18 C 68/2024 - 42

Rubrum

Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozhodl samosoudkyní JUDr. Marcelou Volákovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o zaplacení 85 398,58 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba o zaplacení 85 398,58 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15% ročně z této částky od 24.10.2023 do zaplacení se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhá zaplacení 85 398,58 Kč s příslušenstvím s tím, že se jedná o neuhrazený úvěr. Tvrdila, že spolu dne 23.7.2020 společnost [Anonymizováno] dříve [Anonymizováno] (dále předchůdce) v pozici věřitele a žalovaný v pozici dlužníka uzavřeli po posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze strany předchůdce (výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji žalovaného, lustrací v ISIR, CEE, CRKI a EUCB) smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě předchůdce žalovanému poskytl částku 85 898,58 Kč a žalovaný se jí zavázal tuto částku předchůdci vrátit do 23.10.2023, žalovaný však předchůdci tuto částku v dané době nevrátil. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27.1.2020 poté předchůdce postoupil tuto svou pohledávku za žalovaným na žalobkyni, která se tak nyní po žalovaném domáhá úhrady 85 398,58 Kč s příslušným úrokem z prodlení.

2. Žalovaný potvrdil, že s předchůdcem uzavřel předmětnou smlouvu o revolvingovém úvěru a uznal daný nárok žalobkyně. Tvrdil však, že na úhradu předmětného dluhu zaplatil navíc 500 Kč, což není ze strany žalobkyně zohledněno. V době uzavření předmětné smlouvy byl ženatý, měl dvě vyživovací povinnosti, pobíral invalidní důchod ve výši cca 9000 Kč a jeho příjem ze zaměstnání dosahoval 40-45 000 Kč měsíčně, předchůdce od něj chtěl výpis a výplatnice. Předmětnou smlouvu uzavřel, protože „vytloukal klín klínem,“ snažil se jeden dluh uhradit druhým. Měl dluhy z minulosti, začalo to již v r. 2003, kdy si vzal půjčku 300 000 Kč na zálohu na byt, předmětnou částku dal kamarádovi, ten s ní ale utekl do Německa, potom si vzal nějaké půjčky na zařízení restaurace, kterou provozovali. V r. 2006 byl na operaci [Anonymizováno], odešel kvůli tomu ze zaměstnání a dostal invalidní důchod, nejprve plný, pak částečný, a pak mu byl odejmut, rodina tak žila pouze z mateřské a z příjmu z restaurace. Zároveň měl i půjčku na auto a další spotřebitelský úvěr u Monety ve výši 200 000 Kč. Již neví, kolik přesně měl celkem splácet, zpočátku to šlo, pak se to ale postupně zhoršilo. Nyní je připraven všechny půjčky, kterých je víc, postupně umořit, platby je ale potřeba postupně rozdělit. Před půl rokem se rozvedl, nic nemá, bydlí v bývalé prodejně. V rámci svého současného zaměstnání pojede pracovat do Německa. Nakonec uvedl, že není sto s ohledem na své osobní a majetkové poměry předmětný dluh uhradit najednou, a požádal o umožnění jeho úhrady formou splátek po 3-5 000 Kč měsíčně.

3. Žalobkyně se z jednání soudu omluvila, o odročení jednání nepožádala. Soud proto postupoval podle § 101 odst. 3 o. s. ř. a věc projednal a rozhodl v její nepřítomnosti, vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Dříve, než však soud přistoupil k dokazování, posuzoval, zda nejsou ve věci splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání v souladu s § 153a o.s.ř., jelikož lze vyjádření žalovaného ve věci posoudit jako uznání daného dluhu vůči žalobkyni, dospěl však k závěru, že nikoli. Daný rozsudek lze totiž vydat pouze ve věci, v níž lze uzavřít a schválit smír (§ 153a odst. 2 o.s.ř.), přičemž v tomto případě povaha věci připouští smír uzavřít, s ohledem na žalobkyní požadovaná plnění, jež jsou dle názoru soudu v rozporu se zákonem (viz dále), by ve věci ale nebylo možné takový smír schválit (§99 odst. 2 o.s.ř.).

