18 Co 230/2023 - 530

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Zavřela a soudců JUDr. Petry Flídrové a JUDr. Jana Kolby ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupená advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: 1. [Jméno zainteresované osoby 1/0][Datum narození zainteresované osoby 1/0] [Adresa zainteresované osoby 1/0] zastoupená advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0] 2. neznámí dědici po [Jméno zainteresované osoby 2/0][Datum narození zainteresované osoby 2/0] [Adresa zainteresované osoby 1/0], zemřelému [datum] zastoupeni procesní opatrovnicí advokátkou [Anonymizováno] [Adresa zainteresované osoby 2/0], [Anonymizováno] o určení dědice ze zákona o odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno] takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I potvrzuje.

II. Ve výroku II se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobkyni náklady řízení v částce [částka] Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

III. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení v částce [částka] Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Výrokem I v záhlaví označeného rozsudku Okresního soudu Brno-venkov (dále rovněž „soud prvního stupně“) určil, že žalobkyně je dědičkou ze zákona v řízení o pozůstalosti zůstavitele [jméno FO], narozeného [datum], zemřelého [datum] (dále rovněž jen „zůstavitel“), výrokem II rozhodl o povinnosti žalovaných zaplatit rovným dílem žalobkyni náhradu nákladů řízení v plné výši částkou [částka] Kč k rukám zástupce žalobkyně do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí a výrokem III přiznal procesní opatrovnici [tituly před jménem] [jméno FO], advokátce, odměnu a náhradu výdajů v částce [částka] Kč, kterou je povinna Česká republika – Okresní soud Brno-venkov zaplatit této procesní opatrovnici do 15 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobkyně byla usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno] vydaným v řízení o pozůstalosti po zůstaviteli, odkázána podle ustanovení § 170 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. ř. s.“), k podání žaloby na určení, že je jako spolužijící osoba dědičkou po zůstaviteli, a to proti žalované 1/ a [Jméno zainteresované osoby 2/0] (dále jen „původní žalovaný 2/“), kteří byli jako rodiče zůstavitele účastníky pozůstalostního řízení jako v úvahu připadající dědici ve druhé dědické třídě. V pozůstalostním řízení došlo ke sporu o skutečnosti rozhodné pro určení dědického práva po zůstaviteli, když rodiče zůstavitele popřeli tvrzení žalobkyně, že žila se zůstavitelem jako osoba spolužijící od [datum] a vedla se zůstavitelem společnou domácnost.

3. Původní žalovaný 2/ po zahájení řízení (dne [datum]) zemřel, a soud prvního stupně rozhodl usnesením podle § 107 odst. 2 o. s. ř. o procesním nástupnictví žalované 1/ a [tituly před jménem] [jméno FO] a [jméno FO] (sester zůstavitele), s tím, že všechny žalované přicházely v úvahu jako dědičky po původním žalovaném a dědictví neodmítly; pozůstalostní řízení po původním žalovaném 2/ bylo podle ustanovení § 154 z. ř. s. pravomocně zastaveno usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno].

4. Rozsudkem ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno], soud prvního stupně určil, že žalobkyně je dědičkou ze zákona v řízení o pozůstalosti zůstavitele [jméno FO] a uložil žalovaným nahradit žalobkyni rovným dílem náklady řízení. Soud vyšel z toho, že žalobkyně se zůstavitelem nejméně po dobou jednoho roku před jeho smrtí bydlela, přičemž se jednalo o trvalé soužití naplňující znaky spotřebního společenství, tudíž je jako tzv. spolužijící osoba dědičkou ve druhé třídě dědiců spolu s rodiči zůstavitele (§ 1636 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále rovněž („OZ“).

