18 C 54/2015

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudkyní Mgr. Renatou Palátovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro 60 000 Kč s přísl. takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhá konstatování, že nepřiměřenou délkou správního řízení o žádosti žalobce o informace ze dne 21. 6. 2010, vyřizované Ústavním soudem pod sp. zn. Spr . ÚS 452/10, bylo porušeno základní právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů, garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a zároveň také základní právo žalobce na informace, a to v jeho časové dimenzi, garantované čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 17 Listiny základních práv a svobod, se zamítá.

II. Žalovaná je povinna do 15 dnů od právní moci rozsudku písemně se omluvit žalobci doporučeným, datovaným, podpisem oprávněné úřední osoby a otiskem úředního razítka opatřeným dopisem tohoto znění:„ Omluva [celé jméno žalobce], [datum narození]: Česká republika – Ministerstvo financí se Vám omlouvá za to, že nepřiměřenou délkou správního řízení o Vaší žádosti o poskytnutí informace ze dne 21. 6. 2010, vyřizované Ústavním soudem pod sp. zn. Spr . ÚS 452/10, bylo porušeno [příjmení] základní právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů, garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Přijměte prosím omluvu za nesprávný úřední postup Ústavního soudu, v důsledku kterého Vám vznikla nemajetková újma.“

III. Žaloba, kterou se žalobce domáhá uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku ve výši 60 000 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši, jdoucím od 22. 7. 2014 do zaplacení, se zamítá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 49 304,50 Kč a to do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne 14. 7. 2014 domáhal náhrady nemajetkové újmy vzniknuvší žalobci nepřiměřenou délkou řízení o žádosti žalobce o informace ze dne 21. 6. 2010, vyřizované Ústavním soudem pod sp. zn. Spr . ÚS 452/10 podle zákona č. 82/1998 Sb., kdy požadoval náhradu újmy jednak ve formě konstatování porušení zákona, poskytnutí omluvy a dále zaplacením částky 60 000 Kč s příslušenstvím. Tvrdil, že se dne 21. 6. 2010 obrátil na Ústavní soud s žádostí o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb. – obsah návrhu na částečné zrušení § 80 odst. 5 zákona č. 6/2002 Sb. a zaslání jeho kopie. Přípisem ze dne 25. 6. 2010, doručeným žalobci dne 1. 7. 2010, byla žalobci poskytnuta kopie návrhu, avšak tato kopie byla částečně anonymizovaná, ačkoli dle názoru žalobce nebyla taková anonymizace nutná ani vhodná. Dne 4. 8. 2010 žalobce uplatnil u Ústavního soudu stížnost na postup při vyřizování žádosti o informace. Žalobce však ve lhůtě stanovené zákonem č. 106/1999 Sb. neobdržel žádnou reakci, a proto se dne 22. 12. 2010 obrátil na předsedu Ústavního soudu s žádostí o uplatnění opatření proti nečinnosti. Dne 21. 1. 2011 byl do poštovní schránky žalobce vhozen přípis tiskové mluvčí Ústavního soudu s kopií přípisu generálního sekretáře Ústavního soudu č.j. S ÚS 452/10 ze dne 9. 8. 2010, kterým byla stížnost na anonymizaci předmětného návrhu shledána jako nedůvodná. Dne 4. 2. 2011 podal žalobce proti tomuto rozhodnutí (ačkoli dle žalobce přípis náležitosti rozhodnutí nemá) odvolání, které doplnil podáním ze dne 8. 2. 2011. Rozhodnutím předsedy Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, předaným k poštovní přepravě dne 10. 2. 2011, bylo odvolání žalobce zamítnuto. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 21. 4. 2011 správní žalobu ke Krajskému soudu v Brně, o níž bylo vedeno řízení pod sp.zn. 31 A 29/2011. Dne 29. 7. 2013 Ústavní soud zaslal žalobci původně požadovanou informaci bez anonymizace. K výzvě Krajského soudu v Brně tak žalobce uvedl, že byl tímto postupem uspokojen a souhlasil se zastavením řízení. Usnesením ze dne 17. 10. 2013, č.j. 31 A 29/2011-151, bylo řízení zastaveno. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 11. 11. 2013. Doba tří let a pěti měsíců, po které trvalo řízení o žádosti žalobce, je zcela nepřiměřená. Dne 21. 1. 2014 se žalobce obrátil na Ministerstvo spravedlnosti s žádostí o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, Ministerstvo financí (kterému byla žádost žalobce postoupena Ministerstvem spravedlnosti) však žádost odmítlo s tím, že nejsou splněny podmínky odpovědnosti za nemajetkovou újmu. Žalobce dále uvedl, že považuje za nejvíce srovnatelné rozhodnutí v obdobné věci Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 10. 2017, č.j. 17 C 84/2017-34.

