18 CO 228/2021 - 540

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Michala Kadlečka a soudců Mgr. Kláry Cáskové a JUDr. Leoše Nováka ve věci žalobkyně: ; [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] zastoupený advokátem Mgr. [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovaným: ; 1) [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] ; zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] ; 2) Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, [IČO] sídlem [adresa] adresa pro doručování: [adresa], [PSČ] [obec] o určení vlastnického práva k nemovitostem o odvolání žalobkyně a žalované 2) proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 7. 6. 2021, č. j. 11 C 102/2013-489 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výrocích II a III mění takto: Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na nákladech řízení před soudem I. stupně částku 65 170 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného 1). Žalobkyně a žalovaná 2) nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na nákladech odvolacího řízení částku 12 342 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného 1).

IV. Žalobkyně a žalovaná 2) nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu na určení, že žalovaná 2) Česká republika, zastoupená Úřadem [údaje o zástupci] pro katastrální území Znojmo, obec Znojmo, okres [okres], vedené u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Znojmo (výrok I), uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému 1) na nákladech řízení částku 72 315 Kč k rukám zástupce žalovaného 1) (výrok II) a rozhodl, že žalovaný 1) a žalovaná 2) nemají vůči sobě nárok na náhradu nákladů řízení (výrok III).

2. Proti rozsudku podala odvolání žalobkyně. Namítla, že soud I. stupně zcela rezignoval na pokyny Krajského soudu v Brně obsažené v odůvodnění usnesení ze dne 22. 12. 2017, č. j. 21 Co 301/2017-268. Odvolatelka má za to, že zejména bylo zapotřebí zjistit a určit, který z řetězce v katastru nemovitostí zapsaných subjektů nabyl své vlastnické právo v dobré víře, a kdy takový subjekt či jeho právní nástupce nabyl vlastnické právo s ohledem na běh doby pro vydržení. Soud se však jakémukoliv vyhodnocení důkazů v tomto směru nevěnoval a jejich hodnocení se de facto vyhnul, když toto je obsaženo pouze v odst. 26 odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, a to chybně a zcela nedostatečně. Pokud se týká institutu nabytí od nevlastníka, soud I. stupně se nevypořádal s judikaturou co do možné jiné úpravy následků mezi účastníky kupní smlouvy ze dne [datum].

3. Proti výroku I rozsudku podala odvolání rovněž žalovaná 2). V doplnění odvolání zejména uvedla, že soud I. stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním. V tomto ohledu odkázala např. na odst. 6 odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, podle nějž soud nalezl, že mezi účastníky sporu je nesporné, že žalovaný 1) je vlastníkem pozemků p. [číslo] pro obec a k. ú. [okres]. Citované pozemky však nikdy nebyly vlastnictvím žalovaného 1). Žalovaná 2) dále namítla, že rozhodnutí soudu I. stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zdůraznila, že k nabytí vlastnictví od nevlastníka může dojít jen v mimořádných situacích, kdy ani při vynaložení veškerého úsilí by žalovaný 1) nemohl seznat, že stav v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti. Taková situace však nenastala. Podle žalované 2) byl prokázán nesoulad katastrálního zápisu s faktickým stavem (resp. tím, kdo předmětné pozemky držel), bylo prokázáno, že pozemky nebyly součástí privatizačního projektu. Zdůraznila, že k uchopení držby nestačí pouze dosažení zápisu do katastru nemovitostí (tj. že knihovní držba neznamená bez dalšího držbu skutečnou). Žalovaná 2) má za to, že vzhledem k personálnímu propojení [právnická osoba], a. s. (následně [právnická osoba]), [příjmení] [jméno] a BASIS INc. s. r. o. nelze ani presumovat dobrou víru ohledně vlastnictví sporných pozemků na straně právních předchůdců žalovaného 1).

