18 C 59/2017- 244

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Lucií Šenkovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zaplacení částky 115 468,50 Kč (původně 246 000 Kč) s příslušenstvím a o zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 72 669 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 5. 11. 2016 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do částky 42 799,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 5. 11. 2016 do zaplacení.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 89 467 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 21. 7. 2020 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žaloba se zamítá co do částky 10 533 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 21. 7. 2020 do zaplacení.

V. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 70 461,50 Kč, k rukám právního zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou u soudu dne 7. 11. 2016 na žalované původně domáhal zaplacení peněžitého zadostiučinění ve výši 246.000 Kč s tím, že dne 15. 6. 2004 žalobce podal stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva na průtahy v řízení, vedeném u Okresního soudu Brno – venkov, pod sp. zn. [spisová značka], po přijetí názoru ESLP, že by žalobce měl nárok nejprve uplatnit v rámci České republiky v duchu novelizace zákona č. 82/1998 Sb., žalobce dne 5. 4. 2007 uplatnil nárok podáním ze dne 2. 4. 2007 u [stát. instituce]. Protože [stát. instituce] uplatnění v zákonné 6ti měsíční lhůtě nevyřídilo, podal žalobce dne 19. 10. 2007 ve věci odškodnění žalobu k Okresnímu soudu Brno – venkov. Tento jej projednával nejprve pod sp. zn. [spisová značka] a následně po zrušovacím rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 7. 2012 pod sp. zn. [spisová značka]. Toto řízení skončilo v rámci České republiky definitivně usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, které bylo žalobci doručeno 23. 3. 2016. V rámci posuzovaného řízení žalobce nebyl odškodněn za jeho vlastní nepřiměřenou délku a dle přesvědčení žalobce, ani řádně za původní řízení. S ohledem na všechny rozhodné okolnosti bylo posuzované řízení zatíženo nepřípustnými průtahy, když již vzhledem k jeho charakteru – odškodňovací řízení dle zákona č. 82/1998 Sb., - k četným průtahů mezi jednotlivými úkony a vadám v jeho průběhu se jeho celková délka přibližně 12 let a z toho téměř 9 let jen v rámci vnitrostátního řízení, v žádném případě nedá považovat za vyřízené v přiměřené lhůtě. Vzhledem k jeho specifičnosti je žalobce přesvědčen, že posuzované řízení bylo extrémně dlouhé. Tímto nesprávným úředním postupem průtahy, se žalobce cítí být poškozen ve smyslu ustanovení § 13 zákona. Žalobce ještě před uplynutím příslušné promlčecí lhůty se obrátil na [stát. instituce] s uplatněním nároku. Uplatnění nároku ze dne 4. 5. 2016 bylo doručeno [stát. instituce] téhož dne. Toto na ně zareagovalo ke dni podání žaloby jen dopisem ze dne17. 5. 2016, kterým v zásadě jen potvrdilo doručení uplatnění. Žalobce uplatňuje nárok na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v penězích, která mu vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1, věta druhá a třetí zákona u soudu, a to tak, jak jej uplatnil u žalované, to je ve výši 246.000 Kč. Žalobce je přesvědčen, že s ohledem na všechny rozhodné okolnosti je na místě zadostiučinění v penězích. Okolnostmi má mj. na mysli především skutečnost, že nejen délku posuzovaného řízení navíc v kontextu řízení předchozích pociťoval velmi negativně ve své osobní sféře a vše mělo zásadní vliv na jeho psychiku a důvěru ve fungování [anonymizováno] v ČR. Je evidentní, že soudy se dopustily zcela bezprecedentních a neodůvodněných průtahů, jakož i evidentních základních pochybení v posuzovaném řízení a způsobily tak jeho zcela nepřiměřenou délku. Složitost případu nebyla v celku žádná, natož aby mohla jakkoli [anonymizováno] celkovou délku řízení. Spíše se žalobci jeví vše jako absolutní selhání systému samého, kdy má za to, že stát dělal vše pro to, aby žalobce za prvotní řízení nemusel nijak odškodnit. Vše umocňuje i charakter posuzovaného řízení, když v něm již šlo o odškodnění za průtahy v soudním řízení, což prudce zvyšuje závažnost a tím i význam předmětu řízení pro žalobce. Žalobce v řízení nezavinil jediný průtah. Všechny procesní povinnosti plnil řádně a včas. Újmu žalobce zvyšuje fakt, že ani vrcholný státní orgán justice v České republice – [stát. instituce], se de facto též dopouští dalšího nesprávného úředního postupu, když povinné předsoudní uplatnění nevyřídil v zákonem stanovené 6ti měsíční lhůtě nijak. Podáním ze dne 9. 8. 2017 vzal žalobce žalobu částečně zpět, a to co do částky 77.875 Kč, neboť žalovaná dne 27. 7. 2017 žalobci poskytla peněžité zadostiučinění v uvedené výši. Usnesením ze dne 14. 8. 2017 soud řízení co do částky 77.875 Kč zastavil.

