18 Co 241/2024

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudkyň Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a Mgr. Blanky Fauré v exekuční věci oprávněné: I., s.r.o., IČO xxx sídlem P., Praha zastoupena advokátem E. P. sídlem V., H. proti povinné: M. K., narozena dne xxx bytem K., Praha pro zastavení exekuce, k odvolání oprávněné proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. května 2024, č. j. xxx, takto:

Výrok

I. Usnesení soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků ani soudní exekutor nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Obvodní soud pro Prahu 7 napadeným usnesení zastavil exekuci (výrok I.) a o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá nárok na jejich náhradu (výrok II.). Zároveň soudnímu exekutorovi nepřiznal náklady exekuce (výrok III.).

2. Takto soud I. stupně rozhodl v řízení vedeném soudním exekutorem I., Exekutorský úřad Praha 10, na základě pověření ze dne 28. 7. 2017, č. j. xxx. Exekučním titulem je elektronický platební rozkaz (dále jen EPR) Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 29. 5. 2017, č. j. xxx. Návrhem ze dne 7. 9. 2023 se oprávněná domáhala změny soudního exekutora. Soud I. stupně návrh zamítl usnesením ze dne 16. 10. 2023, č. j. xxx, které k odvolání oprávněné potvrdil Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 3. 2024, č. j. 18 Co 351/2023-122. Městský soud v Praze se ve svém usnesení zabýval též otázkou, zda nejsou splněny podmínky pro zastavení exekuce, jelikož v takovém případě by byla výměna soudního exekutora zjevně nehospodárná. Odvolací soud přitom důvody pro zastavení exekuce shledal. V návaznosti na usnesení Městského soudu v Praze soud I. stupně usnesením ze dne 20. 3. 2024, č. j. xxx zahájil řízení o zastavení exekuce. Oprávněná podáním ze dne 2. 4. 2024 vyjádřila nesouhlas se zastavením exekuce. Uvedla, že nárok je vymáhán na podkladě EPR, který je řádným exekučním titulem, k jehož přezkumu nemá exekuční soud pravomoc. Závěry učiněné v usnesení ze dne 11. 3. 2024, č. j. 18 Co 351/2023-122, opřel odvolací soud o judikaturu vztahující se k přezkumu rozhodčích nálezů v exekuci, nikoli k možnosti takto přezkoumávat soudní rozhodnutí. K výzvě soudu k doplnění tvrzení ohledně toho, jakým způsobem byla prověřována úvěruschopnost povinné před uzavřením úvěrové smlouvy, oprávněná uvedla a doložila, že úvěruschopnost povinné byla prověřena na základě dokladů a informací získaných od povinné, jakož i lustrací databází, v nichž ověřila, že povinná není evidována jako dlužník. Povinná se vyjádřila tak, že věci nerozumí. Kdyby mohla, tak by splácela, ale nemá z čeho.