2. Žalovaná s nárokem žalobce nesouhlasila. Namítla, že postup Ústavního soudu nebyl nepřiměřeně dlouhý, ze strany Ústavního soudu nebyly shledány žádné zbytečné průtahy, jediné průtahy mohly vzniknout pouze na straně žalobce nevyzvedáváním poštovních zásilek. Ačkoli nelze zjistit, kdy bylo žalobci doručeno rozhodnutí ze dne 9. 8. 2010, opožděné vyzvedávání poštovních zásilek žalobcem v roce 2011 a 2013 naznačuje, že i toto rozhodnutí bylo žalobci doručeno řádně. Dále uvedla, že Ústavní soud byl po celou dobu limitován právní úpravou týkající se zveřejňování rozhodnutí Ústavního soudu, a proto nemohl postupovat jinak. Novelou zákona provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. došlo ke změně, a předseda Ústavního soudu tak dospěl k závěru, že nyní lze žádosti žalobce vyhovět zasláním kopie návrhu bez anonymizace. Postup Ústavního soudu nebyl ve správním soudnictví shledán nezákonným. Žalobce navíc tvrzení o vzniku nemajetkové újmy nijak nespecifikuje a neprokazuje. Vzhledem k tomu nemůže ani existovat příčinná souvislost.

3. Soud prvního stupně ve věci poprvé rozhodl rozsudkem ze dne 10. 5. 2018, č.j. 181 C 54/2015-130, kterým žalované uložil povinnost omluvit se žalobci a ve zbytku žalobu žalobce zamítl. Soud prvního stupně své rozhodnutí založil na právním posouzení, že na předmětné řízení o žádosti žalobce o informace dopadá čl. 6 Úmluvy.

4. K odvolání žalované však Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 11. 2018, č.j. 58 Co 352/2018-196, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 5. 2018, č.j. 81 C 54/2015-130, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, přičemž vyslovil závazný právní názor, že nárok žalobce lze posoudit pouze jako nárok na náhradu újmy za jednotlivé dílčí průtahy podle ust. § 13 odst. 1 věty první zákona č. 82/1998 Sb.

5. Poté soud prvního stupně usnesením ze dne 3. 5. 2019, č.j. 148 C 54/2015-226, žalobu žalobce odmítl, neboť žalobce přes výzvu soudu podle ust. § 43 o.s.ř. neodstranil vady žaloby spočívající ve vymezení jednotlivých dílčích průtahů.

6. Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 11. 2019, č.j. 58 Co 288/2019-244, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 5. 2019, č.j. 18 C 54/2015-226, potvrdil.

7. Nejvyšší soud následně usnesením ze dne 22. 3. 2022, č.j. 30 Cdo 1235/2021-317, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2019, č.j. 58 Co 288/2019-244, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 5. 2019, č.j. 18 C 54/2015-226, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a to s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp.zn. II. ÚS 570/20.

8. Z provedených důkazů soud zjistil následující.

9. Z žádosti o informace ze dne 21. 6. 2010 soud zjistil, že žalobce dne 21. 6. 2010 podal osobně u Ústavního soudu žádost o poskytnutí informace podle zákona 106/1999 Sb. – obsah návrhu na částečné zrušení § 80 odst. 5 zákona č. 6/2002 Sb. a zaslání jeho kopie.

10. Z přípisu Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2010 soud zjistil, že Ústavní soud informuje žalobce o tom, že mu přílohou zasílá předmětný návrh v anonymizované podobě. Přípis je opatřen ručně napsanou poznámkou o tom, že přípis odešel poštou dne 25. 6. 2010.

11. Z podání ze dne 4. 8. 2010 soud zjistil, že žalobce dne 4. 8. 2010 podal u Ústavního soudu podání, jehož obsahem je nesouhlas s poskytnutím anonymizovaní kopie návrhu a stížnost na postup při vyřizování žádosti o informace.

12. Z listiny datové dne 9. 8. 2010 soud zjistil, že generální sekretář Ústavního soudu reaguje na podání žalobce ze dne 4. 8. 2010 tak, že stížnost shledává nedůvodnou. Listina obsahuje poučení o možnosti podat odvolání do 15 dnů od doručení rozhodnutí, není však opatřena žádným průkazem doručení či odeslání.

13. Z podání ze dne 22. 12. 2010 soud zjistil, že žalobce dne 22. 12. 2010 podal u Ústavního soudu podání, jehož obsahem je žádost o přijetí opatření proti nečinnosti, když doposud nebyla vyřízena stížnost žalobce ze dne 4. 8. 2010.

14. Z přípisu ze dne 5. 1. 2011 soud zjistil, že Ústavní soud informuje žalobce, že na jeho stížnost bylo odpovězeno již 9. 8. 2010, avšak zřejmě nedorozuměním nedošlo k doručení odpovědi žalobci. Kopie dopisu ze dne 9. 8. 2010 je k přípisu připojena.

15. Z odvolání ze dne 4. 2. 2011 soud zjistil, že žalobce podal dne 4. 2. 2011 u Ústavního soudu odvolání proti rozhodnutí generálního sekretáře Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2011 ve formě dopisu.

16. Z podání ze dne 8. 2. 2011 soud zjistil, že dne 8. 2. 2011 žalobce podal u Ústavního soudu doplnění odvolání ze dne 4. 2. 2011.

