18 C 377/2024 - 39

Rubrum

Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozhodl samosoudkyní JUDr. Marcelou Volákovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] trvale bytem [Adresa žalovaného] zastoupený obecným zmocněncem [Jméno zmocněnce] bytem [Adresa zmocněnce] o zaplacení 374 854,59 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 350 000 Kč s tím, že je tuto povinnost oprávněn splnit v pravidelných měsíčních splátkách po 5 000 Kč splatných vždy do každého 15. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém nabude tento rozsudek právní moci, a to pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba, se co do nároku žalobkyně na zaplacení 24 854,59 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 350 197,93 Kč od 7. 12. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení 44 488,30 Kč k rukám zástupce žalobkyně s tím, že je tuto povinnost oprávněn splnit v pravidelných měsíčních splátkách po 2 500 Kč splatných vždy do každého 15. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém nabude tento rozsudek právní moci, a to pod ztrátou výhody splátek.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 374 854,59 Kč s příslušenstvím s tím, že se jedná o neuhrazený spotřebitelský úvěr. Tvrdila, že dne 9.2.2023 byla mezi společností [právnická osoba]. (dále předchůdkyně) a žalovaným prostřednictvím webových stránek předchůdkyně [Anonymizováno] uzavřena po posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze strany předchůdkyně (bylo vycházeno z údajů získaných od žalovaného a z výpisu ze SOLUS, BRKI a NRKI) smlouva o úvěru „[Anonymizováno] půjčka č. [Anonymizováno]“. Na jejím základě předchůdkyně žalovanému dne 9.2.2023 poskytla úvěr ve výši 350 000 Kč, žalovaný se jí naopak zavázal tuto částku předchůdkyni vrátit formou pravidelných 120 měsíčních splátek splatných vždy do 15. dne v měsíci spolu s úrokem ve výši 10,29 % ročně. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, předchůdkyně proto úvěr ke dni 6.12.2023 zesplatnila a žalovaného vyzvala k jeho úhradě. Žalovaný jí však ničeho neuhradil. Následně předchůdkyně postoupila smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18.12.2023 tuto svou pohledávku za žalovaným na žalobkyni, která se tak po žalovaném domáhá zaplacení dlužné jistiny 350 197,93 Kč, smluvního úroku 24 656,66 Kč a příslušného úroku z prodlení.

2. Žalovaný ve věci vznesl námitku nedostatku mezinárodní pravomoci zdejšího soudu ve věci jednat a rozhodnout s tím, že se od počátku března r. 2023 střídavě zdržuje na území ČR a SR, přičemž má zájem žít trvale na území SR, dle jeho názoru je tak namístě příslušnost určit dle čl. 18 odst. 1 nařízení Brusel I bis. K věci samé poté uvedl, že činí nesporným, že mezi ním a předchůdkyní došlo dne 9. 2. 2023 k uzavření předmětné smlouvy o úvěru, na základě které mu byla daného dne předchůdkyní poskytnuta jistina ve výši 350 000 Kč a poplatek za sjednání ve výši 1 500 Kč, a on se jí naopak zavázal tuto částku vrátit formou 120 pravidelných měsíčních splátek splatných vždy k 15. dni příslušného kalendářního měsíce spolu s úrokem ve výši 10,29 % ročně ode dne čerpání do dne konečné splatnosti - celkem tak měl uhradit 565 848,70 Kč. Rovněž učinil nesporným, že dne 7. 12. 2023 došlo k řádného zesplatnění této pohledávky a že došlo ke dni 18. 12. 2023 k řádné cesi této pohledávky předchůdkyně za jeho osobou na žalobkyni. Má však za to, že je nutné na dané právní jednání nahlížet optikou zákona č. 257/2016 Sb., kdy má dle jeho názoru předmětná smlouva všechny podstatné náležitosti, nedošlo ovšem k řádnému posouzení jeho úvěruschopnosti před uzavřením smlouvy. Posouzení úvěruschopnosti má 2 složky, jednu v podobě nahlížení do bankovních a nebankovních registrů, druhou v podobě prověřování příjmů a výdajů žadatelů (§ 86 odst. 1 daného zákona, a čl. 8 směrnice EU č. 2008/48/ES, rozhodnutí sp. zn. C-449/13), kdy není možné, aby byla úvěruschopnost žadatele posouzena toliko na základě jím poskytnutých informací. Žalovaný sice byl vyzván k předání některých informací ohledně svých poměrů předchůdkyní, ta si však následně dané informace řádně neprověřovala. Nadto byly v dané době průměrné úrokové sazby kolem 5 %, ovšem u žalovaného je úroková sazba přes 10 %, z čehož lze dovodit, že předchůdkyně považovala žalovaného za rizikovějšího. Zároveň byla daná smlouva uzavřena adhézním způsobem, prostřednictvím webových stránek předchůdkyně, je tedy nasnadě, že úvěruschopnost žalovaného prověřovaly automaty, nikoliv, že by došlo k fyzickému posouzení. Žalovaný má pouze základní vzdělání, je právní a finanční laik, jednalo se o jeho první úvěr v životě, tzv. nevěděl, do čeho jde, a zároveň měl velmi nízké příjmy. S ohledem na uvedené má tak žalovaný za to, že je na místě věc posoudit tak, že se jedná toliko o bezdůvodné obohacení na straně žalovaného, a že by mu měla být uložena povinnost vrátit žalobkyni toliko poskytnutou jistinu.