3. Po provedeném dokazování (obsahem elektronického spisem soudu I. stupně sp. zn. xxx, žádosti o úvěr ze dne 14. 3. 2014, smlouvou o úvěr ze dne 14. 3. 2014 a standardními informacemi o spotřebitelském úvěru) soud I. stupně věc posoudil podle § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu (dále jen ex. ř.), § 268 odst. 1 písm. h) a § 269 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), ve spojení s § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen SpotřÚ) a § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.). Následoval přitom právní názor Ústavního soudu zveřejněný v nálezu Pléna ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 9/15, který v odst. 24 publikoval závěr, že v exekučním řízení je možné hodnotit i zásadní vady exekučního titulu předvídané například v § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., kde důvodem pro zastavení exekuce mohou být okolnosti zakládající kolizi s procesními zásadami, byť mají podklad v právu hmotném. Soud I. stupně též následoval závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, dle kterých soudní ochrany v exekučním řízení nepožívají subjekty, které poškozují práva svých klientů. Tyto závěry přijal i Nejvyšší soud v usnesení ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3324/2017, když dovodil, že se nejedná o věcný přezkum exekučního titulu, je-li ve smyslu výše uvedeného nálezu sp. zn. I. ÚS 199/11, zkoumáno (byť na konkrétních okolnostech, za jakých byla úvěrová smlouva uzavírána), zda je úvěrová smlouva neplatná pro rozpor s dobrými mravy. V této souvislosti soud I. stupně navázal odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, kde Nejvyšší soud uzavřel, že spokojí-li se věřitel s nedoloženým prohlášením dlužníka o jeho poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostál své povinnosti ve smyslu § 9 odst. 1 SpotřÚ a spotřebitelská smlouva, která tím odporuje § 580 odst. 1 o. z., je neplatná, k čemuž soud dle § 588 o. z. přihlíží bez návrhu. Na výše uvedená rozhodnutí Ústavní soud navázal v bodu 20 a 21 nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde učinil závěr, že je-li úvěr poskytován spotřebiteli, poskytovatel úvěru má povinnost prověřit schopnost spotřebitele plánovaný úvěr splatit a že posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z hodnocení parametrů úvěrové smlouvy. Soud I. stupně tato rozhodnutí následoval, třebaže se zabývají věcmi, kdy exekučním titulem byl rozhodčí nález, neboť jejich závěry jsou obecné a vztahují se na jakékoli exekuční tituly, tedy i na posuzovanou věc, kde je exekučním titulem EPR. Po zohlednění výše uvedených zákonných ustanovení a rozhodovací praxe (v odst. 19 a násl.) dospěl soud I. stupně k závěru, že právní předchůdce oprávněné se v návrhu na vydání EPR nijak nezabýval otázkou, zda a jak byla zkoumána úvěruschopnost povinné před uzavřením smlouvy o úvěru. Zda k tomuto posouzení došlo není možné dovodit ani z příloh návrhu na vydání EPR. Vzhledem k těmto skutečnostem soud I. stupně uzavřel, že návrh na EPR neobsahoval všechny skutečnosti, ze kterých by uplatněný nárok vyplýval. Ve smyslu § 172 odst. 1 věty první o. s. ř. tak nebyly splněny podmínky pro vydání EPR, a pokud ten byl přesto vydán, představuje vadný exekuční titul, který nelze vykonat, a je tak dán důvod pro zastavení exekuce podle § 52 odst. 1 ex. ř. ve spojení s § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Současně za popsané situace původní věřitel nedostál své povinnosti dle § 9 odst. 1 SpotřÚ, a smlouva o úvěru je proto neplatná. Rovněž parametry úvěru způsobují neplatnost smlouvy o úvěru pro její rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 580 odst. 1 o. z., nadto za situace, kdy se jedná o formulářovou smlouvu, jejíž obsah neměla povinná možnost ovlivnit. S ohledem na shora uvedené důvody soud I. stupně dospěl k závěru, že je na místě exekuci zastavit dle § 52 odst. 1 ex. ř. ve spojení s § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. O náhradě nákladů soud I. stupně rozhodl podle § 89 ex. ř. a s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. III. ÚS 2005/19 dospěl k závěru, že zavinění na zastavení exekuce nelze shledat ani na straně oprávněné ani na straně povinné. U oprávněné nelze dovodit nezachování potřebné míry pečlivosti, když podala exekuční návrh na základě EPR, na němž byla soudem vyznačena doložka právní moci a vykonatelnosti. Oprávněné nelze vytýkat, že nepodala návrh na zastavení exekuce, když exekuci mohl i bez návrhu zastavit jak soudní exekutor, tak soud. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení a soudnímu exekutorovi náklady exekuce nepřiznal.