5. K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně usnesením ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno], rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, se závěrem, že pokud soud prvního stupně sám rozhodl o procesním nástupnictví po původním žalovaném 2/ a následně věcně rozhodl, přestože otázka, kdo je procesním nástupcem původního žalovaného 2/, měla být vyřešena v řízení o pozůstalosti po zůstaviteli [jméno FO] (vedeném u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. [Anonymizováno]), zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud dodal, že jelikož v době od (nesprávného) vydání rozhodnutí o procesním nástupnictví po původním žalovaném do vyhlášení odvoláním napadeného rozhodnutí ve věci samé bylo pozůstalostní řízení po původním žalovaném pro nepatrný majetek zastaveno, aniž bylo zkoumáno dědické právo, bude v dalším řízení na soudu prvního stupně, aby učinil opatření ve smyslu ustanovení § 29 odst. 3 o. s. ř. a ustanovil neznámým dědicům původního žalovaného opatrovníka, se kterým bude v řízení nadále jednáno. Ve smyslu závěrů odvolacího soudu pak soud prvního stupně ustanovil neznámým dědicům [Jméno zainteresované osoby 2/0] (původního žalovaného 2/) procesní opatrovnicí podle § 29 odst. 3 o. s. ř. advokátku [tituly před jménem] [jméno FO].

6. Na základě dokazování listinnými důkazy a výslechy účastníků a svědků soud prvního stupně zjistil, vzal soud prvního stupně za nepochybně prokázané, že zůstavitel s žalobkyní navázali známost v roce [Anonymizováno], od podzimu [Anonymizováno] pobývala žalobkyně ve [Anonymizováno], kde nejen společně bydleli, ale tvořili i spotřební společenství, ve kterém přispívali podle svých schopností a možností k úhradě společných nákladů a obstarávání společných potřeb. Trávili společně čas, vzájemně si vypomáhali, jak pokud jde o domácí práce, tak práce okolo domu a na domě, nákupy, kdy bylo běžné, že nakupování potravin i dalších spotřebních věcí si rozdělili podle vlastní dohody, společně plánovali, zařizovali a uhrazovali investice do nemovitosti. Soužití žalobkyně se zůstavitelem bylo míněno oběma jako trvalé nejméně od března [Anonymizováno] a směřovalo k uzavření manželství, které mělo vzniknout [datum] (což bylo mezi účastníky nesporné).

7. Z uvedených skutečností soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, neboť žalobkyně unesla jak břemeno tvrzení, tak břemeno důkazní ohledně skutečnosti, že se zůstavitelem žila ve společné domácnosti, a z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost, a to nejméně po dobu 1 roku před jeho smrtí, tedy nejméně od [datum] do [datum], kdy zůstavitel zemřel. Žalobkyně je tak dědičkou ze zákona ve druhé třídě dědiců, neboť zůstavitel neměl děti, měl v době úmrtí oba rodiče, přičemž žalobkyně se zůstavitelem žila více než 1 rok před jeho smrtí ve společné domácnosti a z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost jako osoba spolužijící.

8. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná 1/ odvolání, jímž se domáhá změny rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá, popř. jeho zrušení a vrácení soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odvolání žalovaná 1/ polemizovala a právním i skutkovým závěrem soudu prvního stupně a vytýkala mu nesprávné hodnocení důkazů, neboť podle jejího názoru z provedených důkazů nevyplývá, že zůstavitel se žalobkyní tvořili trvalé spotřební společenství od [datum], jak uzavřel soud prvního stupně. Žalovaná 1/ se podrobně vyjádřila k jednotlivým důkazům provedeným v řízení před soudem prvního stupně s tím, že z dokazování naopak vyplývá, že žalobkyně se zůstavitelem fakticky trvale nežila a nehospodařila. Uvedla, že pokud by se o soužití zůstavitele se žalobkyní dalo hovořit jako o společné domácnosti, bylo by to možné nejdříve od června [Anonymizováno], tj. v době kratší než jeden rok před smrtí zůstavitele.

