18 C 375/2025 - 39

Rubrum

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Veronikou Sekerovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] o 39 183,12 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni 19 745,40 Kč s úrokem z prodlení kapitalizovaným ve výši 1 434,65 a nadále běžícím ve výši 12 % ročně z částky 19 745,40 Kč od 19. 8. 2025 do zaplacení.

II. Žaloba, aby byla žalovaná povinna uhradit žalobkyni 19 437,72 Kč s kapitalizovaným obchodní úrokem ve výši 3 061 Kč a nadále běžícím ve výši 12 % ročně z částky 39 183,12 Kč od 19. 8. 2025 do zaplacení, kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 603,34 Kč a nadále běžícím ve výši 12 % ročně z částky 19 437,72 Kč od 19. 8. 2025 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 39 183,12 Kč. Žalobkyně uvedla, že dne 27. 2. 2023 uzavřela se žalovanou Smlouvu o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě poskytla žalované finanční prostředky ve výši 45 000 Kč. Úvěr byl sjednán elektronicky prostřednictvím mobilního bankovnictví, přičemž identita žalované byla ověřena zadáním autorizačního SMS kódu, který nahrazoval její podpis. Žalovaná se zavázala splácet úvěr v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 962 Kč, splatných vždy do 20. dne v měsíci, a dále hradit sjednaný úrok ve výši 19,99 % ročně a poplatky dle ceníku. Před poskytnutím úvěru žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované. Žalovaná uvedla, že její příjem činí 18 040 Kč a žalobkyně ho ověřila z pohybů na běžném účtu žalované. Pro potřeby ověření úvěruschopnosti žalované stanovila žalobkyně životní náklady žalované na 7 902 Kč pomocí interních ekonomických modelů a normativních údajů. Dále ověřila, že žalovaná ani její zaměstnavatel nebyli v insolvenčním řízení, prověřila její splátkovou historii v registrech CBCB a neshledala žádné negativní informace, například v podobě kriminálního či podvodného jednání nebo exekucí. V době žádosti žalovaná splácela revolvingový úvěr s limitem 5 000 Kč s orientační splátkou 150 Kč a jeden osobní úvěr mimo [právnická osoba] se splátkou 1 848 Kč. Po poskytnutí úvěru činilo celkové splátkové zatížení žalované 2 960 Kč, což odpovídalo 16,41 % jejího příjmu, a po odečtení tohoto zatížení jí podle žalobkyně zůstával disponibilní příjem ve výši 15 080 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaná nehradila splátky řádně ani včas, a přestože byla opakovaně vyzývána k úhradě dlužných částek, nereagovala. Celkem žalovaná od 8. 3. 2023 do 16. 8. 2025 uhradila na úvěr částku 25 254,60 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná zůstala v prodlení s více než dvěma splátkami, žalobkyně dne 1. 1. 2025 prohlásila celý úvěr za okamžitě splatný. Od 2. 1. 2025 se tak žalovaná dostala do prodlení s úhradou celé dlužné částky. Žalobkyně po žalované požadovala uhradit dlužný úvěr, a to dlužnou jistinu 39 183,12 Kč, a dále kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 3 061 Kč (vypočtený sazbou 12 % p. a. z jistiny od 2. 1. 2025 do 18. 8. 2025). Dále požaduje kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 3 037,99 Kč za stejné období. Žalobkyně rovněž požadoval úhradu smluvního úroku 12 % p. a. z částky 39 183,12 Kč od 19. 8. 2025 do zaplacení a rovněž zákonného úroku z prodlení ve stejné výši a z téže částky od 19. 8. 2025 do zaplacení.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, vyzval soud žalovanou podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s tím, že pokud se písemně ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že její souhlas byl dán. Jelikož žalovaná na výzvu nereagovala a žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání již v podané žalobě, soud tak věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

4. Z listinných důkazů dále uvedených soud zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení věci:

5. Ze Smlouvy o úvěru ze dne 27. 2. 2023, Ceníku a Všeobecných obchodních podmínek má soud za prokázané, že žalovaná uzavřela s [právnická osoba]. Smlouvu o úvěru, na základě níž se tato zavázala žalované poskytnout spotřebitelský úvěr ve výši 45 000 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit spolu s obchodním úrokem ve výši 19,99 % v měsíčních splátkách po 962 Kč, vždy v 20. den kalendářního měsíce, které bude věřitel inkasovat přímo z účtu žalované č. [č. účtu] vedeného u věřitele. Úvěr byl veden na úvěrovém účtu č. [č. účtu]. Podle bodu 3.1 smlouvy se úroky z úvěru staly součástí jistiny a byly úročeny společně s jistinou.