4. Proti rozhodnutí podala oprávněná včasné a přípustné odvolání, ve kterém předně zdůraznila, že exekuce je vedena na základě EPR, který považovala za pravomocný a vykonatelný exekuční titul. Soud I. stupně se rozhodl zastavit exekuci na základě nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka při uzavírání úvěrové smlouvy dle § 9 SpotřÚ. Dovodil, že podmínky pro vydání EPR nebyly splněny, a proto jej nelze vykonat. Soud I. stupně se však při svém rozhodování opíral o judikaturu, která se týká rozhodčích nálezů a v projednávané věci je irelevantní. V tomto případě se jedná o rozhodnutí soudu, nikoli o rozhodčí nález, kde judikatura dovodila, že lze zkoumat samotnou pravomoc rozhodce. Pokud soud dojde k závěru, že rozhodčí smlouva je sjednána neplatně a není dána pravomoc rozhodce, který neměl rozhodčí nález vydat, shledá takový rozhodčí nález jako nezpůsobilý exekuční titul a exekuci zastaví. V projednávané věci je však exekučním titulem pravomocný a vykonatelný EPR vydaný soudem, kde není pochyb o pravomoci soudu v nalézacím řízení rozhodnout, neboť ta je dána na základě právních předpisů. Oprávněná rozporovala názor soudu I. stupně, že jím popsaná judikatura, která se vztahuje k pravomoci exekučních soudů přezkoumávat rozhodčí nálezy, je použitelná v projednávané věci na možnosti přezkoumávat rozhodnutí vydaná soudy: - Konkrétně nález pléna sp. zn. Pl. ÚS 9/15 není v projednávané věci aplikovatelný, neboť se týká místních poplatků ve vztahu k nezletilým, kde soud shledal rozpor části zákona s Listinou. - Nález sp. zn. I. ÚS 199/11 se týká exekuce rozhodčího nálezu a řeší otázku pravomoci rozhodce. - Usnesení sp. zn. 20 Cdo 3324/2017 se rovněž týká nedostatku pravomoci rozhodce (na podkladě neplatné úvěrové smlouvy, což zneplatnilo i rozhodčí smlouvu). - Rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 se vztahuje k nalézacímu řízení a nijak se netýká exekučního řízení a na danou situaci tak nedopadá. - Nález sp. zn. I. ÚS 199/11 se opět týká exekuce vedené na podkladě rozhodčího nálezu, kdy Ústavní soud vytýkal soudu, že nezkoumal pravomoc rozhodce i z pohledu neplatnosti rozhodčí smlouvy, kterou způsobí neplatnost úvěrové smlouvy pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti. Naopak oprávněná upozorňovala na nemožnost věcného přezkumu rozhodnutí nalézacího soudu v rámci exekučního řízení a poukazovala na nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. 3194/18, který vyšel ze svých dřívějších nálezů ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 9/15, a ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11. Ústavní soud ve zmíněném nálezu vyšel ze zásady, že námitky vůči vadám nalézacího řízení zásadně nelze přenášet do řízení exekučního. Platí totiž, že exekuční řízení je určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není ani řízením přezkumným. Ústavní soud zde dále uvedl, že zásadní vadou exekučního titulu je, pokud přiznává právo na plnění ve výši zakázané ústavním pořádkem, kdy výkonem takového rozhodnutí by došlo ke zjevné nespravedlnosti. Pouhá nezákonnost přiznaného plnění však není důvodem pro zastavení exekuce. Lichevní charakter smlouvy nedosahuje ústavního rozměru a nejedná se o zásadní vadu exekučního titulu, kvůli níž by bylo třeba trvat na jeho výjimečném přezkumu a případném zastavení exekuce. Rovněž námitka rozporu exekučního titulu s dobrými mravy nemá ústavněprávní rozměr, jedná se o námitku hmotněprávní, jejíž přezkum má probíhat v nalézacím řízení (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3216/14). V této souvislosti oprávněná rovněž odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1655/2020, dle kterého exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost ani zákonnost exekučního titulu, jehož obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet. Pokud jde o vydání EPR, dle § 174a odst. 2 o. s. ř. nalézací soud má před vydáním EPR povinnost zkoumat, zda uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem (§ 172 odst. 1 o. s. ř.). Skutečnost, že bylo vydáno rozhodnutí, které formálně neobsahuje odůvodnění, osvědčuje, že soud zkoumal (s pozitivním výsledkem) předpoklady, za nichž EPR mohl být vydán, tedy že uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem (§ 172 odst. 1 věta první o. s. ř.). Vydáním EPR soud toto osvědčil, tedy posoudil uzavřenou smlouvu o úvěru jako platnou a že žalobcem doložené posuzování úvěruschopnosti bylo řádné a že žalobce má na požadované plnění nárok, přičemž toto rozhodnutí je závazné i pro jiné soudy, včetně soudů exekučních (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 ICdo 31/2013). Jak v této souvislosti uvedl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 20 Cdo 2095/2010, výrok pravomocného platebního rozkazu je pro soudy závazný, pokud jako předběžnou otázku posuzují vztah mezi účastníky tímto platebním rozkazem vyřešenou. Uvedené platí ve vztahu k EPR a exekučnímu soudu, který není oprávněn přezkoumávat EPR z hlediska hmotného práva, když věcný přezkum není v exekučním řízení přípustný. Nadto povinná se mohla v nalézacím řízení bránit, a pokud tak neučinila, tak s uplatněným nárokem souhlasila. Oprávněná též namítala, že v případě zastavení exekuce vedené na základě rozhodčího nálezu má oprávněný možnost podat následně žalobu u obecného soudu. V případě EPR však oprávněný tuto možnost nemá. Veškeré lhůty na řádné i mimořádné opravné prostředky již uplynuly, je přítomna překážka věci rozsouzené, tedy nové rozhodnutí vydat nelze a tomu stávajícímu je odepřen výkon. Proto je věcný přezkum nepřípustný. Závěrem oprávněná zdůrazňovala důležitost principu právní jistoty, jež se projevuje mimo jiné v zásadě nezměnitelnosti pravomocných soudních rozhodnutí, kdy důvodem do zásahu do principu právní jistoty není změna judikatury. Nelze připustit, aby překážka rei iudicatae byla pouhým formalismem, kdy by každá pravomocně skončená věc mohla být znovu a znovu soudy otevírána, což odmítl již Ústavní soud v usnesení ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. III. ÚS 977/08. S ohledem na výše uvedené oprávněná navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že se exekuce nezastavuje.