9. Žalovaná 1/ zejména namítla, že soud prvního stupně zcela uvěřil tvrzením žalobkyně, byť tyto byly podle ní ve značné části ve zjevném rozporu s provedeným dokazováním, na druhé straně pak ignoroval tvrzení a účastnickou výpověď tehdejších žalovaných, což bylo snad možné zdůvodnit tím, že šlo o výpovědi účastnic řízení, které měly přímý zájem na výsledku sporu, pokud tak však soud prvého stupně učinil i v případě, když sestry zůstavitele vypovídaly v postavení svědkyň, po řádném poučení a především pod hrozbou trestní sankce z křivé výpovědi, pak pro to již logické zdůvodnění nalézt nelze. To, jak soud prvého stupně nahlížel na osoby sester zůstavitele dal ostatně najevo i tím, že namísto, aby některou z nich ustanovil procesním opatrovníkem žalovaného 2/ (jak bylo navrhováno odvolacím soudem), ustanovil raději opatrovníka z řad advokátů, jehož pozice v řízení byla velmi nesnadná, když neměl možnost osobně se účastnit podstatné části dokazování. To za situace, kdy zůstavitel, již bohužel nikomu své záměry ohledně vlastního majetku, a zejména ohledně své vůle žít s žalobkyní ve společné domácnosti nesdělí, a právě tedy jeho sestry, s nimiž měl dle provedeného dokazování zjevně velmi blízký vztah, se důvodně cítí jako povolané o tom vypovídat. To však soud prvního stupně v podstatě ignoroval a shodil výpovědi sester zůstavitele s tím, že samy mají zájem na výsledku sporu a to, co vypovídají, je jen zprostředkované od zůstavitele. Žalovaná 1/ zdůraznila, že v případě společenství osob žijících ve společné domácnosti jde o soužití (společenství) trvalé, tj. předem časově neomezené a spotřební, tj. takové, kdy dvě či více fyzických osob společně a bez vzájemného rozlišování hospodaří se svými příjmy, přičemž není třeba, aby všichni přispívali na společné potřeby pouze finančně stejnou měrou, ale každá podle svých možností a vůle. Dle názoru soudu prvního stupně soužití žalobkyně a zůstavitele vykazovalo nejpozději již od [datum] všechny výše popsané znaky soužití osob ve společné domácnosti, k čemuž soud dospěl zejména na základě výpovědi svědků [jméno FO] a [jméno FO], kteří jsou sousedy zůstavitele, a jejichž výpovědi soud prvého stupně výslovně považoval za stěžejní. Žalovaná 1/ uvedla, že nikdy nesporovala existenci partnerského vztahu žalobkyně a svého syna, že je celkem obvyklé, že především v začátcích partnerského vztahu dvou lidí je jejich kontakt velmi intenzivní, což může u sousedů, a to spíše malé obci a v tehdejší době v první vlně pandemie onemocnění Covid-19, pochopitelně [Anonymizováno] dojem společného soužití. Sousedé však navíc nemohou mít ponětí o existenci vůle zůstavitele skutečně žít s žalobkyní trvale a už vůbec nemohou mít přehled o tom, zda společně a bez vzájemného rozlišování hospodaří se svými příjmy. To potvrdila svědkyně jak [jméno FO], když uvedla, že sama u zůstavitele nebyla v době, kdy tam bydlela žalobkyně a že „neví jaké měli žití, o co se kdo staral v domácnosti a tak.“ Svědek [jméno FO] pak ve výpovědích uvádí pouze své domněnky o domácnosti žalobkyně a zůstavitele a přiznal, že o domácnosti zůstavitele nemá žádnou povědomost. Z výpovědí obou svědků nadto neplyne, kdy jim měl zůstavitel sdělit, že s žalobkyní „žijí jako manželé,“ resp. kdy měl pojmout takovou vůli a ohledně závěru o případném společném soužití žalobkyně a zůstavitele již od [datum], je tedy toto sdělení zcela nevýznamné. Jedná se současně pouze o zprostředkování toho, co měl svědkům zůstavitel sdělit, nejedná se tedy o přímé svědectví. Je zarážející, že zprostředkované informace od těchto svědků považoval soud prvého stupně za stěžejní, a naopak výpovědi svědků navržených žalovanou 1/ odmítl jako nevýznamné. Dále žalovaná 1/ namítla, že z výpisů o pohybech na účtu zůstavitele je zjevné, že v jednotlivých obdobích nedošlo k jakékoliv změně ve výši výdajů zůstavitele, a to jak před březnem [Anonymizováno], tak v měsících následujících. Bylo by naprosto logické, aby ve společné domácnosti, jako spotřebním společenství, s rostoucím počtem členů došlo také k nárůstu nákladů. Je tak zjevné, že žalobkyně a zůstavitel minimálně v předmětné době netvořili spotřební společenství, naopak striktně oddělovali své příjmy a výdaje a nemohli vést tedy společnou domácnost v právním slova smyslu. Konečně žalovaná 1/ uvedla, že pokud uvedl, že měl zůstavitel větší množství známosti se ženami, pak chtěla poukázat na to, že zůstavitel měl rád společnost žen, že měl hodně intimních partnerek, a že s každou z nich přece také nevedli společnou domácnost, respektive, že se do vážného vztahu je tak nehnal. Upozorňovala tím na to, že pokud by zůstavitel snad kdy nabyl vůli žít s žalobkyní trvale, je vysoce nepravděpodobné, respektive v podstatě vyloučené, aby tomu bylo hned začátkem jejich známosti.