6. Smlouva o úvěru byla uzavřena prostřednictvím prostředků elektronické komunikace na dálku. Soudu byla předložena uvedená smlouva ve formátu PDF, přičemž z vlastností dokumentu vyplývá, že dokument byl vytvořen dne 27. 2. 2023 v 14:56:46 a že byl naposledy upraven dne 27. 2. 2023 v 14:57:

50. Dokument je opatřen kvalifikovaným časovým razítkem osvědčujícím, že po dni 27. 2. 2023 14:56:48 nedošlo ke změně předkládaného dokumentu. K dokumentu jsou připojeny dva elektronické podpisy. První elektronický podpis byl připojen žalobkyní (resp. pověřeným zaměstnancem žalobkyně) dne 27. 2. 2023 v 14:56:48, a to kvalifikovaný elektronický podpis vytvořený kvalifikovaným prostředkem. Druhý podpis byl připojen dne 27. 2. 2023 v 14:57:48 žalovanou za využití aplikace George klíč vytvářející soubor dat připojených k dokumentu (smlouvě) v systému elektronického bankovnictví žalobkyně, přičemž aplikace George klíč je jednoznačně spojena s podepisující osobou.

7. Z listin Detail zadané operace a výpisu operací ze dne 28. 2. 2023 má soud za prokázané, že žalovaná ve dnech 24. 2. 2023 a 27. 2. 2023 požádala a následně uzavřela se žalobkyní smlouvu o úvěru č. [hodnota], a to prostřednictvím aplikace mobilního bankovnictví žalobkyně. Žalovaná uvedla, že je svobodná, má základní vzdělání, je zaměstnána u společnosti [právnická osoba]. s průměrným měsíčním příjmem 20 000 Kč, bydlí u rodičů, výdaje na bydlení činí 0 Kč a další výdaje činí 0 Kč.

8. Z listiny Posouzení úvěruschopnosti klienta soud zjistil, že žalovaná v žádosti o úvěr měla uvést příjem ve výši 18 040 Kč, který žalobkyně porovnala s výpisy z bankovního účtu žalované. Žalovaná dále měla uvést výdaje ve výši 0 Kč, žalobkyně životní výdaje žalované stanovila na základě dat jí sdělených v kombinaci s interními informacemi banky a statistických údajů o životních nákladech na částku 7 902 Kč. V době žádosti o úvěr zjistila banka, že žalované byl dne 23. 12. 2021 poskytnut revolvingový úvěr u žalobkyně ve výši 5 000 Kč s orientační splátkou 150 Kč a dne 20. 1. 2022 osobní úvěr mimo žalobkyni ve výši 2 000 Kč se splátkou 1 848 Kč.

9. Z výpisu příjmových transakcí na běžném účtu žalované vedeném u [právnická osoba] za období od 1. 2. 2022 do 27. 2. 2023 má soud za osvědčené, že žalovaná měla v době před uzavřením úvěrové smlouvy příjmy, které se v obdobném čase jednotlivých měsíců pohyboval v rozmezí od 11 572 Kč do 24 639 Kč (když však není u těchto plateb uveden plátce ani poznámka plátce označující právní důvod paltby, tj. nelze ověřit, zda jde skutečně o platbu mzdy, což, jak soud i ze své úřední činnosti ví, není u plátce [právnická osoba]. nejméně běžné). Příjem žalované je pak složen v každém z předložených měsíců součtem vyšších desítek vkladů z neidentifikovaných účtů ve výši nižších jednotek stokorun každá. Přehled výdajových transakcí žalobkyně nepředložila.

10. Z výpisu z CCB ze dne 22. 2. 2023 a interních systémů má osud za osvědčené, že žalobkyně měla ověřeno, že žalovaná k uvedenému dni splácela dva úvěry z toho jeden revolvingový poskytnutý žalobkyní s měsíční splátkou 150 Kč a úvěrovým limitem 5 000 Kč. Druhý byl osobní úvěr poskytnutý mimo žalobkyni se splátkou ve výši 1 848 Kč a úvěrovým limitem 2 000 Kč.

11. Z výpisu z úvěrového účtu za období od 27. 2. 2023 do 31. 12. 2023 má soud za prokázané, že žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 45 000 Kč. Dále má soud za prokázané, že žalovaná uhradila na úhradu úvěru, úroků a poplatků za uvedené období celkem 25 254,60 Kč.

