18 Co 26/2025 - 240

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudkyň Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a Mgr. Blanky Fauré ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozena dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupena advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika – [orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] za níž jedná Česká republika – [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] o zaplacení 59.881.741 Kč s příslušenstvím z částky 56.337.174,51 Kč, odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 9. 2024, č. j. 45 C 40/2022-195 ve spojení s opravným usnesením ze dne 29. 11. 2024, č. j. 45 C 40/2022-214, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve vyhovujícím výroku o věci samé (III.) mění jen tak, že co do částky 799.500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % za dobu od 2. 9. 2021 do zaplacení se žaloba zamítá, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se v zamítavém výroku o věci samé (IV.) potvrzuje.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení soudy obou stupňů částku [částka], a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Odvoláním napadeným rozsudkem soud I. stupně připustil změnu žaloby učiněnou dne 27. 6. 2024 a v závěrečném návrhu tak, že předmětem řízení se stalo zaplacení částky 59.881.741 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 11. 9. 2020 do zaplacení příslušenstvím z částky 56.337.174,51 Kč (výrok I.), zastavil řízení to co do částky 4.743.078,61 Kč s příslušenstvím, co do částky 3.600 Kč s příslušenstvím a částky 0,30 Kč s příslušenstvím (výrok II.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 877.500 Kč s příslušenstvím (výrok III.), zamítl žalobu co do částky 59.004.241,10 Kč s příslušenstvím (výrok IV.) a uložil žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok V.)

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhá zaplacení nemajetkové i majetkové újmy s odůvodněním, že jí byla způsobena škoda v souvislosti s řízením vedeným u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], ve kterém byla žalobkyně stíhána pro trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 a odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „TZ“), a trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 252 a odst. 1 odst. 3 písm. b) TZ (dále jen „trestní řízení“). Trestní řízení bylo zahájeno usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne 30. 4. 2008, č. j. PJM-132/TČ-2008-03. V průběhu řízení bylo rozhodnuto o zajištění majetku žalobkyně, a to usnesením [adresa] sp. zn. [spisová značka], ze dne 7. 3. 2007, kterým byla pro účely trestního řízení zajištěna budova č. p. [číslo] na parcele st. [číslo] v obci [adresa], k. ú. [adresa], zapsaná na LV č. [hodnota] u [právnická osoba] pro [adresa], katastrální pracoviště [adresa] (dále jen „rozhodnutí o zajištění nemovitosti“ a „nemovitost“), usnesením Policie ČR, [nazev] ze dne 18. 8. 2008, kterým byla zajištěna jako náhradní hodnota jiná majetková hodnota, plnění z pojistné smlouvy v částce 6.116.192 Kč, a usnesením Okresního soudu v [adresa] ze dne 3. 11. 2010, č. j. [spisová značka], kterým byl zajištěn zbytek pojistného plnění ve výši 1.235.690 Kč (dále jen „rozhodnutí o zajištění náhradní majetkové hodnoty“). Zajištění majetku trvalo i po pravomocném skončení řízení, zajištěná náhradní majetková hodnota byla žalobkyni vrácena teprve dne 14. 12. 2020, a to na základě usnesení Okresního soudu v [adresa], č. j. [spisová značka], ze dne 29. 10. 2020, kterým bylo zrušeno zajištění nemovitosti i náhradní majetkové hodnoty. Trestní stíhání přitom skončilo usnesením Okresního soudu v [adresa] ze dne 18. 8. 2020, č. j. [spisová značka]. Žalobkyně má za to, že v řízení docházelo k průtahům, když druhé meritorní rozhodnutí bylo vyhlášeno téměř po čtyřech letech. V souvislosti s trestním řízením vznikla žalobkyni majetková škoda spočívající v nákladech za zastupování, neboť advokát žalobkyně ve věci učinil 36 úkonů po 2 300 Kč, včetně režijního paušálu. Dále v důsledku zajištění nemovitosti vznikla žalobkyni škoda s ohledem na skutečnost, že žalobkyně nemohla nemovitost pronajmout, nemohla ani provádět opravy a údržbu stavby a ta v průběhu trestního řízení chátrala, což bylo umocněno skutečností, že žalobkyně měla blokovány prostředky z pojistného plnění a nemohla odstranit škody způsobené na budově požárem v roce 2007. Požaduje proto náhradu škody za snížení hodnoty předmětné nemovitosti během zajištění v celkové výši 6.239.481,71 Kč, ušlý zisk za pronájem nemovitosti ve výši 47.200.062,50 Kč a zvýšení nákladů, které bude muset vynaložit na opravu nemovitosti, přičemž tuto škodu vyčíslila částkou 2.843.630,30 Kč. V souvislosti s trestním stíháním si žalobkyně také nemohla najít práci odpovídající její kvalifikaci a požaduje náhradu ušlého výdělku ve výši 2.794.051 Kč. Svůj nárok uplatnila dne 1. 3. 2021 u žalované, která ho odmítla.

3. Rozsudkem ze dne 16. 3. 2023, č. j. [spisová značka] soud I. stupně zamítl žalobu v plném rozsahu a uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů řízení. K odvolání žalobkyně proti shora uvedenému rozsudku Městský soud v [adresa] rozsudkem č. j. [spisová značka] ze dne 27. 9. 2023 rozsudek soudu I. stupně co do zamítnutí nároku žalobkyně na zaplacení nemajetkové újmy ve výši 764.000 Kč s příslušenstvím potvrdil, ve zbývající části, co do nároků žalobkyně na zaplacení majetkové újmy a výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. S odkazem na relevantní judikaturu uložil soudu I. stupně posoudit přiměřenost délky řízení k vydání rozhodnutí v posuzovaném řízení a v případě, že dojde k závěru, že tato délka byla v takto určeném rozsahu nepřiměřená, zabývat se tím, zda za stanovené období přesahující běžný průběh řízení žalobkyni vznikla jí tvrzená majetková újma.

4. V průběhu následného řízení před soudem I. stupně podáním ze dne 27. 6. 2024 žalobkyně rozšířila žalobu ohledně dvou již uplatněných nároků, a to co do ušlého zisku z pronájmu nemovitosti ve výši 52.191.300 Kč a náhrady ušlého výdělku za dobu trestního stíhání ve výši 3.206.408 Kč, celkem tedy požadovala částku 64.628.420,01 Kč, tj. 93.600 Kč jako náklady obhajoby, 47.200.062,50 Kč navýšených na 52.191.300 Kč za ušlý zisk z pronájmu nemovitostí, 6.293 481,71 Kč snížení hodnoty nemovitosti, 2.843.630,30 Kč na zvýšení finančních prostředků na opravu z důvodu inflace, 2.794.051 Kč navýšených na 3.206.408 Kč z titulu ušlého výdělku. Z nově rozšířených nároků žalobkyně úrok z prodlení nepožadovala.

5. V závěrečném návrhu ze dne 6. 9. 2024 nad rámec již uplatněných částek žalobkyně nově uplatnila nárok na náhradu snížení hodnoty zajištěných peněžních prostředků inflací ve výši 1.550.403,10 Kč, nepožadovala snížení hodnoty nemovitosti v čase ve výši 6.293.481,71 Kč a výslovně vzala žalobu částečně zpět co do nákladů na obhajné ve výši 3.600 Kč a co do navýšení ceny oprav inflací ve výši 0,30 Kč, tj. 59. 881.741,10 Kč celkem, tedy o méně 4.746.678,91 Kč. Soud I. stupně proto na základě částečného zpětvzetí žaloby řízení v daném rozsahu zastavil. Z nově specifikovaného nároku žalobkyně úrok z prodlení nepožadovala.