10. Za neznámé dědice žalovaného 2/ pak podala odvolání ustanovená opatrovnice. Uvedla, že závěry soudu, že žalobkyně žila se zůstavitelem ve společné domácnosti nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí, a že se zůstavitelem žila ve společné domácnosti nejméně od [datum] až do smrti zůstavitele dne [datum], nemá oporu v provedeném dokazování. Je přesvědčena, že z provedených důkazů nevyplývá, že by zůstavitel žalobkyni vedli společnou domácnost, tedy trvalé spotřební společenství od [datum]. Z důkazu v původním řízení před soudem prvního stupně i v řízení, jehož výsledkem je napadený rozsudek, vyplývá, že žalobkyně se zůstavitelem fakticky trvale nežila a nehospodařila po dobu jednoho roku před jeho úmrtím. O společné domácnosti žalobkyně a zůstavitele, pokud k ní došlo, lze uvažovat až později, koncem léta roku [Anonymizováno]. Neztotožňuje se s hodnocením provedených důkazů, jak je provedl soud prvního stupně v napadeném rozsudku. Není sporu, že žalobkyně a zůstavitel spolu měli známost, stýkali se spolu a vedli spolu intimní život, neznamená to ale automaticky, že splnili také podmínku trvalého soužití a podmínku společného uhrazování nákladů na své potřeby. Pokud jde o výslechy svědků navržených žalobkyní, z žádného jednoznačně nevyplynulo, že by žalobkyně od [datum] vedla společnou domácnost se zůstavitelem. Jednalo se o svědky, kteří zvenčí pozorovali žalobkyni a zůstavitele. Nejednalo se o osoby, které by pro ně byly více než sousedy a běžnými známými, neboť se s nimi nenavštěvovali a nepřátelili. O jejich případném společném soužití, jeho trvání a uhrazování potřeb nic nevěděli. To platí také pro svědka [jméno FO] a [jméno FO], z jejichž svědectví soud vycházel. Z provedeného dokazování naopak bylo jednoznačně prokázáno, že žalobkyně v první polovině roku [Anonymizováno] vedla společnou domácnost se svým synem v bytě na adrese svého trvalého pobytu v [adresa]. V bytě měla své osobní věci a v obci [adresa] nakupovala. Tento stav trval také v měsíci březnu až minimálně červnu roku [Anonymizováno]. Na tomto nemění nic ani žalobkyní předložené potvrzení zaměstnavatele ze dne [datum] o povolení vykonávat státní službu v bydlišti zůstavitele. Toto potvrzení bylo vydáno až následně a jeho platnost byla časově omezena na dobu pouze 14 dní. Nebylo nijak kontrolováno zaměstnavatelem ani jinou osobou, zda žalobkyně skutečně vykonává práci u zůstavitele. Na tom nic nemění ani výpověď svědka [tituly před jménem] [jméno FO], když z dalších důkazů je zřejmé, že svědek se dostavil na návštěvu žalobkyně do domu zůstavitele poprvé až [datum] a ne v březnu [Anonymizováno], jak uvedl. Také další listinné důkazy, včetně potvrzení o záměru žalobkyně zůstavitele uzavřít dne [datum] manželství, neprokazují tvrzení žalobkyně a vedení společné domácnosti od [datum] a nevyvrací vedení společné domácnosti žalobkyně se synem v [adresa]. Dále opatrovnice namítala shodně jako žalovaná 1/ k otázce hrazení nákladů domácnosti zůstavitele, jakož i hodnocení k výpovědí sester zůstavitele učiněnému soudem prvního stupně s tím, že k jejich výpovědi nebylo řádně přihlédnuto, když jde o výpovědi svědkyň, které mají větší důkazní sílu.

