18 Co 29/2022- 165

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a JUDr. Jana Pavlíčka ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupen advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] [příjmení], sídlem Národní [číslo], [PSČ] [obec a číslo] - [obec] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o zadostiučinění za nemajetkovou újmu poskytnutím omluvy a zaplacením [částka] s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 46 C 204/2020-117, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši [částka], do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Shora označeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu s návrhem na uložení povinnosti žalované poskytnout žalobci zadostiučinění ve formě omluvy ve znění:„ Ministerstvo spravedlnosti ČR jednající za Českou republiku, jakožto orgán spravující centrální registr oznámení, se tímto omlouvá [jméno] [příjmení], za porušení jeho práva na ochranu soukromí zaručeného článkem 7 a 10 Listiny základních práv a svobod, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna oznámení, která [jméno] [příjmení] podal podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů a která tak byla protiprávně komukoliv přístupná“, (výrok I.) a na uložení povinnosti poskytnout zadostiučinění zaplacením [částka] (výrok II.). O náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka] do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Takto soud I. stupně rozhodl v řízení o žalobě, v níž žalobce tvrdil, že jako funkcionář místní samosprávy – neuvolněný starosta obce Velká Štáhle v okrese [obec] v Moravskoslezském kraji, byl v období od [datum] do [datum] nucen strpět zpřístupnění obsahu oznámení o majetku, příjmech a závazcích, které podal jako veřejný funkcionář podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů (dále jen„ ZStřZ“), a to anonymním zájemcům formou zveřejnění na internetu. Obsah oznámení podaného žalobcem touto formou zveřejnilo Ministerstvo spravedlnosti jako evidenční orgán a správce Centrálního registru oznámení (§ 13 odst. 1 ZStřZ), na základě novely ZSřZ provedené zákonem č. 14/2017 Sb. s účinností ke dni [datum]. Právní úprava, umožňující anonymní nahlížení do oznámení podaných funkcionáři místních samospráv formou jejich plošného zveřejnění, byla zrušena nálezem Ústavního soudu již ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17. Žalobce dovozoval, že za těchto okolností představuje plošné zveřejnění údajů o jeho majetku, příjmech a závazcích podle ZStřZ porušení práva na ochranu jeho soukromí a práva na informační sebeurčení podle čl. 7, resp. čl. 10 Listiny. Na zadostiučinění za porušení uvedených práv žalobce požadoval zadostiučinění ve formě omluvy shora uvedeného znění a zaplacení částky [částka]. Ohledně konkrétních negativních dopadů zveřejnění informací z jeho soukromí v rozsahu určeném pro veřejné funkcionáře ZStřZ do své osobní sféry žalobce uvedl, že„ osobně zatím naštěstí žádnou negativní zkušenost nemám, povinnost zveřejňování je mi ale obecně nepříjemná“.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že schází odpovědnostní titul, na jehož základě by mohla žalované vzniknout povinnost poskytnout žalobci požadované zadostiučinění. Uvedla, že proces zveřejnění podaných oznámení funkcionářů místních samospráv Ministerstvem spravedlnosti jako evidenčním orgánem byl upraven ZStřZ, tedy zákonem, jehož soulad s ústavním pořádkem nebyl evidenční (správní) orgán oprávněn posuzovat a zákon případně neaplikovat. Úprava plošného zveřejňování obsahu oznámení, zavedená zákonem č. 14/2017 Sb., jímž byl s účinností od [datum] novelizován ZStřZ, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17„ uplynutím dne [datum]“. Pokud Ministerstvo spravedlnosti jako evidenční orgán podle ZStřZ postupovalo v rozhodné době od [datum] do [datum] podle platného znění zákona o střetu zájmů, není zde postup v rozporu se zákonem, který je podmínkou dovození nesprávného úředního postupu podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“), a to ani v mezidobí od vyhlášení nálezu dne [datum] do zrušení příslušných ustanovení zákona nálezem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS – st. [číslo] dnem [datum] (v této souvislosti žalovaná odkazovala na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS – st. [číslo]). Pokud evidenční orgán omezil zveřejňování oznámení od [datum], neznamená to, že by se v předchozí době dopouštěl nesprávného úředního postupu. Vznik újmy pak nelze spojovat ani s legislativní činností (přijetím právní úpravy posléze zrušené Ústavním soudem), neboť tu nelze považovat za nesprávný úřední postup. Žalovaná dále namítala, že žalobce v daném případě ani netvrdí, že mu v důsledku tvrzeného porušení práva vznikla jakákoli škoda či nemajetková újma.