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby a argumentovala, že uplatněný nárok v rámci mimosoudního projednání posoudila tak, že v daném případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu v tom směru, že celková délka řízení nebyla přiměřená. Ve smyslu ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb., poskytla žalovaná žalobci zadostiučinění v penězích ve výši 77.875 Kč. Řízení vedené u Okresního soudu Brno – venkov probíhalo po dobu 8 let a 5 měsíců opakovaně na III. stupních soudní soustavy a před Ústavním soudem. Ve věci rozhodl 3x soud I. stupně, 3x soud odvolací, 2x rozhodl Nejvyšší soud České republiky a jednou Ústavní soud. V řízení byla shledána období procesní nečinnosti soudu, a to soudu odvolacího, jinak bylo postupováno v přiměřených lhůtách. Řízení lze označit za složitější, jednalo se o žalobu o poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky soudního řízení. Dále žalobce uplatnil nárok na náhradu škody v podobě nákladů, vynaložených v rámci původního řízení a dále nárok na náhradu škody, která měla spočívat v nákladech právního zastoupení, spojených s podáním stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva. Žalobce sám řízení zpočátku komplikoval tím, že požadoval vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví. Soud mu vyhověl a v rámci řízení byl vypracován znalecký posudek k určení, zda žalobcem tvrzená nepřiměřená délka soudního řízení, je v příčinné souvislosti s vývojem zdravotního stavu žalobce. Žalobce se na délce řízení výrazně nepodílel. Podal neurčitou žalobu, když neupřesnil žalované částky k jednotlivým uplatněným nárokům. Význam řízení zhodnotila žalovaná jako standardní, a to i s ohledem na skutečnost, že se žalobce účastnil většího množství soudních řízení, žalovaná má tak za to, že jednotlivé řízení na jeho osobu nemůže mít tak výrazný vliv, jako kdyby šlo o osobu, která se účastnila řízení pouze jediného. Na druhou stranu žalovaná nepovažuje význam řízení ani za nižší, neboť posuzované řízení bylo řízení kompenzačním. Žalovaná při mimosoudním projednání nároku dospěla k závěru, že délku řízení lze hodnotit jako nepřiměřenou. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu a žalobci v jeho důsledku vznikla nemajetková újma. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění je třeba zohlednit stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, CPJN 206/2010. Při rozhodování o výši poskytnutého zadostiučinění bylo žalovanou přihlédnuto ke všem okolnostem případu, ve smyslu § 31a zákona č. 82/1998 Sb. Žalovaná při stanovení konkrétní výše zadostiučinění dospěla nejprve k základní částce 111.250 Kč s tím, že za jeden rok řízení náleží částka 15.000 Kč, přičemž za první dva roky náleží částka v poloviční výši. Tato základní částka pak byla snížena o 30% s ohledem na složitost projednávané věci a stupně soudní soustavy. Žalovaná tedy považuje zadostiučinění poskytnuté v rámci mimosoudního projednání věci za zcela přiměřené a dostačující. Žalovaná dále uvedla, že žalobce, soudě dle textu žaloby, pravděpodobně počítá do celkové délky řízení i dobu řízení u Evropského soudu pro lidská práva ve věci jeho stížnosti, podané v roce 2004 a poté projednávání u žalované. Žalovaná namítá, že rozhodně nelze do délky vnitrostátního soudního řízení počítat délku řízení u mezinárodního soudního orgánu, ani dobu mimosoudního neformálního projednávání u žalované.

3. Soud ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 14. 8. 2017, č. j. [číslo jednací], kterým žalobě vyhověl co do zákonného úroku z prodlení z částky 77 875 Kč od 5. 11. 2016 do 27. 7. 2017, ve zbývající části žalobu zamítl. Dále uložil žalovanému uhradit náklady řízení. Po žalobcem podaném odvolání byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku zčásti změněn tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 52 656,50 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši od 5. 11. 2016 do zaplacení. Ohledně částky 115 468,50 Kč byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Dále bylo odvolacím soudem rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

4. Po dovolání podaném žalobcem ve věci rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 3. 6. 2020, kterým zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2018, kterým byl potvrzen zamítavý výrok II. o věci samé rozsudku soudu prvního stupně co do částky 115 468,50 Kč a ve výroku II. o nákladech řízení před soudy obou stupňů, a zároveň zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 v zamítavém výroku II. co do částky 115 468,50 Kč s příslušenstvím a věc vrátil zpět Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. Dovolací soud v rámci odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že při zvažování dovoláním zpochybňovaného kritéria složitosti ve věci postrádá podrobnější skutková zjištění týkající se toho, z jakého důvodu řízení opakovaně probíhalo na třech stupních soudní soustavy a jednou u Ústavního soudu. V důsledku toho v napadeném rozhodnutí akcentuje rovněž úvaha o tom, zda lze důvodnost podávání opravných prostředků žalobce podřadit pod kritérium postupu orgánu veřejné moci (§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk), a tak je ve prospěch žalobce zohlednit při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, nebo zda jde o okolnosti směřující k umocnění dovoláním zpochybňovaného kritéria složitosti věci, působícího naopak ve prospěch žalované. Ve vztahu k posouzení kritéria složitosti je proto právní hodnocení ze strany odvolacího soudu neúplné a tedy i nesprávné. Dále se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu při řešení otázky okamžiku zahájení kompenzačního řízení, a to od shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. [spisová značka], podle kterého je kompenzační řízení zahájeno dnem, kdy žalobce uplatnil svůj nárok na odškodnění u příslušného úřadu.

