18 C 438/2024 - 99

Rubrum

Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozhodl samosoudkyní JUDr. Marcelou Volákovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] trvale bytem [Adresa žalovaného] o zaplacení 51 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 50 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do nároku žalobkyně na zaplacení nákladů na uplatnění 1 000 Kč a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 50 000 Kč od 6.10.2024 do zaplacení zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 9 146,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 51 000 Kč s příslušenstvím s tím, že se jedná o neuhrazený úvěr. Tvrdila, že spolu dne 29.2.2024, poté, co žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného, elektronicky uzavřeli smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru, na základě které poskytla žalobkyně žalovanému spotřebitelský úvěr 50 000 Kč a žalovaný se jej zavázal žalobkyni vrátit formou pravidelných měsíčních splátek po 7 500 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení se splátkou splatnou 15.4.2024, žalobkyně mu proto dne 22.4.2024 zaslala první upomínku a dne 5.5.2024 mu zaslala druhou upomínku, Žalovaný však ani poté danou splátku neuhradil, žalobkyně proto úvěr zesplatnila a žalovaného vyzvala k jeho úhradě. Žalovaný jí však doposud ničeho nezaplatil, žalobkyně se tak po žalovaném domáhá zaplacení jistiny 50 000 Kč, nákladů na upomínání 1 000 Kč a úrok z prodlení ve výši 12,75 % z částky 50 000 Kč od 6.10.2024 do zaplacení.

2. Žalovaný se ve věci po celou dobu řízení nevyjádřil.

3. Žalobkyně se z jednání soudu omluvila, o odročení nepožádala. Žalovaný se k jednání soudu bez omluvy nedostavil, o odročení nepožádal. Předvolání k jednání mu bylo doručeno v souladu s § 49 o. s. ř. na adresu zjištěnou z centrální evidence obyvatel. Proto soud postupoval podle § 101 odst. 3 o. s. ř. a věc projednal a rozhodl bez jejich přítomnosti. Vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.

4. Z provedeného dokazování soud zjistil následující:

5. Dle potvrzení ČSSZ byl žalovanému přiznán invalidní důchod třetího stupně ve výši 19 890 Kč měsíčně.

6. Podle výpisu z bankovního účtu žalovaného byl žalovaný na tomto účtu v době od 1.11.2023do 31.1.2024 o celou dobu v debetu, kdy mu byl poskytnut kontokorent ve výši 30 000 Kč, který byl v plném rozsahu vyčerpán. Na účtu jsou přitom patrné pravidelné a četné platby v rámci sázek, každoměsíční příjem důchodu ve výši cca 19500 Kč a přijetí zápůjčky dne 29.1.2024 ve výši 20 000 Kč od společnosti [Anonymizováno]. Ke dni 31.1.2024 tak měl žalovaný disponibilní zůstatek -1137,91 Kč.

7. Z předsmluvních informací, OP, kartičky zdravotní pojišťovny, dokladu o platbě z čl. 39 a smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. [hodnota] má soud za prokázané, že spolu dne 29.4.2024 žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu, jíž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému neúčelový hotovostní úvěr ve výši 50 000 Kč a žalovaný se jí naopak zavázal tuto částku vrátit spolu s úrokem ve výši 15% měsíčně (za dobu platnosti smlouvy 90 000 Kč) při RPSN 435,03%. Strany se přitom dohodly, že nejprve bude hrazen úrok, a to formou splátek ve výši 7 500 Kč měsíčně splatných vždy k 15. dni každého kalendářního měsíce, s tím, že při splatnosti poslední splátky úroku bude splatná i jistina úvěru, celková splatnost tedy byla stanovena na 1 rok. Pro případ prodlení žalovaného s plněním si pak strany sjednaly právo žalobkyně na úhradu účelně vynaložených nákladů a právo žalobkyně na zesplatnění úvěru po dvou zaslaných upomínkách k úhradě, za jejichž zaslání je žalobkyně oprávněna si účtovat 500 Kč za každou, zesplatnění je přitom žalobkyně povinna oznámit žalovanému doporučeným dopisem. Přílohu č. 1 smlouvy přitom tvořilo posouzení úvěruschopnosti žalovaného. V dané příloze je uvedeno, že žalovaný žalobkyni sdělil, že je svobodný, nemá žádnou vyživovací povinnost, jeho průměrný čistý měsíční příjem dosahuje 19 670 Kč, náklady na bydlení činí 3 000 Kč, nemá žádné sázky ani pravidelné finanční závazky, má však mikroúvěr u společnosti [Anonymizováno] ve výši 5 000 Kč. Žalobkyně přitom provedla dotazy v SOLUS, RAML, ISIR, databázi odcizených dokladů a ve své interní databázi, vše bez záznamu, a dále v REPI, kde byl žalovaný veden jako vysoce rizikový klient.