4. Žalovaný 1) se k odvolání obou účastníků vyjádřil podáním ze dne [datum] tak, že soud I. stupně správně zjistil skutkový stav věci a tento správně právně posoudil. Zrekapituloval, že žaloba byla zamítnuta z důvodu, že i v případě, že by právní předchůdce žalovaného 1), konkrétně první v katastru nemovitostí zapsaný vlastník předmětných pozemků [právnická osoba] nenabyl platně dané pozemky v privatizaci, vlastnické právo žalovaného 1) nemůže být dotčeno, jelikož jemu a jeho právním předchůdcům minimálně od roku 1995 svědčí důvěra v zápis v katastr nemovitostí. Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 2219/12 bylo přitom i podle právní úpravy platné do [datum] možné nabýt vlastnictví k nemovitosti od nevlastníka, a to právě na základě dobré víry nabyvatele. Nebylo proto nutné zkoumat zákonné podmínky pro vydržení, neboť soud I. stupně svůj rozsudek odůvodnil mj. právě též nabytím od nevlastníka, když uzavřel, že již první z řady v katastru uvedených vlastníků předmětných pozemků byl v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí.

5. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání byla podána včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), subjekty k tomu oprávněnými (§ 201 o. s. ř.) a jsou přípustná (§ 201, § 202 o. s. ř. a contrario), rozsudek soudu I. stupně, včetně jemu předcházejícího řízení přezkoumal, k projednání odvolání nařídil jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.), u kterého doplnil dokazování, a dospěl k závěru, že odvolání co do merita věci není důvodné, a rozhodnutí soudu I. stupně proto ve výroku I potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

6. Výpisy z obchodního rejstříku a jednotlivými nabývacími tituly založenými ve spise bylo v řízení prokázáno, že právním titulem pro zápis vlastnického práva k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí pro žalovaného 1) byla kupní smlouva ze dne [datum] (viz čl. 215). Pokud se týká řady jeho právních předchůdců, prodávající [právnická osoba] byla do katastru nemovitostí zapsána jako vlastník na základě rozhodnutí společníka o převzetí jmění hlavním společníkem bez likvidace ze dne [datum], a to od [právnická osoba] s. r. o. (viz čl. 37). [právnická osoba] byla do katastru nemovitostí zapsána jako vlastník na základě prohlášení vkladatele ČAS – [právnická osoba] (dříve [právnická osoba]) a [právnická osoba] ze dne [datum] (viz čl. 35). [právnická osoba] uzavřela dne [datum] kupní smlouvu s Fondem národního majetku České republiky; nemovitosti, které jsou předmětem tohoto řízení, však nejsou zahrnuty v příloze 1 cit. kupní smlouvy, kde je vypočten převáděný nemovitý majetek. Podle sdělení Katastru nemovitostí, Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Znojmo ze dne [datum] (čl. 90) bylo ohledně zápisu pozemku [parcelní číslo] (resp. p. [číslo]) zjištěno, že zápisem v položce výkazu změn [číslo] 1991 byla do listu vlastnictví [číslo] (tehdejší evidovaný vlastník Čs. stát-ČSAD, n. p. v [obec]) v roce 1991 zapsána část pozemku p. [číslo] z něhož pak byly následně v letech 1995 a 1996 vytvořeny předmětné pozemky [číslo]. Pod uvedenou položkou [číslo] 1991 však ve sbírce listin KÚ-KP není žádná listina uložena.

7. Soud I. stupně v odůvodnění svého rozsudku správně dospěl k závěru, že stěžejní pro rozhodnutí v dané věci bylo zjištění a posouzení právní otázky, zda současný katastrálně zapsaný vlastník předmětných nemovitostí (žalovaný 1) mohl nabýt, resp. nabyl své vlastnické právo originárně. K této otázce se soud I. stupně vyjádřil kladně, když dospěl k závěru, že žalovanému 1)„ svědčí dobrá víra nabytí od předchozího vlastníka … a svědčí mu rovněž již uvedené převzaté starobylé pravidlo vydržení“ (viz odst. 33 odůvodnění cit. rozsudku).