5. Podáním ze dne 20. 7. 2020 žalobce rozšířil žalobu, původní žalovanou částku o 100 000 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši od 21. 7. 2020 do zaplacení. Usnesením vyhlášeným při jednání dne 18. 3. 2021 tuto změnu žaloby připustil.

6. Rozsudkem ze dne 18. 3. 2021 soud žalobě vyhověl co do částky 23 068,50 Kč s příslušenstvím, co do částky 192 400 Kč žalobu zamítl. Po podaném odvolání žalobce odvolací soud usnesením ze dne 9. 12. 2021 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil zpět soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud soudu prvního stupně vytkl, že řízení zatížil procesní vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když při jednání dne 18. 3. 2021 připustil změnu žaloby – rozšíření o nárok na zaplacení částky 100 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku tohoto (probíhajícího) odškodňovacího řízení (návrh žalobě ze dne 20. 7. 2020) a toto usnesení písemně nevyhotovil a nedoručil žalované, když tato nebyla u jednání přítomna. Další důvod pro zrušení rozsudku soudu 1. stupně odvolací soud spatřoval v tom, že soud se návrhem žalobce ze dne 20. 7. 2020 na odškodnění nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup v tomto nyní probíhajícím řízení nijak věcně nezabýval. Pouze v hodnocení kritéria významu předmětu řízení vedeného u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. [anonymizováno] [spisová značka], později [spisová značka] z tohoto důvodu navýšil základní částku o dalších 10 % Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobě podáním ze dne 20. 7. 2020 uplatnil fakticky nový návrh s nárokem na přiměřené zadostiučinění dle § 13 OdpŠk, týkající se jiného, než dosud posuzovaného řízení. Odvolací soud uložil soudu 1. stupně, aby věc znovu projednal, vědom si toho, že po změně žaloby, kterou připustil usnesením ze dne 18. 3. 2021, jsou nyní předmětem sporu 2 samostatné nároky na náhradu nemajetkové újmy z řízení vedeného u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. [spisová značka] a nárok vztahující se k řízení vedenému u Obvodního soudu pro / Prahu 2 sp. zn. [spisová značka].

7. Mezi účastníky bylo v řízení nesporné, že žalobce uplatnil svůj nárok na náhradu nemajetkové [spisová značka] újmy za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. předběžně u žalované dne 4. 5.2016, tato skutečnost tak nebyla předmětem dokazování.

8. Podání žalobce ze dne 20. 7. 2020, kterým u soudu uplatnil nárok na zaplacení částky 100 000 Kč z titulu nepřiměřené délky probíhajícího kompenzačního řízení, byl žalované doručen den 27. 7. 2020. Od okamžiku, kdy byl tento návrh žalobce doručen žalované, již uplynula lhůta dle § 15 OdpŠk, v níž uplatněný nárok nebyl uspokojen. Jak konstatoval odvolací soud v bodě 38 odůvodnění svého usnesení ze dne 9. 12. 2021, z podaného odvolání žalované je zřejmé, že žalovaná tento nárok uspokojit nehodlá. V daném případě tak může být od požadavku na předběžné projednání nároku upuštěno.

9. Podáním ze dne 15. 3. 2022 žalobce doplnil odůvodnění nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn [spisová značka] a uvedl že délku tohoto řízení považuje za nepřiměřenou; řízení trvá již od 4. 5. 2016. Žalobce se domnívá, že s ohledem na to, že jde o řízení kompenzační, měla by částka odškodnění za rok trvání řízení činit 25 000 Kč a částka, kterou požaduje je dokonce podhodnocená.

10. Ze spisu Okresního soudu Brno – venkov, sp. zn. [spisová značka], vzal soud za prokázané, že v tomto řízení žalobce požadoval náhradu nemajetkové újmy, která mu byla způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. [spisová značka]. Žádost o odškodnění nemajetkové újmy žalobce uplatnil dne 5. 4. 2007 u [stát. instituce].