4. Z provedeného dokazování má soud za prokázané následující:

5. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru, aplikačních dat, Obchodních podmínek a standardních informací o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že spolu dne 23.7.2020 předchůdce v pozici věřitele a žalovaný v pozici dlužníka uzavřeli na dobu neurčitou smlouvu, jíž se předchůdce zavázal poskytnout žalovanému úvěr až do úvěrového limitu 80 000 Kč a žalovaný se poskytnutý úvěr zavázal vrátit a zaplatit sjednané úroky ve výši 5,75% měsíčně při RPSN 95,57% spolu se sjednanými poplatky. Bylo přitom ujednáno, že úvěr bude poskytnut dne 23.7.2020 v plné výši úvěrového limitu na období 1 roku počínaje datem prvního čerpání, kdy jej žalovaný bude vracet formou měsíčních splátek v minimální výši 6,5% nesplaceného úvěru společné s úrokem a poplatkem za čerpání úvěru, resp. min. po 1 000 Kč. Celková částka dosahovala 128 988,08 Kč. Pro případ prodlení žalovaného se splácením si pak strany sjednaly mimo jiné náhradu účelně vynaložených nákladů vzniklých předchůdci v souvislosti s daným prodlením se splácením kterékoli částky ve výši 250 Kč.

6. Z výpisu z ARAD vyplývá, že v červenci r. 2020 byla průměrná úroková sazba u revolvingových úvěrů 12,03% ročně.

7. Podle dodatku ze dne 30.8.2021 došlo daného dne ke změně sjednaného úvěrového rámce mezi stranami na částku 75 500 Kč.

8. Z výpisu z daného úvěru vyplývá, že za dobu od 23.7.2020 do 21.10.2023 (datum označené jako datum zesplatnění) bylo předchůdcem vystaveno 35 faktur a provedeno bylo 40 výběrů v celkové výši 719 200 Kč a 80 splátek v celkové výši 769 667 Kč. Ke dni 21.10.2023 činila jistina 70 876,26 Kč, náhrada účelně vynaložených nákladů 750 Kč a úrok 14 272,32 Kč.

9. Dle faktury z čl. 26 vystavila žalobkyně na jméno žalovaného fakturu s platebními informacemi k úhradě plateb na předmětný úvěr, a to za dobu od 19.7.2023 do 23.10.2023 znějící na zůstatek po poslední platbě 72 556,34 Kč, 3 náhrady účelně vynaložených nákladů po 250 Kč a na úroky za období čerpání 12 860,16 Kč se splatností do 23.10.2023, s tím, že povinná minimální měsíční splátka činí k datu splatnosti 5 600,82 Kč a celková dlužná částka je 86 166,50 Kč.

10. Ze smlouvy na opakované postoupení pohledávek ze dne 27.1.2020, dodatku k této smlouvě a jeho přílohy, byla mezi žalobkyní a předchůdcem uzavřena smlouva, na základě které došlo k postoupení pohledávky ze shora specifikované smlouvy předchůdce za žalovaným na žalobkyni.

11. Podle oznámení o postoupení, předžalobní výzvy a příslušného podacího lístku žalobkyně zaslala dne 12.11.2023 žalovanému oznámení o postoupení pohledávky ze shora specifikované smlouvy z předchůdce na žalobkyni i předžalobní výzvu, v níž žalovaného vyzvala k úhradě 103 467,58 Kč skládající se z jistiny 85 898,58 Kč a nákladů za zastoupení advokátem.

12. Podle výzvy ze dne 3.1.2024 předložené žalovaným vyzvala daného dne žalobkyně žalovaného k úhradě dluhu plynoucího z předmětné smlouvy ve výši 103 467,58 Kč do tří pracovních dnů.

13. Z elektronického výpisu z bankovního účtu žalovaného soud zjistil, že z tohoto bankovního účtu byla dne 4.1.2024 provedena platba ve výši 500 Kč ve prospěch bankovního účtu č. [Anonymizováno] pod VS [var. symbol].

14. Dle printscreenu seznamu pohledávek eviduje ke dni 6.2.2024 skupina [Anonymizováno] za žalovaným 4 pohledávky, a to 1. pohledávku z titulu smlouvy č. [hodnota] uzavřenou se společností [právnická osoba]. s částkou 28 019,25 Kč, 2. pohledávku z titulu smlouvy č. [hodnota] uzavřenou se společností [právnická osoba] s částkou 58 633,67 Kč, 3. pohledávku z titulu smlouvy č. [hodnota] uzavřenou se společností [právnická osoba]. s částkou 9 396,44 Kč a 4. pohledávku ze shora specifikované smlouvy, a to pod č. [hodnota], u níž byl ke dni 6.2.2024 evidován zůstatek 102 967,58 Kč.