6. Předmětem řízení před soudem I. stupně zůstaly částky 90.000 Kč za náklady obhajoby, 52.191.300 Kč za ušlý zisk z pronájmu nemovitostí, 2.843.630 Kč na zvýšení finančních prostředků na opravu z důvodu inflace, 3.206.408 Kč za ušlý výdělek a 1.550.403,10 Kč za snížení hodnoty peněžních prostředků, tj částka 59.881.741,10 Kč.

7. Žalovaná setrvala na svém stanovisku, nárok neuznala, požadovala zamítnutí žaloby. Učinila nesporným, že ve věci bylo zahájeno trestní stíhání dne 3. 4. 2008, které bylo zastaveno usnesením Okresního soudu v [adresa] č. j. [spisová značka] ze dne 18. 8. 2020, s odkazem na § 231 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. m) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „TŘ“), a to s odkazem na článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 sjednané v Římě dne 4. 11. 1950 (právo na projednání věci v přiměřené lhůtě) a pod bodem 2. obžaloby podle § 11 odst. 1 písm. b) TŘ, tj. z důvodu promlčení trestního stíhání. Odmítla, s odkazem na judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu, nárok na náhradu majetkové i nemajetkové újmy. Konstatuje, že s ohledem na zastavení trestního stíhání žalobkyně byla odškodněna jinak v rámci samotného trestního stíhání, a to právě formou jeho zastavení. Dále uplatnila námitku promlčení v souvislosti s rozšířením nároků na majetkovou újmu žalobkyní a uznala část nároku na právní služby vynaložené žalobkyní v průběhu trestního řízení.

8. Soud I. stupně po provedeném dokazování jednotlivými listinymi trestního spisu sp. zn. [spisová značka] Okresního soudu v [adresa] rozhodnutími týkajícími se pojistného plnění ve vztahu k nemovitosti, nájemními smlouvami z let 2021–2024, listinami předloženými žalobkyní k tvrzené škodě za ušlou mzdu (potvrzení a rozhodnutí [orgán] a [orgán], evidenční listy k důchodovému pojištění, pracovní smlouvy) a krycími rozpočty neurčeného zpracovatele masa, poté, co pečlivě odůvodnil, z jakého důvodu neprovedl další navrhované důkazy (bod 47 napadeného rozsudku), a po citaci § 1 odst. 1, § 2, § 3 odst. 1 písm. a), b), c), § 5, § 7 odst. 1 a 2, § 8 odst. 1, 2 a 3, § 12 odst. 1, 2, § 13 odst. 1, 2, § 14 odst. 1 a 3, § 15, § 26 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a změně zákona [orgán] č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), § 95 odst. 1, 2 a § 96 odst. 1 o. s. ř., s odkazem na judikaturu precizovanou v bodě 63 napadeného rozhodnutí uzavřel, že žalobkyně byla nezákonně trestně stíhána, když usnesením Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 18. 8. 2020 bylo její trestní stíhání pro promlčení zastaveno. Zabýval se tedy posouzením, zda jsou naplněny podmínky pro odpovědnost státu za škodu co do žalobkyní uplatněných nároků na náhradu majetkové škody specifikované v rámci žaloby, včetně jejích modifikací účiněných dne 27. 6. 2024 a v závěrečném návrhu. Dospěl k závěru, že průtahy jako takové v podobě nečinnosti soudu se projevily pouze v rozsahu devíti měsíců řízení, které ve vztahu k žalobkyni trvalo od vydání usnesení o zahájení trestního stíhání dne 30. 4. 2008 do 11. 9. 2020, kdy nabylo právní moci usnesení Okresního soudu v [adresa] č. j. [spisová značka] ze dne 18. 8. 2020. Řízení tak prizmatem období průtahů mohlo skončit 11. 12. 2019.

9. K jednotlivým úkonům právní služby, kdy žalobkyní byla požadována, po částečném zpětvzetí žaloby, částka 90.000 Kč, soud I. stupně přiznal žalobkyni náhradu za 30 úkonů právní služby po 2.300 Kč a 30 režijních paušálů po 300 Kč v celkové výši 78.000 Kč s příslušenstvím. Ve zbývajícím rozsahu (12.000 Kč) žalobu zamítl.

10. K náhradě škody vzniklé v souvislosti se zajištěním majetku, kterou žalobkyně požadovala po rozšíření žaloby dne 27. 6. 2023 ve výši 52.191.300 Kč, konstatoval, s ohledem na námitku promlčení vznesenou žalovanou stranou, promlčení nároku co do částky 4.991.237,50 Kč a upřesnil, že žalobkyně se dozvěděla, že jí vznikla škoda v souvislosti s nezákonným trestním stíháním dne 11. 9. 2020, kdy bylo trestní stíhání žalobkyně pravomocně zastaveno. Od 12. 9. 2020 počala běžet žalobkyni obecná tříletá promlčecí lhůta, která byla přetržena předběžným uplatněním nároku u žalované, avšak nikoliv co do částky 4.991.237,50 Kč, kterou žalobkyně uplatnila u soudu až podáním ze dne 27. 6. 2024. Poté se zabýval nárokem na náhradu ušlého zisku představujícím nájemné, které mohla žalobkyně získat, kdyby nebyla nemovitost zajištěna. S ohledem na prokázané průtahy v posuzovaném řízení v délce 9 měsíců uzavřel, že v daném případě je dána odpovědnost spočívající v průtazích v daném řízení, a přisvědčil žalobkyni, že v případě umožnění dispozice se zajištěnými peněžními prostředky mohla započít s opravami nemovitosti o něco dříve, přesněji o 9 měsíců, když plnění ze strany pojišťovny vymohla v civilním řízení dlouho předtím. Jestliže však tyto peněžní prostředky využít nemohla, protože byly zajištěny, vznikla žalobkyni škoda ve výši žalobkyní doloženého nájemného a přepočtem ročního zisku, dospěl soud I. stupně k částce 88.833 Kč měsíčně. S ohledem na ekvivalent této částky odpovídající devíti měsícům vyčíslil ušlé nájemné částkou 799.500 Kč s příslušenstvím. Ve zbývající části žalobu zamítl.

11. K nároku zahrnujícímu navýšení ceny oprav o inflaci ve výši 2.843.630 Kč poukázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 38/2000 ze dne 8. 2. 2001, na které navázal Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1227/2001 či 30 Cdo 3450/2013, a uzavřel, že ztráta hodnoty peněz v důsledku inflace není ani podle občanského zákoníku škodou a jako taková nemůže být odškodňována. S ohledem na to soud I. stupně nejprve ve výroku ad. II. řízení částečně zastavil co do 0,30 Kč, a ve zbývající části v plném rozsahu zamítl.