11. Ze spisu Okresního soudu Brno – venkov sp zn. [spisová značka] vzal soud dále za prokázané, že dne 19. 10. 2007 byla ve věci podána žaloba, následně byla věc zaslána k vyjádření žalované, žalovaná se ve věci vyjádřila dne 27. 12. 2007. Ve věci bylo nařízeno jednání na den 21. 7. 2008. Na tomto jednání byla připuštěna změna žaloby rozšířením o příslušenství pohledávky a dále byl vyhlášen rozsudek, kterým bylo řízení zčásti zastaveno pro částku 85 000 Kč s příslušenstvím, a ve zbývající části byla žaloba zamítnuta. Proti tomuto rozsudku bylo podáno odvolání, a to dne 4. 9. 2008. Věc byla dne 18. 11. 2008 předložena odvolacímu soudu. Ten zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil zpět k dalšímu řízení. Důvodem pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně byla okolnost, že rozsudek nebyl dostatečně odůvodněn, tedy nebyla posuzována jednotlivá kritéria dle ust. § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Spis byl vrácen zpět Okresnímu soudu Brno – venkov dne 20. 2. 2009. Ve věci bylo nařízeno jednání na den 6. 4. 2009. Na tomto jednání byl vyslechnut žalobce. Věc byla odročena na neurčito. Ve věci bylo navrženo vyhotovení znaleckého posudku znalce z oboru zdravotnictví odvětví interna. Usnesením soudu ze dne 14. 7. 2009 byl ustanoven znalec. Vyhotovený znalecký posudek byl soudu doručen dne 13. 10. 2009. Usnesením ze dne 6. 11. 2009 bylo rozhodnuto o znalečném. Následně bylo ještě vyhotoveno vyjádření znalce k námitkám účastníků – doručeno soudu dne 9. 3. 2010. Dne 29. 3. 2010 bylo rozhodnuto o znalečném. Soud ve věci nařídil jednání na den 21. 6. 2010. Na tomto jednání byl proveden k důkazu znalecký posudek. Jednání bylo odročeno na den 30. 6. 2010 za účelem vyhlášení rozhodnutí. Rozsudkem Okresního soudu v Brně bylo rozhodnuto dne 30. 6. 2010 tak, že žaloba byla zamítnuta. Proti tomuto rozsudku bylo podáno odvolání, a to dne 31. 8. 2010. Věc byla dne 13. 10. 2010 předložena odvolacímu soudu. Ten ve věci nařídil jednání na den 15. 6. 2011 a ve věci rozhodl rozsudkem z téhož dne, kdy změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 85 000 Kč. Proti tomuto rozsudku bylo podáno dovolání, a to dne 17. 8. 2011 Nejvyšší soud ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 11. 7. 2012, kdy zrušil rozsudek soudu prvního stupně i soudu odvolacího. Věc vrátil zpět soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Věc byla vrácena zpět Okresnímu soudu Brno – venkov dne 19. 7. 2012. Usnesením soudu ze dne 3. 8. 2012 soud vyzval žalobce k doplnění žalobního návrhu. To žalobce učinil podáním doručeným soudu dne 15. 8. 2012, kdy navrhl změnu žaloby. Změna žaloby byla připuštěna usnesením soudu ze dne 15. 10. 2012. Následně podáním ze dne 27. 11. 2012 byla žaloba znovu rozšířena, usnesením soudu ze dne 3. 12. 2012 nebyla tato změna žaloby připuštěna. Ve věci bylo nařízeno jednání na den 30. 1. 2013. Jednání bylo odročeno na den 31. 1. 2013 za účelem vyhlášení rozhodnutí. Dne 31. 1. 2013 byl ve věci vyhlášen rozsudek, kterým bylo řízení zčásti zastaveno, co do části příslušenství, dále byla žaloba zamítnuta. Proti tomuto rozsudku bylo podáno odvolání ze dne 14. 3. 2013. Věc byla dne 15. 4. 2013 předložena odvolacímu soudu, který ve věci nařídil jednání na den 18. 6. 2014 a rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 28. 1. 2015, kdy změnil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 77 500 Kč s příslušenstvím. Ve zbývající části výrok soudu prvního stupně potvrdil. Proti tomuto rozsudku bylo podáno dovolání, a to dne 20. 4. 2015, ale byla dne 20. 4. 2015 podána ústavní stížnost. Ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2015. Následně byl spis dne 28. 7. 2015 předložen dovolacímu soudu k rozhodnutí o dovolání. Dovolací soud usnesením ze dne 24. 2. 2016 dovolání odmítl. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 23. 3. 2016. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. [spisová značka] vzal soud za prokázané následující: Nárok na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. [spisová značka] byl u žalované uplatněn dne 4. 5. 2016. Ve věci byla žaloba podána dne 7. 11. 2016 u místně nepříslušného soudu a následně dne 10. 3. 2017 byla věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 jako soudu místně příslušnému. Dne 19. 6. 2017 byla vyzvána žalovaná k vyjádření se k žalobě, dne 23. 7. 2017 bylo soudu doručeno vyjádření žalované, dne 9. 8. 2017 vzal žalobce žalobu částečně zpět pro plnění žalované v rámci předběžného projednání nároku, následně vzhledem k tomu, že účastníci souhlasili s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání, soud ve věci dne 14. 8. 2017 vyhlásil rozsudek ve věci a zároveň vydal usnesení o částečném zastavení řízení. Dne 27. 9. 2017 podal odvolání žalobce, které bylo doplněno dne 25. 10. 2017, dne 9. 8. 2018 byla věc předložena MS v Praze Městský soud v Praze ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 28. 2. 2018, kdy z části změnil rozsudek soudu prvního stupně a přiznal žalobci částku 52 656,50 Kč. Dne 29. 3. 2018 byl spis vrácen zpět soudu prvního stupně a dne 4. 6. 2018 bylo ve věci podáno dovolání. Dne 10. 7. 2018 byl ve věci žalobce vyzván k zaplacení soudního poplatku z podaného dovolání, dne 16. 7. 2018 bylo proti tomuto usnesení podáno odvolání, usnesení bylo dne 3. 10. 2018 potvrzeno odvolacím soudem. Dne 25. 1. 2019 byla věc postoupena Nejvyššímu soudu, ten ve věci rozhodl dne 3. 6. 2020, dne 30. 6. 2020 byl spis vrácen zpět soudu prvního stupně. Dne 20. 7. 2020 žalobce navrhl rozšíření žaloby a uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč. Ve věci bylo nařízeno ústní jednání na den 18. 11. 2020, toto však bylo následně odročeno z důvodu nezapůjčení spisu. Dne 15. 12. 2020 byl připojen přílohový spis nalézacího soudu, věc byla dne 16. 12. 2020 předložena soudci a spis byl dán na lhůtu do února 2021 s ohledem na odchod věc vyřizující soudkyně na rodičovskou dovolenou. Dne 1. 2. 2021 byla věc předložena zastupujícímu soudci, který referátem ze dne 18. 2. 2021 nařídil jednání na den 18. 3. 2021. Na tomto jednání byl vyhlášen rozsudek, kterým soud žalobě z části vyhověl, z části žalobu zamítl. Dne 26. 4. 2021 bylo podáno odvolání žalobce, dne 28. 4. 2021 bylo podáno odvolání žalované. Dne 15. 6. 2021 byl spis předložen MS v Praze, který ve věci rozhodl dne 9. 12. 2021, kdy usnesením zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení. Spis byl vrácen soudu prvního stupně 21. 12. 2021. Dne 1. 3. 2022 vyzval soud žalobce k doplnění skutkových tvrzení, dne 15. 3. 2022 byla skutková tvrzení ze strany žalobce doplněna. Dne 22. 3. 2022 byl ve věci zaplacen soudní poplatek a dne 11. 4. 2022 bylo nařízeno jednání na 17. 5. 2022, které bylo na žádost právního zástupce žalobce odročeno na 14. 6. 2022.