8. Z výpisů z ARAD plyne, že v únoru r. 2024 dosahoval průměrný měsíční úrok u úvěru na spotřebu s fixací do 1 roku výše 8,05% ročně, RPSN u úvěru na spotřebu pak dosahovalo 9,42 %.

9. Podle dokladu o platbě z čl. 40 a zprávy banky byla na bankovní účet žalovaného připsána platba ve výši 50 000 Kč pod VS shodujícím se s číslem shora uvedené smlouvy.

10. Dle upomínky ze dne 22.4.2024 a emailu z čl. 42 vystavila žalobkyně daného dne na jméno žalovaného upomínku a email s upomínkou k úhradě dlužné splátky splatné ke dni 15.4.2024 a poplatku za upomínku 500 Kč.

11. Z upomínky ze dne 5.5.2024 a emailu z čl. 44 plyne, že žalobkyně daného dne vystavila na jméno žalovaného upomínku a email s upomínkou k úhradě dlužné splátky splatné ke dni 15.4.2024 a poplatku za upomínku 500 Kč.

12. Z předžalobní upomínky a příslušného podacího lístku soud zjistil, že dne 21.9.2024 žalobkyně zaslala žalovanému oznámení o zesplatnění shora uvedeného úvěru ke dni 21.9.2024 a vyzvala jej k úhradě do 5.10.2024.

13. Z provedeného dokazování má osud za prokázaný následující skutkový stav:

14. Žalovanému byl přiznán invalidní důchod třetího stupně ve výši 19 890 Kč měsíčně.

15. V době od 1.11.2023 do 31.1.2024 byl žalovaný na svém bankovním účtu v debetu, byl mu poskytnut kontokorent ve výši 30 000 Kč, který byl v plném rozsahu vyčerpán. Na účtu jsou přitom patrné pravidelné a četné platby v rámci sázek, každoměsíční příjem důchodu ve výši cca 19500 Kč a přijetí zápůjčky dne 29.1.2024 ve výši 20 000 Kč od společnosti [Anonymizováno]. Ke dni 31.1.2024 tak měl žalovaný disponibilní zůstatek -1137,91 Kč. Jeho příjmy se přitom vždy blížily jeho výdajům, a to i v lednu r. 2024, kdy byl ovšem jeho příjem navýšen o onu zápůjčku.

16. Dne 29.4.2024 žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu, jíž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému neúčelový hotovostní úvěr ve výši 50 000 Kč a žalovaný se jí naopak zavázal tuto částku vrátit spolu s úrokem ve výši 15 % měsíčně (za dobu platnosti smlouvy 90 000 Kč) při RPSN 435,03%. Strany se přitom dohodly, že nejprve bude hrazen úrok, a to formou splátek ve výši 7 500 Kč měsíčně splatných vždy k 15. dni každého kalendářního měsíce, s tím, že při splatnosti poslední splátky úroku bude splatná i jistina úvěru, celková splatnost tedy byla stanovena na 1 rok. Pro případ prodlení žalovaného s plněním si pak strany sjednaly právo žalobkyně na úhradu účelně vynaložených nákladů a právo žalobkyně na zesplatnění úvěru po dvou zaslaných upomínkách k úhradě, za jejichž zaslání je žalobkyně oprávněna si účtovat 500 Kč za každou, zesplatnění je přitom žalobkyně povinna oznámit žalovanému doporučeným dopisem. Přílohu č. 1 smlouvy přitom tvořilo posouzení úvěruschopnosti žalovaného. V dané příloze je uvedeno, že žalovaný žalobkyni sdělil, že je svobodný, nemá žádnou vyživovací povinnost, jeho průměrný čistý měsíční příjem dosahuje 19 670 Kč, náklady na bydlení činí 3 000 Kč, nemá žádné sázky ani pravidelné finanční závazky, má však mikroúvěr u společnosti ExpresCredit ve výši 5 000 Kč. Žalobkyně přitom provedla dotazy v SOLUS, RAML, ISIR, databázi odcizených dokladů a ve své interní databázi, vše bez záznamu, a dále v REPI, kde byl žalovaný veden jako vysoce rizikový klient. Daná částka byla žalovanému vyplacena v březnu r. 2024.