8. Jak vyložil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne [datum], sp. zn. I ÚS 2219/12,„ dobrověrné nabytí vlastnického práva a vydržení představují dva různé způsoby originárního nabytí vlastnického práva, založené celkově na odlišných podmínkách, mezi nimiž se ale v obou případech nachází oprávněná držba. … Konkrétně pak lze opodstatněnost a možnost souběžné existence jak institutu nabytí vlastnického práva od nevlastníka, tak institutu vydržení ilustrativně prokázat na skutečnosti, že zatímco k ochraně v dobré víře nabytých práv lze přistoupit vždy až u dalšího nabyvatele (po nevlastníkovi), možnost vydržení se vztahuje právě i na onoho nevlastníka, tehdy toho, kdo měl vlastnické právo nabýt přímo od původního vlastníka, ovšem s ohledem na neplatnost převodního právního úkonu se tak nestalo. Lze tak uzavřít, že ač oba způsoby nabytí vlastnického práva mají styčné body, podmínky jejich aplikace se zcela neshodují“ (odst. 56 cit. nálezu).

9. S ohledem na shora uvedené bylo nutno podrobněji rozlišit oba právní instituty a v rámci zásady ekonomie řízení zaměřit pozornost soudu na skutková zjištění podstatná pro posouzení nejprve prvního ze zvažovaných způsobů nabytí vlastnického práva, tedy dobrověrného nabytí od nevlastníka. Uvedený institut nevyplývá výslovně z právní úpravy zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku platného a účinného do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“), který je - s ohledem na datum uzavření kupní smlouvy žalovaným 1) - v souladu s ust. § 3028 odst. 2 věta za středníkem zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku platného a účinného od 1. 1. 2014 (dále jen„ o. z.“) aplikovatelný pro posouzení vzniku vlastnického práva žalovaného 1). Ústavní soud však ve svých opakovaných rozhodnutích (viz např. nález ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 165/11, nález ze dne [datum], sp. zn. I ÚS 2219/12) dovodil, že i podle úpravy účinné do 31. 12. 2013 bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí. Tato dobrá víra nabyvatele totiž musí obecně požívat totožné ústavní ochrany jako vlastnické právo původního vlastníka, neboť vychází z fundamentálních principů právní jistoty a ochrany nabytých práv a souvisí též s nezbytnou důvěrou jednotlivců v akty veřejné moci.

10. V souladu s ust. § 11 zák. č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění účinném do 31. 12. 2013, je ten, kdo vychází ze zápisu v katastru učiněného po 1. lednu 1993, v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci, ledaže musel vědět, že stav zápisů v katastru neodpovídá skutečnosti.

