18 C 52/2015 - 539

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl soudkyní Mgr. Janou Novotnou ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika - [Jméno žalované], IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] pro zaplacení 86 250 Kč s přísl. takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou došlou soudu dne [datum] původně domáhal přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši [částka] s úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení a náhrady nákladů soudního řízení. Nárok odůvodnil tím, že mu nemajetková újma měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky odvolacího řízení ve věci žádosti o převedení daňového přeplatku ve výši [částka], které mělo trvat 6 let 9 měsíců a 9 dnů, tj. od [datum], kdy žalobce podal odvolání proti rozhodnutí, kterým Finanční úřad pro [adresa], pod sp. zn. [Anonymizováno]/[č. účtu] nevyhověl jeho reklamaci ve věci vrácení přeplatku na dani z DPH, do [datum], kdy bylo žalobci doručeno rozhodnutí o odvolání (a to již druhé, neboť první rozhodnutí o odvolání bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem České republiky) Odvolacího finančního ředitelství čj. [č. účtu]-[Anonymizováno] ze dne [datum]. Tento nárok byl předběžně uplatněn u [Anonymizováno] dopisem ze dne [datum]. Soud o této žalobě zahájil řízení pod sp. zn. [spisová značka].

2. Žalovaná s uplatněným nárokem nesouhlasila a tvrdila, že v posuzované věci nelze namítat nepřiměřenou délku řízení od zahájení řízení ve věci převedení přeplatku na dani z přidané hodnoty ve výši [částka] na daň z příjmu fyzických osob do vydání konečného rozhodnutí ve věci, ale toliko konkrétní průtahy, které je navíc nutné řádně prokázat.

3. Ve věci nejdříve rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem č.j. [spisová značka] ze dne [datum], kterým žalobu zamítl. Žalobce napadl odvoláním všechny výroky rozsudku, žalovaná pouze výrok I. a nákladový výrok. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, přičemž vyšel z jeho skutkových zjištění. Nejvyšší soud následně rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Obvodní soud pro [adresa] následně usnesením z [datum] věc odmítl, toto usnesení Městský soud usnesením z [datum] potvrdil. Dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky odmítl usnesením z [datum] avšak ke stížnosti žalobce byl vydán nález Ústavního soudu z [datum], sp. zn. [Anonymizováno] [IBAN]/[Anonymizováno], kterým byla všechna dosavadní rozhodnutí zrušena a věc se tak vrátila soudu 1. stupně. [právnická osoba] mezidobí došlo k ukončení správního řízení, na jehož ukončení žalobce reagoval další žalobou došlou soudu dne [datum], kterou se domáhal přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši [částka] s úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení a náhrady nákladů řízení. Nemajetkovou újmu odvozoval z téhož řízení o převedení daňového přeplatku ve výši [částka], jako v řízení OS P1 sp. zn. [spisová značka], pouze s tím rozdílem, že v žalobě ze [datum] vymezil za rozhodné období pro přiznání újmy dobu 13 let a deseti měsíců běžící ode dne [datum], kdy Finanční úřad pro [adresa] rozhodnutím č. [Anonymizováno]/[č. účtu] zamítl žádost žalobce o vrácení přeplatku na DPH do [datum], kdy o věci definitivně rozhodlo odvolací finanční ředitelství rozhodnutím čj. [Anonymizováno]. Tento nárok byl předběžně uplatněn dopisem u [Anonymizováno] z [datum].

5. Postoj i argumentace žalované k této žalobě byl týž, jako v řízení [spisová značka], jak je uveden v bodě 2 tohoto rozsudku.

6. Usnesením č.j. [spisová značka] ze dne [datum] soud řízení [spisová značka] a [spisová značka] spojil a je o nich nadále vedeno řízení pod sp. zn. [spisová značka]. Z připojeného spisu však soud zjistil, že z řízení [spisová značka] byla vyloučena část týkající se rozhodnutí před soudy pod sp. zn. [spisová značka] a v této části byla věc postoupena Obvodnímu soudu pro [adresa], který s tímto postupem vyslovil nesouhlas, který Městský soud v Praze potvrdil a dne [datum] pod č.j. [spisová značka] rozhodl tak, že nesouhlas s postoupením je důvodný. Obvodní soud pro Prahu 1 pak usnesením č.j. [spisová značka] z [datum] spojil rovněž řízení vedená pod sp. zn. [spisová značka] (zahrnující v dané době již řízení 18 C 63 11/2011) a [spisová značka].

7. V průběhu řízení žalobce podal tři návrhy na rozšíření žaloby a to z [datum], [datum], [datum], přičemž v podáních ze dne [datum] a [datum] byl obsažen rovněž návrh na zpětvzetí žaloby do částky [částka], kterou žalobci uhradilo Ministerstvo spravedlnosti, jako kompenzaci za nepřiměřenou délku řízení vedeného před Městským soudem v Praze pod sp. zn. [spisová značka].

8. Usnesením vyhlášeným při jednání dne [datum] soud rozhodl tak, že se návrh na rozšíření nároku, jak byl žalobcem uplatněn v podáních ze dnů [datum], [datum] a [datum] nepřipouští a v řízení tak soud rozhodoval o částce [částka], představující rozdíl mezi částkou 363 450 coby součtu částek požadovaných v obou shora uvedených žalobách s odečtením částky [částka], ohledně které vzal žalobce žalobu zpět, poté co mu byla jako kompenzace újmy přiznána a vyplacena.