4. Soud I. stupně zjistil tento skutkový stav: Žalobce uplatnil u žalované nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu zaplacením částky [částka] dne [datum], žalovaná se vyjádřila zamítavým stanoviskem ze dne [datum]. Na žalobce jako veřejného funkcionáře se vztahovala povinnost podat oznámení podle zákona o střetu zájmů, přičemž Ministerstvo spravedlnosti jako evidenční orgán, spravující registr oznámení, plošně zveřejňovalo podaná oznámení žalobce, a to konkrétně v období od září 2017 do [datum], kdy byla zveřejněna oznámení o jeho majetku za roky 2017, 2018 a 2019. Nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, který byl publikován ve Sbírce zákonů [datum], byla vyslovena protiústavnost novely zákona č. 159/2006 Sb., provedené zákonem č. 14/2017 Sb. a zákonem č. 112/2018 Sb., pokud jde o plošné zveřejňování údajů v registru oznámení anonymním zájemcům podle § 13 cit. zákona; v návaznosti na to Ústavní soud zrušil ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona [číslo] 2017 Sb. a zákona č. 112/2018 Sb., podle něhož„ Každý může prvním dnem po lhůtě uvedené v § 12 odst. 1, 2 nebo 3 nahlížet do registru oznámení u veřejných funkcionářů uvedených v a) § 2 odst. 1 v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9 až 11 a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, nebo b) § 2 odst. 2 pouze v rozsahu skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) a c), § 11 odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci“, a to uplynutím dne [datum]. V reakci na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2020, č. j. 9 As 173/2020-32 žalovaná omezila od 6. 11. 2020 plošný přístup k oznámením veřejných funkcionářů s tím, že údaje v registru budou dostupné pouze na základě individuální žádosti.

5. Po právní stránce soud I. stupně posoudil tento skutkový stav podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, když podle žalobních tvrzení mělo k porušení práv žalobce na soukromí a informační sebeurčení dojít při výkonu veřejné moci a OdpŠk je speciální úpravou k občanskému zákoníku.

6. Soud I. stupně se zabýval splněním podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu podle OdpŠk. Především poukázal na to, že žalovaná neodpovídá za proces normotvorby. Dále uzavřel, že nároky na zadostiučinění nebyly proti žalované uplatněny důvodně, neboť neshledal existenci odpovědnostního titulu ve smyslu OdpŠk. Existenci nezákonného rozhodnutí žalobce ani netvrdil. V žalobě vylíčený postup Ministerstva spravedlnosti při výkonu pravomoci evidenčního orgánu podle § 13 ZStřZ v rozhodné době (od [datum] do [datum]) však nesplňuje ani definiční znak nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk, spočívající v porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti.

7. Ministerstvo spravedlnosti při výkonu pravomoci evidenčního orgánu podle § 13 ZStřZ při zveřejňování oznámení (zpřístupňování obsahu oznámení anonymním zájemcům) žalobce jako veřejného funkcionáře postupovalo podle platné a účinné právní úpravy. Přestože zveřejňováním oznámení docházelo k zásahu do soukromí žalobce (jakož i dalších veřejných funkcionářů v jeho postavení), což ostatně konstatoval Ústavní soud ve svém derogačním nálezu, nelze v plošném zveřejňování oznámení dle zákona o střetu zájmů žalovanou shledat nesprávný úřední postup (v této souvislosti soud I. stupně citoval závěry vyslovené v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1321/2019, podle nichž„ postup (exekutora) nebyl v rozporu s postupem stanoveným právními předpisy, jestliže se (exekutor) řídil zákonem, který byl teprve následně shledán Ústavním soudem za protiústavní“). Postup správního orgánu spočívající v plošném zveřejnění oznámení v souladu se zákonem, jenž byl teprve následně shledán protiústavním, není nesprávným úředním postupem ve smyslu ust. § 13 OdpŠk.