5. Povinná se k odvolání nevyjádřila.

6. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle § 212 a § 212a o. s. ř., při nařízeném jednání a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. V projednávané věci se jedná o zastavení exekučního řízení, které bylo zahájeno za účelem vymáhání peněžního plnění na základě elektronického platebního rozkazu (EPR). Tento EPR byl vydán soudem ve sporu mezi spotřebitelem a podnikatelem, jenž požadoval uhradit dlužné plnění z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru. Postavení povinné jako spotřebitelky je v projednávané věci nutno považovat za zásadní. Ochrana spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, není totiž zajištěna pouze ustanoveními vnitrostátního hmotného práva (např. zákony o. z., nebo SpotřÚ). Naopak, významný vliv zde má také evropská legislativa, zejména Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále i jen směrnice), a rovněž s ní spojená judikatura Soudního dvora Evropské unie (dále jen SDEU), která tuto ochranu dále specifikuje a prohlubuje.

8. Směrnice 93/13/EHS v článku 3 odst. 1 stanoví, že „smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele“. Směrnice 93/13/EHS v článku 3 odst. 2 větě první stanoví, že „podmínka je vždy považována za nesjednanou individuálně, jestliže byla sepsána předem, a spotřebitel proto nemohl mít žádný vliv na obsah podmínky, zejména v souvislosti s předem sepsanou běžnou smlouvou.“. Směrnice 93/13/EHS v článku 4 odst. 1 stanoví, že „aniž je dotčen článek 7, posuzuje se nepřiměřenost smluvní podmínky s ohledem na povahu zboží nebo služeb, pro které byla smlouva uzavřena, a s odvoláním na dobu uzavření smlouvy s ohledem na všechny okolnosti, které provázely uzavření smlouvy, a na všechny další podmínky smlouvy nebo jiné smlouvy, ze kterých vychází.“. Směrnice 93/13/EHS v článku 6 odst. 1 stanoví, že „členské státy stanoví, že nepřiměřené podmínky použité ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazné a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných nepřiměřených podmínek“. Směrnice 93/13/EHS v článku 7 odst. 1 se stanoví, že „členské státy zajistí, aby v zájmu spotřebitelů a konkurentů existovaly přiměřené a účinné prostředky zabraňující dalšímu používání nepřiměřených podmínek ve smlouvách, které uzavírají prodávající nebo poskytovatelé se spotřebiteli“.