12. K náhradě ušlého výdělku za dobu trestního stíhání specifikoval, že žalobkyně se domáhá částky 3.206.408 Kč, kterou uplatnila žalobou ve výši 2.794.051 Kč, a tedy, s odkazem na výše uvedené ohledně promlčení části nároku za ušlé nájemné, je námitka promlčení částky 412.357 Kč důvodná, neboť byla uplatněna až v podání ze dne 27. 6. 2024.[Anonymizováno]Ke zbývající části uvedl, že žalobkyně sama konstatovala a v řízení bylo prokázáno, že její zaměstnání ve společnosti [právnická osoba]. bylo ukončeno dohodou s insolvenčním správcem, který po prohlášení konkurzu usnesením Městského soudu v [adresa] č. j. [spisová značka] ze dne 4. 12. 2007 převzal správu nad majetkem společnosti. Konkurz na majetek společnosti byl zrušen dne 8. 6. 2009 pro nedostatek majetku. K zahájení trestního stíhání došlo 30. 4. 2008. Soud I. stupně uzavřel, že ztrátu zaměstnání nelze dávat do příčinné souvislosti s trestním stíháním žalobkyně, ale spíše s úpadkem dané společnosti. S ohledem na výsledek konkurzního řízení je zřejmé, že příčinou úpadku společnosti bylo zadlužení této společnosti vůči věřitelům, nikoliv ztráta existenční platformy, když společnost nebyla vlastníkem zajištěné nemovitosti a svou podnikatelskou činnost mohla přemístit do jiných prostor. Nemožnost poskytnutí úvěru této společnosti, a tím pádem pokračování podnikání z důvodu zajištění nemovitosti v průběhu trestního stíhání žalobkyně, vyhodnotil jako spekulaci, kterou výsledek konkurzního řízení vyvrací. Uvedl, že žalobkyně neprokázala příčinnou souvislost mezi trestním stíháním a poklesem svých příjmů, resp. potíží najít si jinou práci, neboť žádný důkaz k tomuto tvrzení nepředložila a sama uvedla, že k těmto tvrzením dostatek důkazů nemá, protože část listin sama zlikvidovala. Bez důkazu pak zůstalo tvrzení žalobkyně, že potencionální zaměstnavatelé dávají přednost jiným uchazečům, kteří měli nižší kvalifikaci než žalobkyně, nebo dokonce žádnou. Uzavřel, že trestní stíhání zjevně nebylo překážkou pracovního poměru a z jednotlivých pracovních smluv, potvrzení, informačních a evidenčních listů nevyplývá, že by ztráta zaměstnání či hledání nového zaměstnání, jakkoliv souvisela s trestním stíháním. Poukázal také na skutečnost, že poměrně dlouhé časové období žalobkyně poskytovala péči svému otci, což bylo rovněž spojeno s tím, že nemohla vykonávat jinou pracovní činnost. Žalobkyně neunesla břemeno důkazní co do prokázání, že v souvislosti s trestním stíháním jí vznikla ztráta na výdělku a s ohledem na to tento nárok v plném rozsahu zamítl.

13. Co se týče náhrady snížení hodnoty zajištěných peněžních prostředků inflací ve výši 1.550.403,10 Kč, které žalobkyně uplatnila až v závěrečném návrhu, a vznesenou námitku promlčení, s odkazem na již odůvodněné uplynutí tříleté promlčecí lhůty, daný nárok také zamítl.

14. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle poměru úspěchu účastníků ve věci, když žalovaná měla úspěch 98,54 % a neúspěch 1,47 %. Žalobkyně nebyla úspěšná co do nároku na náhradu nemajetkové újmy a co do většiny nároku na náhradu újmy majetkové. Přiznal tedy žalované právo na plnou náhradu nákladů řízení, neboť žalovaná byla neúspěšná jen v nepatrné části.