9. Po provedeném dokazování popsaném v rozsudku [spisová značka] ze dne [datum], na něž soud tímto odkazuje, vzal soud 1. stupně za prokázané, že žalobce podal dne [datum] u FÚ daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za IV. čtvrtletí roku 2005, v němž vykázal nadměrný odpočet daně ve výši [částka]. Téhož dne požádal správce daně o převedení tohoto přeplatku na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2005. Správce daně rozhodnutím ze dne [datum] žádost zamítl. Žalobce brojil dne [datum] proti zamítavému rozhodnutí reklamací, jíž správce daně nevyhověl. Následně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále jen „MS v Praze“) domáhal zrušení tohoto rozhodnutí správce daně. MS v Praze rozsudkem ze dne [datum], č. j. [spisová značka], rozhodnutí zrušil. Správce daně reklamaci opětovně dne [datum] zamítl a připustil odvolání. K odvolání ze dne [datum] [právnická osoba] pro hlavní město Prahu (dále jen „FŘ“) prvostupňové rozhodnutí dne [datum] potvrdilo. Žalobce proti rozhodnutí odvolacího orgánu podal správní žalobu, kterou MS v Praze rozsudkem ze dne [datum], č. j. [spisová značka], zamítl. K žalobcem podané kasační stížnosti Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) rozsudkem ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], uvedený rozsudek MS v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. MS v Praze poté rozsudkem ze dne [datum], č. j. [spisová značka], žalobu proti Rozhodnutí FŘ opětovně zamítl. NSS rozsudkem ze dne [datum], č. j. [spisová značka], kasační stížností napadený rozsudek MS v Praze spolu s rozhodnutím FŘ ze dne [datum] zrušil a věc vrátil FŘ k dalšímu řízení. FŘ rozhodnutím ze dne [datum] odvolání žalobce zamítlo a potvrdilo napadené rozhodnutí FÚ. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce správní žalobu, které MS v Praze rozhodnutím ze dne [datum], č. j. [spisová značka] vyhověl a rozhodnutí FŘ zrušil. FŘ nové rozhodnutí o odvolání nevydalo, a proto žadatel podal dne [datum] podnět proti jeho nečinnosti, který byl odložen přípisem Generálního finančního ředitelství ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno]-[Anonymizováno] pro nedůvodnost. Žalobce proto brojil proti nečinnosti FŘ žalobou proti nečinnosti ke Krajskému soudu v Brně, který uložil FŘ vydat rozhodnutí o odvolání svým rozsudkem ze dne [datum], č. j. [spisová značka]. Po vydání tohoto rozhodnutí FŘ vyhovělo odvolání žalobce a rozhodnutím ze dne [datum],č. j. [Anonymizováno] řízení definitivně skončilo. Dne [datum] vyplatil správní orgán žalobci úrok z neoprávněného jednání správce daně ve výši [částka]. Nárok byl u žalované předběžně uplatněn, [Anonymizováno] všechny nároky odmítlo, avšak Ministerstvo spravedlnosti odškodnilo žalobce za řízení vedené před Městským soudem v Praze pod sp. zn. [spisová značka] částkou [částka].

10. Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel, že v této věci lze přistoupit k posouzení přiměřenosti celkové délky správního a na něj navazujícího soudního řízení podle kritérií rozvedených ve Stanovisku NS ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko“), neboť je na namítané řízení aplikovatelný čl. 6 Úmluvy. Jde-li o posouzení správního řízení a následujících řízení soudních, posoudil je tak jako jeden celek (srov. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4728/2017, ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 30 Cdo 424/2018 či ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1876/2014). Co se týče celkové doby řízení, vyšel ze skutečností, že řízení započalo žádostí o přeplatek ze dne [datum] a skončilo rozhodnutím o odvolání ze dne [datum], tedy trvalo přes 14 let. Toto období měl za rozhodné pro posouzení celkově vzniklého nároku žalobce. Měl však současně za to, že v tomto řízení může odškodnit pouze tu část nároku, který byl řádně uplatněn u [Anonymizováno] coby příslušného úřadu státní správy. Jedná se o dobu od [datum] do [datum]. Dále přihlédl i k tomu, že řízení před MS v Praze pod sp. zn. [spisová značka] ([spisová značka]), které trvalo od [datum] do [datum], již bylo odškodněno. Po odečtení již odškodněného období od celkové doby řízení uzavřel, že je na místě odškodnit období trvající 9 let, ovšem s přihlédnutím k tomu, že celková doba řízení trvala více než 14 let. Tuto dobu nepovažoval za přiměřenou, a proto dospěl k závěru, že v namítaném řízení byl dán nesprávný úřední postup podle § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, přičemž považoval vzhledem k okolnostem řízení za odpovídající poskytnutí peněžité satisfakce. Při výpočtu základní částky pro posouzení výše zadostiučinění postupoval v souladu se Stanoviskem, když vyšel z rozmezí mezi [částka] až [částka] za jeden rok řízení, přičemž tato částka se počítá za první dva roky řízení dohromady. Důvody pro navýšení základní částky [částka] neshledal. Uzavřel, že při odškodnění délky řízení trvajícího 9 let činí základní částka [částka]. Co se týče kritérii § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk s tím, že je třeba z nich vycházet ve stejném poměru, v jakém se tato kritéria podílela na celkové délce řízení. Co se týče celkové délky řízení, nevyšel z délky řízení odškodňované tímto rozsudkem, ale z celkové délky řízení přesahující 14 let. Tuto dobu považoval za extrémní a zcela neospravedlnitelnou, a proto základní částku zvýšil o 20 %. Ve vztahu ke složitosti řízení hodnotil, že se jednalo o daňové řízení o přeplatku na dani, které bylo komplikováno tím, že žalobce byl v dané době skutečně daňovým dlužníkem s výší nedoplatku, který se v průběhu řízení měnil, tudíž rozhodnutí o zápočtu daňového přeplatku představovalo komplikovanou otázku. Do procesní složitosti se promítlo i to, že se řízení odehrálo na dvou stupních soustavy správních orgánů a rovněž na dvou stupních soustavy správních soudů. MS v Praze rozhodoval celkem čtyřikrát a NSS dvakrát. Tato okolnost obecně podstatně zvyšuje složitost řízení, jelikož rozhodování o opravných prostředcích z logiky věci ovlivňuje délku každého řízení. Prvostupňový soud však musel zohlednit i další kritérium, a to postup orgánů v řízení. Důvodem rušení některých rozhodnutí byla tzv. kvalifikovaná kasace, tedy nutnost jejich rušení pro objektivní vadu postupu rozhodujících orgánů, nikoliv pro složitost řešených právních otázek. Z důvodu složitosti věci snížil základní částku o 30 %. Naopak pro postup orgánu státní správy ji o 10 % zvýšil. Ohledně kritéria postupu účastníka řízení částku neupravoval, když vyšel z toho, že žalobce k průtahům v řízení nepřispěl. Naopak konečnému rozhodnutí ve věci předcházelo rozhodnutí vydané na základě žalobcem podané žaloby proti nečinnosti. Ve vztahu k významu předmětu řízení pro účastníka (co je pro něj tzv. v sázce) rozebral, že daný případ nespadá mezi řízení s předmětem, jehož význam je typově zvýšený. Naopak se jedná o převedení daňového přeplatku ve výši, kterou lze považovat za bagatelní. Za rozhodnou nepovažoval ani pozdější výši starobního důchodu žalobce. Soud prvního stupně se neztotožnil ani s tím, že stres žalobce zvýšilo zřízení zástavního práva k zajištění daňových nedoplatků k nemovitosti, kterou měl v SJM. Rovněž nezohlednil věk žalobce, neboť podle judikatury jsou osobami v pokročilejším věku myšleny osoby starší 75 let, což je hranice, které žalobce při ukončení kompenzovaného řízení nedosáhl. Z důvodu podstatně sníženého významu řízení pro žalobce snížil základní částku o 50 %. Dále soud 1. stupně vyšel z judikatury NS k otázce odchýlení se od základního pravidla, že je-li předmětem posuzovaného řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby ji zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo (srov. rozhodnutí NS ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011). Toto rozhodnutí však současně stanoví, že ve výjimečných případech je možno se od něj odchýlit za podmínky, že takovému postupu svědčí některé z kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk. Tímto kriteriem je celková doba řízení přesahující 14 let. Přiměřené zadostiučinění tak stanovil na [částka] (+20 % celková délka řízení, -30 % složitost, +10 % postup orgánů veřejné moci, - 50 % význam řízení). Vzhledem k tomu, že rozhodnutím správce daně ze dne [datum] byl žalobci přiznán úrok z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 odst. 1 daňového řádu ve výši [částka], soud prvního stupně ji od stanovené částky zadostiučinění odečetl, neboť nemajetková újma již byla žalobci kompenzována přiznáním této částky. Za nedůvodnou shledal námitku žalobce, že Stanovisko je již neaktuální a je nutno zohlednit kumulovanou inflaci od doby jeho vydání. Žalobci dále přiznal úroky z prodlení. Ve zbytku nároku žalobami uplatněný nárok zamítl.