17. Z rozhodnutí předsedy Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011 soud zjistil, že odvolání žalobce ze dne 4. 2. 2011 bylo zamítnuto a napadené rozhodnutí potvrzeno. V odvodnění je uvedeno, že dopis ze dne 9. 8. 2010 je rozhodnutím o částečném odmítnutí žádosti, kdy generální sekretář je podle vnitřních předpisů osobou oprávněnou k vydávání rozhodnutí ve věcech poskytování informací podle zákona č. 106/1999 Sb. Z doručenky je patrné, že rozhodnutí bylo dne 10. 2. 2011 uloženo na poště a adresátu zanechána výzva, aby si zásilku vyzvedl.

18. Z přípisu ze dne 29. 7. 2013 soud zjistil, že předseda Ústavního soudu adresoval žalobci přípis, ve kterém jej informuje o tom, že došlo ke změně právní úpravy, a proto dospěl k závěru, že je nyní možné zaslat žalobci kopii původně požadovaného návrhu v neanonymizované podobě, která je k přípisu přiložena. Z doručenky je patrné, že zásilka byla dne 30. 7. 2013 uložena na poště a adresátu zanechána výzva, aby si zásilku vyzvedl.

19. Z žaloby proti pravomocnému rozhodnutí správního orgánu ze dne 21. 4. 2011 soud zjistil, že na podatelnu Krajského soudu v Brně byla dne 22. 4. 2011 doručena žaloba žalobce proti Ústavnímu soudu, jíž se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí předsedy Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011 pro nezákonnost a vady řízení, popřípadě též zrušení rozhodnutí ze dne 9. 8. 2010 z téhož důvodu, a vrácení věci Ústavnímu soudu k dalšímu řízení.

20. Z poučení ze dne 3. 5. 2011 soud zjistil, že Krajský soud v Brně poučuje účastníky řízení o možnosti uplatnění námitky podjatosti proti osobám soudců, kteří mají věc rozhodovat.

21. Z podání ze dne 1. 6. 2011 soud zjistil, že žalobce podal námitku podjatosti proti soudkyni [anonymizováno] [jméno] [příjmení].

22. Z předložení spisu k rozhodnutí o námitce podjatosti ze dne 8. 6. 2011 soud zjistil, že dne 10. 6. 2011 byl Nejvyššímu správnímu soudu předložen spis 31 A 29/2011 k rozhodnutí o námitce podjatosti vznesené žalobcem.

23. Z informace o probíhajícím řízení ze dne 13. 6. 2011 soud zjistil, že Nejvyšší správní soud poučuje účastníky řízení o možnosti uplatnění námitky podjatosti proti osobám soudců, kteří mají rozhodovat o námitce podjatosti vnesené žalobcem.

24. Z usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2011, č.j. Nao 50/2011-59, soud zjistil, že bylo rozhodnuto o vyloučení [anonymizováno] [jméno] [příjmení] z rozhodování věci vedené u Krajského soudu pod sp.zn. 31 A 29/2011.

25. Z vyjádření k žalobě ze dne 11. 7. 2011 soud zjistil, že Ústavní soud se vyjádřil k podané žalobě tak, že nárok neuznal a navrhl žalobu zamítnout.

26. Z výzvy ze dne 5. 9. 2011 soud zjistil, že Krajský soudu v Brně vyzval účastníky k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím o žalobě bez nařízení jednání.

27. Z podání ze dne 16. 9. 2011 soud zjistil, že Ústavní soud vyslovil souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání.

28. Z podání ze dne 7. 10. 2011 soud zjistil, že žalobce s rozhodnutím věci bez nařízení jednání nesouhlasil.

29. Z podání ze dne 21. 10. 2011 soud zjistil, že žalobce podal repliku k vyjádření Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2011.

30. Z podání ze dne 20. 12. 2011 soud zjistil, že žalobce doplnil repliku k vyjádření Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2011.

31. Z podání ze dne 26. 1. 2012 soud zjistil, že Ústavní soud učinil návrh na přerušení řízení a předložení návrhu dle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR na zrušení § 59 odst. 3 věty druhé zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

32. Z návrhu ze dne 3. 2. 2012 soud zjistil, že Krajský soud v Brně podal u Ústavního soudu návrh na zrušení § 59 odst. 3 věty druhé zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

33. Z usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2012, č.j. 31 A 29/2011-111, soud zjistil, že řízení o žalobě žalobce se přerušuje do rozhodnutí Ústavního soudu o návrhu na zrušení § 59 odst. 3 věty druhé zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Usnesení je opatřeno doložkou právní moci ke dni 20. 2. 2012.

34. Z podání ze dne 29. 7. 2013 soud zjistil, že Ústavní soud vyrozuměl Krajský soudu v Brně o tom, že v důsledku změny právní úpravy přistoupil k uspokojení žalobce tak, že mu byl zaslán požadovaný návrh bez anonymizace.

35. Z usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2013, sp.zn. Pl.ÚS 8/12, soud zjistil, že Ústavní soud usnesením ze dne 20. 8. 2013, sp.zn. Pl.ÚS 8/12, zastavil řízení o návrhu Krajského soudu v Brněna zrušení ust. § 59 odst. 3 věty druhé zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a to z důvodu, že s účinností ke dni 1. 1. 2013 bylo toto ustanovení v rozhodné části změněno zákonem č. 404/1012 Sb.