3. Žalobkyně se z nařízeného jednání soudu neomluvila, o odročení nepožádala. Proto soud postupoval podle § 101 odst. 3 o. s. ř. a věc projednal a rozhodl bez její přítomnosti, vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.

4. Z provedeného dokazování soud zjistil následující:

5. Dle potvrzení o výši pracovního příjmu ze závislé činnosti bylo dne 8.2.2023 žalovanému vystaveno jeho zaměstnavatelem, společností [právnická osoba]., potvrzení o výši jeho průměrného příjmu, který v dané době za poslední 3 měsíce dosahoval 23 000 Kč. Žalovaný přitom byl zaměstnán na HPP na dobu neurčitou na pozici stavební dělník.

6. Podle odeslaných údajů byl žalovaný v pozici žadatele prověřen předchůdkyní dne 9.2.2023 v bankovním a nebankovním registru klientských informací, přičemž zde byl nalezen.

7. Ze záznamu o digitální aktivitě vyplývá, že žalovaný předchůdkyni sdělil, že je zaměstnaný, jeho průměrný čistý měsíční příjem dosahuje 23 000 Kč, je svobodný, bydlí ve vlastním/družstevním bydlení, má základní vzdělání a jeho minimální měsíční výdaje dosahují 9 223 Kč.

8. Dle návrhu na uzavření smlouvy a informací o spotřebitelském úvěru žalovaný předchůdkyni dne 9.2.2023 navrhl uzavření smlouvy o úvěru „[Anonymizováno] půjčka“, na jejímž základě by mu žalobkyně poskytla úvěr v celkové výši 351 500 Kč, z toho 350 000 Kč na úhradu stávajících úvěrů, resp. bez prokazování účelu a 1 500 Kč na úhradu poplatku za poskytnutí úvěru, a žalovaný by se jí naopak zavázal tuto částku vrátit formou 120 pravidelných měsíčních splátek po 4 702 Kč splatných vždy k 15. dni v měsíci spolu s úrokem ve výši 10,29% ročně při RPSN 10,91% a s pojistným ve výši 471 Kč. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou zde poté byla upravena možnost zesplatnění úvěru. Za nedílnou součást této nabízené smlouvy přitom byly označeny Obecné obchodní podmínky předchůdkyně, její Produktové podmínky a Sazebník odměn. Smlouva přitom měla nabýt účinnosti dnem odeslání akceptačního dopisu předchůdkyní.