17. V únoru r. 2024 dosahoval průměrný měsíční úrok u úvěru na spotřebu s fixací do 1 roku výše 8,05% ročně, RPSN u úvěru na spotřebu pak dosahovalo 9,42 %.

18. Dne 22.4.2024 vystavila žalobkyně na jméno žalovaného upomínku a email s upomínkou k úhradě dlužné splátky splatné ke dni 15.4.2024 a poplatku za upomínku 500 Kč.

19. Dne 5.5.2024 žalobkyně vystavila na jméno žalovaného upomínku a email s upomínkou k úhradě dlužné splátky splatné ke dni 15.4.2024 a poplatku za upomínku 500 Kč.

20. Dne 21.9.2024 žalobkyně zaslala žalovanému oznámení o zesplatnění shora uvedeného úvěru ke dni 21.9.2024 a vyzvala jej k úhradě do 5.10.2024.

21. Po právní stránce soud věc posoudil dle o.z. a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále ZSÚ).

22. Ust. § 547 o.z. stanoví, že právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

23. Ust. § 570 odst. 1 o.z. uvádí, že právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.

24. Dle § 576 o.z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

25. Ust. § 580 odst. 1 stanoví, že neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

26. Dle § 2 odst. 1 ZSÚ spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až § 108 a § 109 odst. 1 ZSÚ uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy (§ 104 ZSÚ).

27. Ust. § 2390 o.z. stanoví, že přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

28. Podle § 3 odst. 1 písm. c/ ZSÚ se pro účely tohoto zákona se rozumí posouzením úvěruschopnosti spotřebitele posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.

29. Ust. § 419 o. z. uvádí, že spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

30. Dle § 84 odst. 1 – 3 ZSÚ § 84 poskytovatel a zprostředkovatel před poskytnutím rady podle § 85 odst. 1 nebo posouzením úvěruschopnosti spotřebitele podle § 86 zveřejní nebo spotřebiteli sdělí, jaké informace a doklady pro jejich ověření musí spotřebitel poskytovateli nebo zprostředkovateli poskytnout za účelem posouzení jeho úvěruschopnosti a poskytnutí rady ohledně výběru pro spotřebitele vhodného produktu spotřebitelského úvěru a dobu pro jejich poskytnutí. Tyto informace musí být přiměřené a nezbytné. Žádá-li poskytovatel o tyto informace prostřednictvím zprostředkovatele, zprostředkovatel vyžádané informace předá poskytovateli. Spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli na základě požadavků poskytovatele nebo zprostředkovatele podle odstavce 1 úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, včetně možnosti využití automatizovaných modelů, a je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů. Sdělené nebo zveřejněné informace podle odstavce 1 obsahují upozornění, že pokud spotřebitel nesplní povinnost podle odstavce 2 a poskytovatel proto nebude schopen posoudit jeho úvěruschopnost, poskytovatel spotřebitelský úvěr neposkytne.

31. Podle § 86 odst. 1 a 2 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

32. Ust. § 87 ZSÚ stanoví, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

33. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

34. Podle § 1813 o.z. má se za to, že zakázána jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinnosti stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

35. Dle § 1815 o.z. se k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

36. V § 1813n. o.z. je provedena směrnice rady č. 93/13/EHS ze dne 15. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Ujednání spotřebitelských smluv musejí být posuzována i z hlediska jejich přiměřenosti tak, jak je uvedeno shora. Smyslem těchto ustanovení je ochrana spotřebitelů proti zneužívání moci podnikateli především v případě jednostranných formulovaných typových smluv a proti nepřiměřenému omezení práv spotřebitelů. Důraz je kladen na transparentnost jednání spotřebitele jako předpokladu svobodného rozhodnutí spotřebitele. Cílem není dosažení rovného postavení stran v právech a povinnostech, předpokladem je pouze výrazná nerovnost v právech a povinnostech navíc pouze ve spojení s porušením požadavku přiměřenosti.