36. Z usnesení ze dne 10. 9. 2013, č.j. 31 A 29/2011-144, soud zjistil, že v řízení o žalobě žalobce je pokračováno. Usnesení je opatřeno doložkou právní moci ke dni 23. 9. 2013.

37. Z vyjádření ze dne 26. 9. 2013 soud zjistil, že žalobce sdělil Krajskému soudu v Brně, že se cítí postupem Ústavního soudu uspokojen a souhlasí se zastavením řízení.

38. Z usnesení ze dne 17. 10. 2013, č.j. 31 A 29/2011-151, soud zjistil, že řízení o žalobě žalobce bylo zastaveno z důvodu, že žalobce uvedl, že se cítí postupem Ústavního soudu uspokojen. Rozhodnutí je opatřeno doložkou o nabytí právní moci dne 11. 11. 2013.

39. Z usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2013, sp.zn. III. ÚS 1367/12, výzvy Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2013, sdělení Krajského soudu ze dne 1. 8. 2013, soud neučinil žádná skutková zjištění rozhodná pro věc.

40. Z žádosti o zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb. ze dne 21. 1. 2014 soud zjistil, že žalobce podal dne 21. 1. 2014 u Ministerstva spravedlnosti žádost o odškodnění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení o žádosti o poskytnutí informace podle zákona 106/1999 Sb. – obsah návrhu na částečné zrušení § 80 odst. 5 zákona č. 6/2002 Sb. a zaslání jeho kopie.

41. Z přípisu ze dne 11. 6. 2014 soud zjistil, že žalovaný vyrozuměl žalobce o tom, že nemá podmínky pro poskytnutí peněžitého zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu za splněné.

42. Ze sdělení ze dne 25. 2. 2014 soud zjistil, že Ústavní soud adresoval Ministerstvu financí své vyjádření k žádosti žalobce o zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb. ze dne 21. 1. 2014, ve kterém uvedl, že Ústavní soud ve věci postupoval plynule, bez zbytečných průtahů, tyto průtahy mohly vzniknout pouze na straně žalobce jeho nevyzvedáváním zásilek, neanonymizovaná verze návrhu byla žalobci zaslána z vlastní vůle Ústavního soudu, Ústavní soud byl limitován právní úpravou týkající se zveřejňování rozhodnutí.