15. Ze žádosti o pronájem bytu ve vlastnictví obce vyplývá, že dne 21.2.2024 žalovaný požádal obec [adresa] o přidělení obecního bytu, kdy prohlásil, že není vlastníkem žádného domu, či bytu, ani nemá platnou nájemní smlouvu na jiný byt.

16. Soud ve věci zamítl návrh na provedení důkazu Dohodou o úpravě majetkových poměrů a uspořádání budoucího bydlení v době po rozvodu manželství uzavřenou mezi žalovaným a jeho manželkou dne 29.5.2023, jelikož se jednalo dle názoru soudu o nadbytečný důkaz, ze kterého není možné učinit adekvátní závěr o aktuálních majetkových poměrech žalovaného.

17. Z provedeného dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav:

18. Dne 23.7.2020 předchůdce v pozici věřitele a žalovaný v pozici dlužníka uzavřeli na dobu neurčitou smlouvu, jíž se předchůdce zavázal poskytnout žalovaného úvěr až do úvěrového limitu 80 000 Kč a žalovaný se poskytnutý úvěr zavázal splatit a zaplatit sjednané úroky ve výši 5,75% měsíčně při RPSN 95,57% a poplatky. Bylo přitom ujednáno, že úvěr bude poskytnut dne 23.7.2020 v plné výši úvěrového limitu na období 1 roku počínaje datem prvního čerpání, kdy jej žalovaný bude vracet formou měsíčních splátek v minimální výši 6,5% nesplaceného úvěru společné s úrokem a poplatkem za čerpání úvěru, resp. min. po 1 000 Kč. Celková částka dosahovala 128 988,08 Kč. Pro případ prodlení žalovaného se splácením si přitom strany sjednaly mimo jiné náhradu účelně vynaložených nákladů vzniklých předchůdci v souvislosti s daným prodlením se splácením kterékoli částky ve výši 250 Kč. V červenci r. 2020 přitom byla průměrná úroková sazba u revolvingových úvěrů 12,03% ročně. Dne 30.8.2021 došlo ke změně sjednaného úvěrového rámce mezi stranami na částku 75 500 Kč.

19. Za dobu od 23.7.2020 do 21.10.2023 bylo v rámci předmětné smlouvy vystaveno 35 faktur a bylo provedeno 40 výběrů v celkové výši 719 200 Kč a 80 splátek v celkové výši 769 667 Kč. Ke dni 21.10.2023 byla evidována na úvěru nesplacená jistina 70 876,26 Kč, náhrada účelně vynaložených nákladů 750 Kč a úrok 14 272,32 Kč.

20. Žalobkyně vystavila na jméno žalovaného fakturu s platebními informacemi k úhradě plateb na předmětný úvěr za dobu od 19.7.2023 do 23.10.2023 znějící na zůstatek po poslední platbě 72 556,34 Kč, 3 náhrady účelně vynaložených nákladů po 250 Kč a na úroky za období čerpání 12 860,16 Kč se splatností do 23.10.2023 s tím, že povinná minimální měsíční splátka činí k datu splatnosti 5 600,82 Kč a celková dlužná částka je 86 166,50 Kč.

21. Mezi žalobkyní a předchůdcem byla uzavřena smlouva, na základě které došlo k postoupení pohledávky předchůdce za žalovaným na žalobkyni.

22. Žalobkyně dne 12.11.2023 odeslala žalovanému oznámení postoupení předmětné pohledávky na základě shora specifikované smlouvy a zároveň žalovaného vyzvala k úhradě 103 467,58 Kč skládající se z jistiny 85 898,58 Kč a nákladů za zastoupení advokátem. Dne 3.1.2024 poté žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu plynoucího z předmětné smlouvy ve výši 103 467,58 Kč do tří pracovních dnů.

23. Skupina [Anonymizováno] ke dni 6.2.2024 eviduje za žalovaným 4 pohledávky, a to 1. pohledávku z titulu smlouvy č. [hodnota] uzavřenou se společností [právnická osoba]. s částkou 28 019,25 Kč, 2. pohledávku z titulu smlouvy č. [hodnota] uzavřenou se společností [právnická osoba] s částkou 58 633,67 Kč, 3. pohledávku z titulu smlouvy č. [hodnota] uzavřenou se společností [právnická osoba]. s částkou 9 396,44 Kč a 4. pohledávku ze shora specifikované smlouvy, pod č. [hodnota], u níž byl ke dni 6.2.2024 evidován zůstatek 102 967,58 Kč.

