18 Co 65/2025 - 177

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudkyň Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a Blanky Fauré ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozen dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupen [tituly před jménem]. [jméno FO] jako obecným zmocněncem bytem [Adresa žalobce] žalované: Česká republika – [orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] jednající [Jméno žalované], IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] o 2.600 Kč a omluvu v řízení o nemajetkovou újmu, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 7. 2024, č. j. 37 C 153/2023-101, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 2.600 Kč a zaslání omluvy specifikované ve výroku I. napadeného rozsudku (výrok I). O povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žalobce je povinen na jejich náhradu zaplatit žalované částku 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení majetkové újmy, která mu měla vzniknout v rámci řízení vedeného u Ústavního soudu pod sp. zn. [spisová značka]. Dále se v souvislosti s řízením vedeným u Obvodního soudu pro [adresa] sp. zn. [spisová značka], v rámci kterého bylo vydáno nezákonné rozhodnutí Nejvyššího soudu dne 15. 12. 2021, č. j. [spisová značka], které bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2022, sp. zn. [spisová značka], domáhal zaslání písemné omluvy, neboť žalobci měla postupem soudů všech stupňů v uvedeném řízení vzniknout nemajetková újma spočívající v neoprávněném a nepřiměřeném nařčení žalobce ze zavinění zastavení dovolacího řízení. Žalobce v důsledku postupů soudu měl prožívat frustraci, nedůvěru, rozčarování a zoufalost.

3. Žalovaná navrhovala žalobu zamítnout. Učinila nesporným uplatnění nároku žalobcem dne 19. 1. 2023. Zdůraznila, že v projednávané věci existuje odpovědnostní titul ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a to sice nezákonné rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, č. j. [spisová značka]. Za toto nezákonné rozhodnutí se žalovaná omluvila. Náhradu škody v podobě nákladů vynaložených v rámci řízení před Ústavním soudem měla za vyloučenou. K nároku na náhradu nemajetkové újmy neměla za prokázaný vznik nemajetkové újmy.

4. Soud I. stupně po provedeném dokazování výše specifikovanými rozhodnutími vydanými v rámci řízení vedeného u Obvodního soudu pro [adresa], sp. zn. [spisová značka], včetně nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. [spisová značka], konstatoval nespornost tvrzení ohledně vrácení soudního poplatku žalobci ve výši 4.000 Kč usnesením Obvodního soudu pro [adresa], č. j. [spisová značka], a obsah tohoto rozhodnutí, včetně obsahu rozhodnutí navazujícího, č. j. [spisová značka], a po citaci odpovídajících zákonných ustanovení odškodňovacího zákona uvedl, že pokud jde o nárok žalobce na náhradu škody, ze shora citované právní úpravy plyne, že náhrada škody zahrnuje pouze náklady vynaložené na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu s odkazem na § 31 odst. 1 a 2 OdpŠk. Žalobce svojí ústavní stížností úspěšně brojil proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, které bylo zrušeno, avšak Ústavní soud mu náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť tu přiznává pouze v mimořádných a výjimečných případech, přičemž samotný úspěch v řízení před Ústavním soudem není jediným kritériem. S odkazem na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. Cpjn 31/2014 soud I. stupně uzavřel, že v projednávané věci žalobci nevznikla žádná škoda, která by byla odškodnitelná dle OdpŠk. Vzhledem k tomu v této části žalobu zamítl. Upozornil také na skutečnost, že by svým rozhodnutím prakticky revidoval rozhodnutí Ústavního soudu, který ve svém nálezu odůvodnil, z jakého důvodu náhradu nákladů za řízení před Ústavním soudem nepřiznal.