43. Na základě výše uvedeného učinil soud následující závěr o skutkovém stavu. Dne 21. 6. 2010 podal žalobce osobně u Ústavního soudu žádost o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb. – obsah návrhu na částečné zrušení § 80 odst. 5 zákona č. 6/2002 Sb. a zaslání jeho kopie. Ústavní soud informoval přípisem ze dne 25. 6. 2010 žalobce o tom, že mu přílohou zasílá předmětný návrh v anonymizované podobě. Žalobce dne 4. 8. 2010 podal u Ústavního soudu podání, jehož obsahem je nesouhlas s poskytnutím anonymizovaní kopie návrhu a stížnost na postup při vyřizování žádosti o informace. Žalobce dne 22. 12. 2010 podal u Ústavního soudu podání, jehož obsahem je žádost o přijetí opatření proti nečinnosti, když doposud nebyla vyřízena stížnost žalobce ze dne 4. 8. 2010 Ústavní soud informoval žalobce přípisem ze dne 5. 1. 2011, že na jeho stížnost bylo odpovězeno již 9. 8. 2010, avšak zřejmě nedorozuměním nedošlo k jeho doručení žalobci, přičemž kopie dopisu ze dne 9. 8. 2010 je k přípisu připojena. Touto listinou (dopis z 9. 8. 2010) generální sekretář Ústavního soudu reagoval na podání žalobce ze dne 4. 8. 2010 tak, že stížnost shledal nedůvodnou. Listina obsahovala poučení o možnosti podat odvolání do 15 dnů od doručení rozhodnutí, není však opatřena žádným průkazem doručení či aspoň dokladem o jejím odeslání žalobci. Dne 4. 2. 2011 podal žalobce u Ústavního soudu odvolání proti rozhodnutí generálního sekretáře Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2010 ve formě dopisu, které doplnil podáním ze dne 8. 2. 2011. Rozhodnutím předsedy Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011 bylo odvolání žalobce ze dne 4. 2. 2011 zamítnuto a napadené rozhodnutí potvrzeno. Dne 22. 4. 2011 podal žalobce u Krajského soudu v Brně proti Ústavnímu soudu žalobu, jíž se domáhal zrušení rozhodnutí předsedy Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011 pro nezákonnost a vady řízení, popřípadě též zrušení rozhodnutí ze dne 9. 8. 2010 z téhož důvodu, a vrácení věci Ústavnímu soudu k dalšímu řízení. Krajský soud v Brně poučil účastníky řízení o možnosti uplatnění námitky podjatosti proti osobám soudců, kteří mají věc rozhodovat, přípisem ze dne 3. 5. 2011. Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2011, č.j. Nao 50/2011-59 bylo rozhodnuto o vyloučení [anonymizováno] [jméno] [příjmení] z rozhodování věci vedené u Krajského soudu pod sp.zn. 31 A 29/2011, a to k námitce žalobce ze dne 14. 6. 2011. Podáním ze dne 26. 1. 2012 Ústavní soud učinil návrh na přerušení řízení a předložení návrhu dle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR na zrušení § 59 odst. 3 věty druhé zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Krajský soud v Brně podal dne 3. 2. 2012 u Ústavního soudu návrh na zrušení § 59 odst. 3 věty druhé zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2012, č.j. 31 A 29/2011-111, bylo řízení o žalobě žalobce se přerušeno do rozhodnutí Ústavního soudu o návrhu na zrušení § 59 odst. 3 věty druhé zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, právní moci nabylo toto usnesení dne 20. 2. 2012. Předseda Ústavního soudu adresoval žalobci přípis ze dne 29. 7. 2013, ve kterém jej informoval o tom, že došlo ke změně právní úpravy, a proto dospěl k závěru, že je nyní možné zaslat žalobci kopii původně požadovaného návrhu v neanonymizované podobě, která je k přípisu přiložena. O tomto postupu vyrozuměl též Krajský soud v Brně podáním z téhož dne. Ústavní soud usnesením ze dne 20. 8. 2013, sp.zn. Pl.ÚS 8/12, zastavil řízení o návrhu Krajského soudu v Brně na zrušení ust. § 59 odst. 3 věty druhé zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a to z důvodu, že s účinností ke dni 1. 1. 2013 bylo toto ustanovení v rozhodné části změněno zákonem č. 404/1012 Sb. Usnesením ze dne 10. 9. 2013, č.j. 31 A 29/2011-144, bylo v řízení o žalobě žalobce pokračováno, právní moci nabylo toto usnesení dne 23. 9. 2013. Žalobce sdělil Krajskému soudu v Brně podáním ze dne 26. 9. 2013, že se cítí postupem Ústavního soudu uspokojen a souhlasí se zastavením řízení. Usnesením ze dne 17. 10. 2013, č.j. 31 A 29/2011-151, bylo řízení o žalobě žalobce zastaveno z důvodu, že žalobce uvedl, že se cítí postupem Ústavního soudu uspokojen, rozhodnutí nabylo právní moci dne 11. 11. 2013. Dne 21. 1. 2014 podal žalobce žádost o odškodnění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení o žádosti o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb. – obsah návrhu na částečné zrušení § 80 odst. 5 zákona č. 6/2002 Sb. a zaslání jeho kopie. Žalovaný vyrozuměl žalobce přípisem ze dne 11. 6. 2014 o tom, že nemá podmínky pro poskytnutí peněžitého zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu za splněné. Ústavní soud ve svém vyjádření k výše uvedené žádosti žalobce o odškodnění nemajetkové újmy ze dne 25. 2. 2014 uvedl, že ve věci postupoval plynule, bez zbytečných průtahů, přičemž průtahy mohly vzniknout pouze na straně žalobce jeho nevyzvedáváním zásilek, neanonymizovaná verze návrhu byla žalobci zaslána z vlastní vůle Ústavního soudu, Ústavní soud byl limitován právní úpravou týkající se zveřejňování rozhodnutí.

44. Podle ust. § 5 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen„ zákon o odpov. za škodu“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

45. Podle ust. § 6 odst. 1 až 3 a 6 zákona o odpov. za škodu ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních úhradách jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady (dále jen "úřad"). Úřadem podle odstavce 1 je a) Ministerstvo spravedlnosti, došlo-li ke škodě v občanském soudním řízení nebo v trestním řízení, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí územního celku v samostatné působnosti, a v případech, kdy škoda byla způsobena notářem nebo soudním exekutorem, b) příslušný úřad, došlo-li ke škodě v odvětví státní správy, jež náleží do jeho působnosti, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí vydanému v odvětví státní správy, jež náleží do působnosti tohoto úřadu. Není-li možno příslušný úřad určit podle odstavce 2, jedná za stát Ministerstvo financí. Úřad určený podle odstavců 1 až 5 jedná za stát jako organizační složka státu i v řízení před soudem, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak.

46. Podle ust. § 13 zákona o odpov. za škodu stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

47. Podle ust. § 31a zákona o odpov. za škodu bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

48. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen„ Úmluva“), každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

49. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen„ Listina“) každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

50. Podle čl. 17 Listiny svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny. Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. Cenzura je nepřípustná. Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zákon.

51. Podle ust. § 4 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen„ informační zákon“), povinné subjekty poskytují informace na základě žádosti nebo zveřejněním.

52. Podle ust. § 14 odst. 1 a 5 písm. d) informačního zákona žádost je podána dnem, kdy ji obdržel povinný subjekt, a nerozhodne-li podle § 15, poskytne informaci v souladu se žádostí ve lhůtě nejpozději do 15 dnů ode dne přijetí žádosti nebo ode dne jejího doplnění; je-li zapotřebí licence podle § 14a, předloží v této lhůtě žadateli konečnou licenční nabídku.

53. Podle ust. § 15 odst. 1 informačního zákona pokud povinný subjekt žádosti, byť i jen zčásti, nevyhoví, vydá ve lhůtě pro vyřízení žádosti rozhodnutí o odmítnutí žádosti, popřípadě o odmítnutí části žádosti (dále jen "rozhodnutí o odmítnutí žádosti"), s výjimkou případů, kdy se žádost odloží.