11. Citovaný rozsudek napadli oba účastníci řízení odvoláním, na jejichž základě odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž opětovně neshledal podmínky pro jeho potvrzení ani změnu, a proto ve věci rozhodl bez jednání (§ 214 odst. 2 písm. d/ o. s. ř.). Soudu prvního stupně vytknul, že poté, co žalobce učinil několik různých návrhů na rozšíření žaloby (co do požadované částky, tak i období, za kterou ji požaduje) a bylo rozhodnuto o spojení této věci vedené o zaplacení částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení s věcí vedenou pod sp. zn. [spisová značka] a rovněž pod sp. zn. [spisová značka] o zaplacení částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení, nevyzval žalobce k jednoznačnému specifikování výše odškodnění, kterou požaduje za průtažné globální řízení a rovněž jednoznačné určení jeho počátku a konce. Neujasnil si tak, co bylo předmětem řízení ke dni jeho rozhodování, k čemuž přispělo i jeho nesprávné rozhodnutí nepřipuštění změn žaloby ze dne [datum], [datum] a [datum]. Návrhy ze dne [datum] a [datum] se přitom žalobce nad rámec odškodňovaného období podle spojených žalob domáhal odškodnění již od [datum], resp. dokonce od [datum]. Proto neobstojí úvaha soudu prvního stupně, že se tato rozšíření stala s ohledem na spojení věcí nadbytečnými. Za nesprávnou pak byla označena i úvaha, že požadované rozšíření před den [datum] nelze připustit z důvodu, že žalobce u žalované tento nárok předběžně neuplatnil, resp. že není možné pro délku řízení vyčkávat uplynutí šestiměsíční lhůty. Dle ustálené judikatury i závěrů komentářové literatury sice platí, že byla-li žaloba podána bez předběžného projednání, jde o odstranitelný nedostatek podmínky řízení ve smyslu § 103 a 104 o. s. ř. a je namístě postup soudu podle § 104 odst. 2 o. s. ř., avšak rovněž jsou připuštěny z tohoto postupu výjimky pro situace, kdy požadavek, aby žalovaná nárok předběžně projednala, představuje pouze formální naplnění litery zákona bez ambice na dosažení původního účelu institutu předběžného projednání a v konečném důsledku by to znamenalo pouze prodlevu v soudním řízení. Není proto v takových případech zapotřebí na splnění této podmínky lpět. Jedná se o situace, kdy nárok uplatněný u soudu přesahuje svou výší nárok uplatněný v rámci předběžného projednání, v němž dal příslušný ústřední orgán jasně najevo, že jej vůbec uspokojit nehodlá; pak by byl požadavek na předběžné projednání zcela nadbytečný a vychází se z toho, že byl splněn ve vztahu k celé výši žalobou požadovaného plnění.

12. Odvolací soud tak soudu prvního stupně uložil, aby v dalším řízení nejprve vyzval žalobce k jednoznačnému specifikování výše celkové odškodnění, kterou požaduje za průtažné globální řízení s určením jeho počátku a konce, vyjádření žalobce pak posoudil jako změnu žaloby a rozhodl o ní a poté přistoupil k úvaze a výpočtu částky, jakou by poskytl poškozenému v případě, rozhodoval-li by v jediném odškodňovacím řízení po skončení průtažného řízení s tím, že základem bude úvaha na jakou výši zadostiučinění by měl poškozený nárok za řízení jako celek, od čehož bude na místě odečíst to, co mu již bylo plněno. Skutečnost, že žalobce případně určí počátek pro účely odškodnění nepřiléhavě, zohlední při stanovení délky řízení k odškodnění. Není to ale důvodem k nepřipuštění takové změny žaloby, ale pouze k úvaze o tom, že část žalobcem tvrzeného období nebude z konkrétních důvodů zohledněno.

13. Dále odvolací soud připomněl, že při stanovení základní částky hraje roli zejména celková doba řízení. Rovněž z něj plyne, že pokud by bylo řízení celkově extrémně dlouhé (jeho délka by byla násobně delší, než by bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat) bude se přiznaná částka za příslušný časový úsek blížit horní hranicí intervalu [částka] až [částka] za jeden rok trvání řízení. Soud prvního stupně tak postupoval nesprávně, pokud vycházel při stanovení základní částky z částky [částka] za rok trvání řízení (s výjimkou prvních dvou let), ale následně z důvodu délky řízení základní částku navýšil 20%. Za správnou prohlásil odvolací námitku žalobce, že prvostupňový soud má zohlednit nepřiměřenou délku samotného kompenzačního řízení, pokud to žalobce požadoval – současně však konstatoval, že ze spisu neplyne, že by to žalobce učinil.

14. Soud prvního stupně po vrácení věci poslušen pokynů odvolací instance žalobce nejdříve vyzval ke specifikaci v řízení uplatněných nároků. K tomu žalobce podáním ze dne [datum] uvedl, že požaduje odškodnění za nepřiměřenou délku řízení o daňovém přeplatku za období od [datum], kdy podal přiznání k DPH, přičemž správce daně k těmto přiznáním až dne [datum] vydal 18 platebních výměrů vztahujících se jednak k DPH za červen - září 1997, listopad 1997, leden a únor 1998, duben – prosinec 1998 a k dani z příjmu fyzických osob za období roku 1997 a 1998. V těchto výměrech vyčíslil daňové penále, jehož část následně uhradil přeplatkem na DPH za zdaňovací období 4. kvartálu roku 2005 ve výši [částka]. Tento postup byl však chybný, neboť platební výměry byly následně zrušeny. Podáním ze dne [datum] žalobce požádal, aby přeplatek na DPH za zdaňovací období 4. kvartálu 2005, tedy [částka], bylo převedeno na jeho daň z příjmu fyzických osob za rok 2005, to správce daně odmítl s tím, že přeplatek byl spotřebován na nedoplatek na DPH vyčíslený vydanými platebními výměry. Za konec řízení žalobce označil den [datum], kdy o věci definitivně rozhodlo odvolací finanční ředitelství rozhodnutím čj. [Anonymizováno].