5. K nároku na náhradu nemajetkové újmy zdůraznil, že žalobce svými námitkami brojí proti postupu, který našel svůj odraz v rozhodnutí, které bylo pravomocně zrušeno a za toto nezákonné rozhodnutí se ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk žalovaná žalobci omluvila. Žalobce se však domáhá nemajetkové újmy z titulu řady nesprávných úředních postupů, nicméně s ohledem na žalobní tvrzení může být odpovědnostním titulem pouze nezákonné rozhodnutí, nikoliv nesprávný úřední postup, neboť platí, že nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to zejména takové, která nevede k vydání rozhodnutí, a ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát odpovídá byla způsobena nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. K žalobnímu tvrzení o dehonestující pasáži odůvodnění rozhodnutí v obecné rovině konstatoval, že obecně dehonestující odůvodnění rozhodnutí může odpovědnost státu za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem založit. Z provedeného dokazování a nesporných tvrzení účastníků řízení však vyplynulo to, že v projednávané věci se orgány moci veřejné žádných dehonestujících výroků na adresu žalobce nedopustily, neboť v odůvodnění poukázaly pouze na skutečnost, že ze zákona o soudních poplatcích plyne jeho splatnost, a uvedly, že to byl žalobce, který nesplněním své povinnosti v okamžiku podání dovolání a vyčkávání na výzvu soudu k zaplacení soudního poplatku otevřel otázku posouzení včasnosti zaplacení tohoto poplatku s tím, že pouhý odkaz na tuto skutečnost nemůže být považován za nijak neuctivý a dehonestující vůči žalobci. Z uvedených důvodů nebylo možno vyhovět ani žalobcově požadavku na zaslání písemné omluvy v konkrétním znění, neboť není pravda, že by v žalobcem citovaných rozhodnutích bylo žalobci přičítáno nedbalostní zavinění na zastavení dovolacího řízení pro nezaplacení či opožděné zaplacení soudního poplatku. Soudy pouze konstatovaly, že soudní poplatek nebyl zaplacen, nijak se nevyjadřovaly k otázce zavinění. K postavení České republiky v rámci civilního řízení sporného upozornil na skutečnost, že má postavení účastníka, se všemi právy a povinnostmi, tedy i právem se vyjádřit. Pokud toto právo využila, nemůže být tato skutečnost považována za nesprávný úřední postup a poukaz na žalobcovu odpovědnost za řádné a včasné zaplacení soudního poplatku nemůže být považován za neuctivý či dehonestující. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř.

6. Proti tomuto rozsudku podal včasné a přípustné odvolání žalobce, kterým napadá rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu s odkazem na § 205 odst. 2 o. s. ř., konkrétně písm. b), c), d), e) a g). Namítá, že soud I. stupně nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem a důkazům, řízení je postiženo vadami, skutkový stav nebyl zjištěn úplně, soud dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce rovněž uvádí, že odvolací petit byl již součástí jeho podání ze dne 18. 10. 2024, a proto jeho odvolání netrpí vadou, kterou by bylo třeba odstraňovat. Domáhá se, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc přikázal jinému soudci soudu I. stupně podle § 221 odst. 2 o. s. ř., a to z důvodu závažných vad řízení a nezpůsobilosti stávajícího soudce věc zákonným způsobem uzavřít. Podle žalobce soudce I. stupně účelově zúžil rozsah žalovaných skutků a tím zasáhl do dispozičního práva žalobce. Žaloba přitom směřovala proti kumulaci nesprávných úředních postupů, které vedly jak k majetkové škodě, tak k nemajetkové újmě v podobě frustrace, nedůvěry v soudnictví a pocitu marnosti. V odůvodnění rozsudku soudce uvedl, že se žalobními tvrzeními nezabýval, neboť proti nim postavil vlastní „ucelený argumentační systém“, který považoval za dostatečný. Tento přístup žalobce označuje za zneužití svěřené moci a projev systémové loajality vůči státu. Soud podle žalobce nesprávně uzavřel, že náklady řízení před Ústavním soudem nejsou odškodnitelné podle OdpŠk, a to s odkazem na stanovisko Nejvyššího soudu Cpjn 31/2014. Dále soud tvrdil, že odpovědnostní titul může být dán pouze nezákonným rozhodnutím, nikoli nesprávným úředním postupem, a že žalobce se domáhá náhrady újmy právě z titulu nesprávných úředních postupů. Tento výklad žalobce označuje za formalistický a účelový, neboť ignoruje materiální podstatu odpovědnosti státu. Žalobce dále tvrdí, že kumulace nesprávných úředních postupů byla příčinou toho, proč Ústavní soud neaplikoval § 62 odst. 4 a 5 zákona o Ústavním soudu. Mezi tato pochybení řadí i postup samotného Ústavního soudu, který žalobci neumožnil vyjádřit se k vyjádřením ostatních účastníků řízení, čímž porušil zásadu kontradiktornosti a rovnosti zbraní. Tento postup je podle žalobce v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (např. Janáček v. ČR, č. 9634/17).