9. Z akceptace návrhu plyne, že předchůdkyně dne 9.2.2023 vystavila na jméno žalovaného akceptaci shora specifikovaného návrhu na uzavření předmětné smlouvy.

10. Dle výpisu z ARAD dosahoval průměrný úrok u úvěrů na spotřebu s fixací od 1 roku do 5 let v únoru r. 2023 výše 9,84% 11. Z výpisu z úvěru má soud za prokázané, že předchůdkyně poskytla žalovanému dne 9.2.2023 částku 350 000 Kč a zároveň v rámci úvěru zaúčtovala 1 500 Kč. Ke dni 30.11.2023 pak na tomto úvěru byla evidována jistina 350 197,93 Kč, resp. jistina po splatnosti 13 775,10 Kč, poplatky po splatnosti 2 826 Kč a úroky z prodlení 1 103,85 Kč.

12. Podle přípisů ze dne 6.12.2023 a příslušného podacího archu zaslala předchůdkyně daného dne žalovanému oznámení o okamžité splatnosti úvěru specifikovaného shoda a výzvu k jeho úhradě do 20.12.2023.

13. Ze seznamu pohledávek plyne, že pohledávka za žalovaným plynoucí ze shora specifikované v tomto seznamu figuruje pod číslem [hodnota].

14. Dle předžalobní výzvy a příslušného podacího lístku zaslala žalobkyně žalovanému dne 13.6.2024 v této věci předžalobní upomínku.

15. Z nesporných tvrzení stran provedeného dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav:

16. Žalovaný dne 9.2.2023 navrhl předchůdkyni uzavření smlouvy o úvěru „[Anonymizováno] půjčka“, na jejímž základě by mu žalobkyně poskytla úvěr v celkové výši 351 500 Kč, z toho 350 000 Kč na úhradu stávajících úvěrů, resp. bez prokazování účelu a 1 500 kč na úhradu poplatku za poskytnutí úvěru a žalovaný by se jí naopak zavázal tuto částku vrátit formou 120 pravidelných měsíčních splátek po 4 702 Kč splatných vždy k 15. dni v měsíci spolu s úrokem ve výši 10,29% ročně při RPSN 10,91% a pojistným ve výši 471 Kč. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou zde poté byla upravena možnost zesplatnění úvěru. Za nedílnou součást této nabízené smlouvy přitom byly označeny Obecné obchodní podmínky předchůdkyně, její produktové podmínky a Sazebník odměn. Tato smlouva přitom nabyla účinnosti akceptací ze strany předchůdkyně dne 9.2.2023. Ke dni uzavření předmětné smlouvy přitom dosahoval průměrný úrok u úvěrů na spotřebu s fixací od 1 roku do 5 let výše 9,84 %.

17. Předchůdkyně na základě této smlouvy poskytla žalovanému téhož dne částku 350 000 Kč. Ke dni 30.11.2023 pak na tomto úvěru byla evidována jistina 350 197,93 Kč, resp. jistina po splatnosti 13 775,10 Kč, poplatky po splatnosti 2 826 Kč a úroky z prodlení 1 103,85 Kč.

18. V rámci předsmluvního jednání žalovaný předchůdkyni doložil potvrzení o výši svého průměrného měsíčního příjmu ve výši 23 000 Kč a sdělil jí, že je zaměstnaný, jeho průměrný čistý měsíční příjem dosahuje 23 000 Kč, je svobodný, bydlí ve vlastním/družstevním bydlení, má základní vzdělání a jeho minimální měsíční výdaje dosahují 9 223 Kč. Předchůdkyně přitom provedla lustrum žalovaného v bankovním a nebankovním registru klientských informací, kde byl nalezen.

19. Předchůdkyně daný úvěr ke dni 6.12.2023 zesplatnila a žalovaného vyzvala k jeho úhradě, žalovaný jí však ničeho nezaplatil. Následně předchůdkyně postoupila tuto svou pohledávku za žalovaným na žalobkyni, která žalovanému dne 13.6.2024 zaslala předžalobní upomínku.