15. Žalobce dále nově uplatnil dva nároky, a to jednak požadavek, aby byl v předmětném řízení odškodněn i za délku samotného odškodňovacího řízení, jednak požadavek, aby mu v případě, že mu bude přiznán úrok z prodlení byl přiznán rovněž úrok z úroku dle §1806 z.č. 89/2012 Sb., neboť se v předmětné věci jedná o škodu z protiprávního činu.

16. S návrhem na odškodnění kompenzačního řízení se soud vypořádal ve shodě s názorem Městského soudu a zejména v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, ze dne 19. 7. 2017, který stanoví následující: „Skutečnost nepřiměřeně dlouze vedeného samotného kompenzačního řízení o žalobcově nároku na poskytnutí zadostiučinění nemajetkové újmy, způsobené mu nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, lze uplatnit i přímo v daném kompenzačním řízení. Žalobce tak může požadovat promítnutí délky kompenzačního řízení do stanovení výše zadostiučinění, které jinak ve vztahu k původnímu řízení žádá, v již probíhajícím kompenzačním řízení. Je na žalobci, aby požadavek na navýšení zadostiučinění z důvodu pozdního poskytnutí zadostiučinění projevujícího se nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení uplatnil, jakmile jeho celkovou délku začne jako nepřiměřenou pociťovat. Pro uplatnění nároku na náhradu újmy za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení přímo v tomto řízení, byť i v odvolací fázi, pak platí, že jak v případě rozšíření žalobního žádání (petitu) odůvodněného takovou skutečností, tak i v případě, kdy žalobce takovou skutečnost uplatní beze změny žalobního žádání (petitu), nelze odůvodněně vzniklou procesní situaci posuzovat jako procesním předpisem zakázanou dispozici.“ 17. K pokynu soudu na upřesnění požadavku právní zástupce žalobce při jednání dne [datum] uvedl, že požaduje, aby soud žalobce odškodnil i za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení s tím, že však neuplatňuje žádný nový finanční nárok, neboť má za to, že požadovaná částka [částka] je postačující k tomu, aby pokryla odškodnění za obě řízení – tedy jak řízení o daňovém přeplatku, tak kompenzační řízení vedené před soudy od roku 2015.

18. Soud na věc aplikoval postup předjímaný v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] citovaný v bodě 16 tohoto rozsudku, a to konkrétně jeho body 30 – 32, v nichž je uvedeno následující: „Je však nutno i připustit, že žalobce může požadovat promítnutí délky kompenzačního řízení do stanovení výše zadostiučinění, které jinak ve vztahu k původnímu řízení žádá, v již probíhajícím kompenzační řízení, jak již ostatně naznačeno ve vazbě na judikaturu ESLP a ve Stanovisku. Posléze uvedená forma se projeví tak, že žalobce požaduje v probíhajícím odškodňovacím řízení jiné (vyšší nežli v dosavadním žalobním žádání) plnění anebo sice požaduje (bez rozšíření žalobního žádání) stejné plnění, ale na základě jiného skutkového stavu zde doplněného o nový skutkový důvod. Procesně tak nemusí přitom nutně vždy jít o změnu žaloby spočívající ve zvýšení žalobního nároku, může jít toliko o uplatnění požadavku a nové skutečnosti, ke které by měl soud při stanovení výše zadostiučinění přihlédnout. … Uplatní-li žalobce takový požadavek poté, co délku odškodňovacího řízení počne (a zde je nutno vznik újmy v souvislosti s porušením práva na přiměřenou délku kompenzačního řízení presumovat – viz konstrukce presumpce jejího vzniku vysvětlená a odůvodněná ve Stanovisku) pociťovat jako nepřiměřenou, a tak tvrdit, že jde o případ pozdního poskytnutí zadostiučinění, nemůže být překážkou uplatnění takového tvrzení (skutečnosti) koncentrace řízení, neboť se jedná ve smyslu § 118b odst. 1 věta třetí o. s. ř. o skutečnost, která nastala (o které se předpokládá, že nastala) po procesně rozhodném okamžiku. Procesnímu smyslu takové presumpce odpovídá, jak již dovozeno ve Stanovisku, že je na žalovaném, aby její opak popřel a ke svému zájmu uvedl skutečnosti vylučující pravdivost tvrzení takového škodního předpokladu.“ 19. Uplatnění požadavku na zohlednění délky kompenzačního řízení soud tedy vyhodnotil jako skutečnost, jež nastala po uplynutí koncentrační lhůty, a která tak otvírá oběma účastníkům možnost k uvedení nových tvrzení a překládání nových důkazních návrhů. Ve shodě s tímto závěrem, poslušen i pokynů vyjádřených ve zrušovacím usnesení MS ČR, pak soud usnesením vyhlášeným na jednání dne [datum] vyhověl návrhu na připuštění změny žaloby usnesením tohoto znění: „Připouští se změna žaloby navržená žalobcem v podání ze dne [datum] tak, že toto řízení bude nadále vedeno o nároku žalobce na imateriální újmu ve výši [částka] s úrokem z prodlení z této částky ode dne [datum], která má být vyplacena za nepřiměřenou délku řízení vedeného ve věci žádosti o převedení daňového přeplatku ve výši [částka], které dle žalobce počalo dnem [datum] a bylo ukončeno [datum] včetně následného soudního přezkumu a rovněž za nepřiměřenou délku tohoto odškodňovacího řízení vedeného Obvodním soudem pro [adresa] pod spisovou značkou [spisová značka], které zahrnuje i připojená řízení [spisová značka] a [spisová značka]

20. K návrhu na přiznání úroků z úroků soud nepřihlížel, neboť byl žalobcem v podání [datum] definován podmíněně („pokud soud uloží povinnost k úhradě úroků). Tento postup soudu byl na jednání dne [datum] účastníkům sdělen (jak je zachyceno v protokolu ze soudního jednání), přičemž žádný z účastníků nevznesl námitky. Pro úplnost soud doplňuje, že v případě připuštění rozšíření žalobního nároku o úroky z úroků, by byla žaloba v této části zamítnuta, neboť nárok jako celek byl i s úroky z prodlení zamítnut.