11. K prokázání existence dobré víry žalovaného 1) provedl soud I. stupně rozsáhlé dokazování, avšak v odůvodnění svého rozsudku toto dokazovaní nedostatečně promítl do vylíčení skutkových zjištění, která z dokazování učinil. Odvolací soud proto v souladu s ust. § 213 odst. 3 o. s. ř. dokazování doplnil, resp. zopakoval. Z výpisu z [list vlastnictví] pro obec Znojmo a k. ú. [okres] soud zjistil, že právní předchůdce žalovaného 1) [právnická osoba] byl v katastru nemovitostí zapsán jak vlastník mj. pozemků, které jsou předmětem tohoto řízení. Z kupní smlouvy ze dne [datum] soud zjistil, že tuto uzavřeli žalovaný 1) jako kupující s prodávajícím [právnická osoba], vklad byl povolen dne [datum] s právními účinky vkladu ke dni [datum]. Kupní cena byla sjednána ve výši 3 056 000 Kč s tím, že kupující do tří dnů po podpisu smlouvy složí na účet prodávajícího částku 150 000 Kč, zbytek kupní ceny ve výši 2 906 000 Kč uhradí kupující na účet prodávajícího do 30ti kalendářních dnů od podpisu smlouvy. V čl. III prodávající prohlásil, že není v nakládání s předmětem převodu právně ani fakticky omezen a ujistil kupujícího, že na předmětu převodu neváznou žádné právní závazky či jiné právní vady. Podpisy kupujícího i prodávajícího na smlouvě ze dne [datum] jsou úředně ověřeny dne [datum]. Vklad vlastnického práva byl povolen dne [datum] s právními účinky vkladu ke dni [datum]. Ze spisu Okresního soudu ve [obec] sp. zn. 9 C 65/2011 bylo zjištěno, že dne [datum] podal žalobce [příjmení] [právnická osoba] proti žalované [právnická osoba] žalobu o určení vlastnického práva k nemovitostem, které jsou předmětem tohoto řízení; žalobce v tomto řízení tvrdil, že uvedené pozemky nabyl kupní smlouvou již dne [datum]. Rozsudkem Okresního soudu ve [obec] ze dne 14. 1. 2013, č. j. 9 C 65/2011-125 byla žaloba zamítnuta, rozsudek nabyl právní moci dne [datum]. Z odůvodnění cit. rozsudku se podává, že žalobce svá tvrzení uvedená v žalobě ničím nedoložil, ač k tomu byl soudem vyzván, nesvědčí mu ani právo vydržení předmětných nemovitostí.

12. Odvolací soud rovněž v souladu s ust. § 213 odst. 3 o. s. ř. zopakoval účastnický výslech jediného jednatele žalovaného 1) [jméno] [příjmení] (výpis z OR žalovaného 1) viz čl. 530). Jednatel žalovaného 1) soudu hodnověrně vysvětlil, že žalovaný 1) uvedené pozemky koupil z důvodu, že předmětem jeho podnikání je doprava (osobní i kamionová) a plochy potřeboval pro parkování vozidel. Pozemky kupoval od firmy pana [příjmení], tj. [právnická osoba], vlastnické právo prodávající si [jméno] [příjmení] ověřoval v katastru nemovitostí. Prodávající ani nikdo jiný jej neupozornil, že by vlastnické právo [právnická osoba] mělo být sporné. Kupní smlouvu připravoval právník [právnická osoba] Na financování koupě pozemku si žalovaný 1) bral úvěr u [obec] spořitelny, ani banka neshledala žádné závady. Kupní cena byla stanovena dohodou, jednateli žalovaného 1) připadala v době koupě spíše vysoká, žalovaný 1) měl odhad na cenu od odhadce [obec] spořitelny, která koupi předmětných nemovitostí úvěrovala. Jednatel žalovaného 1) se byl před koupí nemovitostí v areálu, kde se pozemky nachází, podívat. Věděl, co kupuje, věděl, že sousedem bude„ pan [příjmení]“, toho také následně kontaktoval. Pan Husa (jednatel žalobkyně) na koupi pozemků žalovaným 1) reagoval naštvaně. V současné době jsou předmětné nemovitosti užívány tak, že na základě ústní dohody jednatele žalovaného 1) [jméno] [příjmení] a jednatele žalobkyně [jméno] [příjmení] užívá dané pozemky žalobkyně; žalovaný 1) naopak užívá pro parkování aut a autobusů jiný prostor, který je ve vlastnictví žalobkyně. Kromě vyčištění pozemků po jejich koupi žalovaný 1) do sporných nemovitostí nijak dále neinvestoval.