15. Proti tomuto rozsudku podala včasné a přípustné odvolání žalobkyně do výroku IV. a nákladového výroku V. rozsudku. Rozhodnutí má za nesprávné pro rozpor mezi soudem deklarovaným a pro vyčíslení škody aplikovaným odpovědnostním titulem. Soud I. stupně uzavřel, že trestní stíhání žalobkyně bylo nezákonné, proto se výpočet částky odškodnění majetkové újmy nemůže odvíjet od v důsledku nesprávného úředního postupu, ale právním základem pro posouzení věci je nezákonnost samotného trestního stíhání. Takový závěr má za překvapivý a nepochopitelný, aniž by bylo zjevné, proč soud I. stupně současně explicitně nevyslovil nezákonnost usnesení o zajištění majetku a náhradní majetkové hodnoty, ale naopak se nadbytečně zabýval délkou průtahů v řízení. Svou úvahu poté promítl i do posouzení odpovědnostního titulu, který spatřuje v nesprávném úředním postupu spočívajícím v průtazích řízení. Tento závěr má žalobkyně za nesprávný. Bylo-li totiž trestní stíhání žalobkyně jako celek shledáno nezákonným, je z hlediska majetkové újmy bezvýznamné, zda v předcházejícím trestním řízení byly zjištěny průtahy a stanovena její délka. Obdobné revizi však nebyla samostatně podrobena usnesení o zajištění majetku a náhradní majetkové hodnoty, přestože na to v průběhu dosavadního řízení žalobkyně, s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu či Ústavního soudu, poukazovala. Daná akcesorická usnesení ve vztahu k trestnímu stíhání je třeba rovněž vnímat jako nezákonná. Žalobkyně v průběhu řízení nikdy neoznačila jako odpovědnostní titul nesprávný úřední postup, ale konzistentně trvala na nezákonnosti trestního stíhání, zajištění majetku a náhradní majetkové hodnoty. Soud I. stupně také vůbec nezohlednil skutečnost, že žalobkyně mohla zahájit opravu požárem poničené haly bezprostředně poté, co obdržela pojistné plnění, tedy nejpozději ke dni, kdy postupně obdržela od pojišťovny doplatek sporné částky. Nalézací soud vycházel z aktuálního stavu pronajaté plochy. Tato úvaha je neúplná a nesprávná. Žalobkyně poukazovala, že pojistné plnění mělo v době jeho vyplacení pokrýt veškeré náklady na opravu haly, ale v roce 2020 byla, i z důvodu nárůstu cen stavebních prací a materiálů a chátrání haly, již tato částka nedostačující. Další prostředky na zbývající opravy žalobkyně musela vynaložit ze svého, zejména z inkasovaného nájmu. Výměru hypoteticky pronajaté plochy je třeba pro účely výpočtu ušlého nájemného přiměřeně zvýšit, což soud I. stupně neučinil. Podstatnou část pojistného plnění ve výši 6.116.992 Kč zajistil [orgán] dne 18. 8. 2008, jinak by žalobkyně zahájila opravy nemovitosti v září 2008 a tato částka by pokryla 5/6 nákladů na uvedení haly do stavu způsobilého užívání. Dá se také důvodně předpokládat, že by v roce 2008 byla doba rekonstrukce výrazně kratší, protože vyplacené pojistné by bylo dostatečné na provedení rekonstrukce dodavatelským způsobem a počátek oprav by spadl do klimaticky vhodného období, celková doba rekonstrukce by trvala do roku 2009. Skutečně příjmy z nájmu tak mohly být výrazně vyšší, a to by se mělo zohlednit při stanovení výše odškodného. Doba pronájmu by činila minimálně 11 let až 3,5 měsíce, a pokud by žalobkyně vycházela z obvyklé ceny nájmu v letech 2010–2013, odvozené od cen místních realitních kanceláří, a ve výpočtu nezohlednila prokazatelný nárůst této obvyklé ceny v čase, příznivě by se to projevilo ve výši jejího nároku. Zdůraznila také, že je třeba vzít v úvahu stoprocentní obsazenost celkové plochy, které téměř ihned po rekonstrukci dosáhla. K danému nároku dále uvádí, že soud I. stupně zamítl žalobu z důvodu promlčení, a to přesto, že žalobkyně již v žalobě požadovala částku 56.337.174,51 Kč a podáním ze dne 27. 6. 2024 vyčíslila tuto položku na částku 52.191.300 Kč, tedy částku nižší, a tento nárok tak není částečně promlčen. Co se týče soudem stanovené částky nájemného ve výši 1.066.000 Kč ročně, z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně nelze vyčíst, jak soud k této částce došel. Žalobkyně rozporuje soudem zjištěnou výši pobíraného nájemného, rozebírá jednotlivé jí předložené nájemní smlouvy a dochází k závěru, že celkový roční příjem z nájemného dává částku 2.749.878 Kč, což přepočteno na měsíční výnos činí částku 229.156 Kč. Pokud žalobkyně uplatňuje tuto čásku od počátku září 2009 do 14. 12. 2020, kdy bylo fakticky zrušeno zajištění majetku, tedy 11 let a 3,5 měsíce, činí částka ušlého nájemného 31.279.826 Kč. Skutečná škoda spočívající v ušlém nájemném je však výrazně větší, neboť žalobkyně v důsledku ztráty hodnoty nezákonně zajištěných finančních prostředků vyplacených pojišťovnou a nárůstu ceny stavebních pracích, nemohla opravit celou nemovitost, ale pouze její část, což jí nelze přičítat k tíži. Co se týče dílčího nároku u žalobkyně na náhradu škody způsobené navýšením nákladů za opravu požárem zničené budovy o částku 2.840.630 Kč, ohrazuje se proti úvaze soudu I. stupně, že ztráta hodnoty peněz nepředstavuje škodu, v tomto případě zmenšení majetku poškozeného. Žalobkyně náhradu snížení hodnoty zajištění peněžních prostředků inflací uplatnila ve výši 1.550.403,10 Kč. Nárokovaná částka ve výši 2.843.630 Kč se opírá o prokazatelné zmenšení jejího majetku, které nastalo v důsledku toho, že kvůli nárůstu cen stavebních materiálů a stavebních prací za dobu zajištění majetku a náhradní majetkové hodnoty, musela na odstranění škod způsobených požárem vynaložit více prostředků, než by vynaložila, kdyby opravy mohla zahájit a provést bezprostředně po vyplacení pojistného plnění. Žalobkyně uhradila tuto částku ze svého, tím se jí majetek zmenšil a žalobkyně utrpěla škodu v příčinné souvislosti s nezákonnými rozhodnutími. Závěr soudu, že se jedná o tzv. inflační škodu považuje ze všech výše uvedených důvodů za nesprávný. Dále uvádí, že v bodech 49–53 žaloby ze dne 24. 2. 2022 uplatnila dílčí nárok na náhradu škody způsobené vynuceným odkladem oprav v důsledku zajištění majetku a náhradní majetkové hodnoty. Pro vyloučení pochybností o případné duplicitě nároku žalobkyně uzavírá, že utrpěla škodu jak v důsledku zvýšení cen stavebního materiálu a stavebních prací od doby vyplacení pojistného plnění do doby skutečného provedení oprav, tak v důsledku mnohaletého chátrání nemovitosti, kdy její stav vyžadoval neprodleně zásah, který však žalobkyně nemohla podniknout v důsledku nezákonného mocenského omezení dispozice se svým majetkem. Rozdíly mezi náklady na opravu bezprostředně po vyplacení pojistného plnění a mezi nakonec skutečně vynaloženými náklady nebylo možné v průběhu kompenzačního řízení spolehlivě zjistit, protože oprava dosud nebyla dokončena z důvodů, které nelze přičítat žalobkyni. Z pojistného plnění nemohla pokrýt vícenáklady jdoucí na vrub vynucenému chátrání budovy po dobu více než jednoho desetiletí a podklady k této škodě v době soudního řízení nebyly k dispozici. I z tohoto důvodu žalobkyně ve svém závěrečném návrhu upozornila na možnost aplikace § 2955 OZ, podle něhož soud za takové situace má stanovit náhradu škody podle spravedlivého uvážení, přičemž horním limitem byla v tomto případě celková výše nároku uplatněného žalobou ze dne 24. 2. 2022 – 56.033. 174,51 Kč, resp. rozdíl mezi soudem přiznaným odškodněním a újmou vzniklou zajištěním majetku a náhradní majetkové hodnoty o částku uvedenou výše, aniž se s tímto argumentem soud I. stupně vypořádal a zaujal stanovisko. K náhradě ušlého výdělku žalobkyně uvádí, že je přesvědčena, že v řízení dostatečně prokázala, že úpadek společnosti [právnická osoba]. nastal právě v důsledku trestního stíhání žalobkyně. Samotný požár budovy, kde tato společnost vyvíjela činnost, samozřejmě příčinou úpadku být nemohl, avšak právní nemožnost činnost obnovit, již touto příčinou být mohla a také ve skutečnosti byla. Odkazuje také na nápadnou časovou shodu výrazného dlouhodobého snížení denního vyměřovacího základu důchodového pojištění zahájením trestního stíhání. Úvahu nalézacího soudu o neunesení důkazního břemene považuje za povrchní, formální a neodpovídající skutkovým zjištěním, přičemž žalobkyně předložila doklady k letům 2014 a 2015. V informativním osobním listu důchodového pojištění je totiž toto období výslovně uvedeno jako doba péče. Za nepřípadnou považuje výtku ohledně absence důkazů prokazujících tvrzenou skutečnost, že při pracovních pohovorech byli úspěšnější jiní uchazeči s nižší kvalifikací, než měla žalobkyně, pouze proto, že žalobkyně měla stigma probíhajícího trestního stíhání, neboť ne všechno je explicitně zachyceno v písemné podobě a je obecně známé, že se zásada presumpce neviny pod nejrůznějšími záminkami obchází. Má za to, že toto samo o sobě názorně prokazuje, že žalobkyně během trestního stíhání nemohla reálně počítat se získáním práce odpovídající její kvalifikaci, ale musela se spokojit s méně odpovědnou a hůře ohodnocenou prací. K péči o otce uvádí, že výdělek žalobkyně byl v té době tak nízký a výrazně se blížil příspěvku na péči, a je tak z lidského hlediska pochopitelné, že se žalobkyně rozhodla pro osobní péči o jednu z nejbližších osob. V případě, že by dosahovala výdělku jako před zahájením trestního stíhání, mohla mít prostředky na to, aby svému otci péči zajistila prostřednictvím třetí osoby. I kdyby nárok na náhradu ušlého výdělku za rok 2008–2012 a dále za roky 2014 a 2015 soud neuznal, ve zbývajících letech 2007, 2016–2019 je ušlý výdělek postaven najisto, a kromě doby poskytování péče je vysoce pravděpodobný. Žalobkyně má za to, že jí náleží ušlý výdělek minimálně ve výši 1.102.200 Kč s tím, že v roce 2008 měla zanedbatelný výdělek a v letech 2009–2012 neeviduje [orgán] žádný vyměřovací základ, z čehož je zřejmé, že v tomto období byla žalobkyně odkázána pouze na dávky sociální podpory. Skutečná výše ušlého výdělku se minimálně bude blížit částce uplatněné žalobou ze dne 24. 2. 2022. Žalobkyně navrhuje, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobkyni přizná náhradu nemajetkové újmy v částkách uplatněných žalobou ze dne 24. 2. 2022 a náhradu nákladů řízení, nebo jej zrušil a vrátil soudu I. stupně k novému projednání.