9. Z pohledu vyjednávací síly a informovanosti se spotřebitel vůči prodávajícímu nachází v nerovném postavení, které se jak tvůrce směrnice, tak SDEU snaží zvrátit ve prospěch spotřebitele. Výsledky jeho rozhodovací činnosti je přitom nezbytné reflektovat i v rozhodování vnitrostátních soudů, které musí zajistit, aby byla spotřebitelská ochrana plně v souladu s evropským právem.

10. Odvolací soud vycházel z následující judikatury SDEU: C-154/15, C-307/15 a C-308/15: Ve vztahu ke zmíněné směrnici považoval odvolací soud za vhodné poukázat zejména na dopad přiznaný SDEU, se kterým se promítne do rozhodování vnitrostátních soudů. Konkrétně v odst. 53 a násl. rozsudku ze dne 21. prosince 2016 ve spojených věcech C-154/15, C-307/15 a C-308/15, F. G. N. a další proti C. B. SAU(ECLI:EU:C:2016:980) a dalším SDEU připomněl, že čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13/EHS zakazující zneužívající ujednání ve vztahu ke spotřebitelům musí být považován za normu rovnocennou kogentním vnitrostátním předpisům. Vzhledem k povaze a významu veřejného zájmu na ochraně spotřebitelů směrnice 93/13/EHS v čl. 7 odst. 1 ukládá členským státům povinnost zajistit prostředky „zabraňující dalšímu používání zneužívajících ujednání ve smlouvách, které uzavírají prodávající nebo poskytovatelé se spotřebiteli“. Za tímto účelem přísluší vnitrostátnímu soudu jednoduše neaplikovat zneužívající smluvní ujednání, aby nebylo vůči spotřebiteli závazné, aniž je oprávněn měnit jeho obsah. V tomto kontextu je vnitrostátní soud povinen z úřední povinnosti posoudit zneužívající povahu smluvního ujednání spadajícího do působnosti směrnice 93/13/EHS a odstranit tak nerovnováhu, která existuje mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem. Plná účinnost ochrany upravené uvedenou směrnicí totiž vyžaduje, aby vnitrostátní soud, který z úřední moci určil zneužívající povahu ujednání, mohl z tohoto určení vyvodit veškeré důsledky, aniž bude čekat na to, až spotřebitel, poučený o svých právech, navrhne zrušení uvedeného ujednání.

11. SDEU byl v této souvislosti dotázán, zda vnitrostátní procesní pravidla, jako je překážka věci pravomocně rozsouzené, mohou omezit pravomoc exekučních soudů posoudit možnou zneužívající povahu smluvních ujednání. V odpovědi na tuto otázku SDEU přiznal zásadní význam řádnému odůvodnění exekučního titulu a zkoumání, zda byl spotřebitel soudem řádně informován o svém právu brojit proti závěru soudu o absenci zneužívajících smluvních ujednání ve smyslu zmíněné směrnice.