37. Z § 1813 o.z. vyplývá, že při zkoumání významné nerovnováhy jde o zkoumání ekvivalence plnění, zda zde neexistuje druhý (zde významný) nepoměr vzájemného plnění (§ 1796 a § 1793 občanského zákoníku), zda plnění, které spotřebitel získává od podnikatele, odpovídá z hlediska své hodnoty plnění, která za ně podnikatel poskytuje. Relevantní při zkoumání přiměřenosti ujednání je pouze výrazná nerovnováha, tzv. taková, která zhoršuje právní postavení spotřebitele.

38. Soudní dvůr EU dovozuje, že při zkoumání, zda je způsobena nerovnováha (v rozporu s požadavkem dobré víry) je třeba ověřit, zda prodávající nebo poskytovatel, který jedná se spotřebitelem poctivě a přiměřeně, mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy. Při hodnocení přiměřenosti podle směrnice Rady 93/13/EHS (bod 16) je nutné vzít v úvahu sílu vyjednávajících pozic stran. Silnější postavení podnikatele by nemělo vést k neodůvodněným výhodám. Nemělo by být zneužíváno.

39. Z § 104 ZSÚ vyplývá, že smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formou a musí obsahovat minimálně všechny informace, které stanoví zákon v § 106 odst.1 ZSÚ mimo jiné všechny sankce za prodlení spotřebitele. Jedná se o takové informace, které jsou podstatné pro uzavření smlouvy o úvěru, proto musí být obsahem smlouvy samotné, nikoli až v dalších souvisejících dokumentech, například ve všeobecných obchodních podmínkách, jak vyplývá z citovaného nálezu ústavního soudu. Informace ve smlouvě je třeba uvést jasným, výstižným a zřetelným způsobem a jedná se o požadavek, který je třeba vnímat jako kvalitativní doplněk obecných požadavků na srozumitelnost a určitost právního jednání. Tento požadavek má rovněž zajistit dostatečnou čitelnost, přehlednost a logické uspořádání textu tak, aby se v něm průměrný spotřebitel bez potíží orientoval. Ne každé právní jednání, které je srozumitelné a určité je zároveň učiněné jasným, výstižným a zřetelným způsobem.

40. Dle §104 ZSÚ pokud smlouva o spotřebitelském úvěru neobsahuje informace shora nastíněné jasným, výstižným a zřetelným způsobem, neznamená to neplatnost smlouvy jako celku. V případě, kdy smlouva neobsahuje potřebné informace o poskytnutém úvěru, nastávají důsledky zakotvené v § 110 ZSÚ. Sankcí za náležité nesplnění povinnosti uvést sankce přímo ve smlouvě je nemožnost tyto sankce požadovat.

41. Ust. § 1958 odst. 2 o. z. stanoví, že neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Dle § 1968 o. z. je dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

42. Dle § 573 o.z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

43. Ust. § 1970 o.z. poté uvádí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

44. Na základě těchto ustanovení a shora uvedeného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že je žaloba důvodná pouze částečně.

45. Žalobkyně se domáhala daného plnění po žalovaném z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, která byla mezi ní a žalovaným uzavřena dne 29.2.2024. V řízení přitom bylo prokázáno, že žalobkyně na základě této smlouvy poskytla žalovanému 50 000 Kč. Vzhledem k tomu, že však žalobkyně poskytovala žalovanému tuto částku v pozici spotřebitele v rámci poskytnutí spotřebitelského úvěru, měla zákonnou povinnost před vlastním uzavřením dané smlouvy zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného. NS přitom k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde žalobkyni), aby dlužníka - spotřebitele (zde žalovaného) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle NS neplatná. I NSS v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu (dle nynější terminologie přestupku), za což mu může podle NSS ČOI v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý NSS přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále též „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