54. Podle ust. § 16 informačního zákona proti rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti lze podat odvolání. Povinný subjekt předloží odvolání spolu se spisovým materiálem nadřízenému orgánu ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení odvolání. Nadřízený orgán rozhodne o odvolání do 15 dnů ode dne předložení odvolání povinným subjektem. Lhůta pro rozhodnutí o rozkladu je 15 pracovních dnů ode dne doručení rozkladu povinnému subjektu. Lhůtu nelze prodloužit. Při soudním přezkumu rozhodnutí o odvolání na základě žaloby podle zvláštního právního předpisu soud přezkoumá, zda jsou dány důvody pro odmítnutí žádosti. Nejsou-li žádné důvody pro odmítnutí žádosti, soud zruší rozhodnutí o odvolání a rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti a povinnému subjektu nařídí požadované informace poskytnout.

55. Podle ust. § 16a informačního zákona stížnost na postup při vyřizování žádosti o informace (dále jen "stížnost") může podat žadatel, a) který nesouhlasí s vyřízením žádosti způsobem uvedeným v § 6, b) kterému po uplynutí lhůty podle § 14 odst. 5 písm. d) nebo § 14 odst. 7 nebyla poskytnuta informace nebo předložena konečná licenční nabídka a nebylo vydáno rozhodnutí o odmítnutí žádosti, c) kterému byla informace poskytnuta částečně, aniž bylo o zbytku žádosti vydáno rozhodnutí o odmítnutí, nebo d) který nesouhlasí s výší úhrady sdělené podle § 17 odst. 3 nebo s výší odměny podle § 14a odst. 2, požadovanými v souvislosti s poskytováním informací. Stížnost lze podat písemně nebo ústně; je-li stížnost podána ústně a nelze-li ji ihned vyřídit, sepíše o ní povinný subjekt písemný záznam. Stížnost se podává u povinného subjektu, a to do 30 dnů ode dne a) doručení sdělení podle § 6, § 14 odst. 5 písm. c) nebo § 17 odst. 3, b) uplynutí lhůty pro poskytnutí informace podle § 14 odst. 5 písm. d) nebo § 14 odst.

7. O stížnosti rozhoduje nadřízený orgán. Povinný subjekt předloží stížnost spolu se spisovým materiálem nadřízenému orgánu do 7 dnů ode dne, kdy mu stížnost došla, pokud v této lhůtě stížnosti sám zcela nevyhoví tím, že poskytne požadovanou informaci nebo konečnou licenční nabídku, nebo vydá rozhodnutí o odmítnutí žádosti. Nadřízený orgán při rozhodování o stížnosti podle odstavce 1 písm. a), b) nebo c) přezkoumá postup povinného subjektu a rozhodne tak, že a) postup povinného subjektu potvrdí, b) povinnému subjektu přikáže, aby ve stanovené lhůtě, která nesmí být delší než 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí nadřízeného orgánu, žádost vyřídil, případně předložil žadateli konečnou licenční nabídku, nebo c) usnesením věc převezme a informaci poskytne sám nebo vydá rozhodnutí o odmítnutí žádosti; tento postup nelze použít vůči orgánům územních samosprávných celků při výkonu samostatné působnosti. Nadřízený orgán při rozhodování o stížnosti podle odstavce 1 písm. d) přezkoumá postup povinného subjektu a rozhodne tak, že a) výši úhrady nebo odměny potvrdí, b) výši úhrady nebo odměny sníží; tento postup nelze použít vůči orgánům územních samosprávných celků při výkonu samostatné působnosti, nebo c) povinnému subjektu přikáže, aby ve stanovené lhůtě, která nesmí být delší než 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí nadřízeného orgánu, zjednal nápravu, jde-li o úhradu nebo odměnu za poskytnutí informace územním samosprávným celkem v samostatné působnosti. Nadřízený orgán o stížnosti rozhodne do 15 dnů ode dne, kdy mu byla předložena. Rozhodnutí podle odstavců 6 a 7 se oznamuje žadateli a povinnému subjektu. Proti rozhodnutí vydanému podle odstavců 6 a 7 se nelze odvolat. Jde-li však o rozhodnutí podle odstavce 6 písm. c), nelze se odvolat pouze v případě, kdy rozhodl nadřízený orgán určený podle § 178 odst. 2 věty poslední správního řádu nebo podle § 20 odst. 5 tohoto zákona. Je-li poskytnuta informace podle odstavce 6 písm. c), žadatel může ve smyslu odstavce 1 písm. a) nebo c) postupovat obdobně.

56. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda na řízení dopadá ust. § 13 odst. 1 věty druhé nebo ust. § 13 odst. 1 věty třetí. To z toho důvodu, že v případě věty třetí stát odškodňuje nepřiměřenou délku řízení, kdežto v případě věty druhé pouze jednotlivé dílčí průtahy. Pro zodpovězení této otázky je nutné nejprve posoudit, zda na předmětné řízení dopadá právo na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy či nikoliv. Jak vedl Ústavní soud nálezu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, právo na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny, které považuje za obsahově shodné s právem na projednání věci v přiměřené době, dopadá i na správní řízení, jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda. V řízení o žádosti žalobce o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb. šlo nepochybně o základní právo žalobce na informace. S ohledem na výše uvedené tak soud dospěl k závěru, že v dané věci je třeba aplikovat čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Na dané řízení se tak vztahují závěry Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011 (Cpjn 206/2010) (dále jen„ Stanovisko“).