12. C-693/19 a C-831/19: V odst. 59 a násl. rozsudku ze dne 17. května 2022 ve spojených věcech C-693/19 a C-831/19, SPV Project 1503 Srl a další proti YB a dalším (ECLI:EU:C:2022:395) se SDEU zabýval situací, kde vnitrostátní italské právo neumožňovalo exekučnímu soudu přezkoumat platební rozkaz zakládající překážku věci pravomocně rozsouzené, a to ani v případě případného porušení vnitrostátních kogentních pravidel (odst. 59). SDEU na tomto místě připomněl, že povinnost členských států zajistit účinnost práv vyplývají ze směrnice 93/13/EHS s sebou nese požadavek účinné soudní ochrany, který je znovu potvrzený v čl. 7 odst. 1 této směrnice a zakotvený rovněž v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie. Tento požadavek se mimo jiné použije při stanovování procesních pravidel pro žaloby. Bez účinného přezkumu zneužívajících smluvních ujednání nelze zajistit dodržování práv podle směrnice 93/13/EHS. Dle italské vnitrostátní úpravy v rámci exekučního řízení týkajícího se platebních rozkazů, které nebyly zpochybněny, exekuční soud nemohl přezkoumat meritum platebního rozkazu, ani z úřední povinnosti nebo na návrh spotřebitele z důvodu překážky věci pravomocně rozsouzené, kterou tento platební rozkaz zakládal. SDEU (bod 65) tento stav zhodnotil tak, že vnitrostátní právní úprava, podle níž se má za to, že k přezkumu zneužívající povahy smluvních ujednání došlo z úřední povinnosti a vztahuje se na něj překážka věci pravomocně rozsouzené, i když v takovém rozhodnutí, jako je rozhodnutí o vydání platebního rozkazu, chybí jakékoli odůvodnění za tímto účelem, může přitom s ohledem na povahu a význam veřejného zájmu, který je podkladem pro ochranu, kterou směrnice 93/13 přiznává spotřebitelům, zbavit povinnost, která přísluší vnitrostátnímu soudu přezkoumat z úřední povinnosti případně zneužívající povahu smluvních ujednání, její podstaty. (Bod 66) Z toho vyplývá, že požadavek zbavit podstaty účinné soudní ochrany vyžaduje, aby exekuční soud mohl posoudit, a to i poprvé, případně zneužívající povahu smluvních ujednání, která sloužila jako základ pro platební rozkaz, který soud vydal na návrh věřitele a proti němuž dlužník nepodal odpor. Skutečnost, že dlužník v okamžiku, kdy se toto soudní rozhodnutí stalo konečným, o svém postavení spotřebitele ve smyslu směrnice 93/13/EHS nevěděl, je přitom irelevantní, neboť vnitrostátní soud je povinen posoudit zneužívající povahu smluvního ujednání spadajícího do působnosti směrnice z úřední povinnosti.

13. C-600/19: Rovněž v odst. 48 a násl. rozsudku ze dne 17. května 2022 ve věci C-600/19, MA proti I. B. SA (ECLI:EU:C:2022:394) SDEU rozhodoval v obdobné věci výkonu exekučního titulu, kde na počátku soud s negativním závěrem zkoumal bez návrhu otázku, zda se v dotčené smlouvě nachází zneužívající ujednání. Poté nařídil výkon exekučního titulu. SDEU z nedostatku odůvodnění rozhodnutí vyvodil, že v jeho důsledku spotřebitel nebyl informován o existenci přezkumu ani o důvodech, na jejichž základě měl soud za to, že dotčená ujednání nemají zneužívající povahu. Nemohl tudíž posoudit s plnou znalostí věci, zda je třeba proti tomuto rozhodnutí podat opravný prostředek. Naproti tomu tato ochrana by byla zajištěna, pokud by soud ve svém rozhodnutí uvedl, že bez návrhu provedl přezkum zneužívající povahy ujednání právního titulu, na jehož základě bylo zahájeno vykonávací řízení, a že tento alespoň stručně odůvodněný přezkum neodhalil existenci žádného zneužívajícího ujednání.