46. Je tedy třeba zdůraznit, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Věřitel je tak povinen úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Zákon o spotřebitelském úvěru v § 86 odst. 1 vyžaduje též spolehlivost informací a předpokládá, že splněny budou všechny kvality informací v ustanovení uvedené. Informace o příjmech a výdajích spotřebitele, které nejsou doloženy, mohou jen stěží být spolehlivé. Povinnost porovnání příjmů a výdajů žadatele o úvěr přitom nelze mít za splněnou ani posouzením žadatelovy úvěrové historie, zjišťované obvykle nahlédnutím do evidence exekucí či nebankovního registru dlužníků. Bezproblémové splacení předchozích úvěrů je tedy v rámci posuzování úvěruschopnosti pro spotřebitele nepochybně důležité, nemůže však nahradit zákonem vyžadované porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, ani nemá bez dalšího větší váhu než takové porovnání (srov. např. rozsudek NS ze dne 31. 1. 2024, č. j. 6 As 8/2023-57). Žalobkyně v řízení řádně tvrdila, že vycházela z údajů sdělených žalovaným, tyto údaje řádně rozepsala a doložila i závěry z výpisů z jednotlivých registrů, které provedla ke kontrole, měla přitom k dispozici i zprávu ČSSZ o výši invalidního důchodu přiznaného žalovanému a výpisy z bankovního účtu žalovaného za dobu od listopadu r. 2023 do konce ledna r. 2024. Dle názoru soudu tak měla žalobkyně dostatečný základ pro řádné posouzení úvěruschopnosti, s ohledem na zjištění z tohoto základu učiněná má však soud za to, že žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalovaného řádně. Z výpisu z REPU plyne, že se jedná o velmi rizikového klienta, zároveň žalovaný žalobkyni sdělil, že si bere mikropůjčky, kdy uvedl jednu u společnosti expressCredit, z daných bankovních výpisů však plyne, že v dané době měl žalovaný rovněž na svém bankovním účtu sjednán kontokorent, který byl zcela vyčerpán a v lednu r. 2024 mu byla vyplacena i zápůjčka ve výši 20 000 Kč. Od listopadu r. 2023 pak byl žalovaný na svém bankovním účtu stále v debetu, přičemž se jeho příjmy blížily jeho výdajům, a to i v lednu r. 2024, kdy byl ovšem jeho příjem navýšen o onu zápůjčku. Dle názoru soudu tak měl žalovaný v rozhodné době více závazků, než jaké uváděl, a dle názoru soudu nebyl sto daný závazek hradit – při připočtení splátky ve výši 7 500 Kč měsíčně by totiž jeho výdaje prokazatelně překročily jeho příjmy. Nadto je pak na daném účtu patrno větší množství pravidelných sázek, což rovněž neodpovídá údajům, ze kterých žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela.

47. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je přitom především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry (před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet). Primárním chráněným zájmem je tak zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (srovnej: Komentář k zákonu o spotřebitelském úvěru. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost spotřebitele pak rovněž představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Dalším smyslem zakotvení této povinnosti je pak řešení problému rostoucí zadluženosti domácností, kdy tato úprava v konečném důsledku chrání společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů apod. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je pak i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (rozsudek NS ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39). Následkem absence tohoto posouzení je poté absolutní neplatnost dané smlouvy o spotřebitelském úvěru.

48. Ke stejnému závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy by přitom soud dospěl i v případě jejího přezkumu co do souladnosti ujednání s dobrými mravy, resp. přiměřenosti úroků a poplatků. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu EU, vnitrostátní úpravu je tak nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu příslušné směrnice EU, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, tedy aby byla poskytnuta nezbytná ochrana v nerovném postavení ve vztahu spotřebitel – podnikatel/profesionál (k tomu srovnej rozsudek NS ze dne 20.6.2023, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012). Základ vnitrostátní právní úpravy ochrany spotřebitele představují § 1813n. o.z., která jsou recepcí šesti směrnic EU, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 o.z.., oproti příloze směrnice § 1814 o.z. však mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek, aby spotřebitel, který neplní svůj závazek, platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 o.z. , ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou přitom nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 o.z. nepřihlíží.

49. Dle nálezu ÚS ze dne 4.6.2019, sp. zn. II. ÚS 996/18, spotřebitelské nebankovní úvěry jsou poskytovány na základě smluv, které svobodně uzavřely nebankovní společnosti (věřitelé) se spotřebiteli (dlužníky), přičemž se ÚS plně hlásí k zásadě pacta sunt servanda, která je nedílnou součástí principů právního státu plynoucích z čl. 1 odst. 1 Ústavy (za všechny nález ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 1653/17), kdy musí vznik závazkových vztahů vycházet z respektu a ochrany autonomie vůle smluvních subjektů dovozené mimo jiné z čl. 2 odst. 3 Listiny, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (srovnej nález ÚS ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 167/04). Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem - v těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit (srovnej nález ÚS ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10). Mezi uvedené ústavní zásady přitom patří nepochybně rovnost (čl. 1 Listiny), která má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud tedy jedna strana (např. podnikatel - profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení je pouze formální, takže je nutné k dosažení skutečné rovnováhy vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany.