21. Na připuštění rozšíření žaloby obě strany reagovaly novými tvrzeními a důkazními návrhy. Tyto soud připustil ve shodě se závěrem vyjádřeným v bodě 19 tohoto rozsudku.

22. Žalobce požadoval provést 18 rozhodnutí finančního ředitelství o odvolání proti platebním výměrům sp. zn. [Anonymizováno] a dále listinu prokazující, že rozšíření řízení k datu od [datum] uplatnil u žalované, která je podáním ze dne [datum] odmítla s tím, že se jedná o jiný nárok, než který je řešen v tomto řízení a že tento nárok byl ke dni podání návrhu k [Anonymizováno] [Anonymizováno] již promlčen.

23. Soud provedl důkaz sdělením [Anonymizováno] ze dne [datum], z nějž zjistil, že rozšíření návrhu bylo u žalované uplatněno a tato jej odmítla, což ostatně mezi stranami nebylo sporné. K uvedenému soud prvního stupně sděluje, že i bez tohoto by s ohledem na závazný pokyn odvolacího soudu, judikaturu a závěry komentářově literatury rozšíření návrhu připustil.

24. Rozhodnutí finančních ředitelství soud znovu neprováděl, neboť již byla provedena na jednání dne [datum] (soud konstatuje, že ve svém rozsudku [Anonymizováno] z [datum] chybně uvedl, že provedení těchto důkazů bylo zamítnuto, ačkoliv z protokolu vyplývá, že ve skutečnosti byly čteny). Z těchto důkazů soud ověřil skutečnost, že se žalobce odvoláními neúspěšně bránil proti vydaným platebním výměrům, které tak byly zrušeny až po soudním přezkumu. Na základě těchto nezákonných platebních výměrů přitom nebylo vyhověno žádosti žalobce o převedení přeplatku na dani ve výši [částka] v řízení, za jehož délku se domáhá odškodnění, neboť byl užit na penále platebními výměry stanovené. Tyto skutečnost však mezi stranami jednak nebyly sporné, jednak již byly známy z dříve provedených listin obsažených ve spise správního orgánu.

25. K výzvě soudu pak žalobce podáním ze dne [datum] doplnil svá tvrzení o tom, jak pociťoval újmu z délky kompenzačního řízení a soud na jednání dne [datum] provedl i důkaz listinami ze spisů kompenzačního řízení (včetně NS ČR a ÚS), které byly účastníkům i soudu (z úřední činnosti) známy. Žalobce se žalovanou byli zajedno v tom, že délka kompenzačního řízení byla zapříčiněna především řešením otázky, zda daňové a navazující soudní řízení tvoří jeden celek, což bylo vyřešeno až rozhodnutím Ústavního soudu ze dne [datum], který dal v tomto směru za pravdu žalobci a řízení tak po sedmi letech od podání žaloby vrátil do počátečního stadia.

26. Na připuštění rozšíření žaloby reagovala novými tvrzeními i důkazními návrhy i žalovaná, která jednak požadovala doplnění spisové dokumentace za období, které nebylo doposud soudem posuzováno a dále nově uvedla, že žalobce byl správcem daně odškodněn dle § 254 daňového řádu kromě částky [částka] (která byla v předmětném řízení již uplatněna) i těmito částkami: [částka], [částka], [částka], [částka] a [částka]. (Kromě toho byla žalobci vyplacena ještě částka [částka], ta však byla „spotřebována“ v kompenzačním řízení vedeném zdejším soudem pod sp. zn. [spisová značka]).

27. Po doplnění dokazování dospěl k tomuto novému skutkovému závěru:

28. Z listiny označené jako přiznání nároku na úrok za období [datum] do [datum] vydané Finančním úřadem pro [adresa] podepsané elektronicky [jméno FO], ředitelem úřadu soud zjistil, že bylo žalobci sděleno: „V průběhu daňového řízení správce daně zjistil, že dle ustanovení 254 odst. 1 daňový řád vám náleží úrok z částky [částka], která byla na dani z příjmu fyzických osob uhrazena v souvislosti s rozhodnutím [Anonymizováno]/[č. účtu] ze dne [datum], které bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu [spisová značka]… Dle §254 daňového řádu Vám správce daně přiznává úrok z neoprávněného jednání správce daně ve výši [částka].

29. Z listiny označené jako přiznání nároku na úrok za období [datum] do [datum] vydané Finančním úřadem pro [adresa] podepsané elektronicky [jméno FO], ředitelem úřadu soud zjistil, že bylo žalobci sděleno: „V průběhu daňového řízení správce daně zjistil, že dle ustanovení 254 odst. 1 daňový řád vám náleží úrok z částky [částka], která byla uhrazena v souvislosti s rozhodnutími, která byla zrušena rozsudkem Městského soudu [spisová značka]… Dle §254 daňového řádu Vám správce daně přiznává úrok z neoprávněného jednání správce daně ve výši [částka].

30. Z listiny označené jako přiznání nároku na úrok za období [datum] do [datum] vydané Finančním úřadem pro [adresa] podepsané elektronicky [jméno FO], ředitelem úřadu dne [datum] soud zjistil, že bylo žalobci sděleno: „V průběhu daňového řízení správce daně zjistil, že dle ustanovení 254 odst. 1 daňový řád vám náleží úrok z částky [částka], která byla na dani z příjmu fyzických osob uhrazena v souvislosti s rozhodnutím [Anonymizováno]/[č. účtu] ze dne [datum], které bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu [spisová značka]… Dle §254 daňového řádu Vám správce daně přiznává úrok z neoprávněného jednání správce daně ve výši [částka].

31. Z rozhodnutí o námitce č.j. [Anonymizováno]/[tel. číslo] vydané Finančním úřadem pro [adresa] podepsáno elektronicky [jméno FO], ředitelem úřadu dne [datum] bylo zjištěno, že žalobci byl v souvislosti s rozhodnutím [Anonymizováno]/[č. účtu] ze dne [datum] přiznán další úrok z částky [částka], a to za období od [datum] do [datum] ve výši [částka].

32. Z rozhodnutí o odvolání čj. [Anonymizováno]/[tel. číslo] vydané Finančním úřadem pro [adresa] podepsanou elektronicky [jméno FO], ředitelem úřadu bylo zjištěno, že žalobci byl v souvislosti se rozhodnutími FÚ zrušenými rozsudkem [právnická osoba] [spisová značka] další úrok ve výši [částka].