14. Třebaže směrnice 93/13/EHS sama o sobě nemá přímý účinek, vnitrostátní soudy jsou povinny interpretovat své právní předpisy v souladu se směrnicí, neboť to vyžaduje judikatura SDEU, k jejímuž respektování je Česká republika jako členský stát EU zavázána mezinárodní smlouvou. To znamená, že i když by snad vnitrostátní zákon zakazoval věcný přezkum exekučního titulu, je třeba vždy posoudit, zda byl vydán v souladu se směrnicí a jejími požadavky a zda v exekučním řízení byla zajištěna požadovaná úroveň ochrany spotřebitele. Na podkladě výše popsaných rozhodnutí nelze souhlasit s názorem odvolatelky, že vydání EPR vždy osvědčuje, že soud zkoumal s pozitivním výsledkem podmínky pro jeho vydání (tedy že posoudil uzavřenou smlouvu o úvěru jako platnou a žalobcem doložené posuzování úvěruschopnosti jako řádné), a že tímto nastolil tzv. status quo neumožňující jakékoli zpochybnění tohoto exekučního titulu. Z hlediska aplikovatelného práva Evropské unie (včetně směrnice 93/13/EHS) na ochranu spotřebitele také není relevantní, zda je o právech spotřebitele na vnitrostátní úrovni rozhodnuto soudem či rozhodcem. Podstatným je toliko zajištění účinné ochrany spotřebitelských práv bez ohledu na povahu rozhodujícího orgánu. Nelze proto přijmout jako přípustný závěr nabízený odvolatelkou, že v rozporu se zásadou efektivity lze spotřebitele zbavit soudní ochrany pouze z toho důvodu, že exekuční titul vydal soud. Zároveň tímto nejsou zpochybňovány obecně platné právní názory obsažené v odvolatelkou zmíněných rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 31/2013 a sp. zn. 20 Cdo 2095/2010 ani snižována důležitost principu právní jistoty daná formální právní mocí soudních rozhodnutí. Nelze však odhlédnout, že tato rozhodnutí nejsou dostatečně přiléhavá specifickým okolnostem projednávané věci, neboť se nezabývají výše popsanými požadavky na zvláštní ochrany spotřebitele. Nadto ve druhém zmíněném rozhodnutí Nejvyšší soud připustil povinnost přihlédnout k (absolutní) neplatnosti ujednání (o výši úroku z prodlení) ve věci, v níž byla exekuce vedena na podkladě pravomocného platebního rozkazu. Tím zároveň připustil, že závěr o závaznosti pravomocného PR neplatí absolutně a má své limity. Odvolatelka dále navazovala námitkou, že nalézacím soudům je pravomoc svěřena přímo zákonem, a proto nelze zpochybňovat právní moc a vykonatelnost jejich rozhodnutí, včetně EPR. Odvolatelka však přehlédla zásadní skutečnosti, a sice, že nebyl-li rozhodce nadán pravomocí vůbec rozhodčí nález vydat, bylo třeba exekuční řízení zastavit již na tomto základě. Nebylo by efektivní ani hospodárné, aby se soud dále zabýval dalšími otázkami týkajícími se spotřebitelské smlouvy, na jejímž základě byl rozhodčí nález vydán. Proto, i pokud by závěry vyšších soudů vedly „pouze“ k nedostatku pravomoci rozhodce, nelze z tohoto faktu dovozovat, že by v případě neexistence tohoto nedostatku bylo možné považovat vydané nálezy za jinak perfektní exekuční tituly. Jinými slovy, absence pochybení v pravomoci rozhodce automaticky neznamená, že by exekuční titul nemohl být zatížen dalšími vadami a za tímto účelem přezkoumáván, například z důvodu přiznání úroků z prodlení ve zcela nepřiměřené výši, která již není v souladu s ústavním pořádkem (což shledal Ústavní soud za zásadní vadu exekučního titulu v již zmíněném nálezu sp. zn. II. ÚS 3194/18).