24. Dne 4.1.2014 žalovaný provedl ze svého bankovního účtu platbu ve výši 500 Kč ve prospěch bankovního účtu č. [Anonymizováno] pod VS [var. symbol].

25. Dne 21.2.2024 žalovaný požádal obec [adresa] o přidělení obecního bytu.

26. Po právní stránce soud věc posoudil dle o.z. a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění do 31.12.2020 s ohledem na den uzavření smlouvy o úvěru (dále ZSÚ).

27. Ust. § 547 o.z. stanoví, že právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

28. Ust. § 570 odst. 1 o.z. uvádí, že Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo 29. Dle § 576 o.z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

30. Ust. § 580 odst. 1 stanoví, že neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

31. Ust. § 2395 o. z. uvádí, že se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

32. Dle § 2 odst. 1 ZSÚ spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až § 108 a § 109 odst. 1 ZSÚ uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy (§ 104 ZSÚ).

33. Podle § 3 odst. 1 písm. c/ ZSÚ se pro účely tohoto zákona se rozumí posouzením úvěruschopnosti spotřebitele posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.

34. Ust. § 419 o. z. uvádí, že spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

35. Dle § 84 odst. 1 a 2 ZSÚ poskytovatel a zprostředkovatel před poskytnutím rady podle § 85 odst. 1 nebo posouzením úvěruschopnosti spotřebitele podle § 86 zveřejní nebo spotřebiteli sdělí, jaké informace a doklady pro jejich ověření musí spotřebitel poskytovateli nebo zprostředkovateli poskytnout za účelem posouzení jeho úvěruschopnosti a poskytnutí rady ohledně výběru pro spotřebitele vhodného produktu spotřebitelského úvěru a dobu pro jejich poskytnutí. Tyto informace musí být přiměřené a nezbytné. Žádá-li poskytovatel o tyto informace prostřednictvím zprostředkovatele, zprostředkovatel vyžádané informace předá poskytovateli. Spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli na základě požadavků poskytovatele nebo zprostředkovatele úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.

36. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

37. Ust. § 87 ZSÚ stanoví, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

38. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

39. Dle § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

40. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

41. Ust. § 1958 odst. 2 o. z. stanoví, že neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Dle § 1968 o. z. je dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

42. Dle § 573 o.z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

43. Ust. § 1970 o.z. poté uvádí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

44. Dle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

45. Na základě těchto ustanovení a shora uvedeného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že je žaloba nedůvodná.

46. Žalobkyně se domáhala daného plnění po žalovaném z titulu smlouvy u revolvingovém úvěru, která byla mezi předchůdcem a žalovaným uzavřena dne 23.7.2020, přičemž je v této věci aktivně legitimována, protože na ni byla tato pohledávka předchůdce za žalovaným platně a účinně postoupena smlouvou o postoupení pohledávek. V řízení přitom bylo prokázáno, že předchůdce poskytl žalovanému v pozici spotřebitele na základě dané smlouvy celkem 719 200 Kč. Vzhledem k tomu, že však předchůdce poskytoval žalovanému tuto částku právě v pozici spotřebitele v rámci poskytnutí spotřebitelského úvěru, měl předchůdce zákonnou povinnost před vlastním uzavřením dané smlouvy zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření těchto tvrzení, např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či doložením výpisu z účtu žadatele (rozsudek NSS ze dne 1.4.2015, č. j. 1 As 30/2015-39) a prověřením jeho osoby i v rámci veřejných rejstříků jakými jsou evidence dlužníků (rozhodnutí NS ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018) či IR, CEE, SOLUS, BRKI a NRKI (rozhodnutí NS ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020). Z uvedeného tedy plyne, že poskytovatel spotřebitelského úvěru je povinen při tomto posuzování nejen vyžadovat od konkrétního žadatele o úvěr údaje o jeho majetkových a výdělkových poměrech, ale tyto údaje i náležitě po obsahové stránce prověřit, a teprve na základě takového náležitého prověření učinit závěr o tom, zda je žadatelova úvěruschopnost dostatečná, či nikoli.