33. Faktické vyplacení všech částek uvedených v bodech 27 – 31 tohoto rozsudku učinil žalobce nesporným na jednání dne [datum], avšak dodal, doplnil své stanovisko, že k nim v předmětném kompenzačním řízení nelze přihlížet a jejich výplata je tedy zcela irelevantní.

34. Pro nadbytečnost soud neprováděl dokazování rozšířením spisové dokumentace, které navrhovala žalovaná, neboť nemělo ve věci již žádný důkazní potenciál a bylo by tak rozporné se zásadou ekonomiky řízení.

35. Co se týče skutkových zjištění ohledně průběhu správního a soudních řízení, který mezi stranami není sporný, odkazuje soud zcela na provedení dokazování a shrnutí skutkových závěrů jak je uvedl ve svém rozsudku [spisová značka] z [datum] a bod 9 tohoto rozsudku.

36. Z důkazů provedených po rozšíření žaloby soud zjistil, že žalovaná poskytla žalobci v souvislosti s platebními výměry, které byly důvodem nepřevedení přeplatku na dani, jehož se žalobce domáhal v řízení, jehož délku požaduje v tomto řízení kompenzovat a které byly zrušeny rozsudkem Městského soudu [spisová značka] kromě částky [částka] v tomto řízení již uplatněné a částky 10 553 již uplatněné v řízení vedeném OS P1 pod sp. zn. [spisová značka] i další částky v celkové výši [částka].

37. Po právní stránce soud posoudil věc dle týchž ustanovení z.č. 82/1998 Sb., která citoval ve zrušeném rozsudku [spisová značka] ze dne [datum] a dále dle §254 daňového řádu takto:

38. Řízení započalo vykázáním přeplatku v přiznání k DPH a podáním žádosti o převedení tohoto daňového přeplatku za zdaňovací období 4. kvartálu roku 2005 ve výši [částka] dne [datum] a skončilo rozhodnutím o odvolání z [datum]. Soud se neztotožnil s tvrzením žalobce, že řízení bylo zahájeno již [datum], kdy podal přiznání k DPH, k nimž správce dne [datum] vydal 18 platebních výměrů, v nichž vyčíslil daňové penále, jehož část následně uhradil v první větě tohoto bodu uvedeným přeplatkem na DPH za zdaňovací období 4. kvartálu roku 2005 ve výši [částka], jehož převedení se tak žalobce marně domáhal (neboť až na základě soudního přezkumu byly platební výměry zrušeny jako nezákonné). Soud byl veden těmito úvahami: V konkrétním případě se žalobce jak u žalované, tak podanými žalobami domáhal kompenzace za délku řízení o převedení přeplatku na dani. Dříve vydané (nezákonné) platební výměry měly na předmětné řízení hmotněprávní dopad – neboť z důvodu jejich existence nebyl přeplatek převeden - to však nemůže znamenat, že by již podáním přiznání k DPH (na jejichž základě byly nezákonné platební výměry vydány) mohlo být zahájeno řízení o převedení přeplatku na dani, který v dané době ještě ani neexistoval. Pokud tedy žalobce požaduje kompenzovat délku řízení o (ne)převedení přeplatku na dani, pak je nutno konstatovat, že předmětné řízení se zahajuje právě podáním žádosti poplatníka, neboť poplatník předmětnou žádost dle své volby může i nemusí uplatnit. Takové řízení však nemůže být zahájeno dříve, než je přeplatek existentní, je vykázán v přiznání k dani a žádost o jeho převedení je podána. Zejména je pojmově nemyslitelné, aby řízení o převedení přeplatku „vzniklo“ dříve, než samotný přeplatek. V konkrétním případě se jedná o přeplatek za poslední kvartál roku 2005, žalobce řízení požaduje kompenzovat již od roku 2001, kdy přeplatek ještě nemohl existovat. Řízení bylo ukončeno dne [datum], kdy o věci rozhodlo odvolací finanční ředitelství rozhodnutím čj. [Anonymizováno]. Celková délka řízení tak činí 14 let. Toto období je rozhodné pro posouzení uplatněného nároku žalobce.

39. Soud prvního stupně setrvává na svém hodnocení této doby jako zcela nepřiměřené a uzavírá, že v namítaném řízení byl dán nesprávný úřední postup podle ustanovení § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk., a to v rozsahu, kdy jako přiměřená nepřipadá v úvahu jiná než finanční satisfakce.

40. Výpočet základní částky je nutno provést dle Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém NS ČR vymezil, jaká kritéria je nutno vzít v úvahu při posouzení přiměřenosti celkové doby řízení, jak postupovat při stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že „pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi [částka] až [částka] (cca 600 až [částka]) za jeden rok řízení, tj. [částka] až [částka] (cca 50 až [částka]) za jeden měsíc řízení. Nejvyšší soud přitom ale považuje za nezbytné zohlednit také to, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá. Bylo by proto nesprávné, jestliže by i počáteční doba řízení (kterou by bylo možno považovat ještě za přiměřenou) byla odškodňována ve stejné výši jako doba jí přesahující. Pro účely vypořádání se s touto problematikou tak Nejvyšší soud pokládá za rozumné, jestliže první dva roky řízení (resp. prvních 24 měsíců) budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než jsou částky uvedené výše; tedy [částka] až [částka] za první dva roky řízení dohromady (za jeden rok pak [částka] až 10. [částka])“.

41. Vzhledem k tomu, že čtrnáctiletá doba řízení je dle názoru soudu extrémní, má za to, že základní částka by měla být stanovena nad polovinou myslitelného rozmezí, to je v částce [částka] ročně. Podle shora popsaného mechanismu uvedeného v citovaném Stanovisku by při odškodnění délky řízení trvajícího 14 let náleželo [částka] (tj. 2*9 000+ 12*18 000).

42. Dále se soud zabýval kriterii uvedenými § 31a odst. 3 písm. b) až e) zák. č. 82/1998 Sb., tj. k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného. V této souvislosti lze upozornit na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012, podle něhož na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se podílela na celkové délce řízení. Z tohoto úhlu pohledu se soud zabýval jednotlivými kritérii s tím, že z důvodu celkové délky řízení částku již nezvyšoval, neboť tato je dostatečně zohledněna ve stanovení základní částky nad polovinou užitelného rozmezí ([částka] ročně).