12. Po právní stránce soud posoudil věc následovně:

13. Podle § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen„ OdpŠk“) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 OdpŠk se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit. Podle § 3 OdpŠk stát odpovídá za škodu, kterou způsobily a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, („ úřední osoby“), c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona („ územní celky v přenesené působnosti“).

14. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle odst. 2 cit. ust. právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

15. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 téhož ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

16. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Podle § 15 odst. 1 a 2 OdpŠk přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku. Domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

17. Žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na zadostiučinění újmy a náhradu škody předvídanou § 14 OdpŠk, neboť nárok u žalované předběžně uplatnil a to dne 4. 5. 2016.

18. Celkovou délka posuzovaného kompenzačního řízení je třeba v souladu s judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2921/2013 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2165/2018) posuzovat od data uplatnění nároku u žalované, v tomto případě tedy činila ode dne uplatnění nároku dne 5. 4. 2007 do konečného pravomocného rozhodnutí ve věci dne 23. 3. 2016 bezmála 9 let.

19. Věc byla řešena na třech stupních soudní soustavy i před ústavním soudem. V pořadí první rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zrušeno, neboť rozsudek nebyl dostatečně odůvodněn, když soud nevyhodnotil dostatečně jednotlivá kritéria dle ust. § 31a odst. 3 OdpŠk. Soud prvního stupně ve věci rozhodoval třikrát, odvolací soud rovněž třikrát a Nejvyšší soud dvakrát. V pořadí druhé rozhodnutí soudu prvého stupně a soudu odvolacího bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu. V pořadí třetí rozhodnutí soudu prvního stupně bylo následně v zamítavém výroku změněno a žalobci byla přiznána částka 77 500 Kč s příslušenstvím. Proti tomuto rozsudku bylo následně podáno dovolání i ústavní stížnost, o kterých jak Nejvyšší soud, tak i Ústavní soud rozhodly o odmítnutí těchto mimořádných opravných prostředků. Je rovněž třeba poukázat na to, že podání v pořadí druhého dovolání i ústavní stížnosti a jejich projednání před Nejvyšším soudem a Ústavním soudem si vyžádalo určitý čas, a je třeba poznamenat, že tyto mimořádné opravné prostředky žalobce byly následně odmítnuty. Řízení o nich se však v celkové délce řízení projevilo. Z důvodu projednávání věci na více stupních soudní soustavy je na místě základní částku ponížit o 20 %.