50. Soud v tomto případě vycházel z toho, že se jednalo o smlouvu adhezní s úrokem ve výši 15 % měsíčně, tj. cca 180 ročně, při RPSN 435,03 %, tedy s úrokem a RPSN dle názoru soudu nepřiměřeným a odporujícím dobrým mravům, když se jedná o úrokovou sazbu/RPSN, která podstatně převyšuje úrokovou míru/RPSN obvyklou v době jejího sjednání - dle ARAD se jednalo o 8,05 % ročně u úroku (srovnej rozhodnutí NS ze dne 15.12.2004, sp. zn-. 21 Cdo 1484/2004), resp. 9,42% u RPSN, přičemž se podle soudu jedná o smluvní ujednání neoddělitelné od celku pro provázanost jednotlivých ujednání (srovnej rozsudek Soudního dvora ze dne 21. 4. 2016, ve věci C -377/14, či rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7.9.2022, č.j. 62 Co 181/2022-157).

51. S ohledem na výše uvedené tak nejsou strany, resp. žalobkyně a žalovaný si na základě tohoto právního titulu v podobě absolutně neplatné smlouvy o úvěru ničeho plnit. Na druhou stranu však bylo v řízení prokázáno, že žalobkyně poskytla na základě této neplatné smlouvy žalovanému plnění ve výši 50 000 Kč, jak je uvedeno výše, čímž se na její úkor žalovaný bezdůvodně obohatil (došlo k poskytnutí plnění bez právního důvodu), a je tak povinen toto obohacení žalobkyni vydat. S ohledem na uvedené tedy soud žalovanému uložil ve výroku I tohoto rozhodnutí povinnost zaplatit žalobkyni 50 000 Kč ve zbytku žalobu zamítl (výrok II).

52. Lhůta k úhradě tímto rozhodnutím přisouzených částek byla žalovanému stanovena podle §160 odst. 1 o. s. ř. v základní pariční lhůtě 3 dnů, když má soud za to, že se jedná o lhůtu přiměřenou možnostem žalovaného a zároveň o spravedlivé uspořádání práv a povinností smluvních stran, jelikož měl žalovaný danou částku v rámci předmětné neplatné smlouvy žalobkyni uhradit již v r. 2024, resp. byl k její úhradě vyzván již září r. 2024, do dnešního dne však žalobkyni ničeho neuhradil.

53. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 ve spojení s § 142a odst. 1 o.s.ř., kdy měla žalobkyně ve věci přibližně 87 % úspěch a žalovaný přibližně 13 % úspěch. Soud tedy žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 74 % z částky, na kterou by měla nárok v případě plného úspěchu ve věci. V daném případě se jedná o zaplacený soudní poplatek ve výši 2 040 Kč a náklady za zastoupení advokátem. Náklady na toto zastoupení soud přiznal ve výši dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění do 31.12.2024. Odměna zástupci tedy byla stanovena ve výši 3 140 Kč za jeden úkon právní služby, celkem tedy 9 420 Kč za 3 úkony (převzetí věci, návrh, předžalobní upomínka) dle §11 písm. a/ a d/ vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění do 31.12.2024 a paušální náhradou hotových výdajů zástupce za 3 úkony ve věci po 300 Kč, celkem 900 Kč (§13 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění do 31.12.2024.). Odměna zástupci nebyla dále zvýšena o náhradu DPH dle § 137 odst. 3 o.s.ř., když zástupce žalobkyně není plátcem DPH. Celkově tak žalobkyni vznikly náklady ve výši 12 360 Kč a soud jí přiznal jejich náhradu ve výši 9 146,40 Kč (74 %) odpovídající poměru jejího úspěchu ve věci. V souladu s § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu těchto nákladů k rukám zástupce žalobkyně (výrok III). V rámci náhrady nákladů poté soud postupoval plně dle § 160 odst. 1 o.s.ř., kdy má za to, že je s ohledem na její výši namístě aplikovat základní pariční lhůtu v trvání 3 dnů.

54. Poučení:

Poučení