20. Dříve než soud přistoupil k právnímu hodnocení věci, zkoumal mimo jiné, zda je ve věci dána jeho pravomoc ve věci jednat a rozhodnout a dospěl k závěru, že je touto pravomoci nadán, když má za to, že je namístě v této věci postupovat dle čl. 3 odst. 1 nařízení Brusel I bis, dle kterého může být osoba, která má bydliště v některém členském státě, v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn, resp. v případě poskytování služeb na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty, přičemž má tento hraniční určovatel přednost před ostatní úpravou týkající se ochrany spotřebitele (srovnej rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 1318/2011, sp. zn. 47 Co 198/2013, sp. zn. 7 Co 20/2012 a sp. zn. 30 Cdo 3853/2017). V tomto případě se přitom jedná o smlouvu o úvěru, tedy o poskytnutí určité služby, kde je dána přednost spojitosti této služby s místem jejího poskytnutí před ochranou aktivního spotřebitele. Nadto pak soud poukazuje i na samotné tvrzení žalovaného, dle kterého v rozhodné době „střídal bydliště“, je tedy možné i uzavřít, že měl bydliště jak na území ČR, tak na území SR. Po právní stránce poté soud věc posoudil dle o.z. a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále ZSÚ).

21. Ust. § 547 o.z. stanoví, že právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

22. Ust. § 570 odst. 1 o.z. uvádí, že právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.

23. Dle § 576 o.z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

24. Ust. § 580 odst. 1 stanoví, že neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

25. Ust. § 2395 o. z. uvádí, že se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

26. Dle § 2 odst. 1 ZSÚ spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až § 108 a § 109 odst. 1 ZSÚ uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy (§ 104 ZSÚ).

27. Podle § 3 odst. 1 písm. c/ ZSÚ se pro účely tohoto zákona se rozumí posouzením úvěruschopnosti spotřebitele posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.

28. Ust. § 419 o. z. uvádí, že spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

29. Dle § 84 odst. 1 – 3 ZSÚ § 84 poskytovatel a zprostředkovatel před poskytnutím rady podle § 85 odst. 1 nebo posouzením úvěruschopnosti spotřebitele podle § 86 zveřejní nebo spotřebiteli sdělí, jaké informace a doklady pro jejich ověření musí spotřebitel poskytovateli nebo zprostředkovateli poskytnout za účelem posouzení jeho úvěruschopnosti a poskytnutí rady ohledně výběru pro spotřebitele vhodného produktu spotřebitelského úvěru a dobu pro jejich poskytnutí. Tyto informace musí být přiměřené a nezbytné. Žádá-li poskytovatel o tyto informace prostřednictvím zprostředkovatele, zprostředkovatel vyžádané informace předá poskytovateli. Spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli na základě požadavků poskytovatele nebo zprostředkovatele podle odstavce 1 úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, včetně možnosti využití automatizovaných modelů, a je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů. Sdělené nebo zveřejněné informace podle odstavce 1 obsahují upozornění, že pokud spotřebitel nesplní povinnost podle odstavce 2 a poskytovatel proto nebude schopen posoudit jeho úvěruschopnost, poskytovatel spotřebitelský úvěr neposkytne.

30. Podle § 86 odst. 1 a 2 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

31. Ust. § 87 ZSÚ stanoví, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

32. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

33. Podle § 1879 o.z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

34. Na základě těchto ustanovení a shora uvedeného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že je žaloba v převážné míře důvodná.