11. Žalobkyně ve svém vyjádření k odvoláním navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, neboť soud prvního stupně správně vyhodnotil provedené důkazy a na zjištěný skutkový stav aplikoval odpovídající právní předpis, přičemž své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil. K odvolání žalovaných 2/ uvedla, že se ve svém odvolání omezují na polemiku se skutkovými závěry soudu prvního stupně ohledně skutečnosti, zažila se zůstavitelem po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti, když rozporují jednak trvalost soužití a jednak skutečnost, že se zůstavitelem nehradila společné náklady na své potřeby. Žalovaní 2/ ve svém odvolání pouze účelově hodnotí provedené důkazy jim vyhovujícím způsobem. Trvalost soužití a společné uhrazování nákladů byly v řízení náležitě prokázány, což soud prvního stupně správně vyhodnotil. Žalovaní 2/ snižují váhu výpovědi svědků navržených žalobkyní s tím, že se jednalo o osoby, které pouze zvenčí pozorovaly žalobkyni a zůstavitele. Žalobkyně má za to, že jí navržení svědci jsou zcela bez zájmu na výsledku řízení a soud prvního stupně tak správně výpovědi vyhodnotil jako nejvěrohodnější, a to také s ohledem na to, že výpovědi těchto svědků odpovídají tvrzením žalobkyně a vzájemně si neodporují. K námitce, že se nepodílela na úhradě nákladů domácnosti zůstavitele, uvedla, že v řízení prokázala vynakládání nákladů na vedení společné domácnosti se zůstavitelem nákupy v místě bydliště zůstavitele. Skutečnost, že se výdaje zůstavitele poté, co začali vést společnou domácnost, nezvýšily, svědčí právě o tom, že se na vedení společné domácnosti finančně podílela. Tvrzení žalovaných, že v první polovině roku [Anonymizováno] vedla společnou domácnost se svým synem v [adresa], nemá žádnou oporu v provedeném dokazování. K důvodům a četnosti svých návštěv u svého syna v [adresa] poskytla dostatečná vysvětlení. Z trasování mobilního telefonu žalobkyně jednoznačně plyne, že na návštěvu svého syna vyjížděla z domu zůstavitele ve [Anonymizováno] a na stejné místo se vracela. Je pravda, že potvrzení o místě výkonu práce z domu zůstavitele si obstarala až dne [datum], k jeho obstarání dříve však neměla žádný důvod, neboť tento vznikl až poté, co ji žalovaní vykázali z domu ve Vojkovicích a zpochybnili její dědické právo. Vykonávání práce z domu zůstavitele však bylo potvrzeno výpověďmi jejích spolupracovníků, a to [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO]. Žalovaní pak účelově nesprávně interpretují výpověď [tituly před jménem] [jméno FO], když tento výslovně uvedl, že „v březnu [Anonymizováno] měla žalobkyně rozložené věcí po stole, pohybovala se tam kuchyni a jej nenapadlo, že by tam nebydlela.“ Tento svědek, tedy výslovně uvedl, že dům zůstavitele navštívil v březnu [Anonymizováno].