13. Z uvedeného odvolací soud uzavřel, že soud I. stupně správně dovodil existenci dobré víry žalovaného 1), že na základě kupní smlouvy ze dne [datum] nabyl vlastnictví k předmětným nemovitostem. Žalovaný 1) na základě informací z katastru nemovitostí neměl důvod k pochybnostem o vlastnickém právu svého právního předchůdce [právnická osoba] k uvedeným pozemkům. V době uzavření kupní smlouvy ze dne [datum] neprobíhal žádný soudní spor o dané nemovitosti, žalovaný 1) byl prodávajícím v kupní smlouvě výslovně ujištěn, že na předmětu koupě neváznou žádné právní závady, žalovaný 1) neměl žádné indicie, které by u něj mohly či měly vyvolat pochybnosti o vlastnickém právu jeho právního předchůdce. Takovou indicií přitom, podle přesvědčení odvolacího soudu, nemohl být pouhý fakt, že se dané pozemky nacházejí ve větším průmyslovém areálu, v němž provozuje svou činnost více firem, otázka zajištění přístupu do pozemku z veřejné komunikace, nebo možné personální propojení právních předchůdců prodávajícího. Zkoumání personálního propojení a případných příbuzenských vazeb mezi členy statutárních orgánů právních předchůdců kupujícího nepatří, dle názoru odvolacího soudu, k povinnostem kupujícího v rámci výkonu běžné (normální) opatrnosti při uzavírání kupní smlouvy. Nejvyšší soud pak již ve svém rozsudku ze dne 16. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 702/2002 učinil právní závěr, že dobrou víru držitele, který se chopil držby na základě výpisu z katastru nemovitostí (příp. jiné veřejné knihy), nemůže vyloučit jen okolnost, že nahlédnutím do pozemkové knihy mohl zjistit, že původní právo bylo zapsáno chybně. V případě posuzovaném odvolacím soudem však žalovaný 1) nemohl chybnost zápisu zjistit ani z řady předchozích nabývacích titulů, když - jak vyplynulo ze sdělení Katastru nemovitostí ze dne [datum] (čl. 90) - vadný zápis v katastru nemovitostí vznikl již na počátku 90. let.

14. Shora popsaný závěr o dobré víře žalovaného pak nemohl vyvrátit ani případný důkaz navržený žalobkyní – znalecký posudek k výši kupní ceny sjednané kupní smlouvou ze dne [datum]. Kupní cena předmětných nemovitostí byla sjednána mezi dvěma obchodními společnostmi, tj. soukromými subjekty, kdy důvody pro prodej věci mohou být rozličné (i jiné než ekonomické), avšak ani v takovém případě nemusí nikterak souviset s jistotou právního postavení prodávajícího. Tyto okolnosti mohou a nemusí být druhé straně známy a mohou, avšak nemusí se též odrážet ve výsledné výši kupní ceny (ve smyslu jejího zvýšení či snížení oproti ceně obvyklé). Kupní cena dohodnutá ve smlouvě ze dne [datum] byla sjednána v rámci smluvní volnosti stran, není zcela zjevně nepřiměřená, jednatel žalovaného 1) se při svém výslechu vyjádřil tak, že mu cena připadala spíše vysoká a tato byla stanovena i na základě odhadu úvěrující banky [obec] spořitelny. Z těchto důvodů považoval odvolací soud provádění důkazu znaleckým posudkem k výši kupní ceny za odporující zásadě ekonomie řízení a za nadbytečný, a to i s ohledem na mnohost dalších okolností svědčících ve prospěch existence dobré víry žalovaného 1 (viz shora odst. 13). Navržené doplnění dokazování výslechem jednatelů žalobkyně p. [příjmení] a p. [příjmení] soud neprovedl, neboť se nejednalo o důkaz přípustný ve smyslu ust. § 205a o. s. ř.

15. Jelikož tedy soud identifikoval střet práva dobrověrného nabyvatele (žalovaného 1) na ochranu majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě a vlastnického práva původního vlastníka (žalované 2)) podle čl. 11 LZPS a čl. 1 dodatkového protokolu k Evropské úmluvě, přičemž tato práva se vzájemně vylučují a není možné zároveň zachovat obě, musel být tento střet řešen v souladu s obecnou ideou spravedlnosti a dle kritérií naznačených Ústavním soudem v nálezu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2219/12, pro to, jakým způsobem mají být zváženy všechny relevantní skutečnosti tak, aby soud mohl v každém konkrétním případě rozhodnout, ve prospěch kterého z konkurujících práv obecná idea spravedlnosti svědčí (viz odst. 45 cit. nálezu). Ústavní soud jako vodítka pro posouzení střetu obou práva označil zejména: délku doby, která uběhla od vadného zápisu do katastru nemovitostí, než se původní vlastník začal domáhat svého práva; okolnosti, za nichž k vadnému zápisu do KN došlo; zda se původní vlastník mohl opravdu účastnit předmětného katastrálního řízení; či investice, které již dobrověrný nabyvatel na danou nemovitost vynaložil.

16. Porovnáním práv dobrověrného nabyvatele a tvrzeného skutečného vlastníka odvolací soud dospěl k jednoznačnému závěru, že je nutno přisvědčit soudu I. stupně, pokud byla zamítnuta žaloba na určení, že žalovaná 2) je vlastníkem předmětných nemovitostí. Veškerá kritéria naznačená Ústavním soudem pro posouzení střetu shora identifikovaných práv (viz shora) totiž vyznívají ve prospěch žalovaného 1) jakožto dobrověrného nabyvatele. Od nesprávného zápisu do katastru nemovitostí, k němuž došlo v roce 1991, uběhlo do podání žaloby více než 20 let (tedy značně dlouhá doba). Po celou tuto dobu byla žalovaná 2) nečinná, netvrdila ani jakkoliv neuplatňovala své vlastnické právo k uvedeným pozemkům. Ostatně, ani žaloba nebyla podána tvrzenou vlastnicí (žalovanou 2), nýbrž žalobkyní, které právo přiznává právní zájem na určení vlastnického práva k předmětným pozemkům„ pouze“ z důvodu, že se na nich nacházejí stavby ve vlastnictví žalobkyně, resp. přístupové cesty k těmto jejím stavbám. Žalovaná 2) pak nepochybně mohla a měla – v případě pochybností o správnosti stavu zápisu v katastru nemovitostí – vyvolat jednání o věci, což však neučinila. Nesprávný zápis pak vznikl v období a v souvislosti s obdobím privatizace, kdy s ohledem na převody velkého množství státního majetku na soukromé subjekty, docházelo též k zvýšené chybovosti při zápisu uvedených vlastnických práv. Ve světle shora uvedeného soud již jako nepodstatný hodnotil fakt, že do předmětných nemovitostí nikdo (tedy ani žalovaný 1)) neinvestoval, a to zejména s ohledem na charakter sporných pozemků, když tyto pozemky jsou vybetonované plochy vyžadující minimální údržbu či investice.

17. Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve výroku I jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