20. Co se týká složitosti řízení, ve věci bylo nezbytné vyhotovit znalecký posudek znalce z oboru zdravotnictví. S tímto bylo spojené rozhodování o znalečném. V souvislosti s vyhotovováním znaleckého posudku nedošlo k takovým prodlevám, které by měly významný vliv na celkovou délku řízení. K určitému prodloužení řízení došlo i tím, že žalobce byl až po zrušení předchozích rozhodnutí Nejvyšším soudem vyzýván k doplnění skutkových tvrzení, což učinil až podáním ze dne 15. 8. 2012. Tuto skutečnost je třeba přičíst k tíži státu, když je to především soud, kdo se má po podání žaloby zabývat tím, zda je žaloba projednatelná. Žalobce však řízení do určité míry procesně komplikoval tím, že opakovaně rozšiřoval původní žalobní návrh, o čemž muselo být soudem opakovaně rozhodováno. Z důvodu složitosti řízení není důvod základní částku navyšovat ani ponižovat.

21. Co se týká postupu soudů ve věci, zde je třeba zejména zohlednit to, že v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen pro nedostatečné odůvodnění, což mělo vliv na celkovou délku řízení. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že rovněž důvodem zrušení rozsudku soudu prvého stupně i soudu odvolacího Nejvyšším soudem (rozsudkem ze dne 11. 7. 2012) bylo, že dosud nebyly odstraněny nedostatky žaloby. V tomto lze tedy spatřovat do značné míry nekoncentrovaný postup soudu prvého stupně a rovněž i soudu odvolacího. Dále je třeba poznamenat, že je třeba konstatovat průtah na straně odvolacího soudu od předložení spisu soudem prvního stupně s odvoláním dne 16. 4. 2013 do prvního úkonu odvolacího soudu ve věci dne 10. 4. 2014, kdy bylo nařízeno jednání na den 18. 6. 2014, které bylo poté odročeno na 21. 1. 2015. Z uvedeného důvodu je na místě základní částku navýšit o 20 %.

22. Co se týká významu předmětu řízení pro žalobce, je třeba přihlédnout k tomu, že posuzované řízení bylo řízení kompenzační a jako takové mělo pro žalobce zvýšený význam. Rovněž je třeba vzít v úvahu to, že žalobce již před uplatněním nároku na odškodnění u soudu podal stížnost k ESLP, k čemuž by mělo být podle konstantní judikatury při určování výše odškodnění též přihlédnuto (viz např. 30 Cdo 2921/2013). Z tohoto důvodu je důvod pro zvýšení základní částky o 20 %.

23. Soud vzal v úvahu všechna shora uvedená kritéria, jednotlivě, i v jejich souhrnu, a ve shodě s účastníky dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, neboť celková délka řízení nebyla s ohledem na shora uvedené závěry přiměřená. Odpovědnostní titul v podobě nesprávného úředního postupu je proto dán.

24. V případě § 31a odst. 2 OdpŠk jde o normu s relativně neurčitou hypotézou, vyžadující, aby soud s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti každého individuálního případu sám vymezil okolnosti významné pro určení výše náhrady. Základním vodítkem pro určení vhodné formy satisfakce je podmínka, že se musí jednat o zadostiučinění přiměřené, tedy takové, které poskytne poškozené osobě vhodnou a zároveň účinnou nápravu. Přičemž peněžité zadostiučinění lze v případě nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení považovat za pravidlo.

25. Ke stanovení výše odškodnění přistoupil soud v souladu se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010. Při stanovení výše základní částky vycházel soud z délky řízení, která ke dni rozhodnutí soudu činila bezmála 9 let; tato délka řízení je nepřiměřená. Soud, s ohledem na délku řízení, která více jak dvojnásobně přesáhla obvyklou dobu řízení (a to i s přihlédnutím k faktu, že věc byla řešena na 3 stupních soudní soustavy i před ústavním soudem), proto stanovil základní částku ve výši 16 000 Kč za rok trvání řízení, přičemž za první dva roky řízení přísluší žalobci polovina této částky. Soud tak dospěl k základní částce 169 333 Kč. Tuto částku pak ponížil o 20 % s ohledem, že věc byla řešena na třech stupních soudní soustavy i před ústavním soudem, přičemž v pořadí poslední dva mimořádné opravné prostředky (dovolání a ústavní stížnost) byly podány nedůvodně. Soud základní částku naopak navýšil o 20 % vzhledem k nekoncentrovanému postupu soudu (tak jak byl popsán výše). Dále soud navýšil částku o dalších 20 % vzhledem k zvýšenému významu předmětu řízení pro žalobce. Dospěl tak k částce 203 200 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovanou byla plněna částka 77 875 Kč a dále odvolacím soudem byla žalobci přiznána částka 52 656,50 Kč (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2018, č. j. [číslo jednací]), náleží i žalobci po zaokrouhlení ještě částka 72 669 Kč.

26. Co se týká druhého uplatněného nároku, tedy nároku na náhradu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která byla žalobci způsobena nepřiměřenou délkou tohoto projednávaného řízení (řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. [spisová značka]), soud na základě závazného právního názoru odvolacího soudu tento nárok posuzoval jako samostatný a hodnotil, zda v daném případě je délka tohoto řízení po zvážení kritérií dle ustanovení § 31 odst. 3 OdpŠk délkou přiměřenou či nikoliv. Za počátek řízení je třeba považovat uplatnění nároku u žalované, ke kterému došlo dne 4. 5. 2016. Délka tohoto řízení ke dni rozhodnutí soudu činí 6 let a 1 měsíc.

27. Předmětné řízení bylo dosud řešeno na třech stupních soudní soustavy, ve věci samé soud prvního stupně rozhodoval nejprve v otázce místní příslušnosti, poté ve věci samé 2x, nyní rozhoduje potřetí, odvolací soud ve věci rozhodoval 2x, Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací rozhodoval 1x. V pořadí první rozsudek Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího a rovněž rozsudek soudu prvního stupně byly v zamítavém výroku zrušeny když, dovolací soud vytkl, že„ napadené rozhodnutí postrádá podrobnější skutková zjištění týkající se toho, z jakého důvodu řízení opakovaně probíhalo na třech stupních soudní soustavy a jednou u Ústavního soudu. V důsledku toho v napadeném rozhodnutí absentuje rovněž úvaha o tom, zda lze důvodnost podávání opravných prostředků žalobce podřadit pod kritérium postupu orgánů veřejné moci… nebo zda jde o okolnosti směřující k umocnění dovoláním zpochybňovaného kritéria složitosti věci….“ Nejvyšší soud dále odvolacímu soudu vytkl, že při řešení otázky okamžiku zahájení kompenzačního řízení se odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu při řešení otázky okamžiku zahájení kompenzačního řízení. V pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem zrušen pro shora popsané procesní pochybění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (soud nevyhotovila nedoručil žalované usnesení o připuštění rozšíření žaloby ze den 20. 7. 2020) a dále, že soud nehodnotil nárok na zaplacení částky 100 000 Kč uplatněný právě podáním ze dne 20. 7. 2020 jako samostatný nárok.

28. Co se týká skutkové, právní složitosti, řízení tuto lze hodnotit jako standartní. Po procesní stránce byla věc komplikována tím, že žaloba byla podána u místně nepříslušného soudu. K místě příslušnému soudu byla věc postoupena až dne 10. 3. 2017. Ve věci byl prováděn důkaz spisem Okresního soudu Brno – venkov, sp. zn. [spisová značka] (později [spisová značka]). Řízení bylo do určité míry komplikováno tím, že žalobce v rámci podání ze den 20. 7. 2020 rozšířil žalobu o další samostatný nárok, kdy bylo třeba o této změně žaloby rozhodnout, rozhodnutí doručit žalované, která se ve věci nařízených jednání neúčastnila, dále bylo třeba následně z tohoto nároku vybrat soudní poplatek. Při jednání soudu dne 14. 6. 2022 bylo žalobcem navrženo další rozšíření žaloby, který však soud usnesením ze dne 14. 6. 2022 nepřipustil. Po procesní stránce je třeba hodnotit průběh řízení jako mírně zvýšený.

29. Co se týká postupu soudů dané věci, je třeba konstatovat, že na délce řízení se projevila skutečnost, že rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího bylo ze shora uvedených důvodů zrušeno dovolacím soudem a rovněž v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně bylo pro procesní pochybění zrušeno odvolacím soudem. Tato skutečnost jde k tíži státu.

30. Co se týká významu předmětu řízení pro žalobce, je třeba přihlédnout k tomu, že posuzované řízení bylo řízení kompenzační a jako takové mělo pro žalobce zvýšený význam. Rovněž je třeba vzít v úvahu to, že žalobce již před uplatněním nároku na odškodnění u soudu podal stížnost k ESLP, k čemuž by mělo být podle konstantní judikatury při určování výše odškodnění též přihlédnuto (viz např. 30 Cdo 2921/2013). Z tohoto důvodu je důvod pro zvýšení základní částky o 20 %.

31. I ke stanovení výše odškodnění za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod. sp. zn. [spisová značka] přistoupil soud v souladu se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010. Při stanovení výše základní částky vycházel soud z délky řízení, která ke dni rozhodnutí soudu činila bezmála 6 let a 1 měsíc; tato délka řízení je nepřiměřená. Soud, s ohledem na délku řízení (s přihlédnutím k tomu, že řízení dosud není pravomocné), proto stanovil základní částku ve výši 16 000 Kč za rok trvání řízení, přičemž za první dva roky řízení přísluší žalobci polovina této částky. Soud tak dospěl k základní částce 81 333 Kč. Tuto částku pak ponížil o 20 % s ohledem, že věc byla řešena na třech stupních soudní soustavy, před soudem prvního stupně navíc byla řešena i otázka místní příslušnosti, před soudem prvního stupně i soudem odvolacím byla věc řešena opakovaně a dále pro zhora uvedenou procesní složitost věci. Soud základní částku naopak navýšil o 10 % s ohledem na důvody zrušení rozsudku soudu 1. a 2. stupně dovolacím soudem a dalšímu zrušení rozsudku soudu 1. stupně odvolacím soudem (tak jak bylo popsáno výše). Dále soud navýšil částku o dalších 20 % vzhledem k zvýšenému významu předmětu řízení pro žalobce. Dospěl tak k částce 89 467 Kč.