12. Žalobkyně dále uvedla k odvolání žalované 1/, že tato účelově interpretuje provedené dokazování před soudem prvního stupně, když nesprávně tvrdí, že znovu provedené výpovědi sester zůstavitele, jako svědkyň, mají zásadním způsobem větší důkazní váhu, než když byly vyslechnuty jako účastnice řízení. Sestry zůstavitele, dříve účastnice řízení, mají i nadále zcela zásadní zájem na výsledku řízení, který se změnou jejich procesního postavení nemohl změnit. Na jejich výpovědi je tak stále třeba nahlížet jako na méně věrohodné. Žalobkyně rovněž odmítá tvrzení žalované 1/, že mohla pracovat na zahradě a ve vinohradu zůstavitele až od léta [Anonymizováno], když taková skutečnost nevyplývá z žádného provedeného důkazu. V řízení bylo naopak prokázáno, že se v domě zůstavitele většinově zdržovala a trávila zde víkendy již od podzimu [Anonymizováno]. Přesvědčení žalované 1/ o tom, že si sama a bez souhlasu zůstavitele určila den po dohodě se svým zaměstnavatelem místo výkonu práce do domu zůstavitele, rovněž nemá oporu v provedeném dokazování. K této otázce se vyjádřila ve své účastnické výpovědi, když uvedla, že se tak stalo po rozhovoru a se souhlasem zůstavitele. Tento závěr byl podpořen i výpověďmi jejích spolupracovníků, kteří uvedli, že se při řešení pracovních problémů přes videokonference v rámci home office objevoval na monitoru i zůstavitele, který nedával žádným způsobem najevo nesouhlas s místem výkonu práce žalobkyně z jeho domu. Pokud jde o skříně k uložení jejích věcí, které byly dovezeny v srpnu 2020, uvádí, že měla uskladněny věci na jiných místech v domě zůstavitele, a právě proto, že to již bylo neúnosné, dohodla se se zůstavitelem na obstarání skříni pro tento účel.

13. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno v zákonné odvolací lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobami k tomu oprávněnými (§ 201 o. s. ř.), a že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.), rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, při jednání přezkoumal a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

14. Právní moc výroku III rozsudku soudu prvního stupně, o odměně a náhradě výdajů opatrovnice, není odvoláním žalovaných dotčena, neboť tato směřuji pouze do výroku I o věci samé a závislého výroku o nákladech řízení účastníků (§ 206 odst. 2, 3 o. s. ř.).

15. Podle ustanovení § 1636 odst. 1 OZ, nedědí-li zůstavitelovi potomci, dědí ve druhé dědické třídě manžel, zůstavitelovi rodiče a dále ti, kteří žili se zůstavitelem po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele.

16. Z důkazů provedených soudem prvního stupně, uvedených v odůvodnění napadeného rozsudku, dospěl odvolací soud, s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.), k závěru, že soud prvního stupně zjistil náležitě skutkový stav věci, když z jednotlivých provedených důkazů učinil správná zjištění a vyvodil z nich správné skutkové hodnocení věci. Takto zjištěný skutkový stav věci posoudil podle příslušných zákonných ustanovení. Na jeho správné hodnocení žalobkyní uplatněného nároku odvolací soud pro stručnost odkazuje do odůvodnění napadeného rozsudku.

17. Soud prvního stupně přiléhavě uvedl, že podle ustálené judikatury, využitelné k charakteristice společné domácností ve smyslu ustanovení § 1637 odst. 1 OZ, se touto rozumí soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech (k naplnění jejích znaků proto nepostačují např. občasné návštěvy); výjimka z tohoto pravidla je možná jen tehdy, jde-li o dočasný a přechodný pobyt jinde z důvodu léčení, návštěvy příbuzných, výkonu práce apod. Jde o spotřební společenství trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje např. jen příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených apod.) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Spolužijící fyzická osoba musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny; vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost (obstaráváním domácích prací, udržováním pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby šatů, přípravou jídla apod.) nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti anebo aby byla odkázána výživou na zůstavitele.