18. Výrok II o nákladech řízení před soudem I. stupně odvolací soud v souladu s ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil, veden následujícím výpočtem: Za řízení před soudem I. stupně v době do vydání rozsudku ze dne 25. 9. 2017, č. j. 11 C 102/2013-244 vykonal právní zástupce žalovaného 1) 4 úkony právní služby (převzetí a příprava, písemné vyjádření ze dne [datum], účast u jednání Okresního soudu ve [obec] ve dnech [datum] a [datum]). Žalovanému 1) tedy v souladu s ust. § 6 odst. 1 vyhlášky MSp č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen„ a.t.“) za tento stupeň řízení náleží náhrada nákladů řízení spočívající v odměně advokáta ve výši 3 100 Kč za úkon (vypočtená z tarifní hodnoty 50 000 Kč v souladu s ust. § 7 a § 9 odst. 4 a. t.) za 4 úkony právní služby (tj. 12 400 Kč), 4x režijní paušál v souladu s ust. § 13 odst. 4 a. t. ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby (tj. 1 200 Kč), ve smyslu ust. § 14 odst. 3 a. t. náhrada za promeškaný čas za cestu ke dvěma jednáním soudu na trase [obec] [obec] a zpět (celkem 8 půlhodin á 100 Kč, tj. 800 Kč) a náhrada cestovného osobním automobilem s průměrnou spotřebou NM 5,7l [číslo] km za cestu na trase [obec] – [okres] a zpět ve dnech [datum] a [datum] při ceně pohonných hmot a sazbě základní náhrady dle vyhlášky č. 440/2016 Sb. (tj. 2x 774,22 Kč), to vše zvýšené o 21% DPH, celkem tedy za tento stupeň 19 297,61 Kč. Žalovanému 1) přitom nenáleží odměna a režijní paušál za sepis odvolání ze dne [datum] proti usnesení Okresního soudu ve [obec] ze dne 18. 7. 2013, č. j. 11 C 102/2013-67, neboť s tímto odvoláním nebyl žalovaný 1) úspěšný (viz usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2014, č. j. 21 Co 424/2013-144) a nejde tedy o účelně vynaložený úkon právní služby. Za řízení před odvolacím soudem v době do vydání usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2017, č. j. 21 Co 301/2017-268, vykonal právní zástupce žalovaného 1) jeden úkon právní služby (vyjádření k odvolání žalobkyně ze dne [datum]), za který mu náleží odměna advokáta ve výši 3 100 Kč za úkon (viz shora) a 1x režijní paušál po 300 Kč, to vše navýšené o 21% DPH, celkem tedy za tento stupeň 4 114 Kč. Soud prvého stupně nesprávně přiznal žalovanému 1) též odměnu a režijní paušál za další úkon právní služby – účast u jednání Krajského soudu v Brně, které se však nekonalo (rozsudek soudu I. stupně byl zrušen bez nařízení jednání podle § 214 odst. 2 písm. d) o. s. ř.). V průběhu řízení před soudem I. stupně v době po vydání usnesení Krajský soud v Brně ze dne 22. 12. 2017, č. j. 21 Co 301/2017-268, vykonal právní zástupce žalovaného 1) 8 úkonů právní služby (účast u jednání Okresního soudu ve [obec] ve dnech [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum], účast u místního šetření ve [obec] dne [datum] a sepis vyjádření ze dne [datum] a [datum]). Žalovanému 1) tedy v souladu s ust. § 7 odst. 1 a. t. za tento stupeň řízení náleží odměna advokáta ve výši 3 100 Kč za úkon (vypočtená z tarifní hodnoty 50 000 Kč v souladu s ust. § 7 a § 9 odst. 4 a. t.) za 8 úkonů právní služby (tj. 24 800 Kč), 8x režijní paušál v souladu s ust. § 13 odst. 4 a.t. ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby (tj. 2 400 Kč), v souladu s ust. § 14 odst. 2 a. t. náhrada za promeškaný čas ve výši mimosmluvní odměny za účast u jednání Okresního soudu ve [obec] dne [datum], které nebyl zahájeno (tj. 1 550 Kč), náhrada za promeškaný čas ve smyslu ust. § 14 odst. 3 a. t. za cestu ke pěti jednáním soudu na trase [obec] [obec] a zpět a za jednu cestu k místnímu šetření na rase [obec] [obec] a zpět (celkem 24 půlhodin á 100 Kč, tj. 2 400 Kč) a náhrady cestovného následovně: za cestu osobním automobilem s průměrnou spotřebou BA95 7,4 l [číslo] km za cestu na trase [obec] – [okres] (104 km) a zpět dne [datum] při ceně pohonných hmot a sazbě základní náhrady dle vyhlášky č. 463/2017 Sb. (tj. 650,72 Kč), za cestu osobním automobilem s průměrnou spotřebou BA95 7,4 l [číslo] km za cestu na trase [obec] – [okres] (104 km) a zpět dne [datum] při ceně pohonných hmot a sazbě základní náhrady dle vyhlášky č. 333/2018 Sb. (tj. 681,13 Kč), za cestu osobním automobilem s průměrnou spotřebou BA95 7,4 l [číslo] km za cestu na trase [obec] – [okres] (104 km) a zpět dne [datum] při ceně pohonných hmot a sazbě základní náhrady dle vyhlášky č. 358/2019 Sb. (tj. 683,07 Kč), za cestu osobním automobilem s průměrnou spotřebou BA95 6,6 l [číslo] km za cestu na trase [obec] – [okres] (104 km) a zpět dne [datum] při ceně pohonných hmot a sazbě základní náhrady dle vyhlášky č. 358/2019 Sb. (tj. 656,44 Kč) a za cestu osobním automobilem s průměrnou spotřebou BA95 6,6 l [číslo] km za cestu na trase [obec] – [okres] (104 km) a zpět dne [datum] při ceně pohonných hmot a sazbě základní náhrady dle vyhlášky č. 589/2020 Sb. (tj. 689,60 Kč); to vše zvýšené o 21% DPH, celkem tedy za tento stupeň 41 758,26 Kč. Žalovanému 1) přitom odvolací soud nepřiznal náhradu cestovného k jednání dne [datum], neboť náklady za tuto cestu přes výzvu soudu I. stupně žalovaný 1) nevyčíslil a nedoložil. Celkem tedy náklady řízení před soudem I. stupně činily 65 170 Kč, odvolací soud proto ve výroku II nesprávnou výši nákladů řízení žalovaného 1) změnil tak, jak je uvedeno ve výroku II odstavec první tohoto rozsudku.

