedeného je tak zřejmé, že se žalobkyně nezabývala tím, co konkrétně tvoří výdaje žalovaného, kolik činí skutečně jeho náklady na bydlení a na inkaso, telefon, internet, stravu. Tedy údaje obsažené v Hodnocení klienta vzbuzují sami o sobě pochybnost o své správnosti a úplností, přesto žalobkyně o jiné doklady v tomto směru nežádala, ačkoliv podle samotného návrhu na uzavření smlouvy byla žalobkyně oprávněna provést ověření informací a dokladů poskytnutých žalovaným k posouzení jeho úvěruschopnosti, a byla k tomu i žalovaným zmocněna. Obdobně nelze přehlédnout, že z podkladů zjištěných v NRKI žalobkyní jsou smlouvy žalovaného hodnoceny jako špatné. Žalovaný měl v době před uzavřením nyní posuzované smlouvy 4 úvěrové produkty, a nesplacenou výší jistiny přesahující 5 milionů korun. Ani ohledně charakteru těchto závazků si žalobkyně nevyžádala žádné doplňující údaje včetně výši splátky, kterou na jejich úhradu musí žalovaný hradit. Žalobkyni zjevně nezarazilo, že v Hodnocení klienta výdaj na splátky dluhu uveden není, shodně jako skutečnost, že žalovaný má otevřeny další žádosti o úvěr. Jak se tyto skutečnosti promítly do úvah žalobkyně o úvěruschopnosti žalovaného, z žádného z předložených důkazů nevyplynulo. Žalobkyně rovněž neprokázala, že by před poskytnutím úvěru učinila jí tvrzené dotazy do insolvenčního rejstříku či centrální evidence exekucí.

52. Za popsané situace byla žalobkyně povinna ve smyslu ustanovení § 75 ve spojení s § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péči přezkoumat nejen příjmy žalovaného, ale zejména jeho výdaje (např. doložením inkasa, nákladů na bydlení výši jeho závazků a výši úhrad na tyto závazky) a dbát přitom na jeho zájmy, tj. i na zájem být reálně schopen přebíraný závazek řádně a včas splácet. K takovému přezkoumání však nedošlo. Soud v této souvislosti poukazuje i na to, že je mu z jeho úřední činnosti známo, že většina žalobkyní soudu předkládaných listin – Hodnocení klienta – obsahuje shodné náklady na živobytí i bydlení, přestože jde o zcela odlišné zájemce o úvěr, což samo o sobě vzbuzuje pochybnost o tom, kdo a na základě jakých informací přehled vyplňuje.

53. V souzené věci, jak bylo popsáno výše, žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnila. Jak bylo soudem zjištěno, žalobkyně si od žalovaného vyžádala informace a doklady týkající se pouze jeho příjmů, nicméně podstatné výdaje žalovaného nebyly nijak blíže zjišťovány a ověřovány. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“.

54. Soud má tak za to, že tedy nebyla dostatečně prověřena úvěruschopnost žalovaného splácet úvěr před uzavřením smlouvy, a proto jsou uvedené smlouvy neplatné podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 o.z.

55. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smluv přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o. z., neboť měl za to, že § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46 „české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48/EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C-377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C-76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

56. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR [číslo] s. 757), dle něhož „věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

57. Protože nebylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému plnění na základě uzavřené Smlouvy o úvěru, soud ve zbývajícím rozsahu (obchodních úroků, smluvních pokut a poplatků) žalobu zamítl (výrok II.).

58. Výrokem III. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 19 652,93 Kč, přičemž tato částka představuje 57,39 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 78,70 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 21,31 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 5 084 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 101 661 Kč sestávající z částky 5 180 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí věci, sepis předžalobní výzvy, sepis žaloby a účast na jednání soudu) včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 10. 3. 2026 náhrada 1 584,54 Kč za 105 ujetých km v částce 834,54 Kč (35,80 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 6 l/100 km a 5,80 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 5 × 30 minut v částce 750 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 24 104,54 Kč ve výši 5 061,95 Kč. Soud nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení za doplnění tvrzení ve věci úvěruschopnosti žalovaného, když uvedená tvrzení měla být již součástí žaloby, v důsledku čehož nemá soud tento úkon za účelně vynaložený.

Poučení