8. Nesprávný úřední postup evidenčního orgánu však nelze dovozovat ani v období od vydání derogačního nálezu dne [datum] do [datum], neboť vykonatelnost nálezu byla podle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu odložena (formou zrušení příslušných sporných ustanovení ke dni [datum]) a až tímto dnem byla protiústavní část zákona zrušena; podle stanoviska Ústavního soudu Pl. ÚS – st [číslo], [číslo] Sb. se po dobu odkladu vykonatelnosti hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a správní úřady jsou povinny ji aplikovat. Pro absenci odpovědnostního titulu tak nejsou splněny předpoklady odpovědnosti státu podle OdpŠk.

9. Z uvedených důvodů soud I. stupně žalobu zamítl, aniž se zabýval zkoumáním existence dalších nutných podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu podle OdpŠk. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve prospěch plně úspěšné žalované.

10. Tento rozsudek napadl žalobce v celém rozsahu včasným a přípustným odvoláním; odvolací důvody podřadil ustanovení §205 odst. 2 písm. b), d), e) a g) o. s. ř. Vytýkal soudu I. stupně, že dovodil absenci odpovědnostního titulu podle § 13 OdpŠk na základě závěru, že evidenční orgán ve smyslu § 13 odst. 1 ZStřZ byl k přímému zveřejňování (tj. bez vazby na žádost konkrétního zájemce) údajů z podaných oznámení zavázán platným a účinným zákonem, tedy že jeho postup není nesprávným úředním postupem podle § 13 OdpŠk. Aplikaci právní úpravy obsažené v OdpŠk žalobce shledává jako nepřiléhavou a zdůrazňuje, že žalobu formuloval jako žalobu na ochranu osobnosti. Podle názoru žalobce soud I. stupně nevzal dostatečně v úvahu, že se žalobce domáhal ochrany svých soukromých práv zaručených na ústavní úrovni články 7 a 10 Listiny. Tato ústavně zaručená práva byla v pojetí soudu I. stupně podřízena zákonné úpravě OdpŠk, což žalobce pokládá za absurdní, neboť takto došlo k „ vypnutí“ účinků přímo aplikovatelných ústavně zaručených práv podle článku 7 a článku 10 Listiny. Žalobce dále s odkazem na důvody zrušení části zákona (§ 14b odst. 1 ZStřZ) nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 namítal, že evidenční orgán tím, že v období od [datum] do [datum] aplikoval ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů, zrušená nálezem Ústavního soudu ze dne [datum] ke dni [datum], porušil ústavně zaručené právo na ochranu soukromí žalobce a současně jeho osobnostní práva v podobě práva na informační sebeurčení; proto pokládá za opodstatněný požadavek, aby stát nesl za porušení žalobcových práv odpovědnost. Stát by měl odpovídat za každé jednání, kterým jednotlivci způsobí újmu na právech garantovaných právním řádem, tím spíš právech ústavních. Z nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 28/13 přitom plyne, že pokud je konstatována protiústavnost zákona, je tento rozpor dán shodně i po celou dosavadní dobu jeho účinnosti; přirozeným důsledkem pak musí být poskytnutí ochrany těm základním právům a svobodám, které by byly aplikací zrušeného právního předpisu dotčeny. V té souvislosti žalobce argumentoval též hypotetickou situací, kdy by zákonodárce přijal zákon umožňující praktiky mučení ve vazebních věznicích či prolomení listovního tajemství; shodně by pak měla být jako zcela zjevně nepřípustná posouzena i nyní řešená situace. Žalobce dále namítal, že ve prospěch žalované nesvědčí ani odložená vykonatelnost nálezu Ústavního soudu, neboť jejím smyslem bylo poskytnutí prostoru zákonodárci ke zjednání nápravy, nikoli k umožnění dalšího porušování ústavně zaručených práv žalobce„ až do posledního možného dne“. Nadto žalobce připomněl, že sám evidenční orgán (Ministerstvo spravedlnosti) změnil svou praxi při zveřejňování oznámení již před vykonatelností nálezu, když počínaje dnem [datum] umožnil přístup k předmětným údajům jen na základě individuální žádosti. Není potom žádného důvodu, pro který by nebylo možné k takovému kroku přistoupit i kdykoli dříve. Ze všech uvedených důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud změnou napadeného rozsudku soudu I. stupně žalobě vyhověl.

11. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení rozsudku soudu I. stupně. Nesdílí právní názor žalobce o přímé aplikovatelnosti čl. 7 a 10 Listiny, které by samy o sobě měly zakládat nárok na náhradu škody; ztotožňuje se s právními závěry, k nimž dospěl soudu I. stupně ohledně aplikace OdpŠk na zjištěný skutkový stav, i ohledně absence odpovědnostního titulu v podobě nesprávného úředního postupu podle § 13 OdpŠk. Žalovaná dále uvedla, že žaloba není důvodná rovněž vzhledem k tomu, že žalobce ani netvrdil, že mu v důsledku tvrzeného porušení práva na soukromí a na informační sebeurčení vznikla konkrétní škoda či nemajetková újma. Cituje-li žalobce v odvolání rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, pak jsou nepřiléhavá na danou věc. Pokud evidenční orgán po [datum] v souvislosti s vydáním rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 9 As 173/2020-32 (podle něhož závěr Ústavního soudu o protiústavnosti úpravy zpřístupňování oznámení v centrálním registru oznámení v nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17 brání tomu, aby správní orgány sankcionovaly porušení povinnosti podat oznámení podle § 23 odst. 1 písm. f) ZStřZ, a to i v době před nabytím vykonatelnosti tohoto nálezu) omezil plošný přístup do Centrálního registru oznámení a vázal je na žádost, činil tak s motivací zajištění dodání oznámení veřejných funkcionářů za účelem jejich kontroly podle ZStřZ, který byl shledán ústavně souladný.

12. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

13. Soud I. stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu potřebném ke zjištění skutkového stavu, důkazy učinil postupem podle § 122 a násl. o. s. ř. a skutkový děj, který z nich zjistil, je s nimi v souladu. Soudem I. stupně zjištěný skutkový stav věci je tak spolehlivým podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu. Žalobce dle obsahu svého odvolání soudu I. stupně vytýká nesprávné právní posouzení věci (§ 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř.).

14. Žalobce v souladu se svým dispozičním oprávněním vystavěl žalobu na tvrzení o zásahu do práva na soukromí a informační sebeurčení chráněných čl. 7 a čl. 10 odst. 3 LZPS, který spojuje s aplikací právního předpisu – zákona, na základě kterého došlo k plošnému zpřístupnění oznámení o majetku žalobce žalovaným anonymním zájemcům formou zveřejnění na internetu, od září 2017 do [datum], kdy v době od [datum] do [datum] se tak navíc dělo vědomím protiústavnosti zákona, který byl nadále žalovaným aplikován.

15. Přestože v minulosti byla odpovědnost státu za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci dovozována i z obecné úpravy ochrany osobnosti v občanském zákoníku, byla tato praxe překonána rozsudkem Velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněném ve Sbírce Nejvyššího soudu, svazek 9, ročník [rok] pod [číslo] 2011 na str. [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb., [účinnost], nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, když úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb., je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci.

16. Ministerstvo spravedlnosti je podle § 13 odst. 1 zákona o střetu zájmů správcem registru oznámení a podle § 14 odst. 2 ZStřZ je pověřeno jeho vedením, přičemž mezi jeho povinnosti (mimo další činnost) náleží umožnit fyzickým a právnickým osobám nahlížet do registru oznámení za podmínek a v rozsahu stanoveném zákonem o střetu zájmů. Tato činnost spadá pod výkon státní moci a představuje úřední postup ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Podmínky a podrobnosti upravuje zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Zákonem, který stanoví podmínky, za nichž stát odpovídá za škodu vzniklou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, je OdpŠk. Je-li v pravomoci Ministerstva spravedlnosti činit úkony v souvislosti s vedením registru oznámení, jedná se o výkon veřejné moci ve smyslu ust. § 1 odst. 1 OdpŠk. Výkon této pravomoci je pak úředním postupem, který může vést ke vzniku újmy a založení odpovědnosti státu za ni podle § 3 a § 13 odst. 1 OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4118/2015, uveřejněný pod [číslo] [rok] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Soud I. stupně proto správně vycházel ze žalobních tvrzení a posuzoval věc podle OdpŠk, který je ve vztahu k občanskému zákoníku v poměru předpisu speciálního k obecnému. To ostatně vyplývá i z ust. § 26 OdpŠk, který odkazuje na subsidiární použití občanského zákoníku.