57. Vzhledem k tomu, že soud dospěl v dané věci k aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jednal ve věci pouze s Ministerstvem financí, ačkoli řízení o předmětné žádosti o poskytnutí informací probíhalo jak před Ústavním soudem v postavení povinného subjektu, tak před Krajským soudem v Brně v rámci správního soudnictví, když řízení o předmětné žádosti žalobce je nutné posuzovat jako jeden celek a nikoli jako správní řízení a na něj navazující soudní řízení.

58. Dále soud posuzoval, zda řízení o předmětné žádosti bylo přiměřeně dlouhé či nikoliv. Soud má za to, že obecně přiměřená délka řízení před správním orgánem činí 4,5 měsíce (15 dnů na vyřízení žádosti + 30 dnů na podání stížnosti + 7 dnů na předložení nařízenému orgánu + 15 dnů na rozhodnutí nadřízeným orgánem + případných 15 dnů na rozhodnutí povinným subjektem po přikázání nadřízeným orgánem + přihlédnutí k uložení písemností v případě poštovní přepravy, nebo 15 dnů na vyřízení žádosti + 15 dnů na podání odvolání + 15 dnů na předložení nařízenému orgánu + 15 dnů na rozhodnutí nadřízeným orgánem + přihlédnutí k uložení písemností v případě poštovní přepravy) a před soudem činí 1,5 roku (včetně lhůty k podání žaloby), je-li rozhodováno v jednom stupni, tj. celkem 1 rok a 9,5 měsíce. V dané věci bylo řízení přerušeno po dobu řízení před Ústavním soudem rozhodujícím o návrhu na zrušení ust. § 59 odst. 3 věty druhé zákona č. 182/1993 Sb. Jako adekvátní v tomto případě považuje soud lhůtu 1 roku. V daném případě bylo řízení zahájeno dne 21. 6. 2010 a skončeno dne 11. 11. 2013, celkem tedy trvalo 3 roky a 5 měsíců. Dále tedy soud při hodnocení přiměřenosti délky řízení posuzoval ve smyslu Stanoviska následující otázky: a) složitost případu, b) chování poškozeného, c) postup příslušných orgánů, d) význam předmětu řízení pro poškozeného. Zároveň soud podotýká, že se jedná o kritéria, která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Případ nebyl složitý, žalobce žádal o poskytnutí kopie návrhu, stačilo tedy pouze obecně posoudit žádost žalobce a návrh okopírovat. Ačkoli žalovaná namítala, že průtahy vznikly pouze na straně žalobce, soud dospěl k opačnému závěru, a to z následujícího důvodu. Informační zákon sám přísně stanoví lhůty, ve kterých má být žádost vyřízena, případně lhůty pro rozhodnutí o odvolání nebo stížnosti. Na běh těchto lhůt nemá vliv to, zda žadatel přebírá písemnosti okamžitě nebo jsou mu vhozeny do schránky až po uplynutí úložní doby. I s přihlédnutím k ukládání písemností v případě poštovní přepravy soud dospěl k závěru, že s ohledem na striktní délku lhůt stanovených informačním zákonem nemůže řízení o žádosti před správním orgánem trvat déle než 4,5 měsíce. V daném případě byla tato doba přetažena o 2,5 měsíce, tedy o více než 50 %, přičemž k přetažení této doby došlo (jak vyplývá ze skutkových zjištění) z důvodu, že Ústavní soud nereagoval včas na podání žalobce ze dne 4. 8. 2010, když na toto jeho podání bylo reagováno až přípisem ze dne 5. 1. 2011, ve kterém byla přiložena kopie rozhodnutí ze dne 9. 8. 2010. Skutečnost, že Ústavní soud nedisponuje žádným průkazem o dřívějším doručení či aspoň odeslání tohoto rozhodnutí žalobci, jde k tíži Ústavního soudu, nikoli k tíži žalobce. Dřívější doručení nelze ani dovozovat z toho, jakým způsobem žalobce přebíral poštovní zásilky v jiných případech, jedná se o ničím nepodloženou hypotetickou argumentaci. Pokud jde o význam předmětu řízení, obecně lze říci, že se jedná jedno z nejvýznamnějších politických práv, konkrétní význam řízení pro žalobce soud zohlednil především v rozhodování o formě zadostiučinění. S ohledem na výše uvedené tak soud dospěl k závěru, že řízení o předmětné žádosti bylo nepřiměřeně dlouhé.