7. Žalobce rovněž namítá, že soudce I. stupně stranil žalované, když opakovaně zdůrazňoval, že se omluvila za nezákonné rozhodnutí, ačkoliv tato omluva nebyla předmětem žaloby. Soud tím podle něj účelově zvýhodnil žalovanou a zkreslil procesní postavení stran. Navíc soud vycházel z důkazů, které byly samy předmětem žaloby jako nesprávné úřední postupy – tzv. „otrávené plody“. Tím došlo k porušení zásady spravedlivého procesu. Žalobce dále uvádí, že soud rekapituloval důkazy selektivně a účelově zamlčoval podstatné skutečnosti a zdůrazňoval irelevantní pasáže, které svědčily žalované. V této souvislosti žalobce podal návrh na opravu odůvodnění rozsudku podle § 165 o. s. ř., který však soud zamítl bez věcného vypořádání. Domáhá se, aby byla provedena oprava odstavce 11 napadeného rozsudku tak, že věta „Z nesporných tvrzení účastníků soud zjistil, že Obvodní soud pro [adresa] svým usnesením ze dne 25. 7. 2022, č. j. [spisová značka], vrátil žalobci soudní poplatek ve výši 4 000 Kč pro opožděnost.“ bude znít „Z nesporných tvrzení účastníků soud zjistil, že Obvodní soud pro [adresa] svým usnesením ze dne 25. 7. 2022, č. j. [spisová značka], výrokem I. rozhodl tak, že po právní moci tohoto usnesení bude žalobci vrácen soudní poplatek zaplacený za dovolání ve výši 4 000 Kč pro opožděnost.“, a odstavce 27 rozsudku tak, že z věty „Nicméně z provedeného dokazování a z nesporných tvrzení účastníků řízení jednoznačně vyplynulo, že v projednávané věci se orgány moci veřejné nižádných dehonestujících výroků na adresu žalobce nedopustili.“ bude vypuštěna část „a z nesporných tvrzení účastníků řízení“.).

8. Odvolatel ve svých doplnění odvolání opakovaně tvrdí, že soud I. stupně zásadním způsobem pochybil při posouzení jeho nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím a kumulací nesprávných úředních postupů. Podle odvolatele soud nejenže ignoroval rozhodná skutková tvrzení, ale navíc aplikoval účelovou judikaturu v rozporu s OdpŠk, čímž došlo k porušení jeho základních práv, zejména práva na spravedlivý proces.

9. Zásadní námitkou odvolatele je, že soud I. stupně nesprávně vyloučil odpovědnostní titul státu za škodu vzniklou v důsledku nepřiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem. Tato škoda podle něj vznikla jako přímý důsledek kumulace nesprávných úředních postupů několika státních orgánů – Obvodního soudu pro [adresa], Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a [orgán] ([orgán]). Soud však podle něj zcela ignoroval skutkový základ žaloby a opřel se výhradně o stanovisko Cpjn 31/2014, které vylučuje odškodnitelnost nákladů řízení před Ústavním soudem. Tento přístup je podle odvolatele nejen v rozporu se zněním § 31 OdpŠk, ale i s principy právního státu.