16. Žalovaná podala odvolání do vyhovujícího výroku III. co do částky 799.500 Kč, která byla žalobkyni přiznána z titulu dlužného nájemného. Má za to, že soud I. stupně pochybil, když konstatoval, že průtahy v řízení přímo zapříčinily nemožnost žalobkyně pronajímat zajištěnou nemovitost. Mezi průtahy a tvrzeným ušlým ziskem neexistuje přímá a jednoznačná příčinná souvislost, přičemž průtahy v řízení nelze bez dalšího považovat za odpovědnostní titul pro náhradu ušlého zisku, protože zajištění nemovitosti vycházelo z rozhodnutí souvisejícího s trestním řízením, nikoli s nesprávným úředním postupem. Žalobkyně nadto neprokázala konkrétní výši ušlého zisku, neboť jí předložené podklady jsou pouze hypotetické a nevyplývá z nich existence reálné poptávky po pronájmu zajištěné nemovitosti. Žalobkyně nedoložila, že by nemovitost mohla být pronajata za tvrzené nájemné, ani že měla o nájem reálné zájemce. Nebylo tvrzeno, jaké konkrétní nájemní smlouvy by byly bývaly uzavřeny ani s jakým obsahem. Nebyl doložen zájem potenciálních nájemců ani výše nájemného v dané lokalitě. Nejvyšší soud totiž opakovaně judikoval, že ušlý zisk nelze odškodnit, pokud se zakládá na nepodložených hypotetických odhadech. Žalobkyně měla povinnost doložit, že nemovitost mohla být reálně pronajata za tvrzené nájemné a tím by došlo k vytvoření konkrétního zisku, což z předložených důkazů vůbec nevyplývá. Navrhuje, aby odvolací soud výrok III. změnil tak, že žalobu co do částky 799.500 Kč[Anonymizováno]zamítne a přizná žalované náhradu nákladů řízení.

17. K odvolání žalované žalobkyně uvedla, že obě strany sporu se shodují v tom, že to nebyly primárně průtahy v trestním řízení, které žalobkyni znemožnily nejen pronajímat zajištěnou nemovitost a tím zasáhly jejího ústavního práva na vlastnictví majetku. Upozorňuje na rozpor mezi soudem I. stupně deklarovanou nezákonnosti samotného trestního stíhání žalobkyně, a v důsledku toho nezákonnosti akcesorických zajišťovacích usnesení, a mezi nesprávně dovozeným odpovědnostním titulem. Má však za to, že podklady předložené žalobkyní jsou pro stanovení výše ušlého zisku dostatečné a připomíná rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2858/2015, který definuje, že ušlým ziskem se rozumí újma spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku škodné události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se tak[Anonymizováno]dalo důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Za pravidelný běh věcí se považuje taková skladba okolností, která svědčí o tom, že jednání vedoucí k zisku již začalo nebo alespoň se nepochybně mělo začít naplňovat, a že nebýt škodlivého zásahu, výsledek by se dostavil, a to s odkazem na rozsudek ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. [spisová značka]. Zdůrazňuje, že pronájem její nemovitosti není ryze hypotetický, ale skutečný, protože k pronájmu byla nemovitost využívána pro celou dobu, po kterou nebyla nezákonně zajištěna, a neexistuje žádný důvod se domnívat, že by k tomu při pravidelném běhu událostí mohlo být jinak. Také doložila a věrohodně tvrdila, že s opravou nemovitosti do pronajatelného stavu započala neprodleně poté, co bylo zrušeno zajištění nemovitosti a zajištění náhradní majetkové hodnoty. Prokazovala, že při pravidelném běhu událostí by naopak opravy s vysokou mírou pravděpodobnosti trvaly kratší dobu, neboť pojistné plnění by v době jeho vyplacení pojišťovnou pokrylo veškeré náklady, které by bylo třeba vynaložit na odstranění škod po pojistné události. Námitky žalované nemají ani oporu v judikatuře, s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], dle kterého, je-li prokázáno, že pronajímatel hodlal a skutečně měl reálně sjednanou možnost nebytové prostory v určitém období pronajmout a inkasovat sjednané nájemné, a že pouze protiprávní jednání žalovanému znemožnilo tak učinit, odvíjí se náhrada za ztrátu příjmu za pronájem nemovitosti od částky, kterou by pronajímatel skutečně obdržel od nájemce, pokud by byl podnájem realizován. Dále odkazuje na rozsudek sp. zn. [spisová značka], který lze bezezbytku aplikovat na projednávanou věc. Dále odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 922/18 týkající se výdělečné činnosti a ušlého zisku za podnikatelskou činnost, a upozorňuje na jeho závěr, že požadavky kladené soudy na prokázání ušlého zisku musí být přiměřené konkrétní činnosti konkrétního poškozeného. Uzavírá, s odkazem na uvedené, že předpoklady pravidelného běhu věcí byly splněny i u žalobkyně, kdy dle nálezu Ústavního soudu sp. [číslo] trestní stíhání představuje velmi závažný zásah do právní sféry jednotlivce a je nutné, aby takovýto zásah byl odpovídajícím způsobem odškodněn, a pokud trvá takto závažný zásah po dobu výrazně přesahující přiměřenou délku trestního řízení, mělo by se to odrazit i na výši poskytnutého odškodnění formou finanční satisfakce. Nepřiměřeně nízká náhrada škody, jak navrhuje žalovaná, by byla v rozporu se zásadami fungování materiálního právního státu. Žalobkyně proto setrvává na původním odvolacím návrhu.

18. Odvolací soud z podnětu podaných odvolání přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo dle § 212 a § 212a o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. Odvolání žalované shledal důvodným.

19. S přihlédnutím k obsahu odvolání na výzvu odvolacího soudu žalobkyně potvrdila, že předmětem odvolání nejsou nároky nebo jejich části, jež vzala zpět a jsou součástí výroku II., který nebyl odvoláním účastníků dotčen, tj. snížení hodnoty nemovitosti v čase ve výši 6.293.481,71 Kč, náklady na obhajné ve výši 3.600 Kč a navýšení ceny oprav inflací ve výši 0,30 Kč, dále nároky, ke kterým v odvolání není nic namítáno, tj. částka 12.000 Kč nepřiznaná za právní služby advokáta a náhrada snížení hodnoty zajištění peněžních prostředků inflací ve výši 1.550.403,10 Kč. Co se týče ušlého nájemného, předmětem odvolání je částka 31.279.862 Kč a nikoli částka 51.391.800 Kč, co se týče ušlého výdělku předmětem odvolání je částka 1.102.200 Kč a nikoli částka požadovaná po rozšíření žaloby 3.206.408 Kč. Předmětem odvolání žalobkyně do výroku IV. je tedy částka 35.225.692 Kč s úrokem 8,5 % za dobu od 11. 9. 2020 do zaplacení. Předmětem odvolání žalované je částka 799.500 Kč s úrokem 8,05 % za dobu od 2. 9. 2021 do zaplacení. Žalobkyně poté doplnila, že předmětem odvolání učinila také nevyčíslený nárok za vícenáklady způsobené vynuceným chátráním budovy, které by měly soudy přiznat aplikací § 2955 OZ. K danému požadavku byla odvolacím soudem upozorněna, že jde o nevyčíslený a nekonkrétní nárok.

20. Žalovaná k posledně zmíněnému nároku namítla jeho promlčení.

21. Podle § 5 písm. a) a b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

22. Podle § 12 odst. 1, 2 OdpŠk právo na náhradu škody nemá ten, a) kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám, nebo b) kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován. (2) Právo na náhradu škody dále nevznikne, pokud a) v řízení nebylo možno pokračovat z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu, b) bylo trestní stíhání podmíněně zastaveno a nastaly účinky zastavení trestního stíhání, c) výrok o zastavení trestního stíhání byl součástí rozhodnutí o narovnání, d) trestní[Anonymizováno]stíhání bylo zastaveno z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu.