47. Žalobkyně v této věci tvrdila, že v rámci posouzení úvěruschopnosti předchůdce vycházel z výpočtu mezi doloženými příjmy a výdaji žalovaného a z lustrace v ISIR, CEE, CRKI a EUCB, zcela však absentuje tvrzení, jaké příjmy, výdaje, závazky, osobní a majetkové poměry byly žalovaným tvrzeny, co bylo předchůdci pro posouzení úvěruschopnosti ze strany žalovaného předloženo, jaký byl onen výpočet, co bylo zjištěno z předmětných lustrací a jaký závěr v rámci posouzení úvěruschopnosti žalovaného byl na základě uvedeného ze strany předchůdce přijat. Uvedené je pak o to markantnější, když žalovaný uvedl, že onu smlouvu uzavřel, jelikož takto chtěl „vytloukat klín klínem,“ kdy se snažil sanovat své předchozí dluhy, a to několik spotřebitelských úvěrů na zařízení restaurace, půjčku na pořízení auta, spotřebitelský úvěr u Monety ve výši 200 000 Kč a půjčku na zálohu na koupi bytu ve výši 300 000 Kč. Nadto pak žalobkyně soudu ani nenavrhla, resp. nepředložila žádný důkaz k prokázání onoho posouzení úvěruschopnosti žalovaného předchůdcem před uzavřením dané smlouvy (např. doklady o příjmech a výdajích žalovaného, výpis z daných lustrací apod.). Na uvedeném přitom nemůže podle soudu změnit ničeho tvrzení žalovaného, že si předchůdce vyžádal výpis a výplatnici, když se jedná toliko o doklady ohledně příjmů žalovaného, ničeho to však nevypovídá o jeho výdajích, závazcích a osobní a majetkové situaci. Žalobkyně tak podle názoru soudu v tomto bodu neunesla břemeno tvrzení, ani břemeno důkazní, přičemž se z jednání soud omluvila, takže se svou neúčastí dobrovolně zbavila možnosti poučení ze strany soudu dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. (srovnej: rozsudek NS ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5232/2007).

48. Soud tak nemá za řádně tvrzené, ani za prokázané, že by předchůdce před uzavřením předmětné smlouvy s odbornou péčí řádně posoudil úvěruschopnost žalovaného, přičemž na uvedeném závěru ničeho nemění skutečnost, že žalovaný na základě předmětné smlouvy delší dobu plnil, jelikož je smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry (před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet), kdy je primárním chráněným zájmem ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (srovnej: Komentář k zákonu o spotřebitelském úvěru. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost spotřebitele tedy představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Dalším smyslem zakotvení této povinnosti je pak řešení problému rostoucí zadluženosti domácností, kdy tato úprava v konečném důsledku chrání společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů apod.

49. Následkem absence tohoto posouzení je pak neplatnost dané smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 26.2.2022, a to neplatnost absolutní, protože porušení této povinnosti odporuje zákonu (ZSÚ) a zároveň tím narušuje i veřejný pořádek, když by v opačném případě docházelo ke shora popsaným negativním důsledkům ve společnosti (rozsudek NS ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Uvedený závěr přitom podporuje rovněž rozhodnutí ÚS ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde je uvedeno, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zároveň k tomu soud odkazuje na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5.3.2020 ve věci C-679/18 - OPR-FINANCE S.R.O. V. GK v rámci řešení předběžné otázky, kterou soudu předložil Okresní soud v Ostravě, kdy Soudní dvůr dospěl k závěru, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem. Konečně je uvedený závěr podpořen i tím, že bylo předmětné ustanovení v r. 2022 novelizováno právě co do stanovení absolutní neplatnosti smlouvy pro řádné neposouzení úvěruschopnosti. Soud tedy dospěl k závěru, že je daná smlouva absolutně neplatná, strany, resp. žalobkyně a žalovaný s ohledem na předmětné postoupení pohledávky, tedy nejsou povinné si na základě tohoto právního titulu ničeho plnit.

50. Ke stejnému závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy by přitom soud dospěl i v případě jejího přezkumu co do souladnosti ujednání s dobrými mravy, resp. přiměřenosti úroků a poplatků. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu EU, vnitrostátní úpravu je tak nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu příslušné směrnice EU, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, tedy aby byla poskytnuta nezbytná ochrana v nerovném postavení ve vztahu spotřebitel – podnikatel/profesionál (k tomu srovnej rozsudek NS ze dne 20.6.2023, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012). Základ vnitrostátní právní úpravy ochrany spotřebitele představují § 1813n. o.z., která jsou recepcí šesti směrnic EU, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 o.z.., oproti příloze směrnice § 1814 o.z. však mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek, aby spotřebitel, který neplní svůj závazek, platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 o.z. , ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou přitom nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 o.z. nepřihlíží.