10. Odvolatel dále namítá, že soud I. stupně porušil jeho právo na kontradiktorní řízení. V řízení před Ústavním soudem mu totiž nebyla dána možnost vyjádřit se k vyjádřením ostatních účastníků řízení, která obsahovala nové skutečnosti a byla zaměřena na jeho osobní diskreditaci. Tím došlo k porušení zásady rovnosti zbraní a spravedlivého procesu, jak je zakotveno v judikatuře Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva. Odvolatel výslovně uvádí, že mu bylo znemožněno reagovat na tvrzení, která jej vykreslovala jako procesně nezodpovědného účastníka řízení, a která byla jednostranně zaměřena na ochranu zájmů státu.

11. Další rozsáhlou námitkou je nesprávné skutkové zjištění soudu, který podle odvolatele vycházel z tzv. „otrávených plodů“, tedy z listin, jejichž obsah byl žalobcem zpochybněn a které byly podle něj výsledkem nesprávných úředních postupů. Soud navíc neprovedl důkazy, které žalobce navrhl, a to včetně vyjádření [orgán] a Nejvyššího soudu k Ústavnímu soudu. Tím došlo k porušení § 205 odst. 2 písm. d) a e) o. s. ř., neboť soud neúplně zjistil skutkový stav věci a opřel se o důkazy, které byly žalobcem výslovně zpochybněny.

12. Odvolatel rovněž tvrdí, že mu vznikla nemajetková újma v důsledku opakovaného a nepravdivého označování za viníka zastavení dovolacího řízení. Tato újma byla podle něj způsobena nejen obsahem soudních rozhodnutí, ale i vyjádřeními státních orgánů, která byla účelová, nepravdivá a měla za cíl přenést odpovědnost za vzniklou situaci na žalobce. Odvolatel uvádí, že byl vykreslován jako procesně nezodpovědný účastník řízení, který nezaplatil soudní poplatek včas, ačkoliv ve skutečnosti poplatek uhradil řádně a včas, jak konstatoval i Ústavní soud ve svém nálezu.

13. Dále namítá, že soud I. stupně zcela pominul test proporcionality při aplikaci zákona o soudních poplatcích. Tvrdí, že požadavek na zaplacení soudního poplatku okamžikem podání dovolání je nepřiměřený, neboť ani soudy samy často neznají správnou výši poplatku. V jeho případě navíc soud vydal vadnou výzvu k úhradě poplatku ve výši 14 000 Kč, kterou následně opravil na 4 000 Kč. Přesto byl žalobce označen za viníka nezaplacení poplatku, ačkoliv k pochybení došlo na straně soudu. Tento přístup je podle něj v rozporu s principem právní jistoty a spravedlivého procesu.

14. Odvolatel rovněž namítá, že soud I. stupně manipulativně interpretoval jeho žalobní tvrzení a podsouval mu skutková tvrzení, která nikdy neučinil. Například tvrdil, že žalobce sám označil určitá tvrzení za nesporná, ačkoliv ta byla výslovně žalována jako sporná. Takový postup je podle něj výrazem svévole soudce a porušením zásady nestrannosti soudu. Závažným pochybením soudu bylo i to, že neprovedl navržené důkazy k prokázání nemajetkové újmy, zejména vyjádření [orgán] a Nejvyššího soudu, která byla podle odvolatele klíčová pro posouzení zásahu do jeho osobnostních práv. Soud se spokojil s rekapitulací obsahu nálezu Ústavního soudu, aniž by se zabýval tím, zda tato vyjádření byla pravdivá, přiměřená a zda nezasáhla do důstojnosti žalobce. Odvolatel rovněž upozorňuje na to, že soud I. stupně opakovaně zdůrazňoval, že žalovaná se omluvila, ačkoliv tato omluva se týkala jiného skutku (nezákonného rozhodnutí) a nebyla předmětem žaloby. Tím soud podle něj účelově odváděl pozornost od skutečného předmětu sporu a zvýhodňoval žalovanou.