32. Důvodným shledal soud nárok žalobce na zaplacení úroku z prodlení z částky 72 669 Kč i z částky 89 467 Kč. Žalobce se domáhal úroku z prodlení v zákonné výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku a veřejných rejstříků právnických a fyzických osob. Co se týká nároku na náhradu nemajetkové ůjmy za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Okresního soudu Brno – venkov sp. zn. [spisová značka], žalobce předběžně uplatnil nárok u žalované dne 4. 5. 2016, žalovaná se proto dostala do prodlení uplynutím 6-ti měsíců od předběžného uplatnění nároku (nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká podle § 1970 o. z. tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas, tedy je-li v prodlení, a zároveň dle § 15 odst. 2 OdpŠk domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen), tj. uplynutím dne 4. 11.2016 (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. [spisová značka]). Od 5. 11. 2016 je žalovaná v prodlení a žalobci náleží od tohoto data rovněž úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně (výrok I. rozsudku).

33. V případě nároku na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. [spisová značka], tento byl u žalované uplatněn až doručením návrhu žalobce ze dne 20. 7. 2020. Soud tak přiznal žalobci úrok z prodlení až ode dne 21. 7. 2020.

34. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř. Soudu je z jeho činnosti známo, že lhůta patnácti dnů odpovídá organizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná jako organizační složka státu řídí.

35. Ve zbývající části požadovaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. [spisová značka] ve výši 42 799,50 Kč soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II. rozsudku). Žalobu zamítl rovněž ve zbývající části požadovaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. [spisová značka] ve výši 10 533 Kč (výrok IV. rozsudku)

36. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. V řízení byl co do základu v případě obou uplatněných nároků úspěšný žalobce a má tak právo na náhradu nákladů řízení. Ty se sestávají z odměny advokáta dle § 9 odst. 4 advokátního tarifu (počítáno z tarifní hodnoty 50 000 Kč) za 6 úkonů právní služby á 3 100 Kč dle § 11 odst. 1 písm. a), d), g) a k) advokátního tarifu (převzetí zastoupení, podání žaloby, částečné zpětvzetí žaloby ze dne 9. 8. 2017, odvolání, účast na jednání odvolacího soudu, dovolání). Celkem tedy 18 600 Kč. Dále z odměny advokáta dle § 9 odst. 4 advokátního tarifu (počítáno z tarifní hodnoty celkem 100 000 Kč - 2 nároky s tarifní hodnotou 50 000 Kč) za 4 úkony právní služby á 5 100 Kč dle § 11 odst. 1 písm. a), d), g) a k) advokátního tarifu (rozšíření žaloby ze dne 20. 7. 2020, účast na jednání soudu, podání odvolání, účast na jednání soudu), celkem 20 400 Kč. Dále žalobci náleží náhrada hotových výdajů s poskytnutými úkony právní služby dle § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu ve výši 10 x 300 Kč, tedy celkem 3 000 Kč, náhradu nákladů cestovného právního zástupce za cestu k jednání odvolacího soudu dne 28. 2. 2018 ve výši 2 650,50 Kč (cestovné [značka automobilu] – [obec] a zpět, tj. 450 km, průměrná spotřeba 6,333 l /100 km, cena nafty 29,8/1l, paušální náhrada 4 Kč/1km) náhrada za ztrátu času ve výši 1 200 Kč (12 půlhodin á 100 Kč), náhrada nákladů cestovného právního zástupce za cestu k jednání soudu dne 18. 3. 2021 ve výši 2 755 Kč (cestovné [značka automobilu] – [obec] a zpět, tj. 450 km, průměrná spotřeba 6,333 l /100 km, cena nafty 27,2/1l, paušální náhrada 4,40 Kč/1km) náhrada za ztrátu času ve výši 1 200 Kč (12 půlhodin á 100 Kč), náhrada nákladů cestovného právního zástupce za cestu k jednání soudu dne 14. 6. 2022 ve výši 3 456 Kč (cestovné [značka automobilu] – [obec] a zpět, tj. 450 km, průměrná spotřeba 6,333 l /100 km, cena nafty 47,10 Kč/1l, paušální náhrada 4,70 Kč/1km) náhrada za ztrátu času ve výši 1 200 Kč (12 půlhodin á 100 Kč), zaplacený SOP z dovolání ve výši 14 000 Kč, zaplacený SOP z návrhu ze dne 20. 7. 2020 Celkem činí náklady řízení částku 70 461,50 Kč.

Poučení