12. Z podkladů pre sudne konanie bylo zjištěno, že poskytnutý úvěr byl čerpán v plné výši 45 000 Kč dne 27. 2. 2023 a za dobu trvání smluvního vztahu se žalovaná dostala do prodlení s hrazením jednotlivých splátek, a žalobkyně proto opakovaně účtovala též náklady spojené s prodlením. Ke dni 30. 3. 2024 pak byl zůstatek úvěru zesplatněn s tím, že pohledávka na úvěrovém účtu – jistina úvěru – k tomuto datu činila celkem 39 183,12, řádný úrok 3 243,8 Kč a úrok z prodlení 3 220,84 Kč, celkem tedy 45 647,76 Kč.

13. Z poslední výzvy k úhradě ze dne 30. 11. 2024, má soud za prokázané, že žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužných splátek úvěru v celkové výši 3 500 Kč a zároveň byla upozorněna na možnost okamžitého zesplatnění úvěru, pokud dlužné částky neuhradí v dodatečné lhůtě k tomu žalované poskytnuté. Z Rozhodnutí o okamžité splatnosti celkového dluhu ze dne 1. 1. 2025 má soud za prokázané, že žalobkyně z důvodu prodlení žalované s řádným splácením úvěru zesplatnila ke dni 1. 1. 2025 celou dlužnou částku ve výši 43 137 Kč.

14. Z předžalobní upomínky ze dne 21. 8. 2025 ve spojení s podacím archem má soud za prokázané, že žalobkyně vyzvala žalovanou k dobrovolnému splnění jejího závazku před podáním žaloby.

15. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k tomuto závěru o skutkovém stavu ve věci samé. Žalobkyně uzavřela s žalovanou dne 27. 2. 2023 úvěrovou smlouvu (a to poté, co na základě údajů poskytnutých žalovanou prověřovala její úvěruschopnost), na základě níž jí poskytla úvěr ve výši 45 000 Kč. Žalovaná úvěr řádně a včas nesplácela, proto byl úvěr ke dni 1. 1. 2025 zesplatněn. Žalovaná na uvedený úvěr uhradila celkem 25 254,60 Kč.

16. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

17. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

18. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

19. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

20. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli „rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 21. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

22. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

23. Soud ve smyslu ustanovení § 588 o.z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

24. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

25. Podle § 1968 věta prvá o.z., podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále z ustanovení § 1970 o.z., podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením č. 351/2013 Sb., a to v § 2; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

26. Soud má za prokázané, že mezi účastníky byla uzavřena písemná smlouva v elektronické podobě ve smyslu ustanovení § 532 o.z. a právě ve znění předloženém soudu. K předložené smlouvě (PDF dokument) je připojeno kvalifikované časové razítko osvědčující čas vzniku dokumentu i skutečnost, že dokument nebyl následně měněn. Žalobkyně připojila ke smlouvě kvalifikované elektronické razítko (tedy „podpis právnické osoby vytvořený kvalifikovaným prostředkem“). Žalované podpis je pak zaručeným elektronický podpisem, tedy kryptografický podpis založený na osobním klíči umožňujícím jednoznačnou identifikaci podepisující. Identifikace žalované pro používání aplikace George klíč zajistila při vydání této aplikace žalované žalobkyně v rámci bankovní identity žalované. Z údajů obsažených u obou podpisů pak vyplynulo, že dokument nebyl po připojení podpisů měněn.

27. Po zjištění, že mezi účastníky byla uzavřena řádná úvěrová smlouva soud posuzoval, zda jde o smlouvu platnou, resp. zda z důvodu nedodržení předsmluvních povinností úvěrujícího není uzavřená smlouva neplatná.