15. Závěrem odvolatel konstatuje, že mu vznikla újma v důsledku soustředěného postupu několika orgánů veřejné moci, které jej vykreslovaly jako viníka procesní situace, ačkoliv k pochybení došlo na straně státu. Tento obraz byl podle něj vytvořen účelově, s cílem zabránit přiznání náhrady nákladů řízení a vyhnout se odpovědnosti za vlastní pochybení. Odvolatel proto požaduje nejen náhradu škody, ale i morální satisfakci formou omluvy, neboť samotné konstatování porušení práva by nebylo dostatečné. Navrhuje, aby odvolací soud zrušil rozsudek soudu I. stupně a vrátil věc k novému projednání, přehodnotil závěr o neexistenci odpovědnostního titulu státu, přiznal náhradu škody a nemajetkové újmy, včetně omluvy jako morální satisfakce.

16. K odvolání žalobce se žalovaná nevyjádřila.

17. Soudce [tituly před jménem] [jméno FO] [tituly za jménem], se vyjádřil k žalobcem vznesené námitce podjatosti. Uvedl, že nemá osobní poměr či jiný vztah k osobě žalobce, jeho zástupci či dalším účastníkům řízení ani předmětu řízení. O věci získal poznatky z prováděného dokazování, právní zájem na projednávané věci nemá.

18. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo dle § 212 a § 212a o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

19. V rámci odvolacího jednání žalobce prostřednictvím obecné zmocněnkyně specifikoval, že omluvu žádá jako účastník soudního řízení. V průběhu namítaného řízení pochybil i advokát, což soud I. stupně nezohlednil a v této souvislosti odkazuje na judikaturu týkající se ustanovení opatrovníka I. ÚS 3304/13. Připomíná, že zastoupení advokátem bylo žalobci pro dovolací řízení i řízení před Ústavním soudem vnuceno, aniž by ho chtěl.

20. Odvolací soud se nejprve zabýval námitkou podjatosti soudce [tituly před jménem] [jméno FO] [tituly za jménem], vznesenou žalobcem, když žalobce namítá, že soudce I. stupně [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], stranil žalované, když opakovaně zdůrazňoval, že se žalovaná omluvila za nezákonné rozhodnutí, ačkoliv tato omluva nebyla předmětem žaloby, čímž účelově zvýhodnil žalovanou a zkreslil procesní postavení stran. Navíc vycházel z důkazů, které byly samy předmětem žaloby jako nesprávné úřední postupy – tzv. „otrávené plody“. Tím došlo k porušení zásady spravedlivého procesu. Žalobce dále uvádí, že soud rekapituloval důkazy selektivně a účelově, zamlčoval podstatné skutečnosti a zdůrazňoval irelevantní pasáže, které svědčily žalované.

21. Dle § 14 odst. 1 o. s. ř. soudci a přísedící jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Dle § 14 odst. 4 o. s. ř. důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Dle § 15a odst. 2 o. s. ř. účastník je povinen námitku podjatosti soudce (přísedícího) uplatnit nejpozději při prvním jednání, kterého se zúčastnil soudce (přísedící), o jehož vyloučení jde, nevěděl-li v této době o důvodu vyloučení nebo vznikl-li tento důvod později, může námitku uplatnit do 15 dnů poté, co se o něm dozvěděl. Později může námitku podjatosti účastník uplatnit jen tehdy, jestliže nebyl soudem poučen o svém právu vyjádřit se k osobám soudců (přísedících). Dle § 15a odst. 3 o. s. ř. v námitce podjatosti musí být vedle obecných náležitostí uvedeno, proti kterému soudci (přísedícímu) směřuje, v čem je spatřován důvod pochybnosti o jeho nepodjatosti, popřípadě, kdy se o něm účastník podávající námitku dozvěděl, a jakými důkazy může být prokázán.