43. Soud setrval na závěru, že složitost řízení je významným faktorem, neboť úměrně se zvyšující se složitostí projednávané věci se prodlužuje doba, v níž by měla být rozhodnuta. Toto kritérium lze chápat jak z pohledu složitosti samotného případu, kterou může charakterizovat skutková obsáhlost a náročnost při zjišťování skutkového stavu věci, tak z pohledu složitosti vedeného řízení. V posuzovaném řízení se jednalo o daňové řízení o přeplatku na dani, které bylo komplikováno tím, že žalobce byl v dané době skutečně daňovým dlužníkem s výší nedoplatku, který se v průběhu řízení měnil, tudíž rozhodnutí o zápočtu daňového přeplatku představovalo dle soudu komplikovanou otázku. Do uvažované procesní složitosti se pak promítlo to, že se řízení odehrálo na dvou stupních soustavy správních orgánů a dále pak i na dvou stupních soustavy správních soudů, kdy z řízení vyplynulo, že Městský soud v Praze rozhodoval celkem čtyřikrát a Nejvyšší správní soud dvakrát. Toto by obecně patřilo mezi skutečnosti podstatně zvyšující složitost řízení, a to již z toho důvodu, že rozhodování o opravných prostředcích z logiky věci ovlivňuje délku každého řízení. Soud však musel zohlednit rovněž další kritérium, a to postup orgánů v řízení. Nelze přehlédnout, že důvodem rušení některých rozhodnutí byla tzv. kvalifikovaná kasace, kdy rozhodnutí bylo nutno zrušit pro objektivní vadu postupu rozhodujících orgánů (např. vada při doručování předvolání), nikoliv pro složitost řešených právních otázek. Vzhledem k uvedeným okolnostem zvyšujícím složitost posuzovaného řízení s přihlédnutím k tomu považuje soud za nezbytné snížit z důvodu složitosti věci základní částku o 30% avšak o 10% ji zvýšit z důvodu postupu orgánu státní správy.

44. Soud rovněž setrval na závěru, že žalobce k průtahům v řízení nepřispěl, naopak konečnému rozhodnutí ve věci předcházelo rozhodnutí vydané na základě žaloby proti nečinnosti, kterou žalobce podal ke Krajskému soudu v Brně a kterým žalovanému bylo uloženo ve věci rozhodnout do třiceti dnů. Soud na základě kritéria postupu účastníka řízení částku ani nezvyšoval ani nesnižoval.

45. Význam předmětu řízení pro účastníka, je obecně nutno považovat za nejpodstatnější z kriterií dle §31a odst. 3 z.č. 82/1998 Sb.. Platí princip, že odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016). Podle judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012) je možné určitým zobecňujícím postupem kvalifikovat jako zvýšeně významné jednotlivé skupiny (druhy) případů, a to podle předmětu řízení, čili podle práva či oprávněného zájmu, jichž se řízení dotýká. Typicky se jedná o trestní řízení (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinně-právní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovně právní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.). Do těchto kategorií posuzovaný spor nepatřil. Naopak se zde jedná o převedení daňového přeplatku ve výši, kterou lze považovat za bagatelní. Bernou mincí nemůže dle soudu prvního stupně být ani pozdější výše starobního důchodu, kterou argumentoval žalobce. Soud prvního stupně se rovněž v tomto směru neztotožnil s argumentací žalobce, že jeho stres z celé věci zvýšilo zřízení zástavního práva k zajištění daňových nedoplatků k nemovitosti, kterou měl v SJM. Z výše daňového nedoplatku ve výši přes [částka] soud naopak dovodil, že žalobce byl v rozhodné době podnikatelem s rozsáhlými příjmy a nechvalitebnou daňovou morálkou. Za této situace pro něj dle názoru soudu částka do [částka] nemohla být nijak rozhodná. V rámci kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného pak nebylo nutno zohledňovat věk žalobce, neboť podle judikatury jsou osobami v pokročilejším věku myšleny osoby starší minimálně 75 let (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4318/2013). Uvedené věkové hranice žalobce, který je narozen roku [Anonymizováno] v době ukončení posuzovaného řízení nedosáhl. Této věkové hranice žalobce dosáhl až v samotném závěru kompenzačního řízení, k čemuž však soud již nepřihlížel, neboť má za to, že žalobci byl před podáním žaloby poskytnut dostatečný prostředek nápravy práva porušeného nepřiměřenou délkou kompenzovaného řízení a za kompenzační řízení již mu tak odškodnění z důvodů uvedených v bodě 50 tohoto rozsudku nepřísluší. Z důvodu podstatně sníženého významu řízení pro žalobce zde byl dán důvod pro redukci základní částky o 50 %.

46. Soud rovněž ničeho nemění na právním názoru k principu, že není obecně důvodné, aby zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo nárok uplatnění v kompenzovaném řízení. Dle závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], platí, že ve výjimečných případech je možno se od něj odchýlit za podmínky, že takovému postupu svědčí některé z kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk. Tímto kriteriem dle soudu v konkrétním případě je celková doba řízení čtrnácti let, která je zcela neakceptovatelná. Soud rovněž připomíná, že nelze vycházet pouze ze samotné jistiny, ale rovněž jejího příslušenství, které v tomto případě představovalo i náklady právního zastoupení po dobu čtrnáctiletého daňového sporu, kdy byl žalobce zastoupen specializovaným profesionálem. Ničeho soud nemění ani na názoru, že nelze přihlížet k vývoji inflace, a to v souladu s konstantní judikaturou, která stanoví, že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. usnesení NS ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017), ani změny životní úrovně (srov. usnesení NS ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019).

47. Shrnuto, při této celkové redukci základní částky 234 000 o 70 % (-30 % složitost, +10 % postup orgánů veřejné moci, - 50 % význam řízení) dospěl soud k výši přiměřeného zadostiučinění [částka] (tedy 30% ze základní částky [částka]).