19. Ve výroku III změnil odvolací soud rozsudek soudu I. stupně tak, že žalovaný 1) a žalobkyně nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení. Ve vztahu mezi žalovaným 1) a žalovanou 2) nebylo totiž namístě rozhodovat o vzájemné náhradě nákladů řízení (jak učinil soud I. stupně), neboť tito se účastnili sporu na stejné straně (straně žalované), byť se jejich procesní stanoviska a též zájem na výsledku sporu lišily. Odvolací soud proto výrok III změnil tak, že žalobkyně a žalovaná 2) nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení, přičemž tento výrok je odůvodněn ust. § 150 o. s. ř., když žalovaná 2) fakticky nebyla ve sporu úspěšná (přestože návrh žalobkyně byl zamítnut), neboť žalovaná 2) po celou dobu řízení podporovala stanovisko žalobkyně. Není tedy namístě přiznat žalované 2) vůči neúspěšné žalobkyni náhradu nákladů řízení, jelikož přes formálně opačné procesní postavení obou účastnic nebyla ani jedna z nich ve sporu úspěšná.

20. S ohledem na to, že žalovaný 1) byl v řízení před odvolacím soudem zcela úspěšná (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.), bylo rozhodnuto o povinnosti žalobkyně nahradit jí náklady odvolacího řízení ve výši 12 342 Kč. Náklady odvolacího řízení sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle § 6 odst. 1, § 7 a § 9 odst. 4 písm. b) a. t. z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč, přičemž odměna za jeden úkon právní služby činí 3 100 Kč. Advokát v odvolacím řízení ve věci vykonal 3 úkony právní služby (sepis vyjádření ze dne [datum], účast u jednání odvolacího soudu dne [datum] a [datum]), celkem tedy na odměně advokáta 9 300 Kč. Advokát má dále právo na náhradu paušální náhrady výdajů ve výši 3 x 300 Kč v souladu s ust. § 13 odst. 4 a. t., tj. 900 Kč. Další náklady odvolacího řízení žalovaný 1) výslovně nepožadoval. Náklady odvolacího řízení jsou navýšeny o 21% DPH, celkem tedy náklady činí 12 342 Kč.

21. O nákladech odvolacího řízení mezi žalobkyní a žalovanou 2) bylo rozhodnuto výrokem IV tak, že tyto vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, a to ze stejných důvodů jako o vzájemných nákladech těchto účastnic v řízení před soudem I. stupně (viz odst. 19 odůvodnění tohoto rozsudku).

Poučení