17. Podle § 13 odst. 2 OdpŠk právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

18. Citovaná ustanovení umožňují kompenzovat škodlivé následky nesprávného výkonu veřejné moci. V daném případě žalobce vyvozuje právo na omluvu a zaplacení konkrétní částky, označované jako„ zadostiučinění“ z tvrzení, že postupem Ministerstva spravedlnosti, jako státního orgánu, jemuž byla zákonem (ZStřZ) svěřena pravomoc tzv. evidenčního orgánu ve smyslu § 13 ZStřZ, v období po účinnosti novely ZStřZ provedené zákonem č. 14/2017 Sb., od [datum] až do [datum], spočívajícím v plošném zveřejnění jeho oznámení veřejného funkcionáře o majetku, byla porušena jeho ústavní práva na soukromí podle čl. 7 Listiny a na informační sebeurčení podle čl. 10 odst. 3 Listiny.

19. V daném případě však žalobce netvrdí, že se tvrzená porušení jeho ústavních práv jakkoli projevila v jeho osobní sféře. Pokud žalobce uvádí, že„ osobně zatím naštěstí žádnou negativní zkušenost nemám, povinnost zveřejňování je mi ale obecně nepříjemná“, ani netvrdí, že se skutečnost, že po rozhodnou dobu bylo možné volně dálkovým přístupem anonymně nahlížet do obsahu jeho oznámení, projevila vznikem materiální újmy, resp. že se projevila jakýmkoli jeho subjektivním stavem, který by bylo možné hodnotit jako vznik nemajetkové újmy. Povinnost„ zveřejňování“ obsahu oznámení o majetku, kterou žalobce popisuje jako„ obecně nepříjemnou“, je spojena se statusem veřejného funkcionáře místní samosprávy; možnost zveřejnění údajů formou nahlížení veřejnosti (tedy„ kohokoli“ – ve smyslu textu navržené omluvy) na základě neanonymní žádosti ostatně Ústavní soud v citovaném nálezu hodnotil jako ústavně konformní. Na vznik újmy či její závažnost nelze usuzovat jen z obecného odporu členů místních samospráv či z derogačního nálezu Ústavního soudu a jím deklarované protiústavnosti předmětné právní úpravy. Nelze totiž směšovat protiprávnost (resp. zde tvrzenou protiústavnost) s újmou (ta může být teprve důsledkem porušení práva, který však nutně nastat nemusí).

20. Pokud je podle § 13 odst. 2 OdpŠk, § 31a odst. 1 OdpŠk k uplatnění práva na náhradu škody, resp. nemajetkové újmy aktivně věcně legitimován pouze„ ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda, resp. nemajetková újma“, je zřejmé, že žalobce, který ani netvrdí, že mu škoda, resp. nemajetková újma vznikla, není v této věci aktivně věcně legitimován; jinak řečeno, samotné případné porušení ústavního práva žalobce na soukromí podle čl. 7 Listiny a na informační sebeurčení podle čl. 10 odst. 3 Listiny nárok na náhradu škody, resp. nemajetkové újmy podle OdpŠk nezakládá (V této souvislosti nelze přehlédnout ani fakt, že – na rozdíl od tvrzení žalobce, Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 nepřisvědčil názoru stěžovatelů, že sporná úprava porušuje práva zaručení čl. 7 Listiny a dovodil pouze rozpor sporné úpravy s článkem 10 odst. 3 Listiny, pro absenci proporcionality zvoleného nástroje veřejné kontroly – volného anonymního přístupu k obsahu oznámení veřejných funkcionářů s účelem ZStřZ, s tím, že je namístě realizovat veřejnou kontrolu případných změn stavu majetku veřejných funkcionářů po dobu výkonu jejich mandátu šetrnějším způsobem /na základě žádosti/, který bude působit preventivně vůči případnému zneužívání údajů zjištěných z příslušných oznámení a umožní jeho postih).

21. Vzhledem k tomu, že žalobce v daném případě ani netvrdil jednu z nutných podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu, a to vznik škody (nemajetkové újmy) samotné, lze schválit zásadní závěr soudu I. stupně, že žalobě nelze vyhovět pro absenci obecných podmínek pro vznik odpovědnosti za škodu, resp. za nemajetkovou újmu. Zamítavé rozhodnutí soudu I. stupně je již z tohoto důvodu věcně správné; odvolací soud je proto podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

22. Vzhledem k uvedeným závěrům je soudem I. stupně řešená otázka existence odpovědnostního titulu – nesprávného úředního postupu podle § 13 odst. 1 OdpŠk pouze akademická, neboť jakýkoli závěr o ní nemůže vyústit v jiné řešení tohoto sporu. Odvolací soud nicméně uvádí, že závěr, k němuž dospěl soud I. stupně, tj. že aplikace ustanovení ZStřZ, posléze zrušených nálezem Pl. ÚS 38/17, správním orgánem nepředstavuje nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1, věty prvé OdpŠk.