51. Dle nálezu ÚS ze dne 4.6.2019, sp. zn. II. ÚS 996/18, spotřebitelské nebankovní úvěry jsou poskytovány na základě smluv, které svobodně uzavřely nebankovní společnosti (věřitelé) se spotřebiteli (dlužníky), přičemž se ÚS plně hlásí k zásadě pacta sunt servanda, která je nedílnou součástí principů právního státu plynoucích z čl. 1 odst. 1 Ústavy (za všechny nález ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 1653/17), kdy musí vznik závazkových vztahů vycházet z respektu a ochrany autonomie vůle smluvních subjektů dovozené mimo jiné z čl. 2 odst. 3 Listiny, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (srovnej nález ÚS ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 167/04). Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem - v těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit (srovnej nález ÚS ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10). Mezi uvedené ústavní zásady přitom patří nepochybně rovnost (čl. 1 Listiny), která má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud tedy jedna strana (např. podnikatel - profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení je pouze formální, takže je nutné k dosažení skutečné rovnováhy vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany.

52. Soud v tomto případě vycházel z toho, že se jednalo o smlouvu adhezní s úrokem ve výši 5,75% měsíčně, tj. cca 69% ročně, při RPSN 95,57%, tedy s úrokem dle názoru soudu nepřiměřeným a odporujícím dobrým mravům, když se jedná o úrokovou sazbu, která podstatně převyšuje úrokovou míru obvyklou v době jejího sjednání - dle ARAD se jednalo o 12,03% ročně (srovnej rozhodnutí NS ze dne 15.12.2004, sp. zn-. 21 Cdo 1484/2004), přičemž se podle soudu jedná o smluvní ujednání neoddělitelné od celku pro provázanost jednotlivých ujednání (srovnej rozsudek Soudního dvora ze dne 21. 4. 2016, ve věci C -377/14, či rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7.9.2022, č.j. 62 Co 181/2022-157). S ohledem na uvedené tedy soud dále zvažoval, zda by daná smlouva o revolvingovém úvěru obstála jako celek pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé, které se nemá dostat soudní ochrany (nález ÚS ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález ÚS ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11), nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru co do ujednání ohledně úplaty. V této souvislosti ovšem dospěl k závěru, že je namístě danou smlouvu posoudit jako absolutně neplatnou jako celek, když se pak jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, přičemž pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy podle soudu hovoří zájem na zachování veřejného pořádku, tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše v rámci posuzování úvěruschopnosti, když koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura ÚS (srovnej rozhodnutí ÚS ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10), kdy ÚS přistoupil k ochraně spotřebitele v této perspektivě opakovaně, a to dokonce až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, a to nejen v podobě rozhodčích nálezů, ale dokonce i v podobě rozhodnutí soudů, kdy uzavřel, že se soudní ochrany nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů.

53. Soud tedy dospěl k závěru, jak je uvedeno výše, že se jedná o absolutně neplatnou smlouvu o úvěru. Na druhou stranu však bylo v řízení prokázáno, že předchůdce poskytl na základě této neplatné smlouvy žalovanému plnění ve výši 719 200 Kč, čímž se na jeho úkor bezdůvodně obohatil (došlo k poskytnutí plnění bez právního důvodu), a byl tak povinen toto obohacení předchůdci vydat. Zároveň ovšem bylo v řízení prokázáno, že žalovaný na základě této smlouvy předchůdci uhradil již 769 667 Kč. Dle názoru zdejšího soudu tak již bylo předmětné bezdůvodné obohacení v plném rozsahu vydáno (nemohlo pak dojít ani ke vzniku úroku z prodlení, jelikož první doložená výzva k úhradě byla odeslána až 12.11.2023, vše však bylo uhrazeno nejpozději do 21.10.2023, tj. ještě dříve, než došlo k oné výzvě a tedy nastolení splatnosti bezdůvodného obohacení, v konečném důsledku pak nemohlo dojít ani k platnému a účinnému postoupení dané pohledávky, když ta již ke dni postoupení neexistovala).

54. S ohledem na vše výše uvedené soud žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok I).

55. Žalovaný byl ve věci plně úspěšný, vzniklo mu tak dle § 142 odst. 1 ve spojení s § 151 odst. 3 o.s.ř. právo na plnou náhradu nákladů řízení, žalovaný se však tohoto svého práva výslovně vzdal, soud proto o náhradě nákladů řízení rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II tohoto rozsudku.

Poučení