23. Podle § 13 odst. 1, 2 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle odstavce 2 téhož zákonného ustanovení má právo na náhradu škody ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

24. Odvolací soud nejprve připomíná, že již v bodě 15 rozsudku sp. zn [spisová značka] uzavřel: „K hodnocení postupu orgánů vzhledem na ustálený závěr Nejvyššího soudu vyjádřený v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 3310/2013 a aprobovaný v rozhodnutím Ústavního soudu IV. ÚS 2/21-1 („Nedojde-li k vydání odsuzujícího rozsudku, nelze z toho bez dalšího dovozovat nesprávnost postupu orgánů činných v trestním řízení ani nezákonnost rozhodnutí vydaných po zahájení trestního stíhání.“), je třeba připomenout, že soudy nemohou posuzovat zákonnost jednotlivých rozhodnutí vydaných v rámci trestního stíhání ani další postup orgánů činných v trestním řízení. Nicméně na základě průběhu naříkaného řízení je jejich úkolem stanovit si období nečinnosti vymykající se běžnému chodu věcí, a to vše s přihlédnutím k proporcionalitě práv žalobkyně a zásahů prováděných dle trestního řádu. V této souvislosti je třeba zkoumat, zda daná rozhodnutí o zastavení trestního stíhání a zrušení zajištění majetku nemohla být vydána dříve tak, aby byly respektovány ústavní požadavky zákonnosti trestního stíhání ve smyslu shora zmiňovaných ústavních práv žalobkyně, tj. zda daná rozhodnutí, z nichž žalobkyně také dovozuje odpovědnost státu za majetkovou újmu, nebyla vydána v nepřiměřené lhůtě a kdy s přihlédnutím k okolnostem na straně státu mohla být vydána“.

25. K náhradě majetkové újmy se vyjádřil Nejvyšší soud i v bodě 7 rozhodnutí ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2547/2023:„Nejvyšší soud ve své ustálené judikatuře vychází ze závěru, že v případě, pokud se poškozený domáhá náhrady škody (majetkové újmy), může k založení odpovědnosti státu za ni dojít jen z důvodu nesprávného úředního postupu spočívajícího v existenci průtahů (tj. období nečinnosti), nikoli z důvodu nepřiměřené délky řízení (srov. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, uveřejněný pod č. 7/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1930/2014, uveřejněný pod č. 82/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3728/2016, a ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1943/2013). Tento závěr akceptoval i Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. [číslo]. V případě správního řízení, které je vázáno zákonnými lhůtami pro vydání rozhodnutí, je pak nutné při zkoumání, zda v něm došlo k průtahům (tj. neodůvodnitelné nečinnosti správního úřadu), zabývat se tím, jestli v něm došlo k nedodržení zákonných lhůt, které jsou pro vydání rozhodnutí ve správním řízení stanoveny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2793/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2101/2005, který se sice týká posuzování odpovědnosti státu podle předchozí právní úpravy, tedy dle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, ale ve výše uvedeném směru jsou jeho závěry aplikovatelné i na právní úpravu zákona č. 82/1998 Sb.).“ 26. Soud I. stupně se tedy správně zabýval, zda rozhodnutí o zastavení trestního stíhání nemohlo být vydáno dříve a uzavřel, že v tomto ohledu došlo k průtahům v délce 9 měsíců. Na tento závěr vyjádřený v bodě 63 napadeného rozsudku, odvolací soud odkazuje. Má však za to, že pokud zajištění majetku trvalo i po pravomocném skončení řízení dne 18. 8. 2020 a zajištěná náhradní majetková hodnota byla žalobkyni vrácena teprve dne 14. 12. 2020 na základě usnesení Okresního soudu v [adresa] č. j. [spisová značka], ze dne 29.10.2020, kterým bylo zrušeno zajištění nemovitosti i náhradní majetkové hodnoty, došlo v tomto postupu k dalším průtahům v délce, přihlédne-li odvolací soud administrativnímu zpracování daných rozhodnutí, 3 měsíců, které je nutno k soudem I. stupně uvažované době průtahů připočítat. Průtahy tak činily 12 měsíců.

27. K jednotlivým nárokům žalobkyně odvolací soud nejprve uvádí, že se ztotožňuje se závěry soudu I. stupně ohledně promlčení části nároků uplatněných žalobkyní návrhem na rozšíření žaloby ze dne 27. 6. 2024 či v závěrečném návrhu, a to konkrétně co do částky 4.991.237,50 Kč, které žalobkyně uplatnila z titulu ušlého nájemného, částky 1.550.403,10 Kč, které žalobkyně uplatnila jako náhradu snížení hodnoty zajištěných peněžních prostředků inflací a částky 412.357 Kč, které žalobkyně uplatnila jako náhradu ušlého výdělku. V tomto ohledu odvolací soud odkazuje na závěry uvedené v bodě 65, 67 a 68 napadeného rozhodnutí, v rozsahu odůvodnění promlčení jednotlivých částek.

28. Ke konkrétní odvolací námitce týkající se skutečnosti, že žalobkyně na náhradu ušlého nájemného uplatnila částku 56.337.174,51 Kč s odkazem na bod 6 žaloby ze dne 24. 2. 2022 a na základě rozšíření žaloby uplatnila částku 52.191.300 Kč, tedy částku nižší a vzhledem k tomu nemohla být žaloba z důvodu promlčení nároku ve výši 4.991.237,50 Kč zamítnuta, odvolací soud uvádí, že taková skutečnost ze žaloby nevyplývá. Žalobkyně v žalobě uplatnila částku majetkové újmy ve výši 56.337.174,51 Kč, přičemž z jejího doplnění ze dne 17. 3. 2022 je zřejmé, že částka 56.337.174.51 Kč je tvořena čáskou 47.200.062,50 Kč za ušlý zisk z pronájmu nemovitostí, částkou 6.293 481,71 Kč za snížení hodnoty nemovitosti a částkou 2.843.630,30 Kč z důvodu zvýšení finančních prostředků na opravu z[Anonymizováno]důvodu inflace Z výše uvedeného je zřejmé, že žalobkyně v návrhu na změnu žaloby ze dne 27. 6. 2024 z titulu ušlého nájemného nepožaduje částku nižší, ale částku o 4.991.237,50 Kč vyšší, na což byl právní zástupce žalobkyně v průběhu jednání dne 2. 7. 2024 upozorněn a soudem byla podrobně daná otázka rozšíření žaloby řešena, jak ostatně z přepisu protokolu o uvedeném jednání jednoznačně vyplývá.

29. K ušlému nájemnému žalobkyně v odvolání uvádí, že částka ušlého nájemného činí 31.279.826 Kč. Žalobou však žádala 47.200.062 + 4.911.237,50 Kč (dne 27. 6. 2024), tj. 56.337174,51 Kč. Z rozsudku soudu I. stupně je zřejmé, že ohledně určení ušlého zisku z pronájmu zajištěné nemovitosti vycházel z nájemních smluv uzavřených v letech 2021, 2022 a 2024. Odvolací soud v tomto ohledu zopakoval dokazování trestním spisem svazek 2 a 8 obsahujícím nájemní smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní jako pronajímatelem a [jméno FO] jako nájemcem dne 2. 1. 2003, nájemní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní jako pronajímatelem a společností [právnická osoba], IČ: [IČO], jako nájemcem dne 7. 7. 2003, 1. 1. 2004, 31. 12. 2004 ukončenou dne 31. 5. 2005 Dohodou o skončení nájmu ze dne 10. 2. 2005, nájemní smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní jako pronajímatelem a společností [právnická osoba]., IČ: [IČO], jako nájemcem dne 1. 6. 2005, nájemní smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní jako pronajímatelem a společnost [právnická osoba], s.r.o., IČ [IČO], jako nájemcem dne 22. 2. 2007, sdělením [tituly před jménem] [právnická osoba] ze dne 3. 4. 2007 [orgán] a přípisem žalobkyně [orgán] ze dne 11. 4. 2007.