35. Žalobkyně se domáhala daného plnění po žalovaném z titulu smlouvy u úvěru, která byla mezi její právní předchůdkyní a žalovaným uzavřena dne 9.2.2023. V řízení přitom bylo nesporným, že předchůdkyně poskytla žalovanému v pozici spotřebitele na základě dané smlouvy 350 000 Kč. Vzhledem k tomu, že však předchůdkyně poskytovala žalovanému tuto částku právě v pozici spotřebitele v rámci poskytnutí spotřebitelského úvěru, měla zákonnou povinnost před vlastním uzavřením dané smlouvy zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného. NS přitom k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde žalobkyni), aby dlužníka - spotřebitele (zde žalovaného) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle NS neplatná. I NSS v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu (dle nynější terminologie přestupku), za což mu může podle NSS ČOI v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý NSS přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále též „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

36. Je tedy třeba zdůraznit, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Věřitel je tak povinen úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Zákon o spotřebitelském úvěru v § 86 odst. 1 vyžaduje též spolehlivost informací a předpokládá, že splněny budou všechny kvality informací v ustanovení uvedené. Informace o příjmech a výdajích spotřebitele, které nejsou doloženy, mohou jen stěží být spolehlivé. Povinnost porovnání příjmů a výdajů žadatele o úvěr přitom nelze mít za splněnou ani posouzením žadatelovy úvěrové historie, zjišťované obvykle nahlédnutím do evidence exekucí či nebankovního registru dlužníků. Bezproblémové splacení předchozích úvěrů je tedy v rámci posuzování úvěruschopnosti pro spotřebitele nepochybně důležité, nemůže však nahradit zákonem vyžadované porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, ani nemá bez dalšího větší váhu než takové porovnání (srov. např. rozsudek NS ze dne 31. 1. 2024, č. j. 6 As 8/2023-57).

37. Žalobkyně v této věci tvrdila, že v rámci posouzení úvěruschopnosti žalovaného předchůdkyně vycházela z informací získaných od žalovaného a z registrů (SOLUS, NRKI, BRKI (zcela zde však absentuje tvrzení o tom, s jakým výsledkem dané lustrace byly), přičemž žalovaný potvrdil, že předchůdkyni sdělil své základní údaje (příjmy, předpokládané výdaje, osobní stav, vzdělání, bydlení), doložil jí však toliko výši svých příjmů, ničeho jiného nedokládal. Nadto pak v žalovaným poskytnutých informacích absentuje bližší popis jeho majetkových poměrů, počtu vyživovacích povinností, výdajů spojených s bydlením apod. Předchůdkyně si pak sice udělala výpisy z daných registrů / osamocené zkoumání toliko z databází je však dle názoru soudu nedostatečné, neboť samo o sobě dostatečně nemůže vypovídat o skutečné majetkové situaci dlužníka a jeho schopnosti splácet úvěr, resp. pouze v některých evidentních případech může nasvědčovat tomu, že dlužník zjevně nebude schopen úvěr splatit, nepochybně však nahlédnutí do databází ani zdaleka nemůže odhalit všechny dlužníky, kteří zjevně nemohou být schopni splácet daný úvěr a u kterých se jejich neschopnost řádně splácet bude podávat spíše z jiných dokumentů, např. z jejich dokladů o příjmech, výpisů z účtu, dokladů svědčících o nezbytných výdajích apod. /, nikterak však nereflektovala, že jimi žalovaný prochází (že je zde s určitým lustrem evidován), neprověřila si žalovaným poskytnuté údaje, resp. uvedené netvrdila ani ničím nedokládala, a dále bez dalšího vycházela toliko z výše uvedeného, resp. soudu nenavrhla, nepředložila ani žádný důkaz k prokázání onoho posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením dané smlouvy, resp. přezkoumání jeho příjmů, výdajů, poměrů apod. (např. doklady o výdajích žalovaného, výpisy z daných registrů, výsledek posouzení pod.). Ze shora uvedeného je zřejmé, že posuzování schopnosti žalovaného splácet předmětný spotřebitelský úvěr ze strany předchůdkyně nebylo dostatečné, resp. splnění této zákonné povinnosti žalobkyně řádně netvrdila, ani neprokázala, neunesla tak v tomto bodu břemeno tvrzení, ani břemeno důkazní, přičemž se k jednání soudu bez omluvy nedostavila a nepožádala ani o jeho odročení, takže se svou neúčastí dobrovolně zbavila možnosti poučení ze strany soudu dle § 118 odst. 1 a 3 o.s.ř. (srovnej: rozsudek NS ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. [spisová značka]). Z toho důvodu nelze předmětnou smlouvu hodnotit jinak než jako smlouvu absolutně neplatnou (srov. např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 či nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20).S ohledem na výše uvedené tak nejsou strany povinné si na základě tohoto právního titulu v podobě absolutně neplatné smlouvy o úvěru ničeho plnit. Na druhou stranu však bylo v řízení nesporné, jak je uvedeno výše, že předchůdkyně poskytla na základě této neplatné smlouvy žalovanému plnění ve výši 350 000 Kč, čímž se na její úkor žalovaný bezdůvodně obohatil (došlo k poskytnutí plnění bez právního důvodu), a je tak povinen toto obohacení žalobkyni, na níž byla tato pohledávka předchůdkyně za žalovaným dle nesporných tvrzení stran řádně postoupena, vydat. Soud proto ve věci rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I tohoto rozsudku a ve zbytku žalobu zamítl (výrok II).