15. Právní posouzení: Podle § 269 odst. 1 o. s. ř. „nařízený výkon rozhodnutí zastaví soud na návrh nebo i bez návrhu“. Podle § 55 odst. 5 ex. ř. „o zastavení exekuce může rozhodnout exekuční soud i bez návrhu“. Podle § 52 odst. 1 ex. ř. „nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu“. Nejvyšší soud v odvolatelkou zmíněném usnesení sp. zn. 20 Cdo 1655/2020 skutečně potvrdil, že exekuční řízení se řídí zásadou, podle které exekuční soud nemá pravomoc přezkoumávat věcnou správnost ani zákonnost exekučního titulu. Nicméně zároveň na základě nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2230/16 uvedl, že výjimečně lze v exekučním řízení zkoumat zásadní vady exekučního titulu a na jejich základě zastavit výkon rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., pokud existují okolnosti, které by mohly vést k tomu, že další výkon rozhodnutí by byl v rozporu s procesními zásadami (i když mohou mít oporu v právu hmotném) a vedl by k popření základních principů právního státu a k očividné nespravedlnosti (na tomto místě rovněž viz odst. 24 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/15), Nejvyšší soud zde rovněž upozornil nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, který v této souvislosti vyvodil, že výkon rozhodnutí vedoucí ke zjevné nespravedlnosti, nebo dokonce v rozporu s principy právního státu představuje porušení základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (a to ve věci, kde exekučního titulu přiznal úroky z prodlení ve zcela „nepřiměřené výši, která již není v souladu s ústavním pořádkem“). Je tak třeba uzavřít, že nejen dle norem práva EU, které má v souladu se zásadou aplikační přednosti před vnitrostátním právem přednost, ale i v souladu s právem vnitrostátním je soud povinen přezkoumat exekuční titul kvůli zásadním vadám majícím původ v hmotném právu, pokud se exekuční titul týká ochrany spotřebitele, jako je tomu v dané věci. Shora uvedené závěry se konkrétně projeví tak, že pokud exekuční titul ukládající povinnost spotřebiteli postrádá alespoň stručné odůvodnění vztahující se k ochraně spotřebitele, musí exekuční soud tento nedostatek zohlednit a napravit jej vlastním přezkumem a tím zhojit dosud přítomnou zásadní vadu tohoto titulu. Tento přezkum je tedy nezbytný k zajištění, že v soudním řízení jsou splněny požadavky na ochranu spotřebitele a že výkon exekučního titulu odpovídá cílům směrnice 93/13/EHS.

16. Na podporu tvrzení o nemožnosti věcného přezkumu odvolatelka dále argumentovala, že v případě zastavení exekuce zůstane zachována překážka věci rozsouzené, kdy nebude možné vydat nové rozhodnutí, avšak výkon rozhodnutí stávajícího jí bude odepřen. Odvolací soud hodnotil uvedenou argumentaci jako námitku rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že pokud je porušení dobrých mravů (jako důvod neplatnosti úvěrové smlouvy) hodné zkoumání v rámci exekučního řízení, a pokud toto porušení odůvodňuje zastavení exekučního řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016 a na něj navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3324/2017), nemůže být současně shledán důvod pro nezastavení řízení na stejném základě. Nadto nutno zohlednit. že v projednávané věci byl povinné poskytnut úvěr 22 000 Kč, kdy povinná ke dni podání návrhu na vydání EPR zaplatila celkově 19 700 Kč, přičemž z výpisu soudního exekutora vyplývá, že v exekučním řízení bylo vymoženo dalších 8 000 Kč splátkami převážně po 300 Kč (viz usnesení zdejšího soudu č. j. 18 Co 351/2023-122, odst. 9). Povinná tedy již fakticky zaplatila poskytnutou jistinu, proto nelze mít za to, že by samotným zastavením exekuce byla oprávněná za poskytnutí půjčky nějak výrazně krácena. Pochybení, k němuž došlo v exekučním řízení, kdy si soudní exekutor na úkor oprávněné ponechával více, než na kolik měl nárok (jak bylo popsáno v odst. 9 a násl. zmíněného usnesení) by za popsané situace nemělo jít k tíži povinné, která se v rámci svých možností snažila půjčku splácet. Námitka rozporu s dobrými mravy za těchto okolností proto důvodná není.

17. Ostatními námitkami se odvolací soud detailněji nezabýval, neboť je s ohledem na výše uvedené hodnotil jako irelevantní.

18. Závěr soudu I. stupně o neplatnosti úvěrové smlouvy a nutnosti zastavit exekuční řízení dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. je ze všech shora uvedených důvodů správný. Odvolací soud proto postupoval dle § 219 o. s. ř. ve spojení s § 52 ex. ř. a napadené usnesení jako správné potvrdil, a to včetně správných akcesorických nákladových výroků.

19. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 a §142 odst. 1 o. s. ř., když zcela neúspěšné oprávněné připadla povinnost k náhradě nákladů procesně úspěšné povinné. Té však v odvolacím řízení žádné takové náklady nevznikly, proto jí nebyla ani přiznána jejich náhrada.

20. O náhradě nákladů odvolacího řízení soudnímu exekutorovi bylo rozhodnuto podle § 224 odst. l a § 137 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že exekutorovi v tomto stadiu řízení náklady nevznikly.