30. K zopakovaným důkazům žalobkyně při odvolacím jednání vysvětlila, že smlouva se společností [právnická osoba], IČ [IČO] nebyla bezezbytku realizována zřejmě v důsledku požáru nemovitosti. Žalovaná upozornila na skutečnost, že stát je posledním dlužníkem a nájemné mělo být vymáháno po dlužnících, došlo tak k přerušení příčinné souvislosti neuhrazením závazků z nájemních vztahů[Anonymizováno]

31. Ušlý zisk je újmou spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku protiprávního jednání či škodní události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (srov. např. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 296/2006, uveřejněný pod č. 39/2008 Sb. rozh. obč.). Nepostačuje přitom pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu, ale musí být najisto postaveno, že nebýt protiprávního jednání škůdce či škodní události, majetkový stav poškozeného by se zvýšil; důkazní břemeno je na poškozeném. Pouhé tvrzené zmaření zamýšleného podnikatelského záměru poškozeného však k odškodnění nestačí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 4313/2008). Poškozený musí prokázat, že měl zajištěny předpoklady pro tzv. pravidelný běh věcí, např. že tam, kde je k provozování výdělečné činnosti zapotřebí splnění určitých podmínek (např. licence, registrace, stavební povolení apod.), byl reálný předpoklad jejich dosažení, pokud by nepříznivě nezasáhla škodní událost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 25 Cdo 142/2004).

32. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2963/2009: „Výše částky, kterou by poškozený za obvyklých okolností v daném místě získal na nájemném podle běžným poměrům odpovídající platné nájemní smlouvy, s odečtením částky, kterou by musel na dosažení tohoto zisku vynaložit (ztráta příjmu za nájem nemovitosti), nemusí být doložena písemnou smlouvou; reálná možnost dosažení příjmu se může odvíjet i od předběžné dohody ústní, je-li se zřetelem ke všem okolnostem zřejmé, že nebýt škodné události, zamýšleného zisku by bylo dosaženo“.

33. Ze skutkových tvrzení uvedených v žalobě je zřejmé, že žalobkyně výši ušlého nájemného určila cenou obvyklého nájemného v letech 2010–2013 s tím, že by pronajala skladové, kancelářské i výrobní prostory. Náklady na dosažení zisku uvedla ve výši 30 %. K důkazu však předložila nájemní smlouvy uzavřené v letech 2021, 2022 a 2024. Z nich poté dovozuje v odvolacím řízení další částku ušlého nájemného (31.279.862 Kč), bez zohlednění nákladů k dosažení zisku.

34. Odvolací soud se tedy zabýval hlediskem obvyklých okolností na daném místě, ke kterým zopakoval dokazování z nájemních smluv obsažených v trestním spise (svazek 2 a 8), ze kterých zjistil, že v roce 2003 pronajala žalobkyně nebytové prostory panu [jméno FO] za částku 10.000 Kč ročně s tím, že nemovitosti jsou předávány ve stavu, který vyžaduje komplexní rekonstrukci a přestavbu na provozovnu porážky masa, kterou se zavázal provést nájemce vlastním nákladem (nájemní smlouva uzavřená mezi žalobkyní jako pronajímatelem a [jméno FO]. [Anonymizováno] jako nájemcem dne 2. 1. 2023), v roce 2003, 2004 a 2005 pronajala žalobkyně objekt společnosti [Anonymizováno] IČ: [IČO], jejíž jednatelkou a společnicí v daných letech byla, jak vyplývá z výpisu z obchodního rejstříku této společnosti, za částku [částka] ročně s ohledem a skutečnost, že nájemce bude vlastním nákladem v objektu provádět rozsáhlé rekonstrukce, jejichž výsledkem bude zřízení provozu porážky jatečních zvířat (nájemní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní jako pronajímatelem a společností [právnická osoba], IČ: [IČO], jako nájemcem dne 7. 7. 2003, 1. 1. 2004, 31. 12. 2004 ukončená dne 31. 5. 2005 Dohodou o skončení nájmu ze dne 10. 2. 2005). V roce 2005 žalobkyně uzavřela nájemní smlouvu se společností [právnická osoba]., IČ: [IČO], jejíž společnicí byla od 17. 1. 2005 do 30. 1. 2007, jak vyplývá z výpisu z obchodního rejstříku této společnosti, na dobu určitou od 1. 6. 2005 do 31. 12. 2012 za částku 240.000 Kč ročně a poplatky spočívající v dani z nemovitosti, místní poplatky obecnímu úřadu a pojištění (nájemní smlouva uzavřená mezi žalobkyní jako pronajímatelem a společností [právnická osoba]., IČ: [IČO], jako nájemcem dne 1. 6. 2005). V roce 2007 pronajala žalobkyně prostory společnosti [právnická osoba] IČ [IČO] (nájemní smlouva uzavřená mezi žalobkyní jako pronajímatelem a společností [právnická osoba] IČ [IČO], jako nájemcem dne 22. 2. 2007) na dobu 5 let do 28. 2. 2012 za částku 600.000 Kč ročně s tím, že nájemce bude za vlastní finanční prostředky nemovitost rekonstruovat a pronajímatel se zavázal nabídnout dané nemovitost přednostně ke koupi nájemci za kupní cenu poníženou o investice. Dále bylo dohodnuto (bod 2 Smlouvy), že nájemce je oprávněn bez souhlasu pronajímatele měnit a určovat skladbu podnájemců, uzavírat nové smlouvy o podnájmu, měnit je a ukončovat. Účelem nájmu (bod 3 Smlouvy) bylo provozování předmětu podnikání nájemce a zprostředkování dalších podnájmů v předmětných nemovitostech. Z obsahu uvedených smluv dále vyplývá, že mohly být měněny či doplňovány pouze písemně. Ze Sdělení [tituly před jménem] [právnická osoba] ze dne 3. 4. 2007 vyplývá, že z titulu právního zástupce společnosti [právnická osoba]. sděluje [orgán], že mezi jejím klientem a žalobkyní byla uzavřena nájemní smlouva, jejímž předmětem je nájem nemovitosti. Z přípisu žalobkyně [orgán] ze dne 11. 4. 2007 je zřejmé, že žalobkyně informovala, že nemovitost je zatížena předkupním právem.

35. Z výše uvedených důkazů má odvolací soud za prokázané, že při běžném chodu věcí byla nemovitost pronajímána společnostem personálně propojeným s žalobkyní za částku 240.000 Kč ročně za podmínky rozsáhlých rekonstrukcí prováděných nájemci. Těsně před zajištěním majetku byla pronajata dne 22. 2. 2012 společnosti [právnická osoba], IČ [IČO], za částku 600.000 Kč, se závazkem rozsáhlých rekonstrukčních investic nájemce a předkupního práva nájemce s kupní cenou sníženou o investice s tím, že další nájem prostor v nemovitosti prováděla právě společnost [právnická osoba]. Posledně uvedená smlouva dle tvrzení žalobkyně nebyla realizována po celou dobu zřejmě z důvodu požáru nemovitosti, tedy nikoli v příčinné souvislosti se zajištěním[Anonymizováno]majetku [orgán]. Je třeba připomenout, že žalobkyně netvrdila, že by daná nájemní smlouva, která byla sjednána do roku 2012, byla po požáru nemovitosti řádně ukončena (písemně). Nelze než uzavřít, že při obvyklém běhu událostí byly nemovitosti pronajaty do roku 2012 za částku maximálně 600.000 Kč s podmínkou rozsáhlých rekonstrukčních investic nájemce, takže nebyly běžně pronajímatelné bez dalšího. Hlavní příčinnou nerealizace zisku byl požár nemovitosti a skutečnost, že žalobkyně sjednané nájemné nevymáhala po nájemci. Žalobkyní tvrzená škoda ztrátou výnosu z pronájmu nevznikla v příčinné souvislosti s trestním stíháním, chybí tak jedna ze složek odpovědnosti žalované za škodu, proto žalovaná se svým nárokem na náhradu ušlého nájemného nemohla být úspěšná.