22. Veškeré uplatněné výhrady žalobce k postupu předsedy senátu [tituly před jménem] [jméno FO] [tituly za jménem] mají výlučný původ v jeho rozhodovací činnosti, v průběhu projednání věci, ve vyhodnocení jednotlivých důkazů a v právním posouzení daného nároku. Pokud účastník řízení nesouhlasí s rozhodnutím příslušného samosoudce (senátu), včetně způsobu vedení sporu, jenž je dle jeho vyjádření v rozporu s občanským soudním řádem, je třeba veškeré takové výhrady uplatnit ve formě řádných nebo mimořádných opravných prostředků. Námitka podjatosti a s tím související návrh na vyloučení soudce slouží pro takové případy, kdy účastník osvědčí nikoli nestranný vztah soudce k účastníkovi sporu, jeho zástupci nebo nikoli nestranný poměr soudce k projednávané věci. Žalobce ve svém návrhu však neuvedl žádná konkrétní tvrzení týkající se nestranného vztahu výše uvedeného soudce k žalované, případně jejímu zástupci. Rovněž žalobce nesdělil žádná konkrétní tvrzení ohledně nikoli nestranného vztahu soudce k projednávané věci. [tituly před jménem] [jméno FO] [tituly za jménem], výslovně uvedl, že není v žádném vztahu k účastníkům řízení a vyloučil okolnosti, které by odůvodňovaly jeho podjatost. S ohledem na výše uvedené odvolací soud námitce podjatosti soudce [tituly před jménem] [jméno FO] [tituly za jménem], nepřisvědčil, neboť neshledal žádné předpoklady pro jeho vyloučení.

23. K návrhu na opravu důvodů rozsudku či usnesení (§ 167 odst. 2 o. s. ř.) podle § 165 o. s. ř. odvolací soud nejprve v obecné rovině konstatuje, že uvedený institut slouží k tomu, aby byl odstraněn nedostatek spočívající v tom, že odůvodnění rozsudku/usnesení nemá oporu ve zjištění skutkového stavu. Odvolací soud neshledal, že by dotčené odůvodnění rozsudku, jehož opravy se žalobce domáhá, nemělo oporu ve zjištění skutkového stavu a že by jím mohl být dotčeny oprávněné zájmy žalobce. Svá skutková zjištění soud I. stupně čerpal z údajů uvedených žalobcem v žalobě, jeho dalších přednesů, zejména vyjádření při jednání dne 25. 7. 2024, na kterém účastníci učinili nesporným průběh řízení u Obvodního soudu pro [adresa] sp. zn. [spisová značka], včetně navazujícího odvolacího a dovolacího řízení (viz protokol o jednání ze dne 25. 7. 2024, č. l. 97 spisu). Pokud žalobce i žalovaná soudu v rámci řízení afirmovali obsah dotčeného spisu, šlo o nesporná tvrzení účastníků, což se promítlo do závěrů nalezacího soudu uvedených v bodě 11 a 27 napadeného usnesení. Návrh na opravu odůvodnění tak shledal odvolací soud nedůvodný.

24. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

25. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

26. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle odst. 2 tohoto ustanovení nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil možnosti podat proti nezákonnému rozhodnutí odvolání, rozklad, námitky, odpor, stížnost nebo opravný prostředek podle zvláštního předpisu (dále jen „řádný opravný prostředek“), nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné. Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit pouze tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku (odst. 3 tohoto ustanovení).

27. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon, nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu, nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

28. Podle § 31 odst. 1 a 2 OdpŠk náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána.

29. Soud I. stupně si pro své rozhodnutí zajistil dostatečné skutkové podklady, provedené důkazy hodnotil způsobem předpokládaným ustanovením § 132 a § 157 o. s. ř. a své skutkové závěry dostatečně přehledným, srozumitelným a určitým způsobem ozřejmil, když jeho správná skutková zjištění představují náležitý podklad i pro správné právní posouzení věci. Odlišně od odvolatele zastává odvolací soud názor, že soud I. stupně by se dopustil prvku svévole a libovůle, která by vyplývala z průběhu řízení či z vlastního rozhodnutí ve věci. Postup soudu I. stupně nenaplňuje žalobcem tvrzené porušení práva na spravedlivý proces (a to ani ve smyslu rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 592/17 či II. ÚS 475/13), postup soudu I. stupně rovněž neznamená odepření spravedlnosti. Rozhodnutí soudu I. stupně nepředstavuje ani přepjatý formalismus ve smyslu ústavní judikatury (II. ÚS 475/13, IV. ÚS 2503/13). Pokud soud I. stupně neprovedl všechny žalobcem navrhované důkazy z důvodu nadbytečnosti, postupoval správně, neboť v souladu s ust. § 120 o. s. ř. a konstantní judikaturou není povinností soudu provést veškeré důkazy navrhované účastníkem, když rozsah provedeného dokazování vyplývá z dosavadních skutkových zjištění a skutkových a právních závěrů soudu I. stupně. Je povinností účastníků ve smyslu § 120 o. s. ř. označit důkazy k prokázání svých tvrzení, soud však rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede; soud může provést i jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu; neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. Soudem provedené důkazy totiž neopodstatňovaly další doplnění dokazování, neboť by bylo v rozporu s principem procesní ekonomie a nepředstavovalo by spolehlivý podklad pro správné právní posouzení věci.

30. Soud I. stupně vyšel při posouzení nároku kvalifikujícího jako škodu vlastní náklady řízení za použití odpovídající právní normy (§ 31 odst. 1 a 2 OdpŠk) správně z toho, že vlastní náklady řízení lze považovat za škodu, za kterou stát odpovídá, nejen za podmínky, že byly vynaloženy k odstranění nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, ale rovněž – a zejména – tehdy, jestliže nebyla možná jejich náhrada v rámci procesních předpisů ovládajících řízení, v němž byly vynaloženy. Jinak řečeno, poškozený může takový nárok vůči státu uplatnit s úspěchem jen tehdy, jestliže mu náklady řízení skutečně vznikly, byly vynaloženy účelně a současně nebyly vypořádány v dotčeném řízení z důvodu, že procesní úprava takového řízení s rozhodováním o náhradě jeho nákladů vůbec nepočítá (jako je tomu typicky v trestním řízení v případě nákladů obhajoby). Skutečnost, že poškozenému v dotčeném řízení nebyla náhrada nákladů přiznána, je tudíž bez významu; právně významným je právě jen to, že měl v dotčeném řízení možnost uplatnit nárok na náhradu nákladů řízení na základě procesních předpisů (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. Cpjn 31/2014, a tam citovanou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, na níž lze pro stručnost odkázat). S ohledem na skutečnost, že Ústavní soud v rámci řízení o ústavní stížnosti žalobce o nákladech řízení již rozhodoval, správný je i závěr soudu I. stupně, že žalobce prakticky žádá přezkum dotčeného nálezu.

31. Soud I. stupně se zabýval posouzením odpovědnostních předpokladů státu za tvrzenou nemajetkovou újmu, a to ve vztahu k tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu, když žalobce dovozuje, že v důsledku nesprávného úředního postupu soudů v řízení se nesprávného úředního postupu dopustil i Ústavní soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení účastníka v samotném řízení před Ústavním soudem, neboť mu nebyla dána možnost se vyjádřit k vyjádřením vedlejších účastníků i účastníka a jejich obsah seznal až ze samotného písemného vyhotovení nálezu. Odvolací soud shodně se soudem I. stupně neshledal naplnění odpovědnostních předpokladů státu, z titulu nesprávného úředního postupu.