38. Soud přitom v souladu s § 87 ZSÚ a § 160 odst. 1 o.s.ř. umožnil žalovanému uhradit daný dluh formou pravidelných měsíčních splátek, když přihlédl k výši dluhu, právu žalobkyně na jeho úhradu, postoji žalovaného k věci i jeho finančním možnostem. Soud dospěl k závěru, že je třeba mu poskytnout možnost dobrovolného splnění povinnosti, tj. plnění v měsíčních platbách, které snáze bude moci splnit, než úhradu celého dluhu naráz. Tím bude dána možnost žalovanému vyhnout se případnému exekučnímu řízení a dalšímu nárůstu svého dluhu. Na druhou stranu je však zároveň nutno zajistit i právo žalobkyně na co nejrychlejší uspokojení její pohledávky, proto byla výše jednotlivých splátek stanovena na 5 000 Kč měsíčně, a to pod ztrátou výhody splátek. Soud má nadto za to, že se jedná o lhůtu, resp. plnění přiměřené možnostem žalovaného a zároveň o spravedlivé uspořádání práv a povinností smluvních stran.

39. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 ve spojení s § 142a odst. 1 o.s.ř., kdy měla žalobkyně ve věci přibližně 93 % úspěch a žalovaný přibližně 7 % úspěch. Soud tedy žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 86 % z částky, na kterou by měla nárok v případě plného úspěchu ve věci. V daném případě se jedná o zaplacený soudní poplatek ve výši 14 995 Kč a náklady za zastoupení advokátem. Náklady na toto zastoupení soud přiznal ve výši dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. Odměna zástupci tedy byla stanovena ve výši 9 820 Kč za jeden úkon právní služby, celkem tedy 29 460 Kč za 3 úkony (převzetí věci, žaloba, předžalobní upomínka) dle § 6, § 7 bod 6, § 11 odst. 1 písm. a / a d/ vyhl. č. 177/1996 Sb. a paušální náhradou hotových výdajů zástupce za 3 úkony ve věci po 300 Kč, celkem 900 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.). Odměna zástupci byla dále zvýšena o náhradu DPH dle § 137 odst. 3 o.s.ř., při sazbě 21 % tedy o 6375,60 Kč, když zástupce žalobkyně řádně doložil, že je plátcem DPH. Celkově tak žalobkyni vznikly náklady ve výši 51 730,60 Kč a soud jí přiznal jejich náhradu ve výši 44 488,30 Kč (86 %) odpovídající poměru jejího úspěchu ve věci. V souladu s § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu těchto nákladů k rukám zástupce žalobkyně (výrok III). I v rámci náhrady nákladů poté soud postupoval plně dle § 160 odst. 1 o.s.ř. a žalovanému umožnil tuto náhradu zaplatit formou splátek (důvody viz shora), kdy považuje za přiměřené splátky ve výši 2 500 Kč měsíčně (výrok III).

Poučení