59. Pomocí stejných kritérií soud rozhodoval o formě zadostiučinění vzniklé nemajetkové újmy. K tomu soud dodává, že s ohledem na aplikaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy je zde vyvratitelná domněnka vzniku nemajetkové újmy v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení. Námitka žalované, že žalobce nespecifikoval a neprokázal vznik nemajetkové újmy a stejně tak existenci příčinné souvislosti tak nemůže obstát. Žalobce nemá v důsledku existence této vyvratitelné podmínky povinnost vznik nemajetkové újmy prokazovat. Žalobce požadoval nejenom konstatování porušení práva, ale také omluvu a zadostiučinění v penězích. Při volbě konkrétního zadostiučinění soud přihlédl vedle kritérií hodnocených v odstavci 58 rozsudku zejména k významu předmětu řízení pro žalovaného. Jak soud výše uvedl, právo na informace je obecně jedním z nejvýznamnějších politických práv. V daném případě je však nutné přihlédnout k tomu, že žalobce jím požadovanou informaci obdržel včas, nesouhlasil pouze s tím, že kopie návrhu je částečně anonymizovaná. Došlo tedy k převážnému uspokojení žalobce ihned po jeho žádosti. Ačkoli tedy podle Stanoviska odpovídá základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, částce v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za jeden rok řízení s tím, že za první dva roky náleží částka o polovinu nižší, soud dospěl k závěru, že v tomto případě by poskytnutí zadostiučinění v penězích neodpovídalo obecně sdílené představě o spravedlnosti. Tento závěr podporují také rozhodnutí týkající se žalobce v obdobných věcech, a to rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 2. 2022, č.j. 25 C 10/2013-590, kterým soud přiznal žalobci zadostiučinění v symbolické výši 5 000 Kč, a dále rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2021, č.j. 68 Co 126/2021-352, kterým odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo žalobci přiznáno zadostiučinění ve formě omluvy. V obou případech se jednalo o zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délkou řízení podle zákona č. 106/1999 Sb. Vzhledem k tomu, že se tato řízení týkají přímo žalobce, považuje je soud za mnohem případnější, než je tomu u rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 10. 2017, č.j. 17 C 84/2017-34. Proto soud přiznal žalobci nárok na omluvu ve znění, jak je uvedena ve výroku II. a ohledně nároku na poskytnutí zadostiučinění v penězích žalobu zamítl. Vzhledem k tomu, že konstatování porušení práva je obsaženo v textu omluvy, zamítl soud žalobu žalobce ohledně nároku na konstatování porušení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp.zn. 30 Cdo 4342/2014, podle kterého„ v poskytnuté omluvě je zpravidla obsaženo i konstatování porušení práva (jako„ nutné východisko“). Souběžné odškodnění oběma zmíněnými kompenzačními prostředky (omluvou a konstatováním porušení práva) bude proto (vždy s ohledem na individuální okolnosti věci) namístě uvažovat zásadně jen tehdy, nevyplyne-li porušení konkrétních práv poškozeného již z obsahu omluvy. [jméno], kde by mělo být jádro omluvy a konstatování porušení práva představováno shodným výčtem porušených práv poškozeného, nebude pro paralelní odškodnění těmito kompenzačními prostředky dán zásadně důvod.“). Námitku žalované, že postup Ústavního soudu nebyl shledán nezákonným, a že k poskytnutí návrhu v neanonymizované podobě došlo v důsledku změny právní úpravy, považuje soud za nepodstatnou. Předmětem řízení je poskytnutí zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, nikoli poskytnutí zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v anonymizaci požadovaného návrhu.

60. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 3 o.s.ř. Žalobce sice nebyl v plném rozsahu se svou žalobou úspěšný, avšak rozhodnutí záviselo na úvaze soudu. Soud proto zavázal žalovanou k zaplacení nákladů řízení žalobce v celkové výši 49 304,50 Kč sestávajících z nákladů žalobce do převzetí zastoupení advokátem dle ust. § 151 odst. 3 o.s.ř., dle kterého účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2, a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem, ve spojení s ust. § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, ve výši 4 x 300 Kč (žalobní návrh, odvolání ze dne 18. 2. 2015, dovolání ze dne 9. 7. 2015, návrh na zrušení usnesení ze dne 24. 8. 2015), soudního poplatku ve výši 4 000 Kč, a dále z nákladů právního zastoupení podle § 9 odst. 3 písm. d) a § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, v celkové výši 44 104,50 Kč sestávající ze 5 úkonů právní služby ve výši 32 550 Kč (8x 3 100 Kč za převzetí a přípravu zastoupení, vyjádření ze dne 21. 9. 2015, vyjádření ze dne 12. 3. 2018, účast na jednání dne 10. 5. 2018, vyjádření ze dne 27. 7. 2018, vyjádření ze dne 29. 1. 2019, vyjádření ze dne 18. 2. 2019, účast na jednání dne 18. 7. 2022, a 5x 1 550 Kč za návrh ze dne 23. 9. 2015, odvolání ze dne 21. 5. 2019, dovolání ze dne 3. 2. 2020, odvolání ze dne 19. 5. 2020, podání ze dne 2. 2. 2021), 13 paušálních náhrad hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s poskytnutím právní služby ve výši 1 500 Kč (13x 300 Kč) + 21% DPH ve výši 7 654,50 Kč. Náhrada nákladů za předběžné projednání nároku žalobci podle ust. § 31 odst. 4 zákona o odpov. za škodu nenáleží. Stejně tak žalobci nenáleží DPH za úkony učiněné jeho osobou jakožto nezastoupeným účastníkem.

Poučení