23. Listina základních práv a svobod, ani jiné ústavní právní předpisy, nezakládají jednotlivci přímý hmotněprávní nárok na náhradu škody, a nelze z nich dovozovat ani odpovědnost státu za škodu; odškodnění lze přiznat pouze tehdy, jsou-li splněny předpoklady stanovené ve zvláštním právním předpise, kterým je právě OdpŠk (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 3929/2009). Existuje-li tedy procesní prostředek, který umožňuje přezkum správnosti úředního postupu orgánu veřejné správy, jehož účelem (smyslem) je právě naplnění čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, je mylná úvaha žalobce, že jeho nárok na zadostiučinění v podobě omluvy a peněžité satisfakce mu vyplývá přímo z čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod. Žalobcem zastávaný názor nelze dovodit ani z nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], Pl. ÚS 2/08, na který odkazoval na podporu svého názoru o přímé aplikovatelnosti některých ustanovení Listiny základních práv a svobod.

24. Odpovědnost žalované by tedy přicházela v úvahu, pokud by při činnosti spojené s výkonem pravomocí orgánu veřejné moci nebo v důsledku ní, došlo k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání žalované, což se ale nestalo. Žalovaná pak neodpovídá za to, že byl přijat zákon, který byl posléze shledán protiústavním, tedy za legislativní činnost, neboť ta není úředním postupem ve smyslu OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 2064/2005).

25. V žalobcem popsaném postupu Ministerstva spravedlnosti jako správního orgánu na úseku střetu zájmů nelze spatřovat nesprávný úřední postup, a to jak v době před vyhlášením nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, tak v období od [datum] do [datum]. Soud I. stupně své právní názory podpořil odkazy na přiléhavou judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, včetně stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS – St 31/10, v němž Ústavní soud vyložil, že státní orgány nic neopravňuje k tomu, aby ve svém rozhodování uplatňovaly právní důsledky zrušovacích nálezů Ústavního soudu ještě před tím, než se tyto nálezy staly vykonatelnými. Zrušení právního předpisu pro futuro se jako princip projevuje i v tom, že při využití možnosti posunout okamžik vykonatelnosti nálezu do budoucna se po dobu odkladu vykonatelnosti (§ 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a v tomto směru jsou orgány veřejné správy povinny takovou úpravu aplikovat. Smyslem této právní úpravy je zvýraznit fakt, že zrušení protiústavní právní úpravy samo o sobě neznamená revizi individuálních právních aktů založených na revizi neústavního předpisu. Možnost a intenzita korekce dopadů aplikace neústavní normy je„ odstupňována podle toho, jak citelné zásahy do právní sféry jednotlivce zákon vyvolal“ (Pl. ÚS – St 31/2010).

26. Ministerstvo spravedlnosti v postavení správního orgánu na úseku problematiky střetu zájmů je povinno při své činnosti postupovat v mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky) a není oprávněno posuzovat soulad právních předpisů s Ústavou, když tímto orgánem je výlučně Ústavní soud (čl. 83 Ústavy České republiky). Nesprávného úředního postupu by se správní orgán naopak dopustil, pokud by podle zákona o střetu zájmů ve znění jeho novel provedených zákonem č. 17/2017 Sb. a zákonem č. 112/2018 Sb. a veřejnými funkcionáři nepostupoval a oznámené informace by veřejnosti předepsaným způsobem, tj. anonymně a bez žádosti nezpřístupnil. Pokud následně Ústavní soud zrušil část ZStřZ, avšak vykonatelnost nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17 podle ust. § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu odložil do [datum], ačkoliv shledal část právní úpravy zákona o střetu zájmů protiústavní, učinil tak zjevně proto, že zájem veřejnosti na kontrole veřejných funkcionářů a zvýšení důvěry veřejnosti v činnost veřejné moci převážily nad zásahem do práva veřejného funkcionáře na informační sebeurčení (Ústavní soud v bodech 125 a 126 odůvodnění nálezu uvedl, že„ Zveřejnění majetkových poměrů veřejných funkcionářů je bezesporu způsobilé naplnit sledovaný legitimní cíl, jímž je nejen možnost snazšího odhalení případného střetu zájmů, ale též jeho prevence. Vědomí si veřejné dostupnosti informací o majetkových poměrech může vést k vyšší míře zdrženlivosti ve vztahu k preferování soukromého zájmu na úkor zájmu veřejného. …..Veřejná dostupnost majetkových poměrů bude bezesporu předcházet a bránit střetu zájmů ve vyšší míře, než tomu bude v případě, že údaje o majetku veřejně dostupné nebudou. Ústavní soud tak považuje zvolený prostředek za způsobilý k dosažení zvoleného legitimního cíle, tedy v prvním kroku testu proporcionality proto napadená právní úprava obstojí….. Při posuzování druhého kroku testu proporcionality (kritérium potřebnosti) však Ústavní soud shledal, že právní úprava ústavně konformní není. Ústavní soud totiž neshledává zvolený prostředek jako potřebný pro dosažení sledovaného cíle, tzn. sledovaného cíle lze dosáhnout i šetrnějším způsobem“).