36. K navýšení ceny oprav ve výši 2.843.630 Kč, ke které žalobkyně namítá, že soud tento nárok nesprávně posoudil jako navýšení ceny oprav o inflaci, ačkoliv šlo o skutečnou škodu, tedy náklady, které žalobkyně vynaložila nad rámec vyplaceného pojistného z důvodu, že s rekonstrukcí nemovitosti započala až po zrušení zajištění nemovitosti a náhradní majetkové hodnoty, odvolací soud upozorňuje na bod 65 žaloby ze dne 24. 2. 2022, ve které žalobkyně jednoznačně tuto škodu specifikuje jako 38,7% nárůst cen stavebních prací od roku 2007 do zrušení zajištění a tvrdí, že požadovaná částka představuje rozdíl mezi zvýšenými náklady, které „bude“ muset žalobkyně zapatit za opravu haly a vyplaceným pojistným. Z uvedeného skutkového tvrzení jednoznačně vyplývá, že žalobkyně náklady ještě nevyložila a vyčísluje je procentuálním nárůstem cen stavebních prací, což se obecně nazývá inflací. Žalobkyně tak netvrdila ani neprokazovala, jaké konkrétní náklady nad rámec vyplaceného pojistného musela z důvodu rekonstrukce vynaložit, a nečiní tak ani v rámci odvolacího návrhu, kdy daný nárok na uváděnou skutečnou škodu zůstává pouze v hypotetické rovině. S ohledem na procentuální vyčíslení této škody v žalobě, soud I. stupně nepochybil, pokud toto vyčíslení hodnotil optikou tvrzení o nárůstu cen stavebních prací o inflaci a odkázal na přiléhavé judikatorní závěry. Z výše uvedeného důvodu se odvolací soud ztotožňuje s odkazem soudu I. stupně na judikaturu uvedenou v bodě 66 napadeného rozsudku, když žalobkyně v žalobě netvrdila a ani neprokazovala, jaká skutečná škoda spojená s náklady rekonstrukce nepokryté pojištěním jí vznikla.

37. Pokud se pak soud I. stupně zabýval tím, zda u žalobkyně došlo k majetkové škodě v podobě ušlého výdělku a dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala vznik této škody v souvislosti s jejím trestním stíháním, odvolací soud se s těmito závěry soudu I. stupně v plném rozsahu ztotožňuje a na jeho podrobné a přesvědčivé odůvodnění odkazuje. Žalobkyně totiž sama uvedla, že pracovní poměr ve společnosti [právnická osoba]., ve které vystupovala též jako společnice, byl ukončen dohodou s insolvenčním správcem, který po prohlášení konkurzu usnesením Městského soudu v [adresa] ze dne 4. 12. 2007 převzal správu nad majetkem společnosti. Závěr nalézacího soudu, že ukončení zaměstnání v této společnosti není v příčinné souvislosti s trestním stíháním, je správný. Žalobkyně sice doložila, že od 3. 6. 2013 do 18. 7. 2013 byla zaměstnána u společnosti [právnická osoba], od 1. 6. 2016 do 31. 12. 2016 u organizace [orgán] [adresa], avšak netvrdila a ani neprokazovala, že by se ucházela o pozice odpovídající jejímu vzdělání a pracovním zkušenostem. I tvrzení, že pečovala o osobu blízkou v období od 30. 9. 2013 do 16. 5. 2015 pouze proto, že příspěvek na péči se výrazně blížil jejímu výdělku, a kdyby nedošlo k trestnímu stíhání, byl by její výdělek natolik vysoký, že by péči poskytovala prostřednictvím třetí osoby, zůstal pouze v rovině skutkových tvrzení. Lze tedy uzavřít, že pracovní poměr před zahájením trestního stíhání žalobkyně byl ukončen nikoli z důvodu tohoto trestního stíhání, ale z důvodu uvalení konkurzu na společnost, ve které byla žalobkyně zaměstnána a zároveň vystupovala v pozici společnice, a není tak dána příčinná souvislost ztráty tohoto zaměstnání a zahájení trestního stíhání. Co se týče dalšího pracovního uplatnění, žalobkyně sama uvedla, že nemá důkazy k prokázání, že v důsledku trestního stíhání nemohla najít odpovídající zaměstnání. Za zcela spekulativní odvolací soud považuje v odvolání uvedené, že je notorietou, že zaměstnavatelé nectí zásadu presumpce neviny, neboť žalobkyně přeci jen po nějakou dobu zaměstnána byla, aniž by bylo zřejmé, proč svou pracovní činnost ukončila. Stejně tak péče o osobu blízkou nemůže být dávána do příčinné souvislosti s trestním stíháním. Správně tak soud I. stupně uzavřel, že žalobkyně v tomto ohledu neunesla svoji povinnost důkazní k prokázání svého tvrzení o vzniku ušlého výdělku, že pro probíhající trestní stíhání nebyla úspěšná ve výběrových řízeních či v ucházeních se o nové pracovní pozice.

38. K požadavku na nevyčíslený nárok za vícenáklady způsobené vynucením chátráním budovy, které by měly soudy přiznat aplikací § 2955 OZ, odvolací soud předně uvádí, že při odvolacím jednání žalobkyni sdělil, že jde o nárok nekonkrétní. K odkazu na § 2955 OZ, podle něhož má soud stanovit náhradu škody podle spravedlivého uvážení a jednotlivých okolností případu, odvolací soud dodává, že aplikací tohoto ustanovení nemůže být nahrazeno prokazování podmínek odpovědnosti a výše skutečné škody, o které žalobkyně ničeho konkrétního netvrdí a ani neprokazuje, a ani složitost zjištění konkrétní výše škody neodůvodňuje aplikaci tohoto ustanovení.

39. Vzhledem k tomu, že žalobkyní tvrzená škoda ztrátou výnosu z pronájmu nevznikla v příčinné souvislosti s trestním stíháním, chybí tak jedna ze složek odpovědnosti žalované za škodu, odvolací soud postupem podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil v části nároku za ušlé nájemné napadený rozsudek tak, že tento nárok zamítl v plném rozsahu, jinak rozsudek v napadeném zamítavém i vyhovujícím výroku (III. a IV.) postupem podle § 219a o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně správného nákladového výroku.

40. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podel § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. odst. 1 o. s. ř., a žalované, která byla v odvolacím řízení plně úspěšná, přiznal právo na plnou náhradu nákladů řízení. Žalovaná má podle § 151 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu za jednotlivé úkony, a to v paušalizované výši stanovené vyhláškou č. 254/2015 Sb. částkou 300 Kč za úkon. Žalované přísluší náhrada nákladů za 3 úkony právní služby, a to za odvolání, za přípravu na jednání a za účast na jednání odvolacího soudu, celkem 900 Kč.

Poučení