32. Nad rámec úvah zmiňovaných soudem I. stupně v odůvodnění pod body 24 až 28 odůvodnění prvostupňového rozsudku odvolací soud pouze doplňuje, že v rámci posuzování odpovědnosti státu za tvrzený nesprávný úřední postup je nutno vyjít z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4704/2018 a 30 Cdo 4118/2015 ve spojení s komentářovou literaturou: SIMON,P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, první vydání C.H. Beck 2019, kdy výkonem státní moci ve smyslu § 1 zákona 82/1998 Sb., je širší výkon veřejné pravomoci, kterou je státní orgán nadán, když výkon této pravomoci je třeba posuzovat jako úřední postup, který může teoreticky vést ke vzniku újmy a založení odpovědnosti státu ve smyslu § 13 odškodňovacího zákona (sp. zn. 30 Cdo 5848/2018); pojem nesprávný úřední postup není taxativně blíže specifikován /s výjimkou nepřiměřené délky řízení/; nejedná se přitom o výkon státní moci spočívající pouze v rozhodování o právech a povinnostech subjektů, ale v širším smyslu i o činnost, při které se o právech a povinnostech dotčených rozhoduje (sp. zn. 30 Cdo 2116/2021). S odkazem na shora uvedené nelze ve formě vydání usnesení o zastavení dovolacího řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku spatřovat nesprávný úřední postup, když se jednalo o přípustný procesní úkon. Uvedené rozhodnutí nepředstavuje exces v soudním rozhodování. Rovněž odvolací soud nesouhlasí s názorem odvolatele, že soudy porušily zásadu proporcionality při aplikaci zákona o soudních poplatcích, když namítá, že požadavek na zaplacení soudního poplatku okamžikem podání dovolání je nepřiměřený, neboť ani soudy samy často neznají správnou výši poplatku. Správnost úředního postupu je třeba poměřovat hlediskem účelu, k jehož dosažení postup státního orgánu směřuje (sp. zn. 25 Cdo 1099/99, I. ÚS 799/10), i v tomto smyslu je zákonný požadavek na zaplacení soudního poplatku spolu s podáním dovolání (srov. § 4 odst. 1 písm. c/ zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích), zcela přiměřený s tím, že jeho výše je zcela jasně upravena v § 5 citovaného zákona ve spojení s jeho přílohou.

33. Odpovídající je i závěr soudu I. stupně, že z rozhodnutí soudů o zastavení dovolacího řízení plynou pouze zákonné povinnosti k zaplacení soudního poplatku, jakož i zákonem předvídané následky nesplnění této povinnosti. Obecně formulovaný výklad a aplikace těchto ustanovení ve vztahu k soudy zjištěnému či předpokládanému postupu žalobce nemohou být považovány za dehonestující či neuctivé k osobě žalobce.

34. Správnost nálezu Ústavního soudu odvolacímu soud přezkoumávat nepřísluší, naopak je jeho závěry ve své rozhodovací činnosti vázán. Stejně tak nepřísluší odvolacímu soudu přezkoumávat procesní postup soudu v jiném řízení, pokud je vedeno podle o. s. ř. a zákona o soudních poplatcích.

35. K námitce vnucení zastoupení advokátem je třeba odkázat na zákonný rámec zastoupení advokátem v určitých fázích občanskoprávního řízení a před Ústavním soudem, aniž by stát mohl být odpovědný za plnění pokynů klienta advokátem. Odkaz na nález I. ÚS 3304/13 je nepřípadný, neboť řeší zastoupení nezletilého v řízení a případné omezení práv dítěte v řízení z důvodu jeho nedostatečné participace.

36. S ohledem na věcnou správnost napadeného rozsudku jej odvolací soud v celém rozsahu potvrdil (219 o. s. ř.), a to i ve správném akcesorickém výroku o nákladech řízení.

37. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podel § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. odst. 1 o. s. ř., a žalované, která byla v odvolacím řízení plně úspěšná by náležela plná náhradu nákladů řízení. Žalované však náklady odvolacího řízení nevznikly, proto odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.