48. Je však nutno zohlednit, že správce daně přiznal a vyplatil žalobci na úrocích z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 odst. 1 daňového řádu částku ve výši [částka] ([částka] + [částka]). Podle § 254 odst. 6 daňového řádu, ve znění účinném do [datum], se úrok přiznaný podle tohoto ustanovení se započítává na přiznanou náhradu škody nebo přiznané zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou daňovému subjektu nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem správce daně. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani nová úprava vztahu úroků hrazených správcem daně k náhradě újmy obsažená v § 251d daňového řádu, účinná od [datum]. Podle této úpravy lze přiznat náhradu škody nebo přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, které byly způsobeny daňovému subjektu jednáním správce daně, pouze v rozsahu, v jakém nevzniká úrok hrazený správcem daně. Přiznaný a vyplacený úrok z neoprávněného jednání správce daně tak i ve smyslu § 251d daňového řádu představuje specifickou formu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou byl soud povinen zohlednit při svém rozhodnutí. Nemajetková újma tak již byla žalobci kompenzována přiznáním částky [částka], která žalobcův nárok výrazně přesahuje. Započtení částky poskytnuté správcem daně dle §254 daňového řádu je v souladu s judikaturou – a to např. rozsudkem 30 Cdo 391/2015 NS ČR, který vysvětluje, že § 64 odst. 6 věta pátá zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, vyslovil, že toto ustanovení vychází nikoliv z pojmu skutečné škody, jak ji má na mysli ustanovení § 442 obč. zák., ale z celkové částky, kterou je stát (jakožto žalovaný, potažmo povinný subjekt) povinen poškozenému subjektu (žalobci, potažmo oprávněnému) na základě své odpovědnosti uhradit. I když posledně citovaný zákon byl nahrazen daňovým řádem, je ustanovení, k němuž judikoval Nejvyšší soud, svým zněním i účelem identické s ustanovením § 254 odst. 6 daňového řádu. Dle ustanovení daňového řádu ve znění účinném do [datum] se úrok přiznaný podle tohoto ustanovení započítává na přiznanou náhradu škody způsobenou daňovému subjektu nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem správce daně, avšak možné pochybnosti o jeho výkladu byly odstraněny novelou provedenou zákonem č. 267/2014 Sb., kterým se mění zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, kde je již výslovně uvedeno, že uvedené plnění se započítává na přiznanou náhradu škody nebo přiznané zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou daňovému subjektu nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem správce daně. Důvodová zpráva k novele pak ve vztahu k § 254 odst. 6 konstatuje, že se jedná o formální doplnění alternativy odškodnění nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem správce daně, se kterou vedle náhrady škody počítá zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Uvedenému odpovídá i rozhodovací praxe soudů (viz např. rozsudek zdejšího soudu vydaný mezi účastníky, kteří vedou toto kompenzační řízení – [spisová značka], který byl v odvolacím řízení potvrzen).

49. Soud rovněž připomíná, že žalobce byl za část namítaného řízení, které probíhalo od [datum] do [datum] před [Anonymizováno] soudem v [Anonymizováno] pod sp. zn. [spisová značka] ([spisová značka]), již odškodněn částkou [částka].

50. Ohledně požadavku žalobce na odškodnění samotného kompenzačního řízení byl soud veden úvahami souladnými s bodem 23 rozsudku Nejvyššího soudu ČR [spisová značka] dle kterého platí, že „…jestliže žalovaný stát v rámci předběžného projednání poskytne poškozenému zadostiučinění, které soudy následně shledají přiměřeným, pak byl žalobci za nepřiměřenou délku původního posuzovaného řízení poskytnut řádně a včas účinný prostředek nápravy podle čl. 13 Úmluvy a není důvodu, aby soud takto poskytnuté zadostiučinění jakkoliv navyšoval, a to bez ohledu na celkovou délku odškodňovacího řízení; žalobu vyjadřující nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku odškodňovacího řízení tedy vždy zamítne.“ Uvedený princip je pak nepochybně aplikovatelný i na situaci, kdy stát žalobce odškodnil nejdříve postupem dle §254 ZDP a následně ještě za část řízení před soudy v rámci předběžného uplatnění nároku dle z.č. 82/1998 Sb.

51. V předmětném řízení tak bylo prokázáno, že žalobci již byla správcem daně poskytnuta částka [částka] (kromě částky uplatněné v jiném řízení) započitatelná proti nároku žalobce a dalších [částka] bylo žalobci vyplaceno v rámci předběžného uplatnění nároku za část kompenzovaného řízení [Anonymizováno], nezbylo soudu než konstatovat, že žalobci byl před podáním žaloby již poskytnut účinný prostředek nápravy práva, které bylo porušeno tím, že kompenzované řízení z důvodů na straně státu přesáhlo dobu, kterou je možno považovat za přiměřenou. S ohledem na princip vyjádřený v bodu 50 tohoto rozsudku tak není možné poskytnout další odškodnění za délku kompenzačního řízení, a to přesto, že nepochybně nepřiměřeně dlouhé bylo (soud se s účastníky ztotožňuje v tom, že jeho délka byla zapříčiněna zejména vyjasňováním výkladu otázky uvedené v bodě 25 tohoto rozsudku, přičemž nejasnost ve výkladu práva je skutečnost, kterou je nutno klást k tíži státu).

52. Soudu tak nezbylo než žalobou uplatněný nárok včetně požadovaného úroku výrokem I tohoto rozsudku zamítnout. (Soud připomíná, že by zamítal i požadovaný úrok z úroku, kdyby byl žalobcem uplatněn tak, aby rozšíření žaloby soud mohl připustit).

53. Pro úplnost soud sděluje, že se však neztotožnil s námitkou žalované vyjádřené v závěrečném návrhu, že přiznání náhrady imateriální újmy je rozporné s dobrými mravy, neboť v konkrétním případě se nejednalo o situaci, kdy by soudy jednaly liknavě, nýbrž pouze reagovaly na právní otázky vznesené během řízení samotným žalobcem, přičemž v době řízení nebyla rozhodovací praxe ještě ustálená. Toto v důsledku přineslo pozitiva právnímu zástupci žalobce, který jako advokát profitoval ze svého postavení spolutvůrce výkladu práva. Požadovat v dané situaci další zadostiučinění, by pak dle žalované bylo rozporné s dobrými mravy. Soud se s touto námitkou žalované neztotožňuje v první řadě z toho důvodu, že státu námitka dobrých mravů dle ustálené judikatury nepřísluší, rovněž však proto, že případný profesní profit právního zástupce žalobce nemá žádný vliv na imateriální újmu za nepřiměřenou délku řízení žalobci působenou. Soud rovněž připomíná, že stát nelze omlouvat tím, že rozhodovací praxe není ustálena ve výkladu právních předpisů a dojde k její korekci Ústavním soudem. Takovou skutečnost je nutno naopak klást k tíži státu, nikoliv účastníků řízení.

54. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud ve výroku II. tohoto rozsudku podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce [částka]. Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka [částka] za každý z dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky. To je v konkrétním případě 15 úkonů (řízení [spisová značka] - vyjádření k žalobě z [datum], účast na jednání [datum], odvolání proti rozsudku z [datum], dovolání, vyjádření ze dne [datum], účast na jednání [datum] a [datum], písemné vyjádření z [datum], účast na jednání dne [datum], odvolání proti rozsudku [spisová značka], písemné vyjádření k odvolání žalobce proti rozsudku [spisová značka], účast na jednání [datum], účast na jednání [datum], řízení [spisová značka] vyjádření k žalobě z [datum] a návrh na přerušení řízení z. [datum]). Náklady ostatních úkonů soud nepřiznal, neboť se jednalo o úkony, které nevyhodnotil jako účelné bránění práva (zejm. soudem nevyžádaná písemná vyjádření, v nichž se argumentace opakovala).

Poučení