27. Po vyhlášení derogačního nálezu Ústavního soudu byl evidenční orgán povinen postupovat podle dosavadní právní úpravy zákona o střetu zájmů. Pokud žalobce argumentoval ve prospěch opačného názoru odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 15/09 a ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3599/15, jsou dané věci nepřiléhavé, neboť Ústavní soud se v nich vyjádřil k vyloučení aplikovatelnosti zákona z důvodu jeho protiústavnosti obecnými soudy, kdy obecný soud musí v případě, kdy má použít zákon, jehož nesoulad s ústavním pořádkem zjistil Ústavní soud v řízení o kontrole norem, vždy zvažovat, zda jeho použití nebrání s ním spojený zásah do základních práv a svobod jednotlivce. Evidenční orgán (Ministerstvo spravedlnosti) však není orgánem soudní moci, nýbrž moci výkonné. Skutečnost, že Ministerstvo spravedlnosti omezilo dálkový přístup do Centrálního registru oznámení dnem [datum], sama o sobě nevede k závěru, že jeho postup jako správce registru při zveřejňování údajů z oznámení veřejných funkcionářů do uvedeného dne byl nesprávný ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk. Postup žalované v době po vyhlášení nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17 do [datum], kdy nadále umožňovala kontrolu žalobce jako veřejného funkcionáře ze strany veřejnosti, byť tím bylo zasahováno do práva žalobce na informační sebeurčení, sledoval naplnění účelu zákona o střetu zájmů, tedy legitimní cíl. Stejně jako se s obsahem (zveřejněných) oznámení mohl podle sporné právní úpravy seznámit kdokoli, kdo anonymně a bez žádosti nahlédl do registru oznámení, může se i nyní kterákoli osoba s těmito stejnými údaji ve shodném rozsahu seznámit také, požádá-li o to. Z tohoto pohledu tedy nelze hovořit o tom, že by z hlediska okruhu oprávněných osob nastala jakákoli změna, resp. že by se nyní mohl s předmětnými údaji seznamovat jinak (úžeji) vymezený okruh osob. Ostatně to bylo zjevně i důvodem, proč ani Ústavní soud, byť konstatoval protiústavnost předmětné právní úpravy, nepřikročil k jejímu okamžitému zrušení, neboť závažnost potenciální újmy na straně dotčených veřejných funkcionářů místních samospráv takový krok nevyžadovala; naopak přednost v tomto směru dostala potřeba dostatečné veřejné kontroly, na níž byl shledán převažující zájem akcentovaný právě i v citovaném rozhodnutí Ústavního soudu.

28. Odvolací soud tedy shrnuje, že závěr soudu I. stupně o tom, že nárok žalobce na požadovanou omluvu a peněžitou náhradu v částce [částka] je neopodstatněný, je správný. Rozsudek soudu I. stupně byl proto potvrzen podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný, včetně věcně správného nákladového výroku, který je v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř.

29. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.; úspěšná žalovaná má právo na náhradu nákladů řízení podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a podle § 89a ex. ř., ve výši [částka] za jeden procesní úkon, a to za tyto úkony: vyjádření k odvolání, příprava účasti na jednání před odvolacím soudem [datum], a účast na tomto jednání (§ 1 odst. 3 písm. a), b) c), vyhlášky), celkem [částka].

Poučení