28. Provedenými důkazy bylo zjištěno, že žalobkyně neposoudila řádně úvěruschopnost žalované ještě před uzavřením úvěrové smlouvy. Žalobkyně sice tvrdila, že vycházela z příjmu žalované ve výši 18 040 Kč, avšak tento příjem doložila pouze výpisem blíže nespecifikovaných příjmových transakcí na účtu žalované, z nichž nelze učinit závěr, že žalobkyně má pravidelný měsíční příjem z legálních zdrojů. Přesto žalobkyně nepřistoupila k objasnění zdroje příjmů a jeho pravidelné výše (např. z výplatních pásek, potvrzení o příjmu vydané zaměstnavatelem, pracovní smlouvy či jiné listiny osvědčující pravidelný a stabilní příjem spotřebitele). Pokud jde o výdaje, žalobkyně vůbec neučinila žádný pokus o zjištění relevantních výdajů právě žalované. Neověřila ani z jí vedeného běžného účtu žalované, jaké má žalovaná pravidelné a běžné výdaje (nejen na bydlení, ale i cesty do zaměstnání, jídlo, ošacení, drogérii, léky apod.). Zjistit výši výdajů žalované se žalobkyně nepokusila ani od žalované, když veškeré údaje žalované jsou nevyplněné či vyznačeny s 0. Spokojila se tak s údajem o nulových výdajích, který je zjevně nepravdivý, a nijak jej neprověřovala, přestože zákon výslovně vyžaduje porovnání příjmů a výdajů konkrétního spotřebitele. Žalobkyně nezohlednila náklady žalované na telefon, internet, když jejich vlastnictví a užívání je zjevné již jen ze samotné skutečnosti, že žalovaná využívá internetové a mobilní bankovnictví žalobkyně. Žalobkyně ani nezjišťovala, zda žalovaná přispívá na bydlení v domácnosti rodičů nebo zda má jiné pravidelné osobní výdaje. Tyto informace jsou přitom pro posouzení úvěruschopnosti zcela zásadní. Stanovení tzv. životních nákladů žalované na částku 7 902 Kč, tj. v rozsahu životního minima a normativních nákladů na bydlení, nemůže nahradit povinnost zjistit konkrétní a skutečné výdaje spotřebitele. Soud nezpochybňuje, že k ověření úvěruschopnosti spotřebitele lze přestoupit na základě ekonomicko sociálních modelů, avšak je třeba, aby do těchto modelů vstupovala reálná data dotýkajících se konkrétního spotřebitele. Pokud žalobkyně zcela rezignovala na zjištění a ověření skutečných příjmů a výdajů žalované, to vše za situace, kdy právě žalobkyně vedla běžný účet žalované a byla tak schopna konfrontovat jí známá data s vytvořeným modelem, resp. pokud určité skutečnosti nevyplývaly z pohybů na běžném účtu, si tyto zjistit od žalované a vyžádat si od ní i příslušné doklady, nelze než uzavřít, že žalobkyně v případě žalované nesplnila svou zákonnou povinnost před poskytnutím spotřebitelského úvěru prověřit schopnost úvěrovaného splácet řádně a včas poskytnuté prostředky.

29. Postup žalobkyně tak nebyl v souladu s požadavkem odborné péče ani s obsahem § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto soud považuje posouzení úvěruschopnosti za neprovedené v rozsahu vyžadovaném zákonem. Z uvedeného důvodu je pak smlouva o úvěru zavřená mezi žalobkyní a žalovaným ve smyslu ustanovení § 588 o.z. neplatná, pro rozpor s donucujícími ustanoveními zákona, tj. pro svůj rozpor s veřejným pořádkem.

30. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smluv přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o. z., neboť měl za to, že § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46 „české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48/EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C-377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C-76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

31. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR [číslo] s. 757), dle něhož „věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

32. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

33. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o.z. dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

41. Soud má za osvědčené, že žalovaná načerpala částku 45 000 Kč a splatila 25 254,60 Kč. Je tak i nadále povinna vrátit žalobkyni zbývající část jistiny ve výši 19 745,40 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná žalobkyni dlužnou částku dosud nezaplatila, je povinna žalobkyni kromě takto poskytnuté jistiny uhradit i zákonný úrok z prodlení dle ustanovení § 1970 o.z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. od 10. 1. 2025. Při určení data splatnosti soud vycházel z ustanovení § 573 o. z., když z předložených důkazů vyplývá, že žalovaná byla poprvé vyzvána k vrácení celé dlužné částky výzvou ze dne 1. 1. 2025 (Rozhodnutí o okamžité splatnosti), která ji byla odeslána poštou dne 6. 1. 2025, a s ohledem na ustanovení § 573 o. z. má soud za to, že zásilka proto byla žalované doručena 9. 1. 2025. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok I.).

42. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru, že úvěrová smlouva je neplatná, další nároky vyplývající ze smluvních ujednání (tj. zejména obchodní úrok, smluvní pokuty, sjednané poplatky) zamítl (výrok II. rozsudku).

43. Výrokem III. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že ji ve smyslu § 142 odst. 2 o.s.ř, žádnému z účastníků nepřiznal, když žalobkyně byla ve sporu úspěšná pouze částečně (úspěch činil 50,39 % a neúspěch 49,61 %, rozdíl byl tedy nepatrný).