18. Soud prvního stupně se také v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal v podstatě se všemi odvolacími námitkami žalovaných, když tyto byly uplatněny již v odvolání proti předcházejícímu rozsudku soudu prvního stupně, přičemž i zde lze odkázat na správné hodnocení soudu prvního stupně.

19. Ve vztahu k odvolacím námitkám je podstatné především zdůraznit, že soud prvního stupně na základě zjištěného skutkového stavu posoudil povahu soužití žalobkyně se zůstavitelem v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudů k otázce společné domácnosti a správně uzavřel, že nejméně od března [Anonymizováno] žila žalobkyně se zůstavitelem v jeho domě ve [Anonymizováno] ve společné domácnosti, pečovala o společnou domácnost obstaráváním domácích prací, přípravou jídla apod. i poskytováním prostředků na úhradu potřeb společné domácnosti (např. samostatným pořizováním nákupů za prostředky z vlastního bankovního účtu), přičemž soužití žalobkyně se zůstavitelem bylo míněno oběma jako trvalé a bylo úmyslem žalobkyně a zůstavitele uzavřít dne [datum] manželství.

20. Na uvedeném závěru nemění nic ani skutečnost, že žalobkyně pobývala (ve zjištěném rozsahu) i ve svém bytě v [adresa], a to zejména za účelem návštěvy k výpomoci svému synovi, který v uvedeném bytě žil se svojí přítelkyní. Rovněž lze považovat za správné hodnocení soudu prvního stupně ve vztahu k výpovědím účastníků, resp. svědků, když dospěl k závěru, že žádná z výpovědí není nevěrohodná, že je však nutno je hodnotit ve vzájemné souvislosti i v souvislosti se skutečnostmi vyplývajících z ostatních důkazů, a s přihlédnutím ke způsobu, jakým svědci získali informace, tedy zda je získali přímo vlastními smysly, či zprostředkovaně, např. základě sdělení zůstavitele. Lze také poznamenat, že okolnosti soužití dvou lidí žijících v partnerském vztahu přirozeně nejlépe znají právě účastníci tohoto soužití a je třeba brát v úvahu, že tito sdělují třetím osobám (byť blízkým) jen ty informace, které považují ze svého hlediska za vhodné.

21. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé jako správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

22. Výrok II o nákladech řízení účastníků pak odvolací soud změnil pouze tak, že žalovaným uložil povinnost k náhradě nákladů řízení solidárně, jako nerozlučným společníkům (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2017, sp. zn 32 Cdo 669/2017; dostupné na www.nsoud.cz), když soud prvního stupně při rozhodování o povinnosti k náhradě nákladů správně vyšel ze zásady úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), přičemž správně určil druh i výši účelně vynaložených nákladů žalobkyně.

23. Výrok II o náhradě nákladů odvolacího řízení účastníků vychází ze zásady úspěchu ve věci (§ 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaní s odvoláním nebyli úspěšní, proto jsou povinni zaplatit úspěšné žalobkyni její účelně vynaložené náklady odvolacího řízení, spočívající v mimosmluvní odměně za zastupování advokátem, který v odvolacím řízení učinil dva úkony právní služby po [částka] Kč (vyjádření k odvolání, účast u jednání před odvolacím soudem, § 9 odst. 3 písm. a/, § 7 bod 5, § 11 odst. 1 písm. g/, k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů), dále mu přísluší dvě paušální náhrady režijních nákladů po 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), což, včetně náhrady 21 % DPH ([částka] Kč) činí celkem [částka] Kč. Uvedenou částku nákladů řízení jsou žalovaní povinni zaplatit k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení